Jdi na obsah Jdi na menu
 


NOV.....17-20

23. 5. 2009
17. NÁVŠTĚVA Nepřirozeně klidná a bílá, s velkýma černýma očima upřenýma do mého obličeje, čekala moje návštěva zcela bez pohnutí uprostřed chodby, krásná nad všechno pomyšlení. Na vteřinu se mi roztřásla kolena a málem jsem upadla. Pak jsem se na ni vrhla. „Alice, ach, Alice!“ zavolala jsem, jak jsem do ní narazila. Zapomněla jsem, jak je tvrdá; bylo to jako naběhnout po hlavě do betonové stěny. „Bello?“ V jejím hlase byla podivná směsice úlevy a zmatenosti. Pevně jsem ji objala a zhluboka jsem se nadechla, abych do sebe vtáhla co nejvíc vůně její kůže. Byla naprosto výjimečná – ani květinová, ani ovocná, citrusová nebo pižmová. Žádný parfém na světě se s ní nedal srovnávat. Moje vzpomínka se jí nevyrovnala. Nevšimla jsem si, kdy se lapání po dechu změnilo v něco jiného – jenom jsem si uvědomila, že vzlykám, když mě Alice odtáhla do obývacího pokoje na gauč a přitáhla si mě na klín. Bylo to jako stočit se do klubíčka na chladném kameni, ale na kameni, který byl vytvarovaný pohodlně na obrysy mého těla. Hladila mě po zádech v něžném rytmu a čekala, až se ovládnu. „Je mi to… líto,“ brečela jsem. „Jsem jen tak… šťastná… že tě vidím!“ „To je v pořádku, Bello. Všechno je v pořádku.“ „Ano,“ bulila jsem. A pro jednou se to tak zdálo. Alice si povzdechla. „Zapomněla jsem, jak jsi neukázněná,“ řekla a její tón byl káravý. Vzhlédla jsem na ni přes své uslzené oči. Alice měla napjatý krk, který se ode mě odtahoval, rty měla pevně stisknuté k sobě. Její oči byly černé jako noc. „Ach,“ zafuněla jsem, když jsem si uvědomila, v čem je problém. Měla žízeň. A já jsem jí voněla. Už to bylo nějakou dobu, co jsem si musela dávat pozor na takové věci. „Promiň.“ „Je to moje chyba. Už jsem moc dlouho nebyla na lovu. Neměla bych se nechat takhle vyžíznit. Ale dneska jsem měla naspěch.“ Pohled, který na mě vrhla, byl vyčítavý. „Když o tom tak mluvím, mohla bys mi vysvětlit, jak to, že jsi naživu?“ To mě umlčelo a zarazilo vzlyky. Okamžitě jsem si uvědomila, co se muselo stát, a proč je Alice tady. Hlasitě jsem polkla. „Ty jsi mě viděla padat.“ „Ne,“ nesouhlasila a přimhouřila oči. „Viděla jsem tě skočit.“ Našpulila jsem rty, jak jsem se snažila vymyslet vysvětlení, které by nevypadalo pitomě. Alice zavrtěla hlavou. „Říkala jsem mu, že se to stane, ale on mi nevěřil. ‚Bella mi to slíbila,‘“ napodobovala tak dokonale jeho hlas, že jsem ztuhla v šoku, zatímco mi bolest rozdírala trup. „‚Ani se jí nedívej do budoucnosti,‘“ pokračovala v jeho citování. „‚Už jsme napáchali dost škody.‘“ „Ale to, že se nedívám, ještě neznamená, že nevidím,“ pokračovala. „Nešmírovala jsem tě, Bello, to přísahám. To jenom že už jsem na tebe vyladěná… když jsem tě viděla skočit, nemyslela jsem, jenom jsem nasedla do letadla. Věděla jsem, že bude moc pozdě, ale nemohla jsem jen tak sedět a nic neudělat. A pak jsem dorazila sem, myslela jsem, že bych třeba mohla nějak pomoct Charliemu, a vtom jsi přijela.“ Zavrtěla hlavou, tentokrát zmateně. Její hlas byl napjatý. „Viděla jsem tě spadnout do vody, a tak jsem čekala a čekala, až se vynoříš, ale ty ses nevynořila. Co se stalo? A jak jsi to mohla udělat Charliemu? Zamyslela ses, co to s ním udělá? A s mým bratrem? Máš vůbec ponětí, co Edward –“ Jakmile vyřkla jeho jméno, v tu ránu jsem ji utnula. Nechala bych ji pokračovat, i když jsem si uvědomila to nedorozumění, ke kterému došlo, jen abych slyšela ten dokonalý zvonivý tón jejího hlasu. Ale musela jsem ji přerušit. „Alice, já jsem nechtěla spáchat sebevraždu.“ Pochybovačně si mě změřila. „Chceš říct, že jsi neskočila z útesu?“ „Ne, ale…“ zašklebila jsem se. „Bylo to jenom z rekreačních důvodů.“ Její výraz ztvrdl. „Viděla jsem z toho útesu skákat nějaké Jacobovy kamarády,“ přesvědčovala jsem ji. „Vypadalo to jako… zábava, a já jsem se nudila…“ Vyčkávala. „Nemyslela jsem na to, jak bouřka ovlivní mořské proudy. Vlastně jsem na vodu nemyslela vůbec.“ Alice mi to nebaštila. Viděla jsem, že si pořád myslí, že jsem se snažila zabít. Rozhodla jsem se přehodit výhybku. „Takže když jsi mě viděla spadnout do vody, proč jsi neviděla Jacoba?“ Znepokojeně naklonila hlavu ke straně. Pokračovala jsem. „Je pravda, že bych se asi utopila, kdyby pro mě Jacob neskočil. No, dobře, tak žádné asi, určitě bych se utopila. Ale on tam skočil a vytáhl mě ven, a hádám, že mě odtáhl zpátky na břeh, ačkoliv v tu chvíli jsem byla tak trochu mimo. Nemohla jsem být pod hladinou déle než minutu, pak už mě popadl. Jak to, žes to neviděla?“ Zmateně se zamračila. „Někdo tě vytáhl ven?“ „Ano. Jacob mě zachránil.“ Zvědavě jsem sledovala, jak se jí ve tváři střídá záhadná škála pocitů. Něco jí dělalo starosti – její nedokonalé vidění? Ale nebyla jsem si jistá. Pak se schválně naklonila dopředu a přivoněla mi k rameni. Ztuhla jsem. „Nebuď směšná,“ zamumlala a přičichla si ke mně ještě víc. „Co to děláš?“ Ignorovala mou otázku. „Kdo to tam teď byl s tebou venku? Znělo to, jako když se hádáte.“ „Jacob Black. On je… takový můj nejlepší přítel, řekla bych. Alespoň byl…“ Pomyslela jsem na Jacobův rozzlobený, zrazený obličej a přemítala, čím je pro mě teď. Alice přikývla a zdálo se, že o něčem přemýšlí. „Co je?“ „Já nevím,“ odpověděla. „Nejsem si jistá, co to znamená.“ „No, alespoň nejsem mrtvá.“ Obrátila oči v sloup. „Byl blázen, když si myslel, že bys dokázala přežít sama. Nikdy jsem neviděla nikoho s takovými sklony k životu nebezpečné pitomosti.“ „Já jsem přežila,“ podotkla jsem. Myslela na něco jiného. „Takže když ty proudy na tebe byly příliš, jak to zvládl ten Jacob?“ „Jacob je… silný.“ Slyšela váhavost v mém hlase a zvedla obočí. Chvíli jsem si žmoulala ret. Je tohle tajemství, nebo ne? A jestli je, komu jsem víc zavázaná mlčením, Jacobovi, nebo Alici? Usoudila jsem, že je moc těžké uchovávat tajemství. Jacob všechno věděl, tak proč ne Alice? „Víš, no, on je… tak trochu vlkodlak,“ vyhrkla jsem. „Quileuté se mění na vlky, když jsou někde poblíž upíři. Carlislea poznali už před dávnými lety. Byla jsi s ním tehdy?“ Alice na mě chvíli zírala a pak se vzpamatovala, rychle mrkajíc. „No, řekla bych, že tím se vysvětluje ten pach,“ zamumlala. „Ale vysvětluje se tím taky to, co jsem viděla?“ Zamračila se, její porcelánové čelo se zvrásnilo. „Pach?“ opakovala jsem. „Páchneš strašně,“ opáčila nepřítomně a stále se přitom mračila. „Vlkodlak? Víš to jistě?“ „Naprosto jistě,“ ujistila jsem ji a škubla jsem sebou, když jsem si vzpomněla, jak se Paul s Jacobem prali na silnici. „Hádám, že jsi nebyla s Carlislem, když tady ve Forks byli vlkodlaci naposledy?“ „Ne. Tehdy jsme se ještě nenašli.“ Alice byla stále ponořená v myšlenkách. Najednou vykulila oči, otočila se na mě a zírala s šokovaným výrazem. „Tvůj nejlepší kamarád je vlkodlak?“ Zbaběle jsem přikývla. „Jak dlouho už to trvá?“ „Dlouho ne,“ hájila jsem se. „Vlkodlak je z něj teprve pár týdnů.“ Nasupeně na mě hleděla. „Mladý vlkodlak? Ještě horší! Edward měl pravdu – ty jsi magnet na nebezpečí. Neměla ses držet dál od průšvihů?“ „Na vlkodlacích není nic špatného,“ zamumlala jsem, ohromená jejím kritickým tónem. „Dokud se nerozzuří.“ Ostře zavrtěla hlavou. „Na tebe je spoleh, Bello. Každý jiný by byl rád, že jsou upíři z města, ale ty se musíš sčuchnout s prvními příšerami, na které narazíš.“ Nechtěla jsem se s Alicí hádat – ještě jsem se tetelila radostí, že je opravdu, skutečně tady, že se můžu dotýkat její mramorové kůže a slyšet její zvonivý hlas –, ale pochopila to úplně špatně. „Ne, Alice, upíři ve skutečnosti neodešli – alespoň ne všichni. To je celý problém. Kdyby nebylo vlkodlaků, Victoria by mě už touhle dobou dávno dostihla. No, kdyby nebylo Jaka a jeho kamarádů, tak by mě Laurent asi dostal dřív než ona, takže –“ „Victoria?“ zasyčela. „Laurent?“ Přikývla jsem, maličko poplašená výrazem v jejích černých očích. Ukázala jsem na sebe. „Magnet na nebezpečí, vzpomínáš?“ Znovu zavrtěla hlavou. „Pověz mi všechno – začni od začátku.“ Vysvětlila jsem jí to od začátku, vynechala jsem motorky a hlasy, ale vyprávěla jsem jí všechno ostatní až k dnešní nehodě. Alici se nelíbilo moje chabé vysvětlení o tom, jak jsem se nudila na útesech, takže jsem honem pokračovala o tom divném plameni, který jsem viděla na vodě, a co si myslím, že znamená. V tu chvíli přimhouřila oči skoro na štěrbinky. Bylo zvláštní dívat se na ni, jak vypadá tak… tak nebezpečně – jako upírka. Ztěžka jsem polkla a pokračovala jsem o tom ostatním kolem Harryho. Poslouchala moje vyprávění bez přerušování. Příležitostně zavrtěla hlavou a vráska na jejím čele se prohloubila, až vypadala, jako kdyby byla do její mramorové pleti trvale vytesaná. Nemluvila, a já jsem nakonec zmlkla, jak se mě znovu zmocnil vypůjčený žal nad Harryho odchodem. Pomyslela jsem na Charlieho; brzy se vrátí domů. V jakém bude stavu? „Náš odchod ti vůbec nijak neprospěl, že je to tak?“ zamručela Alice. Zasmála jsem se – byl to lehce hysterický zvuk. „O to ovšem nikdy nešlo, že ne? Není to tak, že jste odjeli pro moje dobro.“ Alice se chviličku mračila na podlahu. „No… myslím, že jsem se dneska zachovala impulzivně. Pravděpodobně jsem se sem neměla vtírat.“ Cítila jsem, jak mi krev mizí z obličeje. Žaludek se mi zhoupl. „Neodjížděj, Alice,“ zašeptala jsem. Prsty se mi sevřely kolem límce její bílé košile a já jsem začala popadat dech. „Prosím tě, neopouštěj mě.“ Její oči se otevřely víc doširoka. „Dobře,“ řekla a dál vyslovovala každé slovo s pomalou přesností. „Dneska večer nikam nepojedu. Nadechni se zhluboka.“ Snažila jsem se poslechnout, ačkoliv jsem nedokázala přesně určit, kde mám plíce. Dívala se mi do obličeje, zatímco jsem se soustředila na své dýchání. Počkala, až se trochu uklidním, a pak mě zhodnotila: „Vypadáš děsivě, Bello.“ „Dneska jsem se topila,“ připomněla jsem jí. „To je hlubší záležitost. Vypadáš děsně.“ Škubla jsem sebou. „Hele, dělám, co můžu.“ „Jak to myslíš?“ „Nebylo to jednoduché. Pracuju na tom.“ Zamračila se. „Já jsem mu to říkala,“ zabručela si pro sebe. „Alice,“ povzdechla jsem si. „Co sis myslela, že tu najdeš? Chci říct, kromě toho, že budu mrtvá? Čekala jsi, že mě najdeš, jak si tu poskakuju a pohvizduju písničky z televize? Na to mě snad znáš líp.“ „To znám. Ale doufala jsem.“ „Potom asi nejsem jediná, kdo má stánek na trhu s pitomostí.“ Zazvonil telefon. „To musí být Charlie,“ řekla jsem a klopýtavě jsem vstala. Popadla jsem Alici za kamennou ruku a táhla ji s sebou do kuchyně. Nechtěla jsem ji spustit z očí. „Charlie?“ zvedla jsem telefon. „Ne, to jsem já,“ řekl Jacob. „Jaku!“ Alice pozorovala můj výraz. „Jenom se ujišťuju, že jsi pořád naživu,“ řekl Jacob kysele. „Jsem v pořádku. Říkala jsem ti, že to není –“ „Jo. Pochopil jsem. Čau.“ Zavěsil. Povzdechla jsem si, zaklonila jsem hlavu a zírala na strop. „To bude problém.“ Alice mi stiskla ruku. „Nemají radost, že jsem tady.“ „To zrovna nemají. Ale stejně jim do toho nic není.“ Alice mě objala paží. „Tak co budeme dělat teď?“ přemítala. Zdálo se, jako by si chvíli pro sebe povídala. „Je tu spousta práce. Hodně vysvětlování.“ „Jak to myslíš?“ Její obličej byl najednou obezřetný. „Nevím to jistě… Potřebuju vidět Carlislea.“ Odjede mi tak brzy? Žaludek se mi zvedl. „Můžeš tu zůstat?“ prosila jsem. „Prosím! Jenom chviličku. Tolik se mi po tobě stýskalo.“ Hlas se mi zlomil. „Jestli si myslíš, že je to dobrý nápad.“ Její oči byly nešťastné. „Myslím. Můžeš zůstat tady – Charlie to určitě uvítá.“ „Mám svůj dům, Bello.“ Přikývla jsem, nespokojená, ale odevzdaná. Zaváhala, jak se na mě pozorně dívala. „No, alespoň si musím dojít pro kufr s oblečením.“ Rozhodila jsem kolem ní paže. „Alice, ty jsi jednička!“ „A myslím, že budu muset na lov. Okamžitě,“ dodala napjatým hlasem. „Jejda.“ Ustoupila jsem o krok zpátky. „Vydržíš se hodinu nedostat do průšvihu?“ zeptala se skepticky. Než jsem však mohla odpovědět, zvedla prst a zavřela oči. Její obličej byl pár vteřin klidný a bezvýrazný. A pak se její oči otevřely a ona si odpověděla na svou vlastní otázku. „Ano, nic se ti nestane. Alespoň ne dneska v noci.“ Zašklebila se. I když dělala obličeje, vypadala jako anděl. „Vrátíš se?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. „Slibuju – hodinu.“ Podívala jsem se na hodiny nad kuchyňským stolem. Zasmála se a rychle se naklonila, aby mě políbila na tvář. Pak byla pryč. Zhluboka jsem se nadechla. Alice se vrátí. Najednou jsem se cítila mnohem líp. Měla jsem toho hodně na práci, čím jsem se mohla při tom čekání nějak zaměstnat. Sprcha byla rozhodně první bod programu. Přičichla jsem si k ramenům, jak jsem se svlékala, ale necítila jsem nic, jen pach slané vody a mořské trávy z oceánu. Divila jsem se, jak to Alice myslela, když říkala, že páchnu. Když jsem byla umytá, šla jsem zpátky do kuchyně. Neviděla jsem žádné známky toho, že Charlie v poslední době něco jedl, a pravděpodobně bude mít hlad, až se vrátí. Tiše jsem si pobrukovala, když jsem chodila po kuchyni. Zatímco se v mikrovlnce otáčel kastrol s dušeným masem a zeleninou od čtvrtka, rozestlala jsem na pohovce prostěradla a starý polštář. Alice to nebude potřebovat, ale Charlie to bude potřebovat vidět. Dávala jsem si pozor, abych se nedívala na hodiny. Nebyl důvod, abych začala panikařit: Alice mi to slíbila. Spěchala jsem s večeří, ale nevychutnala jsem si ji – jenom jsem cítila bolest, jak mi jídlo klouzalo v odřeném krku. Byla jsem hlavně žíznivá; musela jsem vypít aspoň tři litry vody, než jsem tu žízeň uhasila. Všechna ta sůl v těle mě pořádně dehydrovala. Chtěla jsem si zkrátit čekání sledováním televize v obýváku. Alice už tam byla, seděla na své improvizované posteli. Oči měla jako tekutý karamel. Usmála se a poklepala na polštář. „Díky.