www.sumrak-twilight.estranky.cz

10. LOUKA Jacob nezavolal. Když jsem mu volala poprvé, vzal mi to Billy a řekl mi, že Jacob je stále v posteli. Vyptávala jsem se ho, chtěla jsem se ujistit, že ho vzal k lékaři. Billy mi odpověděl, že to udělal, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem mu tak docela nevěřila. Příští dva dny jsem volala znovu několikrát za den, ale nikdo mi to nebral. V sobotu jsem se rozhodla, že se na něj pojedu podívat, ať se mu to líbí nebo ne. Ale červený domek byl prázdný. To mě vystrašilo – je Jacob tak nemocný, že ho museli odvézt do nemocnice? Cestou domů jsem se v nemocnici zastavila, ale sestra v recepci mi řekla, že ani Jacob, ani Billy tam nepřijeli. Donutila jsem Charlieho, jakmile dorazil domů z práce, aby zavolal Harrymu Clearwaterovi. Čekala jsem úzkostlivě, zatímco si Charlie povídal se starým přítelem; zdálo se, že rozhovor bude pokračovat donekonečna, aniž vůbec padne Jakovo jméno. Vypadalo to, že Harry byl v nemocnici… šlo o nějaké srdeční testy. Charliemu se čelo celé zkrabatilo, ale Harry s ním vtipkoval, zlehčoval to, dokud se Charlie nezačal zase smát. Až pak se Charlie zeptal na Jacoba, a tentokrát jsem z jeho odpovědí moc nepochytila, bylo to samé hmm a jo, jo. Bubnovala jsem prsty o pult vedle něj, dokud mi na ně nepoložil ruku, abych přestala. Konečně Charlie zavěsil a otočil se ke mně. „Harry říkal, že měli nějaké potíže s telefonními linkami, takže proto ses nemohla dovolat. Billy vzal Jaka k doktorovi a vypadá to, že má Jake mononukleózu. Je vážně unavený a Billy mu zakázal návštěvy,“ hlásil mi. „Zakázal návštěvy?“ ptala jsem se nevěřícně. Charlie zvedl jedno obočí. „Ne abys je otravovala, Bello. Billy ví, co je pro Jaka nejlepší. Brzy bude zase fit. Buď trpělivá.“ Nedotírala jsem. Charlie měl plnou hlavu Harryho srdečních potíží. To bylo jasně nejdůležitější téma – nebylo by správné otravovat ho svými drobnými starostmi. Tak jsem radši šla rovnou nahoru a zapnula počítač. Našla jsem si na internetu lékařskou stránku a do vyhledávacího okna naťukala „mononukleóza“. Jediné, co jsem o mononukleóze věděla, bylo, že se dá chytit při líbání, což jasně nebyl Jakův případ. Rychle jsem si pročítala příznaky – horečku rozhodně měl, ale co ten zbytek? Žádná silná bolest v krku, žádné vyčerpání, žádné bolesti hlavy, alespoň ne předtím, než dojel domů z kina; říkal, že se cítí „zdravý jako řípa“. Opravdu to postupovalo tak rychle? Z článku jsem nabyla dojmu, že to začíná tou bolestí v krku… Zírala jsem na obrazovku počítače a říkala si, proč to vlastně vůbec dělám. Čím to, že jsem byla tak… tak podezíravá, jako kdybych nevěřila tomu, co mi Billy řekl? A proč by Billy lhal Harrymu? Asi jenom zbytečně vyvádím, hubovala jsem se. Měla jsem jenom starost o Jacoba, a abych byla upřímná, taky jsem se bála, že ho nebudu smět navštěvovat – to mě znervózňovalo. Proletěla jsem zbytek článku a hledala další informace. Zarazila jsem se, když jsem se dostala k odstavci, kde se psalo, že mononukleóza může trvat i déle než měsíc. Měsíc? Spadla mi brada. Ale Billy přece nemohl Jakovi zakázat návštěvy na tak dlouho. Samozřejmě že ne. Jake by se zbláznil, kdyby měl takovou dobu trčet v posteli, a ani si nemohl s nikým popovídat. A i kdyby, čeho se Billy bál? V článku se psalo, že člověk, který onemocní mononukleózou, se má vyhýbat tělesné námaze, ale o návštěvách tam nic nestálo. Nemoc nebyla příliš nakažlivá. Dám Billymu týden, rozhodla jsem se, a pak začnu naléhat. Týden je velkorysá nabídka. * * * Týden byl dlouhý. Ve středu jsem byla přesvědčená, že do soboty nepřežiju. Když jsem se rozhodla Billyho a Jacoba týden neobtěžovat, ve skutečnosti jsem nevěřila, že by Jacob poslechl Billyho nařízení. Každý den, když jsem dorazila domů ze školy, jsem honem utíkala k telefonu poslechnout si vzkazy. Nikdy tam žádný nebyl. Třikrát jsem se snažila obejít své předsevzetí a zkoušela mu zavolat, ale telefonní linky stále nefungovaly. Trávila jsem doma moc času a byla jsem moc opuštěná. Bez Jacoba, bez adrenalinu a bez rozptýlení se všechno, co jsem potlačovala, začalo plíživě vracet. Sny byly zase těžší. Už jsem jim nedohlédla na konec. Všude jenom ta strašlivá nicota – polovinu času v lese, polovinu času v prázdném kapradinovém moři, kde už nestál ten bílý dům. Někdy byl v lese Sam Uley a zase se na mě díval. Nevšímala jsem si ho – jeho přítomnost mi nepřinášela žádnou útěchu; necítila jsem se s ním méně sama. Zase jsem se noc co noc budila s křikem. Díra v prsou byla horší než kdy předtím. Myslela jsem, že už to dostávám pod kontrolu, ale každý den jsem se svíjela schoulená do klubíčka, svírala jsem se za boky a lapala jsem po vzduchu. Nevedlo se mi dobře, když jsem byla sama. Nadmíru se mi ulevilo toho rána, kdy jsem se probudila – samozřejmě s křikem – a vzpomněla si, že je sobota. Dneska můžu zavolat Jacobovi. A jestli telefonní linky stále nebudou fungovat, tak pojedu do La Push. Ať tak či tak, dnešek bude lepší než ten poslední osamělý týden. Vytočila jsem číslo a pak čekala s pramalou nadějí. Vyvedlo mě z míry, když to Billy vzal na druhé zazvonění. „Haló?“ „Á, hele, telefon zase funguje! Dobrý den, Billy. Tady je Bella. Jenom jsem zavolala, abych se zeptala, jak se Jacobovi daří. Už k němu smí návštěvy? Myslela jsem, že bych k vám zaskočila…“ „Je mi líto, Bello,“ skočil mi do řeči Billy a mě napadlo, jestli se nedívá na televizi; znělo to nesoustředěně. „Není doma.“ „Aha.“ Vteřinku mi to trvalo. „Takže už je mu líp?“ „Jo,“ váhal Billy dlouze. „Nakonec se ukázalo, že to přece jen nebyla mononukleóza. Jen nějaký jiný virus.“ „Aha. Takže… kde je?“ „Vezl nějaké kamarády do Port Angeles – myslím, že půjdou do kina na dvojprogram nebo tak něco. Odjel na celý den.“ „No, to se mi ulevilo. Dělala jsem si velké starosti. Jsem ráda, že mu bylo tak dobře, aby mohl ven.“ Můj hlas zněl příšerně falešně, jak jsem tak drmolila. Jacobovi bylo líp, ale ne dost na to, aby mi zavolal. Byl pryč s kamarády. Já jsem seděla doma a stýskalo se mi po něm víc každou hodinou. Byla jsem sama, dělala jsem si starosti, nudila se… v prsou jsem měla díru – a teď jsem byla také opuštěná, když mi došlo, že s ním týdenní odloučení nezamávalo tak jako se mnou. „Chtěla jsi něco konkrétního?“ zeptal se Billy zdvořile. „Ne, ani ne.“ „No, já mu řeknu, že jsi volala,“ slíbil Billy. „Na shledanou, Bello.“ „Na shledanou,“ odpověděla jsem, ale on už mezitím zavěsil. Chvilku jsem stála se sluchátkem v ruce. Jacob si to určitě rozmyslel, jak jsem se obávala. Vzal si mou radu k srdci a už nebude plýtvat časem na někoho, kdo nedokáže opětovat jeho city. Cítila jsem, jak mi z obličeje mizí krev. „Něco se děje?“ zeptal se Charlie, když sešel dolů ze schodů. „Ne,“ zalhala jsem a zavěsila telefon. „Billy říká, že se Jacob už cítí líp. Nebyla to mononukleóza. Tak je to dobré.“ „Přijede sem, nebo ty jedeš tam?“ zeptal se Charlie nepřítomně a začal se prohrabovat v ledničce. „Ani jedno,“ přiznala jsem. „Jel si vyrazit s nějakými kamarády.“ Tón mého hlasu nakonec upoutal Charlieho pozornost. Vzhlédl ke mně s náhlým neklidem, ruce mu ztuhly na balíčku plátkového sýra. „Není na oběd trochu brzo?“ zeptala jsem se, jak jsem svedla nejveseleji, abych ho rozptýlila. „Ne, jenom si chci sbalit něco, co bych si mohl vzít k řece…“ „Ach tak, jedeš dneska na ryby?“ „No, volal Harry… a neprší…“ Zatímco mluvil, stavěl si na lince hraničku jídla. Najednou zase vzhlédl, jako kdyby si právě něco uvědomil. „Pověz mi, chtěla jsi, abych zůstal s tebou, když je Jake pryč?“ „To nevadí, tati,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo nevzrušeně. „Ryby líp berou, když je hezky.“ Zíral na mě, v tváři se mu zračila nerozhodnost. Věděla jsem, že si dělá starosti, bojí se nechat mě tu samotnou, protože co kdybych zase propadla melancholii. „Vážně, tati. Myslím, že zavolám Jessice,“ věšela jsem mu rychle bulíky na nos. Radši budu sama, než aby se tu na mě celý den díval. „Musíme se učit na písemku z matematiky. Její pomoc by se mi mohla hodit.“ To byla pravda. Ale budu se muset obejít bez ní. „To je dobrý nápad. Trávila jsi s Jacobem příliš mnoho času, ostatní tvoji kamarádi si budou myslet, žes na ně zapomněla.“ Usmála jsem se a přikývla, jako kdyby mi záleželo na tom, co si ostatní moji kamarádi myslí. Charlie už se chystal k odchodu, ale pak se otočil zpátky se starostlivým výrazem. „Hele, budete se učit tady nebo u Jess doma, že jo?“ „Jasně, kde jinde?“ „No, já jen chci, abys byla opatrná a nechodila do lesa, jak už jsem ti říkal.“ Trvalo mi chvilku, než jsem to pochopila, tak jsem byla myšlenkami jinde. „Další trable s medvědem?“ Charlie přikývl a mračil se. „Jeden turista se pohřešuje – jízdní policie našla dneska brzo ráno jeho tábor, ale po něm nebylo ani vidu. Byly tam nějaké opravdu velké zvířecí otisky… samozřejmě ty se tam mohly objevit později, když zvíře vyčenichalo jídlo… No, teď na ně zrovna líčí pasti.“ „Aha,“ řekla jsem bez zájmu. Ve skutečnosti jsem jeho varování neposlouchala; daleko víc mě trápila situace kolem Jacoba, než abych se bála, že mě sežere medvěd. Byla jsem ráda, že má Charlie naspěch. Nečekal, až zavolám Jessice, takže jsem nemusela hrát žádné divadýlko. S přehnaným zájmem jsem si nosila učebnice na kuchyňský stůl, abych si je sbalila do batohu; to jsem asi už trochu přehnala, a kdyby nebyl dychtivý už už nahodit udici, asi by to v něm vzbudilo podezření. Tolik mě zaměstnávalo vypadat zaměstnaně, že ten zuřivě prázdný den přede mnou na mě dolehl až ve chvíli, kdy jsem se dívala, jak odjíždí. Pak jsem asi tak dvě minuty zírala na tichý telefon v kuchyni, než jsem se rozhodla, že dneska doma nezůstanu. Zvažovala jsem své možnosti. Nebudu volat Jessice. Jestli jsem to správně pochopila, tak Jessica přešla na temnou stranu. Mohla jsem jet do La Push a vyzvednout si motorku – přitažlivá myšlenka, až na jeden menší problém: kdo by mě dovezl na pohotovost, kdybych to nakonec potřebovala? A nebo… mapu a kompas už jsem měla v náklaďáčku. Věřila jsem si, že jsem se je naučila používat natolik, abych se neztratila. Možná bych dneska svedla ujít další dvě linie a vytvořila bych tak náskok oproti rozvrhu, až se zas Jacob rozhodne poctít mě svou přítomností. Odmítala jsem myslet na to, jak dlouho to možná potrvá. Nebo jestli už to nikdy nebude… Pocítila jsem krátké hryzáni svědomí, když jsem si uvědomila, jaký postoj k tomu zaujme Charlie, ale bylo mi to jedno. Dneska jsem prostě nemohla zůstat doma. O pár minut později jsem už byla na známé štěrkové cestě, která nikam pořádně nevedla. Měla jsem stažená okýnka a jela jsem tak rychle, jak to jen šlo, aby to můj náklaďáček ve zdraví přežil, a snažila jsem se vychutnat si pocit větru na tváři. Bylo zamračeno, ale téměř sucho – na Forks velmi pěkný den. Začátek mi trval déle, než by trval Jacobovi. Když jsem zaparkovala na obvyklém místě, musela jsem strávit dobrých patnáct minut studováním malé střelky kompasu a poznámek na teď už odrbané mapě. Když jsem si byla rozumně jistá, že sleduju tu správnou linii na mřížce, vydala jsem se do lesa. Les byl dneska plný života, všichni malí tvorové se radovali z momentálního sucha. Přes všechno to ptačí cvrlikání a krákání, hlasité bzučení hmyzu, který mi kroužil kolem hlavy, a občasný šustot polní myši v křoví mi les připadal takový děsuplný; připomínal mi mou nejčerstvější noční můru. Věděla jsem, že je to tím, že jsem sama. Chybělo mi tu Jacobovo bezstarostné hvízdání a zvuk dalšího páru nohou čvachtajících na mokré zemi. Nepříjemný pocit zesiloval tím víc, čím hlouběji jsem se dostávala do lesa. Dýchalo se mi hůř a hůř – ne kvůli vynaložené námaze, ale protože jsem zase měla potíže s tou pitomou dírou v hrudi. Držela jsem si ruce pevně přitisknuté kolem trupu a snažila se vyhnat myšlenky na bolest z hlavy. Měla jsem chuť otočit se a vrátit se zpátky, ale bylo mi líto zmarnit úsilí, které jsem už vynaložila. Jak jsem se vlekla dál, rytmus kroků mi začal otupovat mysl. Přestala jsem myslet na bolest. I dýchání se mi nakonec vyrovnalo a byla jsem ráda, že jsem to nevzdala. Bylo znát, jak jsem se zlepšila v pěší turistice; rozhodně už jsem v terénu byla rychlejší. Nějak mi nedocházelo, že když víc vydržím, taky víc ujdu. Myslela jsem si, že jsem ušla tak šest kilometrů, a ještě jsem se po tom místě ani nezačala dívat. A tak když jsem se prodrala kapradím, které mi sahalo po prsa, a prošla jsem pod nízkým obloukem z dvou popínavých javorů, znenadání jsem vstoupila na tu louku. Bylo to opravdu to samé místo, tím jsem si byla okamžitě jistá. Nikdy jsem neviděla jinou tak symetrickou mýtinu. Byla dokonale kulatá, jako kdyby někdo úmyslně vytvořil bezchybný kruh, vyrval stromy, ale nezanechal ve vlnící se trávě žádné stopy po tom násilí. Na východě jsem slyšela tiše bublat potůček. Bez slunečního svitu nebylo tohle místo zdaleka tak ohromující, ale přesto bylo velmi krásné a poklidné. Na kytky bylo špatné roční období; na zemi byl hustý porost vysoké trávy, která se kývala v lehkém větříku jako vlnky na jezeře. Bylo to to samé místo… ale nebylo tam to, co jsem hledala. Zklamání mě zasáhlo téměř okamžitě poté, co jsem si uvědomila, že jsem to místo našla. Svezla jsem se k zemi přímo tam, kde jsem stála, klečela jsem tam na kraji mýtiny a začínala jsem lapat po dechu. Jaký mělo smysl jít dál? Nic tu neulpělo. Nic víc než vzpomínky, které jsem si mohla přivolat, kdykoliv se mi zachtělo, kdybych ovšem byla ochotná protrpět si bolest s tím spojenou. Ale ta bolest, která mě držela teď, mě úplně ovládala. Bez něj na tomhle místě nebylo nic zvláštního. Nebyla jsem si přesně jistá, co jsem doufala, že tu pocítím, ale louka postrádala tu atmosféru, postrádala všechno, byla to prostě obyčejná louka. Zrovna jako v mých nočních můrách. Hlava se mi omámeně točila. Alespoň že jsem přišla sama. Když jsem si to uvědomila, pocítila jsem nával vděčnosti. Kdybych tu louku objevila s Jacobem… no, zkrátka bych nedokázala nijak zakrýt propast, do které jsem teď padala. Jak bych mu vysvětlila, že mám pocit, že se rozlomím na kousky, že se stáčím do klubíčka, abych zabránila té prázdné díře roztrhat mě na kusy? Bylo daleko lepší, že jsem neměla žádné publikum. A ani nebudu muset nikomu vysvětlovat, proč tolik spěchám, abych už byla zase pryč. Jacob by předpokládal, že když jsme podstoupili takové těžkosti, abychom to pitomé místo našli, budu tu chtít strávit víc než pár vteřin. Ale já už jsem se snažila najít sílu zase vstát, přinutila jsem se rozbalit se z klubíčka, abych odtamtud mohla utéct. Na tom prázdném místě jsem trpěla příliš velkou bolestí – odplazila bych se odtud, kdybych musela. Jaké štěstí, že jsem byla sama! Sama. Opakovala jsem si to slovo s ponurým uspokojením, když jsem se navzdory bolesti vyškrábala na nohy. Přesně v tom okamžiku na severní straně louky vystoupila ze stínu stromů nějaká postava, tak na třicet kroků ode mě. Ve vteřině se u mě vystřídalo několik emocí. První bylo překvapení; byla jsem tu daleko od jakékoli vyznačené cesty, a nečekala jsem žádnou společnost. Pak, když mi oči zaostřily na tu nehybnou postavu a já jsem viděla, jak stojí naprosto bez pohnutí a že má bledou kůži, zalomcoval mnou nával pronikavé naděje. Zlomyslně jsem ho potlačila a pak jsem musela snášet stejně ostré šlehání bolesti, když jsem pohledem přejela k obličeji pod černými vlasy, který ovšem nepatřil tomu, koho jsem chtěla vidět. Následoval strach; tohle nebyl obličej, po kterém jsem tesknila, ale byl dost blízko na to, abych poznala, že ten muž stojící přede mnou není žádný zbloudilý turista. A nakonec, jako poslední, mnou proniklo poznání. „Laurente!