www.sumrak-twilight.estranky.cz

14. RODINA Krčila jsem se vedle Jacoba a moje oči pátraly v lese po dalších vlkodlacích. Když se objevili, kráčejíce mezi stromy, nevypadali tak, jak jsem očekávala. V hlavě mi utkvěla představa obrovských vlků. Tohle byli jen čtyři opravdu velcí polonazí kluci. Znovu mi připomněli bratry, čtyřčata. Tím, jak se pohybovali, jak se téměř souběžně zastavili proti nám přes silnici. Všichni měli pod stejnou rudohnědou kůží stejně pevné vypracované svaly, černé vlasy měli stejně ostříhané. I jejich výraz se změnil v přesně stejnou chvíli. Z lesa vyšli zvědaví a obezřetní. Když mě tam viděli, napůl schovanou vedle Jacoba, všichni vzpláli zuřivostí v ten samý okamžik. Sam byl stále ten největší, ačkoliv Jacob už ho skoro dorůstal. Sam se ve skutečnosti mezi kluky nepočítal. Jeho tvář byla starší – ne podle vrásek nebo známek stárnutí, ale zralostí, trpělivostí jeho výrazu. „Co jsi to udělal, Jacobe?“ zeptal se. Jeden z ostatních, kterého jsem neznala – Jared nebo Paul – se nacpal vedle Sama a promluvil dřív, než se Jacob mohl obhájit. „Proč nemůžeš prostě dodržovat pravidla, Jacobe?“ zakřičel a rozhodil pažemi do vzduchu. „Co si ksakru myslíš? Je snad ta holka důležitější než všechno ostatní – než celý kmen? Než lidi, kteří jsou zabíjeni?“ „Ona nám může pomoct,“ řekl Jacob tiše. „Pomoct!“ křičel rozhněvaný chlapec. Paže se mu začínaly třást. „No, to jí tak budu věřit! Jsem si jistý, že ta milovnice pijavic zrovna umírá touhou nám pomoct!“ „Nemluv o ní takhle!“ zakřičel na něj Jacob, popuzený jeho kritikou. Tím druhým klukem zalomcoval třes podél ramen a dolů po páteři. „Paule! Zklidni se!“ poručil mu Sam. Paul zakroutil hlavou ze strany na stranu, ne ve vzdoru, ale jako kdyby se snažil soustředit. „Ježíši, Paule,“ zamručel další z kluků – pravděpodobně Jared. „Seber se.“ Paul otočil hlavu k Jaredovi a podrážděně ohrnul rty. Pak přesunul svůj pohled na mě. Jacob udělal krok, aby se přede mě postavil. A bylo to. Jasně, ještě ji ochraňuj!“ zařval Paul urážlivě. Další otřes, jeho tělem zmítala křeč. Zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydralo skutečné zavytí. „Paule!“ zakřičeli společně Sam i Jacob. Paul padal jakoby na přední a divoce se chvěl. V půli pádu se ozval hlasitý trhavý zvuk a chlapec vybuchl. Vystřelil z něj temně stříbrný kožich, který narostl do těla pětkrát většího, než byla jeho původní velikost – mohutného, nahrbeného těla, připraveného ke skoku. Vlk vycenil zuby a z jeho kolosální hrudi se vydralo další zavytí. Jeho tmavé, rozzuřené oči se zaměřily na mě. V tu samou vteřinu Jacob přeběhl silnici přímo k nestvůře. „Jacobe!“ zakřičela jsem. Uprostřed kroku se Jacobovi po páteři rozběhlo dlouhé zachvění. Skočil plavmo hlavou napřed do prázdného vzduchu před sebou. S dalším ostrým trhavým zvukem Jacob vybuchl taky. Vybuchl ze své kůže – do vzduchu vyletěly cáry černého a bílého oblečení. Stalo se to tak rychle, že kdybych mrkla, celá transformace by mi utekla. V jedné vteřině Jacob vyskočil do vzduchu, a v druhé tu byl obrovský rudohnědý vlk – tak ohromný, že jsem nedokázala pochopit, jak se ta hmota do Jacoba vejde – a napadl tu nakrčenou stříbrnou bestii. Jacob s tím druhým vlkodlakem začal zápolit. Jejich zlostné vrčení se odráželo ozvěnou od stromů jako údery hromu. Černé a bílé cáry – zbytky Jacobova oblečení – se snášely k zemi tam, kde zmizel. „Jacobe!