www.sumrak-twilight.estranky.cz

7. OPAKOVÁNÍ Nebyla jsem si jistá, co tu k čertu dělám. Snažila jsem se vrátit se k té mrtvolné otupělosti? Stal se ze mě masochista – zalíbilo se mi utrpení? Měla jsem jet přímo do La Push. S Jacobem jsem se cítila mnohem, mnohem zdravěji. Tohle však rozhodně nebyl rozumný nápad. Přesto jsem pokračovala v pomalé jízdě zarostlou silnicí, klikatící se mezi stromy, které se nade mnou skláněly jako zelený živý tunel. Třásly se mi ruce, tak jsem sevřela volant pevněji. Věděla jsem, že částečný důvod, proč tohle dělám, byla ta noční můra; teď, když jsem byla skutečně vzhůru, mě ta nicota ze snu užírala jako pes ohlodávající kost. Byla jsem přesvědčená, že je co hledat. On tam někde je, sice nedosažitelný a neskutečný, jde si za zábavou a na mně už mu nezáleží… ale je tam. Musela jsem tomu věřit. Druhým důvodem byl ten podivný pocit, že se věci opakují, který jsem zažila dneska ve škole, ta souhra dat. Ten pocit, že znovu začínám – takhle by se možná můj první den odvíjel, kdybych toho odpoledne skutečně byla tou nejvýjimečnější osobou v jídelně. Ta slova mi projela hlavou neslyšně, jako kdybych je četla, spíš než je slyšela vyslovená: Bude to, jako bych nikdy neexistoval. Lhala jsem si do kapsy, když jsem si chtěla namluvit, že jsem sem přijela jen z těch dvou důvodů. Nechtěla jsem si přiznat, co mě sem nejvíc táhlo. Protože to bylo naprosto vyšinuté. Pravda byla, že jsem znovu chtěla slyšet jeho hlas, jako se mi to stalo při tom podivném mámení v pátek večer. Na tu krátkou chvíli, kdy se mi jeho hlas ozýval odjinud než z mé vědomé paměti, kdy byl tak dokonalý a medově hebký, kdy nebyl jen slabou ozvěnou, kterou mi moje paměť většinou nabízela, na tu jsem byla schopná vzpomínat bez bolesti. Netrvalo to dlouho; bolest mě dohonila, jako mě jistě dohoní i za tenhle bláznivý výlet, o tom jsem nepochybovala. Ale ty vzácné okamžiky, kdy jsem ho mohla znovu slyšet, byly neodolatelným vábením. Musela jsem najít nějaký způsob, jak zopakovat ten zážitek… nebo bych tomu asi spíš měla říkat epizoda. Doufala jsem, že klíčem k tomu je zážitek nějakého déjà vu, něčeho, co už jsem viděla, prožila. Tak jsem jela k němu domů, na místo, kde jsem nebyla od svého nevydařeného narozeninového večírku před tolika měsíci. Kolem oken auta se pomalu plazil hustý porost, téměř džungle. Cesta se vinula dál a dál. Přidala jsem plyn, zmocňovala se mě popudlivost. Jak dlouho už jedu? Neměla bych už být dávno u domu? Cesta byla tak zarostlá, že mi připadalo, jako bych tu jela poprvé. Co když to nedokážu najít? Otřásla jsem se. Co když neexistuje vůbec žádný hmatatelný důkaz…? Pak se ukázala mezera mezi stromy, kterou jsem hledala, jenom už nebyla tak zřetelná jako dřív. Zdejší flóra nečekala dlouho a velmi rychle si nárokovala půdu, která zůstala bez ochrany. Vysoké kapradí infiltrovalo louku kolem domu, rozrůstalo se kolem kmenů cedrů, bujelo dokonce i na široké verandě. Vypadalo to, jako kdyby byl trávník zaplavený – do výšky pasu – zelenými zpěněnými vlnami. A dům tam byl, ale nebyl stejný. Ačkoliv se venku nic nezměnilo, ze slepých oken křičela prázdnota. Bylo to plíživé. Poprvé od chvíle, kdy jsem ten krásný dům viděla, mi připadal jako pravé upíří doupě. Dupla jsem na brzdy a rozhlížela se. Bála jsem se přijet blíž. Ale nic se nestalo. Žádný hlas v hlavě. Tak jsem nechala motor běžet a vyskočila ven do kapradinového moře. Možná že když půjdu dál jako v pátek večer… Pomalu jsem se blížila k prázdnému opuštěnému průčelí domu. Za mnou útěšně vrčel motor. Když jsem došla ke schodům na verandu, zastavila jsem se, protože tam nic nebylo. Žádný přetrvávající pocit jejich přítomnosti… nebo jeho přítomnosti. Ten dům tu pevně stál, ale moc to neznamenalo. Jeho betonová skutečnost nijak nenarušovala nicotu mých nočních děsů. Nešla jsem blíž. Nechtěla jsem se podívat do oken. Nebyla jsem si jistá, co by pro mě byl horší pohled. Kdyby byly pokoje vyklizené, prázdné od podlahy ke stropu, to by byl rozhodně bolestný pohled. Jako na babiččině pohřbu, když moje matka trvala na tom, že dokud bude rakev otevřená, já zůstanu venku. Říkala, že nechce, abych babičku takhle viděla, abych si ji takhle pamatovala, ať si ji radši pamatuju živou. Ale nebylo by horší, kdyby tam nedošlo k žádné změně? Kdyby pohovky stály přesně tak, jak jsem je naposledy viděla, obrazy by visely na zdech – ba co hůř, na malém pódiu by stálo piano? Bylo by těžké vidět, že nejen dům mizející pod náporem vegetace, ale ani žádný majetek je nepojí s tímto místem. Že tu po sobě nechali všechno nedotčené a zapomenuté. Jako mě. Otočila jsem se zády k zející prázdnotě a spěchala do auta. Skoro jsem utíkala. Už už jsem chtěla být pryč, vrátit se zpátky do svého lidského světa. Cítila jsem se ošklivě prázdná a chtěla jsem vidět Jacoba. Možná jsem si pěstovala nějakou novou nemoc, další závislost, jako byla předtím ta umrtvenost. Bylo mi to jedno. Snažila jsem se vymáčknout z náklaďáčku, co se dalo, a řítila jsem se vpřed, abych si mohla dát novou dávku. Jacob na mě čekal. Jakmile jsem ho spatřila, v prsou jako by se mi uvolnilo a hned se mi snadněji dýchalo. „Ahoj, Bello!“ zavolal. Usmála jsem se s úlevou. „Ahoj, Jacobe!“ Zamávala jsem na Billyho, který vykoukl z okna. „Dejme se do práce,“ řekl Jacob tichým, ale dychtivým hlasem. Nějak jsem se dokázala zasmát. „Vážně mě ještě nemáš plné zuby?“ divila jsem se. Určitě už si říkal, že asi zoufale toužím po společnosti. Jacob mě vedl kolem domu ke garáži. „Ne. Ještě ne.“ „Prosím tě, dej mi vědět, až ti začnu jít na nervy. Nechci být na obtíž.“ „Dobře.“ Zasmál se hrdelním smíchem. „Ale myslím, že to nehrozí.“ Když jsem vstoupila do garáže, byla jsem šokovaná při pohledu na červenou motorku, která tam stála a vypadala mnohem víc jako motocykl než jako hromada syrového železa. „Jaku, ty jsi úžasný,“ vydechla jsem. Znovu se zasmál. „Zmocní se mě posedlost, když mám před sebou nějaký úkol.“ Pokrčil rameny. „Kdybych měl rozum, trochu bych to protáhnul.“ „Proč?“ Sklopil oči a odmlčel se na tak dlouho, že jsem přemítala, jestli vůbec slyšel moji otázku. Nakonec se mě zeptal: „Bello, kdybych ti řekl, že ty motorky nedokážu opravit, co bys řekla?“ Ani já jsem neodpověděla hned a on vzhlédl, aby se podíval, jak se tvářím. „Řekla bych… to je velká škoda, ale vsadím se, že si najdeme nějakou jinou zábavu. A když už v zoufalství opravdu nebudeme vědět kudy kam, můžeme se ještě společně učit do školy.“ Jacob se usmál a jeho ramena se uvolnila. Posadil se vedle motorky a zvedl šroubovák. „Takže si myslíš, že sem za mnou budeš chodit, i když už budu mít hotovo?“ „Tak o tohle ti šlo?“ zavrtěla jsem hlavou. „Asi opravdu zneužívám tvých nesmírně laciných opravářských dovedností. Ale dokud mě tu necháš, budu sem chodit.“ „Doufáš, že zase uvidíš Quila?“ dobíral si mě. „Teď jsi mě dostal.“ Uchechtl se. „Tobě se vážně líbí trávit se mnou čas?“ zeptal se udiveně. „Hrozně, hrozně moc. A dokážu ti to. Zítra musím být v práci, ale ve středu spolu podnikneme něco, co s opravováním vůbec nesouvisí.“ „A co jako?“ „Nemám ponětí. Můžeme jet k nám, abys nebyl v pokušení propadat své posedlosti. Můžeš si přinést učení – určitě máš ve škole zameškáno, protože já mám taky.“ „Domácí úkoly, to by mohl být dobrý nápad.“ Zašklebil se a mě napadlo, kolik toho asi hází za hlavu, aby mohl trávit čas se mnou. „Ano,“ souhlasila jsem. „Musíme se začít čas od času chovat zodpovědně, nebo nám ty naše schůzky neprojdou u Billyho a Charlieho tak snadno.“ Označila jsem nás dva společným gestem. To se mu líbilo – celý se rozzářil. „Domácí úkoly jednou týdně?“ navrhl. „Možná radši dvakrát,“ rozhodla jsem a pomyslela na tu hromadu, kterou jsem dostala zrovna dneska. Ztěžka si povzdechl. Pak se natáhl přes krabici s nářadím po papírovém sáčku z obchodu. Vytáhl dvě plechovky limonády, jednu s lupnutím otevřel a podal mi ji. Otevřel i druhou a obřadně ji pozvedl. „Připíjím na zodpovědnost,“ pronesl. „Dvakrát týdně.“ „A na nezodpovědnost všechny dny mezitím,“ zdůraznila jsem já. Usmál se a ťukl svou plechovkou o moji. Dostala jsem se domů později, než jsem plánovala, a zjistila jsem, že si Charlie radši objednal pizzu, než by na mě čekal. Nenechal mě ani omluvit se. „Mně to nevadí,“ ujišťoval mě. „Stejně si v tom všem vaření zasloužíš pauzu.“ Věděla jsem, že je prostě rád, že se stále chovám jako normální člověk, a nechce to nějak dráždit. Než jsem se dala do úkolů, zkontrolovala jsem si e-maily, a byl tam jeden dlouhý od Renée. Horovala nad každým detailem, o kterém jsem jí psala, takže jsem jí poslala další vyčerpávající popis svého dne. Informovala jsem ji o všem kromě těch motorek. Ty by pravděpodobně vyplašily i bezstarostnou Renée. Škola v úterý měla svá plus i minus. Angela a Mike, jak se zdálo, byli ochotni přijmout mě zpátky s otevřenou náručí a laskavě přehlédnout těch několik měsíců mého úchylného chování. Jess byla zdráhavější. Říkala jsem si, jestli jí náhodou za ten incident v Port Angeles nemám napsat písemnou omluvu. Mike byl v práci rozveselený a povídavý. Napadlo mě, že si snad šetřil to, co mi chtěl povídat celé to pololetí, a teď se to z něj všechno řinulo ven. Zjistila jsem, že jsem schopná usmívat se a smát se s ním, ačkoliv mi to přece jen nešlo tak snadno jako s Jacobem. Celé to bylo celkem neškodné, dokud nenadešel čas jít domů. Mike strčil do výlohy ceduli ZAVŘENO, zatímco já jsem si skládala vestu a strkala ji pod pult. „Dneska to byla legrace,“ řekl Mike šťastně. „Jo,“ souhlasila jsem, ačkoliv bych mnohem raději strávila odpoledne v garáži. „To je velká škoda, že jsi musela minulý týden odejít z toho kina dřív.“ Byla jsem trochu zmatená jeho myšlenkovými pochody. Pokrčila jsem rameny. „Asi jsem prostě srab, no.“ „Chtěl jsem tím říct, že bys měla jít na něco lepšího, na film, který by se ti líbil,“ vysvětloval. „Aha,“ zamumlala jsem, stále zmatená. „Třeba tenhle pátek. Se mnou. Mohli bychom jít na něco, co vůbec není horor.“ Kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem to s Mikem přepísknout, když byl jeden z mála lidí ochotných odpustit mi moje šílenství. Ale tohle mi zase připadalo až příliš povědomé. Jako kdyby se ten minulý rok neodehrál. Přála jsem si, abych se tentokrát mohla vymluvit na Jessiku. „To myslíš, jako že bychom si dali rande?“ zeptala jsem se. Upřímnost byla v tomto okamžiku pravděpodobně nejlepší taktika. Vyříkat si to na rovinu. Zvažoval tón, jakým jsem to řekla. „Jestli chceš. Ale nemusí to tak být.“ „Já nerandím,“ odpověděla jsem pomalu a uvědomila jsem si, jak velká je to pravda. Celý ten svět vztahů a chození mi připadal tak neskutečně vzdálený. „Tak jenom jako kamarádi?“ navrhl Jeho jasné modré oči už nebyly tak dychtivé. Přesto jsem doufala, že si skutečně myslí, že můžeme být přátelé. „To by bylo fajn. Ale já už mám na tenhle pátek něco v plánu, takže co třeba příští týden?“ „Co budeš dělat?“ zeptal se, ale podle mého byla ta jeho lhostejnost jenom tak naoko. „Domácí úkoly. Mám naplánováno, že se budeme společně učit… s jedním kamarádem.“ „Aha. Dobře. Tak snad příští týden.“ Doprovodil mě k autu, ale bylo jasné, že jeho nadšení značně pohaslo. Tak jasně mi to připomínalo mé první měsíce ve Forks. Prošla jsem celý kruh od začátku do konce, a teď mi všechno připadalo jako nějaká ozvěna – prázdná ozvěna, zbavená přitažlivosti, kterou mívala. Druhý den večer se Charlie nezdál ani v nejmenším překvapený, když mě našel s Jacobem, jak ležíme na podlaze v obýváku, kolem rozložené učebnice, takže jsem uhodla, že si o nás s Billym povídali za našimi zády. „Ahoj, děti,“ pozdravil a jeho oči zabloudily do kuchyně. Vůně lasagní, jejichž přípravou jsem strávila odpoledne – zatímco Jacob se díval a příležitostně ochutnával – se nesla chodbou; chtěla jsem na něj být hodná a usmířit si ho za všechny ty pizzy. Jacob zůstal na večeři a jeden talíř vzal také domů pro Billyho. Neochotně přidal další rok k mému proměnlivému věku za to, že jsem dobrá kuchařka. V pátek byla garáž a v sobotu, po směně u Newtonových, zase domácí úkoly. Charlie si už byl natolik jistý mým duševním zdravím, že strávil den rybařením s Harrym. Když se vrátil, měli jsme všechno hotovo – a hřál nás dobrý pocit, jak rozumně a dospěle se chováme – a dívali jsme se na soutěž fandů do aut na kanálu Discovery „Asi bych měl jít,“ povzdechl si Jacob. „Je víc hodin, než jsem myslel.“ „Tak jo, dobře,“ zabručela jsem. „Hodím tě domů.“ Zasmál se, když viděl můj nespokojený výraz – zdálo se, že ho to potěšilo. „A zítra zpátky do práce,“ prohlásila jsem, jakmile jsme byli v bezpečí mého náklaďáčku. „V kolik hodin chceš, abych přijela?“ Věnoval mi úsměv plný nevysvětlitelného vzrušení. „Já ti napřed zavolám, jo?“ „Jasně,“ zamračila jsem se pro sebe a přemítala, co se děje. Jeho úsměv se roztáhl doširoka. * * * Nazítří dopoledne jsem uklízela dům – čekala jsem, až Jacob zavolá, a snažila jsem se setřást poslední noční můru. Scenérie se změnila. Včera v noci jsem bloudila v divokém moři kapradí, v kterém byly tu a tam roztroušeny velké kanadské jedle. Nic jiného tam nebylo a já jsem se ztratila, bloumala jsem bezcílně a sama, pátrala jsem po ničem. Chtěla jsem si nakopat za ten pitomý výlet minulý týden. Vytěsňovala jsem ten sen z vědomí a doufala, že zůstane někde zamčený a už se nedostane ven. Charlie byl před domem a myl policejní auto, takže když zazvonil telefon, upustila jsem záchodovou štětku a utíkala dolů to zvednout. „Haló?“ stěží jsem popadala dech. „Bello,“ ohlásil se Jacob podivným, formálním tónem hlasu. „Ahoj, Jaku.“ „Myslím, že… máme rande,“ řekl a jeho tón byl nabitý nevyslovenými významy. Trvalo mi vteřinu, než jsem pochopila. „Jsou hotové? Já tomu nemůžu věřit!“ Tak dokonalé načasování. Potřebovala jsem něco, co by mě rozptýlilo od nočních můr a nicoty. „Jo, fungujou a všechno je, jak má být.“ „Jacobe, ty jsi rozhodně ten nejtalentovanější a nejbáječnější člověk, kterého znám. Za tohle ti připisuju deset let.“ „Super! To už jsem chlap středního věku.“ Zasmála jsem se. „Už jedu!“ Hodila jsem čisticí prostředky pod poličku v koupelně a popadla bundu. „Jedeš se podívat na Jaka?“ řekl Charlie, když jsem běžela kolem něj. Už to ani nebyla otázka. „Jo,“ odpověděla jsem a naskočila do auta. „Později budu na stanici,“ zavolal za mnou Charlie. „Dobře,“ zakřičela jsem zpátky a otočila klíčkem. Charlie řekl ještě něco, ale přes řev motoru jsem ho neslyšela moc jasně. Bylo to něco jako: „Copak hoří?“ Zaparkovala jsem náklaďák kousek stranou od domu Blackových, blízko stromů, abychom se mohli snadněji vyplížit ven s motorkami. Když jsem vystoupila, upoutala mou pozornost barevná skvrna – pod jedlí byly schované dvě nablýskané motorky, jedna červená, druhá černá, a od domu nebyly vůbec vidět. Jacob byl připravený. Přes řídítka obou motorek byla převázaná modrá stužka. Zasmála jsem se tomu, když Jacob vyběhl z domu. „Připravená?“ zeptal se tiše a v očích mu jiskřilo. Podívala jsem se mu přes rameno, ale Billyho nebylo vidět. „Jo,“ odpověděla jsem, ale moje vzrušení už mezitím trochu vyprchalo; snažila jsem se představit si, jak na té motorce skutečně pojedu. Jacob zlehka naložil motorky na korbu náklaďáčku. Položil je opatrně na bok, aby nebyly vidět. „Jedeme,“ prohlásil a hlas mu přeskakoval vzrušením. „Znám dokonalé místo – tam nás nikdo nenačapá.