“ „Jsi tu brzy,“ řekla jsem potěšeně. Posadila jsem se vedle ní a opřela si hlavu o její rameno. Objala mě studenými pažemi a povzdechla si. „Bello. Co s tebou uděláme?“ „Já nevím,“ přiznala jsem. „Opravdu jsem se snažila ze všech sil.“ „Já ti věřím.“ Bylo ticho. „A – on…“ Zhluboka jsem se nadechla. Bylo těžší říct jeho jméno nahlas, ačkoliv už jsem si ho dokázala aspoň myslet v hlavě. „Ví Edward, že jsi tady?“ nemohla jsem se nezeptat. Konec konců, byla to moje bolest. Vypořádám se s ní, až Alice odjede, slíbila jsem si a při té myšlence se mi udělalo špatně. „Ne.“ Existovalo pro to jenom jedno vysvětlení. „On není s Carlislem a Esme?“ „Staví se tam každých pár měsíců.“ „Aha.“ Asi je pořád pryč a někde si užívá. Zaměřila jsem svou zvědavost na bezpečnější téma. „Říkala jsi, že jsi sem letěla… Odkud jsi přijela?“ „Byla jsem v Denali. Na návštěvě u Tanyiny rodiny.“ „Je tady Jasper? Přijel s tebou?“ Zavrtěla hlavou. „Nesouhlasil se mnou, nechtěl, abych se do toho pletla. Slíbili jsme si…“ odmlčela se, a pak se její tón změnil. „A ty si myslíš, že Charliemu nebude vadit, že jsem tady?“ zeptala se a znělo to ustaraně. „Charlie si myslí, že jsi báječná, Alice.“ „No, to brzy uvidíme.“ Samozřejmě, o pár vteřin později jsem slyšela, jak na příjezdovou cestu vjíždí policejní auto. Vyskočila jsem a spěchala otevřít dveře. Charlie se vlekl po chodníčku, oči zabodnuté do země a ramena svěšená. Vyšla jsem mu naproti; neviděl mě, dokud jsem ho neobjala kolem pasu. Zuřivě mě objal. „Je mi líto Harryho, tati.“ „Bude mi opravdu chybět,“ zamumlal Charlie. „Jak se vede Sue?“ „Je jako omámená, jako kdyby jí to ještě nedošlo. Sam tam zůstal s ní…“ Síla jeho hlasu kolísala. „Ty ubohé děti. Leah je jenom o rok starší než ty a Sethovi je teprve čtrnáct…“ Zavrtěl hlavou. Pevně mě objímal, když se znovu vydal ke dveřím. „Ehm, tati?“ usoudila jsem, že bude lepší ho varovat. „To bys neuhodl, kdo k nám přijel.“ Podíval se na mě bez výrazu. Otočil hlavu a přes ulici uviděl Mercedes, na jehož černém laku se odráželo světlo z verandy. Než stihl zareagovat, Alice se objevila ve dveřích. „Dobrý večer, Charlie,“ pozdravila tlumeným hlasem. „Omlouvám se, že jsem přijela v tak nevhodnou dobu.“ „Alice Cullenová?“ koukal na štíhlou postavu před sebou, jako by nevěřil svým očím. „Alice, jsi to ty?“ „Jsem to já,“ potvrdila. „Byla jsem tu poblíž na návštěvě, tak jsem se stavila.“ „Je Carlisle…?“ „Ne, jsem tu sama.“ Obě jsme s Alicí věděly, že se ve skutečnosti neptá na Carlislea. Jeho paže kolem mého ramene se napjala. „Že u nás může zůstat, viď?“ prosila jsem. „Už jsem ji pozvala.“ „Samozřejmě,“ řekl Charlie mechanicky. „Bude nám potěšením, Alice.“ „Děkuju, Charlie. Vím, že je to příšerné načasování.“ „Ne, to nevadí, vážně. Já budu mít opravdu moc práce s tím, abych udělal pro Harryho rodinu, co bude v mých silách; bude hezké, že Bella bude mít nějakou společnost.“ „Na stole máš večeři, tati,“ řekla jsem mu. „Díky. Bell.“ Ještě jednou mě stiskl a pak se šoural ke kuchyni. Alice se vrátila na gauč a já jsem šla za ní. Tentokrát to byla ona, kdo si mě přitiskl na rameno. „Vypadáš unaveně.“ „Jo,“ souhlasila jsem a pokrčila rameny. „Tak to se mnou bývá, když slezu hrobníkovi z lopaty… Tak co si Carlisle myslí o tom, že jsi tady?“ „On to neví. Byli s Esme na lovecké výpravě. Budu s ním mluvit za pár dní, až se vrátí.“ „Jemu to ovšem nepovíš… až se zase staví?“ zeptala jsem se. Věděla, že teď nemluvím o Carlisleovi. „Ne. Ukousl by mi hlavu,“ řekla Alice ponuře. Zasmála jsem se a pak jsem vzdychla. Nechtělo se mi spát. Chtěla jsem zůstat vzhůru celou noc a povídat si s Alicí. Říkala jsem si, že přece nemůžu být unavená, když jsem celý den proležela u Jacoba na gauči. Ale topení mi opravdu vzalo hodně sil, a tak jsem nedokázala udržet oči otevřené. Položila jsem si hlavu na její kamenné rameno a nechala jsem se unést do poklidnějšího zapomnění, než v jaké jsem mohla doufat. Probudila jsem se brzy z hlubokého a bezesného spánku. Připadala jsem si dobře odpočinutá, ale ztuhlá. Ležela jsem na pohovce, stulená pod přikrývkami, které jsem odestlala Alici, a slyšela jsem ji, jak si s Charliem povídá v kuchyni. Znělo to, jako by jí Charlie chystal snídani. „Jak zlé to bylo, Charlie?“ zeptala se Alice tiše a já jsem si napřed myslela, že si povídají o Clearwaterových. Charlie si povzdechl. „Hodně zlé.“ „Povězte mi o tom. Chci vědět, co se přesně stalo, když jsme odjeli.“ Nastala odmlka, zatímco se zavíraly dveře od kredence a někdo ťukal na displej mikrovlnky. Čekala jsem přikrčená. „Nikdy jsem se necítil tak bezmocný,“ začal pomalu Charlie. „Nevěděl jsem, co dělat. Ten první týden – myslel jsem, že ji budu muset nechat hospitalizovat. Nechtěla jíst ani pít, nechtěla se hnout. Doktor Gerandy se oháněl slovy jako „katatonická,“ ale já jsem ho k ní nepouštěl. Bál jsem se, že by ji vystrašil.“ „Ale dostala se z toho?“ „Domluvil jsem s Renée, že přijede a vezme ji na Floridu. Prostě jsem nechtěl být ten, kdo… kdyby musela jít do nemocnice nebo tak něco. Doufal jsem, že když bude s matkou, tak jí to pomůže. Ale když jsme jí začali balit oblečení, probrala se a začala zuřit. Nikdy jsem neviděl Bellu takhle vyvádět. Nikdy ji neužilo na nějaké scény, ale páni, tentokrát se vážně rozlítila. Házela své oblečení na všechny strany a nakonec se rozplakala. Myslel jsem, že to bude bod zvratu. Nehádal jsem se, když trvala na tom, že zůstane tady… a zpočátku to vypadalo, že se opravdu zotavuje…“ Charlie se odmlčel. Bylo těžké tohle poslouchat a dozvídat se, kolik bolesti jsem mu způsobila. „Ale?“ naléhala Alice. „Vrátila se do školy a do práce, jedla a spala a dělala domácí úkoly. Odpovídala, když jí někdo položil přímou otázku. Ale byly to spousty drobností – už neposlouchala žádnou hudbu; našel jsem hromádku rozbitých cédéček v odpadkovém koši. Nečetla si; nezůstávala v místnosti, kde byla puštěná televize, i když ani předtím se na ni moc nedívala. Nakonec jsem na to přišel – vyhýbala se všemu, co by jí mohlo připomínat… jeho. Skoro jsme spolu nemluvili; tolik jsem se bál, že řeknu něco, co ji rozruší – trhala sebou při nejdrobnější zmínce – a ona sama od sebe nikdy nemluvila. Jenom odpovídala, když jsem se jí na něco ptal. Celý čas byla sama. Když jí zavolali kamarádi, nezavolala jim zpět, a oni po nějaké době přestali volat. V noci si procházela peklem. Slyšel jsem ji křičet ze spaní…“ Téměř jsem viděla, jak se otřásl. Také jsem se otřásla při té vzpomínce. A pak jsem si povzdechla. Nijak jsem ho neobalamutila, ani na vteřinku. „Je mi to tak líto, Charlie,“ řekla Alice zasmušile. „Není to tvoje chyba.“ Způsob, jak to řekl, nade všechnu pochybnost dával najevo, že podle něj je za to zodpovědný někdo jiný. „Ty ses k ní vždycky chovala jako dobrá kamarádka.“ „Ale zdá se, že už je na tom líp.“ „Jo. Od té doby, co začala chodit s Jacobem Blackem, jsem si všiml skutečného zlepšení. Má barvu ve tvářích, když přijde domů, světlo v očích. Je šťastnější.“ Odmlčel se, jeho hlas byl jiný, když znovu promluvil. „On je asi tak o rok mladší než ona, a já vím, že ho považovala jen za kamaráda, ale myslím, že teď už je to možná něco víc, nebo to tam alespoň směřuje.“ Charlie to řekl tónem, který byl téměř útočný. Bylo to varování, ne pro Alici, ale aby ho předala dál. „Jake vypadá starší na svůj věk,“ pokračoval, jako by ho hájil. „Stará se fyzicky o svého otce tak, jak se Bella starala o svou matku emocionálně. Pomohlo mu to dospět. A taky je hezký – po mamince. Je to pro Bellu dobrý kluk, víš,“ přesvědčoval ji Charlie. „Tak to je dobře, že ho má,“ souhlasila Alice. Charlie vydechl velké množství vzduchu – rychle splaskl, když neměl žádnou opozici. „No, asi to zas tak růžové není. Já nevím… i s Jacobem ale čas od času vídám něco v jejích očích a říkám si, jestli jsem někdy pochopil, kolik bolesti ve skutečnosti prožívá. Není to normální, Alice, a… a děsí mě to. Vůbec to není normální. Není to, jako kdyby ji někdo… opustil, ale jako kdyby umřel.“ Jeho hlas byl chraplavý. Bylo to jako kdyby někdo umřel – jako kdybych umřela já. Protože nešlo jen o to, že jsem ztratila tu nejopravdovější z opravdových lásek, což by samo o sobě stačilo na to, aby člověk umřel. Pro mě to taky znamenalo ztratit celou budoucnost, celou rodinu – celý život, který jsem si vybrala… Charlie pokračoval dál beznadějným tónem. „Nevím, jestli se přes to dostává – nejsem si jistý, jestli je v její přirozenosti uzdravit se z něčeho takového. Ona byla vždycky taková stálá. Nepřechází věci jen tak, nemění názor.“ „Ano, je taková,“ souhlasila Alice suchým hlasem. „A Alice…“ Charlie zaváhal. „No, víš, jak moc tě mám rád, a vidím, že je šťastná, že jsi tady, ale… trochu se bojím, co s ní tvoje návštěva provede.“ „To já taky, Charlie, to já taky. Nepřijela bych, kdybych to tušila. Je mi to líto.“ „Neomlouvej se, děvenko. Kdo ví? Možná to pro ni bude dobré.“ „Doufám, že máte pravdu.“ Nastala dlouhá pauza, zatímco vidličky škrábaly o talíře a Charlie žvýkal. Přemítala jsem, kde asi Alice schovává jídlo. „Alice, musím se tě na něco zeptat,“ řekl Charlie nejistě. Alice byla klidná. „Jen do toho.“ „On s tebou na návštěvu nepřijel, že ne?“ Slyšela jsem v Charlieho hlasu potlačený hněv. Alice odpověděla tichým, uklidňujícím tónem. „On ani neví, že jsem tady. Když jsem s ním naposledy mluvila, byl v Jižní Americe.“ Ztuhla jsem, když jsem uslyšela tuto novou informaci, a poslouchala pečlivěji. „To je tedy něco.“ Charlie si odfrkl. „No, doufám, že se tam dobře baví.“ Poprvé měl Alicin hlas v sobě ocelový osten. „Nečinila bych ukvapené závěry, Charlie.“ Věděla jsem, jak její oči žhnou, když použije tenhle tón. Židle letěla od stolu a vrzala hlasitě o podlahu. Představila jsem si Charlieho, jak vstává; nepřipadalo v úvahu, že by takový hluk mohla nadělat Alice. Ozval se kohoutek a cákání vody na talíř. Neznělo to, jako kdyby se chystali ještě něco říkat o Edwardovi, takže jsem usoudila, že je čas, abych se jako probudila. Obrátila jsem se a narážela přitom do pružin, aby vrzaly. Pak jsem hlasitě zívla. V kuchyni všechno ztichlo. Protáhla jsem se a zasténala. „Alice?“ zeptala jsem se nevinně; bolavý krk, v kterém mě škrábalo, hezky přispěl k mému divadélku. „Jsem v kuchyni, Bello,“ zavolala Alice, v hlase ani náznak, že by mě podezírala z odposlouchávání. Ale ona uměla takové věci dobře skrývat. Charlie pak musel odjet – pomáhat Sue Clearwaterové zařizovat pohřeb. Bez Alice by to byl velmi dlouhý den. Vůbec nemluvila o odjezdu a já jsem se jí neptala. Věděla jsem, že je nevyhnutelný, ale vystrkovala jsem ho z hlavy. Místo toho jsme si povídaly o její rodině – o všech členech až na jednoho. Carlisle pracoval na noční směny v Ithace a učil na částečný úvazek na Cornellu. Esme restaurovala dům ze sedmnáctého století, historickou památku, v lese na sever od města. Emmett a Rosalie odjeli na pár měsíců do Evropy na další svatební cestu, ale touhle dobou už byli zpátky. Jasper studoval taky na Cornellu, tentokrát filosofii. A Alice dělala nějaký osobní průzkum, který se týkal informace, kterou jsem pro ni náhodou získala loni na jaře. Úspěšně vystopovala ústav, kde strávila poslední roky svého lidského života. Života, na který si vůbec nepamatovala. „Jmenovala jsem se Mary Alice Brandonová,“ řekla mi tiše. „Měla jsem mladší sestru jménem Cynthia. Její dcera – moje neteř – stále žije, bydlí v Biloxi.“ „Zjistila jsi, proč tě dali do… toho zařízení?“ Co by dohnalo rodiče k takovému extrému? I kdyby jejich dcera měla vidění budoucnosti… Jenom zavrtěla hlavou, topazové oči zamyšlené. „Nepodařilo se mi toho o nich moc zjistit. Prošla jsem všechny staré noviny na mikrofiši. Moje rodina nebyla zmiňovaná často; nepatřili k společenskému okruhu lidí, o kterých se v novinách psalo. Bylo tam oznámení o zasnoubení mých rodičů a o zasnoubení Cynthie.“ To jméno jí na jazyku znělo nejistě. „Oznámení o mém narození… a o mé smrti. Našla jsem svůj hrob. Také jsem ukradla přijímací protokol ze starých archivů blázince. Datum přijetí se shoduje s datem na mém náhrobním kameni.“ Nevěděla jsem, co na to říct, a Alice po krátké pauze přešla na lehčí témata. Cullenovi teď byli všichni pohromadě, až na jedinou výjimku, a trávili jarní prázdniny v Denali s Tanyou a její rodinou. Poslouchala jsem až příliš dychtivě i ty nejtriviálnější novinky. Nikdy se nezmiňovala o tom, kdo mě zajímal nejvíc, a za to jsem jí byla vděčná. Bylo už tak dost těžké poslouchat příhody rodiny, o které jsem kdysi snila, že do ní budu patřit. Charlie se vrátil až za tmy a vypadal ještě unavenější než tu noc předtím. Brzy ráno se musel vypravit znovu do rezervace na Harryho pohřeb, takže šel brzy spát. Já jsem zůstala zase s Alicí na gauči. * * * Charlie vypadal skoro jako cizí, když ještě před východem slunce sešel dolů po schodech, na sobě starý oblek, který jsem na něm nikdy neviděla. Sako měl rozepnuté; tušila jsem, že je mu moc těsné a že nedopne knoflíky. Kravatu měl trochu moc širokou na současnou módu. Přešel ke dveřím po špičkách ve snaze nás nevzbudit. Nechala jsem ho jít, předstírala jsem spánek, stejně jako Alice. Jakmile byl ze dveří, Alice se posadila. Pod přikrývkou byla úplně oblečená. „Tak co budeme dělat dneska?