“ zavolala jsem s překvapenou radostí. Byla to nerozumná reakce. Pravděpodobně jsem se měla zastavit u strachu. Když jsem Laurenta viděla poprvé, patřil ještě do Jamesovy smečky. Neúčastnil se lovu, který následoval – lovu, kde jsem byla kořistí –, ale jenom proto, že se bál; byla jsem pod ochranou větší smečky, než byla ta jeho. Za jiných okolností by si mě tehdy bez výčitek dal k obědu. Určitě se ale od té doby změnil, protože odešel na Aljašku, aby tam žil s jinou civilizovanou smečkou, s jinou rodinou, která z etických důvodů odmítala pít lidskou krev. S jinou rodinou, podobnou té… ale nemohla jsem si dovolit ani v duchu vyslovit to jméno. Ano, strach by rozhodně byl víc na místě, ale jediné, co jsem cítila, bylo obrovské uspokojení. Louka se znovu stala kouzelným místem. Jistě, to kouzlo bylo temnější, než jsem čekala, ale přesto to bylo kouzlo. Tady bylo to napojení, které jsem hledala. Důkaz, jakkoliv vzdálený, že – někde ve stejném světě, kde žiju i já – on opravdu existuje. Bylo neskutečné, jak Laurent vypadal úplně stejně. Předpokládám, že bylo lidské a velmi hloupé očekávat za poslední rok nějakou změnu. Ale bylo tam něco… co jsem nedokázala přesně definovat. „Bello?“ zeptal se a zatvářil se ještě užasleji, než jsem se já cítila. „Vy si mě pamatujete,“ usmála jsem se. Bylo směšné, že mě tolik potěšilo, že si nějaký upír zapamatoval moje jméno. Usmál se zeširoka. „Nečekal jsem, že tě tady uvidím.“ Kráčel ke mně se zadumaným výrazem. „Nemělo by to být naopak? Já tady bydlím. Myslela jsem, že jste odjel na Aljašku.“ Zastavil asi deset kroků ode mě a naklonil hlavu ke straně. Měl tak krásnou tvář, jakou jsem neviděla už… celou věčnost. Pozorně jsem si prohlížela jeho rysy s podivně nenasytným pocitem uvolnění. Tady byl někdo, před kým jsem nemusela nic předstírat – někdo, kdo už věděl všechno, co jsem nemohla nikdy před žádným člověkem vyslovit. „Máš pravdu,“ souhlasil. „Opravdu jsem odjel na Aljašku. Přesto, nečekal jsem… Když jsem našel dům Cullenových prázdný, myslel jsem, že se přestěhovali.“ „Ach.“ Kousla jsem se do rtu, jak to jméno rozbolavělo hrubé okraje mé rány. Chviličku mi trvalo, než jsem se sebrala. Laurent čekal se zvědavým pohledem. „Oni se opravdu odstěhovali,“ dostala jsem ze sebe nakonec. „Hmm,“ zamručel. „Překvapuje mě, že tě tady nechali. Nebyla jsi takový jejich domácí mazlíček?“ V jeho očích nebylo ani stopy po tom, že mě chtěl urazit. Křivě jsem se usmála. „Něco takového.“ „Hmm,“ řekl znovu zamyšleně. Přesně v tu chvíli mi došlo, proč vypadá stejně – až moc stejně. Když nám Carlisle řekl, že Laurent zůstal s Tanyinou rodinou, začala jsem si ho představovat, pokud jsem na něj vůbec pomyslela, se stejnýma zlatýma očima, které měli… Cullenovi – s cuknutím jsem se přiměla vyslovit to jméno. Které měli všichni hodní upíři. Ustoupila jsem o krok zpátky a jeho zvědavé, temně rudé oči můj pohyb sledovaly. „Jezdívají často na návštěvu?“ zeptal se stále nenuceně, ale pomalu se začal přesunovat ke mně. „Lži,“ zašeptal úzkostně ten krásný sametový hlas v mé paměti. Trhla jsem sebou při zvuku jeho hlasu, ale nemělo mě to překvapit. Neocitla jsem se snad v tom nejhorším možném nebezpečí? V porovnání s tímhle byla jízda na motorce krotká a neškodná zábava. Udělala jsem, co mi ten hlas napověděl. „Tu a tam.“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl bezstarostně, uvolněně. „Mně to asi připadá delší než jim. Však víte, jak se rádi povyrazí…“ Začínala jsem blábolit. Měla jsem co dělat, abych se přinutila sklapnout. „Hmm,“ zamručel znovu. „Podle pachu v domě bych řekl, že je už nějakou dobu prázdný…“ „Musíš lhát lépe, Bello,“ naléhal hlas. Zkusila jsem to. „Budu muset povědět Carlisleovi, že jste se tu zastavil. Bude mu líto, že vaši návštěvu zmeškali.“ Předstírala jsem, že chviličku přemýšlím. „Ale asi bych se o tom neměla zmiňovat… Edwardovi, předpokládám…“ Stěží jsem to jméno dokázala vyslovit, a když se mi to povedlo, obličej se mi zkroutil, že jsem se málem prozradila – „je to takový pruďas… no, však vy si to jistě pamatujete. Celá ta záležitost s Jamesem je pro něj stále ještě citlivá.“ Obrátila jsem oči v sloup a mávla odmítavě rukou, jako kdyby to celé byla jen dávno zapomenutá historka, ale v hlase mi zněla stopa hysterie. Přemítala jsem, jestli to pozná. „Opravdu?“ zeptal se Laurent mile… a skepticky. Snažila jsem se odpovídat krátce, aby můj hlas neprozradil mou paniku. „Mm-hmm.“ Laurent udělal nedbalý úkrok a rozhlížel se po loučce. Neušlo mi, že se tím krokem přenesl blíž ke mně. Hlas v mé hlavě odpověděl tichým zavrčením. „Tak co je nového v Denali? Carlisle říkal, že bydlíte s Tanyou?“ Hlas mi přeskakoval moc vysoko. Po té otázce se zastavil. „Mám Tanyu moc rád,“ prohlásil. „A její sestru Annu ještě víc… nikdy předtím jsem nezůstal na jednom místě tak dlouho, a tak jsem si užíval výhody a novost takové situace. Ale ta omezení se těžko dodržují… Udivuje mě, že je dokážou zachovávat tak dlouho.“ Spiklenecky se na mě usmál. „Já občas podvádím.“ Nemohla jsem polknout. Nohy mi začínaly couvat, ale ztuhla jsem, když jeho rudé oči střelily dolů, aby zachytily ten pohyb. „Och,“ řekla jsem slabým hlasem. „Jasper s tím má také problémy.“ „Nehýbej se,“ zašeptal hlas. Snažila jsem se udělat, co říkal. Bylo to těžké; instinkt vzít nohy na ramena byl téměř neovladatelný. „Vážně?“ Zdálo se, že to Laurenta zaujalo. „Tak proto odjeli?“ „Ne,“ odpověděla jsem upřímně. „Jasper je doma opatrnější.“ „Ano,“ souhlasil Laurent. „To já jsem taky.“ Krok vpřed, který teď učinil, byl naprosto vědomý. „Našla vás vůbec Victoria?“ zeptala jsem se bez dechu, jak jsem ho zoufale chtěla přivést na jiné myšlenky. Byla to první otázka, která mi v hlavě naskočila, a které jsem litovala okamžitě, jak jsem ji vyslovila. Victoria – která pomáhala Jamesovi mě ulovit, a pak zmizela – nebyla ta, na kterou bych chtěla myslet zrovna v tuhle chvíli. Ale ta otázka ho opravdu zastavila. „Ano,“ odpověděl a zaváhal, než udělal další krok. „Vlastně jsem sem přišel, abych jí prokázal službu…“ Zašklebil se. „Tohle ji zrovna nepotěší.“ „A co?“ zeptala jsem se dychtivě a vyzývala ho tak k pokračování. Zíral někam mezi stromy, daleko ode mě. Využila jsem jeho nesoustředěnosti a kradmo jsem o krok ustoupila. Podíval se zpátky na mě a usmál se – v tu chvíli vypadal jako černovlasý anděl. „Když tě zabiju,“ odpověděl se svůdným zapředením. Zapotácela jsem se o další krok vzad. Zuřivé vrčení v mé hlavě bylo tak hlasité, že jsem Laurenta skoro neslyšela. „Chtěla si to nechat pro sebe,“ pokračoval vesele. „Ona je na tebe tak nějak… rozzlobená, Bello.“ „Na mě?“ vypískla jsem. Zavrtěl hlavou a uchechtl se. „Já vím, mně to taky připadá trochu starosvětské. Ale James byl její druh, a tvůj Edward jí ho zabil.“ I teď, na pokraji smrti, jeho jméno rvalo moje nezhojené rány jako zubaté ostří. Laurent si mojí reakce nevšiml. „Myslela si, že je víc namístě zabít tebe než Edwarda – spravedlivě oko za oko, druh za druha. Požádala mě, abych jí takříkajíc připravil pozice. Nenapadlo mě, že bude tak snadné se k tobě dostat. Takže její plán byl možná chybný – zjevně by to nebyla odplata, kterou si představovala, protože tys pro něj nemohla moc znamenat, když tě tu nechal bez ochrany.“ Další rána, další trhlina do hrudi. Laurentovo těžiště se zase posunulo a já jsem klopýtla o další krok zpátky. Zamračil se. „Stejně si myslím, že se bude zlobit.“ „Tak co kdybychom na ni počkali?“ vypravila jsem ze sebe přidušeně. Na rtech mu zahrál zlomyslný úsměv. „No, zastihla jsi mě ve špatnou dobu, Bello. Nepřišel jsem na tohle místo, že by mě sem Victoria poslala – byl jsem na lovu. Mám pořádnou žízeň, a ty voníš tak… prostě se mi sbíhají sliny.“ Díval se na mě s takovým uspokojením, jako kdyby to myslel jako kompliment. „Pohroz mu,“ přikázal krásný hlas poznamenaný hrůzou. „On se dozví, že jste to byl vy,“ zašeptala jsem poslušně. „Tohle vám neprojde.“ „A proč ne?“ Laurentův úsměv se rozšířil. Rozhlédl se po malé mýtině. „Pach se smyje s příštím deštěm. Tvoje tělo nikdo nenajde – budeš prostě nezvěstná, jako mnoho, mnoho dalších lidí. Není žádný důvod, aby Edward myslel na mě, jestli se vůbec bude obtěžovat zjistit, kdo to udělal. Tohle není nic osobního, to tě mohu ujistit, Bello. Jenom žízeň.“ „Pros,“ zaprosila moje halucinace. „Prosím,“ ztěžka jsem oddechovala. Laurent zavrtěl hlavou, v obličeji laskavý výraz. „Podívej se na to takhle, Bello. Máš velké štěstí, že jsem tě našel já.“ „Vážně?“ ušklíbla jsem se a couvla o další krok zpátky. Laurent šel za mnou, pružný a půvabný. „Ano,“ ujistil mě. „Budu velmi rychlý. Vůbec nic neucítíš, to ti slibuju. Och, pro Victorii si pak vymyslím nějakou povídačku, přirozeně, abych si ji usmířil. Ale kdybys věděla, co si pro tebe chystala, Bello…“ Pomalým pohybem zavrtěl hlavou, jako by chtěl dát najevo znechucení. „Přísahám, že mi za tohle budeš děkovat.“ Zírala jsem na něj v hrůze. Začenichal do vánku, který mi svál pramínky vlasů směrem k němu. „Sbíhají se mi sliny,“ zopakoval a zhluboka se nadechl. Napjala jsem se ke skoku, moje oči se podívaly úkosem, jak jsem se přikrčila, a zvuk Edwardova zuřivého řevu mi vzdáleně zvučel v hlavě. Jeho jméno prorazilo všemi zdmi, které jsem si zbudovala, abych ho ovládla. Edwarde, Edwarde, Edwarde. Čekala mě smrt. Nemělo by vadit, jestli na něj teď pomyslím. Edwarde, miluju tě. Svýma přimhouřenýma očima jsem sledovala, jak se Laurent zarazil uprostřed vdechu a náhle rychle stočil hlavu doleva. Bála jsem se odtrhnout od něj oči a následovat jeho pohled, ačkoliv sotva potřeboval rozptýlit mou pozornost nebo nějaký podobný trik, aby mě přemohl. Byla jsem příliš udivená, abych cítila úlevu, když přede mnou začal pomalu couvat. „Tomu nevěřím,“ pronesl a jeho hlas byl tak tichý, že jsem ho sotva slyšela. Pak jsem se musela podívat. Očima jsem přejela louku a pátrala po tom, co ho vyrušilo a o pár vteřin mi prodloužilo život. Zpočátku jsem nic neviděla a můj pohled střelil zpátky k Laurentovi. Ten se teď stahoval rychleji, oči upřené do lesa. Pak jsem to spatřila; ze stromů se vynořila obrovská černá postava, tichá jako stín, a pomalu kráčela k upírovi. Byl to ohromný tvor – vysoký jako kůň, ale mohutnější a mnohem svalnatější. Měl dlouhý čenich a jeho vyceněná tlama odhalovala řadu dýkám podobných zubů. Mezi zuby mu vycházelo hrozné vrčení, které dunělo po mýtině jako protahovaný úder hromu. Medvěd. Jenže tohle vůbec nebyl žádný medvěd. Bezpochyby však tohle obrovské černé monstrum bylo tím stvořením, které vyvolalo všechno to zděšení. Na dálku mohl každý předpokládat, že je to medvěd. Jaké jiné zvíře by mohlo být tak rozložité, tak mohutně stavěné? Přála jsem si mít to štěstí, abych to zvíře viděla na dálku. Ale ono si tiše našlapovalo v trávě chabé tři metry od místa, kde jsem stála. „Nehýbej se ani o píď,“ zašeptal Edwardův hlas. Zírala jsem na to přízračná stvoření a v duchu jsem váhala, kam ho mám vlastně zařadit. Tvarem těla i způsobem pohybu rozhodně připomínalo psovitou šelmu. Jak mě svírala hrůza, napadla mě jen jediná možnost. Přesto bych nikdy nevěřila, že by vlk mohl být tak velký. Z jeho chřtánu zahřmělo další zavrčení a já jsem se při tom zvuku otřásla. Laurent ustupoval ke kraji mýtiny, a do mě se přes tu ochromující hrůzu vkrádal zmatek. Proč se Laurent stahuje? Jasně, ten vlk byl obrovský, ale bylo to jenom zvíře. Jaký důvod by měl upír bát se zvířete? A Laurent opravdu byl vystrašený. Oči měl hrůzou vytřeštěné stejně jako já. Jakoby v odpověď na mou otázku mamutí vlk najednou nebyl sám. Na louku se tiše připlížila další dvě obrovská zvířata a postavila se mu z obou stran po boku. Jedno bylo sytě šedé, druhé hnědé, žádné však nebylo tak vysoké jako to první. Ten šedý vlk prošel mezi stromy jenom pár kroků ode mě, oči upíral na Laurenta. Než jsem mohla vůbec zareagovat, následovali je další dva vlci, drželi sevření do véčka, jako husy když letí na jih. Což znamenalo, že ta rezavě hnědá potvora, která se protáhla mlázím jako poslední, byla ode mě tak blízko, že jsem si na ni mohla sáhnout. Proti své vůli jsem vyjekla a uskočila zpět – což byla ta nejhloupější věc, kterou jsem mohla udělat. Znovu jsem ztuhla a čekala, že se vlci otočí ke mně, slabší z dostupné kořisti. Krátce mi hlavou prolétlo přání, aby se do toho Laurent dal a s tou vlčí smečkou se vypořádal – měla by to pro něj být docela hračka. Domnívala jsem se, že ze dvou možností, které se mi naskýtají, být sežrána vlky je téměř jistě ta horší varianta. Ten vlk, co stál nejblíž u mě, narudle hnědý, zlehka otočil hlavu po zvuku mého vyjeknutí. Jeho oči byly tmavé, skoro černé. Na zlomek vteřiny je na mě upíral a mně se zdálo, že ty hluboké oči jsou na divoké zvíře příliš inteligentní. Jak na mě tak zíral, najednou jsem znovu s vděčností pomyslela na Jacoba. Byla jsem ráda, že jsem na tuhle pohádkovou louku plnou temných příšer přišla sama. Alespoň Jacob nezemře se mnou. Alespoň nebudu mít jeho smrt na svědomí. Ozvalo se další tiché zavrčení vůdce smečky a hnědočervený vlk střelil hlavou zpátky k Laurentovi. Laurent zíral na smečku příšerných vlků s neskrývaným šokem a strachem. To první jsem chápala. Ale byla jsem ohromená, když se bez varování otočil na místě a zmizel mezi stromy. Utekl. V tu chvíli vlci vyrazili za ním, přeletěli louku několika mohutnými skoky, vrčeli a cvakali zuby tak hlasitě, že mi ruce instinktivně vylétly nahoru, abych si přikryla uši. Ten zvuk s překvapivou rychlostí odezněl, jakmile vlci zmizeli v lese. A pak jsem byla zase sama. Kolena pode mnou podklesla a já jsem padla na ruce, v hrdle mi škubalo vzlyky. Věděla jsem, že se odtamtud musím dostat, a musím to udělat hned. Jak dlouho budou vlci honit Laurenta, než se vrátí, aby dohonili mě? Nebo Laurent vyjede po nich? Bude to on, kdo se pro mě vrátí? Zpočátku jsem se ovšem nedokázala pohnout; ruce i nohy se mi třásly, a já jsem nevěděla, jak vstát. Moje mysl se nedokázala rozhýbat, ochromená strachem, hrůzou nebo zmatením. Nechápala jsem, čeho jsem to právě byla svědkem. Upír by neměl takhle utéct před přerostlými psy. K čemu by jim byly jejich zuby, když by si je vylámali o jeho žulovou kůži? A vlci se měli Laurentovi vyhnout na sto honů. I kdyby je jejich mimořádná velikost naučila nebát se ničeho, nedávalo mi smysl, proč by ho měli pronásledovat. Pochybovala jsem, že jeho ledová mramorová kůže bude vydávat pach jako potrava. Proč by pustili něco teplokrevného a slabého, jako jsem byla já, a vydali se pronásledovat Laurenta? Nedokázala jsem si to srovnat v hlavě. Louku bičoval studený vítr, takže se tráva vlnila, jako kdyby se v ní něco hýbalo. Vyškrábala jsem se na nohy a škubla sebou, ačkoliv se kolem mě jenom neškodně otíral vítr. V panice klopýtajíc, otočila jsem se a střemhlav utíkala do lesa. Příštích několik hodin jsem si prožila martyrium. Trvalo mi třikrát tak dlouho uniknout z lesa, než kolik času mi zabralo dostat se na louku. Zpočátku jsem nedávala pozor, kterým směrem běžím, soustředila jsem se jen na to, před čím utíkám. Když jsem se sebrala natolik, abych si vzpomněla na kompas, už jsem byla hluboko v neznámém a hrozivém lese. Ruce se mi třásly tak divoce, že jsem musela položit kompas na blátivou zem, abych byla schopná z něj něco vyčíst. Každých pár minut jsem se zastavovala, pokládala kompas na zem a kontrolovala, jestli stále mířím na severozápad. Jak přitom ustalo horečnaté čvachtání mých kroků, slyšela jsem tiché šeptání tvorů, kteří se neviditelně pohybovali v listí. Když zakřičela sojka, uskočila jsem dozadu a dopadla do hlubokého porostu mladého smrčí, o které jsem si poškrábala ruce a vlasy jsem si zamazala smůlou. Nahoře v koruně stromu zaharašila veverka a já jsem zaječela tak hlasitě, až mě bolely uši. Nakonec se přede mnou přece jen objevil průsek mezi stromy. Vyšla jsem na prázdnou silnici asi tak kilometr a půl jižněji, než jsem nechala auto. Byla jsem vyčerpaná, ale klopýtala jsem po cestě dál, až jsem ho našla. Než jsem se nasoukala do kabiny, znovu jsem vzlykala. Napřed jsem rychle zastrčila obě páčky zámku, až pak jsem z kapsy vydolovala klíčky. Řev motoru byl uklidňující. Pomáhal mi potlačit slzy. Řítila jsem se nejvyšší rychlostí, kterou jsem z náklaďáčku vymáčkla, k hlavní dálnici. Když jsem dojela domů, už jsem byla trochu klidnější, ale pořád dost rozhozená. Charlieho policejní auto už stálo na příjezdové cestě – neuvědomila jsem si, jak je pozdě. Snášel se soumrak. „Bello?