“ Jeli jsme na jih od města. Štěrková silnice se co chvíli zanořovala do lesa a zase se vynořovala – někdy nebylo vidět nic než stromy, ale najednou se otevřel úchvatný pohled na Tichý oceán, sahající k horizontu, temně šedý pod příkrovem mraků. Byli jsme nad pobřežím, na útesech, které tady lemovaly pláž, a ten pohled jako by se táhl donekonečna. Jela jsem pomalu, takže jsem se mohla v klidu každou chvíli kochat pohledem na oceán, podle toho, jak se silnice stáčela blíž k mořským útesům. Jacob mluvil o tom, co je na motorkách ještě potřeba dokončit, ale jeho popisy byly příliš technické, takže jsem jim nevěnovala moc pozornosti. V tu chvíli jsem si všimla čtyř postav stojících na skalnatém výběžku nebezpečně blízko nad propastí. Na tu dálku jsem neviděla, jak jsou ti lidé asi staří, ale předpokládala jsem, že jsou to muži. Zdálo se, že navzdory dnešnímu studenému počasí mají na sobě jenom šortky. Jak jsem se na ně dívala, ten nejvyšší z nich přistoupil těsně k okraji. Automaticky jsem zpomalila, noha mi visela nad brzdovým pedálem. A pak se ten člověk vrhl dolů z útesu. „Ne!“ zakřičela jsem a dupla na brzdu. „Co se děje?“ vyjekl vyplašeně Jacob. „Ten chlap – právě skočil z útesu! Proč ho nezastavili? Musíme zavolat sanitku!“ Rozrazila jsem dveře a chystala se vyskočit ven z auta, což však bylo naprosto nesmyslné. Nejrychlejší cesta k telefonu byla jet zpátky k Billymu. Ale nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Tak nějak podvědomě jsem doufala, že snad uvidím něco jiného, když mi nebude překážet přední sklo auta. Jacob se zasmál a já jsem se otočila a divoce jsem se na něj podívala. Jak může být tak bezcitný, tak chladnokrevný? „Jenom skáčou z výšky do vody, Bello. Je to sport, zábava. La Push nemá žádné nákupní centrum, víš.“ Utahoval si ze mě, ale v jeho hlase byl podivně podrážděný podtón. „Skáčou z útesu?“ opakovala jsem udiveně. Zírala jsem nevěřícně, jak k okraji přistoupila druhá postava, chvilku počkala a pak plavně skočila do prostoru. Padala dlouho, připadalo mi to jako věčnost, a nakonec hladce zajela do tmavých šedých vln pod sebou. „Páni. Je to tak vysoko.“ Vklouzla jsem zpátky na sedadlo a stále jsem zírala vytřeštěnýma očima na zbývající dva skokany. „Musí to být aspoň třicet metrů.“ „No jo, většina z nás skáče z nižšího místa, z toho výčnělku asi v půlce útesu.“ Ukázal ze svého okna. Místo, které označil, se opravdu zdálo mnohem rozumnější. „Tihle kluci jsou blázni. Asi se předvádí, jak jsou tvrdí. Chci říct, že dneska je vážně hrozná kosa. Voda musí být strašná.“ Nasadil rozladěný obličej, jako kdyby ho takové frajeřinky osobně urážely. Myslela bych si, že Jacoba je téměř nemožné rozházet. „Ty taky skáčeš z útesu?“ Neunikla mi slovíčka „z nás“. „Jasně, jasně.“ Pokrčil rameny a zakřenil se. „Je to sranda. Trochu děsivá, no, je to kapku adrenalin.“ Podívala jsem se zpátky na útesy, kde kráčela ke kraji třetí postava. Nikdy v životě jsem nebyla svědkem něčeho tak nespoutaného a nezodpovědného. Vykulila jsem oči a usmála se. „Jaku, musíš mě vzít taky si skočit.“ Zamračil se na mě v nesouhlasném výrazu. „Bello, zrovna jsi chtěla Samovi volat sanitku,“ připomněl mi. Překvapilo mě, že na tu dálku pozná, kdo to je. „Chci to zkusit,“ stála jsem si na svém a chystala jsem se znovu z auta vystoupit. Jacob mě popadl za zápěstí. „Ale dneska ne, souhlas? Nemůžeme aspoň počkat, až bude trochu tepleji?“ „Fajn, tak dobře,“ souhlasila jsem. Jak jsem měla otevřené dveře, ledový vítr mi dělal na ruce husí kůži. „Ale chci, aby to bylo brzo.“ „Brzo.“ Obrátil oči v sloup. „Někdy jsi trochu divná, Bello. Víš to?“ Povzdechla jsem si. „Ano.“ „A my neskáčeme seshora.“ Sledovala jsem fascinovaně, jak se třetí kluk rozběhl a vrhl se do prázdného vzduchu ještě dál než ti dva před ním. Jak padal, otočil se a udělal ve vzduchu přemet stranou, jako kdyby skákal s padákem. Vypadal naprosto svobodně – na nic nemyslel a choval se totálně nespoutané. „Fajn,“ souhlasila jsem. „Napoprvé rozhodně nebudu skákat až shora.“ Teď si povzdechl Jacob. „Jedeme vyzkoušet ty motorky, nebo ne?“ zeptal se. „Dobře, dobře,“ řekla jsem a odtrhla oči od poslední postavy čekající na útesu. Znovu jsem si zapnula bezpečnostní pás a zavřela jsem dveře. Motor stále běžel, i na volnoběh řval. Znovu jsme se rozjeli po silnici. „Tak kdo byli ti kluci – ti šílenci?“ chtěla jsem vědět. Vydal ze sebe znechucený hrdelní zvuk. „Gang z La Push.“ „Vy máte gang?“ divila jsem se. Uvědomila jsem si, že můj hlas zní, jako kdyby to na mě udělalo dojem. Zasmál se mojí reakci. „Ale to ne, přísahám. Oni jsou jako přerostlí školáci, co mají dozor na chodbě. Nezačínají rvačky, oni udržují pořádek.“ Odfrkl si. „Byl tady jeden chlapík odněkud z rezervace Makahů, takový obr, šel z něj strach. No, říkalo se o něm, že prodává dětem drogy, a tak ho Sam Uley a jeho stoupenci vyhnali z našeho území. Pořád jsou samé naše území a kmenová hrdost… je to směšné. Nejhorší je, že rada starších je bere vážně. Embry říkal, že se rada dokonce se Samem schází.“ Zavrtěl hlavou, obličej plný odporu. „Embry také od Ley Clearwaterové slyšel, že si říkají ‚ochránci‘ nebo tak nějak.“ Jacob měl ruce zaťaté do pěstí, jako kdyby chtěl někoho uhodit. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Byla jsem překvapená, když jsem slyšela jméno Sama Uleyho. Nechtěla jsem, aby se mi v hlavě zase promítaly záběry z mé noční můry, a tak abych je rozehnala, honem jsem poznamenala: „Nemáš je moc v lásce.“ „Je to vidět?“ zeptal se sarkasticky. „No… nezdá se, že by dělali něco špatného.“ Snažila jsem se ho uklidnit, aby byl zase veselý. „Na gang jsou to ale trochu otravní slušňáci.“ „Jo. Otravní je dobré slovo. Vždycky se předvádějí – jako na tom útesu. Chovají se jako… já nevím. Jako ostří hoši. Jednou v minulém pololetí jsem byl s Embrym a Quilem v krámě a objevil se tam Sam se svými následovníky, Jaredem a Paulem. Quil něco prohodil, víš, jak má pusu proříznutou, a Paula to vytočilo. Oči mu úplně ztmavly a tak nějak se usmál – ne, ukázal zuby ale neusmál se – a vypadalo to, jako že je tak navztekaný, až se třese nebo co. Ale Sam mu položil ruku na prsa a zavrtěl hlavou. Paul se na něj chvíli díval a pak se uklidnil. Vážně, bylo to, jako kdyby ho Sam držel zpátky – jako kdyby se nás Paul chystal roztrhat na kousky, ale Sam mu v tom zabránil.“ Zasténal. „Jako ve špatném westernu. Víš, Sam je velký chlap, je mu jednadvacet. Ale Paulovi je jenom šestnáct, jako mně, a je menší než já a není tak silný jako Quil. Myslím, že kdokoliv z nás by ho přepral.“ „Ostří hoši,“ souhlasila jsem. Dokázala jsem si to představit, jak to popisoval, a něco mi to připomnělo… trojici vysokých tmavých mužů stojících velmi klidně a blízko u sebe v obývacím pokoji u nás doma. Viděla jsem je ze strany, protože jsem měla hlavu položenou na gauči a nade mnou se skláněli doktor Gerandy a Charlie… Byl to Samův gang? Znovu jsem honem promluvila, abych rozehnala bezútěšné vzpomínky. „Není Sam na takovéhle věci trochu moc starý?“ „Je. Měl jít na vysokou, ale zůstal tady. A nikdo ho kvůli tomu neprudil. To když moje sestra odmítla částečné stipendium a vdala se, celá rada byla na infarkt. Ale to ne, Sam Uley nemůže udělat nic špatného.“ Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že je uražený, což u něj bylo něco nevídaného. A viděla jsem tam ještě něco, co jsem však nedokázala pojmenovat. „Chápu, že ti to jde na nervy. A je to ujetý. Ale nechápu, proč si to bereš tak osobně.“ Koukla jsem se mu do tváře a doufala, že jsem ho neurazila. Byl najednou klidný, díval se ven bočním okénkem. „Právě jsi minula zatáčku,“ oznámil vyrovnaným hlasem. Udělala jsem širokou obrátku a málem jsem porazila strom, když jsem při tom manévru vyjela s autem napůl ven ze silnice. „Díky za včasné upozornění,“ zabručela jsem a sjela na postranní silnici. „Promiň, nedával jsem pozor.“ Na chviličku bylo ticho. „Můžeš tady kdekoliv zastavit,“ řekl tiše. Zastavila jsem a vypnula motor. V uších mi zvonilo z ticha, které následovalo. Oba jsme vystoupili a Jacob si namířil dozadu ke korbě, aby sundal motorky. Snažila jsem se rozluštit jeho výraz. Něco ho znepokojovalo. Ťala jsem do živého. Usmál se nepřesvědčivě, když ke mně dostrkal červenou motorku. „Opožděně všechno nejlepší k narozeninám. Vážně jsi na to připravená?“ „Asi jo.“ Motorka mi najednou naháněla strach, vypadala děsivě, když jsem si uvědomila, že na ní brzy budu sedět. „Půjdeme na to pomalu,“ slíbil Jacob. Opatrně jsem opřela motorku o nárazník auta, zatímco on si šel pro tu svou. „Jaku…“ Zaváhala jsem, než obešel náklaďák. „No?“ „Co tě opravdu trápí? Tedy ohledně toho Sama? Je za tím něco jiného?“ Dívala jsem se mu do obličeje. Zašklebil se, ale nevypadal rozzlobeně. Díval se do bláta a neustále kopal botou do přední pneumatiky své motorky, jako kdyby si dával na čas. Vzdychl. „To jen… jak se ke mně chovají. Vadí mi to.“ Slova se najednou začala valit. „Víš, rada má být složena z členů, kteří jsou si rovni, ale kdyby byl nějaký náčelník, byl by to můj táta. Nikdy jsem nedokázal přijít na to, proč se k němu lidé chovají tak, jak se chovají. Proč je jeho názor nejdůležitější. Má to něco společného s jeho otcem a s otcem jeho otce. Můj pradědeček Ephraim Black byl něco jako poslední náčelník, kterého jsme měli, a oni pořád poslouchají Billyho, možná právě kvůli tomu. Ale já jsem jako všichni ostatní. Ke mně se nikdo zvláštně nechoval… až doteď.“ To mě vyvedlo z míry. „Sam se k tobě chová jinak?“ „Jo,“ potvrdil a podíval se na mě ztrápenýma očima. „Dívá se na mě, jako kdyby na něco čekal… jako kdybych měl jednou vstoupit do toho jeho pitomého gangu. Věnuje mi víc pozornosti než komukoli z ostatních kluků. Nesnáším to.“ „Nemusíš nikam vstupovat.“ Hlas jsem měla rozzlobený. Tohle Jacoba opravdu trápilo, a to mě rozzuřovalo. Co si o sobě ti „ochránci“ myslí? „Jo.“ Jeho noha kopala do pneumatiky pořád v stejném rytmu. „Co je?“ Bylo vidět, že to není všechno. Zamračil se a obočí se mu vytáhlo tak, že vypadal spíš smutný a ustaraný než rozzlobený. „Jde o Embryho. Poslední dobou se mi vyhýbá.“ Nezdálo se, že by to s tím souviselo, ale napadlo mě, jestli náhodou nemám na problémech s jeho kamarádem podíl. „Trávil jsi hodně času se mnou,“ připomněla jsem mu a připadala si jako sobec. Dělala jsem si na něj výhradní nárok. „Ne, v tom to není. Nejde jen o mě – taky o Quila a o ostatní. Embry zameškal týden ve škole, ale když jsme se pokoušeli ho navštívit, nikdy nebyl doma. A když se vrátil do školy, vypadal… vypadal vystrašeně. Vyděšeně. Oba jsme se s Quilem snažili přimět ho, aby nám řekl, co se děje, ale on s nikým nechtěl mluvit.“ Zírala jsem na Jacoba a úzkostně jsem si kousala ret – byl opravdu vystrašený. Ale nedíval se na mě. Díval se na svou vlastní nohu kopající do gumy, jako kdyby patřila někomu jinému. Tempo se zvyšovalo. „Pak tenhle týden, zničehonic, Embry začal chodit se Samem a s těmi ostatními. Dneska byl s nimi na útesech.“ Jeho hlas byl tichý a napjatý. Konečně se na mě podíval. „Bello, jemu vadili ještě víc než mně. Nechtěl s nimi mít nic společného. A teď se Embry drží Samovi v patách, jako kdyby se stal stoupencem jeho kultu. A takhle to bylo taky s Paulem. Úplně přesně stejně. Vůbec nebyli se Samem kamarádi. Pak přestal na pár týdnů chodit do školy, a když se vrátil, najednou ho Sam ovládal. Nevím, co to znamená. Nemůžu na to přijít a mám pocit, že musím, protože Embry je můj kamarád a… Sam se na mě divně dívá… a…“ Odmlčel se. „Mluvil jsi o tom s Billym?“ zeptala jsem se. Jeho děs přeskočil i na mě. Vzadu po krku mi přejíždělo chvění. Teď měl ve tváři rozzlobený výraz. „Ano,“ odfrkl. „To mi fakt pomohlo.“ „Co říkal?“ Jacobův výraz byl sarkastický, a když promluvil, výsměšně napodoboval hluboké tóny hlasu svého otce. „Není to nic, s čím by sis teď měl dělat starosti, Jacobe. Za pár let, jestli ne… zkrátka, vysvětlím ti to později.“ Přešel do svého hlasu. „Co si z toho mám vybrat? Snaží se mi říct, že je to nějaká pitomá puberta, něco kolem dospívání? Tohle je něco jiného. Něco špatného.“ Kousal si spodní ret a zatínal ruce v pěst. Vypadal, jako když je mu do pláče. Instinktivně jsem ho objala, vzala jsem ho kolem pasu a přitiskla jsem mu obličej na prsa. Byl tak velký, že jsem se cítila jako dítě, které objímá dospělého. „Ach, Jaku, to se srovná!“ uklidňovala jsem ho. „Ale kdyby se to zhoršilo, můžeš přijít k nám a bydlet se mnou a s Charliem. Neboj se, něco vymyslíme!“ Na vteřinku ztuhnul a pak mě váhavě objal dlouhými pažemi. „Díky, Bello.“ Jeho hlas byl chraptivější než obvykle. Stáli jsme tak chvilku a mně to nevadilo; vlastně mi to bylo docela příjemné. Bylo to jiné, než když mě naposledy někdo takhle objímal. Tohle bylo přátelství. A Jacob byl velmi teplý. Moc se mi nepodobalo pustit si někoho tak blízko k tělu – nemyslím fyzicky, spíš po citové stránce, ačkoliv i ta fyzická blízkost byla zvláštní. Nebyl to můj obvyklý styl. Normálně jsem si nevytvářela vztahy k lidem tak snadno, a tak hluboké. K lidem ne. „Tedy jestli budeš reagovat takhle, tak budu vyšilovat častěji.“ Jacobův hlas byl veselý, zase jako normálně, a v uchu mi zadrnčel jeho smích. Prsty se dotýkal mých vlasů, jemně a váhavě. No, o přátelství šlo asi jen z mé strany. Rychle jsem se odtáhla a smála se s ním, ale byla jsem rozhodnutá okamžitě uvést věci na pravou míru. „Je těžké uvěřit, že jsem o dva roky starší než ty,“ řekla jsem a dala důraz na slovo „starší“. „Připadám si vedle tebe jako trpaslík.“ Když jsem stála takhle blízko u něj, opravdu jsem musela zaklánět hlavu, abych mu viděla do tváře. „Samozřejmě zapomínáš, že já už jsem čtyřicátník.“ „No jo, to je pravda.“ Pohladil mě po hlavě. „Jsi jako panenka,“ smál se mi. „Jako porcelánová panenka.“ Zvedla jsem oči v sloup a ustoupila o krok dozadu. „Nebudeme začínat s vtipnými poznámkami o albínech.“ „Vážně, Bello, víš jistě, že nejsi albína?“ Natáhl svou rudou paži vedle mojí. Ten rozdíl nebyl lichotivý. „Nikdy jsem neviděl nikoho bledšího než ty… no, až na…“ Odmlčel se a já jsem se podívala stranou a předstírala, že jsem nepochopila, co se chystal říct. „Tak budeme jezdit, nebo ne?“ „Jdeme na to,“ souhlasila jsem s větším nadšením, než bych měla před minutou. Jeho nedokončená věta mi připomněla, proč jsem tady. 8. ADRENALIN „Tak fajn, kde máš spojku?“ Ukázala jsem na páku na levém řidítku. Uvolnit sevření byla chyba. Těžká motorka se pode mnou zakymácela a hrozilo, že mě srazí na stranu. Popadla jsem znovu rukojeť a snažila se udržet motorku ve vzpřímené poloze. „Jacobe, mně to nestojí,“ stěžovala jsem si. „Ale to bude, až pojedeš,“ uklidňoval mě. „Tak dál, kde máš brzdu?“ „Za pravou nohou.“ „Špatně.“ Popadl mě za pravou ruku a ovinul mi prsty kolem páky za plynovou pákou. „Ale ty jsi říkal…“ „Tohle je brzda, kterou potřebuješ. Teď nepoužívej zadní brzdu, ta je až na později, až budeš vědět, co děláš.“ „To se mi nezdá správné,“ řekla jsem podezíravě. „Nejsou tak nějak důležité obě brzdy?“ „Zapomeň na zadní brzdu, jasné? Tady –“ Ovinul ruku kolem mojí a přinutil mě stisknout páku. „Takhle budeš brzdit. Nezapomeň.“ Znovu mi stiskl ruku. „Fajn,“ souhlasila jsem. „Plyn?“ Zakroutila jsem pravou rukojetí. „Řazení?“ Šťouchla jsem do něj levým lýtkem. „Výborně. Myslím, že už jsme probrali všechny součásti. Teď to prostě musíš rozjet.