“ zeptala se. „Já nevím – vidíš, že by se dělo něco zajímavého?“ Usmála se a zavrtěla hlavou. „Ale je ještě moc brzy.“ Za celý ten čas, který jsem strávila v La Push, se mi doma nahromadila spousta věcí, které jsem zanedbala, a tak jsem se rozhodla dohonit svoje domácí povinnosti. Chtěla jsem něco dělat, cokoliv, co by usnadnilo život Charliemu – možná se mu bude o trochu lépe přicházet domů, když tu najde čistý, uspořádaný dům. Začala jsem s koupelnou – vykazovala největší známky zanedbání. Zatímco jsem pracovala, Alice se opírala o rám dveří a nezaujatě se vyptávala na mé, no, na naše kamarády ze školy, a co je u nich nového od té doby, co s rodinou odjela. Její obličej zůstával uvolněný a nevzrušený, ale cítila jsem její nesouhlas, když si uvědomila, jak málo toho mám co říct. Nebo jsem možná měla jenom špatné svědomí, že jsem včera ráno potají poslouchala její rozhovor s Charliem. Byla jsem doslova po lokty v saponátu a drbala jsem dno vany, když se ozval domovní zvonek. Okamžitě jsem se podívala na Alici, ale její výraz byl zmatený, téměř ustaraný, což bylo divné; Alici nikdy nic nepřekvapilo. „Hned jsem tam!“ zakřičela jsem směrem k domovním dveřím, vstala jsem a spěchala k umyvadlu, abych si opláchla ruce. „Bello,“ řekla Alice se stopou frustrace v hlase, „mám celkem slušný odhad, kdo by to tak mohl být, a myslím, že bych se radši měla stáhnout.“ „Odhad?“ opakovala jsem. Odkdy musí Alice něco odhadovat? „Jestli se opakuje můj ohromný výpadek v předpovídání jako včera, tak je to velmi pravděpodobně Jacob Black nebo jeden z jeho… kamarádů.“ Zírala jsem na ni a dávala si to dohromady „Ty nevidíš vlkodlaky?“ Ušklíbla se. „Zdá se.“ Ta skutečnost ji zjevně znepokojovala – velmi znepokojovala. Zvonek se ozval znovu – zabzučel dvakrát, rychle a netrpělivě. „Nemusíš nikam chodit, Alice. Tys tady byla první.“ Zasmála se svým stříbrným drobným smíchem – měl temný osten. „Věř mi – nebyl by dobrý nápad, mít mě a Jacoba Blacka společně v jedné místnosti.“ Políbila mě rychle na tvář, než zmizela za dveřmi Charlieho pokoje – a bezpochyby utekla ven jeho zadním oknem. Zvonek se znovu rozezvučel. 18. POHŘEB Spěchala jsem dolů po schodech a rozrazila dveře dokořán. Samozřejmě to byl Jacob. I když Alice neviděla, nebyla hloupá. Jacob stál asi šest kroků ode dveří, nos nakrčený odporem, ale jinak byl jeho obličej hladký – jako maska. Neobalamutil mě; viděla jsem, jak se mu slabě třesou ruce. Nepřátelskost z něj přímo čišela. Připomnělo mi to to strašné odpoledne, kdy dal přednost Samovi přede mnou, a cítila jsem, jak se mi bojovně vysunula brada. Byla jsem připravená se hájit. Jacobův Rabbit běžel za zatáčkou na volnoběh; za volantem seděl Jared a Embry byl na sedadle spolujezdce. Pochopila jsem, co to znamená: báli se nechat ho sem přijet samotného. Rozesmutnilo mě to a trochu i naštvalo. Cullenovi nebyli takoví. „Ahoj,“ řekla jsem nakonec, když nepromluvil. Jake našpulil rty a stále se držel ode dveří. Očima střelil přes přední část domu. Zaskřípala jsem zuby. „Není tady. Potřebuješ něco?“ Zaváhal. „Jsi sama?“ „Ano.“ Povzdechla jsem si. „Můžu s tebou na chviličku mluvit?“ „Samozřejmě, že můžeš, Jacobe. Pojď dál.“ Jacob se ohlédl přes rameno na kamarády v autě. Viděla jsem Embryho, jak lehce zavrtěl hlavou. Z nějakého důvodu mě to nepříčetně naštvalo. Znovu jsem zaťala zuby „Zbabělče,“ zamumlala jsem. Jake střelil pohledem zpátky ke mně, husté černé obočí nad hluboce posazenýma očima se mu stáhlo do zuřivého úhlu. Napjal čelist, vypochodoval – jinak se to nedalo popsat – po chodníku a protáhl se kolem mě do domu. Střetla jsem se pohledem napřed s Jaredem, pak s Embrym – nelíbilo se mi, jak tvrdě si mě měřili; vážně si mysleli, že bych dovolila, aby Jacobovi někdo ublížil? –, než jsem před nimi zavřela dveře. Jacob stál v chodbě za mnou a zíral na rozházené deky v obývacím pokoji. „Pyžamový večírek?“ zeptal se sarkastickým tónem. „Jo,“ odpověděla jsem se stejnou dávkou kyselosti. Neměla jsem ráda, když se Jacob takhle choval. „Co je ti po tom?“ Znovu nakrčil nos, jako kdyby čichal něco nepříjemného. „Kde je tvoje ‚kamarádka?‘“ Cítila jsem v jeho tónu ty uvozovky. „Musela si vyřídit nějaké pochůzky. Koukni, Jacobe, o co ti jde?“ Něco na té místnosti ho popudilo – dlouhé paže se mu chvěly. Neodpověděl na mou otázku. Místo toho se přesunul do kuchyně. Jeho neklidné oči střílely všemi směry. Šla jsem za ním. Přecházel sem a tam kolem krátké linky. „Hele,“ řekla jsem a postavila se mu do cesty. Přestal přecházet a podíval se dolů na mě. „Co máš za problém?“ „Nelíbí se mi, že tady musím být.“ To zabolelo. Škubla jsem sebou a jeho oči se napjaly. „Pak je mi líto, že jsi musel přijít,“ zamručela jsem. „Proč mi neřekneš, co potřebuješ, abys mohl odejít?“ „Jenom se tě musím zeptat na pár věcí. Nemělo by to dlouho trvat. Musíme se vrátit na pohřeb.“ „Dobře. Tak ať to máme za sebou.“ Pravděpodobně jsem to s tím nepřátelstvím přeháněla, ale nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mi to ubližuje. Věděla jsem, že se nechovám fér. Konec konců, já jsem včera večer dala přednost pijavici před ním. Já jsem mu ublížila jako první. Zhluboka se nadechl a jeho roztřesené prsty byly najednou klidné. Jeho obličej se uhladil do vážné masky. „Jeden člen rodiny Cullenových je tady u tebe,“ konstatoval. „Ano. Alice Cullenová.“ Zamyšleně přikývl. „Jak dlouho tu bude?“ „Dokud bude chtít.“ Z mého tónu pořád zaznívala bojovnost. „To pozvání má neomezenou platnost.“ „Myslíš, že bys jí mohla… prosím… vysvětlit situaci s tou druhou – Victorií?“ Zbledla jsem. „Říkala jsem jí o tom.“ Přikývl. „Měla bys vědět, že když je tu někdo z Cullenových, můžeme hlídat jen naše vlastní území. Budeš v bezpečí pouze v La Push. Už tě tady nemůžu chránit.“ „Dobře,“ řekla jsem stísněně. Pak se podíval stranou, ven ze zadních oken. Nepokračoval. „Je to všechno?“ Oči měl upřené na sklo, když odpovídal. „Ještě jednu věc.“ Čekala jsem, ale nepokračoval. „Ano?“ pobídla jsem ho nakonec. „Vrátí se i všichni ostatní?“ zeptal se chladným, tichým hlasem. Připomnělo mi to Sama, který se choval vždycky tak klidně. Jacob se Samovi začínal čím dál víc podobat… přemítala jsem, co mi na tom tolik vadí. Teď jsem pro změnu nemluvila já. Podíval se mi zpátky do obličeje zkoumavýma očima. „No?“ zeptal se. Snažil se skrýt své napětí za vážný výraz. „Ne,“ řekla jsem nakonec. Nerada. „Oni se nevrátí.“ Jeho výraz se nezměnil. „Dobře. To je všechno.“ Hněvivě jsem si ho měřila, byla jsem na něj pořádně rozzlobená. „No, už můžeš běžet. Utíkej povědět Samovi, že ty děsivé příšery si pro vás nepřijdou.“ „Dobře,“ zopakoval, stále klidný. A bylo to. Jacob vyšel rychle z kuchyně. Čekala jsem, že uslyším, jak se otevírají vstupní dveře, ale neslyšela jsem nic. Slyšela jsem tikat hodiny nad sporákem, a znovu mě udivilo, jak tiše se naučil pohybovat. Taková pohroma. Jak jsme se mohli za tak kratičkou dobu jeden druhému totálně odcizit? Odpustí mi, až bude Alice pryč? Co když mi neodpustí? Opřela jsem se o linku a zabořila obličej do dlaní. Jak jsem mohla kolem sebe nadělat takovou spoušť? Ale co jsem mohla udělat jinak? Ani při zpětném pohledu jsem nedokázala najít lepší způsob, nějaký dokonalý běh věcí. „Bello…?“ zeptal se Jacob utrápeným hlasem. Zvedla jsem obličej z dlaní a viděla Jacoba, jak váhavě stojí v kuchyňských dveřích; neodešel, jak jsem si myslela. Až když jsem uviděla, že se mi v dlaních zajiskřily čiré kapky, uvědomila jsem si, že pláču. Jacobův klidný výraz byl pryč; jeho obličej byl úzkostlivý a nejistý. Šel rychle zpátky, postavil se přede mě a sklonil hlavu, aby se mi mohl dívat do očí. „Udělal jsem to znovu, viď?“ „Co jsi udělal?“ zeptala jsem se nakřáplým hlasem. „Porušil svůj slib. Promiň.“ „To nic,“ zamumlala jsem. „Tentokrát jsem si začala já.“ Jeho obličej se zkřivil. „Věděl jsem, jaký k nim máš vztah. Nemělo mě to takhle překvapit.“ Viděla jsem, jak mu oči planou. Chtěla jsem mu vysvětlit, jaká Alice doopravdy je, bránit ji proti odsudkům, které učinil, ale něco mě varovalo, že teď na to není vhodná doba. Tak jsem jenom řekla znovu: „Promiň.“ „Nebudeme si s tím dělat starosti, ano? Je tu jenom na návštěvě, viď? Odjede a věci se vrátí zpátky do normálu.“ „Nemůžu se kamarádit s vámi oběma najednou?“ zeptala jsem se a můj hlas neskrýval ani trošku z bolesti, kterou jsem cítila. Zavrtěl pomalu hlavou. „Ne. To myslím nemůžeš.“ Popotáhla jsem nosem a zírala na jeho velké nohy. „Ale ty počkáš, viď? Pořád budeš můj kamarád, ačkoliv mám ráda i Alici?“ Nevzhlédla jsem, bála jsem se podívat, co si myslí o té poslední větě. Trvalo mu chvilku, než odpověděl, takže jsem asi udělala správně, že jsem se nedívala. „Jo, pořád budu tvůj kamarád,“ řekl příkře. „Bez ohledu na to, koho máš ráda.“ „Slibuješ?“ „Slibuju.“ Cítila jsem, jak kolem mě ovinul paže, a opřela jsem se o jeho hruď, stále pofňukávajíc. Je to k vzteku.“ „Jo.“ Pak si přičichl k mým vlasům a řekl: „Fuj.“ „Co zas!“ zeptala jsem se. Vzhlédla jsem a viděla, že má zase nakrčený nos. „Proč mi tohle každý dělá? Já nesmrdím!“ Pousmál se. „Ale jo, smrdíš – smrdíš jako oni. Ble. Moc sladce – až se z toho zvedá žaludek. A tak nějak… ledově. Štípe mě to v nose.“ „Vážně?“ To bylo zvláštní. Alice voněla neuvěřitelně krásně. Alespoň člověku. „Ale proč si Alice taky myslí, že smrdím?“ Jeho úsměv zmizel. „Hm. Možná jí ani já nevoním. Hm.“ „No, mně oba voníte.“ Položila jsem si na něj zase hlavu. Věděla jsem, že se mi po něm bude hrozně stýskat, když vycházel z našich dveří. Bylo to ošklivé dilema – na jedné straně jsem chtěla, aby tu Alice zůstala napořád. Umřu – v přeneseném smyslu – až mě opustí. Ale jak mám vydržet nestýkat se s Jakem? To je zmatek, pomyslela jsem si znovu. „Bude se mi po tobě stýskat,“ zašeptal Jacob a opakoval tak moje myšlenky. „Každou minutu. Doufám, že brzy odjede.“ „Vážně to tak nemusí být, Jaku.“ Povzdechl si. „Ale ano, vážně musí, Bello. Ty… ji máš ráda. Tak bych se raději neměl dostávat někam do její blízkosti. Nejsem si jistý, že jsem dost vyrovnaný na to, abych se s tím popasoval. Sam by se moc zlobil, kdybych porušil smlouvu, a…,“ jeho hlas nabral sarkastický tón, „tobě by se asi moc nelíbilo, kdybych ti zabil kamarádku.“ Odtáhla jsem se od něj, když tohle řekl, ale on jenom napjal paže a odmítl mě pustit. „Nemá smysl vyhýbat se pravdě. Takhle to prostě je, Bells.“ „Mně se to ale takhle nelíbí.“ Jacob uvolnil jednu paži, aby mi mohl dát svou velkou hnědou ruku pod bradu a přimět mě, abych se na něj podívala. „Jo. Bylo to snadnější, když jsme byli oba lidi, viď?“ Povzdechla jsem si. Zírali jsme na sebe dlouhou chvíli. Jeho ruka doutnala na mé kůži. Věděla jsem, že ve tváři nemám nic než zamyšlený smutek – nechtěla jsem se s ním teď rozloučit, bez ohledu na to, na jak krátkou dobu to bude. Zpočátku se na mě díval stejným pohledem jako já na něj, ale pak, aniž jeden z nás uhnul očima, se jeho výraz změnil. Pustil mě, zvedl druhou ruku a konečky prstů mi přejel po tváři a zlehka mi jimi pohladil čelist. Cítila jsem, jak se mu prsty chvějí – tentokrát ne hněvem. Přitiskl mi dlaň na tvář, takže jsem měla obličej uvězněný mezi jeho pálícíma rukama. „Bello,“ zašeptal. Byla jsem jako přimrazená. Ne! Ještě jsem k tomu rozhodnutí nedospěla. Nevěděla jsem, jestli mu můžu dovolit, aby pokračoval, a teď jsem neměla čas si to rozmyslet. Ale byla bych blázen, kdybych si myslela, že když ho teď odmítnu, zůstane to bez následků. Dívala jsem se na něj. Tohle nebyl můj Jacob, ale mohl být. Jeho tvář jsem znala a měla ráda. V tolika ohledech jsem ho opravdu milovala. On byl moje útěcha, můj bezpečný přístav. Právě teď jsem se mohla rozhodnout, že chci, aby mi patřil. V tu chvíli mi hlavou probleskla myšlenka na Alici, ale to nic nezměnilo. Pravá láska byla navěky ztracená. Princ se nikdy nevrátí, aby mě polibkem probudil ze spánku a zlomil tak kletbu. Konec konců, já nejsem princezna. Tak jaký je pohádkový protokol pro jiné polibky? Ty světské, které žádnou kletbu nezlomí? Možná to bude snadné – jako držet ho za ruku nebo vnímat, jak mě objímá. Možná to bude hezký pocit. Možná mi to nebude připadat jako zrada. Navíc, koho vlastně zrazuju? Jenom sebe. Nepřestával se mi dívat do očí a začal ke mně sklánět obličej. Byla jsem pořád naprosto nerozhodnutá. Pronikavé zvonění telefonu prořízlo vzduch, že jsme oba nadskočili, ale Jacob ani neotočil hlavu. Natáhl ruku, kterou mi držel pod bradou, aby popadl sluchátko, ale jeho druhá ruka mi stále spočívala na tváři. Jeho tmavé oči se opíraly do mých. Byla jsem příliš zmatená, abych reagovala nebo abych nějak využila toho vyrušení. „Swanovi,“ ohlásil se Jacob, jeho chraplavý hlas byl tichý a nabitý emocemi. Někdo odpověděl a Jacob se v okamžiku změnil. Napřímil se, jeho ruka pustila můj obličej. Oči mu pohasly, jeho tvář ztratila výraz, a vsadila bych ubohý zbytek svého studijního fondu na to, že je to Alice. Vzpamatovala jsem se a natáhla ruku pro telefon. Jacob mě ignoroval. „Není tady,“ řekl a jeho slova zněla výhružně. Následovala nějaká velmi krátká odpověď, zdálo se, že žádost o podrobnější informace, protože dodal neochotně: „Je na pohřbu.