“ zeptal se Charlie, když jsem za sebou zabouchla vstupní dveře a spěšně jsem otočila zámky. „Ano, to jsem já.“ Můj hlas byl neklidný. „Kde jsi byla?“ zahřměl táta a objevil se v kuchyňských dveřích se zlověstným výrazem. Zaváhala jsem. Pravděpodobně už telefonoval ke Stanleyovým. Radši se budu držet pravdy. „Jela jsem trochu do přírody, na vzduch,“ přiznala jsem. Provrtával mě očima. „A co tvůj plán, že půjdeš k Jessice?“ „Neměla jsem dneska na matematiku chuť.“ Charlie si založil ruce na prsou. „Myslel jsem, že jsem tě žádal, aby ses držela dál od lesa.“ „Jo, já vím. Neboj se, už to příště neudělám.“ Otřásla jsem se. Zdálo se, že se na mě Charlie poprvé doopravdy podíval. Vzpomněla jsem si, že jsem dneska byla v lese každou chvíli na zemi; musela jsem být pěkně zřízená. „Co se ti stalo?“ zeptal se Charlie. Znovu jsem usoudila, že pravda, tedy aspoň částečná, je ta nejlepší možnost. Byla jsem příliš otřesená, abych předstírala, že jsem prožila nezáživný den s flórou a faunou. „Viděla jsem medvěda.“ Snažila jsem se to říct klidně, ale hlas jsem měla vysoký a třaslavý. „Ale není to medvěd – je to nějaký druh vlka. A bylo jich tam pět. Velký černý, šedý, hnědočervený…“ Charlie vytřeštil oči hrůzou. Šel rychle ke mně a popadl mě za ramena. „Nestalo se ti nic?“ Slabě jsem zavrtěla hlavou. „Pověz mi, co se stalo.“ „Vůbec si mě nevšímali. Ale když byli pryč, utíkala jsem a hodně jsem padala.“ Pustil mi ramena a objal mě pažemi. Dlouho nic neříkal. „Vlci,“ zamručel. „Cože?“ „Chlapi od jízdní policie říkali, že to nejsou medvědí stopy – ale vlci prostě nebývají tak velcí…“ „Tihle byli obrovští.“ „Kolik jsi říkala, že jich bylo?“ „Pět.“ Charlie zavrtěl hlavou a znepokojeně se mračil. Nakonec promluvil tónem, který nepřipouštěl odmlouvání. „Už žádné výlety.“ „No jasně,“ slíbila jsem horlivě. Charlie zavolal na stanici, aby ohlásil, co jsem viděla. Trošku jsem si vymýšlela, když chtěl vědět, kde přesně jsem ty vlky viděla – tvrdila jsem, že jsem byla na turistické cestě, která vedla na sever. Nechtěla jsem, aby tatínek věděl, jak hluboko do lesa jsem zašla navzdory jeho příkazu, a co bylo důležitější, nechtěla jsem, aby se někdo potuloval blízko místa, kde mě Laurent mohl hledat. Při tom pomyšlení se mi zvedal žaludek. „Máš hlad?“ zeptal se táta, když zavěsil telefon. Zavrtěla jsem hlavou, ačkoliv jsem musela být vyhladovělá. Celý den jsem nejedla. „Jenom jsem unavená,“ odpověděla jsem mu. Otočila jsem se ke schodům. „Hele,“ řekl Charlie, a jeho hlas byl najednou zase podezíravý. „Neříkala jsi, že je Jacob celý den pryč?“ „To mi řekl Billy,“ bránila jsem se, zmatená jeho otázkou. Chvilku se na mě upřeně díval a zdálo se, že ho uspokojilo, co mi vyčetl ve tváři. „Hm.“ „Proč?“ ptala jsem se. Znělo to, jako kdyby nepřímo říkal, že jsem mu dneska ráno lhala. Nejenom o tom učení s Jessikou. „No, já jen, že když jsem jel vyzvednout Harryho, viděl jsem Jacoba s pár kamarády před obchodem. Zamával jsem mu na pozdrav, ale on… no, zkrátka nevím, jestli mě viděl. Myslím, že se asi s kamarády o něčem hádal. Vypadal divně, jako kdyby byl kvůli něčemu rozzlobený. A… byl takový jiný. Jako by ty děti rostly před očima! Pokaždé je větší, když ho vidím.“ „Billy říkal, že Jake jede s kamarády do kina do Port Angeles. Tak to asi jenom čekali na někoho, kdo měl jet s nimi.“ „Aha.“ Charlie přikývl a zamířil do kuchyně. Stála jsem v chodbě a myslela na Jacoba, jak se hádá s kamarády. Přemítala jsem, jestli se postavil Embrymu kvůli té situaci se Samem. Možná to byl důvod, proč přede mnou dneska vzal roha – jestli to znamenalo, že si vyříkal věci s Embrym, pak jsem byla ráda, že to udělal. Než jsem odešla do svého pokoje, zastavila jsem se, abych znovu překontrolovala zámky. Byla to samozřejmě pošetilost. Jakou překážku by představoval nějaký zámek pro všechny ty příšery, které jsem viděla dneska odpoledne? Jedině snad kulatá klika by mohla pro vlky znamenat drobný problém, protože nemají palce postavené proti ostatním prstům. A kdyby sem přišel Laurent… Nebo… Victoria. Lehla jsem si do postele, ale třásla jsem se tak silně, že jsem stejně nemohla usnout. Stulila jsem se pod dekou do těsného klubíčka a přemítala o té děsivé situaci, ve které jsem se ocitla. Nemohla jsem nic dělat. Nemohla jsem udělat žádná bezpečnostní opatření. Nebylo místo, kam bych se mohla schovat. Nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Uvědomila jsem si, že situace je ještě mnohem vážnější, a žaludek se mi ošklivě zhoupl. Protože všechny tyhle hrozby byly namířené i proti Charliemu. Můj otec, který spal ve vedlejším pokoji, byl jenom o vlásek vedle středu terče, který byl zacílený na mě. Můj pach je dovede sem, ať tu budu nebo ne… Strach mě roztřásl tak, až mi zuby drkotaly o sebe. Abych se uklidnila, fantazírovala jsem o nemožném: představovala jsem si, že ti velcí vlci chytili Laurenta v lese a zmasakrovali toho nezničitelného nesmrtelníka tak, jako by to byl normální člověk. Jakkoli byla ta představa nesmyslná, docela mě uklidňovala. Kdyby ho vlci dostali, pak by nemohl říct Victorii, že jsem tu sama. Kdyby se nevrátil, možná by si myslela, že mě Cullenovi stále chrání. Kdyby jenom vlci dokázali takový souboj vyhrát… Moji hodní upíři se už nikdy nevrátí; jak uklidňující byla představa, že také ti druzí mohou zmizet. Pevně jsem stiskla víčka a čekala na nevědomí – málem jsem dychtila po tom, aby moje noční můra už začala. Lepší než ten bledý krásný obličej, který se na mě pod víčky smál teď. V mých představách byly Victoriiny oči černé žízní a jiskřily nedočkavostí; zuby měla radostně vyceněné. Její červené vlasy zářily jako oheň; chaoticky jí povlávaly kolem divokého obličeje. V hlavě mi zněla Laurentova slova: Kdybys věděla, co si pro tebe chystala… Přitiskla jsem si pěst na ústa, abych nevykřikla. 11. KULT Pokaždé, když jsem otevřela oči do ranního světla a uvědomila si, že jsem přežila další noc, bylo to pro mě překvapení. Když překvapení pominulo, rozbušilo se mi srdce a dlaně se mi potily; nemohla jsem pořádně dýchat, dokud jsem nevstala a neujistila se, že také Charlie přežil noc. Jasně jsem viděla, že má starosti – díval se, jak vyskočím při každém hlasitém zvuku nebo jak můj obličej náhle zbělá z důvodu, který nechápal. Z otázek, které mi tu a tam pokládal, se zdálo, že tu změnu dává za vinu Jacobově pokračující nepřítomnosti. Hrůza, která byla v mých myšlenkách vždycky na prvním místě, obvykle odváděla mou pozornost od skutečnosti, že uplynul další týden, a Jacob mi stále ještě nezavolal. Ale když jsem byla schopná soustředit se na svůj normální život – jestli můj život vůbec byl někdy normální –, tak mi to hrozně vadilo. Strašně se mi po něm stýskalo. Samota byla dost zlá už tehdy, ještě než jsem byla tak šíleně vystrašená. Ale teď jsem víc než kdy předtím toužila po jeho bezstarostném smíchu a nakažlivém úsměvu. Potřebovala jsem bezpečné zázemí domácké garáže a chyběl mi stisk jeho teplé ruky, která mi zahřívala studené prsty. Tak nějak jsem čekala, že zavolá v pondělí. Kdyby došlo k nějakému pokroku s Embrym, přece by mi o tom chtěl poreferovat, ne? Chtěla jsem věřit, že je to jen starost o přítele, která ho zaměstnává celý čas. Bála jsem se připustit si, že se na mě prostě vykašlal. Zavolala jsem mu v úterý, ale nikdo to nebral. Pořád měli potíže s telefonními linkami? Nebo Billy investoval do služby identifikace volajícího? Ve středu jsem volala každou půlhodinu, až do jedenácté večer. Zoufale jsem chtěla slyšet Jacobův vřelý hlas. Ve čtvrtek jsem seděla v autě před naším domem – zamčená zevnitř – s klíčky v ruce dobrou hodinu. Hádala jsem se sama se sebou ve snaze ospravedlnit rychlý výlet do La Push, ale došla jsem k závěru, že tam nemohu odjet. Věděla jsem, že touhle dobou už se Laurent vrátil zpátky k Victorii. Kdybych jela do La Push, hrozilo by, že tam jednoho z nich dovedu. Co kdyby mě vystopovali, až by byl Jacob někde poblíž? I když mě to hrozně zraňovalo, věděla jsem, že je lepší, když se mi Jacob vyhýbá. Je to pro něj bezpečnější. Bylo už tak dost zlé, že jsem nemohla přijít na způsob, jak zajistit bezpečí pro Charlieho. Až si pro mě přijdou, bude to nejspíš v noci, a co mám Charliemu říct, abych ho dostala pryč z domu? Kdybych mu řekla pravdu, nechal by mě zavřít někam, kde mají místnosti s vypolstrovanými stěnami. To bych přežila – dokonce bych to uvítala –, kdybych ho tím mohla udržet v bezpečí. Ale Victoria by mě stejně napřed přišla hledat k nám domů. Možná že kdyby mě tam našla, tak by jí to stačilo. Možná by prostě odešla, až by se se mnou vypořádala… Takže utéct jsem nemohla. I kdybych mohla, kam bych šla? Za Renée? Otřásla jsem se při pomyšlení, že bych přitáhla svoje smrtelně nebezpečné stíny do matčina bezpečného, prosluněného světa. Nikdy bych ji takhle neohrozila. Starost mi v žaludku vyžírala díru. Brzy budu mít dvě díry, které k sobě pasují. Tu noc mi Charlie prokázal další laskavost a zavolal znovu Harrymu, aby se zeptal, jestli Blackovi odjeli z města. Harry opáčil, že se Billy ve středu večer účastnil zasedání rady a o žádném odjezdu nic neříkal. Charlie mi poradil, abych je neotravovala – že mi Jacob zavolá, až se k tomu dostane. V pátek odpoledne, když jsem jela domů ze školy, mi to zčistajasna došlo. Nemusela jsem dávat pozor na známou cestu, a tak jsem se nechala ukolébat zvukem motoru, vypnula jsem mozek a na chvíli zapomněla na starosti, když mi moje podvědomí předložilo rozsudek, na kterém muselo už nějakou dobu pracovat bez účasti mého vědomí. Ve chvíli, kdy mě to napadlo, jsem se zastyděla za svou hloupost, že mi to nedošlo dřív. Jasně, měla jsem toho v hlavě hodně – upíry posedlé pomstou, obří zmutované vlky, díru vyrvanou do hrudníku –, ale když jsem si předložila důkazy, bylo to trapně nabíledni. Jacob se mi vyhýbal. Charlie říkal, že vypadá divně, rozzlobeně… K tomu ty Billyho vágní, vyhýbavé odpovědi. Zatraceně, věděla jsem přesně, co se s Jacobem děje. Byl to Sam Uley. I moje noční můry se mi to snažily říct. Sam dostal Jacoba. To, co se dělo s těmi ostatními kluky v rezervaci, mi ukradlo kamaráda. Pohltil ho Samův kult. Vůbec se na mě nevykašlal, uvědomila jsem si v návalu citu. Zastavila jsem náklaďáček u nás před domem a nechala motor běžet naprázdno. Co bych měla dělat? Zvažovala jsem všechna nebezpečí jedno po druhém. Kdybych se vydala hledat Jacoba, riskovala jsem možnost, že mě s ním Victoria nebo Laurent najdou. Když za ním nepojedu, Sam ho zatáhne hlouběji do spárů svého děsivého zotročujícího gangu. Když nezačnu brzy jednat, pak už třeba bude pozdě. Už uběhl týden, a ještě za mnou žádní upíři nepřišli. Týden byl víc než dost času na to, aby se vrátili, takže jsem určitě nebyla prioritou. Je mnohem pravděpodobnější, jak už jsem usoudila předtím, že pro mě přijdou v noci. Šance, že mě budou sledovat do La Push, byla mnohem nižší než šance, že ztratím Jacoba v Samův prospěch. I když byla odlehlá cesta lesem nebezpečná, byla jsem rozhodnutá ji podstoupit. Tohle nebyla žádná nahodilá návštěva, aby se člověk podíval, co se děje. Já jsem věděla, co se děje. Tohle byla záchranná mise. Musela jsem mluvit s Jacobem – třeba ho i unést, když to bude nutné. Jednou jsem viděla v televizi pořad o deprogramování lidí s vymytým mozkem. Musí existovat nějaká léčba. Usoudila jsem, že napřed radši zavolám Charliemu. Možná, že o to, co se děje v La Push, by se taky měla zajímat policie. Vklouzla jsem dovnitř, ve spěchu, abych už byla na cestě. Charlie zvedl telefon na stanici sám. „Ředitel Swan.“ „Tati, tady Bella.“ „Co se děje?“ Tentokrát jsem se nemohla ohradit proti tomu, že hned očekává pohromu. Hlas se mi třásl. „Mám starosti o Jacoba.“ „Proč?“ zeptal se, překvapený nečekaným tématem. „Myslím… myslím, že se v rezervaci děje něco divného. Jacob mi vyprávěl, že se děje něco podivného s jeho vrstevníky. Teď se chová stejně a já mám o něj strach.“ „A co divného?“ Mluvil svým profesionálním, věcným hlasem policisty. To bylo dobré; bral mě vážně. „Napřed se bál, pak se mi vyhýbal, a teď… Mám strach, že se stal členem toho podivného gangu, co tam mají, Samova gangu. Gangu Sama Uleyho.“ „Sama Uleyho?“ zeptal se Charlie, vyvedený z míry. „Ano.“ Charlieho hlas byl uvolněnější, když odpovídal. „Myslím, že jsi to špatně pochopila, Bello. Sam Uley je skvělý kluk. No, tedy vlastně muž. A dobrý syn. Měla bys slyšet Billyho, jak o něm mluví. S mladíky v rezervaci dělá opravdu divy. To on…“ Charlie se uprostřed věty odmlčel a já jsem si domyslela, že se chtěl zmínit o té noci, kdy jsem se ztratila v lese. Rychle jsem posunula hovor dál. „Tati, tak to není. Jacob se ho bál.“ „Mluvila jsi o tom s Billym?“ Teď se mě snažil uklidnit. Přestal mě brát vážně ve chvíli, kdy jsem se zmínila o Samovi. „Billyho to vůbec nezajímá.“ „No, Bello, pak jsem si jistý, že je to v pořádku. Jacob je kluk; pravděpodobně jenom tak zmatkoval. Jsem přesvědčený, že s ním nic není. Nemůže přece trávit veškerý svůj čas s tebou.“ „Tady nejde o mě,“ naléhala jsem, ale bitva byla prohraná. „Myslím, že si kvůli tomu nemusíš dělat starosti. Však on se Billy o Jacoba postará.“ „Charlie…“ Můj hlas začínal znít ufňukaně. „Bello, mám tady toho spoustu. Na značené cestě za srpkovitým jezerem se nám ztratili dva turisti.“ V jeho hlase zněla úzkost. „Ta patálie s vlky se nám začíná vymykat.“ Jeho zpráva mě okamžitě upoutala – vlastně ohromila. Nepřipadalo v úvahu, že by vlci dokázali přežít utkání s Laurentem… „Víš určitě, co se jim stalo?“ zeptala jsem se. „Obávám se, že ano, děvenko. Byly tam…“ zaváhal. „Byly tam zase stopy, a… tentokrát i krev.“ „Ach!“ Takže nemohlo dojít ke konfrontaci. Laurent musel prostě vlkům utéct, ale proč? To, co jsem viděla na louce, bylo stále podivnější – vůbec jsem to nedokázala pochopit. „Koukni, já už vážně musím jít. O Jacoba si nedělej starosti, Bello. Jsem přesvědčený, že to nic není.“ „Fajn,“ řekla jsem krátce, zklamaná, jak mi jeho slova připomněla, kvůli jaké krizi jsem mu vlastně volala. „Ahoj.“ Zavěsila jsem. Dlouhou chvíli jsem jen tak zírala na telefon. Kruci, tak ať, rozhodla jsem se. Billy vzal telefon po dvou zazvoněních. „Haló?“ „Dobrý den, Billy,“ téměř jsem zavrčela. Pak jsem se snažila nasadit přátelštější tón. „Mohla bych prosím mluvit s Jacobem?“ „Jake tu není.“ To byl šok. „Nevíte, kde je?“ „Je venku s kamarády.“ Billyho hlas byl opatrný „Vážně? S někým, koho znám? S Quilem?“ Bylo mi jasné, že ta slova neznějí tak nenuceně, jak jsem chtěla. „Ne,“ odpověděl Billy pomalu. „Myslím, že Quil s nimi dneska není.“ Radši jsem nechtěla zmiňovat Samovo jméno. „Embry?“ zeptala jsem se. Zdálo se, že je Billy rád, že tentokrát může dát kladnou odpověď. „Jo, Embry s nimi je.“ To mi stačilo. Embry byl jedním z nich. „No, ať mi zavolá, až přijde domů, ano?“ „Jistě, jistě. Neboj se.“ Cvak. „Na shledanou, Billy,“ zamumlala jsem do hluchého sluchátka. Jela jsem do La Push odhodlaná čekat. Budu sedět u nich před domem třeba celou noc, když budu muset. Nepůjdu do školy. Ten kluk jednou musí přijít domů, a až to udělá, donutím ho, aby si se mnou promluvil. Byla jsem tak zadumaná, že cesta, které jsem se děsila, jako by trvala jen pár vteřin. Dřív, než jsem to čekala, začal les řídnout a já jsem věděla, že brzy uvidím první malé domky v rezervaci. Po levé straně silnice šel vysoký kluk s kšiltovkou na hlavě. Zatajila jsem dech v naději, že mám pro jednou štěstí na své straně a že jsem narazila na Jacoba, ještě než jsem ho začala hledat. Ale tenhle kluk byl příliš rozložitý a vlasy pod čepicí měl krátké. I zezadu jsem si byla jistá, že je to Quil, ačkoliv vypadal větší, než když jsem ho viděla posledně. Co se to s těmi quileutskými kluky děje? To je krmí experimentálními růstovými hormony? Přejela jsem do protisměru a zastavila vedle něj. Vzhlédl, když uslyšel řev mého motoru. Quilův výraz mě vystrašil, spíš než překvapil. Jeho obličej byl smutný, zadumaný, čelo měl zvrásněné starostmi. „Jé, ahoj, Bello,“ pozdravil mě těžkopádně. „Ahoj, Quile… Není ti něco?