“ „Ehm,“ zamumlala jsem a bála se říct víc. Žaludek se mi divně kroutil a měla jsem strach, aby se mi nezlomil hlas. Byla jsem vyděšená. Snažila jsem se namluvit si, že ten strach je zbytečný. Už jsem si prožila to nejhorší, co se mi mohlo stát. Co by mi teď v porovnání s tím mělo nahánět strach? Měla bych být schopná dívat se smrti do očí a smát se. Ale můj žaludek na to neskočil. Dívala jsem se na dlouhý úsek štěrkové silnice lemované po obou stranách hustou mlhavou zelení. Cesta byla písčitá a vlhká. Lepší než bláto. „Chci, abys stiskla spojku,“ nařídil Jacob. Ovinula jsem prsty kolem spojky. „A teď, tohle je hrozně důležité, Bello,“ zdůrazňoval Jacob. „Nepouštěj ji, ano? Chci, aby sis představila, že jsem ti dal do ruky odjištěný granát. Pojistka je vytažená a ty svíráš tělo granátu v dlani.“ Stiskla jsem to pevněji. „Dobře. Myslíš, že to dokážeš kopnutím nastartovat?“ „Když pohnu nohou, tak přepadnu,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, v prstech pevně sevřený svůj odjištěný granát. „Dobře, já to udělám. Nepouštěj spojku.“ Ustoupil o krok dozadu a pak najednou dupnul nohou na pedál. Ozvalo se krátké trhnutí a síla, s jakou se opřel do pedálu, rozhoupala motorku. Začala jsem padat na stranu, ale Jake chytil motorku dřív, než mě srazila k zemi. „Pomalu, klidně,“ povzbuzoval. „Držíš pořád spojku?“ „Ano,“ vydechla jsem. „Postav si nohu na zem – zkusím to znovu.“ Ale pro jistotu také položil ruku vzadu na sedadlo. Musel to nakopnout ještě čtyřikrát, než motor naskočil. Cítila jsem, jak pode mnou motorka rachotí jako rozzlobené zvíře. Svírala jsem spojku, až mě prsty bolely. „Zkus přidat plyn,“ navrhl Jacob. „Velmi zlehka. A nepouštěj spojku.“ Váhavě jsem otočila pravou rukojetí. Ačkoliv to byl jen drobný pohyb, motorka pode mnou zavrčela. Teď to znělo rozzlobeně a hladově. Jacob se usmál s hlubokým uspokojením. „Pamatuješ si, jak zařadit jedničku?“ zeptal se. „Ano.“ „Tak do toho, udělej to.“ „Dobře.“ Počkal pár vteřin. „Levá noha,“ napovídal. „Já vím,“ řekla jsem a zhluboka se nadechla. „Víš jistě, že chceš pokračovat?“ zeptal se Jacob. „Vypadáš vystrašeně.“ „Jsem v pohodě,“ odsekla jsem. Kopla jsem řadicí páku o jeden vrub níž. „Velmi dobře,“ pochválil mě Jake. „Teď velmi jemně pouštěj spojku.“ Ustoupil o krok od motorky. „Chceš, abych pustila ten granát?“ zeptala jsem se nevěřícně. Není divu, že ustupoval. „Jedině tak se rozjedeš, Bello. Jenom to udělej pozvolna.“ Když jsem začala uvolňovat sevření, šokovaně jsem si uvědomila, že mě přerušil hlas, který nepatřil chlapci stojícímu vedle mě. „Tohle je lehkomyslnost, dětinskost a pitomost, Bello,“ zuřil ten sametový hlas. „Och!“ zalapala jsem po dechu a ruka mi sklouzla ze spojky. Motorka pode mnou vyhodila, trhla mnou dopředu a pak se zhroutila na zem a mě přimáčkla pod sebou. Řvoucí motor se škytnutím zhasl. „Bello?“ Jacob ze mě s lehkostí zvedl těžkou motorku. „Neublížila sis?“ Ale já jsem neposlouchala. „Já jsem ti to říkal,“ zamumlal ten dokonalý, křišťálově čistý hlas. „Bello?“ zatřásl mi Jacob ramenem. „Jsem v pohodě,“ zamumlala jsem omámeně. Víc než v pohodě. Hlas v mé hlavě byl zpátky. Stále mi zněl v uších – jako tichá, sametová ozvěna. V duchu jsem rychle probrala možnosti. Tady jsem nic neznala – tu silnici jsem nikdy neviděla, na motorce jsem seděla poprvé v životě – nemohlo jít o žádné déjà vu. Takže ty halucinace muselo spustit něco jiného… cítila jsem, jak mi adrenalin zase proudí v žilách a myslela jsem, že jsem na to přišla. Určitá kombinace adrenalinu a nebezpečí, nebo jenom hlouposti… Jacob mě vytahoval na nohy. „Neuhodila ses do hlavy?“ zeptal se. „Myslím, že ne.“ Pro kontrolu jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu. „Neponičila jsem motorku, že ne?“ To jediné mi dělalo starosti. Honem jsem to chtěla zkusit znovu, hned teď. Lehkomyslnost se vyplácela víc, než bych si myslela. Nějaké podvádění! Možná jsem našla způsob, jak vyrábět halucinace – to bylo mnohem důležitější. „Ne. Jenom ti chcípnul motor,“ řekl Jacob a přerušil moje rychlé spekulace. „Pustila jsi tu spojku moc rychle.“ Přikývla jsem. „Zkusíme to znovu.“ „Víš to jistě?“ zeptal se Jacob. „Samozřejmě.“ Tentokrát jsem se to snažila nakopnout sama. Bylo to komplikované; musela jsem trochu nadskočit, abych dupla na pedál s dostatečnou silou, a pokaždé, když jsem to udělala, se motorka pokusila mě shodit. Jacobova ruka se vznášela nad řídítky, připravená mě chytit, kdybych to potřebovala. Chtělo to několik úspěšných pokusů a ještě víc těch neúspěšných, než se motor chytil a naskočil. Měla jsem na paměti, že musím držet granát, a přitom jsem zkusmo túrovala motor. Zavrčel při sebemenším dotyku. Usmívala jsem se stejně jako Jacob. „Zlehka na tu spojku,“ připomínal mi. „Takže ty se chceš zabít? O tohle ti jde?“ promluvil znovu ten druhý hlas přísným tónem. Zlehka jsem se usmála – pořád to fungovalo – a nevšímala si těch otázek. Jacob nedopustí, aby se mi něco vážného stalo. „Jeď domů za Charliem,“ poroučel hlas. Jeho dokonalá krása mě ohromovala. Nemohla jsem dovolit, aby se mi vytratil z paměti, ať to stojí, co to stojí. „Pomalu povoluj,“ povzbuzoval mě Jacob. „Provedu,“ řekla jsem. Trochu mi vadilo, když jsem si uvědomila, že odpovídám oběma. Hlas v mé hlavě zasténal s řevem motocyklu. Tentokrát jsem se snažila soustředit se, nedovolit, aby mě ten hlas zase vyplašil, a pomaloučku polehoučku jsem uvolňovala ruku. Najednou motorka zabrala a já se zvrátila dozadu. Ale držela jsem se pevně. Letěla jsem. Cítila jsem vítr, který tam předtím nebyl, studil mě na kůži na hlavě a sfoukl mi vlasy dozadu s takovou silou, že jsem měla pocit, jako by mi za ně někdo tahal. Žaludek jsem nechala na startu; v těle mi koloval adrenalin a brněl mi v žilách. Stromy pádily kolem mě a splynuly v jednu zelenou stěnu. Ale tohle byla jenom jednička. Noha mě svrběla na řadicí páce, když jsem rukou přidávala plyn. „Ne, Bello!“ poroučel ten rozzlobený, medově sladký hlas v mém uchu. „Dívej se, co děláš!“ Přestala jsem se zabývat rychlostí, když jsem si uvědomila, že se cesta pomalu začíná stáčet doleva, a já pořád jedu rovně. Jacob mi neřekl, jak se zatáčí. „Brzdy brzdy,“ mumlala jsem si pro sebe a instinktivně jsem dupla pravou nohou, jak bych to udělala v autě. Motorka pode mnou náhle ztratila stabilitu a zakymácela se napřed na jednu stranu, pak na druhou. Táhla mě k zelené stěně a já jsem jela moc rychle. Snažila jsem se otočit řídítka opačným směrem, a jak jsem najednou přenesla váhu, motorka se položila na zem a točila se kolem své osy směrem ke stromům. Nakonec jsem zase skončila pod ní. S hlasitým řevem mě táhla po mokrém písku, až do něčeho narazila. Neviděla jsem. Obličej jsem měla namáčklý v mechu. Snažila jsem se zvednout hlavu, ale něco mi bránilo. Byla jsem omámená a zmatená. Znělo to, jako by vrčely tři věci – motorka nade mnou, hlas v mé hlavě a ještě něco… „Bello!“ zakřičel Jacob a já jsem slyšela, jak řev druhé motorky ztichl. Pak už mě motorka netlačila k zemi a já jsem se překulila, abych mohla dýchat. Všechno vrčení přestalo. „Tý jo,“ zamumlala jsem. Byla jsem vzrušená. Tohle muselo být ono, recept na halucinaci – adrenalin plus nebezpečí plus pitomost. Nebo něco takového. „Bello!“ nahrbil se Jacob nade mnou úzkostlivě. „Bello, žiješ?“ „Jsem borec!“ nadechla jsem se. Ohnula jsem paže a nohy. Zdálo se, že všechno funguje, jak má. „Zkusíme to znovu.“ „Myslím, že ne.“ Jacobův hlas zněl stále ustaraně. „Myslím, že bych tě měl napřed dovézt do nemocnice.“ „Jsem v pohodě.“ „Ehm, Bello? Máš na čele velkou tržnou ránu a řine se z toho krev,“ informoval mě. Připleskla jsem si ruku na hlavu. No jasně, byla mokrá a lepivá. Necítila jsem nic kromě vlhkého mechu na tváři, a to pozdrželo nevolnost. „Ach, je mi to moc líto, Jacobe.“ Silně jsem tiskla ruku na ránu, jako kdybych mohla zatlačit krev zpátky do hlavy. „Ty se omlouváš za to, že krvácíš?“ divil se, zatímco mi ovinul paži kolem pasu a vytáhl mě na nohy „Pojedeme. Budu řídit.“ Natáhl ruku pro klíčky. „A co motorky?“ zeptala jsem se a podávala mu klíčky. Na vteřinku se zamyslel. „Počkej tady. A vezmi si tohle.“ Stáhl si tričko, už zacákané krví, a hodil mi ho. Smotala jsem ho a držela ho pevně na čele. Začínala jsem cítit krev; dýchala jsem zhluboka pusou a snažila se soustředit na něco jiného. Jacob naskočil na černou motorku, jediným pohybem nahodil motor a tryskem odjel po silnici, až za ním písek a kamínky odletovaly. Vypadal jako hotový profesionál, jak se nakláněl nad řídítky, hlavu nízko, obličej dopředu, jeho zářivé vlasy šlehaly rudou kůži na zádech. Závistivě jsem přimhouřila oči. Byla jsem si jistá, že já jsem při jízdě takhle nevypadala. Překvapilo mě, jak daleko jsem ujela. Sotva jsem Jacoba v dálce viděla, když se konečně dostal k mému autu. Odhodil motorku na stranu a sprintoval ke dveřím. Vážně mi nebylo nijak špatně. Jacob rozburácel náklaďáček ohlušujícím řevem, jak spěchal, aby už byl u mě. Trochu mě bolela hlava a zvedal se mi žaludek, ale tržná rána nebyla vážná. Rány na hlavě prostě krvácejí víc než ostatní. Nebylo nutné se plašit. Jacob nechal auto běžet a utíkal zpátky ke mně. Znovu mi ovinul paži kolem pasu. „Tak pojď, posadím tě do auta.“ „Vážně je mi dobře,“ ujišťovala jsem ho, když mi pomáhal nastoupit. „Neděs se. Je to jen troška krve.“ „Jen spousta krve,“ slyšela jsem ho mumlat, když se vracel pro mou motorku. „Tak hele, zamysleme se nad tím na chviličku,“ začala jsem, když se vrátil. „Jestli mě takhle odvezeš na pohotovost, Charlie se o tom jistě dozví.“ Podívala jsem se na písek a špínu nalepené na mých džínách. „Bello, myslím, že se to musí zašít. Nenechám tě tu vykrvácet.“ „Já nevykrvácím,“ slíbila jsem. „Napřed vezmeme zpátky motorky a pak se stavíme u nás, abych se mohla zbavit důkazů, než pojedeme do nemocnice.“ „A co Charlie?“ „Říkal, že má dneska práci.“ „Víš to opravdu jistě?“ „Věř mi. Mám v krvácení praxi. Není to zdaleka tak strašné, jak to vypadá.“ Jacob byl nešťastný – koutky se mu stáhly dolů, jak se škaredil –, ale nechtěl mi zadělat na malér. Cestou do Forks jsem se dívala ven z okna a přidržovala si na čele jeho zničené tričko. Motorka byla lepší, než by mě napadlo. Jednak posloužila mým původním plánům. Podváděla jsem – porušila jsem svůj slib. Byla jsem zbytečně nezodpovědná. Už jsem si nepřipadala tak uboze, když teď byl slib porušený na obou stranách. A pak jsem díky motorce objevila klíč k halucinacím! Alespoň jsem v to doufala. Měla jsem v úmyslu co nejdřív tu teorii zase otestovat. Možná se mnou budou na pohotovosti rychle hotoví a já to stihnu ještě dneska večer. Ujíždět takhle po silnici bylo úžasné. Vítr mě šlehal do tváří, a ta rychlost a pocit svobody… připomínalo mi to můj uplynulý život, jak jsem letěla hustým lesem, kde nebyla žádná cesta, a on mě nesl na zádech a utíkal – v tu chvíli jsem přestala myslet, paměť se mi zadrhla s návalem bolesti. Škubla jsem sebou. „Pořád jsi v pohodě?“ ujišťoval se Jacob. „Jo.“ Snažila jsem se znít stejně přesvědčivě jako předtím. „Mimochodem,“ dodal. „Dneska večer ti odmontuju zadní brzdu.“ Doma jsem se na sebe napřed šla podívat do zrcadla; vypadalo to opravdu děsivě. Krev mi uschla v hustých pruzích po tváři a krku, srážela se mi v zablácených vlasech. Zkušeným zrakem jsem zkoumala svoje zranění a namlouvala si, že krev je jenom barva, aby se mi nezvedal žaludek. Dýchala jsem pusou a bylo to dobré. Umyla jsem se, jak nejlépe to šlo. Pak jsem schovala svoje zablácené a zakrvácené oblečení na dno koše se špinavým prádlem, nasoukala jsem se do čistých džín a co nejopatrněji jsem si natáhla košili (kterou jsem si nemusela přetahovat přes hlavu). Podařilo se mi udělat to jednou rukou a ještě přitom oba kusy oblečení nezamazat od krve. „Pospěš si,“ zavolal Jacob. „Už jdu, už jdu,“ zavolala jsem zpátky. Když jsem se ujistila, že jsem po sobě nezanechala nic inkriminujícího, vydala jsem se dolů. „Jak vypadám?“ zeptala jsem se ho. „Líp,“ připustil. „Ale vypadám, jako když jsem zakopla u tebe v garáži a rozrazila si hlavu o kladivo?“ „Jasně, to asi jo.“ „Tak jedeme.“ Jacob mě se spěchem vystrkal ze dveří a zase trval na tom, že bude řídit. Byli jsme na půl cesty do nemocnice, když jsem si uvědomila, že je pořád bez trička. Provinile jsem se zamračila. „Měli jsme ti vzít bundu.“ „To by vypadalo podezřele, jako bychom dělali kdovíco,“ žertoval. „Navíc není zima.“ „Děláš si legraci?“ Otřásla jsem se a natáhla ruku, abych zapnula topení. Sledovala jsem Jacoba, jestli si jenom kvůli mně nehraje na drsňáka, ale opravdu vypadal, jako že mu to nevadí. Jednu paži měl přehozenou přes opěradlo mého sedadla, zatímco já jsem se choulila, abych se zahřála. Jacob opravdu vypadal na víc než na šestnáct – ne zrovna na čtyřicet, ale klidně starší než já. Proti Quilovi nebyl tak svalnatý a byl hubenější. Měl takové ty dlouhé houževnaté svaly, které se zřetelně rýsovaly pod hladkou kůží. Jeho kůže měla tak hezkou barvu, až jsem mu záviděla. Všiml si, že ho pozoruju. „Co je?“ zeptal se a celý zrozpačitěl. „Nic. Jenom jsem si toho předtím nevšimla. Víš to, že jsi celkem krasavec?“ Jakmile mi to slovo vyklouzlo, lekla jsem se, aby si můj impulzivní postřeh nevysvětlil špatně. Ale Jacob jenom obrátil oči v sloup. „Pořádně sis tu hlavu natloukla, viď?“ „Myslím to vážně.“ „No, tak dík. Celkem.“ Zakřenila jsem se. „Celkem nemáš zač.“ * * * K zašití té rány na čele bylo zapotřebí sedmi stehů. Poté, co jsem dostala injekci s lokálním anestetikem, mě zbytek procedury vůbec nebolel. Jacob mě držel za ruku, zatímco doktor Snow šil a já jsem se snažila nemyslet na to, proč je to ironické. V nemocnici jsme strávili celou věčnost. Když jsem byla hotová, musela jsem vysadit Jacoba u nich doma a spěchat zpátky uvařit Charliemu večeři. Zdálo se, že Charlie mou historku o pádu u Jacoba v garáži zbaštil. Koneckonců, už z dřívějška věděl, že jsem schopná ocitnout se na pohotovosti bez cizího zavinění, jen zásluhou svých vlastních nohou. Dnešní noc nebyla tak zlá jako ta první tehdy, když jsem slyšela ten dokonalý hlas v Port Angeles. Díra se vrátila, jako pokaždé, když jsem nebyla s Jacobem, ale na okrajích už nebolela tak strašně. Už jsem plánovala dopředu, těšila jsem se na další halucinaci, a to mě rozptylovalo. Také jsem věděla, že se zítra budu cítit lépe, až budu zase s Jacobem. To mi pomáhalo lépe snášet tu prázdnou díru a známou bolest s ní související; úleva byla na dohled. Noční můra také ztratila trochu ze své moci. Byla jsem vyděšená nicotou jako vždycky, ale také jsem byla podivně netrpělivá, jak jsem čekala na okamžik, kdy se s křikem probudím k vědomí. Věděla jsem, že ta noční můra musí skončit. * * * Příští středu, než jsem se stihla dostat z pohotovosti domů, zavolal doktor Gerandy mému otci a upozornil ho, že mám možná otřes mozku. Poradil mu, aby mě celou noc budil každé dvě hodiny, aby se ujistil, že to není vážné. Charlie podezíravě mhouřil oči, když jsem mu chabě vysvětlovala, že jsem zase zakopla. „Možná bys do té garáže vůbec neměla chodit, Bello,“ nadhodil při večeři. Zpanikařila jsem, bála jsem se, že Charlie vydá nějaký zákaz a já nebudu smět do La Push, a v důsledku toho i jezdit na motorce. A já jsem to nechtěla vzdát – dnes jsem měla úplně neskutečnou halucinaci. Moje mámení se sametovým hlasem na mě křičelo skoro pět minut, než jsem příliš zprudka dupla na brzdu a naletěla do stromu. Bez reptání bych za to dneska brala jakoukoli bolest, kterou jsem si tím mohla způsobit. „Tohle se nestalo v garáži,“ protestovala jsem rychle. „Byli jsme na výletě a já jsem zakopla o kámen.“ „Odkdy chodíš na výlety?