“ Pak Jacob zavěsil telefon. „Odporná pijavice,“ zamručel pro sebe. Obličej, který ke mně zpátky otočil, měl zase nasazenou masku hořkosti. „Komu jsi to právě zavěsil?“ vyhrkla jsem rozzuřeně. „V mém domě, můj telefon?“ „Zklidni! On zavěsil mně!“ „On? Kdo to byl?!“ Opovržlivě zdůraznil titul. „Pan doktor Carlisle Cullen.“ „Proč jsi mě nenechal si s ním promluvit?!“ „Nechtěl s tebou mluvit,“ odsekl Jacob chladně. Jeho obličej byl hladký, bez výrazu, ale ruce se mu třásly. „Ptal se, kde je Charlie, a já jsem mu to řekl. Nemám dojem, že bych porušil nějaká pravidla slušného chování.“ „Poslouchej mě, Jacobe Blacku!“ Ale on zjevně neposlouchal. Podíval se rychle přes rameno, jako kdyby někdo zavolal jeho jméno z jiné místnosti. Vytřeštil oči a jeho tělo ztuhlo, pak se začal chvět. Taky jsem se automaticky zaposlouchala, ale nic jsem neslyšela. „Sbohem, Bells,“ vyštěkl a namířil ke vstupním dveřím. Běžela jsem za ním. „Co se děje?“ Pak jsem do něj narazila, protože se zastavil a zhoupl se dozadu na patách. Tiše přitom zaklel. Znovu se otočil dokolečka, přitom mě srazil stranou. Ztratila jsem rovnováhu a upadla na podlahu. Nohy jsme měli propletené do sebe. „Sakra, au!“ protestovala jsem, když si spěšně uvolňoval nohy, napřed jednu, pak druhou. Snažila jsem se vstát, zatímco on vyrazil k zadním dveřím; najednou znovu ztuhl. U paty schodiště stála nehybně Alice. „Bello,“ řekla přidušeně. Vrávoravě jsem se zvedla a kymácivě jsem přešla k ní. Její oči byly omámené a vzdálené, obličej měla stažený a bělejší než stěna. Její štíhlé tělo se chvělo vnitřním zmatkem. „Alice, co se děje?“ zakřičela jsem. Položila jsem jí ruce na obličej a snažila se ji uklidnit. Upřela na mě široce rozevřené oči plné bolesti. „Edward,“ zašeptala jenom. Moje tělo reagovalo rychleji, než si moje mysl srovnala, co její odpověď znamená. Zpočátku jsem nechápala, proč se místnost točí, ani odkud se bere ten dutý řev v mých uších. Moje mysl se točila na plné obrátky, aby pochopila, jak Alicin bolestný obličej souvisí s Edwardem, zatímco moje tělo už se kymácelo a hledalo úlevu bezvědomí, než mi to celé dojde. Schodiště se nachýlilo do velmi neobvyklého úhlu. Najednou jsem slyšela Jacobův zuřivý hlas, který syčel proud nadávek. Cítila jsem slabý nesouhlas. Jeho noví přátelé na něj jasně měli špatný vliv. Ležela jsem na pohovce, aniž bych tušila, jak jsem se tam dostala, a Jacob stále nadával. Připadalo mi, jako by bylo zemětřesení – pohovka se pode mnou třásla. „Cos jí to udělala?“ ptal se Jacob. Alice ho ignorovala. „Bello? Bello, seber se. Musíme si pospíšit.“ „Drž se zpátky,“ varoval ji Jacob. „Uklidni se, Jacobe Blacku,“ poručila mu Alice. „Přece to nechceš udělat tak blízko u ní.“ „Nemyslím, že budu mít nějaký problém soustředit se na cíl,“ opáčil, ale jeho hlas zněl trochu uvolněněji. „Alice?“ promluvila jsem slabě. „Co se stalo?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem to nechtěla slyšet. „Já nevím,“ zanaříkala. „Co si myslí?!“ Navzdory slabosti jsem se snažila posadit. Uvědomila jsem si, že svírám Jacobovu paži, abych udržela rovnováhu. To on se třásl, a ne gauč. Alice vytahovala z kabelky malý stříbrný telefon, když jsem na ni zaostřila pohled. Její prsty vyťukaly čísla tak rychle, že se ten pohyb nedal ani zachytit. „Rose, musím mluvit s Carlislem, hned.“ Její hlas odsekával jednotlivá slova. „Fajn, jakmile se vrátí. Ne, budu v letadle. Podívej, máte nějaké zprávy o Edwardovi?“ Alice se teď odmlčela a poslouchala s výrazem, který byl každou vteřinou vyděšenější. Otevřela zděšeně pusu a telefon se jí v ruce roztřásl. „Proč?“ vyjekla. „Proč jsi to udělala, Rosalie?“ Ať byla odpověď jakákoli, hněvivě zaťala čelist. Oči jí blýskaly a přimhouřily se. „No, ovšem pleteš se v obou ohledech, Rosalie, takže to bude problém, nemyslíš?“ zeptala se jedovatě. „Ano, to je pravda. Je naprosto v pořádku – já jsem se mýlila… To je dlouhá historie… Ale v tom se taky pleteš, a kvůli tomu volám… Ano, to je přesně to, co jsem viděla.“ Alicin hlas byl velmi tvrdý a mluvila s vyceněnými zuby. „Na to je trochu pozdě, Rose. Schovej si svoje výčitky svědomí pro někoho, kdo jim uvěří.“ Pak sklapla telefon ostrým pohybem prstů. Když se otočila, aby se na mě podívala, její oči byly zmučené. „Alice,“ vyhrkla jsem rychle. Nemohla jsem ji ještě nechat mluvit. Potřebovala jsem pár dalších sekund, než promluví a svými slovy zničí, co mi zbývá ze života. „Alice, Carlisle už se ale vrátil. Volal právě před chvilkou…“ Zírala na mě nevěřícně. „Jak je to dlouho?“ zeptala se dutým hlasem. „Půl minuty před tím, než ses objevila.“ „Co říkal?“ Opravdu se teď soustředila a čekala na mou odpověď. „Já jsem s ním nemluvila.“ Očima jsem střelila k Jacobovi. Alice na něj otočila svůj pronikavý pohled. Uhnul před ním, ale zůstával vedle mě. Seděl podivně, téměř jako kdyby se snažil zaštítit mě svým tělem. „Ptal se po Charliem, a já jsem mu řekl, že tu Charlie není,“ zamumlal Jacob nedůtklivě. „To je všechno?“ zeptala se Alice hlasem jako led. „Pak mi zavěsil,“ odsekl Jacob. Po páteři mu přejelo zachvění, které mě taky roztřáslo. „Řekl jsi mu, že je Charlie na pohřbu,“ připomněla jsem mu. Alice trhla hlavou zpátky ke mně. „Co přesně řekl?“ „Řekl: ‚Není tady‘ a když se Carlisle ptal, kde Charlie je, Jacob odpověděl: ‚Je na pohřbu.‘“ Alice zasténala a svezla se na kolena. „Pověz mi to, Alice,“ zašeptala jsem. „To v telefonu nebyl Carlisle,“ řekla beznadějně. „Chceš říct, že jsem lhář?“ zavrčel Jacob vedle mě. Alice ho ignorovala, soustředila se na můj překvapený obličej. „Byl to Edward.“ Ta slova byla jenom přidušené zašeptání. „Myslí si, že jsi mrtvá.“ Moje mysl začala zase pracovat. Neslyšela jsem ta slova, kterých jsem se bála, a tou úlevou se mi mysl rozjasnila. „Rosalie mu řekla, že jsem se zabila, viď?“ zeptala jsem se a povzdechla jsem si, jak jsem se uvolnila. „Ano,“ přiznala Alice a v očích se jí zase tvrdě zablýsklo. „Na její obranu budiž řečeno, že tomu opravdu věřila. Spoléhají na můj zrak až příliš, vezmu-li v úvahu, že funguje tak nedokonale. Ale aby ho vystopovala a pověděla mu to! Neuvědomovala si… nebo jí to bylo jedno…?“ Její hlas v hrůze odezněl. „A když Edward zavolal sem, myslel si, že Jacob mluví o mém pohřbu,“ došlo mi. Zabolelo mě, když jsem zjistila, jak blízko jsem byla – jenom pár centimetrů – od jeho hlasu. Nehty se mi zaryly do Jacobovy paže, ale on sebou neškubl. Alice se na mě udiveně podívala. „Ty se nezlobíš,“ zašeptala. „No, je to vážně špatné načasování, ale všechno se to vyjasní. Až příště zavolá, někdo mu řekne… co se… opravdu…“ odmlčela jsem se. Její pohled mi přidusil slova v krku. Proč byla tak zpanikařená? Proč se teď její obličej svíral lítostí a hrůzou? Co to bylo, co právě řekla Rosalii do telefonu? Něco o tom, co viděla… a Rosaliiny výčitky; Rosalie by si nikdy nevyčítala nic, co by se stalo mně. Ale jestli ublížila své rodině, ublížila svému bratrovi… „Bello,“ zašeptala Alice. „Edward už znovu nezavolá. On jí uvěřil.“ „Já. Tomu. Nerozumím.“ Moje pusa artikulovala každé slovo mlčky. Nedokázala jsem vytlačit vzduch z plic, abych tu větu pronesla nahlas a pobídla tak Alici, aby mi vysvětlila, co to znamená. „On jede do Itálie.“ Trvalo mi jeden úder srdce, abych to pochopila. Když se mi teď vrátil Edwardův hlas, nebyla to dokonalá imitace mých přeludů. Byl to jenom slabý, plochý tón mých vzpomínek. Ale ta slova sama stačila na to, aby se mi vydrala z prsou ven a nechala v nich zející díru. Slova z doby, kdy bych vsadila všechno, co jsem měla nebo bych si mohla půjčit, na to, že mě miluje. No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít, řekl, když jsme se dívali, jak Romeo s Julií umírají, přímo tady v tomto pokoji. Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést… Věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli… takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy… S Volturiovými totiž není radno si zahrávat. Pokud ovšem nechceš umřít. Pokud ovšem nechceš umřít. „NE!“ Můj výkřik byl po těch zašeptaných slovech tak hlasitý, že jsme všichni nadskočili. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do obličeje, když jsem si uvědomila, co asi Alice viděla. „Ne! Ne, ne, ne! To nesmí! To nesmí udělat!“ „Rozhodl se, jakmile mu tvůj přítel potvrdil, že na tvou záchranu je příliš pozdě.“ „Ale on… on mě opustil! Už mě nechtěl! Jaký je v tom teď rozdíl? Věděl, že jednou zemřu!“ „Myslím, že nikdy neměl v plánu tě přežít o dlouhou dobu,“ řekla Alice tiše. „Jak se opovažuje!“ vykřikla jsem. Už jsem byla na nohou a Jacob nejistě vstal, aby se znovu postavil mezi mě a Alici. „Ach, uhni mi z cesty, Jacobe!“ Se zoufalou netrpělivostí jsem loktem odstrčila jeho třesoucí se tělo. „Co budeme dělat?“ ptala jsem se Alice. Muselo se dát něco udělat. „Nemůžeme mu zavolat? Nemůže mu zavolat Carlisle?“ Zavrtěla hlavou. „To byla první věc, kterou jsem zkoušela. Nechal svůj telefon v odpadkovém koši v Riu – někdo to vzal…,“ zašeptala. „Předtím jsi říkala, že si musíme pospíšit. Kam pospíšit? Udělejme to, ať je to cokoliv!“ „Bello, já – já myslím, že po tobě nemůžu žádat…,“ odmlčela se nerozhodně. „Jen do toho!“ přikázala jsem jí. Položila mi ruce na ramena, abych stála klidně, a její prsty se lehce zatínaly, aby zdůraznily její slova. „Možná už bude pozdě. Viděla jsem ho, jak jde k Volturiovým… a žádá je o smrt.“ Obě jsme sebou škubly a mně se najednou zatmělo před očima. Horečnatě jsem mrkala přes slzy. „Všechno záleží na tom, jak se rozhodnou. Nevidím to, dokud se nerozhodnou. Ale jestli řeknou ne, a oni by mohli – Aro má Carlislea rád a nechtěl by ho urazit – Edward má záložní plán. Oni si velmi chrání svoje město. Edward spoléhá na to, že když provede něco, aby porušil klid ve městě, zasáhnou, aby ho zastavili. A má pravdu. Oni to udělají.“ Zírala jsem na ni s čelistí bezmocně zaťatou. Ještě jsem neslyšela nic, co by vysvětlovalo, proč tu pořád stojíme. „Takže jestli se uvolí prokázat mu laskavost, je pro nás pozdě. Jestli ho odmítnou, a on přijde dost rychle s plánem, jak je urazit, je pro nás pozdě. Ale jestli se poddá svým sklonům k teatrálnosti… pak možná máme ještě čas.“ „Tak jedeme!“ „Poslouchej, Bello! Jestli dorazíme včas nebo ne, ocitneme se v srdci města Volturiových. Jestli se Edwardovi jeho plán zdaří, budou mě považovat za jeho komplice. Ty pro ně budeš člověk, který nejenže ví příliš mnoho, ale také příliš dobře voní. Máme velmi slušnou pravděpodobnost, že nás zničí všechny – a ty jim navíc posloužíš jako večeře.“ „A tohleto nás tady drží?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Pojedu sama, jestli se bojíš.“ V duchu jsem počítala, kolik peněz mi zbývá na účtu, a přemítala, jestli by mi Alice ten zbytek půjčila. „Já se bojím jenom toho, že by tě mohli zabít.“ Odfrkla jsem si znechuceně. „Na to si stačím sama, slézám hrobníkovi z lopaty skoro každý den! Pověz mi, co mám udělat!“ „Napiš vzkaz Charliemu. Já zavolám na letiště.“ „Charlie,“ zalapala jsem po dechu. Ne že by ho moje přítomnost chránila, ale mohla jsem ho tady nechat samotného, když vím, co mu hrozí…? „Já nedovolím, aby se Charliemu něco stalo.“ Jacobův tichý hlas byl hrubý a rozzlobený. „Obejdu smlouvu.“ Vyděšeně jsem na něj pohlédla a viděla jsem, že se na mě mračí. „Pospěš si, Bello,“ přerušila nás Alice naléhavě. Běžela jsem do kuchyně, pozotvírala šuplíky a vyhazovala obsah na podlahu, jak jsem hledala tužku. Hladká hnědá ruka mi jednu podala. „Díky,“ zamumlala jsem a zuby stáhla víčko. Tiše mi podal papírový bloček, na který jsme si psali telefonické vzkazy. Odtrhla jsem vrchní lístek a smuchlaný si ho hodila přes rameno. Tati, psala jsem. Jsem s Alicí. Edward má potíže. Můžeš mi uložit domácí vězení, až se vrátím. Vím, že teď není vhodná doba. Promiň. Mám tě moc ráda. Bella. „Nejezdi,“ zašeptal Jacob. Hněv byl všechen pryč, když teď byla Alice z dohledu. Nechtěla jsem ztrácet čas hádkou s ním. „Prosím, prosím, prosím, postarej se mi o Charlieho,“ prosila jsem ho, když jsem spěchala ven z přední místnosti. Alice čekala ve dveřích s taškou přes rameno. „Vezmi si peněženku – budeš potřebovat občanku. Prosím tě řekni mi, že máš pas. Nemám čas nějaký padělat.“ Přikývla jsem a pak jsem utíkala nahoru po schodech a kolena se mi podlamovala vděčností, že matka původně chtěla mít svatbu s Philem na pláži v Mexiku. Samozřejmě, jako všechny její plány, ani tenhle nevyšel a z Mexika sešlo. Ale ne dřív, než jsem podnikla všechny praktické kroky, abych to zařídila. Vtrhla jsem do svého pokoje. Nacpala jsem do batohu starou peněženku, čisté tričko a tepláky a pak jsem nahoru přihodila zubní kartáček. Hnala jsem se zpátky dolů po schodech. Pocit déjà vu mě v tuhle chvíli skoro dusil. Alespoň se, na rozdíl od minula – když jsem utíkala z Forks, abych unikla žíznivým upírům a ne abych je hledala – nebudu muset loučit osobně. Jacob a Alice se spolu o něčem dohadovali před otevřenými dveřmi, ale stáli tak daleko od sebe, že by člověka zprvu ani nenapadlo, že spolu hovoří. Zdálo se, že si ani jeden z nich nevšiml mého hlasitého příchodu. „Vy se možná příležitostně umíte ovládat, ale ty pijavice, ke kterým ji bereš…,“ obviňoval ji zuřivě Jacob. „Ano. Máš pravdu, pse.