“ Mrzutě se na mě podíval. „Jsem v pohodě.“ „Můžu tě někam hodit?“ nabídla jsem se. „Jasně, proč ne,“ zamumlal. Obešel zepředu náklaďák, otevřel si dveře spolujezdce a nastoupil. „Tak kam?“ „Náš dům je na sever, vzadu za obchodem,“ řekl mi. „Viděl jsi dneska Jacoba?“ Ta otázka ze mě vypadla, ještě než stačil domluvit. Podívala jsem se na něj dychtivě a čekala na odpověď. Zíral chvilku před sebe z okna, než odpověděl. „Z dálky,“ řekl nakonec. „Z dálky?“ opakovala jsem. „Snažil jsem se jít za nimi – on byl s Embrym.“ Jeho hlas byl tichý, sotva jsem ho přes zvuk motoru slyšela. Naklonila jsem se blíž. „Vím, že mě viděli. Ale otočili se a prostě zmizeli v lese. Myslím, že nebyli sami – myslím, že Sam a jeho parta byli asi s nimi. Hodinu jsem se toulal lesem a volal na ně. Akorát jsem našel cestu ven, když jsi přijela.“ „Takže Sam ho vážně dostal.“ Ta slova byla trochu nezřetelná – cedila jsem je skrz zaťaté zuby. Quil na mě zíral. „Ty o tom víš?“ Přikývla jsem. „Jake mi o tom řekl… předtím.“ „Předtím,“ opakoval Quil a povzdechl si. „Jacob je na tom stejně mizerně jako ti ostatní?“ „Pořád se drží u Sama.“ Quil otočil hlavu a plivl ven z otevřeného okýnka. „A předtím – vyhýbal se někomu? Choval se zlostně?“ Quilův hlas byl tichý a chraptivý. „Ne tak dlouho jako ostatní. Možná jeden den. Pak ho Sam dohonil.“ „Co myslíš, že to je? Drogy nebo něco?“ „Nedokážu si představit, že by se Jacob nebo Embry dali na něco takového… ale co já vím? Co jiného by to mohlo být? A proč to staříky vůbec netrápí?“ Zavrtěl hlavou a v jeho očích se teď ukázal strach. „Jacob nechtěl patřit do tohohle… kultu. Nechápu, co se stalo, že změnil názor.“ Zíral na mě, obličej vyděšený. „Já nechci být další na řadě.“ V očích se mi odrážel jeho strach. Tohle bylo podruhé, co jsem o tom slyšela mluvit jako o kultu. Zachvěla jsem se. „Pomůžou ti nějak tvoji rodiče?“ Zašklebil se. „To jistě. Můj děda je v radě s Jacobovým tátou. Sam Uley je to nejlepší, co nás mohlo potkat, pokud jde o jeho názor.“ Zírali jsme na sebe hodnou chvíli. Už jsme byli v La Push a můj náklaďáček se sotva ploužil po prázdné silnici. Nedaleko před námi byl jediný obchod ve vesnici. „Tady vystupuju,“ řekl Quil. „Náš dům je přímo tamhle.“ Ukázal k dřevěnému domku za obchodem. Zajela jsem ke krajnici a on vyskočil z auta. „Já si na Jacoba počkám,“ řekla jsem mu zatvrzelým hlasem. „Hodně štěstí.“ Zabouchl dveře a sunul se dál po silnici, hlavu skloněnou dopředu, ramena svěšená. Udělala jsem otočku a mířila zpátky k Blackovým. Quilův obličej mě strašil. Vyděsilo ho, že je na řadě. Co se tady děje? Zastavila jsem před Jacobovým domem, zhasla motor a stáhla okýnka. Dneska bylo dusno, žádný větřík. Uvelebila jsem se na sedadle s nohama nataženýma na palubní desce a čekala. Pohyb, který jsem zachytila periferním viděním, mě přiměl otočit hlavu. Billy se na mě díval z okna se zmateným výrazem. Zamávala jsem mu a křečovitě se usmála, ale zůstala jsem na svém místě. Přimhouřil oči; pak spustil záclonu. Byla jsem připravená zůstat, jak dlouho bude třeba, ale vadilo mi, že nemám co dělat. Vydolovala jsem z batůžku pero a nějakou starou písemku. Začala jsem si čmárat na zadní stranu. Měla jsem sotva čas nakreslit jednu řadu kosočtverečků, když se ozvalo ostré zaklepání na dveře. Vyskočila jsem a vzhlédla. Čekala jsem, že to bude Billy. „Co tady děláš, Bello?“ zavrčel Jacob. Zírala jsem na něj v čirém údivu. Za ten poslední týden, co jsme se neviděli, se radikálně změnil. První věc, které jsem si všimla, byly jeho vlasy – ty krásné vlasy byly pryč, měl je ostříhané nakrátko, vypadalo to, jako by měl hlavu natřenou černým inkoustem, lesklým jako satén. Jeho líce jako by lehce ztvrdly, zpevněly… zestárly. Také krk a ramena mu nějak zmohutněly. Ruce, kterýma svíral okenní rám, vypadaly obrovské, pod rudohnědou kůží zřetelně vystupovaly šlachy a žíly. Ale fyzické změny byly bezvýznamné. Jeho výraz se změnil k nepoznání. Ten otevřený, přátelský úsměv byl pryč jako ty vlasy, vřelost jeho tmavých očí se změnila na zadumanou nedůtklivost, která mě udeřila do očí a okamžitě mě zneklidnila. V Jacobovi byla jakási temnota. Jako kdyby se moje slunce zhroutilo. „Jacobe?“ zašeptala jsem. Jenom na mě zíral, oči napjaté a rozzlobené. Uvědomila jsem si, že nejsme sami. Za ním stáli ostatní čtyři; všichni vysocí a s rudohnědou kůží, černé vlasy ostříhané nakrátko jako on. Mohli to být bratři – nepoznala jsem ani, který z té skupinky je Embry. Jejich vzájemnou podobnost umocňovala ta samá zarážející nepřátelskost v každém páru očí. V každém až na jeden. Ten kluk o pár let starší, Sam, stál úplně vzadu, a jeho obličej byl klidný a jistý. Musela jsem spolknout žluč, která se mi drala do krku. Chtěla jsem mu dát ránu. Ne, to mi nestačilo. Víc než kdy jindy mě mrzelo, že nemůžu být děsivý smrtící tvor, s kterým si nikdo neodváží zahrávat. Tvor, z kterého by byl Sam Uley podělaný až za ušima. Chtěla jsem být upír. Ta divoká touha mě zaskočila a vyrazila mi dech. Bylo to nejzapovězenější ze všech přání – i když jsem ho vyslovila jen z pomstychtivé touhy zneškodnit nepřítele –, protože bylo nejbolestivější. Taková budoucnost pro mě byla navždy ztracená, nikdy jsem ji neměla doopravdy na dosah. Snažila jsem se ovládnout, ale díra v hrudi mě dutě bolela. „Co chceš?“ zeptal se Jacob a jeho výraz byl čím dál nedůtklivější, jak sledoval tu hru emocí v mém obličeji. „Chci s tebou mluvit,“ odpověděla jsem slabým hlasem. Snažila jsem se soustředit, ale ještě jsem vrávorala k východu ze svého zakázaného snu. „Tak do toho,“ ucedil skrz zuby. Jeho pohled byl vzdorovitý. Nikdy jsem neviděla, že by se na někoho takhle díval, a už vůbec ne na mě. Zabolelo to překvapivě silně – fyzickou bolestí, která mě dloubala do hlavy. „O samotě!“ zasyčela jsem a můj hlas byl silnější. Podíval se za sebe a já jsem věděla, kam jeho oči zamíří. Všichni se otočili, aby viděli, co na to Sam. Sam přikývl, v obličeji nevzrušený výraz. Něco krátce podotkl v mně neznámém melodickém jazyce – s určitostí jsem poznala, že to není francouzština ani španělština, a hádala jsem, že půjde o quileutštinu. Otočil se a odcházel do domu. Ostatní, tedy Paul, Jared a Embry, ho následovali dovnitř. „Dobře.“ Jacob se zdál o trošku míň rozzuřený, když ostatní odešli. Jeho výraz byl maličko klidnější, ale také beznadějnější. Koutky měl neustále svěšené dolů. Zhluboka jsem se nadechla. „Ty víš, co chci vědět.“ Neodpověděl. Jenom na mě hořce koukal. Opětovala jsem jeho pohled a ticho se prodlužovalo. Bolest v jeho obličeji mě nervovala. Cítila jsem, jak se mi v krku začíná dělat knedlík. „Můžeme se projít?“ zeptala jsem se, dokud jsem mohla mluvit. Neodpověděl nijak; jeho obličej se nezměnil. Vystoupila jsem z auta, cítila jsem na sobě pohledy neviditelných očí za oknem, a vydala jsem se směrem k stromům na severní straně. Nohy mi čvachtaly v mokré trávě a blátě vedle silnice, a protože to byl jediný zvuk, zpočátku jsem si myslela, že za mnou Jacob nejde. Ale když jsem se rozhlédla, byl těsně vedle mě, asi uměl našlapovat tišeji. Cítila jsem se lépe v lemu stromů, kde nás Sam rozhodně nemohl sledovat. Jak jsme šli, hledala jsem to pravé, co říct, ale nic mě nenapadalo. Jenom jsem byla čím dál rozzlobenější, že se Jacob nechal vcucnout… že to Billy dovolil… že tam Sam mohl stát tak sebejistě a klidně… Jacob najednou zrychlil krok, lehce mě předešel, pak se otočil čelem ke mně a stoupl si mi do cesty, abych se taky musela zastavit. Ten pohyb měl takovou lehkost a půvab, že mě to vyvedlo z míry. Jacob byl dřív téměř stejně neohrabaný jako já, s tím svým nekonečným růstovým spurtem. Kdy se to změnilo? Ale neměla jsem čas o tom přemýšlet. „Tak ať to máme za sebou,“ začal Jacob tvrdým, chraptivým hlasem. Čekala jsem. Věděl, na co. „Není to tak, jak si myslíš.“ Jeho hlas byl najednou unavený „Není to tak, jak jsem si myslel já – byl jsem úplně vedle.“ „Tak jak je to tedy?“ Dlouze se mi díval do obličeje a přemítal. Hněv ho tak docela neopouštěl. „To ti nemůžu říct,“ prohlásil nakonec. Zaťala jsem čelist a promluvila skrz zuby. „Myslela jsem, že jsme kamarádi.“ „Byli jsme.“ Dal zlehka důraz na minulý čas. „Ale ty už kamarády nepotřebuješ,“ řekla jsem kysele. „Ty máš Sama. Není to milé? Vždycky jsi k němu tolik vzhlížel…“ „Předtím jsem ho nechápal.“ „A teď jsi uviděl světlo. Aleluja.“ „Nebylo to, jak jsem si myslel, že to je. Ale to není Samova vina. Pomáhá mi, seč může.“ Hlas se mu zlomil. Podíval se mi přes hlavu někam do daleka a z očí mu sršel hněv. „Tak on ti pomáhá,“ opakovala jsem pochybovačně. „Přirozeně.“ Ale zdálo se, že Jacob ani neposlouchá. Zhluboka, vědomě se nadechoval a snažil se uklidnit. Byl tak rozzlobený že se mu třásly ruce. „Jacobe, prosím tě,“ zašeptala jsem. „Proč mi nechceš říct, co se stalo? Třeba ti můžu pomoct.“ „Mně teď nemůže pomoct nikdo.“ Jeho slova byla jako tiché zasténání; hlas se mu zlomil. „Co ti to udělal?“ zeptala jsem se a v očích se mi sbíhaly slzy. Natáhla jsem k němu ruku, jak už jsem to jednou udělala, a postoupila jsem k němu s rozevřenou náručí. Tentokrát se přikrčil pryč a zvedl ruce v obranném gestu. „Nesahej na mě,“ zašeptal. „Je Sam nakažlivý?“ zamručela jsem. Ty pitomé slzy mi vyklouzly z koutků. Utřela jsem je hřbetem ruky a založila si ruce na prsou. „Přestaň z toho obviňovat Sama.“ Ta slova z něj vystřelila jako reflex. Rukama máchl vzhůru, aby si prohrábl vlasy, které už neměl, a pak je ochable spustil podél těla. „Tak koho mám obviňovat?“ opáčila jsem. Pousmál se; byl to smutný, pokřivený úsměv. „To nebudeš chtít slyšet.“ „To sakra budu!“ vyštěkla jsem. „Chci to vědět a chci to vědět hned.“ „To se pleteš,“ odsekl mi. „Neopovažuj se mi říkat, že se pletu – mně mozek nikdo nevymyl! Okamžitě mi řekni, čí je tohle všechno vina, když ne toho tvého milovaného Sama!“ „Řekla sis o to,“ zavrčel na mě a v očích se mu tvrdě zalesklo. „Jestli chceš na někoho svalovat vinu, co kdybys ukázala prstem na ty prašivé smrduté pijavice, které tolik miluješ?“ Pusa se mi otevřela dokořán a hlasitě jsem vydechla. Stála jsem jako přimrazená, jako probodnutá jeho dvojsmyslnými slovy. Zmítala mnou povědomá bolest, rozeklaná díra mě zevnitř trhala dokořán, ale to byla jen kulisa k chaosu mých myšlenek. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho slyšela správně. V jeho obličeji nebyla ani stopa nerozhodnosti. Jenom vztek. Pusu jsem stále měla dokořán. „Povídal jsem ti, že to nebudeš chtít slyšet,“ řekl. „Já nechápu, koho tím myslíš,“ zašeptala jsem. Pozvedl nevěřícně obočí. „Myslím, že chápeš přesně, koho tím myslím. Nechceš mě přinutit, abych to řekl, že ne? Nerad ti ubližuju.“ „Já nechápu, koho tím myslíš,“ opakovala jsem mechanicky. „Cullenovy,“ odpověděl pomalu. Protahoval to slovo a přitom pozoroval můj obličej. „Viděl jsem to – vidím ti na očích, co to s tebou dělá, když řeknu jejich jméno.“ Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu, jednak abych to popřela, jednak abych ji zbavila těch myšlenek. Jak to věděl? A jak to souvisí se Samovým kultem? Je to gang nepřátel upírů? K čemu by to bylo, zakládat takovou společnost, když ve Forks už žádní upíři nežijí? Proč by Jacob začal věřit historkám o Cullenových teď, když důkazy o nich jsou dávno pryč a nikdy se nevrátí? Trvalo mi dlouho, než jsem našla správnou odpověď. „Neříkej mi, že teď posloucháš Billyho nesmyslné pověry,“ řekla jsem v chabém pokusu o výsměch. „On ví víc, než jsem si myslel.“ „Mluv vážně, Jacobe.“ Propaloval mě kritickým pohledem. „Pověry stranou,“ řekla jsem rychle. „Pořád nechápu, z čeho obviňuješ… Cullenovy…“ – škub –, „když odjeli víc než před půl rokem. Jak je můžeš vinit z toho, co Sam dělá teď?“ „Sam nedělá nic, Bello. A já vím, že Cullenovi jsou pryč. Ale někdy… se věci dají do pohybu, a pak už je moc pozdě.“ „Co se dalo do pohybu? Na co je moc pozdě? Z čeho je obviňuješ?“ Najednou se mi díval zblízka přímo do obličeje a v očích mu hněvivě žhnulo. „Z toho, že existují,“ zasyčel. Byla jsem překvapená a vyvedená z míry, že se ozval Edwardův varovný hlas, když jsem ani neměla strach. „Teď mlč, Bello. Nedráždi ho,“ varoval mě v duchu. Od té doby, co si Edwardovo jméno prorazilo cestu pečlivě vystavěnými zdmi, za kterými jsem ho pohřbila, nebyla jsem schopná znovu ho tam uvěznit. Teď to nebolelo – během těch vzácných vteřin, kdy jsem slyšela jeho hlas, mě to nebolelo. Jacob přede mnou zuřil, třásl se hněvem. Nechápala jsem, proč se mi Edwardův hlas nečekaně ozval. Jacob byl rozlícený, sinalý vzteky, ale byl to Jacob. Nebyl tu žádný adrenalin, žádné nebezpečí. „Dej mu šanci, aby se uklidnil,“ naléhal Edwardův hlas. Zavrtěla jsem zmateně hlavou. „Nebuď směšný,“ řekla jsem jim oběma. „Fajn,“ odpověděl Jacob a znovu zhluboka oddechoval. „Já se s tebou nebudu hádat. Stejně je to jedno, ta škoda už se stala.“ „Jaká škoda?“ Necouvl, když jsem mu ta slova křičela do obličeje. „Pojďme zpátky. Už není co říct.“ Vyjeveně jsem zírala. „To si piš, že je co říct! Ještě jsi nic neřekl!“ Prošel kolem mě a loudal se zpátky k domu. „Dneska jsem potkala Quila,“ zakřičela jsem za ním. Zarazil se uprostřed kroku, ale neotočil se. „Vzpomínáš na svého kamaráda Quila? Jo, je vyděšený.“ Jacob se otočil, aby se na mě podíval. Jeho výraz byl bolestný. „Quil,“ hlesl pouze. „Taky se o tebe bojí. Je vyděšený.“ Jacob zíral někam za mě zoufalýma očima. Dloubala jsem dál. „Bojí se, že je na řadě.“ Jacob se opřel o strom. Jeho obličej pod rudohnědým povrchem nabral podivný odstín zelené. „On nebude na řadě,“ zamumlal si Jacob pro sebe. „Nemůže být. Už je konec. Tohle se nemůže dít pořád. Proč? Proč?“ Udeřil zaťatou pěstí do stromu. Nebyl to velký strom, byl tenký a jen o pár stop vyšší než Jacob. Ale přesto mě překvapilo, když se kmen poddal a hlasitě pod jeho údery praskl. Jacob zíral na to ostré, zlomené místo s šokem, který se rychle změnil v hrůzu. „Musím se vrátit.“ Otočil se a kráčel zpět tak rychle, že jsem musela popobíhat, abych mu stačila. „Zpátky k Samovi!“ „Takhle to vidíš ty,“ řekl asi. Moc jsem mu nerozuměla; mumlal a díval se jinam. Běžela jsem za ním až k náklaďáčku. „Počkej!“ zavolala jsem, když zamířil k domu. Otočil se a podíval se na mě, a já jsem viděla, že se mu zase třesou ruce. „Jeď domů, Bello. Já už se s tebou nemůžu stýkat.“ Nechtěl mi ublížit, ale povedlo se mu to, a bolelo to nečekaně silně. V očích se mi zase sbíhaly slzy. „Ty se… se mnou rozcházíš?“ Ta slova jsem zvolila úplně špatně, ale nepřišla jsem na lepší způsob, jak vyjádřit, na co se ptám. Koneckonců, to, co bylo mezi mnou a Jakem, bylo víc než nějaká školní láska. Silnější. Hořce se zasmál štěkavým smíchem. „To sotva. Kdyby to tak bylo, řekl bych: ‚Zůstaňme přáteli.‘ Nemůžu říct ani to.“ „Jacobe… proč? Sam ti nedovolí mít jiné přátele? Prosím tě, Jaku. Slíbil jsi mi to. Já tě potřebuju!“ Ta nicotná prázdnota mého života předtím – předtím, než mi do něj Jacob vnesl zdání toho, že má nějaký smysl – se vrátila a postavila se mi. Samota mě dusila v hrdle. „Je mi to líto, Bello,“ odsekával Jacob každé slovo chladným hlasem, který jako by mu ani nepatřil. Nevěřila jsem, že tohle byl skutečný význam jeho slov. Zdálo se, jako kdyby se těma rozzlobenýma očima snažil říct něco jiného, ale nedokázala jsem to rozluštit. Možná tady vůbec nešlo o Sama. Možná tohle nemělo vůbec co dělat s Cullenovými. Možná se jenom snažil nějak vykroutit z beznadějné situace. Možná bych ho měla nechat, jestli je to tak pro něj nejlepší. Měla bych to udělat. Bylo by to správné. Ale slyšela jsem, jak můj hlas přechází v šepot. „Je mi líto, že jsem nemohla… předtím… přála bych si, abych dokázala změnit, co k tobě cítím, Jacobe.“ Byla jsem zoufalá. Napínala, natahovala jsem pravdu tak dalece, až byla zakřivená téměř do tvaru lži. „Možná… možná bych se mohla změnit,“ zašeptala jsem. „Možná že kdybys mi dal trochu času… jenom mě teď neopouštěj, Jaku. To neunesu.