“ zeptal se Charlie skepticky. „Práce u Newtonových se musela jednou projevit,“ podotkla jsem. „Když každý den prodáváš poslední výkřiky v outdoorovém vybavení, tak nakonec začneš být sám zvědavý.“ Charlie si mě zlobně měřil a bylo vidět, že jsem ho moc nepřesvědčila. „Já budu opatrnější,“ slíbila jsem a potají jsem pod stolem zkřížila prsty. „Nevadí mi, když budeš chodit na výlety přímo tam kolem La Push, ale drž se blízko města, ano?“ „Proč?“ „No, poslední dobou máme spoustu stížností od turistů. Lesní správa to hodlá prověřit, ale do té doby…“ „Aha, ten velký medvěd,“ došlo mi najednou. „Jo, někteří z turistů, co chodí nakupovat k Newtonovým, ho viděli. Myslíš, že je někde v lese opravdu nějaký obrovský zmutovaný grizzly?“ Čelo se mu zvrásnilo. „Něco tam je. Drž se blízko města, ano?“ „Jasně, jasně,“ řekla jsem rychle. Nevypadal úplně uklidněný. * * * „Charlie do toho začíná strkat nos,“ stěžovala jsem si Jacobovi, když jsem ho v pátek vyzvedávala před školou. „Možná bychom měli dát motorky na čas k ledu.“ Viděl můj nesouhlasný výraz a dodal: „Alespoň tak na týden. Abys předvedla, že se dokážeš aspoň týden držet dál od nemocnice, víš?“ „A co budeme dělat?“ zakňourala jsem. Vesele se usmál. „Co budeš chtít.“ Chviličku jsem nad tím přemýšlela – co vlastně chci. Nelíbila se mi představa, že bych měla přijít o ty krátké vteřiny, kdy jsem měla nablízku vzpomínky, které nezraňovaly – ty, které přicházely samy od sebe, aniž bych je vědomě vyvolávala. Když nemůžu mít motorky, budu muset najít nějakou jinou cestu k nebezpečí a adrenalinu, a to bude vyžadovat notnou dávku přemýšlení a kreativity. Nelíbilo se mi, že bych mezitím neměla co dělat. Co kdybych se zase dostala do deprese, i když mám Jaka? Musela jsem se udržet v činnosti… Možná existoval nějaký jiný způsob, nějaký jiný recept… nějaké jiné místo. Byla chyba vydávat se k nim domů, to rozhodně. Ale jeho přítomnost se musela někde otisknout, zanechat stopy někde jinde než jenom ve mně. Muselo existovat místo, kde se zdál skutečnější než mezi všemi těmi známými mezníky, které byly přeplněny dalšími lidskými vzpomínkami. Napadlo mě jedno místo, kde by se tohle mohlo splnit. Jedno místo, které bude vždycky patřit jen jemu a nikomu jinému. Kouzelné místo, plné světla. Ta krásná louka, kterou jsem viděla jen jednou v životě, zalitou září slunce a jeho jiskřivé kůže. Bylo vysoce pravděpodobné, že tento nápad ztroskotá – mohl by být nebezpečně bolestný. Stačilo, abych na to pomyslela, a už mě v prsou bolelo prázdnotou! Bylo těžké udržet se ve vzpřímené poloze, abych se neprozradila. Ale kde jinde než tam bych mohla slyšet jeho hlas? A už jsem Charliemu řekla, že chodím do přírody… „O čem tak usilovně přemýšlíš?“ zeptal se Jacob. „No…“ začala jsem pomalu. „Jednou jsem v lese našla takové místo – narazila jsem na něj, když jsem šla, ehm, na výlet. Malá loučka, bylo tam hrozně krásně. Nevím, jestli bych ho sama dokázala znovu vystopovat. Rozhodně by to asi bylo na několik pokusů…“ „Můžeme použít kompas a mapu se souřadnicemi,“ nabídl Jacob se sebejistou ochotou. „Víš, odkud jsi vyšla?“ „Ano, bylo to hned pod značenou cestou, kde končí dálnice sto deset. Myslím, že jsem šla většinou na jih.“ „Super. To najdeme.“ Jacob jako vždycky ochotně souhlasil s čímkoliv, co jsem chtěla. I kdyby šlo o sebevětší bláznivinu. Takže v sobotu odpoledne jsem si zašněrovala nové turistické boty – které jsem si koupila toho dne ráno, a poprvé jsem tak využila dvacetiprocentní zaměstnaneckou slevu –, popadla jsem novou topografickou mapu Olympijského poloostrova a vyjela jsem do La Push. Nezačali jsme bez přípravy; napřed Jacob plných dvacet minut vleže na podlaze v obýváku – byla ho plná místnost – kreslil na klíčovou část mapy komplikovanou síť, zatímco já jsem dřepěla na židli v kuchyni a povídala si s Billym. Zdálo se, že Billyho náš zamýšlený výlet vůbec nezajímá. Byla jsem překvapená, že mu Jacob řekl, kam jdeme, když vezmu v úvahu, jaký povyk lidé nadělali kvůli tomu, že někdo viděl medvěda. Chtěla jsem požádat Billyho, aby o tom Charliemu nic neříkal, ale bála jsem se, že když to udělám, jen dosáhnu opačného výsledku. „Možná uvidíme toho super medvěda,“ vtipkoval Jacob s očima upřenýma na mapu. Rychle jsem koukla na Billyho, protože jsem se obávala reakce v Charlieho stylu. Ale Billy se synovi jenom zasmál. „Možná byste si měli vzít sklenici medu, jeden nikdy neví.“ Jake se uchechtl. „Doufám, že v těch nových botách budeš rychle utíkat, Bello. Jedna sklenička nezaměstná hladového medvěda na dlouho.“ „Mně stačí, když budu rychlejší než ty.“ „Tak to hodně štěstí!“ popřál mi Jacob a zakoulel očima, jak skládal mapu. „Jdeme.“ „Hezkou zábavu,“ zabručel Billy a odjel k ledničce. S Charliem nebylo těžké žít, ale připadalo mi, že Jacob to má ještě snadnější než já. Jela jsem až na samý konec té štěrkové silnice a zastavila jsem kousek vedle cedule, která označovala začátek turistické cesty. Už to bylo dlouho, co jsem tu byla naposledy, a žaludek se mi nervózně chvěl. Tohle by mohla být velmi zlá věc. Ale bude to stát za to, jestli se dostanu blízko k němu. Vystoupila jsem a podívala se na hustou zelenou stěnu před sebou. „Šla jsem tudy,“ zamumlala jsem a ukázala přímo před sebe. „Hmm,“ zamručel Jake. „Co je?“ Podíval se směrem, který jsem ukázala, pak na jasně vyznačenou cestu, a zase zpátky. „Odhadoval bych tě spíš na holku, co půjde po vyznačené cestě.“ „Na to mě neužije.“ Smutně jsem se pousmála. „Já jsem rebelka.“ Zasmál se a pak vytáhl naši mapu. „Dej mi vteřinku.“ Zkušeným gestem si podržel kompas a pak otáčel mapou, až našel správnou polohu. „Dobře – první linie na mřížce. Jdeme na to.“ Viděla jsem, že Jacoba brzdím, ale nestěžoval si. Snažila jsem se nevzpomínat na svůj poslední výlet tímto lesem s úplně jiným společníkem. Normální vzpomínky byly stále nebezpečné. Kdybych si dovolila trochu se jim poddat, skončila bych v klubíčku na zemi a žalostně bych lapala po dechu. Jak bych to vysvětlila Jacobovi? Ale soustředit se stále na přítomnost nebylo zase tak těžké, jak jsem si myslela. Les vypadal jako každý jiný na tomto poloostrově, a s Jacobem byla nálada úplně jiná. Vesele si pískal nějakou neznámou melodii, máchal rukama a zlehka si vykračoval hrubým podrostem. Stíny se mi nezdály tak tmavé jako obvykle. To proto, že jsem tu měla svoje osobní sluníčko. Jacob každých pár minut kontroloval kompas. Drželi jsme se přímo jednoho z jeho paprsků vyzařujících na mřížce. Opravdu to vypadalo, jako že ví, co dělá. Chtěla jsem ho pochválit, ale udržela jsem se. Bezpochyby by si přidal dalších pár let ke svému už tak nafouknutému věku. Při chůzi jsem si pustila myšlenky na špacír a najednou mě popadla zvědavost. Nezapomněla jsem na rozhovor, který jsme vedli u mořských útesů – čekala jsem, až s tím zase přijde, ale asi se mu do toho nechtělo. „Hele… Jaku?“ zeptala jsem se váhavě. „No?“ „Jak se to má… s Embrym? Už se vrátil k normálu?“ Jacob chviličku mlčel a stále kráčel vpřed dlouhými kroky. Když byl asi tři metry přede mnou, zastavil se, aby na mě počkal. „Ne. Nevrátil,“ odpověděl, když jsem ho došla, a pusa se mu v koutcích svěšovala. Zůstal stát. Okamžitě jsem litovala, že jsem s tím začínala. „Pořád je se Samem.“ „Jo.“ Položil mi paži kolem ramen a díval se tak ustaraně, že jsem ji s úsměvem nesetřásla, jak bych to jinak možná udělala. „Pořád se na tebe divně dívají?“ napůl jsem zašeptala. Jacob se díval skrz stromy. „Někdy.“ „A Billy?“ „Nápomocný jako vždycky,“ řekl kyselým, rozzlobeným hlasem, který mě zarazil. „Gauč u nás je pořád volný,“ nabídla jsem mu. Zasmál se a vytrhl se z nepřirozené sklíčenosti. „Ale mysli na situaci, do které bychom tak dostali Charlieho – až Billy zavolá na policii, aby nahlásil můj únos.“ Také jsem se zasmála, byla jsem ráda, že je Jacob už zase normální. Zastavili jsme se, když prohlásil, že už jsme ušli devět kilometrů, pak jsme to na chviličku střihli západním směrem. Potom jsme se vydali zpět podél další linie na jeho mřížce. Všechno vypadalo přesně tak jako cesta tam a já jsem měla pocit, že moje pošetilé hledání skončí naprostým krachem. Taky jsem to přiznala, když se začalo stmívat a zamračený den pomalu přecházel do bezhvězdné noci, ale Jacob byl sebejistější. „Pokud víš jistě, že jsme začali ze správného místa…“ Podíval se na mě. „Ano, to vím jistě.“ „Pak to najdeme,“ slíbil, popadl mě za ruku a táhl mě hustým kapradím. Na druhé straně stál můj náklaďák. Pyšně na něj ukázal. „Věř mi.“ „Jsi dobrý,“ uznala jsem. „Ale příště si s sebou musíme vzít baterku.“ „Odteď si turistiku necháme na neděli. Nevěděl jsem, že jsi tak pomalá.“ Vytrhla jsem mu ruku a utíkala za volant. Tím jsem ho rozesmála. „Takže souhlasíš s dalším pokusem zítra?“ zeptal se a vklouzl na místo spolujezdce. „Jasně. Pokud ovšem nechceš jít sám, abych tě nezdržovala svým belháním.“ „To přežiju,“ ujistil mě. „Jestli ovšem půjdeme znovu, měla by sis vzít nějaké náplasti proti otlakům. Vsadím se, že ty nové boty pěkně cítíš.“ „Trochu,“ přiznala jsem. Měla jsem pocit, že mám na nohách víc puchýřů, než kolik se jich tam může reálně vejít. „Doufám, že zítra uvidíme toho medvěda. To mě trochu zklamalo.“ „Jo, mě taky,“ souhlasila jsem sarkasticky. „Možná budeme mít zítra víc štěstí a něco nás sežere!“ „Medvědi nechtějí žrát lidi. Moc jim nechutnáme.“ Zakřenil se na mě v tmavé kabině. „Samozřejmě ty bys mohla být výjimka. Vsadím se, že ty bys chutnala dobře.“ „Moc díky,“ ušklíbla jsem se a podívala se stranou. Nebyl první, kdo mi to řekl. 9. TŘETÍ KOLO Čas začal poskakovat vpřed rychleji než předtím. Škola, práce a Jacob – ačkoliv ne nutně v tomto pořadí –, to bylo jasné a snadné schéma, kterého jsem se držela. A Charliemu se splnilo jeho přání: už jsem nebyla zoufalá. Samozřejmě že sebe samu jsem úplně neoblbla. Když jsem se zastavila, abych si udělala inventuru svého života, což jsem se snažila nedělat příliš často, nemohla jsem ignorovat, co s sebou moje chování nese. Byla jsem jako ztracený měsíc – moje planeta byla zničená jako v nějakém scénáři katastrofického filmu –, který navzdory všem gravitačním zákonům dál obíhá na malé oběžné dráze kolem prázdného prostoru, který po planetě zůstal. Na motorce mi to šlo čím dál líp, což znamenalo méně obvazů, které Charliemu dělaly starost. Ale také to znamenalo, že hlas v mé hlavě začínal slábnout, až jsem ho vůbec neslyšela. Tiše jsem panikařila. Vrhla jsem se do pátrání po té louce s ještě větší intenzitou. Lámala jsem si hlavu ve snaze vymyslet další aktivity, při kterých se vyplavuje adrenalin. Neměla jsem povědomí o tom, jak ubíhají dny – nebyl důvod to sledovat, protože jsem se snažila co nejvíce žít přítomností, žádná minulost nebledla, žádná budoucnost nehrozila. Takže když se na mě Jacob jednu studijní sobotu vytasil s tím datem, zaskočilo mě to. Když jsem po práci dojela k nim, čekal na mě před domem. „Všechno nejlepší k Valentýnu,“ popřál mi při pozdravu s úsměvem, ale se skloněnou hlavou. Podal mi na dlani malou růžovou krabičku. Srdíčkové bonbony se zamilovanými nápisy. „Teda, teď si připadám jako idiot,“ zamumlala jsem. „Dneska je Valentýna?“ Jacob zavrtěl hlavou v předstíraném smutku. „Ty dokážeš občas být tak mimo. Ano, dneska je čtrnáctého února. Tak co, budeš moje valentýnka? Když jsi mi nekoupila ani bonbony za padesát centů, je to to nejmenší, co můžeš udělat.“ Začala jsem se cítit nepříjemně. Ta slova byla veselá, ale jenom zdánlivě, na povrchu. „Co to přesně obnáší?“ vytáčela jsem se. „Obvyklé věci – budeš můj otrok na celý život a tak podobně.“ „Aha, no, jestli je to všechno…“ Vzala jsem si bonbon. Ale snažila jsem se vymyslet způsob, jak jasně stanovit hranice. Znovu. Zdálo se, že se nám časem hodně rozmazaly. „Takže, co budeme dělat zítra? Výšlap, nebo pohotovost?“ „Výšlap,“ rozhodla jsem. „Nejsi jediný, kdo dokáže být umanutý. Začínám si myslet, že jsem si to místo vymyslela…“ Zamračila jsem se do prázdna. „My to najdeme,“ ujistil mě. „Motorky v pondělí a v pátek?“ nabídl. Viděla jsem šanci a chopila se jí, aniž bych si vzala čas na rozmyšlenou. „V pátek jdu do kina. Už celou věčnost slibuju kamarádům z jídelny, že s nimi půjdu.“ Mike bude mít radost. Ale Jacobův obličej pohasl. Zachytila jsem výraz v jeho tmavých očích dřív, než je sklopil, aby se podíval na zem. „Ty půjdeš taky, viď?“ dodala jsem rychle. „Nebo by to pro tebe byla moc velká otrava, s partou nudných čtvrťáků?“ Využila jsem šance zase mezi nás postavit jistý odstup. Nesnesla jsem pomyšlení, že Jacobovi ubližuju; jako bychom byli zvláštním způsobem spojeni a jeho bolest zasazovala drobné rány mně samé. Také představa, že budu mít společnost na toho bobříka – vážně jsem Mikovi slíbila, že s ním půjdu do kina, ale vůbec se mi nechtělo ten slib plnit –, byla opravdu lákavá. „Ty bys chtěla, abych šel, když tam budeš mít kamarády?“ „Ano,“ přiznala jsem upřímně, a jak jsem pokračovala, věděla jsem, že si svými slovy pravděpodobně zadělávám na problém. „Bude mě to mnohem víc bavit, když tam budeš. Přiveď Quila a uděláme z toho mejdan.“ „Quil bude nadšený. Čtvrťačky.“ Zařehtal se a zvedl oči v sloup. O Embrym jsem se nezmiňovala a on taky ne. Také jsem se zasmála. „Postarám se, aby měl z čeho vybírat.“ * * * V pondělí na angličtině jsem na to téma zavedla řeč s Mikem. „Hele, Miku,“ řekla jsem, když hodina skončila. „Máš tenhle pátek volno?“ Vzhlédl, modré oči okamžitě plné naděje. „Jo, mám. Chceš něco podniknout?“ Pečlivě jsem volila slova odpovědi. „Říkala jsem si, že bych dala dohromady partu…“ to slovo jsem zdůraznila, „a mohli bychom jít do kina na Ostřelovače.“ Tentokrát jsem se doma připravila – dokonce jsem četla filmové kritiky, abych měla jistotu, že mě film nevyvede z míry. V tomhle měly téct potoky krve od začátku až do konce. Ještě jsem se nezotavila natolik, abych dokázala snést něco zamilovaného. „To by mohla být zábava, ne?“ „Jasně,“ souhlasil, ale jeho nadšení viditelně pohaslo. „Super.“ Po vteřině se dostal téměř zpět na úroveň svého předchozího vzrušení. „Co kdybychom s sebou vzali Angelu a Bena? Nebo Erika a Katie?“ Bylo vidět, že by to rád pojal jako takové dvojité rande. „A co takhle všechny čtyři?“ chytla jsem se toho. „A tady Jessiku samozřejmě. A Tylera a Connera, a možná Lauren,“ dodala jsem neochotně. Slíbila jsem Quilovi slušný výběr. „Tak dobrá,“ zamručel poraženě Mike. „A,“ pokračovala jsem, „mám pár kamarádů z La Push, které chci taky pozvat. Takže to vypadá, že budeme potřebovat tvůj Suburban, jestli pojedou všichni.“ Mike podezíravě přimhouřil oči. „To jsou ti kamarádi, co s nimi teď trávíš všechen čas nad učením?“ „Jo, to jsou oni,“ odpověděla jsem vesele. „Ačkoliv by se to dalo považovat spíš za doučování – jsou to teprve druháci.“ „Aha,“ řekl Mike překvapeně. Chviličku přemýšlel a pak se usmál. Nakonec ovšem Suburban nebyl potřeba. Jessica a Lauren tvrdily, že něco mají, jakmile se Mike prořekl, že jsem to celé naplánovala já. Eric a Katie už taky něco měli – slavili tři týdny od začátku známosti nebo tak něco. Lauren se dostala k Tylerovi a Connerovi dřív než Mike, takže tihle dva už taky měli něco jiného. I Quil byl ze hry venku – měl domácí vězení za rvačku ve škole. Nakonec byli schopní jít jen Angela a Ben, a samozřejmě Jacob. Snížený počet účastníků ovšem neutlumil Mikova očekávání. V pátek už o ničem jiném nemluvil. „Víš jistě, že nechceš radši jít na Zítra a navždy?“ zeptal se u oběda a jmenoval aktuální kasovní trhák, zamilovanou komedii. „Rotten Tomatoes na webu jim dávali lepší kritiky.