“ Alice také vrčela. „Volturiovi jsou sama esence našeho druhu – jsou důvod, proč se ti ježí chlupy, když mě ucítíš. Oni jsou podstata tvých nočních běsů, za tvými instinkty se skrývá hrůza z nich. Jsem si toho dobře vědoma.“ „A přesto jim ji předhodíš jako láhev vína na večírek!“ zakřičel. „Myslíš, že by na tom byla líp, kdybych ji tu nechala samotnou, když je jí Victoria v patách?“ „S tou zrzkou si poradíme sami.“ „Tak proč je pořád na lovu?“ Jacob zavrčel a trup mu rozvlnilo chvění. „Přestaňte s tím!“ zakřičela jsem na oba, divoká netrpělivostí. „Pohádáte se, až se vrátíme. Jedeme!“ Alice spěšně zmizela, aby přivezla svoje auto. Já jsem spěchala za ní. Automaticky jsem se zastavila, abych se otočila a zamkla dveře. Jacob mě roztřesenou rukou popadl za paži. „Prosím tě, Bello. Já tě prosím.“ Jeho tmavé oči se leskly slzami. V krku mi naskočil knedlík. „Jaku, já musím –“ „Ale nemusíš. Vážně nemusíš. Můžeš zůstat tady se mnou. Můžeš zůstat naživu. Kvůli Charliemu. Kvůli mně.“ Motor Carlisleova Mercedesu začal příst; rytmus jeho vrčení se zostřil, když ho Alice netrpělivě vytúrovala. Zavrtěla jsem hlavou a tím prudkým pohybem mi vystříkly slzy. Uvolnila jsem si paži, a on se tomu nebránil. „Neumírej, Bello,“ vydal ze sebe přidušeně. „Nejezdi. Nedělej to.“ Co když ho už nikdy neuvidím? Při tom pomyšlení už jsem nedokázala jen ronit tiché slzy; z hrudi se mi vydral vzlyk. Rozhodila jsem paže a na příliš kratičký okamžik jsem ho objala kolem pasu a zabořila jsem mu tvář mokrou od slz do prsou. Položil mi svou velkou ruku do týla, jako kdyby mě tam chtěl zadržet. „Sbohem, Jaku.“ Vzala jsem tu ruku a políbila ji do dlaně. Nedokázala jsem se mu podívat do tváře. „Promiň,“ zašeptala jsem. Pak jsem se otočila a spěchala do auta. Dveře na straně spolujezdce na mě čekaly otevřené. Hodila jsem si batoh přes opěrku hlavy, vklouzla dovnitř a zabouchla za sebou dveře. Otočila jsem se a zakřičela z okénka: „Dávej pozor na Charlieho!“ Po Jacobovi nebylo ale ani vidu. Jak Alice dupla na plyn – kvílení pneumatik znělo jako lidské výkřiky – otočila auto a vyjela po silnici, můj pohled utkvěl na bílém cáru na hranici lesa. Kus boty. 19. ZÁVOD Nasedly jsme do letadla pár vteřin před odletem a pak začalo skutečné mučení. Letadlo líně sedělo na rozjezdové dráze, zatímco letušky se procházely – tak zvolna – uličkou a poplácávaly tašky v úložných prostorách nad hlavami cestujících, aby se ujistily že jsou bezpečně uložené. Piloti se vykláněli z kabiny a bavili se s nimi, když přecházely kolem nich. Alice mě pevně držela za rameno a tlačila mě do sedadla, zatímco já jsem se úzkostně kývala nahoru a dolů. „Je to rychlejší než utíkat,“ připomněla mi tichým hlasem. Jen jsem přikývla souběžně se svým kymácením. Konečně letadlo líně vyrolovalo na dráhu a s pomalou vytrvalostí, která mě mučila, postupně nabíralo rychlost. Čekala jsem, že až se odlepíme od země, alespoň trochu se mi uleví, ale moje zuřivá netrpělivost neustupovala. Alice položila na stoleček před sebou telefon ještě než jsme přestali stoupat a otočila se zády k letušce, která si ji nesouhlasně měřila. Něco v mém výrazu letušce zabránilo, aby přišla s protestem. Snažila jsem se neposlouchat, když Alice šeptem mluvila s Jasperem; nechtěla jsem znovu slyšet ta slova, ale některá ke mně přece pronikla. „Nemůžu si být jistá, pořád ho vidím dělat různé věci, pořád mění názor… Zabijácká veselice ve městě, útok na stráže, zvednout auto nad hlavu na hlavním náměstí… většinou věci, které by je odhalily – on ví, že to je nejrychlejší způsob, jak si vynutit reakci… Ne, nemůžeš.“ Alicin hlas se ztišil, až byl skoro neslyšitelný, ačkoliv jsem seděla pár centimetrů od ní. Teď jsem naopak poslouchala pozorněji. „Řekni Emmettovi, že ne… No, jdi za Emmettem a Rosalií a přiveď je zpátky… Uvažuj, Jaspere. Jestli někoho z nás uvidí, co myslíš, že udělá?“ Přikývla. „Přesně tak. Myslím, že Bella je jediná šance… jestli vůbec máme nějakou šanci… Udělám všechno, co se dá, ale připrav Carlislea; vyhlídky nejsou příznivé.“ Pak se zasmála a hlas se jí zajíkl. „Myslela jsem na to… Ano, slibuju.“ Její hlas přešel do prosebného tónu. „Nejezdi za mnou. Slibuju, Jaspere. Ať tak nebo tak, já se z toho dostanu… A miluju tě.“ Zavěsila a opřela se do sedadla s očima zavřenýma. „Nenávidím, když mu musím lhát.“ „Pověz mi všechno, Alice,“ prosila jsem ji. „Já tomu nerozumím. Proč jsi řekla Jasperovi, aby zastavil Emmetta, proč nám nemohou přijet na pomoc?“ „Ze dvou důvodů,“ zašeptala, oči stále zavřené. „Ten první jsem mu řekla. My se můžeme pokusit zastavit Edwarda samy – kdyby ho dostal do rukou Emmett, možná bychom ho dokázali zadržet na dost dlouho, abychom ho přesvědčili, že jsi naživu. Ale nemůžeme za Edwardem potají slídit. Kdyby nás viděl, jak pro něj jdeme, jednal by o to rychleji. Prohodí auto zdí nebo tak něco, a Volturiovi ho pak zničí. A s tím souvisí ten druhý důvod, samozřejmě důvod, který jsem Jasperovi nemohla říct. Protože kdyby tam s Emmettem byli a Volturiovi by zabili Edwarda, oni by s nimi bojovali. Bello.“ Otevřela oči a prosebně se na mě zadívala. „Kdyby byla nějaká šance, že bychom mohli vyhrát… kdyby byla naděje, že bychom my čtyři dokázali zachránit mého bratra tím, že za něj budeme bojovat, možná by to bylo jiné. Ale to my nedokážeme, Bello, a já nemůžu takhle Jaspera ztratit.“ Uvědomila jsem si, proč její oči prosí o moje pochopení. Ona chránila Jaspera na úkor nás dvou a možná také na úkor Edwarda. Pochopila jsem ji a nic zlého jsem si o ní nemyslela. Přikývla jsem. „Nemohl by tě ale Edward slyšet?“ zeptala jsem se. „Nepochopí, jakmile uslyší tvoje myšlenky, že jsem naživu, že není důvod tohle dělat?“ Ne že by existovalo nějaké ospravedlnění, ať tak či tak. Pořád jsem nedokázala uvěřit, že by byl schopný takto reagovat. Nedávalo to žádný smysl! Vzpomínala jsem si s bolestivou přesností na jeho slova toho dne na pohovce, když jsme se dívali, jak Romeo a Julie páchají sebevraždu, napřed on, potom ona. Byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít, řekl, jako kdyby to bylo nad slunce jasnější. Ale slova, která pronesl v lese, když mě opouštěl, to všechno popřela – pošlapala. „Jestli je uslyší,“ vysvětlovala. „Ale věř si nebo ne, i myšlenkami je možné lhát. Kdybys opravdu umřela, přesto bych se snažila ho zastavit. A myslela bych si ‚je naživu, je naživu‘, seč by mi síly stačily. To on ví.“ Zaskřípala jsem zuby v němé bezmocnosti. „Kdyby byl nějaký způsob, jak to udělat bez tebe, Bello, nevystavovala bych tě takhle nebezpečí. Je to ode mě veliká špatnost.“ „Nebuď hloupá. Já jsem to poslední, oč by sis měla dělat starosti.“ Zavrtěla jsem netrpělivě hlavou, abych to téma smetla ze stolu. „Pověz mi, co jsi tím myslela, že nesnášíš, když musíš Jasperovi lhát?“ Ponuře se usmála. „Slíbila jsem mu, že se z toho dostanu ven dřív, než mě zabijou. Něco takového ale nemůžu zaručit – naprosto ne.“ Zvedla obočí, jako kdyby chtěla, abych to nebezpečí brala vážněji. „Kdo jsou ti Volturiovi?“ zeptala jsem se šeptem. „Proč jsou o tolik nebezpečnější než Emmett, Jasper, Rosalie a ty?“ Bylo těžké představit si něco děsivějšího. Zhluboka se nadechla a pak mi najednou vrhla temný pohled přes rameno. Otočila jsem se včas, abych viděla, jak se muž na sedadle do uličky podíval stranou, jako kdyby nás neposlouchal. Vypadal jako obchodník, v tmavém obleku s mohutnou vázankou a notebookem na kolenou. Zatímco jsem si ho podrážděně měřila, otevřel počítač a velmi nápadně si nasadil sluchátka. Naklonila jsem se blíž k Alici. Rty se mi skoro dotýkala ušního lalůčku, když mi šeptem vyprávěla ten příběh. „Byla jsem překvapená, že znáš jejich jméno,“ řekla. „Že jsi okamžitě pochopila, co to znamená, když jsem řekla, že Edward míří do Itálie. Myslela jsem, že ti to budu muset vysvětlovat. Kolik ti toho vlastně řekl?“ „Říkal jenom, že je to stará mocná rodina – něco jako královská rodina. Že si dáváte pozor, abyste si je neznepřátelili, pokud nechcete… umřít,“ zašeptala jsem. To poslední slovo jsem ze sebe skoro nedokázala vypravit. „Abys pochopila,“ pokračovala a její hlas teď byl pomalejší, odměřenější. „My Cullenovi jsme jedineční ve více ohledech, než víš. Je… abnormální, aby nás žilo tolik dohromady v míru. Je to stejné jako u Tanyiny rodiny na severu. Carlisle se domnívá, že abstinování nám umožňuje chovat se civilizovaně, vytvářet vztahy založené na lásce, a ne se jen spojovat s jinými, protože je to výhodnější a protože mi to umožní snáze přežít. Dokonce i Jamesova malá trojčlenná smečka byla neobvykle veliká – a viděla jsi, jak snadno je Laurent opustil. My téměř vždycky cestujeme sami nebo v párech. Carlisleova rodina je největší, která existuje, pokud vím. S jedinou výjimkou. A to jsou Volturiovi. Původně byli tři: Aro, Caius a Marcus.“ „Viděla jsem je,“ zamumlala jsem. „Na obrazu v Carlisleově pracovně.“ Alice přikývla. „Časem se k nim připojily dvě ženy a těch pět utvořilo rodinu. Nejsem si jistá, ale tuším, že jejich věk je to, co jim dává schopnost žít spolu poklidně. Všichni jsou staří více než tři tisíce let. Anebo možná za svou mimořádnou snášenlivost vděčí svým darům. Jako Edward a já, i Aro a Marcus jsou… nadaní.“ Než jsem se mohla zeptat, pokračovala. „Nebo je možná váže k sobě jenom jejich láska k moci. Královská rodina, to na ně sedí.“ „Ale jestli jich je jenom pět…“ „Pět, kteří tvoří rodinu,“ opravila mě. „Jejich stráže se do toho nepočítají.“ Zhluboka jsem se nadechla. „To zní… vážně.“ „To si piš, že je to vážné,“ ujistila mě. „Podle toho, co jsme o nich slyšeli naposledy, je devět stálých členů gardy. Ostatní jsou spíš… přechodní. Mění se to. A mnozí z nich jsou také nadaní – úžasnými dary, vedle kterých to, co umím já, vypadá jako kabaretní trik. Volturiovi si je vybrali pro jejich schopnosti, ať už fyzické nebo jiné.“ Otevřela jsem pusu a pak jsem ji zavřela. Napadlo mě, že snad radši nechci vědět, jak špatné jsou vyhlídky. Alice znovu přikývla, jako kdyby přesně pochopila, co si myslím. „Ke střetům u nich nedochází často. Nikdo není tak hloupý, aby si s nimi zahrával. Žijí ve svém městě, které opouštějí, jenom když je volá povinnost.“ „Povinnost?“ divila jsem se. „Neříkal ti Edward, co dělají?“ „Ne,“ odpověděla jsem a cítila prázdný výraz ve svém obličeji. Alice se mi znovu podívala přes hlavu na toho obchodníka a zase mi přiložila studené rty na ucho. „Neříkal jen tak pro nic za nic, že jsou jako královská rodina… vládnoucí třída. V průběhu tisíciletí si osvojili takovou moc, že mohou prosazovat naše pravidla – což ve skutečnosti znamená, že trestají ty, kdo je přestoupí. Plní tuto povinnost se vší rozhodností.“ Vykulila jsem oči zděšením. „Existují pravidla?“ zeptala jsem se příliš hlasitě. „Pššt!“ „Neměl se mi o tom někdo zmínit už dřív?“ zašeptala jsem hněvivě. „Tedy, vždyť jsem chtěla být… být jednou z vás! Neměl mi ta pravidla někdo vysvětlit?“ Alice se uchichtla nad mojí reakcí. „Není to tak složité, Bello. Je jenom jedno důležité omezení – a když se nad tím zamyslíš, pravděpodobně na ně dokážeš přijít sama.“ Zamyslela jsem se nad tím. „Ne, nemám ponětí.“ Nespokojeně zavrtěla hlavou. „Asi je to příliš jasné. Prostě musíme udržovat svou existenci v tajnosti.“ „Aha,“ zamumlala jsem. To bylo jasné. „Je to rozumné a většina z nás dohled nepotřebuje,“ pokračovala. „Ale po několika staletích se někteří z nás začnou nudit. Nebo začnou bláznit. Já nevím. A pak se do toho vloží Volturiovi, dřív než ti neukázněnci můžou kompromitovat je nebo nás ostatní.“ „Takže Edward…“ „Plánuje výtržnost v jejich vlastním městě – ve městě, které si tajně drží už tři tisíce let, od dob Etrusků. Oni si svoje město chrání natolik, že ani nedovolují lovit v jeho zdech. Volterra je pravděpodobně to nejbezpečnější město na světě – alespoň před útokem upírů.“ „Ale ty jsi říkala, že ji neopouštějí. Jak jedí?“ „Neopouštějí ji. Přivážejí si potravu zvenčí, někdy z docela slušné dálky. Jejich stráže tak mají něco na práci, když nejsou venku a nelikvidují vzbouřence. Nebo nechrání Volterru před odhalením…“ „Před situacemi, jako je tahle, před Edwardem,“ dokončila jsem její větu. Bylo teď překvapivě snadné říct jeho jméno. Nebyla jsem si jistá, v čem je rozdíl. Možná to bylo tím, že jsem věděla, že se s ním brzy uvidím. Anebo neuvidím, jestli dorazíme pozdě, a pak se mnou bude stejně amen. Ať tak nebo tak, čeká mě brzké rozuzlení, a to mě uklidňovalo. „Pochybuju, že někdy zažili podobnou situaci,“ zabručela znechuceně. „Upírů se sebevražednými sklony po světě moc nechodí.“ Zvuk, který mi unikl z pusy, byl velmi tichý, ale Alice nějak pochopila, že je to výkřik bolesti. Ovinula mi svou štíhlou silnou paži kolem ramen. „Uděláme, co budeme moct, Bello. Ještě to není u konce.“ „Ještě ne.