“ Jeho obličej přešel ve vteřině od hněvu k hrozné bolesti. Jedna třesoucí se ruka se ke mně natáhla. „Ne. To si nesmíš myslet, Bello, prosím tě. Nedávej si to za vinu, nesmíš si myslet, že je to tvoje vina. Za tohle všechno můžu jenom já. Přísahám, o tebe tu vůbec nejde.“ „O tebe nejde, jde o mě,“ zašeptala jsem. „Jen jsem to nevěděla.“ „Myslím to vážně, Bello. Já nejsem…“ přemáhal se a jeho hlas byl ještě chraptivější, jak se snažil ovládnout své emoce. Jeho oči byly zmučené. „Nejsem dost dobrý, abych byl tvůj přítel, nebo cokoliv jiného. Už nejsem takový, jaký jsem býval dřív. Nejsem dobrý.“ „Cože?“ zírala jsem na něj, zmatená a zděšená. „Co to říkáš? Jsi mnohem lepší než já, Jaku. Ty jsi dobrý! Kdo ti řekl, že nejsi? Sam? To je ošklivá lež, Jacobe! Nedovol mu, aby ti tohle říkal!“ rozkřikla jsem se najednou. Jacobův obličej se zatvrdil a zlhostejněl. „Nikdo mi nic říkat nemusel. Já vím, co jsem.“ „Jsi můj přítel, to jsi! Jaku – tohle mi nedělej!“ Ustupoval ode mě. „Je mi to líto, Bello,“ zamumlal zlomeně. Otočil se a téměř utíkal do domu. Nebyla jsem schopná pohnout se z místa. Zírala jsem na červený domek; vypadal příliš malý, aby se do něj vešli čtyři velcí kluci a dva dospělí muži. Uvnitř se nic nedělo. Žádné třepotání okraje záclony, žádný zvuk hlasů nebo pohybu. Prázdně mi čelil. Začalo mrholit, déšť mě štípal do kůže. Nemohla jsem odtrhnout oči od domu. Jacob se vrátí. Musí. Déšť zesílil a vítr také. Kapky už nepadaly shůry; dopadaly v ostrém úhlu od západu. Cítila jsem vůni slané vody z oceánu. Vlasy mě šlehaly do tváře, lepily se na mokrá místa a zamotávaly se mi do řas. Čekala jsem. Nakonec se dveře otevřely a já jsem s úlevou udělala krok dopředu. Do dveří vjel Billy na vozíku. Za ním jsem nikoho neviděla. „Zrovna volal Charlie, Bello. Řekl jsem mu, že jsi na cestě domů.“ Jeho oči byly plné lítosti. Ta lítost to tak nějak završila. Neřekla jsem nic. Jenom jsem se jako robot otočila a nastoupila do auta. Předtím jsem nechala okýnka otevřená, a sedadla teď byla kluzká a mokrá. Nevadilo mi to. Beztak už jsem byla promoklá. Není to tak zlé! Není to tak zlé! Moje mysl se mě snažila uklidnit. Byla to pravda. Tohle nebylo tak zlé. Tohle pro mě nebyl konec světa, tentokrát ne. Tohle byl jenom konec té trochy klidu, který mi zbyl. To bylo všechno. Není to tak zlé, souhlasila jsem, a pak jsem dodala, ale je to dost zlé. Myslela jsem si, že Jake léčí tu díru ve mně – nebo ji alespoň ucpává, drží ji, aby mě tolik nebolela. Mýlila jsem se. On jenom hloubil svou vlastní, takže jsem teď byla děravá jako ementál. Divila jsem se, proč se nerozpadnu na kusy. Charlie čekal na verandě. Jak jsem zastavila, vyšel mi naproti. „Billy volal. Říkal, že ses pohádala s Jakem – říkal, že jsi pěkně rozzlobená,“ vysvětloval, když mi otvíral dveře. Pak se mi podíval do tváře. V jeho výrazu jsem zaznamenala nějaké zděšené poznání. Snažila jsem se pocítit, jak můj obličej vypadá zvenčí, abych věděla, co vidí. Zjistila jsem, že mi připadá prázdný a studený, a došlo mi, co mu to připomene. „Takhle přesně se to nestalo,“ zamumlala jsem. Charlie mě objal paží a pomohl mi vystoupit. Nekomentoval moje promočené oblečení. „Tak co se tedy stalo?“ zeptal se, když jsme byli uvnitř. Při těch slovech stáhl z opěradla pohovky přehoz a omotal mi ho kolem ramen. Uvědomila jsem si, že se pořád třesu. Můj hlas byl jako bez života. „Sam Uley rozhodl, že se mnou Jacob už nesmí kamarádit.“ Charlie na mě vrhl podivný pohled. „Kdo ti tohle řekl?“ „Jacob,“ konstatovala jsem, ačkoliv to přesně takhle nevyjádřil. Ale v podstatě to byla pravda. Charlie svraštil obočí. „Vážně si myslíš, že s tím Uleyovic klukem není něco v pořádku?“ „Vím to. Ale Jacob o tom se mnou nechce mluvit.“ Slyšela jsem, jak voda z mých šatů skapává na podlahu a cáká na linoleum. „Jdu se převléct.“ Charlie byl zamyšlený. „Dobře,“ řekl nepřítomně. Rozhodla jsem se, že se osprchuju, protože mi byla taková zima. Ale horká voda jaksi neovlivňovala teplotu mojí kůže. Když jsem vypnula vodu a vystoupila ze sprchy, slyšela jsem Charlieho, jak dole s někým mluví. Zabalila jsem se do osušky a potichu otevřela dveře koupelny. Charlieho hlas byl rozzlobený. „Tohle neberu. To nedává žádný smysl.“ Pak bylo ticho a já jsem si uvědomila, že mluví do telefonu. Uběhla minuta. „Nesváděj to na Bellu!“ zakřičel najednou Charlie. Vyskočila jsem. Když znovu promluvil, jeho hlas byl opatrný a tišší. „Bella dala jasně najevo, že jsou s Jacobem jenom kamarádi… No, jestli to tak bylo, tak proč jsi to neřekl hned? Ne, Billy, já myslím, že ona má v tomhle pravdu… Protože znám svou dceru, a jestli říká, že se Jacob předtím bál…“ Byl přerušen uprostřed věty, a když odpovídal, zase skoro křičel. „Jak to myslíš, že neznám svou dceru tak dobře, jak si myslím!“ Chviličku poslouchal a jeho odpověď byla tak tichá, že jsem ji málem neslyšela. „Jestli si myslíš, že jí to budu připomínat, tak to ses šeredně spletl. Zrovna se přes to začíná dostávat, a myslím, že je to hlavně díky Jacobovi. Jestli ji to, co má Jacob s tím Samem, ať je to cokoliv, stáhne zpátky do deprese, tak se mi z toho Jacob bude muset zodpovídat. Jsi můj přítel, Billy, ale tohle ubližuje mojí rodině.“ Následovala další přestávka na Billyho odpověď. „To jsi pochopil správně – ti kluci překročí hranici prstem u nohy, a já se to dozvím. Budeme tu situaci sledovat, tím si můžeš být jistý.“ Už to nebyl Charlie; teď mluvil policejní ředitel Swan. „Fajn. Jo. Sbohem.“ Telefon hlasitě zapadl do vidlice. Rychle jsem po špičkách přešla chodbu do svého pokoje. Charlie si v kuchyni něco hněvivě bručel. Takže Billy bude svalovat vinu na mě. Já jsem Jaka uháněla a on už toho měl dost. Bylo to zvláštní, protože jsem se sama bála, že to tak je, ale po tom, co mi Jacob dnes odpoledne řekl, už jsem tomu nevěřila. Bylo to mnohem víc než jen neopětovaná školní láska a mě překvapilo, že by se Billy snížil k tomu, aby to tvrdil. Vzbudilo to ve mně přesvědčení, že to tajemství, které si střeží, je mnohem větší, než jsem si představovala. Alespoň mám teď Charlieho na své straně. Natáhla jsem si pyžamo a stulila se do postele. V tu chvíli se mi zdál život tak černý, že jsem si dovolila podvádět. Ta díra – teď už díry – stejně bolely, tak co na tom sejde? Vytáhla jsem vzpomínku – ne skutečnou, ta by bolela příliš, ale falešnou vzpomínku na Edwardův hlas, který jsem v duchu slyšela dnes odpoledne – a přehrávala jsem si ji v hlavě pořád dokola, až jsem usnula a slzy mi přitom stále klidně stékaly po prázdném obličeji. Dnes v noci se mi zdál nový sen. Padal déšť a Jacob šel neslyšně vedle mě, ačkoliv pod mýma nohama země vrzala jako suchý štěrk. Ale tohle nebyl můj Jacob; byl to ten nový, zahořklý, půvabný Jacob. Hladká obratnost jeho chůze mi připomínala někoho jiného, a jak jsem se dívala, jeho rysy se začínaly měnit. Hnědočervená barva jeho kůže bledla, až byl ve tváři bělavý jako kost. Jeho oči zezlátly, pak zrudly a pak zase zezlátly. Jeho ostříhané vlasy se vlnily ve vánku a měnily barvu dobronzova, kde se jich dotkl vítr. A jeho obličej nabíral takovou krásu, až mi to bralo dech. Natáhla jsem se po něm, ale on ustoupil o krok zpátky a zvedl ruce před sebe jako štít. A pak Edward zmizel. Nebyla jsem si jistá, když jsem se ve tmě probudila, jestli jsem zrovna začala plakat nebo jestli mi tekly slzy, zatímco jsem spala, a teď jenom tečou dál. Zírala jsem na temný strop. Cítila jsem, že noc je tak v půli – stále jsem se zmítala v polospánku. Zavřela jsem unaveně oči a modlila se za hluboký spánek beze snů. V tu chvíli jsem zaslechla hluk, který mě předtím musel vzbudit. Něco ostrého mi dlouze škrábalo na okno s vysokým kvílením, jako nehty o sklo. 12. VETŘELEC Vytřeštila jsem oči strachy, ačkoliv jsem byla tak vyčerpaná a zmatená, že jsem si nebyla ještě jistá, jestli jsem vzhůru, nebo spím. Ozvalo se další škrábání na okno provázené tím samým tenkým vysokým zvukem. Zmatená a nemotorná ospalostí jsem se vymotala z postele k oknu a cestou jsem se mrkáním snažila setřást slzy, které mi zůstaly v očích. Za sklem nejistě kolísal velký temný stín a kymácel se ke mně, jako kdyby chtěl okno prorazit. Vrávoravě jsem ustoupila dozadu, celá vyděšená, a hrdlo se mi sevřelo, že jsem nemohla vykřiknout. Victoria. Přišla si pro mne. Jsem mrtvá. Ale Charlieho nedostane! Potlačila jsem výkřik, který se mi dral z hrdla. Tohle si budu muset odbýt v tichosti. Nějak to zvládnu. Musela jsem zabránit tomu, aby se Charlie přišel přesvědčit… A pak ten tmavý stín zavolal známým chraplavým hlasem. „Bello!“ volal přidušeně. „Au! Zatraceně, otevři to okno! AU!“ Potřebovala jsem dvě vteřiny, abych setřásla strach, než jsem se mohla pohnout, ale pak jsem spěchala k oknu a otevřela ho. Mraky byly zezadu matně osvětlené, což mi stačilo na to, abych rozeznávala obrysy. „Co tu děláš?“ vydechla jsem. Jacob nejistě visel na vršku jedle, která rostla uprostřed malého dvorku před domem. Jeho vahou se strom ohnul ke zdi a on se teď houpal – nohy mu klinkaly šest metrů nad zemí – necelý metr ode mne. Tenké větve na špici stromu škrábaly o stěnu domu s vrzavým kvílením. „Snažím se dodržet“ – hromoval a posunul těžiště, jak ho vršek stromu praštil – „svůj slib!“ Zamrkala jsem mokrýma zamlženýma očima, najednou jsem si byla jistá, že se mi to zdá. „Kdy jsi mi slíbil, že se zabiješ pádem ze stromu u nás před domem?“ Odfrkl si pohrdlivě a komíhal nohama, aby zlepšil rovnováhu. „Uhni mi z cesty,“ poručil. „Cože?“ Znovu zakomíhal nohama dozadu a dopředu, aby si zvýšil rozkmit. Došlo mi, o co se pokouší. „Jaku, ne!“ Ale přikrčila jsem se, protože už bylo pozdě. Se zabručením se vrhl do mého otevřeného okna. Do hrdla se mi dral další křik, jak jsem čekala, že spadne a zabije se – nebo se alespoň zmrzačí o dřevěné obití domu. K mému šoku se hbitě zhoupl do mého pokoje a s hlasitým žuchnutím přistál na nohou. Oba jsme se automaticky podívali ke dveřím a zadrželi dech. Čekali jsme, jestli ten hluk neprobudil Charlieho. Uběhl krátký okamžik ticha a pak jsme uslyšeli ztlumený zvuk Charlieho chrápání. Po Jacobově tváři se roztáhl široký úsměv; zdálo se, že je na sebe mimořádně pyšný. Nebyl to ten úsměv, který jsem znala a milovala – byl to nový úsměv, zůstal jen hořkým výsměchem jeho staré upřímnosti, na nové tváři, která patřila Samovi. To na mě bylo trochu moc. Kvůli tomuhle klukovi jsem plakala, až jsem z toho usnula. Jeho hrubé odmítnutí vyrazilo bolestivou novou díru do toho, co mi zbylo z hrudi. Nechal po sobě novou noční můru, jako infekci v ráně – urážku po zranění. A teď tady stál v mém pokoji a culil se na mě, jako kdyby se nic nestalo. A co hůř, i když byl jeho příchod hlučný a podivný, připomněl mi doby, kdy se ke mně Edward vkrádal v noci oknem. A ten, kdo mi to připomínal, zlomyslně dloubal do nezhojených ran. Všechno tohle a navíc ještě fakt, že jsem byla utahaná jako kůň, mě nenaladilo zrovna přátelsky. „Vypadni!“ zasyčela jsem a dala do toho šepotu tolik jedovatosti, kolik jsem jen dokázala. Zamrkal a jeho obličej ztuhl překvapením. „Ne,“ zaprotestoval. „Přišel jsem se omluvit.“ „To neberu!“ Snažila jsem se vystrčit ho zpátky ven z okna – konec konců, jestli je to jen sen, tak si nemůže doopravdy ublížit. Bylo to ovšem zbytečné. Nepohnula jsem s ním ani o píď. Rychle jsem spustila ruce a ustoupila od něj. Neměl na sobě tričko, ačkoliv vzduch proudící oknem dovnitř byl tak studený, že mě roztřásl, a mně bylo nepříjemné dotýkat se rukama jeho nahé hrudi. Jeho kůže pálila, jako když jsem mu posledně sahala na čelo. Jako kdyby byl pořád nemocný a měl horečku. Nezdál se nemocný. Ale byl obrovský. Naklonil se nade mnou, tak velký, že zastínil okno, neschopen slova z mé zuřivé reakce. Najednou to bylo prostě víc, než jsem dokázala snést – připadalo mi, jako by se na mě najednou zhroutily všechny mé bezesné noci. Byla jsem tak příšerně unavená, že jsem si myslela, že se snad okamžitě zhroutím na podlahu. Nejistě jsem zavrávorala a snažila se udržet oči otevřené. „Bello?“ zašeptal úzkostně Jacob. Chytil mě za loket, jak jsem se znovu zakymácela, a kormidloval mě zpátky k posteli. Nohy mi podklesly, když jsem došla k pelesti, a já jsem sebou plácla na matraci jako hadrová panenka. „Hele, jsi v pořádku?“ zeptal se Jacob a na čele mu naskočily ustarané vrásky. Podívala jsem se na něj, slzy na tvářích mi ještě neoschly. „Kdy proboha budu v pořádku, Jacobe?“ Úzkost v jeho obličeji nahradila stopa hořkosti. „No jasně,“ souhlasil a zhluboka se nadechl. „Stojí to za hovno. No… Já – já se hrozně omlouvám, Bello.“ Ta omluva byla upřímná, o tom nebylo pochyb, ačkoliv měl ve tváři stále patrný hněv. „Proč jsi sem přišel? Já nechci, aby ses mi omlouval, Jaku.“ „Já vím,“ zašeptal. „Ale nemohl jsem věci nechat tak, jak zůstaly odpoledne. To bylo hrozné. Je mi to líto.“ Zavrtěla jsem unaveně hlavou. „Já ničemu nerozumím.“ „Já vím. Chci ti to vysvětlit…“ Najednou se odmlčel s pusou otevřenou, téměř jako by mu něco odřízlo přívod vzduchu. Pak se zhluboka nadechl. „Ale nemůžu,“ dokončil zase rozzlobeně. „Je mi líto, ale nejde to.“ Položila jsem si hlavu do dlaní. „Proč?“ zeptala jsem se ztlumeně. Chvilku mlčel. Otočila jsem hlavu ke straně – příliš unavená, abych ji udržela vzpřímenou – abych viděla jeho výraz. Překvapil mě. Jeho oči se dívaly úkosem, zuby měl zaťaté, čelo zvrásněné úsilím. „Co se děje?“ zeptala jsem se. Ztěžka vydechl a já jsem si uvědomila, že zadržoval dech. „Nemůžu to udělat,“ zamumlal bezmocně. „Co nemůžeš?“ Ignoroval mou otázku. „Podívej, Bello, ty jsi nikdy neměla tajemství, které jsi nesměla nikomu prozradit?“ Podíval se na mě vědoucíma očima a moje myšlenky okamžitě přeskočily ke Cullenovým. Doufala jsem, že se netvářím příliš provinile. „Něco, co jsi věděla, že musíš utajit před Charliem, před maminkou…?“ naléhal. „Něco, o čem jsi nechtěla mluvit ani se mnou? Dokonce ani teď?“ Cítila jsem, jak se mi oči napjaly. Neodpověděla jsem na jeho otázku, ačkoliv jsem věděla, že to bude považovat za kladnou odpověď. „Dokážeš pochopit, že bych mohl být ve stejné… situaci?“ Znovu se přemáhal, zdálo se, že se pere o správná slova. „Někdy se loajalita postaví do cesty tomu, co chceš udělat. Někdy nejde o tvoje tajemství, a proto ho nemůžeš prozradit.“ Tak proti tomu jsem nemohla nic namítat. Měl naprostou pravdu – měla jsem tajemství, které nebylo moje, a já jsem neměla právo ho prozradit, tajemství, které jsem se cítila zavázána chránit. Tajemství, o kterém najednou jako by Jacob všechno věděl. Stále jsem nechápala, jak to souvisí s ním nebo se Samem nebo s Billym. Co je jim do toho, když už jsou Cullenovi stejně pryč? „Já nevím, proč jsi sem přišel, Jacobe, když jsi mi chtěl nabídnout jenom hádanky místo odpovědí.“ „Promiň,“ zašeptal. „Mně to hrozně vadí, ale jinak to nejde.“ Dlouhou chvíli jsme se jeden na druhého dívali v temném pokoji, na tváři beznadějný výraz. „Největší legrace na tom je,“ vyhrkl najednou, „že ty už to víš. Já už jsem ti všechno řekl!“ „O čem to mluvíš?“ Vyplašeně se nadechl a pak se ke mně naklonil a jeho výraz se ve vteřině změnil z beznaděje v planoucí naléhavost. Zíral mi zuřivě do očí a jeho hlas byl zbrklý a dychtivý. Říkal mi ta slova přímo do obličeje; jeho dech byl stejně horký jako jeho kůže. „Myslím, že jsem přišel na způsob, jak si s tím poradit – ty to totiž víš, Bello! Nemůžu ti to říct, ale kdybys to uhodla! To by mi vytrhlo trn z paty!“ „Ty chceš, abych hádala? Co mám uhodnout?“ „Moje tajemství! Ty to dokážeš – ty znáš odpověď!“ Dvakrát jsem zamrkala, snažila jsem se vyčistit si hlavu. Byla jsem tak unavená. Nic, co říkal, mi nedávalo smysl. Díval se na můj bezvýrazný obličej a pak se jeho tvář znovu napjala úsilím. „Vydrž, uvidíme, jestli ti dokážu nějak pomoct,“ řekl. Ať se snažil udělat cokoliv, bylo to tak těžké, že namáhavě oddychoval. „Pomoct?“ zeptala jsem se a snažila se udržet soustředění. Víčka se mi zavírala, ale přinutila jsem se nechat je otevřená. „Jo,“ řekl a ztěžka dýchal. „Dát ti nápovědu, víš.