“ „Já chci vidět Ostřelovače,“ stála jsem si na svém. „Mám náladu na akčňák. Sem s krví a vnitřnostmi!“ „Dobře.“ Mike se otočil, ale stejně jsem si všimla jeho výrazu, z kterého se dalo vyčíst, že si říká, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Když jsem ze školy dorazila domů, parkovalo u nás auto, které jsem velmi dobře znala. O kapotu se opíral Jacob a tvář měl roztaženou do širokého úsměvu. „Není možná!“ zavolala jsem, jakmile jsem vyskočila z náklaďáčku. „Ty jsi hotový! Já tomu nemůžu uvěřit! Tys dokončil Rabbita!“ Zářil. „Zrovna včera večer. Tohle je první jízda.“ „Neuvěřitelné.“ Zvedla jsem ruku, abych si s ním plácla ve vítězném gestu. Pleskl svou dlaní o mou, ale místo aby ji pak odtáhl, propletl mi prsty. „Tak smím dneska večer řídit?“ „To rozhodně,“ řekla jsem a pak jsem si vzdychla. „Co se děje?“ „Já to vzdávám – tohle nemůžu překonat. Tak jsi vyhrál. Jsi starší.“ Pokrčil rameny, moje kapitulace ho nepřekvapila. „To se přece rozumí samo sebou.“ Za rohem zabafal Mikův Suburban. Vykroutila jsem svou ruku Jacobovi z dlaně a on udělal obličej, který jsem neměla vidět. „Pamatuju si tohohle kluka,“ řekl tiše, když Mike parkoval naproti přes ulici. „To je ten, který si myslel, že s ním chodíš. Pořád si to plete?“ Zvedla jsem jedno obočí. „Některé lidi je těžké odradit.“ „Ovšem,“ řekl Jacob zamyšleně, „někdy se vytrvalost vyplatí.“ Mike vystoupil z auta a přešel ulici. „Ahoj, Bello,“ pozdravil mě a pak nasadil ostražitý výraz, když pohlédl na Jacoba. Taky jsem krátce na Jacoba koukla a snažila jsem se být objektivní. Opravdu vůbec nevypadal jako druhák. Byl tak veliký – Mikova hlava mu stěží dosahovala k ramenům; ani jsem nechtěla myslet na to, kam mu sahám já – a i v obličeji vypadal starší, než býval i jen před měsícem. „Ahoj, Miku! Pamatuješ si na Jacoba Blacka?“ „Ani ne.“ Mike napřáhl ruku k pozdravu. „Starý rodinný přítel,“ představil se Jacob a potřásl si s ním rukou. Když povolili sevření, Mike si protáhl prsty. Slyšela jsem, jak v kuchyni zvoní telefon. „Radši to půjdu zvednout – mohl by to být Charlie,“ řekla jsem a spěchala jsem dovnitř. Byl to Ben. Angela měla žaludeční virózu a jemu se nechtělo jít bez ní. Omlouval se, že nás tak vyšplouchli. Šla jsem zpátky k čekajícím klukům. Upřímně jsem přála Angele, aby se brzy zotavila, ale musela jsem připustit, že jsem byla sobecky naštvaná z toho, jak se situace vyvinula. Jenom my tři, Mike, Jacob a já, spolu strávíme večer – to se nám to úžasně vyvrbilo, pomyslela jsem si se vzteklým sarkasmem. Nezdálo se, že by Jake a Mike udělali v mé nepřítomnosti nějaký pokrok k vzájemnému přátelství. Stáli několik metrů od sebe a dívali se každý jinam; Mikův výraz byl mrzutý, ačkoliv Jacob se tvářil vesele jako vždycky. „Ang je nemocná,“ oznámila jsem jim podmračeně. „Takže s Benem nikam nejdou.“ „Myslím, že viróza dělá další kolo. Austina a Connera to taky dneska chytlo. Možná bychom to měli odložit na někdy jindy,“ navrhl Mike. Než jsem mohla souhlasit, promluvil Jacob. „Já jsem pořád pro. Ale jestli chceš jet radši domů, Miku –“ „Ne, já jedu,“ přerušil ho Mike. „Jenom jsem myslel na Angelu a Bena. Tak jdeme.“ Vyrazil ke svému Suburbanu. „Hele, vadilo by ti, kdyby řídil Jacob?“ zeptala jsem se. „Dovolila jsem mu to – zrovna dokončil svoje auto. Postavil si ho od základu, úplně sám,“ chlubila jsem se, pyšná jako maminka, jejíž studentík dostal ředitelskou pochvalu. „Fajn,“ souhlasil Mike a prásknul dveřmi trochu víc, než bylo nutné. „Tak dobře,“ řekl Jacob, jako kdyby se tím všechno urovnávalo. Zdál se být víc v pohodě než my dva. Mike si v Rabbitu sedl dozadu se znechuceným výrazem. Jacob byl ve své normální prosluněné náladě, klábosil, až jsem málem zapomněla na Mika, navztekaného na zadním sedadle. Ale pak Mike změnil strategii. Naklonil se dopředu a položil si bradu na opěradlo mého sedadla; tvářemi jsme se téměř dotkli. Odtáhla jsem se a opřela se zády o okno. „Copak v tomhletom auťáku nefunguje rádio?“ zeptal se Mike s nádechem rozmrzelosti a přerušil Jacoba v půli věty. „Ale jo,“ odpověděl Jacob. „Ale Bella nemá hudbu ráda.“ Zírala jsem překvapeně na Jacoba. Nikdy jsem mu nic takového neřekla. „Bello?“ zeptal se Mike otráveně. „Má pravdu,“ zamumlala jsem a stále jsem se dívala na Jacobův klidný profil. „Jak můžeš nemít ráda hudbu?“ zeptal se Mike. Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Prostě mi vadí.“ „Hm.“ Mike se odklonil. Když jsme dojeli do kina, Jacob mi podal desetidolarovku. „Co je to?“ namítla jsem. „Nejsem dost starý na to, aby mě tam pustili,“ připomněl mi. Zasmála jsem se nahlas. „A pak kdo je tady starší. Zabije mě Billy, když tě dostanu dovnitř?“ „Ne. Řekl jsem mu, že máš v plánu připravit mě o mou mladickou nevinnost.“ Zařehtala jsem se a Mike zrychlil tempo, aby nás dohnal. Skoro mě mrzelo, že se Mike neodporoučel domů. Pořád byl otrávený – byla s ním zábava jak na funusu. Ale na druhou stranu jsem nechtěla skončit sama s Jakem na rande. To by ničemu nepomohlo. Film byl přesně takový, jak se od něj očekávalo. Už v úvodních titulcích byli čtyři lidé vyhozeni do vzduchu a jeden přišel o hlavu. Dívka přede mnou si zakrývala oči rukama a pak zabořila obličej do prsou svého kluka. Hladil ji po rameni a každou chvíli sebou trhal. Nezdálo se, že Mike sleduje film. Obličej měl ztuhlý a oči měl upřené na záhyb opony nad plátnem. Pohodlně jsem se usadila, abych přestála ty dvě hodiny, a sledovala jsem na plátně jen barvy a pohyb a moc jsem nevnímala obrysy lidí, aut a domů. Ovšem Jacob se začal chechtat. „Co je?“ zašeptala jsem. „Ale no tak!“ zasyčel na mě. „Ta krev z toho kluka tryskala šest metrů. Nepřehánějí to s těmi triky?“ Znovu se zachechtal, když vlajková žerď přibodla dalšího chlapíka na betonovou zeď. Začala jsem film opravdu sledovat a smála jsem se s ním, jak bylo to hemžení na plátně stále směšnější. Jak mám mezi námi udržet bortící se hranice, když jsem s ním tak ráda? Jak Jacob, tak Mike si nárokovali područky na obou stranách mého sedadla. Každý tam na své straně položil ruku v nepřirozeně vypadající pozici, dlaní vzhůru. Vypadaly jako ocelové pasti na medvěda, otevřené a připravené. Jacob měl ve zvyku brát mě za ruku, kdykoliv se mu k tomu naskytla příležitost, ale tady v přítmí kinosálu, když se Mike dívá, by to mělo jiný význam – byla jsem si jistá, že to ví. Nemohla jsem uvěřit, že si Mike myslí to samé, ale měl ruku položenou úplně stejně jako Jacob. Založila jsem si paže pevně na prsou a doufala, že obě jejich ruce usnuly. Mike to vzdal první. Asi v půlce filmu ruku stáhl a naklonil se dopředu, aby si položil bradu do dlaní. Zpočátku jsem si myslela, že reaguje na něco na plátně, ale pak zasténal. „Miku, není ti něco?“ zašeptala jsem. Pár před námi se otočil a pohoršeně se na něj podíval, když znovu zasténal. „Jo,“ vzdychl. „Myslím, že je mi špatně.“ Ve světle z plátna jsem viděla, jak se mu na obličeji leskne pot. Mike znovu zasténal a pádil ke dveřím. Vstala jsem, abych šla za ním, a Jacob mě okamžitě napodobil. „Ne, ty tu zůstaň,“ zašeptala jsem. „Podívám se, jestli je v pořádku.“ Jacob šel stejně se mnou. „Nemusíš se mnou chodit. Užij si krvavou lázeň za svých osm dolarů,“ přemlouvala jsem ho, když jsme šli po chodbičce. „To je v pohodě. Peníze vzal čert. Ten film už mi fakt leze krkem.“ Jeho hlas zesílil ze šepotu do normální hlasitosti, jakmile jsme vyšli ven z kina. V hale nebylo po Mikovi ani stopy, a já jsem byla ráda, že šel Jacob přece jen se mnou – nakoukl na pánské záchody, aby se podíval, jestli tam není. Byl zpátky za pár vteřin. „Je to v pořádku, vážně je uvnitř,“ řekl a obrátil oči v sloup. „To je ale salát. Měla by sis najít někoho se silnějším žaludkem. Někoho, kdo se směje při pohledu na krveprolití, z kterého slabší povahy zvrací.“ „Budu mít oči na stopkách a po někom takovém se poohlédnu.“ Byli jsme úplně sami. V obou sálech byl film zrovna v půlce, takže v hale nebyla ani noha – bylo tam takové ticho, že jsme slyšeli, jak puká popcorn u stánku v chodbě. Jacob se šel posadit na manšestrem čalouněnou lavici u zdi a poklepal na místo vedle sebe. „Podle zvuku bych řekl, že si tam ještě chvilku pobude,“ prorokoval a natáhl si dlouhé nohy před sebe. Uvelebil se a čekal. S povzdechem jsem udělala to samé. Vypadalo to, že chce setřít další hranice. Jakmile jsem se posadila, posunul se a položil mi paži kolem ramen. „Jaku,“ zaprotestovala jsem a odtáhla se. Spustil ruku, ale zdálo se, že ho to malé odmítnutí vůbec nerozhodilo. Natáhl se, vzal mě pevně za ruku a druhou ruku mi ovinul kolem pasu, když jsem se snažila zase odtáhnout. Kde se v něm brala ta sebedůvěra? „Teď chviličku vydrž, Bello,“ řekl klidným hlasem. „Něco mi pověz.“ Ušklíbla jsem se. Tohle jsem nechtěla. Nejenom teď, ale vůbec. V tuhle chvíli mi v životě nezbývalo nic důležitějšího než Jacob Black. Ale zdálo se, že on je odhodlaný všechno zničit. „Co je?“ zamručela jsem kysele. „Máš mě ráda, že jo?“ „Ty víš, že mám.“ „Víc než toho vtipálka, co si támhle obrací žaludek naruby, že jo?“ Ukázal ke dveřím toalety. „Ano,“ vzdychla jsem. „Víc než kteréhokoli ze všech kluků, co znáš?“ Byl klidný, vyrovnaný – jako kdyby na mé odpovědi nezáleželo, nebo jako by už předem znal odpověď. „Taky z holek,“ podotkla jsem. „Ale to je všechno,“ řekl, a nebyla to otázka. Bylo těžké odpovědět, říct to slovo. Ublíží mu to a bude se mi vyhýbat? Jak to snesu? „Ano,“ zašeptala jsem. Usmál se na mě. „To je v pohodě, víš. Pokud mě máš nejradši. A navíc si myslíš, že jsem hezký – teda celkem hezký. Rozhodl jsem se, že budu otravně vytrvalý.“ „Já se ale nezměním,“ řekla jsem, a ačkoliv jsem se snažila udržet hlas v normální poloze, slyšela jsem v něm smutek. Jeho obličej byl zamyšlený, humor z něj vyprchal. „Pořád je tu ten druhý, viď?“ Přikrčila jsem se. Bylo zvláštní, jak věděl, že nemá vyslovovat jeho jméno – zrovna jako předtím v autě s tou hudbou. Spoustu věcí jsem před ním nikdy neřekla, ale on je přesto vytušil. „Nemusíš o tom mluvit,“ řekl mi. Vděčně jsem přikývla. „Ale nezlob se na mě, když to nevzdám, ano?“ Popleskal mě po hřbetě ruky. „Protože já se nevzdávám. Mám fůru času.“ Povzdechla jsem si. „Neměl bys ho plýtvat na mě,“ řekla jsem, ale doufala, že mě neposlechne. Obzvláště když je ochotný brát mě takovou, jaká jsem – poškozené zboží, takříkajíc. „Ale já chci, aspoň dokud se tobě bude líbit být se mnou.“ „Nedovedu si představit, jak by se mi to mohlo nelíbit,“ řekla jsem mu upřímně. Jacob zářil. „Tak to mi stačí.“ „Jen nečekej víc,“ varovala jsem ho a snažila se odtáhnout ruku. Umanutě ji držel. „Tohle ti ale nevadí, že ne?“ zeptal se a zmáčkl mi prsty. „Ne,“ vzdychla jsem. Po pravdě řečeno, byl to pěkný pocit. Jeho ruka byla o tolik teplejší než moje; poslední dobou mi byla pořád hrozná zima. „A taky je ti jedno, co si myslí on.“ Jacob ukázal palcem k toaletám. „Asi jo.“ „Tak v čem je problém?“ „Problém,“ řekla jsem, „je v tom, že pro mě to znamená něco jiného než pro tebe.“ „No.“ Sevřel mou ruku pevněji. „Tak to je můj problém, ne?“ „Fajn,“ zabručela jsem. „Tak na to ale nezapomínej.“ „Nebudu. Teď mám v ruce odjištěný granát já, co?“ Šťouchl mě do žeber. Zakoulela jsem očima. Když se mu chtělo obrátit to všechno v žert, tak na to měl asi právo. Tiše se chvilku pochichtával, zatímco jeho narůžovělý prst mi nepřítomně kreslil na zápěstí. „To je legrační jizva, co tady máš,“ řekl najednou a otočil mi ruku, aby si ji prohlédl. „Jak jsi k ní přišla?“ Ukazováčkem volné ruky přejížděl linii dlouhého stříbřitého půlměsíce, který byl pod mou bledou kůží sotva patrný. Zamračila jsem se. „Vážně čekáš, že si budu pamatovat, kde jsem přišla ke všem svým jizvám?“ Čekala jsem, že ta vzpomínka udeří – otevře zející díru. Ale jako tak často, i tentokrát mě Jacobova přítomnost udržela pohromadě. „Je studená,“ zamumlal a stiskl lehce místo, kde mě James kousl. A pak se ze záchodu vypotácel Mike, obličej popelavý a lesklý potem. Vypadal příšerně. „Ach, Miku,“ vydechla jsem. „Vadilo by ti, kdybychom odjeli dřív?“ zašeptal. „Ne, samozřejmě že ne.“ Uvolnila jsem ruku z Jacobova sevření a šla jsem Mika podepřít v chůzi. Vypadal, že se každou chvíli skácí. „Copak, ten film byl na tebe moc silné kafe?“ rýpl si Jacob nemilosrdně. Mike po něm šlehl zlovolným pohledem. „Vlastně jsem z něj nic neviděl,“ zamumlal. „Bylo mi špatně ještě dřív, než zhasli.“ „Proč jsi něco neřekl?“ kárala jsem ho, jak jsme vrávorali k východu. „Doufal jsem, že to přejde,“ odpověděl. „Momentíček,“ řekl Jacob, když jsme došli ke dveřím. Rychle se vrátil k prodejnímu stánku. „Mohla byste mi dát prázdný kbelík na popcorn?“ zeptal se prodavačky. Podívala se na Mika a hodila Jacobovi kbelík. „Vyveďte ho ven, prosím vás,“ zaprosila. Evidentně by to byla ona, kdo by musel uklízet podlahu. Vytáhla jsem Mika ven na studený vlhký vzduch. Zhluboka dýchal. Jacob byl hned za námi. Pomohl mi naložit Mika na zadní sedadlo a s vážným pohledem mu podal kbelík. „Prosím,“ řekl pouze. Stáhli jsme okénka, aby do auta proudil ledový noční vzduch, a doufali jsme, že to Mikovi pomůže. Objala jsem si pažemi kolena, abych se zahřála. „Zase zima?“ zeptal se Jacob a ovinul kolem mě paži, než jsem stihla odpovědět. „Tobě není?“ Zavrtěl hlavou. „Musíš mít horečku nebo co,“ zabručela jsem. Mrzlo. Dotkla jsem se prsty jeho čela, a opravdu bylo horké. „Páni, Jaku – ty úplně hoříš!“ „Je mi dobře.“ Pokrčil rameny. „Jsem zdravý jako řípa.“ Zamračila jsem se a znovu jsem mu sáhla na hlavu. Jeho kůže mě pálila do prstů. „Máš ruce jako led,“ stěžoval si. „Možná je to mnou,“ uznala jsem. Mike na zadním sedadle zasténal a vyzvracel se do kbelíku. Zašklebila jsem se a doufala, že můj vlastní žaludek ten zvuk a zápach snese. Jacob se úzkostně koukl přes rameno, aby se ujistil, že nemá potřísněné auto. Zpáteční cesta mi připadala delší. Jacob mlčel, byl zamyšlený. Nechal svou paži kolem mě, a ta byla tak horká, že mi studený vítr ani nevadil. Zírala jsem ven z okna a sžíral mě pocit viny. Byla to velká chyba, že se mi nepodařilo Jacoba odradit. Čisté sobectví. I když jsem se snažila vysvětlit mu, jak na tom jsem. Pokud pořád cítil nějakou naději, že by se náš vztah mohl vyvinout v něco víc než přátelství, tak jsem to nevyjasnila dostatečně. Jak jsem mu to měla vysvětlit, aby pochopil? Byla jsem jako prázdná schránka. Jako opuštěný dům, zavržený, několik měsíců naprosto neobyvatelný I když poslední dobou trošku vylepšený. Přední místnost byla docela opravená. Ale to bylo všechno – jenom jedna malá místnost. A on si zasloužil něco lepšího než hroutící se dům s jedním pokojem. Sebevětší investice z jeho strany mě nemohly uvést do funkčního stavu. Přesto jsem věděla, že ho pryč nepošlu. Byla jsem sobecká. Příliš jsem ho potřebovala. Možná bych mohla své stanovisko objasnit víc, aby pochopil, že mě má opustit. Při tom pomyšlení jsem se otřásla a Jacob mě sevřel pevněji. Dovezla jsem Mika domů v jeho Suburbanu a Jacob jel za námi, aby pak odvezl domů mně. Celou zpáteční cestu k nám domů mlčel a já jsem přemítala, jestli myslí na to samé co já. Možná mění názor. „Pozval bych se dovnitř, protože jedeme brzy,“ řekl, když jsme zastavili vedle mého auta. „Ale myslím, že máš s tou horečkou možná pravdu. Začínám se cítit trochu… divně.“ „Ale ne, ty taky? Chceš, abych tě odvezla domů?“ „Ne.“ Zavrtěl hlavou, obočí stažené k sobě. „Ještě mi není špatně. Jenom… divně. Když budu muset, zastavím.