“ Nechala jsem se od ní utěšovat, ačkoliv jsem věděla, že naše naděje jsou chabé. „A Volturiovi nás dostanou, když vzbudíme rozruch.“ Alice se napřímila. „Říkáš to, jako by to byla dobrá věc.“ Pokrčila jsem rameny. „Přestaň s tím, Bello, nebo to v New Yorku otočíme a vrátíme se do Forks.“ „S čím?“ „Ty víš. Jestli bude pro Edwarda příliš pozdě, až tam přijedeme, udělám všechno pro to, abych tě dovezla zpátky k Charliemu, a nechci od tebe žádné potíže. Rozumíš tomu?“ „Jasně, Alice.“ Zlehka se odtáhla, aby se na mě mohla podívat pronikavým pohledem. „Žádné potíže.“ „Čestný skautský,“ zamumlala jsem. Obrátila oči v sloup. „Teď mě nech trochu se soustředit. Snažím se vidět, co má Edward v plánu.“ Nechala svou paži kolem mých ramen, ale hlavu si položila na opěradlo a zavřela oči. Volnou ruku si přitiskla ze strany k obličeji a konečky prstů si třela spánek. Dlouho jsem se na ni fascinovaně dívala. Zůstala sedět naprosto bez pohnutí, její obličej připomínal kamennou sochu. Ubíhaly minuty, a kdybych ji neznala lépe, myslela bych si, že usnula. Neodvažovala jsem se ji vyrušit a ptát se, co nového se děje. Přála jsem si, abych měla nějaký bezpečný námět k přemýšlení. Nemohla jsem si dovolit myslet na hrůzy, které nás asi čekají, nebo, což bylo ještě děsivější, na to, jaké jsou možnosti, že se nám to nepodaří – tedy pokud jsem nechtěla nahlas křičet. Ani jsem nedokázala nic předvídat. Možná, ale to bych musela mít velké, opravdu velké štěstí, se mi podaří zachránit Edwarda. Ale nebyla jsem tak hloupá, abych si myslela, že bych s ním pak mohla zůstat. Nijak jsem se nezměnila, byla jsem prakticky stejná jako předtím. Neobjevil se žádný nový důvod, proč by mě chtěl. Vidět ho a zase ho ztratit… Potlačovala jsem bolest. Tohle byla cena, kterou jsem musela zaplatit, abych mu zachránila život. Zaplatím ji. V letadle promítali film a můj soused si nasadil sluchátka. Občas jsem sledovala postavy pohybující se na malé obrazovce, ale nedokázala jsem ani říct, jestli to má být zamilovaný film, nebo horor. Když uplynula celá věčnost, letadlo začalo klesat k New Yorku. Alice zůstávala v transu. Byla jsem nervózní, natáhla jsem se, abych se jí dotkla, ale pak jsem zase stáhla ruku zpátky. Tohle se stalo tucetkrát, než letadlo dosedlo na zem se skřípavým bouchnutím. „Alice,“ řekla jsem nakonec. „Alice, musíme jít.“ Dotkla jsem se její paže. Velmi pomalu otevřela oči. Chviličku vrtěla hlavou ze strany na stranu. „Něco nového?“ zeptala jsem se tiše, vědoma si muže sedícího vedle mě z druhé strany, který možná poslouchal. „Nic konkrétního,“ vydechla hlasem, který jsem sotva slyšela. „Dostává se blíž. Rozhoduje se, jak je požádá o smrt.“ Musely jsme utíkat na další spoj, ale bylo to dobré – lepší než čekat. Jakmile bylo letadlo ve vzduchu, Alice zavřela oči a ponořila se zpátky do stejné strnulosti jako předtím. Čekala jsem, co nejtrpělivěji jsem dokázala. Když byla zase tma, vytáhla jsem roletu, ale dívala jsem se jen do ploché černé tmy, a tak jsem okénko zase zatáhla. Byla jsem vděčná, že mám tolik měsíců praxe v ovládání myšlenek. Místo abych se zaobírala tou děsivou možností, že bez ohledu na to, co říkala Alice, nemám v úmyslu přežít, soustředila jsem se na menší problémy. Jako třeba co řeknu Charliemu, jestli se vrátím zpátky? To byl dost ožehavý problém, aby mě zaměstnal na několik hodin. A Jacobovi? Slíbil, že na mě bude čekat, ale dodrží svůj slib? Skončím doma ve Forks sama a nebudu mít vůbec nikoho? Možná jsem nechtěla přežít, ať to dopadne jakkoliv. Připadalo mi, že mi Alice zatřásla za rameno jen o pouhých několik vteřin později – neuvědomila jsem si, že jsem usnula. „Bello,“ zasyčela trošičku moc hlasitě na setmělou kabinu plnou spících lidí. Nebyla jsem dezorientovaná – na to jsem nebyla dost dlouho mimo. „Co se děje?“ Aliciny oči zářily v matném světle lampičky na čtení v řadě za námi. „Není to tak zlé.“ Divoce se usmála. „Tak se nám to hodí. Zvažují to, ale rozhodli se, že mu nevyhoví.“ „Volturiovi?“ zamumlala jsem jako omámená. „Kdo jiný, Bello, prober se. Vidím, co mu řeknou.“ „Tak mi to pověz.“ Uličkou k nám po špičkách přišel stevard. „Mohu donést dámám polštář?“ Jeho tichý šepot byl výtkou naší poměrně hlasité konverzaci. „Ne, děkujeme.“ Alice ho obdařila zářivým, neuvěřitelně líbezným úsměvem. Stevard se otočil a klopýtal zpátky, jako by dostal palicí. „Tak povídej,“ vydechla jsem téměř mlčky. Zašeptala mi do ucha: „Oni o něj mají zájem – myslí si, že by jim jeho talent mohl být užitečný. Nabídnou mu místo u nich.“ „Co jim na to odpoví?“ „To ještě nemůžu vidět, ale vsadím se, že to bude stát za to.“ Znovu se usmála. „Tohle je první dobrá zpráva – první průlom. Volturiovi jsou na rozpacích; opravdu ho nechtějí zničit – Aro to označí za ‚mrhání‘ – a to může stačit na to, aby Edward začal promýšlet plán číslo dvě. Čím víc času nad tím stráví, tím lépe pro nás.“ Nestačilo to, aby to ve mně vzbudilo naději, abych pocítila stejnou úlevu jako ona. Pořád se nám může do cesty postavit tolik věcí a my nakonec přijedeme příliš pozdě. A kdybych se nedostala přes zdi Volterry, nebyla bych schopná zabránit Alici odtáhnout mě zpátky domů. „Alice?“ „Co je?“ „Já to nechápu. Jak to, že teď vidíš tak jasně? A jindy vidíš něco v dálce – a ono se to nestane?“ Její oči se napjaly. Přemítala jsem, jestli uhodla, na co myslím. „Je to jasné, protože je to bezprostřední a blízké a já jsem opravdu soustředěná. Věci vzdálené přicházejí samy – jsou to jenom záblesky, slabé možnosti. Navíc vidím upíry snadněji než lidi. S Edwardem mi to jde ještě lépe, protože jsem na něj tak vyladěná.“ „Někdy vidíš i mě,“ připomněla jsem jí. Zavrtěla hlavou. „Ne tak jasně.“ Povzdechla jsem si. „Vážně si přeju, abys měla pravdu, pokud jde o mě. Na začátku, když jsem se poprvé objevila v tvých vizích, ještě než jsme se vůbec poznaly…“ „Co tím myslíš?“ „Viděla jsi, že se stanu jednou z vás.“ Ta slova jsem vyslovila skoro bez hlesu. Vzdychla. „Tehdy to byla možnost.“ „Tehdy,“ opakovala jsem. „Abych pravdu řekla, Bello…,“ zaváhala a pak se rozhodla pokračovat. „Upřímně, podle mě už je to víc než směšné. Zvažuju, jestli tě prostě nemám změnit sama.“ Zírala jsem na ni, tím šokem jako přimrazená. Moje mysl se jejím slovům okamžitě vzepřela. Nemohla jsem si dovolit pocítit naději. Co kdyby si to rozmyslela? „Vystrašila jsem tě?“ podivila se. „Myslela jsem, že to chceš.“ „To chci!“ vydechla jsem. „Ach, Alice, udělej to hned! Mohla bych ti tolik pomoct – a nezdržovala bych tě. Kousni mě!“ „Pššt,“ varovala mě. Stevard se zase díval směrem k nám. „Snaž se být rozumná,“ zašeptala. „Nemáme dost času. Do zítřka se musíme dostat do Volterry Kdybych tě kousla, několik dní se budeš svíjet v bolestech.“ Udělala obličej. „A myslím, že ostatní spolucestující by z toho radost neměli.“ Kousla jsem se do rtu. „Jestli to neuděláš hned, tak si to rozmyslíš.“ „Ne.“ Zamračila se, její výraz byl nešťastný. „Nerozmyslím. On bude sice zuřit, ale už s tím nic nenadělá.“ Srdce mi tlouklo rychleji. „Vůbec nic.“ Tiše se zasmála a pak vzdychla. „Máš ve mě příliš velkou důvěru, Bello. Nejsem si jistá, jestli to dokážu. Pravděpodobně to skončí tak, že tě zkrátka zabiju.“ „Já to risknu.“ „Ty jsi tak divná, i na to, že jsi člověk.“ „Díky.“ „No dobře, stejně se tu teď bavíme jen o hypotetické možnosti. Napřed musíme přežít zítřek.“ „Dobrý postřeh.“ Ale aspoň jsem měla něco, v co jsem mohla doufat, jestli přežijeme. Jestli Alice dostojí svému slibu – a jestli mě přitom nezabije – pak si Edward může jít za svými zábavami, jak bude chtít, a já ho budu moct následovat. Nedovolím, aby se trápil. Možná, že až budu krásná a silná, po nějakém rozptýlení ani nevzdechne. „Ještě spi,“ pobízela mě Alice. „Vzbudím tě, až bude něco nového.“ „Dobře,“ zamumlala jsem, ale byla jsem si jistá, že spánek už je teď ztracená věc. Alice si přitáhla nohy na sedadlo, objala si je pažemi a opřela se čelem o kolena. Kolébala se dopředu a dozadu, jak se soustředila. Položila jsem si hlavu na sedadlo, dívala se na ni a pak jsem vnímala až to, když zatáhla stínítko před slabou září na východním nebi. „Co se děje?“ zamumlala jsem. „Odmítli ho,“ řekla tiše. Všimla jsem si okamžitě, že její entuziasmus je pryč. Hlas se mi zděšeně zadrhl v krku. „Co hodlá dělat?“ „Zpočátku to bylo chaotické. Viděla jsem jenom záblesky, hrozně rychle měnil plány.“ „Jaké plány?“ naléhala jsem. „Měl slabou chvilku,“ zašeptala. „Rozhodl se, že půjde na lov.“ Podívala se na mě, když mi na očích poznala, že mi to nedošlo. „Do města,“ vysvětlila. „Málem to udělal. Změnil názor v poslední minutě.“ „Nechtěl by zklamat Carlislea,“ zamumlala jsem. To by mu neudělal. „Pravděpodobně,“ souhlasila. „Budeme mít dost času?“ Jak jsem promluvila, došlo k změně tlaku v kabině. Cítila jsem, jak se letadlo naklonilo směrem dolů. „To doufám – jestli se bude držet svého posledního rozhodnutí, tak snad.“ „Co chce udělat?“ „Jednoduchou věc. Prostě vyjde ven na slunce.“ Jenom vyjde na slunce. Nic víc. Stačilo by to. Obraz Edwarda na louce – zářícího, jiskřícího, jako kdyby měl kůži posetou miliony diamantových plošek – jsem měla navždy vpálený do paměti. Žádný člověk, který něco takového viděl, na to nikdy nezapomene. To by Volturiovi asi nemohli dovolit. Tedy pokud chtěli, aby jejich město zůstalo nenápadné. Podívala jsem se na lehkou šedou záři, která pronikala otevřenými okny „Přijedeme příliš pozdě,“ zašeptala jsem a hrdlo se mi sevřelo úzkostí. Zavrtěla hlavou. „Právě teď se ukazuje jeho sklon k melodramatičnosti. Chce co největší publikum, takže si vybere místo na hlavním náměstí, pod věží s hodinami. Tam jsou zdi vysoké. Počká, až bude mít slunce přesně nad hlavou.“ „Takže máme čas do poledne?“ „Jestli budeme mít štěstí. Jestli se nerozhodne jinak.“ Z reproduktoru se ozval hlas pilota, který napřed francouzsky a pak anglicky ohlásil, že právě přistáváme. Zacinkalo to a rozsvítily se světelné nápisy s upozorněním pro cestující, aby se připoutali. „Jak daleko je z Florencie do Volterry?“ „To záleží na tom, jak rychle jedeš… Bello?“ „Ano?“ Podívala se na mě zkoumavě. „Jak velké máš námitky proti krádeži auta?“ * * * Pár kroků před místem, kam jsem měla namířeno, zastavilo s kvílením jasně žluté Porsche, vzadu s nápisem TURBO vyvedeným stříbrnou kurzívou. Všichni vedle mě na přeplněném chodníku u letiště valili oči. „Pospěš si, Bello!“ zakřičela Alice netrpělivě otevřeným okénkem u spolujezdce. Utíkala jsem ke dveřím a naskočila dovnitř. Už mi chyběla jenom černá punčocha přes hlavu. „Ježkovy zraky, Alice,“ stěžovala jsem si. „Nemohla jsi ukradnout něco ještě nápadnějšího?“ Interiér byl vyveden v černé kůži a okénka byla kouřově tmavá. Uvnitř si člověk připadal bezpečněji, jako v noci. Alice už se mezitím velmi rychle proplétala hustou letištní dopravou – vklouzávala do malých prostorů mezi auty, zatímco já jsem se krčila na sedadle a tápala po bezpečnostním pásu. Opravila mě: „Správně ta otázka měla znít, jestli jsem mohla ukradnout rychlejší auto, a to si nemyslím. Měla jsem štěstí.“ „Jsem si jistá, že to bude velmi povzbudivé, až budou někde silniční zátarasy.“ Zvonivě se zasmála. „Věř mi, Bello. Jestli někdo postaví silniční zátaras, bude to za námi.“ Dupla na plyn, jako kdyby chtěla dokázat svou pravdu. Asi jsem se měla dívat z okna, když kolem nás pádily napřed město Florencie a pak toskánská krajina. Tohle byl můj první výlet kamkoliv za hranice, a možná taky poslední. Ale Alicina jízda mě děsila, ačkoliv jsem věděla, že jí za volantem můžu důvěřovat. A byla jsem příliš zmučená úzkostí, abych se dokázala kochat pohledem na kopce a města obehnaná zdmi, která z dálky vypadala jako hrady. „Vidíš něco dalšího?“ „Něco se děje,“ zamumlala Alice. „Nějaký festival. Ulice jsou plné lidí a červených praporů. Jaké je dnes datum?“ Nebyla jsem si úplně jistá. „Možná patnáctého?“ „No, to je ironie. Je svátek svatého Marka.“ „Což znamená?“ Temně se uchechtla. „Ve městě jsou každoroční oslavy. Podle legendy před patnácti sty lety jeden křesťanský misionář, otec Marcus – totiž Marcus Volturi – vyhnal z Volterry všechny upíry. Příběh praví, že byl umučen v Rumunsku, které se stále snažil zbavit upírské metly. Samozřejmě je to nesmysl – nikdy neopustil svoje město. Ale od toho pocházejí některé pověry o věcech, jako jsou kříže a česnek. Otec Marcus je přece uměl používat tak úspěšně. A upíři Volterru nesužují, takže to musí fungovat.“ Její úsměv byl křečovitý. „Svátek se stal spíš městskou slavností a projevem uznání policejním silám – konec konců, Volterra je mimořádně bezpečné město. Policie má velký kredit.“ Uvědomovala jsem si, co tím myslela, když říkala, že je to ironie. „Nebudou moc šťastní, jestli u nich Edward způsobí pozdvižení právě na den svatého Marka, že ne?“ Zavrtěla hlavou s ponurým výrazem. „Ne. Zareagují velmi rychle.“ Podívala jsem se stranou a snažila se, aby mi zuby neprokously spodní ret. Krvácení by zrovna teď nebyl nejlepší nápad. Slunce bylo děsivě vysoko na bledém, modrém nebi. „Pořád to plánuje na poledne?“ ujišťovala jsem se. „Ano. Rozhodl se počkat. A oni čekají na něj.“ „Pověz mi, co mám dělat.