“ Vzal můj obličej do svých ohromných pálivých dlaní a podržel ho pár centimetrů od svého. Zíral mi do očí a šeptal, jako kdyby chtěl sdělit něco mezi řádky. „Pamatuješ si na den, kdy jsme se poprvé setkali – na pláži v La Push?“ „Samozřejmě.“ „Vyprávěj mi o tom.“ Zhluboka jsem se nadechla a snažila se soustředit. „Ptal ses na můj náklaďáček…“ Přikývl a pobízel dál. „Mluvili jsme o Rabbitu…“ „Pokračuj.“ „Šli jsme se projít dolů po pláži…“ Zatímco jsem vzpomínala, tváře se mi pod jeho dlaněmi ohřívaly, ale on by si toho nevšiml, jak byla jeho kůže horká. Požádala jsem ho tehdy, aby se se mnou šel projít, pak jsem s ním nešikovně flirtovala, abych z něj vydolovala informace, a podařilo se mi to. Přikyvoval a nedočkavě mě pobízel, abych vzpomínala dál. Můj hlas byl skoro neslyšitelný. „Vyprávěl jsi mi strašidelné historky… quileutské legendy.“ Zavřel oči a znovu je otevřel. „Ano.“ To slovo bylo napjaté, horlivé, jako kdybych se dostávala k něčemu životně důležitému. Mluvil pomalu, aby bylo každé slovo zřetelné. „Pamatuješ si, co jsem říkal?“ I ve tmě musel být schopen vidět změnu v barvě mého obličeje. Jak jsem na to vůbec mohla zapomenout? Aniž by si uvědomoval, co dělá, řekl mi přesně to, co jsem toho dne potřebovala vědět – že Edward je upír. Díval se na mě očima, které věděly příliš mnoho. „Zamysli se pořádně,“ nabádal mě. „Ano, pamatuju si to,“ vydechla jsem. Zhluboka se nadechl, přemáhal se. „Pamatuješ si všechny histor–?“ Nemohl dokončit otázku. Ústa se mu otevřela dokořán, jako kdyby měl něco nacpaného v krku. „Všechny historky?“ zeptala jsem se. Němě přikývl. V hlavě mi vířilo. Jenom jediná historka byla opravdu důležitá. Věděla jsem, že zmínil i jiné, ale nemohla jsem si vzpomenout na ten pro mě bezvýznamný úvod, když jsem měla mozek tak zatemněný vyčerpáním. Začínala jsem vrtět hlavou. Jacob zasténal a seskočil z postele. Přitiskl si pěsti na čelo a dýchal rychle a rozzlobeně. „Ty to víš, ty to víš,“ mumlal si pro sebe. „Jaku? Jaku, prosím tě. Já jsem vyčerpaná. Tohle mi teď vůbec nejde. Možná ráno…“ Nabral zhluboka dech, aby se uklidnil, a přikývl. „Možná se ti to vybaví. Asi chápu, proč si pamatuješ jen tu jednu historku,“ dodal sarkastickým, hořkým tónem. Žuchnul zpátky na postel vedle mě. „Nevadilo by ti, kdybych se tě zeptal na jednu věc?“ pokračoval, stále sarkastickým tónem. „Od té doby umírám touhou to vědět.“ „Na jakou věc?“ zeptala jsem se opatrně. „Jde o tu upíří historku, kterou jsem ti vykládal.“ Dívala jsem se na něj obezřetnýma očima, neschopna odpovědi. Stejně se zeptal. „Ty jsi to tehdy vážně nevěděla?“ zeptal se zase chraplavě. „Až ode mě ses dozvěděla, co je zač?“ Jak tohle věděl? Proč se rozhodl té historce uvěřit, a proč teď? Zatnula jsem zuby. Zírala jsem na něj a nehodlala jsem odpovědět. To mu došlo. „Chápeš, jak to myslím s tou loajalitou?“ zamumlal ještě chraplavěji. „Jsem ve stejné situaci jako ty, ale mám to horší. Nedokážeš si představit, jak pevně jsem vázán…“ Nelíbilo se mi to – nelíbilo se mi, jak přivíral oči, jako kdyby měl bolest, když mluvil o tom, že je vázán. Nelíbilo se bylo slabé slovo – uvědomila jsem si, že to nenávidím, nenávidím cokoliv, co mu působí bolest. Zuřivě to nenávidím. V duchu se mi vybavil Samův obličej. Já jsem se zavázala dobrovolně. Ochraňovala jsem tajemství Cullenových z lásky; neopětované sice, ale opravdové. Pro Jacoba to asi tak nebylo. „Neexistuje žádný způsob, jak by ses z toho mohl vyvázat?“ zašeptala jsem a dotkla se hrubého místa na temeni, kde mu končily ostříhané vlasy. Ruce se mu začaly třást, ale neotevřel oči. „Ne, tohle mám na celý život. Na doživotí.“ Smutný smích. „Možná déle.“ „Ne, Jaku,“ zasténala jsem. „Co kdybychom utekli? Jenom ty a já. Co kdybychom utekli z domova a nechali Sama tady?“ „Bello, před tím se nedá utéct,“ zašeptal. „Ale utekl bych s tebou, kdybych mohl.“ Také ramena se mu teď třásla. Zhluboka se nadechl. „Podívej, já musím odejít.“ „Proč?“ „Zaprvé vypadáš, jako kdybys měla každou chvíli omdlít. Potřebuješ se vyspat – já potřebuju, abys byla ve formě. Ty na to přijdeš, musíš.“ „A proč ještě?“ Zamračil se. „Musel jsem se vykrást z domu – nemám se s tebou vídat. Budou se divit, kde jsem.“ Zkroutil pusu. „Asi bych měl jít a dát jim vědět.“ „Nemusíš jim nic říkat,“ zasyčela jsem. „Ale stejně to udělám.“ Vzplanula jsem hněvem. „Já je nenávidím!“ Jacob se na mě překvapeně podíval vykulenýma očima. „Ne, Bello. Nesmíš ty kluky nenávidět. Sam za to nemůže, a nikdo z nich. Už jsem ti to říkal – je to ve mně. Sam je ve skutečnosti… no, nevěřila bys, jak je skvělý. Jared a Paul jsou taky bezvadní, ačkoliv Paul je tak trochu… A Embry byl vždycky můj přítel. Na tom se nic nezměnilo – je to jediná věc, která se nezměnila. Je mi vážně zle, když si vzpomenu, co jsem si o Samovi dřív myslel…“ Sam že je neuvěřitelně skvělý? Zírala jsem na něj nevěřícně, ale nechala jsem to být. „Tak proč se se mnou nemáš vídat?“ zeptala jsem se. „Není to bezpečné,“ zamumlal s očima sklopenýma. Jeho slova mě rozechvěla strachy. Věděl také tohle? Nikdo kromě mě to nevěděl. Ale měl pravdu – byla hluboká noc, ideální čas k lovu. Jacob by tu u mě v pokoji neměl být. Kdyby pro mě někdo přišel, musím být sama. „Kdybych si myslel, že je to příliš… příliš riskantní,“ zašeptal, „nepřišel bych. Ale Bello,“ podíval se na mě znovu, „dal jsem ti slib. Neměl jsem ponětí, že bude tak těžké ho dodržet, ale to neznamená, že se nebudu snažit.“ Viděl mi na očích, že mu nerozumím. „Po tom pitomém filmu,“ připomněl mi. „Slíbil jsem ti, že ti nikdy neublížím… Takže dneska odpoledne jsem to vážně přepískl, že jo?“ „Já vím, že jsi to nechtěl udělat, Jaku. To je v pořádku.“ „Díky, Bello.“ Vzal mě za ruku. „Udělám, co můžu, abych tu byl pro tebe, jak jsem ti to slíbil.“ Najednou se na mě usmál. Ten úsměv nebyl jeho ani Samův, ale taková podivná kombinace obou. „Opravdu by pomohlo, kdybys na to dokázala přijít sama, Bello. Ze všech sil se o to pokus.“ Ušklíbla jsem se. „Vynasnažím se.“ „A já se zase vynasnažím brzy tě navštívit.“ Povzdechl si. „A oni se vynasnaží, aby mi to rozmluvili.“ „Neposlouchej je.“ „Vynasnažím se.“ Zavrtěl hlavou, jako kdyby pochyboval o svém úspěchu. „Až na to přijdeš, hned mi to přijeď povědět.“ V tu chvíli ho něco napadlo, až se mu roztřásly ruce. „Jestli… jestli chceš.“ „Proč bych tě neměla chtít vidět?“ Jeho obličej ztvrdl a zhořkl, teď to byl stoprocentně obličej, který patřil Samovi. „No, napadá mě jeden důvod,“ řekl hrubým tónem. „Podívej, vážně musím jít. Mohla bys pro mě něco udělat?“ Jen jsem přikývla, vystrašená z té změny, která se s ním stala. „Alespoň mi zavolej – jestli mě nebudeš chtít znovu vidět. Dej mi vědět, jestli se tak rozhodneš.“ „To se nestane…“ Zvedl ruku, aby mě přerušil. „Jen mi dej vědět.“ Vstal a zamířil k oknu. „Nebuď blázen, Jaku,“ přemlouvala jsem ho. „Zlomíš si nohu. Jdi dveřmi. Charlie tě nechytí.“ „Já si neublížím,“ zamumlal, ale otočil se ke dveřím. Zaváhal, když šel kolem mě, a podíval se na mě s výrazem, jako kdyby ho něco ponoukalo. Prosebně natáhl ruku. Uchopila jsem ji a on mnou najednou škubl – příliš hrubě – a strhl mě z postele, až jsem se s ducnutím zarazila o jeho hruď. „Kdyby náhodou,“ zamumlal mi do vlasů a drtil mě v medvědím objetí, při kterém mi praskala žebra. „Nemůžu – dýchat!“ lapala jsem po dechu. Okamžitě mě pustil, ale ještě mě podržel jednou rukou v pase, abych neupadla. Postrčil mě, tentokrát něžněji, zpátky na postel. „Trochu se vyspi, Bells. Musíš do toho zapojit hlavu. Já vím, že to dokážeš. Potřebuju, abys to pochopila. Já tě nechci ztratit, Bello. Ne kvůli tomuhle.“ Jedním krokem byl u dveří, tiše je otevřel a pak zmizel. Poslouchala jsem, jak pod jeho kroky budou vrzat schody, ale žádný zvuk se neozval. Lehla jsem si zpátky do postele, hlava se mi točila. Byla jsem příliš zmatená, příliš opotřebovaná. Zavřela jsem oči, snažila se najít v tom nějaký smysl, ale nevědomí mě pohltilo tak rychle, že jsem to nestihla. Nebyl to ten klidný, bezesný spánek, po kterém jsem toužila – samozřejmě. Znovu jsem byla v lese a jako vždycky jsem začínala bloudit. Rychle jsem si uvědomila, že tohle není ten samý sen jako obvykle. Zaprvé jsem necítila žádné nutkání chodit dokola a hledat; potulovala jsem se jenom ze zvyku, protože v této části snu se to ode mě obvykle očekávalo. Vlastně to ani nebyl ten samý les. Jeho vůně byla jiná a světlo také. Voněl, ale ne jako vlhká země v lese, spíš jako slaná voda oceánu. Neviděla jsem nebe; přesto se mi zdálo, že slunce určitě svítí – listy nade mnou byly jasně nefritově zelené. Tohle byl les kolem La Push – blízko tamní pláže, tím jsem si byla jistá. Věděla jsem, že když najdu pláž, uvidím i slunce, a tak jsem spěchala vpřed, vedená slabým zvukem vln v dálce. A pak se tam objevil Jacob. Popadl mě za ruku a táhl mě zpátky do nejčernější části lesa. „Jacobe, co se děje?“ ptala jsem se ho. Dívala jsem se do vystrašeného chlapeckého obličeje. Jeho vlasy byly zase krásné, měl je vzadu v týlu stažené do ohonu. Škubal vší silou, ale já jsem se bránila; nechtěla jsem jít do tmy. „Utíkej, Bello, musíš utíkat!“ zašeptal vyděšeně. Ten náhlý pocit déjà vu byl tak silný, že mě skoro probudil. V tu chvíli jsem věděla, proč to tady poznávám. Protože já už jsem tu byla, jen v jiném snu. Stalo se to před milionem let, patřilo to do úplně jiného života. Tohle byl sen, který se mi zdál tu noc, kdy jsem se procházela s Jacobem po pláži, tu první noc, kdy jsem už věděla, že Edward je upír. Tím, jak jsem na ten den dneska vzpomínala s Jacobem, jsem tenhle sen vytáhla z hromady svých pohřbených vzpomínek. Dívala jsem se na ten sen s odstupem a čekala jsem, až se přehraje. Z pláže ke mně přicházelo světlo. Za chviličku projde mezi stromy Edward, jeho kůže bude slabě zářit a jeho oči budou černé a nebezpečné. Pokyne mi a usměje se. Bude krásný jako anděl, ale zuby bude mít špičaté a ostré… Ale předbíhala jsem se. Napřed se musí stát něco jiného. Jacob pustil mou ruku a zavyl. Třásl se a škubal sebou, pak padl na zem u mých nohou. „Jacobe!“ vykřikla jsem, ale byl pryč. Místo něj tam stál ohromný červenohnědý vlk s tmavýma, inteligentníma očima. Sen změnil směr, jako když vlak přehodí na jinou kolej. Tohle nebyl ten samý vlk, o kterém se mi zdálo v tom jiném životě. Tohle byl velký rudohnědý vlk, od kterého jsem před týdnem stála na louce jenom na půl kroku. Tenhle vlk byl obrovský, monstrózní, větší než medvěd. Tenhle vlk se na mě upřeně díval, snažil se mi dát svýma inteligentníma očima najevo něco velmi podstatného. Černohnědýma, povědomýma očima Jacoba Blacka. Probudila jsem se, jak jsem křičela z plných plic. Skoro jsem čekala, že mě tentokrát Charlie přijde zkontrolovat. Tohle nebyl můj obvyklý křik. Zabořila jsem hlavu do polštáře a snažila se ztlumit hysterii, která se mým křikem drala na povrch. Přitiskla jsem si bavlněný povlak pevně na obličej a přála si, abych stejně tak mohla udusit spojitost, ke které jsem právě došla. Ale Charlie dovnitř nepřišel a mně se nakonec podařilo zdusit ten podivný jekot, který mi vycházel z hrdla. Celé jsem si to teď vybavila – každé slovo, které mi Jacob řekl toho dne na pláži, i tu část, než se dostal k upírům, „studeným“. Obzvláště tu první část. „Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme – myslím my Quileuté?“ začal. „Vlastně ne,“ přiznala jsem. „No, existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa – staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou.“ Usmál se, aby mi ukázal, jak málo těm historkám věří. „Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků – a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet. A pak jsou historky o studených,“ hlas mu klesl trochu níž. „Studených?“ „Ano. Existují historky o studených stejně staré jako legendy o vlcích, ale některé jsou mnohem mladší. Podle legendy můj vlastní pradědeček některé ze studených znal. On to byl, kdo s nimi uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území.“ Zvedl oči v sloup. „Tvůj pradědeček?“ „Byl starší kmene, jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlků – no, vlastně ne obyčejných vlků, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci.“ „Vlkodlaci mají nepřátele?“ „Jenom jednoho.“ V krku jsem měla knedlík, který mě dusil. Snažila jsem se ho spolknout, ale byl tam usazený a nehýbal se. Chtěla jsem ho vyplivnout. „Vlkodlak,“ vydechla jsem. Ano, to bylo slovo, kterým jsem se dusila. Celý svět se zakymácel, vychýlil se špatným směrem ze své osy. Jaké je tohle místo? Může doopravdy existovat svět, kde staré legendy ožívají a překračují hranice malých bezvýznamných městeček, aby se utkaly s mytickými příšerami? Znamenalo to, že každá nemožná pohádka má někde pravdivý základ? Existuje vůbec nějaký rozumný a normální svět, nebo je všechno jenom magie a strašidelné historky? Sevřela jsem si hlavu do dlaní, aby mi nevybuchla. Tichý střízlivý hlas vzadu v mé mysli se mě ptal, proč tak vyvádím. Copak jsem dávno neuvěřila v existenci upírů – a tenkrát bez vší té hysterie? Přesně tak, chtěla jsem na něj zakřičet zpátky. Cožpak nestačí jeden mýtus, není to dost na celý život? Navíc jsem nikdy ani na chvilku nepřestávala vnímat, že Edward Cullen je naprosto mimořádný. Nebylo to takové překvapení, když jsem zjistila, co je zač – protože bylo jasné, že to není obyčejný člověk. Ale Jacob? Jacob, který byl jenom Jacob a nic víc než Jacob? Jacob, můj kamarád? Jacob, jediný člověk, ke kterému jsem si dokázala vytvořit nějaký vztah… A ani on nebyl člověk. Potlačovala jsem nutkání znovu se rozkřičet. Co tohle vypovídalo o mně? Na to jsem znala odpověď. Vypovídalo to, že je se mnou něco hluboce v nepořádku. Proč by se jinak můj život hemžil postavami z hororových filmů? Proč by mi jinak na nich záleželo tolik, že mě to trhá na kusy, když se chovají, jak jim jejich mytická podstata velí? V hlavě se mi všechno točilo a posouvalo, takže věci, které předtím znamenaly jedno, teď znamenaly něco jiného. Neexistoval žádný kult. Nikdy neexistoval žádný kult, ani žádný gang. Ne, bylo to mnohem horší. Byla to smečka. Smečka pěti neuvěřitelně obrovských, různobarevných vlkodlaků, kteří se za mnou kradli po Edwardově louce… Najednou mě popadl horečnatý spěch. Koukla jsem na hodiny – bylo dost brzo, ale mně to bylo jedno. Musela jsem se okamžitě dostat do La Push. Musela jsem vidět Jacoba, aby mi mohl říct, že jsem se úplně nezbláznila. Natáhla jsem si první čisté oblečení, které jsem našla, a bylo mi jedno, jestli se k sobě hodí, nebo ne, a pádila jsem dolů, brala jsem schody po dvou. Málem jsem narazila do Charlieho, jak jsem smykem zabrzdila v chodbě cestou ke dveřím. „Kam jdeš?“ divil se. Oba jsme byli překvapení, že jeden druhého vidí. „Víš, kolik je hodin?“ „Jo. Musím se vidět s Jacobem.“ „Myslel jsem, že ta věc se Samem…“ „To nevadí, musím s ním hned teď mluvit.“ „Je hodně brzo.“ Zamračil se, když se můj výraz neměnil. „Nechceš se nasnídat?“ „Nemám hlad,“ vyhrkla jsem. Stál mi v cestě k východu. Zvažovala jsem, že se kolem něj protáhnu a uteču mu, ale věděla jsem, že bych mu to později musela vysvětlovat. „Vrátím se brzy, ano?“ Charlie se zamračil. „Rovnou k Jacobovi domů, ano? Žádné zastávky po cestě?“ „No jasně že ne, kde bych se zastavovala?“ Nemohla jsem se dočkat, až vypadnu. „Já nevím,“ přiznal. „Jenomže… no, došlo k dalšímu útoku – zase ti vlci. Bylo to opravdu blízko horkých pramenů – tentokrát máme svědka. Obětí je muž, který stál jenom pár metrů od silnice, když najednou zmizel. Jeho žena se o pár minut později vydala ho hledat, a uviděla velkého šedého vlka, tak běžela pro pomoc.“ Žaludek se mi zhoupl, jako kdybych udělala vývrtku na tobogánu. „Zaútočil na něj vlk?“ „Není po něm stopy – zase jenom trocha krve.“ Charlieho obličej byl zbrázděný bolestí. „Strážci tam vyrážejí ozbrojeni a berou s sebou ozbrojené dobrovolníky. Je mnoho lovců, kteří se toho touží zúčastnit – za mrtvoly vlků je vypsaná odměna. To znamená velkou palebnou sílu rozptýlenou po lese, a to mi dělá starosti.