“ „Zavoláš mi, jakmile dojedeš domů?“ zeptala jsem se úzkostně. „Jasně, jasně.“ Zamračil se, zíral před sebe do tmy a kousal se do rtu. Otevřela jsem si dveře, abych vystoupila, ale popadl mě zlehka za zápěstí a držel mě tak. Znovu jsem si všimla, jak mě jeho kůže pálí. „Co se děje, Jaku?“ zeptala jsem se. „Chci ti něco povědět, Bello… ale bude to znít tak trochu otřepaně.“ Povzdechla jsem si. Chce pokračovat v tom, o čem jsme se bavili v kině. „Tak do toho.“ „Já jenom chci říct, že vím, že jsi hodně nešťastná. A možná to ničemu nepomůže, ale chtěl jsem, abys věděla, že jsem pořád tady. Já tě nikdy nezklamu – slibuju, že se mnou můžeš vždycky počítat. Tý jo, to zní vážně otřepaně. Ale ty to víš, viď? Že bych ti nikdy neublížil?“ „Jo, Jaku. Já to vím. A už s tebou počítám, možná víc, než tušíš.“ Po tváři se mu rozlil úsměv, jako když se slunce opře do mraků, a mě napadlo, proč jsem si radši neukousla jazyk. Neřekla jsem jediné lživé slovo, ale měla jsem lhát. Pravda byla zlá, ta mu ublíží. Já bych zklamala jeho. Po tváři mu přelétl podivný pohled. „Opravdu si myslím, že bych už měl jet raději domů,“ řekl. Rychle jsem vystoupila. „Zavolej mi!“ zakřičela jsem za ním, když odjížděl. Dívala jsem se, jak se vzdaluje, a zdálo se, že snad má auto pod kontrolou. Když byl pryč, dál jsem zírala na prázdnou ulici a cítila jsem se trochu zle, ale ne po fyzické stránce. Jak moc jsem si přála, aby se Jacob Black býval narodil jako můj bratr, můj rodný bratr, abych na něj měla nějaký legitimní nárok, který by mě teď zbavoval vší viny. Bůhví že jsem Jacoba nikdy nechtěla zneužít, ale ten pocit viny, který jsem teď měla, jsem si nedokázala vyložit jinak, než že se mi to povedlo. Ba co víc, nikdy jsem neměla v úmyslu ho milovat. Jednu věc jsem poznala opravdu dobře – pociťovala jsem to v žaludku, v kostech, od temene hlavy po plosky nohou, hluboko v prázdné hrudi –, a sice to, jak láska dává člověku moc toho druhého zlomit. Já jsem byla polámaná, a spravit to nešlo. Ale teď jsem Jacoba potřebovala, potřebovala jsem ho jako drogu. Moc dlouho jsem ho používala jako berličku a byla jsem v tom až po uši. A teď jsem nedokázala snést pomyšlení, že jsem ho ranila, ale nemohla jsem zabránit tomu, abych mu neubližovala. Myslel si, že mě čas a trpělivost změní, a i když jsem věděla, že se smrtelně mýlí, také jsem věděla, že ho nechám při tom. Byl to můj nejlepší přítel. Budu ho vždycky mít ráda, ale nikdy, nikdy to nebude tak, jak by si zasloužil. Šla jsem domů, sedla si k telefonu a kousala si nehty. „Film už skončil?“ zeptal se Charlie překvapeně, když jsem vešla dovnitř. Ležel na podlaze, jenom kousíček od televize. Zápas musel být velmi vzrušující. „Mikovi se udělalo špatně,“ vysvětlovala jsem. „Nějaká střevní viróza nebo co.“ „Ty jsi v pořádku?“ „Teď je mi dobře,“ řekla jsem pochybovačně. Co já vím, přišla jsem do kontaktu s nákazou. Opřela jsem se o kuchyňskou linku, ruku pár centimetrů od telefonu, a snažila jsem se trpělivě čekat. Myslela jsem na podivný pohled na Jacobově tváři předtím, než odjel, a prsty mi začaly bubnovat o pracovní desku. Měla jsem trvat na tom, že ho odvezu domů. Dívala jsem se na hodiny, jak ubíhají minuty. Deset. Patnáct. I když jsem řídila já, trvalo to jenom patnáct minut, a Jacob jezdil rychleji. Osmnáct minut. Zvedla jsem sluchátko a vytočila číslo. Telefon zvonil a zvonil. Možná Billy spal. Možná jsem vytočila špatné číslo. Zkusila jsem to znovu. Na osmé zazvonění, zrovna když jsem chtěla zavěsit, to Billy zvedl. „Haló?“ zeptal se. Jeho hlas byl obezřetný, jako kdyby očekával špatné zprávy. „Billy, to jsem já, Bella – už Jake dorazil domů? Odjel od nás asi před dvaceti minutami.“ „Je tady,“ řekl Billy bezvýrazně. „Měl mi zavolat.“ Byla jsem trochu dotčená. „Začalo se mu dělat špatně, když odjížděl, tak jsem si dělala starosti.“ „On… bylo mu moc špatně, aby zavolal. Necítí se teď moc dobře.“ Billy zněl odtažitě. Uvědomila jsem si, že určitě chce být s Jacobem. „Dejte mi vědět, kdybyste potřeboval pomoct,“ nabídla jsem se. „Mohla bych přijet k vám.“ Pomyslela jsem na Billyho, uvězněného v kolečkovém křesle, a na Jaka, jak se o sebe stará sám… „Ne, ne,“ řekl Billy rychle. „My to zvládneme. Zůstaň doma.“ Znělo to od něj skoro až hrubě. „Dobře,“ souhlasila jsem. „Ahoj, Bello.“ Spojení se přerušilo. „Na shledanou,“ zamumlala jsem. No, alespoň dojel domů. Moji starost to kupodivu moc nerozptýlilo. Celá podrážděná jsem se loudala nahoru po schodech. Možná bych tam zítra, než půjdu do práce, měla dojet a zkontrolovat ho. Mohla bych vzít polévku – někde tu musíme mít plechovku Campbellovy polévky. Všechny tyhle plány padly. Došlo mi to, když jsem se brzy ráno probudila – budík ukazoval, že je půl páté – a musela jsem si pospíšit do koupelny. Charlie mě tam našel o půl hodiny později, jak ležím na zemi, tvář přitisknutou na chladný okraj vany. Dlouze se na mě zadíval. „Žaludeční viróza,“ řekl nakonec. „Ano,“ zasténala jsem. „Potřebuješ něco?“ zeptal se. „Zavolej za mě Newtonovým,“ instruovala jsem ho chraptivě. „Řekni, že mám to samé co Mike a že to dneska nezvládnu. Řekni jim, že se omlouvám.“ „Jasně, žádný problém,“ ujistil mě Charlie. Zbytek dne jsem strávila na podlaze v koupelně, pár hodin jsem spala s hlavou na složeném ručníku. Charlie tvrdil, že musí do práce, ale tušila jsem, že chce jenom mít volný přístup na záchod. Nechal vedle mě na podlaze sklenici vody, abych nebyla dehydrovaná. Vzbudilo mě, když se vrátil domů. Viděla jsem, že je v mém pokoji tma – už se setmělo. Vylezl po schodech, aby se na mě podíval. „Ještě žiješ?“ „Tak trochu,“ odpověděla jsem. „Nechceš něco?“ „Ne, díky.“ Zaváhal, zjevně nesvůj. „Tak dobře,“ řekl a pak sešel zpátky dolů do kuchyně. Slyšela jsem, jak o pár minut později zazvonil telefon. Charlie chvilku s někým mluvil tichým hlasem a pak zavěsil. „Mikovi už je líp,“ zavolal na mě. No, to bylo povzbudivé. Udělalo se mu špatně asi tak o osm hodin dřív než mně. Takže ještě osm hodin. Z toho pomyšlení se mi zvedl žaludek, a tak jsem se překulila, abych se naklonila nad mísu. Znovu jsem usnula na ručníku, ale když jsem se probudila, byla jsem v posteli a za oknem bylo světlo. Nepamatovala jsem si, že bych se přesunula; Charlie mě musel odnést do pokoje – také mi na noční stolek postavil sklenici vody. Cítila jsem se vyprahlá. Obrátila jsem sklenici do sebe, ale voda chutnala divně, jak tam stála celou noc. Pomalu jsem vstala, měla jsem strach, aby se mi zase neudělalo špatně. Byla jsem slabá a v puse jsem měla příšernou pachuť, ale žaludek byl dobrý. Podívala jsem se na hodiny. Mých čtyřiadvacet hodin uběhlo. Nechtěla jsem to dráždit, a tak jsem si k snídani dala jenom slané krekry Charliemu se viditelně ulevilo, když viděl, že je mi líp. Jakmile jsem si byla jistá, že nebudu muset strávit další den na podlaze v koupelně, zavolala jsem Jacobovi. Byl to on, kdo zvedl sluchátko, ale když jsem slyšela jeho pozdrav, věděla jsem, že to ještě nemá za sebou. „Haló?“ Jeho hlas byl zlomený, nakřáplý „Ach, Jaku,“ zasténala jsem soucitně. „Zníš strašlivě.“ „Cítím se strašlivě,“ zašeptal. „Je mi líto, že jsem tě přinutila jet se mnou. To mě mrzí.“ „Jsem rád, že jsem jel.“ Mluvil stále jen šeptem. „Nevyčítej si to. To není tvoje chyba.“ „Brzy ti bude líp,“ utěšovala jsem ho. „Já jsem se probudila dneska ráno, a už mi bylo dobře.“ „Tobě bylo špatně?“ zeptal se hluše. „Ano, já jsem to taky dostala. Ale už je mi dobře.“ „To rád slyším.“ Jeho hlas byl jako bez života. „Takže tobě se za pár hodin určitě taky uleví,“ povzbuzovala jsem ho. Jeho odpověď jsem sotva slyšela. „Myslím, že nemám to samé, co ty.“ „Copak ty nemáš žaludeční virózu?“ zeptala jsem se zmateně. „Ne. Tohle je něco jiného.“ „Co je ti?“ „Všechno,“ zašeptal. „Bolí mě celé tělo.“ Bolest v jeho hlase byla téměř hmatatelná. „Co pro tebe můžu udělat, Jaku? Co ti můžu přivézt?“ „Nic. Nemůžeš sem přijet.“ Byl úsečný. Připomnělo mi to Billyho předevčírem večer. „To, co máš ty, už jsem určitě měla taky,“ podotkla jsem. Ignoroval mě. „Zavolám ti, až to půjde. Dám ti vědět, až sem budeš moct zase přijet.“ „Jacobe…“ „Musím jít,“ řekl s náhlým spěchem. „Zavolej mi, až ti bude líp.“ „Jasně,“ souhlasil a jeho hlas měl zvláštní, hořký podtón. Chvilku mlčel. Čekala jsem, že se rozloučí, ale on taky vyčkával. „Brzy se uvidíme,“ řekla jsem nakonec. „Počkej, až ti zavolám,“ zopakoval. „Dobře. Tak zatím, Jacobe.“ „Bello,“ zašeptal moje jméno a pak zavěsil telefon. 10. LOUKA Jacob nezavolal. Když jsem mu volala poprvé, vzal mi to Billy a řekl mi, že Jacob je stále v posteli. Vyptávala jsem se ho, chtěla jsem se ujistit, že ho vzal k lékaři. Billy mi odpověděl, že to udělal, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem mu tak docela nevěřila. Příští dva dny jsem volala znovu několikrát za den, ale nikdo mi to nebral. V sobotu jsem se rozhodla, že se na něj pojedu podívat, ať se mu to líbí nebo ne. Ale červený domek byl prázdný. To mě vystrašilo – je Jacob tak nemocný, že ho museli odvézt do nemocnice? Cestou domů jsem se v nemocnici zastavila, ale sestra v recepci mi řekla, že ani Jacob, ani Billy tam nepřijeli. Donutila jsem Charlieho, jakmile dorazil domů z práce, aby zavolal Harrymu Clearwaterovi. Čekala jsem úzkostlivě, zatímco si Charlie povídal se starým přítelem; zdálo se, že rozhovor bude pokračovat donekonečna, aniž vůbec padne Jakovo jméno. Vypadalo to, že Harry byl v nemocnici… šlo o nějaké srdeční testy. Charliemu se čelo celé zkrabatilo, ale Harry s ním vtipkoval, zlehčoval to, dokud se Charlie nezačal zase smát. Až pak se Charlie zeptal na Jacoba, a tentokrát jsem z jeho odpovědí moc nepochytila, bylo to samé hmm a jo, jo. Bubnovala jsem prsty o pult vedle něj, dokud mi na ně nepoložil ruku, abych přestala. Konečně Charlie zavěsil a otočil se ke mně. „Harry říkal, že měli nějaké potíže s telefonními linkami, takže proto ses nemohla dovolat. Billy vzal Jaka k doktorovi a vypadá to, že má Jake mononukleózu. Je vážně unavený a Billy mu zakázal návštěvy,“ hlásil mi. „Zakázal návštěvy?“ ptala jsem se nevěřícně. Charlie zvedl jedno obočí. „Ne abys je otravovala, Bello. Billy ví, co je pro Jaka nejlepší. Brzy bude zase fit. Buď trpělivá.“ Nedotírala jsem. Charlie měl plnou hlavu Harryho srdečních potíží. To bylo jasně nejdůležitější téma – nebylo by správné otravovat ho svými drobnými starostmi. Tak jsem radši šla rovnou nahoru a zapnula počítač. Našla jsem si na internetu lékařskou stránku a do vyhledávacího okna naťukala „mononukleóza“. Jediné, co jsem o mononukleóze věděla, bylo, že se dá chytit při líbání, což jasně nebyl Jakův případ. Rychle jsem si pročítala příznaky – horečku rozhodně měl, ale co ten zbytek? Žádná silná bolest v krku, žádné vyčerpání, žádné bolesti hlavy, alespoň ne předtím, než dojel domů z kina; říkal, že se cítí „zdravý jako řípa“. Opravdu to postupovalo tak rychle? Z článku jsem nabyla dojmu, že to začíná tou bolestí v krku… Zírala jsem na obrazovku počítače a říkala si, proč to vlastně vůbec dělám. Čím to, že jsem byla tak… tak podezíravá, jako kdybych nevěřila tomu, co mi Billy řekl? A proč by Billy lhal Harrymu? Asi jenom zbytečně vyvádím, hubovala jsem se. Měla jsem jenom starost o Jacoba, a abych byla upřímná, taky jsem se bála, že ho nebudu smět navštěvovat – to mě znervózňovalo. Proletěla jsem zbytek článku a hledala další informace. Zarazila jsem se, když jsem se dostala k odstavci, kde se psalo, že mononukleóza může trvat i déle než měsíc. Měsíc? Spadla mi brada. Ale Billy přece nemohl Jakovi zakázat návštěvy na tak dlouho. Samozřejmě že ne. Jake by se zbláznil, kdyby měl takovou dobu trčet v posteli, a ani si nemohl s nikým popovídat. A i kdyby, čeho se Billy bál? V článku se psalo, že člověk, který onemocní mononukleózou, se má vyhýbat tělesné námaze, ale o návštěvách tam nic nestálo. Nemoc nebyla příliš nakažlivá. Dám Billymu týden, rozhodla jsem se, a pak začnu naléhat. Týden je velkorysá nabídka. * * * Týden byl dlouhý. Ve středu jsem byla přesvědčená, že do soboty nepřežiju. Když jsem se rozhodla Billyho a Jacoba týden neobtěžovat, ve skutečnosti jsem nevěřila, že by Jacob poslechl Billyho nařízení. Každý den, když jsem dorazila domů ze školy, jsem honem utíkala k telefonu poslechnout si vzkazy. Nikdy tam žádný nebyl. Třikrát jsem se snažila obejít své předsevzetí a zkoušela mu zavolat, ale telefonní linky stále nefungovaly. Trávila jsem doma moc času a byla jsem moc opuštěná. Bez Jacoba, bez adrenalinu a bez rozptýlení se všechno, co jsem potlačovala, začalo plíživě vracet. Sny byly zase těžší. Už jsem jim nedohlédla na konec. Všude jenom ta strašlivá nicota – polovinu času v lese, polovinu času v prázdném kapradinovém moři, kde už nestál ten bílý dům. Někdy byl v lese Sam Uley a zase se na mě díval. Nevšímala jsem si ho – jeho přítomnost mi nepřinášela žádnou útěchu; necítila jsem se s ním méně sama. Zase jsem se noc co noc budila s křikem. Díra v prsou byla horší než kdy předtím. Myslela jsem, že už to dostávám pod kontrolu, ale každý den jsem se svíjela schoulená do klubíčka, svírala jsem se za boky a lapala jsem po vzduchu. Nevedlo se mi dobře, když jsem byla sama. Nadmíru se mi ulevilo toho rána, kdy jsem se probudila – samozřejmě s křikem – a vzpomněla si, že je sobota. Dneska můžu zavolat Jacobovi. A jestli telefonní linky stále nebudou fungovat, tak pojedu do La Push. Ať tak či tak, dnešek bude lepší než ten poslední osamělý týden. Vytočila jsem číslo a pak čekala s pramalou nadějí. Vyvedlo mě z míry, když to Billy vzal na druhé zazvonění. „Haló?“ „Á, hele, telefon zase funguje! Dobrý den, Billy. Tady je Bella. Jenom jsem zavolala, abych se zeptala, jak se Jacobovi daří. Už k němu smí návštěvy? Myslela jsem, že bych k vám zaskočila…“ „Je mi líto, Bello,“ skočil mi do řeči Billy a mě napadlo, jestli se nedívá na televizi; znělo to nesoustředěně. „Není doma.“ „Aha.“ Vteřinku mi to trvalo. „Takže už je mu líp?“ „Jo,“ váhal Billy dlouze. „Nakonec se ukázalo, že to přece jen nebyla mononukleóza. Jen nějaký jiný virus.“ „Aha. Takže… kde je?“ „Vezl nějaké kamarády do Port Angeles – myslím, že půjdou do kina na dvojprogram nebo tak něco. Odjel na celý den.“ „No, to se mi ulevilo. Dělala jsem si velké starosti. Jsem ráda, že mu bylo tak dobře, aby mohl ven.“ Můj hlas zněl příšerně falešně, jak jsem tak drmolila. Jacobovi bylo líp, ale ne dost na to, aby mi zavolal. Byl pryč s kamarády. Já jsem seděla doma a stýskalo se mi po něm víc každou hodinou. Byla jsem sama, dělala jsem si starosti, nudila se… v prsou jsem měla díru – a teď jsem byla také opuštěná, když mi došlo, že s ním týdenní odloučení nezamávalo tak jako se mnou. „Chtěla jsi něco konkrétního?“ zeptal se Billy zdvořile. „Ne, ani ne.“ „No, já mu řeknu, že jsi volala,“ slíbil Billy. „Na shledanou, Bello.“ „Na shledanou,“ odpověděla jsem, ale on už mezitím zavěsil. Chvilku jsem stála se sluchátkem v ruce. Jacob si to určitě rozmyslel, jak jsem se obávala. Vzal si mou radu k srdci a už nebude plýtvat časem na někoho, kdo nedokáže opětovat jeho city. Cítila jsem, jak mi z obličeje mizí krev. „Něco se děje?“ zeptal se Charlie, když sešel dolů ze schodů. „Ne,“ zalhala jsem a zavěsila telefon. „Billy říká, že se Jacob už cítí líp. Nebyla to mononukleóza. Tak je to dobré.“ „Přijede sem, nebo ty jedeš tam?“ zeptal se Charlie nepřítomně a začal se prohrabovat v ledničce. „Ani jedno,“ přiznala jsem. „Jel si vyrazit s nějakými kamarády.