“ Upírala oči na klikatící se silnici – ručička na tachometru se téměř dotýkala pravého okraje stupnice. „Nemusíš dělat nic. Jenom tě Edward musí spatřit dřív, než vystoupí na slunce. A musí tě vidět dřív, než spatří mě.“ „Jak to uděláme?“ Malé červené auto jako by spěchalo dozadu, jak se kolem něj Alice prosmýkla. „Dostanu tě tak blízko, jak to bude možné, a pak poběžíš směrem, který ti ukážu.“ Přikývla jsem. „Hlavně nezakopni,“ dodala. „Dneska nemáme čas na podvrtnuté kotníky.“ Zasténala jsem. To by mi bylo podobné – zničit všechno, zničit svět jedním nemotorným zakopnutím. Slunce stále stoupalo po obloze a Alice s ním závodila. Bylo příliš jasné, a to ve mně vyvolávalo paniku. Možná se Edwardovi přece jen nakonec nebude chtít čekat na poledne. „Tamhle,“ řekla Alice najednou a ukázala na město s hradem na nejbližším kopci. Zírala jsem na něj a pocítila první náznak nového strachu. Každou minutu od včerejšího rána – připadalo mi to, jako by to bylo před týdnem –, kdy Alice vyslovila jeho jméno u paty schodiště, jsem zažívala jenom jeden strach. A přesto teď, jak jsem se dívala na staré hnědé zdi a věže korunující vrcholek příkrého kopce, pocítila jsem jinou, sobečtější hrůzu, která mě rozechvívala. Tušila jsem, že město je velmi krásné. Absolutně mě děsilo. „Volterra,“ ohlásila Alice dutým, ledovým hlasem. 20. VOLTERRA Začaly jsme prudce stoupat do kopce. Silnice byla čím dál ucpanější. Jak jsme se dostaly výš, auta začínala být tak blízko u sebe, že mezi nimi Alice nedokázala bezpečně kličkovat. Zpomalily jsme a plížily se za malým hnědým peugeotem. „Alice,“ zasténala jsem. Hodiny na palubní desce jako by zrychlovaly. „Je to jediná cesta dovnitř,“ snažila se mě uklidnit. Ale její hlas byl příliš napjatý, aby uklidňoval. Auta se nadále posouvala kupředu, jedno za druhým. Slunce zářilo jasně na zem a zdálo se, že stojí téměř v nadhlavníku. Pomalu jsme se blížily k městu. Jak jsme se dostávaly blíž, viděla jsem auta zaparkovaná po straně silnice, lidé z nich vylézali a museli jít zbytek cesty pěšky. Zpočátku jsem si myslela, že je to jenom netrpělivost – což bych snadno pochopila. Ale pak jsme objely serpentinu a já jsem uviděla přeplněné parkoviště před městskou zdí a davy lidí procházející branami. Nikomu nedovolili projet dovnitř autem. „Alice,“ zašeptala jsem naléhavě. „Já vím,“ řekla. Její obličej byl jako vytesaný z ledu. Jak jsem se dívala kolem sebe – a plazily jsme se tak pomalu, že jsem to dobře viděla – všimla jsem si, že je velmi větrno. Lidé proudící v davech k bráně si chytali klobouky a odhrnovali si vlasy z obličeje. Ženám se vzdouvaly sukně. Také jsem si všimla, že je všude červená barva. Červená trička, červené klobouky, červené prapory visící vedle brány jako dlouhé stuhy, vlnící se ve větru. Náhlý poryv strhl jasně rudý šátek, který měla jedna žena uvázaný ve vlasech. Šátek vylétl do vzduchu a kroutil se, jako by byl živý. Žena se po něm natahovala, skákala do vzduchu, ale šátek se vznášel výš, až připomínal jenom krvavou skvrnu proti omšelým starobylým zdem. „Bello.“ Alice rychle promluvila zuřivým, tichým hlasem. „Nevidím, jak se zdejší stráže rozhodnou – jestli to nevyjde, budeš muset jít sama. Budeš muset utíkat. Pořád se ptej na Palazzo dei Priori a utíkej směrem, který ti ukážou. Neztrať se.“ „Palazzo dei Priori, Palazzo dei Priori,“ opakovala jsem si to jméno znovu a znovu a snažila se zapamatovat si ho. „Nebo ‚věž s hodinami‘, jestli budou mluvit anglicky. Já to objedu a budu se snažit najít odlehlé místo někde za městem, kde se můžu dostat přes zeď.“ Přikývla jsem. „Palazzo dei Priori.“ „Edward bude pod věží s hodinami, na severním konci náměstí. Na pravé straně je úzká alej a on tam bude stát ve stínu. Budeš muset upoutat jeho pozornost dřív, než vyjde na slunce.“ Zuřivě jsem přikývla. Alice se blížila k čelu fronty. Nějaký muž v námořnicky modré uniformě tam řídil dopravu a odkláněl auta z plného parkoviště. Každé auto udělalo obrat o sto osmdesát stupňů a mířilo zpátky hledat místo vedle silnice. Pak byla řada na Alici. Uniformovaný muž líně pokynul, aniž jí věnoval pozornost. Alice zrychlila, objela ho a mířila k bráně. Něco na nás zakřičel, ale zůstal stát na svém místě a zuřivě mával, aby zabránil dalšímu autu následovat našeho špatného příkladu. Muž u brány měl stejnou uniformu. Jak jsme se k němu přiblížily, procházely kolem nás zástupy turistů, zaplňovaly chodníky a zíraly zvědavě na to drzé nablýskané Porsche. Strážný vstoupil doprostřed ulice. Alice opatrně stočila auto, než úplně zastavila. Slunce se mi opíralo do okénka a ona byla ve stínu. Rychle sáhla za sedadlo a vyndala něco z kabelky. Strážný přistoupil k autu s rozzlobeným výrazem a hněvivě zaklepal na okénko. Alice stáhla okénko do poloviny a já jsem se dívala, jak strážný dvakrát polkl, když spatřil obličej za tmavým sklem. „Je mi líto, ale dnes pouštíme do města jenom turistické autobusy, slečno,“ řekl anglicky se silným přízvukem. Nasadil tón, jako by se omlouval, jako by mu bylo líto, že pro tak úchvatně krásnou ženu nemá lepší zprávu. „My jsme také turistky,“ řekla Alice a blýskla po něm oslnivým úsměvem. Vytáhla ruku z okénka do slunečního světla. Ztuhla jsem, dokud jsem si nevšimla, že na ní má nataženou jemnou koženou rukavici, která jí sahala až k loktu. Vzala ho za ruku, stále zvednutou, jak jí klepal na okénko, a vtáhla ji do auta. Vtiskla mu něco do dlaně a ovinula mu kolem toho prsty. Zatvářil se ohromeně, když vytahoval ruku a zíral na tlustou ruličku peněz, kterou teď držel. Vnější bankovka byla tisícidolarová. „To je nějaký vtip?“ vykoktal. Alicin úsměv byl oslepující. „Jenom jestli vám to připadá legrační.“ Podíval se na ni, oči vykulené. Mrkla jsem nervózně na hodiny na palubní desce. Jestli se Edward drží svého plánu, zbývá nám jenom pět minut. „Mám malinko naspěch,“ nadhodila, stále s úsměvem. Strážný dvakrát zamrkal a pak si zasunul peníze do saka. Ustoupil o krok od okénka a mávl na nás. Nikdo z procházejících lidí si asi nevšiml tiché výměny. Alice vjela do města a obě jsme si úlevou vydechly. Ulice byla velmi úzká, vydlážděná kamennými kočičími hlavami stejné barvy jako vybledlé skořicově hnědé budovy, které zatemňovaly ulici svým stínem. Zdi domů byly ozdobené červenými prapory, rozmístěnými jen pár metrů od sebe, které se třepotaly ve větru, hvízdajícím úzkou ulicí. Byla přeplněná a pěší doprava zpomalovala náš postup. „Ještě kousek,“ povzbuzovala mě Alice; já jsem svírala kliku od dveří, připravená vrhnout se na ulici, jakmile mi řekne. Dupala střídavě na plyn a na brzdu a lidé v davu na nás hrozili pěstmi a rozhněvaně nadávali. Byla jsem ráda, že jim nerozumím. Zabočily jsme na cestu, která byla určená jenom pro pěší; šokovaní lidé se museli vmáčknout do dveří domů, jak jsme se prodíraly kolem nich. Na konci jsme našly další ulici. Tady byly budovy vyšší; z výšky se nakláněly proti sobě tak, aby na chodník nedopadalo žádné slunce; meloucí se rudé prapory na protějších stranách se téměř dotýkaly. Tady byl dav ještě hustší než všude jinde. Alice nemohla dál. Měla jsem dveře otevřené ještě dřív, než auto úplně zastavilo. Ukázala k místu, kde se ulice rozšiřovala do jasného otevřeného prostoru. „Tam – jsme na jižním konci náměstí. Utíkej přímo přes náměstí, k pravé straně věže s hodinami. Já si najdu cestu kolem!“ Dech se jí najednou zadrhl, a když znovu promluvila, znělo to jako zasyčení. „Oni jsou všude!“ Zůstala jsem stát jako přikovaná a ona mě postrčila od auta. „Zapomeň na ně. Máš dvě minuty. Běž, Bello, běž!“ zakřičela a při těch slovech vystoupila z auta. Nezastavila jsem se, abych se podívala, jak se Alice ztratí ve stínech. Nezdržovala jsem se zavíráním dveří. Odstrčila jsem jednu tlustou ženu, která mi stála v cestě, a vyběhla jsem vpřed, hlava nehlava. Nedávala jsem pozor na nic než na nerovné kameny pod nohama. Když jsem vyběhla z temné uličky, oslepilo mě zářivé slunce, které pražilo na hlavní náměstí. Opřel se do mě vítr, nafoukal mi vlasy do očí a ještě víc mě oslepil. Nebylo divu, že jsem neviděla hradbu těl, dokud jsem do ní nenarazila. Mezi těsně napresovanými těly nebyla žádná cesta, žádná skulinka. Tlačila jsem se zuřivě skrz, prala se s rukama, které mě strkaly zpátky. Slyšela jsem výkřiky podráždění a dokonce bolesti, jak jsem si probojovávala cestu, ale žádné nebyly v jazyce, kterému jsem rozuměla. Obličeje kolem sebe jsem viděla v rozmazané šmouze hněvu a překvapení, obklopené všudypřítomnou červenou. Nějaká blondýna se na mě zamračila a červený šátek, který měla uvázaný kolem krku, vypadal jako ohavná rána. Dítě, posazené na ramenou nějakého muže, aby vidělo přes dav, se na mě dolů usmívalo. V úsměvu cenilo umělohmotné upírské zuby. Dav kolem mě se strkal a stáčel mě špatným směrem. Byla jsem ráda, že jsou hodiny tak dobře vidět, jinak bych nebyla schopná udržet rovný kurs. Obě ručičky na hodinách však ukazovaly vzhůru k nelítostnému slunci, a ačkoliv jsem se prodírala zuřivě davem, věděla jsem, že jdu pozdě. Nebyla jsem ještě ani v půli cesty přes náměstí. Nestihnu to. Jsem hloupá, pomalá a lidská, a všichni kvůli tomu zemřeme. Doufala jsem, že se Alice dostane odsud. Doufala jsem, že mě uvidí z nějakého tmavého stínu a pozná, že jsem neuspěla, takže bude moct jet domů za Jasperem. Poslouchala jsem, jestli kromě hněvivých výkřiků neuslyším zvuky úžasu: vzdech, možná výkřik, jak se Edward objevil někomu před očima. V davu se najednou udělalo místo – spatřila jsem před sebou bublinu v prostoru. Naléhavě jsem se k ní tlačila a dokud jsem si neodřela holeně o cihly, nedošlo mi, že uprostřed náměstí stojí široká čtvercová fontána. Málem jsem plakala úlevou, když jsem přehodila nohu přes okraj a utíkala vodou, která mi sahala po kolena. Stříkalo to všude kolem mě. I v tom slunci byla voda ledová a řezala jak žiletky. Ale fontána byla velmi široká; mohla jsem tak přeběhnout střed náměstí za pouhých několik vteřin. Nezastavila jsem se, když jsem narazila na protější konec – použila jsem nízkou zídku jako odrazový můstek a vrhla jsem se do davu. Lidé mi teď ustupovali z cesty ochotněji, vyhýbali se ledové vodě, která mi při běhu cákala z nasáklého oblečení. Znovu jsem se podívala na hodiny. Náměstím se rozezněl hluboký, dunivý úder zvonu. Vibroval v kamenech pod mýma nohama. Děti plakaly a zakrývaly si uši. A já jsem začala křičet, jak jsem běžela. „Edwarde!“ křičela jsem, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Dav byl příliš hlučný a můj hlas byl sípavý vyčerpáním. Ale nemohla jsem přestat křičet. Hodiny odbily další úder. Běžela jsem kolem dítěte, které svírala matka v náručí – jeho vlasy byly v oslepujícím slunci téměř bílé. Muži v červených sakách, kteří stáli do kruhu, křikem varovali okolostojící, když jsem prorazila skrz ně. Další úder zvonu. Za muži v červeném byla v davu díra, kousek místa mezi turisty, kteří se bezcílně hemžili pod věží. Očima jsem prohledávala tmavou úzkou pasáž napravo od široké čtvercové budovy stojící pod věží. Neviděla jsem úroveň ulice – pořád mi stálo v cestě příliš mnoho lidí. Hodiny znovu odbily. Skoro jsem neviděla. Neměla jsem před sebou dav, který by rozrážel vzduch, a tak mi vítr bičoval obličej a pálil mě v očích. Nevěděla jsem jistě, jestli mi tečou slzy kvůli tomu, nebo jestli brečím, protože jsem prohrála. Hodiny znovu odbily. Blízko ústí uličky stála čtyřčlenná rodinka. Dvě děvčátka byla oblečená do karmínových šatů a ve vlasech sčesaných dozadu měla uvázané stuhy stejné barvy. Otec nebyl vysoký. Zdálo se mi, že přímo za jeho ramenem vidím ve stínu něco jasného. Pádila jsem k nim a snažila se vidět přes pálící slzy. Hodiny obíjely a menší holčička si přitiskla ruce na uši. Starší dívka, která sahala matce jen do pasu, objala mamince nohu a zírala do stínu za nimi. Jak jsem se na ni dívala, zatahala matku za loket a ukázala do tmy. Hodiny odbíjely a já už jsem byla tak blízko. Byla jsem dost blízko, abych slyšela její vysoký hlásek. Její otec na mě překvapeně zíral, jak jsem se hnala k nim a skuhravě opakovala pořád dokola Edwardovo jméno. Starší holčička se zahihňala, řekla něco mamince a znovu netrpělivě ukázala do stínu. Mihla jsem se kolem jejího otce – popadl dítě, které mi stálo v cestě – a sprintovala k temné mezeře za nimi, jak mi hodily odbíjely nad hlavou. „Edwarde, ne!“ křičela jsem, ale můj hlas se ztrácel v burácení zvonů. Teď jsem ho spatřila. A viděla jsem, že on mě nevidí. Tentokrát to byl opravdu on, žádná halucinace. A já jsem si uvědomila, jak byly moje přeludy chabé; ve skutečnosti vypadal mnohem líp. Stál tam, nehybný jako socha, jenom pár kroků od ústí uličky. Oči měl zavřené, pod nimi temně fialové kruhy, paže volně natažené podél boků, dlaně otočené dopředu. Jeho výraz byl velmi poklidný, jako kdyby se mu zdálo něco příjemného. Mramorová kůže jeho hrudi byla obnažená – u nohou mu ležela malá hromádka bílé látky. Z jeho kůže tlumeně zářilo světlo odrážející se z chodníku náměstí. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího – i když jsem utíkala a přitom lapala po dechu a křičela, dokázala jsem si to vychutnat. A těch posledních sedm měsíců nic neznamenalo. A jeho slova v lese nic neznamenala. A nezáleželo na tom, jestli mě nechce. Já nebudu nikdy chtít nic než jeho, bez ohledu na to, jak dlouho budu žít. Hodiny odbily a on udělal velký krok ke světlu. „Ne!