23. 5. 2009
Pevně jsem stiskla víčka a čekala na nevědomí – málem jsem dychtila po tom, aby moje noční můra už začala. Lepší než ten bledý krásný obličej, který se na mě pod víčky smál teď.
V mých představách byly Victoriiny oči černé žízní a jiskřily nedočkavostí; zuby měla radostně vyceněné. Její červené vlasy zářily jako oheň; chaoticky jí povlávaly kolem divokého obličeje.
V hlavě mi zněla Laurentova slova: Kdybys věděla, co si pro tebe chystala…
Přitiskla jsem si pěst na ústa, abych nevykřikla.
23. 5. 2009
„Kolikátého je dneska?“ napadlo mě najednou.
„Devatenáctého ledna.“
„Hmm.“
„Co je?“ zeptala se Angela.
„Včera to byl rok, co jsem sem přišla poprvé,“ uvažovala jsem.
„Nic moc se od té doby nezměnilo,“ zamumlala Angela a podívala se za Lauren a Jessikou.
„Já vím,“ souhlasila jsem. „Právě mě napadlo to samé.“
23. 5. 2009
PŘEDMLUVA
Měla jsem pocit, jako bych se lapila do takové té děsivé noční můry, kdy člověk musí utíkat, utíkat, až mu praskají plíce, a přitom nedokáže přinutit tělo, aby se hýbalo dostatečně rychle. Jak jsem se prodírala tím netečným davem, připadalo mi, že mám nohy stále pomalejší a pomalejší, ale ručičky obrovských věžních hodin nezpomalovaly. S neoblomnou, lhostejnou silou se neúprosně blížily ke konci – ke konci všeho.