“ Tón mého hlasu nakonec upoutal Charlieho pozornost. Vzhlédl ke mně s náhlým neklidem, ruce mu ztuhly na balíčku plátkového sýra. „Není na oběd trochu brzo?“ zeptala jsem se, jak jsem svedla nejveseleji, abych ho rozptýlila. „Ne, jenom si chci sbalit něco, co bych si mohl vzít k řece…“ „Ach tak, jedeš dneska na ryby?“ „No, volal Harry… a neprší…“ Zatímco mluvil, stavěl si na lince hraničku jídla. Najednou zase vzhlédl, jako kdyby si právě něco uvědomil. „Pověz mi, chtěla jsi, abych zůstal s tebou, když je Jake pryč?“ „To nevadí, tati,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo nevzrušeně. „Ryby líp berou, když je hezky.“ Zíral na mě, v tváři se mu zračila nerozhodnost. Věděla jsem, že si dělá starosti, bojí se nechat mě tu samotnou, protože co kdybych zase propadla melancholii. „Vážně, tati. Myslím, že zavolám Jessice,“ věšela jsem mu rychle bulíky na nos. Radši budu sama, než aby se tu na mě celý den díval. „Musíme se učit na písemku z matematiky. Její pomoc by se mi mohla hodit.“ To byla pravda. Ale budu se muset obejít bez ní. „To je dobrý nápad. Trávila jsi s Jacobem příliš mnoho času, ostatní tvoji kamarádi si budou myslet, žes na ně zapomněla.“ Usmála jsem se a přikývla, jako kdyby mi záleželo na tom, co si ostatní moji kamarádi myslí. Charlie už se chystal k odchodu, ale pak se otočil zpátky se starostlivým výrazem. „Hele, budete se učit tady nebo u Jess doma, že jo?“ „Jasně, kde jinde?“ „No, já jen chci, abys byla opatrná a nechodila do lesa, jak už jsem ti říkal.“ Trvalo mi chvilku, než jsem to pochopila, tak jsem byla myšlenkami jinde. „Další trable s medvědem?“ Charlie přikývl a mračil se. „Jeden turista se pohřešuje – jízdní policie našla dneska brzo ráno jeho tábor, ale po něm nebylo ani vidu. Byly tam nějaké opravdu velké zvířecí otisky… samozřejmě ty se tam mohly objevit později, když zvíře vyčenichalo jídlo… No, teď na ně zrovna líčí pasti.“ „Aha,“ řekla jsem bez zájmu. Ve skutečnosti jsem jeho varování neposlouchala; daleko víc mě trápila situace kolem Jacoba, než abych se bála, že mě sežere medvěd. Byla jsem ráda, že má Charlie naspěch. Nečekal, až zavolám Jessice, takže jsem nemusela hrát žádné divadýlko. S přehnaným zájmem jsem si nosila učebnice na kuchyňský stůl, abych si je sbalila do batohu; to jsem asi už trochu přehnala, a kdyby nebyl dychtivý už už nahodit udici, asi by to v něm vzbudilo podezření. Tolik mě zaměstnávalo vypadat zaměstnaně, že ten zuřivě prázdný den přede mnou na mě dolehl až ve chvíli, kdy jsem se dívala, jak odjíždí. Pak jsem asi tak dvě minuty zírala na tichý telefon v kuchyni, než jsem se rozhodla, že dneska doma nezůstanu. Zvažovala jsem své možnosti. Nebudu volat Jessice. Jestli jsem to správně pochopila, tak Jessica přešla na temnou stranu. Mohla jsem jet do La Push a vyzvednout si motorku – přitažlivá myšlenka, až na jeden menší problém: kdo by mě dovezl na pohotovost, kdybych to nakonec potřebovala? A nebo… mapu a kompas už jsem měla v náklaďáčku. Věřila jsem si, že jsem se je naučila používat natolik, abych se neztratila. Možná bych dneska svedla ujít další dvě linie a vytvořila bych tak náskok oproti rozvrhu, až se zas Jacob rozhodne poctít mě svou přítomností. Odmítala jsem myslet na to, jak dlouho to možná potrvá. Nebo jestli už to nikdy nebude… Pocítila jsem krátké hryzáni svědomí, když jsem si uvědomila, jaký postoj k tomu zaujme Charlie, ale bylo mi to jedno. Dneska jsem prostě nemohla zůstat doma. O pár minut později jsem už byla na známé štěrkové cestě, která nikam pořádně nevedla. Měla jsem stažená okýnka a jela jsem tak rychle, jak to jen šlo, aby to můj náklaďáček ve zdraví přežil, a snažila jsem se vychutnat si pocit větru na tváři. Bylo zamračeno, ale téměř sucho – na Forks velmi pěkný den. Začátek mi trval déle, než by trval Jacobovi. Když jsem zaparkovala na obvyklém místě, musela jsem strávit dobrých patnáct minut studováním malé střelky kompasu a poznámek na teď už odrbané mapě. Když jsem si byla rozumně jistá, že sleduju tu správnou linii na mřížce, vydala jsem se do lesa. Les byl dneska plný života, všichni malí tvorové se radovali z momentálního sucha. Přes všechno to ptačí cvrlikání a krákání, hlasité bzučení hmyzu, který mi kroužil kolem hlavy, a občasný šustot polní myši v křoví mi les připadal takový děsuplný; připomínal mi mou nejčerstvější noční můru. Věděla jsem, že je to tím, že jsem sama. Chybělo mi tu Jacobovo bezstarostné hvízdání a zvuk dalšího páru nohou čvachtajících na mokré zemi. Nepříjemný pocit zesiloval tím víc, čím hlouběji jsem se dostávala do lesa. Dýchalo se mi hůř a hůř – ne kvůli vynaložené námaze, ale protože jsem zase měla potíže s tou pitomou dírou v hrudi. Držela jsem si ruce pevně přitisknuté kolem trupu a snažila se vyhnat myšlenky na bolest z hlavy. Měla jsem chuť otočit se a vrátit se zpátky, ale bylo mi líto zmarnit úsilí, které jsem už vynaložila. Jak jsem se vlekla dál, rytmus kroků mi začal otupovat mysl. Přestala jsem myslet na bolest. I dýchání se mi nakonec vyrovnalo a byla jsem ráda, že jsem to nevzdala. Bylo znát, jak jsem se zlepšila v pěší turistice; rozhodně už jsem v terénu byla rychlejší. Nějak mi nedocházelo, že když víc vydržím, taky víc ujdu. Myslela jsem si, že jsem ušla tak šest kilometrů, a ještě jsem se po tom místě ani nezačala dívat. A tak když jsem se prodrala kapradím, které mi sahalo po prsa, a prošla jsem pod nízkým obloukem z dvou popínavých javorů, znenadání jsem vstoupila na tu louku. Bylo to opravdu to samé místo, tím jsem si byla okamžitě jistá. Nikdy jsem neviděla jinou tak symetrickou mýtinu. Byla dokonale kulatá, jako kdyby někdo úmyslně vytvořil bezchybný kruh, vyrval stromy, ale nezanechal ve vlnící se trávě žádné stopy po tom násilí. Na východě jsem slyšela tiše bublat potůček. Bez slunečního svitu nebylo tohle místo zdaleka tak ohromující, ale přesto bylo velmi krásné a poklidné. Na kytky bylo špatné roční období; na zemi byl hustý porost vysoké trávy, která se kývala v lehkém větříku jako vlnky na jezeře. Bylo to to samé místo… ale nebylo tam to, co jsem hledala. Zklamání mě zasáhlo téměř okamžitě poté, co jsem si uvědomila, že jsem to místo našla. Svezla jsem se k zemi přímo tam, kde jsem stála, klečela jsem tam na kraji mýtiny a začínala jsem lapat po dechu. Jaký mělo smysl jít dál? Nic tu neulpělo. Nic víc než vzpomínky, které jsem si mohla přivolat, kdykoliv se mi zachtělo, kdybych ovšem byla ochotná protrpět si bolest s tím spojenou. Ale ta bolest, která mě držela teď, mě úplně ovládala. Bez něj na tomhle místě nebylo nic zvláštního. Nebyla jsem si přesně jistá, co jsem doufala, že tu pocítím, ale louka postrádala tu atmosféru, postrádala všechno, byla to prostě obyčejná louka. Zrovna jako v mých nočních můrách. Hlava se mi omámeně točila. Alespoň že jsem přišla sama. Když jsem si to uvědomila, pocítila jsem nával vděčnosti. Kdybych tu louku objevila s Jacobem… no, zkrátka bych nedokázala nijak zakrýt propast, do které jsem teď padala. Jak bych mu vysvětlila, že mám pocit, že se rozlomím na kousky, že se stáčím do klubíčka, abych zabránila té prázdné díře roztrhat mě na kusy? Bylo daleko lepší, že jsem neměla žádné publikum. A ani nebudu muset nikomu vysvětlovat, proč tolik spěchám, abych už byla zase pryč. Jacob by předpokládal, že když jsme podstoupili takové těžkosti, abychom to pitomé místo našli, budu tu chtít strávit víc než pár vteřin. Ale já už jsem se snažila najít sílu zase vstát, přinutila jsem se rozbalit se z klubíčka, abych odtamtud mohla utéct. Na tom prázdném místě jsem trpěla příliš velkou bolestí – odplazila bych se odtud, kdybych musela. Jaké štěstí, že jsem byla sama! Sama. Opakovala jsem si to slovo s ponurým uspokojením, když jsem se navzdory bolesti vyškrábala na nohy. Přesně v tom okamžiku na severní straně louky vystoupila ze stínu stromů nějaká postava, tak na třicet kroků ode mě. Ve vteřině se u mě vystřídalo několik emocí. První bylo překvapení; byla jsem tu daleko od jakékoli vyznačené cesty, a nečekala jsem žádnou společnost. Pak, když mi oči zaostřily na tu nehybnou postavu a já jsem viděla, jak stojí naprosto bez pohnutí a že má bledou kůži, zalomcoval mnou nával pronikavé naděje. Zlomyslně jsem ho potlačila a pak jsem musela snášet stejně ostré šlehání bolesti, když jsem pohledem přejela k obličeji pod černými vlasy, který ovšem nepatřil tomu, koho jsem chtěla vidět. Následoval strach; tohle nebyl obličej, po kterém jsem tesknila, ale byl dost blízko na to, abych poznala, že ten muž stojící přede mnou není žádný zbloudilý turista. A nakonec, jako poslední, mnou proniklo poznání. „Laurente!“ zavolala jsem s překvapenou radostí. Byla to nerozumná reakce. Pravděpodobně jsem se měla zastavit u strachu. Když jsem Laurenta viděla poprvé, patřil ještě do Jamesovy smečky. Neúčastnil se lovu, který následoval – lovu, kde jsem byla kořistí –, ale jenom proto, že se bál; byla jsem pod ochranou větší smečky, než byla ta jeho. Za jiných okolností by si mě tehdy bez výčitek dal k obědu. Určitě se ale od té doby změnil, protože odešel na Aljašku, aby tam žil s jinou civilizovanou smečkou, s jinou rodinou, která z etických důvodů odmítala pít lidskou krev. S jinou rodinou, podobnou té… ale nemohla jsem si dovolit ani v duchu vyslovit to jméno. Ano, strach by rozhodně byl víc na místě, ale jediné, co jsem cítila, bylo obrovské uspokojení. Louka se znovu stala kouzelným místem. Jistě, to kouzlo bylo temnější, než jsem čekala, ale přesto to bylo kouzlo. Tady bylo to napojení, které jsem hledala. Důkaz, jakkoliv vzdálený, že – někde ve stejném světě, kde žiju i já – on opravdu existuje. Bylo neskutečné, jak Laurent vypadal úplně stejně. Předpokládám, že bylo lidské a velmi hloupé očekávat za poslední rok nějakou změnu. Ale bylo tam něco… co jsem nedokázala přesně definovat. „Bello?“ zeptal se a zatvářil se ještě užasleji, než jsem se já cítila. „Vy si mě pamatujete,“ usmála jsem se. Bylo směšné, že mě tolik potěšilo, že si nějaký upír zapamatoval moje jméno. Usmál se zeširoka. „Nečekal jsem, že tě tady uvidím.“ Kráčel ke mně se zadumaným výrazem. „Nemělo by to být naopak? Já tady bydlím. Myslela jsem, že jste odjel na Aljašku.“ Zastavil asi deset kroků ode mě a naklonil hlavu ke straně. Měl tak krásnou tvář, jakou jsem neviděla už… celou věčnost. Pozorně jsem si prohlížela jeho rysy s podivně nenasytným pocitem uvolnění. Tady byl někdo, před kým jsem nemusela nic předstírat – někdo, kdo už věděl všechno, co jsem nemohla nikdy před žádným člověkem vyslovit. „Máš pravdu,“ souhlasil. „Opravdu jsem odjel na Aljašku. Přesto, nečekal jsem… Když jsem našel dům Cullenových prázdný, myslel jsem, že se přestěhovali.“ „Ach.“ Kousla jsem se do rtu, jak to jméno rozbolavělo hrubé okraje mé rány. Chviličku mi trvalo, než jsem se sebrala. Laurent čekal se zvědavým pohledem. „Oni se opravdu odstěhovali,“ dostala jsem ze sebe nakonec. „Hmm,“ zamručel. „Překvapuje mě, že tě tady nechali. Nebyla jsi takový jejich domácí mazlíček?“ V jeho očích nebylo ani stopy po tom, že mě chtěl urazit. Křivě jsem se usmála. „Něco takového.“ „Hmm,“ řekl znovu zamyšleně. Přesně v tu chvíli mi došlo, proč vypadá stejně – až moc stejně. Když nám Carlisle řekl, že Laurent zůstal s Tanyinou rodinou, začala jsem si ho představovat, pokud jsem na něj vůbec pomyslela, se stejnýma zlatýma očima, které měli… Cullenovi – s cuknutím jsem se přiměla vyslovit to jméno. Které měli všichni hodní upíři. Ustoupila jsem o krok zpátky a jeho zvědavé, temně rudé oči můj pohyb sledovaly. „Jezdívají často na návštěvu?“ zeptal se stále nenuceně, ale pomalu se začal přesunovat ke mně. „Lži,“ zašeptal úzkostně ten krásný sametový hlas v mé paměti. Trhla jsem sebou při zvuku jeho hlasu, ale nemělo mě to překvapit. Neocitla jsem se snad v tom nejhorším možném nebezpečí? V porovnání s tímhle byla jízda na motorce krotká a neškodná zábava. Udělala jsem, co mi ten hlas napověděl. „Tu a tam.“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl bezstarostně, uvolněně. „Mně to asi připadá delší než jim. Však víte, jak se rádi povyrazí…“ Začínala jsem blábolit. Měla jsem co dělat, abych se přinutila sklapnout. „Hmm,“ zamručel znovu. „Podle pachu v domě bych řekl, že je už nějakou dobu prázdný…“ „Musíš lhát lépe, Bello,“ naléhal hlas. Zkusila jsem to. „Budu muset povědět Carlisleovi, že jste se tu zastavil. Bude mu líto, že vaši návštěvu zmeškali.“ Předstírala jsem, že chviličku přemýšlím. „Ale asi bych se o tom neměla zmiňovat… Edwardovi, předpokládám…“ Stěží jsem to jméno dokázala vyslovit, a když se mi to povedlo, obličej se mi zkroutil, že jsem se málem prozradila – „je to takový pruďas… no, však vy si to jistě pamatujete. Celá ta záležitost s Jamesem je pro něj stále ještě citlivá.“ Obrátila jsem oči v sloup a mávla odmítavě rukou, jako kdyby to celé byla jen dávno zapomenutá historka, ale v hlase mi zněla stopa hysterie. Přemítala jsem, jestli to pozná. „Opravdu?“ zeptal se Laurent mile… a skepticky. Snažila jsem se odpovídat krátce, aby můj hlas neprozradil mou paniku. „Mm-hmm.“ Laurent udělal nedbalý úkrok a rozhlížel se po loučce. Neušlo mi, že se tím krokem přenesl blíž ke mně. Hlas v mé hlavě odpověděl tichým zavrčením. „Tak co je nového v Denali? Carlisle říkal, že bydlíte s Tanyou?“ Hlas mi přeskakoval moc vysoko. Po té otázce se zastavil. „Mám Tanyu moc rád,“ prohlásil. „A její sestru Annu ještě víc… nikdy předtím jsem nezůstal na jednom místě tak dlouho, a tak jsem si užíval výhody a novost takové situace. Ale ta omezení se těžko dodržují… Udivuje mě, že je dokážou zachovávat tak dlouho.“ Spiklenecky se na mě usmál. „Já občas podvádím.“ Nemohla jsem polknout. Nohy mi začínaly couvat, ale ztuhla jsem, když jeho rudé oči střelily dolů, aby zachytily ten pohyb. „Och,“ řekla jsem slabým hlasem. „Jasper s tím má také problémy.“ „Nehýbej se,“ zašeptal hlas. Snažila jsem se udělat, co říkal. Bylo to těžké; instinkt vzít nohy na ramena byl téměř neovladatelný. „Vážně?“ Zdálo se, že to Laurenta zaujalo. „Tak proto odjeli?“ „Ne,“ odpověděla jsem upřímně. „Jasper je doma opatrnější.“ „Ano,“ souhlasil Laurent. „To já jsem taky.“ Krok vpřed, který teď učinil, byl naprosto vědomý. „Našla vás vůbec Victoria?“ zeptala jsem se bez dechu, jak jsem ho zoufale chtěla přivést na jiné myšlenky. Byla to první otázka, která mi v hlavě naskočila, a které jsem litovala okamžitě, jak jsem ji vyslovila. Victoria – která pomáhala Jamesovi mě ulovit, a pak zmizela – nebyla ta, na kterou bych chtěla myslet zrovna v tuhle chvíli. Ale ta otázka ho opravdu zastavila. „Ano,“ odpověděl a zaváhal, než udělal další krok. „Vlastně jsem sem přišel, abych jí prokázal službu…“ Zašklebil se. „Tohle ji zrovna nepotěší.“ „A co?“ zeptala jsem se dychtivě a vyzývala ho tak k pokračování. Zíral někam mezi stromy, daleko ode mě. Využila jsem jeho nesoustředěnosti a kradmo jsem o krok ustoupila. Podíval se zpátky na mě a usmál se – v tu chvíli vypadal jako černovlasý anděl. „Když tě zabiju,“ odpověděl se svůdným zapředením. Zapotácela jsem se o další krok vzad. Zuřivé vrčení v mé hlavě bylo tak hlasité, že jsem Laurenta skoro neslyšela. „Chtěla si to nechat pro sebe,“ pokračoval vesele. „Ona je na tebe tak nějak… rozzlobená, Bello.“ „Na mě?“ vypískla jsem. Zavrtěl hlavou a uchechtl se. „Já vím, mně to taky připadá trochu starosvětské. Ale James byl její druh, a tvůj Edward jí ho zabil.