“ zakřičela jsem. „Edwarde, podívej se na mě!“ Neposlouchal. Zlehounka se usmál. Zvedl nohu, aby udělal krok, který ho postaví přímo do slunce. Narazila jsem do něj tak tvrdě, že by mě ta síla srazila k zemi, kdyby mě jeho paže nezachytily a nezvedly. Vyrazilo mi to dech a hlava se mi zvrátila. Jeho tmavé oči se pomalu otevřely. Hodiny odbily další úder. Podíval se na mě s tichým překvapením. „Podivuhodné,“ řekl, nádherný hlas plný údivu, lehce pobavený. „Carlisle měl pravdu.“ „Edwarde,“ snažila jsem se popadnout dech, ale nevydala jsem ani hlásku. „Musíš jít zpátky do stínu. Musíš se pohnout!“ Zdál se udivený. Zlehka mi přejel rukou po tváři. Zdálo se, že si nevšiml, že se snažím zatlačit ho zpátky. Ale mohla bych tlačit do zdí ulice a bylo by to stejné. Hodiny odbíjely, a on nereagoval. Bylo to velmi zvláštní, protože jsem věděla, že jsme oba ve smrtelném nebezpečí, a přesto jsem se v tu chvíli cítila dobře. Tečka. Cítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi a v žilách mi znovu pulzuje horká krev. Moje plíce se hluboce naplnily sladkou vůní, která vycházela z jeho kůže. Bylo to, jako kdybych nikdy v hrudi neměla žádnou díru. Najednou jsem byla dokonalá – ne uzdravená, ale jako kdyby vůbec nikdy žádná rána neexistovala. „Nemůžu uvěřit, že to bylo tak rychlé. Vůbec nic jsem necítil – jsou opravdu dobří,“ divil se, znovu zavřel oči a přitiskl mi rty do vlasů. Jeho hlas byl jako med a samet. „Smrt z tebe vysála med dechu, ale nepřemohla tě. Na tvoji krásu nemá,“ zamumlal a já jsem poznala verš, který pronesl Romeo v hrobce. Hodiny odbíjely svůj poslední úder. „Voníš přesně tak jako vždycky,“ pokračoval. „Takže tohle možná je peklo. Mně je to jedno. Já to přijímám.“ „Nejsem mrtvá,“ přerušila jsem ho. „A ty taky ne! Prosím tě, Edwarde, musíme se pohnout. Nemůžou být daleko!“ Prala jsem se s jeho pažemi a on zmateně stáhl obočí. „Jak prosím?“ zeptal se zdvořile. „Nejsme mrtví, ještě ne! Ale musíme se odtud dostat, než Volturiovi –“ Při mých slovech mu v očích problesklo pochopení. Než jsem mohla dokončit větu, už mě odtáhl do stínu, bez námahy mě otočil, takže jsem se zády pevně opírala o cihlovou zeď, a zůstal stát zády ke mně, čelem otočený do uličky. Paže roztáhl doširoka, aby mě chránil. Vykoukla jsem mu pod paží a spatřila dvě temné postavy, které se oddělily od šera. „Zdravíčko, pánové.“ Edwardův hlas byl zdánlivě klidný a příjemný. „Myslím, že dnes nebudu potřebovat vaše služby. Velice bych ale ocenil, kdybyste vyřídili mé poděkování svým pánům.“ „Nemohli bychom si promluvit na příhodnějším místě?“ zašeptal hrozivě něčí příjemný hlas. „To myslím nebude nutné.“ Edwardův hlas byl teď tvrdší. „Já znám vaše pokyny, Felixi. Neporušil jsem žádná pravidla.“ „Felix jenom chtěl poukázat na blízkost slunce,“ řekl druhý stín smířlivým tónem. Oba byli zahalení do kouřově šedých plášťů, které sahaly až na zem a vlnily se ve větru. „Najděme si lepší úkryt.“ „Přijdu hned za vámi,“ řekl Edward suše. „Bello, co kdyby ses vrátila na náměstí a trochu si užila oslav?“ „Ne, tu dívku vezmi s sebou,“ zašeptal ten první stín se stopou zlomyslnosti. „To mě ani nenapadne.“ Předstíraná zdvořilost zmizela. Edwardův hlas byl bezvýrazný a ledový. Maličko přesunul těžiště a já jsem viděla, že se připravuje na bitku. „Ne,“ artikulovala jsem němě. „Šššš,“ zamumlal, aby ho neslyšeli. „Felixi,“ varoval ten druhý, rozumnější stín. „Tady ne.“ Otočil se k Edwardovi. „Aro by s tebou prostě rád znovu mluvil, pokud ses rozhodl přece jen si nevynutit náš zásah.“ „Samozřejmě,“ souhlasil Edward. „Ale ta dívka může svobodně odejít.“ „Obávám se, že to není možné,“ řekl lítostivě zdvořilý stín. „Máme pravidla, která musíme zachovávat.“ „Pak se já obávám, že nebudu schopen přijmout Arovo pozvání, Demetri.“ „No to je pěkné,“ zamručel Felix. Moje oči si mezitím zvykly na hluboký stín, takže jsem viděla, že Felix je velmi velký, vysoký a mohutný v ramenou. Svou velikostí mi připomínal Emmetta. „Aro bude zklamaný,“ povzdechl si Demetri. „Jsem si jistý, že to zklamání přežije,“ opáčil Edward. Felix a Demetri se přikradli blíž k ústí uličky a trochu se rozestoupili, aby mohli mít Edwarda mezi sebou. Měli v úmyslu zatlačit ho hlouběji do uličky a vyhnout se scéně. Žádné odražené světlo si k jejich kůži nenašlo přístup; byli bezpečně zahalení do svých plášťů. Edward se nepohnul ani o píď. Tím, že mě chránil, si podepisoval rozsudek. Najednou Edward rychle otočil hlavu do tmavé klikaté uličky a Demetri s Felixem udělali to samé. Reagovali tak na nějaký zvuk nebo pohyb, příliš jemný pro mé smysly. „Chovejme se slušně, ano?“ navrhl zpěvavý hlas. „Jsou tu dámy.“ K Edwardovi zlehka přitančila Alice a zůstala nedbale stát. Nebylo u ní ani stopy po skrývaném napětí. Vypadala tak drobná, tak křehká. Její štíhlé paže se pohupovaly jako paže dítěte. Přesto se Demetri s Felixem napřímili a pláště se jim zlehka zavlnily, jak se uličkou prohnal poryv větru. Felixův obličej nabral kyselý výraz. Zjevně neměli rádi vyrovnané počty. „Nejsme sami,“ připomněla jim. Demetri se ohlédl přes rameno. Pár metrů od náměstí se na nás dívala ta rodinka s holčičkami v červených šatech. Maminka naléhavě mluvila s manželem, oči upřené na naši pětici. Podívala se stranou, když se s ní Demetri střetl pohledem. Muž udělal několik kroků dál do náměstí a poklepal jednomu z mužů v červeném saku po rameni. Demetri zavrtěl hlavou. „Prosím, Edwarde, buďme rozumní,“ řekl. „Souhlasím,“ přikývl Edward. „Proto si v tichosti půjdeme každý po svém.“ Demetri si frustrovaně povzdechl: „Alespoň si to prodiskutujme ve větším soukromí.“ Šest mužů v červeném se teď připojilo k rodině a všichni nás sledovali se znepokojeným výrazem. Uvědomila jsem si, že jsou vyděšení, protože Edward stojí přede mnou tak, aby mě mohl v případě potřeby chránit. Chtěla jsem na ně zakřičet, aby utekli. Edward slyšitelně scvakl zuby. „Ne.“ Felix se usmál. „Dost.“ Za námi se ozval vysoký, rezavý hlas. Podívala jsem se pod Edwardovou druhou paží a spatřila malou tmavou postavu, která přicházela k nám. Podle toho, jak se jí vzdouvaly okraje pláště, jsem poznala, že to bude další z nich. Kdo jiný? Zpočátku jsem si myslela, že je to mladý chlapec. Nově příchozí byl drobný jako Alice, se zplihlými světle hnědými vlasy střiženými nakrátko. Tělo pod pláštěm – který byl tmavší, téměř černý – bylo štíhlé a oboupohlavní. Ale obličej byl na chlapce příliš krásný. Vedle tohoto obličeje s velkýma očima a plnými rty by Botticelliho anděl vypadal jako obluda. I přes ty kalné karmínově rudé duhovky. Dívka byla co do velikosti tak nepatrná, že mě reakce na její příchod udivila. Felix a Demetri se okamžitě uvolnili, ustoupili ze svých útočných pozic a znovu splynuli se stíny vysokých zdí. Edward spustil paže a také uvolnil postoj – ale v porážce. „Jane,“ vzdechl rezignovaně, když ji poznal. Alice si složila ruce na prsou, její výraz byl apatický. „Následujte mě,“ promluvila Jane znovu monotónním dětským hlasem. Otočila se k nám zády a vplula tiše do tmy. Felix s úsměvem pokynul, abychom šli první. Alice okamžitě vyšla za malou Jane. Edward mi ovinul paži kolem pasu a táhl mě vedle ní. Ulička se lehce stáčela dolů, jak se zužovala. Vzhlédla jsem k němu s naléhavou otázkou v očích, ale on jen zavrtěl hlavou. Neslyšela jsem ostatní za námi, ale byla jsem si jistá, že tam jsou. „No, Alice,“ řekl Edward hovorně, jak jsme kráčeli. „Předpokládám, že bych neměl být překvapený, že tě tu vidím.“ „Udělala jsem chybu,“ odpověděla Alice stejným tónem. „Bylo mou povinností ji napravit.“ „Co se stalo?“ Jeho hlas byl zdvořilý, jak kdyby ho to sotva zajímalo. Doufala jsem, že je to proto, že za sebou máme našpicované uší. „To je na dlouhé vyprávění.“ Alice střelila pohledem ke mně a zase pryč. „Stručně řečeno, ona opravdu skočila z útesu, ale ne ve snaze se zabít. Bella se nám poslední dobou dala na adrenalinové sporty.“ Zrudla jsem a namířila oči přímo před sebe, dívala jsem se po temném stínu, který jsem už neviděla. Dovedla jsem si představit, co teď Edward slyší v Aliciných myšlenkách. Jak jsem se málem utopila, že mám v patách upíry, že kamarádím s vlkodlaky… „Hm,“ řekl Edward krátce a uvolněný tón jeho hlasu byl pryč. Cesta pozvolna zatáčela do aleje a stále se svažovala dolů, takže jsem neviděla blížící se rovnoběžnou slepou uličku, dokud jsme nedošli k ploché cihlové domovní zdi bez oken. Ta malá jménem Jane nebyla nikde k vidění. Alice nezaváhala, neporušila krok, když kráčela ke zdi. Pak s lehkou grácií vklouzla do otevřené díry v ulici. Vypadalo to jako stoka, vyvedená do dláždění. Nevšimla jsem si toho, dokud Alice nezmizela, ale mříž byla napůl odstrčená stranou. Díra byla malá a temná. Zarazila jsem se. „To je v pořádku, Bello,“ řekl Edward tichým hlasem. „Alice tě chytí.“ Pochybovačně jsem si díru měřila. Edward by asi šel první, kdyby Demetri a Felix, sebejistí a mlčenliví, nečekali za námi. Nakrčila jsem se a spustila nohy do úzkého ústí. „Alice?“ zašeptala jsem třesoucím se hlasem. „Jsem přímo tady, Bello,“ uklidňovala mě. Její hlas se ozýval z příliš velké hloubky, abych se cítila lépe. Edward mě vzal za zápěstí – jeho ruce byly jako kameny v zimě – a spustil mě do černoty. „Připravená?“ zeptal se. „Pusť ji,“ zavolala Alice. Hrůzou jsem pevně zavřela oči, abych neviděla tmu, a zamkla jsem si pusu na zámek, abych nekřičela. Edward mě pustil. Bylo to tiché a krátké. Vzduch kolem mě svištěl jen půl vteřiny, a pak jsem s hlasitým vydechnutím přistála v Aliciných připravených pažích. Věděla jsem, že budu mít modřiny; její paže byly velmi tvrdé. Postavila mě na nohy. Na dně bylo šero, ale ne tma. Světlo z díry nahoře poskytovalo slabou záři, mokře se odráželo od kamenů pod mýma nohama. Pak na vteřinu zmizelo a vedle mě se objevil Edward a slabě, bíle zářil. Ovinul kolem mě paži, přidržoval si mě u těla a vlekl mě rychle kupředu. Chytila jsem ho oběma rukama kolem pasu a klopýtala jsem po nerovném kamenném povrchu. Zvuk těžké mříže, která za námi klouzavě zapadla, zvonil s kovovou definitivností. Kalné světlo z ulice se v přítmí rychle ztratilo. Zvuk mých klopýtavých kroků se rozléhal černým prostorem. Podle ozvěny bych řekla, že je ten prostor velmi široký, ale nemohla jsem si být jistá. Nebylo slyšet nic než můj zběsilý srdeční tep a moje nohy na mokrých kamenech – jenom jednou se za mnou ozval netrpělivý vzdech. Edward mě pevně držel. Natáhl volnou ruku tak, aby mi podepřel taky obličej, a hladkým palcem mi přejížděl po rtech. Každou chvíli jsem cítila, jak mi tiskne tvář do vlasů. Uvědomila jsem si, že tohle je jediné shledání, které je nám dopřáno, a pevně jsem se k němu přitiskla. Zatím se choval, jako kdyby o mě stál, a to mi stačilo, aby to vyvážilo hrůzu podzemního tunelu a číhajících upírů za námi. Asi za tím nebylo nic víc než pocit viny – stejný pocit viny, kvůli kterému sem přišel zemřít, když si myslel, že může za mou smrt. Ale vnímala jsem jeho rty mlčky přitisknuté na mé čelo a nestarala se o to, co ho k tomu vede. Alespoň jsem s ním mohla být předtím, než umřu. To bylo lepší než dlouhý život. Přála jsem si, abych se ho mohla zeptat, co se teď přesně bude dít. Zoufale jsem chtěla vědět, jak zemřeme – jako kdyby se to tím nějak usnadnilo, když to budu vědět dopředu. Ale nemohla jsem promluvit, ani zašeptat, protože jsme byli obklíčeni. Ostatní mohli všechno slyšet – každý můj dech, každý úder mého srdce. Cesta se nám pod nohama pořád svažovala dolů, vedla nás hlouběji do podzemí a já jsem pocítila nával klaustrofobie. Jenom Edwardova ruka, která mi konejšivě ležela na tváři, mi bránila křičet nahlas. Nemohla jsem říct, odkud vychází světlo, ale černá pomalu přecházela do temně šedé. Byli jsme v dlouhém klenutém tunelu. Po šedých kamenech prosakovala dolů vlhkost v dlouhých černých šmouhách, jako kdyby zdi krvácely inkoust. Třásla jsem se a myslela si, že je to strachy. Až když mi zuby začaly drkotat o sebe, uvědomila jsem si, že je mi zima. Oblečení jsem měla stále mokré, a teplota v podzemí města byla zimní. Jako Edwardova kůže. Uvědomil si to ve stejnou dobu jako já a pustil mě, držel mě jenom za ruku. „N-n-ne,“ zaprotestovala jsem s drkotáním a rozhodila kolem něj paže. Bylo mi jedno, jestli mrznu. Kdo ví, kolik času nám ještě zbývá? Třel mi paži svou chladnou rukou, aby mě zahřál aspoň tak. Spěchali jsme tunelem, alespoň mně to připadalo jako spěch. Můj pomalý postup však někoho dráždil – tuším, že Felixe – a slyšela jsem, jak ze sebe co chvíli vydává vzdech. Na konci tunelu byla mříž – železné tyče byly rezavé, ale tlusté jako moje ruka. Malé dveře ukované z tenčích propletených tyčí byly otevřené dokořán. Edward se přikrčil a spěchal do větší, jasnější kamenné místnosti. Mříž se za námi zabouchla s hlasitým třesknutím, následovaným zacvaknutím zámku. Příliš jsem se bála, abych se ohlížela za sebe. Na druhé straně dlouhé místnosti byly nízké těžké dřevěné dveře. Byly také otevřené a velmi tlusté. Prošli jsme těmi dveřmi. Překvapeně jsem se kolem sebe rozhlížela a automaticky jsem se uvolnila. Vedle mě se Edward napjal, čelist pevně zaťatou.