“ Zavrtěl hlavou. „Když se lidi moc vzruší, dochází k nehodám…“ „Oni budou na vlky střílet?“ Hlas mi vyletěl o tři oktávy. „Co jiného se dá dělat? Co je na tom špatného?“ zeptal se a napjatýma očima se mi pátravě díval do obličeje. Cítila jsem se slabá; musela jsem být bělejší než obvykle. „Nestává se z tebe zapřísáhlý ochránce přírody, že ne?“ Nemohla jsem odpovědět. Kdyby se na mě nedíval, dala bych si hlavu mezi kolena. Zapomněla jsem na pohřešované turisty, na krvavé stopy… Nespojila jsem si tyto skutečnosti s tím, co jsem si uvědomila prve. „Podívej, holčičko, nenech se tím vystrašit. Prostě zůstaň ve městě nebo na silnici – žádné zastávky – ano?“ „Ano,“ opakovala jsem slabým hlasem. „Musím jít.“ Poprvé jsem se na něj podívala zblízka a viděla, že má k pasu připnutou zbraň a na nohou pohorky. „Nejdeš na ty vlky, tati, že ne?“ „Musím pomoct, Bells. Ztrácejí se lidé.“ Hlas mi zase vystřelil, teď téměř hystericky. „Ne! Ne, nechoď. Je to moc nebezpečné!“ „Musím dělat svou práci, dítě. Nebuď taková pesimistka – nic se mi nestane.“ Otočil se ke dveřím a podržel je otevřené. „Jdeš?“ Zaváhala jsem, žaludek se mi stále kroutil v nepříjemných otáčkách. Co jsem měla říct, abych ho zastavila? Bylo mi příliš mdlo, abych vymyslela nějaké řešení. „Bells?“ „Možná je moc brzy, jet do La Push,“ zašeptala jsem. „Souhlasím,“ řekl, vykročil ven do deště a přitom za sebou zavřel dveře. Jakmile byl z dohledu, padla jsem na podlahu a sklonila hlavu mezi kolena. Měla bych jít za Charliem? Ale co mu řeknu? A co bude s Jacobem? Jacob byl můj nejlepší přítel; musela jsem ho varovat. Jestli opravdu je – přikrčila jsem se a přinutila se vyřknout v duchu to slovo – vlkodlak (a já jsem věděla, že je, cítila jsem to), pak na něj lidé budou střílet! Musela jsem to říct jemu a jeho přátelům, že se lidé budou snažit je zabít, jestli budou běhat po lese v podobě obrovských vlků. Musela jsem jim říct, aby toho nechali. Musejí toho nechat! Charlie byl venku v lese. Sejde jim na tom? Přemítala jsem… Až doteď mizeli pouze cizinci. Znamenalo to něco, nebo to byla jenom náhoda? Musela jsem věřit, že alespoň Jacobovi na tom sejde. Ať tak či tak, musela jsem ho varovat. Nebo… nemusela? Jacob byl můj nejlepší přítel, ale byl také příšera? Skutečná? Zlá? Měla bych ho varovat, jestli on a jeho přátelé jsou… vrazi? Jestli venku chladnokrevně pobíjejí nevinné turisty? Jestli jsou skutečně ve všech ohledech jako ty nestvůry z hororů, nebude špatnost je chránit? Nevyhnutelně jsem musela porovnat Jacoba a jeho přátele s Cullenovými. Objala jsem si pažemi hruď, abych zakryla tu díru, zatímco jsem o nich přemýšlela. Jasně, o vlkodlacích jsem nic nevěděla. Čekala bych něco podobného jako ve filmech – velká chlupatá, napůl lidská stvoření nebo tak něco – kdybych vůbec něco čekala. Takže jsem nevěděla, co je nutí lovit, jestli hlad nebo žízeň po krvi nebo jenom touha zabíjet. To se pak těžko porovnává. Ale nemohlo to být horší než to, co podstupovali Cullenovi ve své snaze chovat se bezúhonně. Myslela jsem na Esme – bylo mi do breku, když jsem si představila její laskavý, líbezný obličej – a jak si přes veškerou svou mateřskost a lásku musela držet nos a celá zahanbená přede mnou utéct, když jsem krvácela. Nemohlo to být těžší než tohle. Myslela jsem na Carlislea, jak jedno století za druhým bojoval sám se sebou, aby se naučil nevnímat krev, aby mohl zachraňovat životy jako lékař. Nic nemohlo být těžší než tohle. Vlkodlaci si zvolili jinou cestu. A co bych si teď měla zvolit já? 13. ZABIJÁK Kdyby to byl kdokoliv, jen ne Jacob, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou, jak jsem jela po silnici vedoucí lesem do La Push. Stále jsem si nebyla jistá, jestli dělám správnou věc, ale dohodla jsem se sama se sebou na kompromisu. Nemohla jsem odpustit, co Jacob a jeho přátelé, jeho smečka, dělají. Teď jsem chápala, co mi říkal včera v noci – že už ho možná nebudu chtít nikdy vidět – a mohla jsem mu zavolat, jak navrhoval, ale připadalo mi to zbabělé. Když nic jiného, dlužila jsem mu alespoň rozhovor z očí do očí. Povím mu to na rovinu, že nemůžu jen tak přehlížet, co se děje. Nemůžu se přátelit se zabijákem a nic neříct, dovolit, aby zabíjení pokračovalo… To by ze mě dělalo příšeru taky. Ale ani ho nemohu nevarovat. Musela jsem udělat, co jsem mohla, abych ho ochránila. Zastavila jsem u domu Blackových se rty stisknutými do tvrdé linie. Bylo dost zlé, že můj nejlepší přítel je vlkodlak. Musí být také netvor? V domě byla tma, v oknech nesvítila žádná světla, ale mně bylo jedno, jestli je vzbudím. Se zlobnou energií jsem na dveře zabušila pěstí; ten zvuk se nesl ozvěnou skrze zdi. „Vstupte,“ slyšela jsem po chviličce zavolat Billyho a rozsvítilo se světlo. Vzala jsem za kliku; bylo odemčeno. Billy se vykláněl za otevřenými dveřmi vedle malé kuchyňky, kolem ramen župan, ještě neseděl na vozíku. Když viděl, kdo jde, krátce vykulil oči, a pak se jeho obličej stoicky zklidnil. „No tohle, dobré ráno, Bello. Co tady děláš tak časně?“ „Dobré ráno, Billy. Musím mluvit s Jakem – kde je?“ „Ehm… já vlastně nevím,“ lhal, aniž hnul brvou. „Víte, co dělá Charlie dneska ráno?“ zeptala jsem se, protože mi vadilo to vykrucování. „Měl bych?“ „On a polovina mužů z města jsou venku v lese s puškami na lovu obrovských vlků.“ Billyho výraz ožil, a pak zase pohasl. „Takže bych si o tom ráda promluvila s Jakem, jestli vám to nevadí,“ pokračovala jsem. Billy dlouhou chvíli špulil tlusté rty. „Vsadil bych se, že ještě spí,“ řekl nakonec a pokývl k chodbičce vedle vstupního pokoje. „V těchto dnech hodně bývá venku dlouho do noci. Kluk si potřebuje odpočinout – asi bys ho neměla budit.“ „Teď je řada na mně,“ zamumlala jsem si pro sebe, jak jsem se kradla do chodby. Billy si povzdechl. Jediné dveře v metr dlouhé chodbě vedly do Jacobovy komůrky. Neobtěžovala jsem se klepat. Rozrazila jsem dveře; s bouchnutím práskly o stěnu. Jacob – stále oblečený do těch samých ustřižených černých tepláků, které měl na sobě u mě v pokoji – byl natažený napříč přes dvojlůžko, které zabíralo celý jeho pokoj až na pár centimetrů kolem okrajů. Ani našikmo mu postel nestačila; nohy mu plandaly na jedné straně a hlava na druhé. Tvrdě spal, lehce chrápal s pusou dokořán otevřenou. Při zvuku dveří se ani nepohnul. Jeho obličej byl klidný hlubokým spánkem, všechny hněvivé linie se vyhladily. Pod očima měl kruhy, kterých jsem si předtím nevšimla. Navzdory své směšné velikosti teď vypadal velmi mladý a velmi unavený. Zalomcovala mnou lítost. Ustoupila jsem zpátky a tiše za sebou zavřela dveře. Billy si mě prohlížel zvědavýma, rezervovanýma očima, jak jsem šla pomalu do předního pokoje. „Myslím, že ho nechám, aby si trochu odpočinul.“ Billy přikývl a pak jsme na sebe chvilku zírali. Umírala jsem touhou zeptat se ho, jaké je v tom všem jeho místo. Co si myslí o tom, co se stalo s jeho synem? Ale věděla jsem, jak Sama podporoval od úplného začátku, a tak jsem předpokládala, že mu vraždy nevadí. Jak si to před sebou ospravedlnil, to jsem si ovšem nedokázala představit. Viděla jsem v jeho tmavých očích, že i on by mi rád položil mnoho otázek, ale také si je nechal pro sebe. „Podívejte,“ řekla jsem a prolomila hlasité ticho. „Já půjdu na chvilku dolů na pláž. Až se vzbudí, povězte mu, že tam na něj čekám, ano?“ „Jistě, jistě,“ souhlasil Billy. Přemítala jsem, jestli to opravdu udělá. No, jestli to neudělá, tak jsem to aspoň zkusila, ne? Jela jsem dolů na First Beach a zaparkovala na prázdném štěrkovém parkovišti. Byla ještě tma – ponurá předzvěst svítání zamračeného dne – a když jsem vypnula světla, skoro jsem neviděla. Musela jsem počkat, až si oči zvyknou, než jsem našla cestu, která vedla vysokým podrostem plevele. Byla tu větší zima, vítr bičoval černou vodu a já jsem zastrčila ruce hluboko do kapes zimní bundy. Alespoň že přestalo pršet. Kráčela jsem dolů po pláži k severnímu molu. Neviděla jsem Ostrov svatého Jakuba ani jiné ostrovy, jenom neurčitý obrys, kde končila voda a začínalo nebe. Vybírala jsem si opatrně cestu po kamenech a dávala si pozor na naplavené dříví, přes které bych mohla klopýtnout. Našla jsem, co jsem hledala, dříve než jsem si uvědomila, že to hledám. Vynořilo se to z šera, když jsem od toho stála jen pár kroků; dlouhý, jako kost bílý naplavený kmen, který zůstal trčet na kamenech. Kořeny byly zkroucené směrem k moři jako stovka křehkých tykadel. Nemohla jsem si být jistá, jestli je to ten samý strom, kde jsme s Jacobem vedli náš první rozhovor – rozhovor, od kterého se odvíjelo tolik odlišných, spletitých vláken mého života –, ale připadalo mi, že je asi tak na stejném místě. Posadila jsem se tam, kde jsem seděla tenkrát, a zírala přes neviditelné moře. Vidět takhle Jacoba – ve spánku nevinného a zranitelného – mi sebralo vítr z plachet, rozpustilo to veškerý můj hněv. Stále jsem nemohla zavírat oči nad tím, co se dělo, jak to asi dělal Billy, ale ani jsem za to Jacoba nemohla odsoudit. Došla jsem k názoru, že takhle se láska nechová. Jakmile člověku na někom záleží, nemůže k němu napříště přistupovat čistě logicky. Jacob byl můj přítel, ať zabíjel lidi nebo ne. A já jsem nevěděla, co s tím budu dělat. Když jsem si ho představila, jak tam tak poklidně spí, cítila jsem silné nutkání chránit ho. Naprosto nelogické. Ať je to nelogické nebo není, dumala jsem nad vzpomínkou na jeho poklidný obličej, musím přijít na nějakou odpověď, na nějaký způsob, jak ho chránit. Nebe pomalu šedlo. „Ahoj, Bello.“ Jacobův hlas se ozval ze tmy, až jsem vyskočila. Byl tichý, téměř ostýchavý, a já jsem čekala, že mě na jeho příchod něco upozorní, třeba zvuk kroků na kamení, a tak mě to vyděsilo. Viděla jsem jeho siluetu proti nadcházejícímu východu slunce – zdála se ohromná. „Jaku?“ Stál několik kroků ode mne a úzkostně přenesl váhu z nohy na nohu. „Billy mi říkal, že ses zastavila – netrvalo ti to moc dlouho, viď? Věděl jsem, že na to přijdeš.“ „Jo, už jsem si vzpomněla na tu historku,“ zašeptala jsem. Dlouhou chvíli bylo ticho, a ačkoliv byla pořád moc tma, abych dobře viděla, cítila jsem mravenčení, když jeho oči pátraly v mém obličeji. Chabé světlo muselo stačit na to, aby mi dokázal přečíst výraz ve tváři, protože když zase promluvil, jeho hlas byl najednou kyselý. „Mohla jsi jenom zavolat,“ řekl hrubě. Přikývla jsem. „Já vím.“ Jacob začal přecházet po kamenech. Když jsem pořádně naslouchala, dokázala jsem kromě šplouchání vln zaslechnout i tichý zvuk jeho kroků. Připadalo mi, že kameny chřestí jako kastaněty. „Proč jsi přišla?“ zeptal se, ale nepřestal hněvivě přecházet. „Myslela jsem si, že to bude lepší z očí do očí.“ Odfrkl si. „No jistě, mnohem lepší.“ „Jacobe, musím tě varovat!“ „Před strážci a lovci? S tím si nedělej starosti. My už to víme.“ „Nemám si s tím dělat starosti?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Jaku, oni mají pušky! Kladou pasti a vypisují odměny a –“ „My se o sebe umíme postarat,“ zavrčel. Pořád rázoval sem a tam. „Nic nechytí. Jenom to ztěžují – taky začnou brzy mizet.“ „Jaku!“ zasyčela jsem. „No co? Tak to prostě je.“ Jeho slova mi vzala dech; hlas se mi třásl. „Jak to můžeš… takhle brát? Vždyť ty lidi znáš. Charlie tam taky je!“ Při tom pomyšlení se mi zvedl žaludek. Najednou se zastavil. „Co víc můžeme dělat?“ opáčil. Nad námi slunce zbarvilo potrhané mraky do růžová. Viděla jsem teď jeho výraz; byl rozzlobený, bezmocný, zrazený. „Mohl bys… no, pokusit se nebýt… vlkodlak?“ navrhla jsem šeptem. Rozhodil ruce do vzduchu. „Jako kdybych si v tom mohl vybrat!“ zakřičel. „A čemu by to pomohlo, když, jak říkáš, mizejí lidi?“ „Já ti nerozumím.“ Hněvivě si mě měřil, mhouřil oči a zkroutil pusu, jako by chtěl zavrčet. „Víš, co mě rozčiluje až k nepříčetnosti?“ Nakrčila jsem se z jeho nepřátelského výrazu. Zdálo se, že čeká na odpověď, tak jsem zavrtěla hlavou. „Ty jsi takový pokrytec, Bello – tady sedíš, zděšená ze mě! Copak je to fér?“ Ruce se mu třásly hněvem. „Pokrytec? To, že se bojím příšery, ze mě dělá pokrytce? Proč?“ „Uh!“ zasténal, přitiskl si třesoucí se pěsti ke spánkům a pevně zavřel oči. „Mohla by ses poslouchat?“ „Cože?“ Udělal dva kroky ke mně, sklonil se nade mnou a zuřivě si mě měřil. „No, je mi moc líto, že pro tebe nejsem ta správná příšera, Bello. Zkrátka nejsem tak skvělý jako pijavice, že jo?“ Vyskočila jsem a hněvivý pohled jsem mu oplatila. „Ne, to nejsi!“ zakřičela jsem. „Nejde o to, co jsi, hlupáku, jde o to, co děláš!“ „Co má tohle znamenat?“ zařval a celé tělo se mu třáslo vzteky. Úplně mě překvapilo, když se ozval Edwardův varovný hlas. „Buď velice opatrná, Bello,“ nabádal mě sametově. „Ať ho ještě víc nevytočíš. Musíš ho uklidnit.“ Ani hlas v mé hlavě nedával dneska žádný smysl. Ale poslechla jsem ho. Udělala bych pro ten hlas cokoliv. „Jacobe,“ prosila jsem a snažila se mluvit tiše a vyrovnaně. „Je opravdu nutné zabíjet lidi, Jacobe? Není nějaký jiný způsob? Chci říct, že upíři dokázali najít způsob, jak přežít bez zabíjení lidí, nemohl bys to taky zkusit?“ Napřímil se s trhnutím, jako kdyby mu moje slova dala elektrický šok. Obočí mu vystřelilo a vykulil oči. „Zabíjení lidí?“ zeptal se. „O čem sis myslel, že mluvíme?“ Už se netřásl. Díval se na mě s nadějnou nevěřícností. „Já jsem si myslel, že mluvíme o tvém odporu k vlkodlakům.“ „Ne, Jaku, ne. Nejde o to, že jsi… vlk. To je v pohodě,“ chlácholila jsem ho a jak jsem ta slova říkala, docházelo mi, že je myslím opravdu vážně. Skutečně mi nevadilo, jestli se mění ve velkého vlka – stále to byl Jacob. „Kdybys jen dokázal najít způsob, jak neubližovat lidem… to je to, co mě trápí. Tohle jsou nevinní lidé, Jaku, lidé jako Charlie, a já se prostě nemůžu dívat jinam, zatímco ty…“ „To je všechno? Vážně?“ přerušil mě a po tváři se mu rozlil úsměv. „Ty se bojíš jenom toho, že jsem vrah? To je jediný důvod?“ „Není ten důvod dostačující?“ Začal se smát. „Jacobe Blacku, tohle vůbec není legrační!“ „Jasně, jasně,“ souhlasil, ale stále se chichotal. Udělal jeden dlouhý krok a znovu mě chytil do pevného medvědího objetí. „Tobě vážně, upřímně nevadí, že se proměňuju v obrovského psa?“ zeptal se a jeho hlas mi zněl radostně v uších. „Ne,“ zalapala jsem po dechu. „Nemůžu – dýchat – Jaku!“ Pustil mě, ale vzal mě za obě ruce. „Já nejsem žádný zabiják, Bello.“ Dívala jsem se mu do obličeje. Bylo jasné, že mluví pravdu. Projela mnou úleva. „Opravdu ne?“ zeptala jsem se. „Opravdu ne,“ potvrdil vážně. Rozhodila jsem kolem něj paže. Připomnělo mi to ten první den na motorkách – on ovšem od té doby zase vyrostl, takže jsem se cítila ještě víc jako dítě. Hladil mě po vlasech jako tehdy. „Promiň, že jsem řekl, že jsi pokrytec,“ omlouval se. „Promiň, že jsem řekla, že jsi vrah.“ Zasmál se. Něco mě v tu chvíli napadlo, a tak jsem se odtáhla, abych mu viděla do obličeje. Obočí se mi úzkostně stáhlo. „A co Sam? A ostatní?“ Zavrtěl hlavou, usmíval se, jako kdyby mu z ramen sňali těžké břemeno. „Samozřejmě že ne. Nepamatuješ si, jak si říkáme?“ Paměť jsem měla jasnou – zrovna jsem na ten den myslela. „Ochránci?“ „Přesně tak.“ „Ale já tomu nerozumím. Co se tedy děje v lese? Ti mizející turisté, ta krev?“ Okamžitě nasadil vážný, ustaraný výraz. „Snažíme se dělat svou práci, Bello. Snažíme se je chránit, ale jsme vždycky o trochu pozadu.“ „Chránit, ale před čím? Je tam opravdu ten medvěd?“ „Bello, zlatíčko, my chráníme lidi jen před jedním – před naším jediným nepřítelem. To je důvod, proč existujeme – protože existují oni.“ Chviličku jsem na něj nechápavě zírala, než mi to došlo. Pak se mi z obličeje vytratila krev a ze rtů se mi vydral tenký výkřik hrůzy. Přikývl. „Myslel jsem, ze všech lidí právě ty si uvědomíš, co se opravdu děje.“ „Laurent,“ zašeptala jsem. „On je pořád tady.“ Jacob dvakrát zamrkal a naklonil hlavu ke straně. „Kdo je Laurent?“ Snažila jsem se uspořádat si ten chaos v hlavě tak, abych mohla odpovědět. „Však víš – viděl jsi ho na louce. Byl jsi tam…“ Mluvila jsem udiveným tónem, jak mi to všechno začalo zapadat do sebe. „Tys tam byl a zabránil jsi mu, aby mě zabil…“ „Aha, ta černovlasá pijavice?