“ I teď, na pokraji smrti, jeho jméno rvalo moje nezhojené rány jako zubaté ostří. Laurent si mojí reakce nevšiml. „Myslela si, že je víc namístě zabít tebe než Edwarda – spravedlivě oko za oko, druh za druha. Požádala mě, abych jí takříkajíc připravil pozice. Nenapadlo mě, že bude tak snadné se k tobě dostat. Takže její plán byl možná chybný – zjevně by to nebyla odplata, kterou si představovala, protože tys pro něj nemohla moc znamenat, když tě tu nechal bez ochrany.“ Další rána, další trhlina do hrudi. Laurentovo těžiště se zase posunulo a já jsem klopýtla o další krok zpátky. Zamračil se. „Stejně si myslím, že se bude zlobit.“ „Tak co kdybychom na ni počkali?“ vypravila jsem ze sebe přidušeně. Na rtech mu zahrál zlomyslný úsměv. „No, zastihla jsi mě ve špatnou dobu, Bello. Nepřišel jsem na tohle místo, že by mě sem Victoria poslala – byl jsem na lovu. Mám pořádnou žízeň, a ty voníš tak… prostě se mi sbíhají sliny.“ Díval se na mě s takovým uspokojením, jako kdyby to myslel jako kompliment. „Pohroz mu,“ přikázal krásný hlas poznamenaný hrůzou. „On se dozví, že jste to byl vy,“ zašeptala jsem poslušně. „Tohle vám neprojde.“ „A proč ne?“ Laurentův úsměv se rozšířil. Rozhlédl se po malé mýtině. „Pach se smyje s příštím deštěm. Tvoje tělo nikdo nenajde – budeš prostě nezvěstná, jako mnoho, mnoho dalších lidí. Není žádný důvod, aby Edward myslel na mě, jestli se vůbec bude obtěžovat zjistit, kdo to udělal. Tohle není nic osobního, to tě mohu ujistit, Bello. Jenom žízeň.“ „Pros,“ zaprosila moje halucinace. „Prosím,“ ztěžka jsem oddechovala. Laurent zavrtěl hlavou, v obličeji laskavý výraz. „Podívej se na to takhle, Bello. Máš velké štěstí, že jsem tě našel já.“ „Vážně?“ ušklíbla jsem se a couvla o další krok zpátky. Laurent šel za mnou, pružný a půvabný. „Ano,“ ujistil mě. „Budu velmi rychlý. Vůbec nic neucítíš, to ti slibuju. Och, pro Victorii si pak vymyslím nějakou povídačku, přirozeně, abych si ji usmířil. Ale kdybys věděla, co si pro tebe chystala, Bello…“ Pomalým pohybem zavrtěl hlavou, jako by chtěl dát najevo znechucení. „Přísahám, že mi za tohle budeš děkovat.“ Zírala jsem na něj v hrůze. Začenichal do vánku, který mi svál pramínky vlasů směrem k němu. „Sbíhají se mi sliny,“ zopakoval a zhluboka se nadechl. Napjala jsem se ke skoku, moje oči se podívaly úkosem, jak jsem se přikrčila, a zvuk Edwardova zuřivého řevu mi vzdáleně zvučel v hlavě. Jeho jméno prorazilo všemi zdmi, které jsem si zbudovala, abych ho ovládla. Edwarde, Edwarde, Edwarde. Čekala mě smrt. Nemělo by vadit, jestli na něj teď pomyslím. Edwarde, miluju tě. Svýma přimhouřenýma očima jsem sledovala, jak se Laurent zarazil uprostřed vdechu a náhle rychle stočil hlavu doleva. Bála jsem se odtrhnout od něj oči a následovat jeho pohled, ačkoliv sotva potřeboval rozptýlit mou pozornost nebo nějaký podobný trik, aby mě přemohl. Byla jsem příliš udivená, abych cítila úlevu, když přede mnou začal pomalu couvat. „Tomu nevěřím,“ pronesl a jeho hlas byl tak tichý, že jsem ho sotva slyšela. Pak jsem se musela podívat. Očima jsem přejela louku a pátrala po tom, co ho vyrušilo a o pár vteřin mi prodloužilo život. Zpočátku jsem nic neviděla a můj pohled střelil zpátky k Laurentovi. Ten se teď stahoval rychleji, oči upřené do lesa. Pak jsem to spatřila; ze stromů se vynořila obrovská černá postava, tichá jako stín, a pomalu kráčela k upírovi. Byl to ohromný tvor – vysoký jako kůň, ale mohutnější a mnohem svalnatější. Měl dlouhý čenich a jeho vyceněná tlama odhalovala řadu dýkám podobných zubů. Mezi zuby mu vycházelo hrozné vrčení, které dunělo po mýtině jako protahovaný úder hromu. Medvěd. Jenže tohle vůbec nebyl žádný medvěd. Bezpochyby však tohle obrovské černé monstrum bylo tím stvořením, které vyvolalo všechno to zděšení. Na dálku mohl každý předpokládat, že je to medvěd. Jaké jiné zvíře by mohlo být tak rozložité, tak mohutně stavěné? Přála jsem si mít to štěstí, abych to zvíře viděla na dálku. Ale ono si tiše našlapovalo v trávě chabé tři metry od místa, kde jsem stála. „Nehýbej se ani o píď,“ zašeptal Edwardův hlas. Zírala jsem na to přízračná stvoření a v duchu jsem váhala, kam ho mám vlastně zařadit. Tvarem těla i způsobem pohybu rozhodně připomínalo psovitou šelmu. Jak mě svírala hrůza, napadla mě jen jediná možnost. Přesto bych nikdy nevěřila, že by vlk mohl být tak velký. Z jeho chřtánu zahřmělo další zavrčení a já jsem se při tom zvuku otřásla. Laurent ustupoval ke kraji mýtiny, a do mě se přes tu ochromující hrůzu vkrádal zmatek. Proč se Laurent stahuje? Jasně, ten vlk byl obrovský, ale bylo to jenom zvíře. Jaký důvod by měl upír bát se zvířete? A Laurent opravdu byl vystrašený. Oči měl hrůzou vytřeštěné stejně jako já. Jakoby v odpověď na mou otázku mamutí vlk najednou nebyl sám. Na louku se tiše připlížila další dvě obrovská zvířata a postavila se mu z obou stran po boku. Jedno bylo sytě šedé, druhé hnědé, žádné však nebylo tak vysoké jako to první. Ten šedý vlk prošel mezi stromy jenom pár kroků ode mě, oči upíral na Laurenta. Než jsem mohla vůbec zareagovat, následovali je další dva vlci, drželi sevření do véčka, jako husy když letí na jih. Což znamenalo, že ta rezavě hnědá potvora, která se protáhla mlázím jako poslední, byla ode mě tak blízko, že jsem si na ni mohla sáhnout. Proti své vůli jsem vyjekla a uskočila zpět – což byla ta nejhloupější věc, kterou jsem mohla udělat. Znovu jsem ztuhla a čekala, že se vlci otočí ke mně, slabší z dostupné kořisti. Krátce mi hlavou prolétlo přání, aby se do toho Laurent dal a s tou vlčí smečkou se vypořádal – měla by to pro něj být docela hračka. Domnívala jsem se, že ze dvou možností, které se mi naskýtají, být sežrána vlky je téměř jistě ta horší varianta. Ten vlk, co stál nejblíž u mě, narudle hnědý, zlehka otočil hlavu po zvuku mého vyjeknutí. Jeho oči byly tmavé, skoro černé. Na zlomek vteřiny je na mě upíral a mně se zdálo, že ty hluboké oči jsou na divoké zvíře příliš inteligentní. Jak na mě tak zíral, najednou jsem znovu s vděčností pomyslela na Jacoba. Byla jsem ráda, že jsem na tuhle pohádkovou louku plnou temných příšer přišla sama. Alespoň Jacob nezemře se mnou. Alespoň nebudu mít jeho smrt na svědomí. Ozvalo se další tiché zavrčení vůdce smečky a hnědočervený vlk střelil hlavou zpátky k Laurentovi. Laurent zíral na smečku příšerných vlků s neskrývaným šokem a strachem. To první jsem chápala. Ale byla jsem ohromená, když se bez varování otočil na místě a zmizel mezi stromy. Utekl. V tu chvíli vlci vyrazili za ním, přeletěli louku několika mohutnými skoky, vrčeli a cvakali zuby tak hlasitě, že mi ruce instinktivně vylétly nahoru, abych si přikryla uši. Ten zvuk s překvapivou rychlostí odezněl, jakmile vlci zmizeli v lese. A pak jsem byla zase sama. Kolena pode mnou podklesla a já jsem padla na ruce, v hrdle mi škubalo vzlyky. Věděla jsem, že se odtamtud musím dostat, a musím to udělat hned. Jak dlouho budou vlci honit Laurenta, než se vrátí, aby dohonili mě? Nebo Laurent vyjede po nich? Bude to on, kdo se pro mě vrátí? Zpočátku jsem se ovšem nedokázala pohnout; ruce i nohy se mi třásly, a já jsem nevěděla, jak vstát. Moje mysl se nedokázala rozhýbat, ochromená strachem, hrůzou nebo zmatením. Nechápala jsem, čeho jsem to právě byla svědkem. Upír by neměl takhle utéct před přerostlými psy. K čemu by jim byly jejich zuby, když by si je vylámali o jeho žulovou kůži? A vlci se měli Laurentovi vyhnout na sto honů. I kdyby je jejich mimořádná velikost naučila nebát se ničeho, nedávalo mi smysl, proč by ho měli pronásledovat. Pochybovala jsem, že jeho ledová mramorová kůže bude vydávat pach jako potrava. Proč by pustili něco teplokrevného a slabého, jako jsem byla já, a vydali se pronásledovat Laurenta? Nedokázala jsem si to srovnat v hlavě. Louku bičoval studený vítr, takže se tráva vlnila, jako kdyby se v ní něco hýbalo. Vyškrábala jsem se na nohy a škubla sebou, ačkoliv se kolem mě jenom neškodně otíral vítr. V panice klopýtajíc, otočila jsem se a střemhlav utíkala do lesa. Příštích několik hodin jsem si prožila martyrium. Trvalo mi třikrát tak dlouho uniknout z lesa, než kolik času mi zabralo dostat se na louku. Zpočátku jsem nedávala pozor, kterým směrem běžím, soustředila jsem se jen na to, před čím utíkám. Když jsem se sebrala natolik, abych si vzpomněla na kompas, už jsem byla hluboko v neznámém a hrozivém lese. Ruce se mi třásly tak divoce, že jsem musela položit kompas na blátivou zem, abych byla schopná z něj něco vyčíst. Každých pár minut jsem se zastavovala, pokládala kompas na zem a kontrolovala, jestli stále mířím na severozápad. Jak přitom ustalo horečnaté čvachtání mých kroků, slyšela jsem tiché šeptání tvorů, kteří se neviditelně pohybovali v listí. Když zakřičela sojka, uskočila jsem dozadu a dopadla do hlubokého porostu mladého smrčí, o které jsem si poškrábala ruce a vlasy jsem si zamazala smůlou. Nahoře v koruně stromu zaharašila veverka a já jsem zaječela tak hlasitě, až mě bolely uši. Nakonec se přede mnou přece jen objevil průsek mezi stromy. Vyšla jsem na prázdnou silnici asi tak kilometr a půl jižněji, než jsem nechala auto. Byla jsem vyčerpaná, ale klopýtala jsem po cestě dál, až jsem ho našla. Než jsem se nasoukala do kabiny, znovu jsem vzlykala. Napřed jsem rychle zastrčila obě páčky zámku, až pak jsem z kapsy vydolovala klíčky. Řev motoru byl uklidňující. Pomáhal mi potlačit slzy. Řítila jsem se nejvyšší rychlostí, kterou jsem z náklaďáčku vymáčkla, k hlavní dálnici. Když jsem dojela domů, už jsem byla trochu klidnější, ale pořád dost rozhozená. Charlieho policejní auto už stálo na příjezdové cestě – neuvědomila jsem si, jak je pozdě. Snášel se soumrak. „Bello?“ zeptal se Charlie, když jsem za sebou zabouchla vstupní dveře a spěšně jsem otočila zámky. „Ano, to jsem já.“ Můj hlas byl neklidný. „Kde jsi byla?“ zahřměl táta a objevil se v kuchyňských dveřích se zlověstným výrazem. Zaváhala jsem. Pravděpodobně už telefonoval ke Stanleyovým. Radši se budu držet pravdy. „Jela jsem trochu do přírody, na vzduch,“ přiznala jsem. Provrtával mě očima. „A co tvůj plán, že půjdeš k Jessice?“ „Neměla jsem dneska na matematiku chuť.“ Charlie si založil ruce na prsou. „Myslel jsem, že jsem tě žádal, aby ses držela dál od lesa.“ „Jo, já vím. Neboj se, už to příště neudělám.“ Otřásla jsem se. Zdálo se, že se na mě Charlie poprvé doopravdy podíval. Vzpomněla jsem si, že jsem dneska byla v lese každou chvíli na zemi; musela jsem být pěkně zřízená. „Co se ti stalo?“ zeptal se Charlie. Znovu jsem usoudila, že pravda, tedy aspoň částečná, je ta nejlepší možnost. Byla jsem příliš otřesená, abych předstírala, že jsem prožila nezáživný den s flórou a faunou. „Viděla jsem medvěda.“ Snažila jsem se to říct klidně, ale hlas jsem měla vysoký a třaslavý. „Ale není to medvěd – je to nějaký druh vlka. A bylo jich tam pět. Velký černý, šedý, hnědočervený…“ Charlie vytřeštil oči hrůzou. Šel rychle ke mně a popadl mě za ramena. „Nestalo se ti nic?“ Slabě jsem zavrtěla hlavou. „Pověz mi, co se stalo.“ „Vůbec si mě nevšímali. Ale když byli pryč, utíkala jsem a hodně jsem padala.“ Pustil mi ramena a objal mě pažemi. Dlouho nic neříkal. „Vlci,“ zamručel. „Cože?“ „Chlapi od jízdní policie říkali, že to nejsou medvědí stopy – ale vlci prostě nebývají tak velcí…“ „Tihle byli obrovští.“ „Kolik jsi říkala, že jich bylo?“ „Pět.“ Charlie zavrtěl hlavou a znepokojeně se mračil. Nakonec promluvil tónem, který nepřipouštěl odmlouvání. „Už žádné výlety.“ „No jasně,“ slíbila jsem horlivě. Charlie zavolal na stanici, aby ohlásil, co jsem viděla. Trošku jsem si vymýšlela, když chtěl vědět, kde přesně jsem ty vlky viděla – tvrdila jsem, že jsem byla na turistické cestě, která vedla na sever. Nechtěla jsem, aby tatínek věděl, jak hluboko do lesa jsem zašla navzdory jeho příkazu, a co bylo důležitější, nechtěla jsem, aby se někdo potuloval blízko místa, kde mě Laurent mohl hledat. Při tom pomyšlení se mi zvedal žaludek. „Máš hlad?“ zeptal se táta, když zavěsil telefon. Zavrtěla jsem hlavou, ačkoliv jsem musela být vyhladovělá. Celý den jsem nejedla. „Jenom jsem unavená,“ odpověděla jsem mu. Otočila jsem se ke schodům. „Hele,“ řekl Charlie, a jeho hlas byl najednou zase podezíravý. „Neříkala jsi, že je Jacob celý den pryč?“ „To mi řekl Billy,“ bránila jsem se, zmatená jeho otázkou. Chvilku se na mě upřeně díval a zdálo se, že ho uspokojilo, co mi vyčetl ve tváři. „Hm.“ „Proč?“ ptala jsem se. Znělo to, jako kdyby nepřímo říkal, že jsem mu dneska ráno lhala. Nejenom o tom učení s Jessikou. „No, já jen, že když jsem jel vyzvednout Harryho, viděl jsem Jacoba s pár kamarády před obchodem. Zamával jsem mu na pozdrav, ale on… no, zkrátka nevím, jestli mě viděl. Myslím, že se asi s kamarády o něčem hádal. Vypadal divně, jako kdyby byl kvůli něčemu rozzlobený. A… byl takový jiný. Jako by ty děti rostly před očima! Pokaždé je větší, když ho vidím.“ „Billy říkal, že Jake jede s kamarády do kina do Port Angeles. Tak to asi jenom čekali na někoho, kdo měl jet s nimi.“ „Aha.“ Charlie přikývl a zamířil do kuchyně. Stála jsem v chodbě a myslela na Jacoba, jak se hádá s kamarády. Přemítala jsem, jestli se postavil Embrymu kvůli té situaci se Samem. Možná to byl důvod, proč přede mnou dneska vzal roha – jestli to znamenalo, že si vyříkal věci s Embrym, pak jsem byla ráda, že to udělal. Než jsem odešla do svého pokoje, zastavila jsem se, abych znovu překontrolovala zámky. Byla to samozřejmě pošetilost. Jakou překážku by představoval nějaký zámek pro všechny ty příšery, které jsem viděla dneska odpoledne? Jedině snad kulatá klika by mohla pro vlky znamenat drobný problém, protože nemají palce postavené proti ostatním prstům. A kdyby sem přišel Laurent… Nebo… Victoria. Lehla jsem si do postele, ale třásla jsem se tak silně, že jsem stejně nemohla usnout. Stulila jsem se pod dekou do těsného klubíčka a přemítala o té děsivé situaci, ve které jsem se ocitla. Nemohla jsem nic dělat. Nemohla jsem udělat žádná bezpečnostní opatření. Nebylo místo, kam bych se mohla schovat. Nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Uvědomila jsem si, že situace je ještě mnohem vážnější, a žaludek se mi ošklivě zhoupl. Protože všechny tyhle hrozby byly namířené i proti Charliemu. Můj otec, který spal ve vedlejším pokoji, byl jenom o vlásek vedle středu terče, který byl zacílený na mě. Můj pach je dovede sem, ať tu budu nebo ne… Strach mě roztřásl tak, až mi zuby drkotaly o sebe. Abych se uklidnila, fantazírovala jsem o nemožném: představovala jsem si, že ti velcí vlci chytili Laurenta v lese a zmasakrovali toho nezničitelného nesmrtelníka tak, jako by to byl normální člověk. Jakkoli byla ta představa nesmyslná, docela mě uklidňovala. Kdyby ho vlci dostali, pak by nemohl říct Victorii, že jsem tu sama. Kdyby se nevrátil, možná by si myslela, že mě Cullenovi stále chrání. Kdyby jenom vlci dokázali takový souboj vyhrát… Moji hodní upíři se už nikdy nevrátí; jak uklidňující byla představa, že také ti druzí mohou zmizet. Pevně jsem stiskla víčka a čekala na nevědomí – málem jsem dychtila po tom, aby moje noční můra už začala. Lepší než ten bledý krásný obličej, který se na mě pod víčky smál teď. V mých představách byly Victoriiny oči černé žízní a jiskřily nedočkavostí; zuby měla radostně vyceněné. Její červené vlasy zářily jako oheň; chaoticky jí povlávaly kolem divokého obličeje. V hlavě mi zněla Laurentova slova: Kdybys věděla, co si pro tebe chystala… Přitiskla jsem si pěst na ústa, abych nevykřikla.