“ Zašklebil se nepříjemným, zuřivým úsměvem. „Tak se jmenoval?“ Otřásla jsem se. „Co sis myslel?“ zašeptala jsem. „Mohl tě zabít! Jaku, ty si neuvědomuješ, jak nebezpečný –“ Přerušil mě další smích. „Bello, jeden osamocený upír nepředstavuje žádný problém pro tak velkou smečku, jako je ta naše. Bylo to tak lehké, že to skoro ani nebyla zábava!“ „Co bylo tak lehké?“ „Zabít tu pijavici, co chtěla zabít tebe. Tohle ovšem do té záležitosti kolem zabíjení nepočítám,“ dodal rychle. „Upíři nejsou lidi.“ Nezmohla jsem se na slovo, dokázala jsem jen němě artikulovat. „Ty… jsi… zabil… Laurenta?“ Přikývl. „Byla to týmová práce,“ upřesnil. „Laurent je mrtvý?“ zašeptala jsem. Jeho výraz se změnil. „Nezlobíš se kvůli tomu, že ne? On chtěl zabít tebe – chtěl zabíjet, Bello, tím jsme si byli jistí, než jsme zaútočili. Víš to, že ano?“ „Vím to. Ne, nezlobím se – já jsem…“ Musela jsem se posadit. Zavrávorala jsem zpátky o krok, až jsem pod lýtky ucítila to naplavené dřevo, a pak jsem se na něj svezla. „Laurent je mrtvý. Už se pro mě nevrátí.“ „Ty se nezlobíš? Nebyl tvůj přítel nebo tak něco, že ne?“ „Můj přítel?“ Zírala jsem na něj s hlavou zakloněnou, zmatená a omámená úlevou. Začala jsem drmolit a oči mi zvlhly. „Ne, Jaku. Mně se tak… tak ulevilo. Myslela jsem si, že mě najde – čekala jsem na něj každou noc, jenom jsem doufala, že se spokojí se mnou a Charlieho nechá na pokoji. Tolik jsem se bála, Jacobe… Ale jak to? Byl to upír! Jak jste ho zabili? Byl tak silný, tak tvrdý, jako mramor…“ Posadil se vedle mě a chlácholivě mi položil paži kolem pasu. „Proto jsme tady, Bells. My jsme taky silní. Mrzí mě, že jsi mi neřekla, jak moc se bojíš. Nemusela ses bát.“ „Ty jsi se mnou nebyl,“ zamumlala jsem, ponořená do myšlenek. „No jo, to je pravda.“ „Počkej, Jaku – ale já jsem myslela, že to víš. Včera v noci jsi říkal, že není bezpečné, abys byl v mém pokoji. Myslela jsem si, že víš, že může přijít upír. Copak jsi nemluvil o tomhle?“ Chviličku vypadal zmateně a pak sklonil hlavu. „Ne, já jsem měl na mysli něco jiného.“ „Tak proč jsi říkal, že to tam pro tebe není bezpečné?“ Podíval se na mne s očima provinilýma. „Neříkal jsem, že je to nebezpečné pro mě. Myslel jsem na tebe.“ „Jak tomu mám rozumět?“ Sklopil oči a nakopl kamínek. „Existuje víc důvodů, proč se s tebou nemám stýkat, Bello. Jednak abych ti nevyzradil naše tajemství, to zaprvé, ale druhý důvod je, že to není bezpečné pro tebe. Když se moc rozzlobím… rozruším… mohl bych ti ublížit.“ Pečlivě jsem se nad tím zamyslela. „Když ses předtím zlobil… jak jsem na tebe křičela… a ty ses třásl…?“ „Jo.“ Sklonil obličej ještě níž. „Bylo to ode mě pěkně hloupé. Musím se líp ovládat. Přísahal jsem, že se nerozzlobím, bez ohledu na to, co mi řekneš. Ale… byl jsem tak rozrušený představou, že tě ztratím… že se nedokážeš vypořádat s tím, kdo jsem…“ „Co by se stalo… kdyby ses moc rozzlobil?“ zašeptala jsem. „Proměnil bych se ve vlka,“ zašeptal v odpověď. „Nepotřebuješ k tomu úplněk?“ Zvedl oči v sloup. „Hollywoodské verze nemají s pravdou moc společného.“ Pak si povzdechl a zase zvážněl. „Nemusíš být tak vystresovaná, Bells. My tu situaci zvládneme. A budeme dávat zvláštní pozor na Charlieho a ostatní – nedovolíme, aby se jim něco stalo. V tom mi můžeš důvěřovat.“ Bylo to nasnadě, mělo mi to okamžitě dojít – ale byla jsem tak rozrušená představou, jak Jacob a jeho kamarádi bojují s Laurentem, že mi to v tu chvíli naprosto uniklo – ale napadlo mě to až ve chvíli, kdy Jacob použil budoucí čas. My tu situaci zvládneme. Ještě to neskončilo. „Laurent je mrtvý,“ vydechla jsem a po celém těle mi přeběhl mráz. „Bello?“ zeptal se Jacob úzkostně a dotkl se mé popelavé tváře. „Jestli Laurent zemřel… před týdnem… tak teď zabíjí lidi někdo jiný.“ Jacob přikývl; sevřel čelist a mluvil skrz zaťaté zuby. „Byli dva. Mysleli jsme, že jeho družka se bude chtít s námi utkat – v našich příbězích se obvykle pěkně namíchnou, když jim zabiješ druha –, ale ona pořád utíká a pak se zase vrací. Kdybychom dokázali přijít na to, o co jí jde, bylo by snadnější ji sejmout. Ale její chování nedává žádný smysl. Tancuje po krajích, jako kdyby testovala naši obranu, hledala cestu dovnitř – ale kam dovnitř? Kam chce jít? Sam si myslí, že se snaží nás rozdělit, aby měla lepší šanci…“ Jeho hlas se ztišil, až to znělo, jako by vycházel z dlouhého tunelu; už jsem nerozeznávala jednotlivá slova. Čelo se mi perlilo potem a žaludek se mi obracel, jako kdybych měla zase střevní chřipku. Přesně jako kdybych měla chřipku. Rychle jsem se otočila pryč od něj a naklonila se přes kmen stromu. Tělo se mi zmítalo zbytečným dávením, prázdný žaludek se mi naprázdno stahoval zděšenou nevolností, ačkoliv nebylo co vypudit. Victoria je tady. Hledá mě. Zabíjí cizince v lesích. V lesích, kde pátrá Charlie… Hlava se mi roztočila, až se mi dělalo špatně. Jacobovy ruce mě chytily kolem ramen – zabránily mi sklouznout dopředu na kameny. Cítila jsem jeho horký dech na tváři. „Bello! Co se děje?“ „Victoria,“ vypravila jsem ze sebe, jakmile jsem dokázala ovládnout žaludeční křeče a popadnout dech. Edward v mé hlavě při zvuku toho jména zuřivě zavrčel. Cítila jsem, jak mě Jacob vytahuje z předklonu. Nemotorně si mě posadil na klín a mou ochablou hlavu si opřel o rameno. Snažil se udržet mě v rovnováze, abych se nezbortila na jednu nebo na druhou stranu. Shrnul mi z tváře zpocené vlasy. „Kdože?“ ptal se. „Slyšíš mě, Bello? Bello?“ „To nebyla Laurentova družka,“ zasténala jsem mu do ramene. „Byli jenom staří přátelé…“ „Potřebuješ trochu vody? Lékaře? Pověz mi, co mám dělat,“ ptal se horečnatě. „Není mi špatně – jen se bojím,“ vysvětlila jsem mu šeptem. Slovo bojím tak docela nestačilo vyjádřit, co jsem cítila. Jacob mě hladil po zádech. „Bojíš se Victorie?“ Přikývla jsem a třásla se. „Victoria je ta rudovlasá ženská?“ Znovu jsem se zatřásla a zafňukala jsem: „Ano.“ „Jak víš, že nebyla jeho družka?“ „Laurent mi řekl, že její druh byl James,“ vysvětlovala jsem a automaticky jsem ohnula ruku s jizvou. Přitáhl si můj obličej a držel ho klidně ve svých velkých rukách. Zíral mi upřeně do očí. „Říkal ti ještě něco, Bello? Tohle je důležité. Víš, co ta ženská chce?“ „Samozřejmě,“ zašeptala jsem. „Chce mě.“ Jeho oči se doširoka rozevřely, pak přimhouřily na štěrbinky. „Proč?“ zeptal se. „Edward Jamese zabil,“ zašeptala jsem. Jacob mě držel tak pevně, že jsem nepotřebovala sevřít tu díru – on mě držel pohromadě. „Ona se opravdu… naštvala. Ale Laurent říkal, že si myslela, že je spravedlivější zabít mě než Edwarda. Druh za druha. Nevěděla – stále neví, řekla bych – že… že…“ Ztěžka jsem polkla. „Že věci už nejsou tak, jak bývaly. Alespoň ne pro Edwarda.“ Jacob tím byl vyvedený z míry, v obličeji se mu pralo několik různých výrazů. „To se tedy stalo? Proto Cullenovi odjeli?“ „Jsem jenom člověk, konec konců. Nic zvláštního,“ vysvětlila jsem a slabě jsem pokrčila rameny. Něco jako zavrčení – ne skutečné zavrčení, jenom lidské napodobení – zahřmělo v Jacobově hrudi pod mým uchem. „Jestli je ta pitomá pijavice vážně tak stupidní…“ „Prosím,“ zasténala jsem. „Prosím tě. Nech toho.“ Jacob zaváhal, pak přikývl. „Tohle je důležité,“ řekl znovu a obličej měl celý ustaraný. „Tohle je přesně to, co jsme potřebovali vědět. Okamžitě to musíme říct ostatním.“ Vstal a vytáhl mě na nohy. Držel mě oběma rukama v pase, dokud si nebyl jistý, že neupadnu. „Už je mi dobře,“ lhala jsem. Přestal mě držet v pase a vzal mě jen za ruku. „Jdeme.“ Táhl mě zpátky k náklaďáčku. „Kam jedeme?“ zeptala jsem se. „Ještě nevím jistě,“ přiznal se. „Svolám schůzi. Hele, počkej tady jenom na minutku, ano?“ Opřel mě o bok auta a pustil mi ruku. „Kam jdeš?“ „Hned se vrátím,“ slíbil. Pak se otočil a spěchal přes parkoviště, přes silnici a do lesa. Kmitl se mezi stromy, rychlý a mrštný jako jelen. „Jacobe!“ zavolala jsem za ním ochraptěle, ale už byl pryč. Nebyla dobrá doba na to, aby mě tu nechal samotnou. Pár vteřin poté, co Jacob zmizel, už jsem lapala po dechu. Vytáhla jsem se do kabiny auta a okamžitě jsem zacvakala všechny zámky. Ale necítila jsem se o nic líp. Victoria už mě loví. Jenom štěstí vděčím za to, že mě ještě nenašla – jenom štěstí a pětici dospívajících vlkodlaků. Ostře jsem vydechla. Bez ohledu na to, co Jacob říkal, bylo pomyšlení na to, že by se dostal někam blízko k Victorii, děsivé. Bylo mi jedno, v co se promění, když se rozzlobí. V duchu jsem ji viděla, její divoký obličej, vlasy jako plameny, smrtící, nezničitelnou… Ale podle Jacoba byl Laurent ze hry. Bylo to vůbec možné? Edward – sevřela jsem si automaticky hruď – mi vyprávěl, jak těžké je zabít upíra. Něco takového dokáže jenom jiný upír. Ale Jake zase říkal, že kvůli tomu jsou vlkodlaci na světě… Říkal, že dávají speciálně pozor na Charlieho – že bych měla vlkodlakům důvěřovat, že udrží mého otce v bezpečí. Jak jsem tomu mohla věřit? Nikdo z nás nebyl v bezpečí! A Jacob nejmíň ze všech, kdyby se snažil vložit mezi Victorii a Charlieho… mezi Victorii a mne… Měla jsem pocit, že asi zase začnu zvracet. Ozvalo se ostré zaklepání na okno auta a já jsem zděšeně vykřikla – ale byl to jen Jacob, už byl zpátky. Odemkla jsem dveře třesoucími se, vděčnými prsty. „Ty se vážně bojíš, viď?“ zeptal se, když nastoupil. Přikývla jsem. „Neboj. My se o tebe postaráme – a o Charlieho taky. Slibuju.“ „Představa, že najdeš Victorii, je děsivější než představa, že ona najde mě,“ zašeptala jsem. Zasmál se. „Musíš nám trochu víc důvěřovat. Nebo se urazím.“ Jenom jsem zavrtěla hlavou. Viděla jsem příliš mnoho upírů v akci. „Kam jsi před chvílí šel?“ zeptala jsem se. Našpulil rty, ale nic neřekl. „Co? Je to tajemství?“ Zamračil se. „Ani ne. Ale je to trochu divné. Nechci tě vystrašit.“ „Jsem docela zvyklá na divné věci, víš.“ Snažila jsem se usmát, ale bez velkého úspěchu. Jacob se lehce usmál. „Asi máš pravdu. Dobře. Víš, když jsme vlkodlaci, můžeme… se slyšet navzájem.“ Stáhla jsem zmateně obočí. „Neslyšíme zvuk,“ pokračoval, „ale můžeme slyšet… myšlenky – alespoň vzájemně mezi sebou – bez ohledu na to, jak jsme od sebe daleko. Je to vážně užitečné, když jsme na lovu, ale jinak je to hrozně na obtíž. Je to nepříjemné – nemůžeme mít žádná tajemství. Děs, co?“ „Tak to jsi měl na mysli včera v noci, když jsi říkal, že jim povíš, že ses se mnou viděl, ačkoliv jim to říct nechceš?“ „Jsi bystrá.“ „Díky.“ „Taky máš dobrý přístup k nadpřirozenu. Myslel jsem, že ti to bude vadit.“ „Není to… no, nejsi první, koho znám, kdo něco takového umí. Takže mi to nepřipadá tak tajuplné.“ „Vážně?… Počkej – mluvíš o svých pijavicích?“ „Byla bych radši, kdybys jim tak neříkal.“ Zasmál se. „Jak chceš. Takže o Cullenových?“ „Jen… jen o Edwardovi.“ Jednou rukou jsem si kradmo objala hrudník. Jacob se podíval překvapeně – a nepříjemně překvapeně. „Myslel jsem, že to byly jenom povídačky. Slyšel jsem legendy o upírech, kteří umějí… dělat mimořádné věci, ale myslel jsem, že je to jenom mýtus.“ „Je ještě něco jenom mýtus?“ zeptala jsem se ho kysele. Zamračil se. „Asi ne. Dobře, sejdeme se se Samem a ostatními na místě, kam jezdíme trénovat na motorkách.“ Nastartovala jsem auto a namířila zpátky na silnici. „Takže ses právě změnil ve vlka, aby sis promluvil se Samem?“ zeptala jsem se zvědavě. Jacob přikývl a zatvářil se rozpačitě. „Udělal jsem to vážně krátce – snažil jsem se nemyslet na tebe, aby nepoznali, co se děje. Bál jsem se, že by mi Sam řekl, že tě nemůžu přivést s sebou.“ „To by mě nezastavilo.“ Nedokázala jsem se zbavit dojmu, že Sam je zlý. Zuby se mi zaťaly, kdykoliv jsem slyšela jeho jméno. „No, ale zastavilo by to mě,“ řekl Jacob, teď mrzutý. „Pamatuješ si, jak jsem včera v noci nedokázal dokončit větu? Jak jsem ti nemohl říct celý příběh?“ „Jo. Vypadal jsi, jako by ses něčím dusil.“ Temně se zachechtal. „Jo. To je celkem přesné. Sam mi řekl, že s tebou nemůžu mluvit. On je… hlavou smečky, víš. On je alfa, vůdce. Když nám řekne, abychom něco udělali nebo neudělali – když to myslí vážně, nemůžeme ho jen tak ignorovat.“ „To je divné,“ zamručela jsem. „To je,“ souhlasil. „Je to taková vlčí záležitost.“ „Hm,“ byla nejlepší odpověď, na jakou jsem přišla. „Jo, je spousta takových věcí – vlčích věcí. Pořád se učím. Nedovedu si představit, jaké to bylo pro Sama, když se s tím snažil vypořádat úplně sám. I tak je to otravné, když si tím musím procházet, a to mám za sebou celou smečku.“ „Sam byl sám?“ „Jo.“ Jacobův hlas se ztišil. „Když jsem se… změnil, byla to… nejhroznější, nejděsivější věc, jakou jsem kdy prožil – něco tak hrozného si ani nedokážeš představit. Ale nebyl jsem sám – v hlavě se mi ozývaly hlasy, které mi říkaly, co se stalo a co mám dělat. Myslím, že jedině díky tomu jsem nepřišel o rozum. Ale Sam…“ Zavrtěl hlavou. „Sam neměl na pomoc nikoho.“ Usoudila jsem, že si asi budu muset poopravit názor. Když to Jacob takhle vysvětloval, bylo těžké nemít se Samem soucit. Musela jsem si připomínat, že už nemám žádný důvod ho nenávidět. „Budou se zlobit, že jsem s tebou?“ zeptala jsem se. Zašklebil se. „Pravděpodobně.“ „Možná bych neměla –“ „Ne, to je v pohodě,“ ujistil mě. „Víš fůru věcí, které nám můžou pomoct. Není to tak, že bys byla jen nějaký nezasvěcený člověk. Jsi jako… já nevím, špion nebo tak něco. Byla jsi za nepřátelskou linií.“ Zamračila jsem se pro sebe. Tohle bude Jacob ode mě chtít? Důvěrné informace, které by jim pomohly zničit nepřátele? Já jsem ovšem nebyla žádný špion. Nesbírala jsem žádné informace. Už z těchto jeho slov jsem si připadala jako zrádce. Ale chtěla jsem, aby zastavil Victorii, že ano? Ne. Opravdu jsem chtěla, aby Victorii někdo zastavil, pokud možno dřív, než mě umučí k smrti nebo než padne na Charlieho nebo než zabije dalšího cizince. Jenom jsem nechtěla, aby to byl Jacob, kdo ji zastaví, nebo spíš kdo se o to pokusí. Nechtěla jsem, aby se k ní Jacob dostal blíž než na sto kilometrů. „Jako to o té pijavici, co dokázala číst myšlenky,“ pokračoval a nevšímal si mé zamyšlenosti. „O takových věcech potřebujeme vědět. To vážně naštve, že takové historky jsou pravdivé. Všechno se tím víc komplikuje. Hele, myslíš, že ta Victoria umí dělat něco mimořádného?“ „Asi ne,“ váhala jsem, a pak jsem si povzdechla. „Jinak by se o tom určitě zmínil.“ „Kdo? Jo tak, ty myslíš Edwarda – jejda, promiň. Zapomněl jsem. Nerada vyslovuješ jeho jméno. Nechceš ho ani slyšet.“ Stiskla jsem si hrudník ve snaze ignorovat bolest po okrajích rány. „Ne, vážně nechci.“ „Promiň.“ „Jak to, že mě tak dobře znáš, Jacobe? Někdy mi to připadá, jako kdybys uměl číst moje myšlenky.“ „Ne. Jenom dávám pozor.“ Byli jsme na úzké štěrkové cestě, kde mě Jacob poprvé učil, jak se řídí motorka. „Tady je to dobré?“ zeptala jsem se. „Jistě, jistě.“ Zastavila jsem a zhasla motor. „Pořád jsi pěkně nešťastná, co?“ zamumlal. Přikývla jsem a zírala nevidoucíma očima do ponurého lesa. „Napadlo tě někdy… že třeba… je to tak lepší?“ Pomalu jsem se nadechla a pak zase vydechla. „Ne.“ „Že třeba on nebyl ten nejlepší –“ „Prosím tě, Jacobe,“ přerušila jsem ho šeptem. „Mohli bychom se prosím o tom přestat bavit? Já to nesnesu.“ „Dobře.“ Zhluboka se nadechl. „Omlouvám se, že jsem něco říkal.“ „Nevyčítej si to. Kdyby byla situace jiná, bylo by hezké, kdybych byla konečně schopná si o tom s někým promluvit.“ Přikývl. „Jo, mně dělalo potíže udržet před tebou tajemství dva týdny. Musí to být peklo, když o tom nemůžeš mluvit s nikým.“ „Je to peklo,“ souhlasila jsem. Jacob se zhluboka nadechl. „Jsou tady. Jdeme.“ „Víš to jistě?“ zeptala jsem se, zatímco on rozrazil dveře na své straně. „Možná bych tu neměla být.“ „Oni to zvládnou,“ řekl a pak se usmál. „Kdo se bojí velikého zlého vlka?“ „Ha, ha,“ řekla jsem. Ale vystoupila jsem z auta, rychle jsem ho zepředu oběhla a postavila se vedle Jacoba. Pamatovala jsem si až moc jasně ty obrovské příšery na louce. Ruce se mi třásly jako předtím Jacobovi, ale spíš strachy než vzteky. Jake mě vzal za ruku a stiskl ji. „Tak jdeme na to.“