“ zakřičela jsem znovu a zavrávorala dopředu. „Zůstaň, kde jsi, Bello,“ nakázal mi Sam. Sotva jsem ho slyšela přes řev dvou zápasících vlků. Chňapali po sobě a rvali se, ostrými zuby si šli navzájem po krku. Zdálo se, že vlk – Jacob – má navrch – byl viditelně větší než ten druhý, a vypadalo to, že je také silnější. Znovu a znovu vrážel ramenem do šedého vlka a tlačil ho zpátky mezi stromy. „Vezměte ji domů k Emily,“ zakřičel Sam na ostatní kluky, kteří sledovali konflikt uchvácenými pohledy. Jacob úspěšně vystrkal šedého vlka ze silnice a zmizel s ním do lesa, ačkoliv zvuk jejich vrčení byl stále hlasitý. Sam utíkal za nimi a cestou skopával boty. Jak se vrhal mezi stromy, třásl se od hlavy k patě. Vrčení a chňapání v dálce sláblo. Najednou ten zvuk utnul a na silnici bylo velmi ticho. Jeden z chlapců se začal smát. Otočila jsem se a podívala se na něj – moje vykulené oči mi připadaly jako zmrzlé, jako kdybych s nimi nedokázala ani mrknout. Zdálo se, že se ten kluk směje mému výrazu. „No, něco takového nevidíš každý den,“ hihňal se. Jeho obličej mi byl nějak povědomý – hubenější než u ostatních… Embry Call. „Já ano,“ zabručel ten druhý kluk, Jared. „Každičký den.“ „Ále, Paul neztrácí nervy každý den,“ nesouhlasil Embry a stále se křenil. „Možná každý druhý.“ Jared přestal sbírat něco bílého ze země. Zvedl to a ukázal Embrymu; viselo mu to v ruce ve zplihlých pruzích. „Úplně na cáry,“ řekl Jared. „Billy říkal, že tohle byly poslední, které mohl koupit – Jacob asi teď bude muset chodit bos.“ „Tahle přežila,“ řekl Embry a zvedl bílou tenisku. „Jake může hopsat po jedné noze,“ dodal se smíchem. Jared začal sbírat ze štěrku různé kousky látky. „Seber Samovy boty, jo? Všechno ostatní jde do popelnice.“ Embry popadl boty a pak klusal ke stromům, kde Sam zmizel. Za pár vteřin se vrátil s ustřiženými džínami přehozenými přes ruku. Jared sbíral roztrhané zbytky Jacobova a Paulova oblečení a smotával je do koule. Najednou si asi vzpomněl, že jsem tam s nimi. Opatrně se na mě podíval a uvažoval. „Hele, nehodláš tu omdlít nebo blít nebo tak něco?“ zeptal se. „Myslím, že ne,“ zajíkla jsem se. „Nevypadáš moc dobře. Možná by sis měla sednout.“ „Dobře,“ zamumlala jsem. Podruhé během jednoho rána jsem si dala hlavu mezi kolena. „Jake nás měl varovat,“ stěžoval si Embry. „Neměl si sem vodit svoji holku. Co čekal?“ „No, teď už se s tím nic nenadělá.“ Embry si povzdechl. „Ještě se máš co učit, Jaku.“ Zvedla jsem hlavu, abych se zlobně podívala na ty dva kluky, kteří to brali tak zlehka. „Copak se o ně vůbec nebojíte?“ zeptala jsem se. Embry překvapeně zamrkal. „Bát se? A proč?“ „Můžou si navzájem ublížit!“ Embry s Jaredem se zařehtali. „Já doufám, že se mu Paul podívá na zoubek,“ řekl Jared. „Dostane za vyučenou.“ Zbledla jsem. „No, to určitě!“ nesouhlasil Embry. „Viděl jsi Jaka? Ani Sam se nedokáže proměnit takhle za letu. Viděl, že to Paul podělal, a trvalo mu to kolik, tak půl vteřiny, než zaútočil? Ten kluk má dar.“ „Paul má delší praxi. Vsadím se s tebou o deset dolarů, že po sobě nechá stopu.“ „To beru. Jake je přirozený talent. Paul nemá šanci.“ S úsměvem si potřásli rukama. Když jsem viděla jejich bezstarostnost, snažila jsem se tím uklidnit, ale nemohla jsem vyhnat obraz bojujících vlkodlaků z hlavy. Žaludek mi kručel, bolavý a prázdný, a hlava mě bolela starostí. „Půjdeme navštívit Emily. Určitě už má pro nás něco k jídlu.“ Embry se na mě podíval. „Neměla bys nic proti tomu, kdybychom chtěli svézt?“ „Jasně že ne,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. Jared zvedl obočí. „Možná bys měl řídit spíš ty, Embry. Ona pořád vypadá, že asi vrhne.“ „Dobrý nápad. Kde jsou klíčky?“ zeptal se mě Embry. „V zapalování.“ Embry otevřel dveře na straně spolujezdce. „Vlez dovnitř,“ řekl vesele, jednou rukou mě zvedl ze země a nacpal mě na sedadlo. Zhodnotil, kolik je uvnitř místa. „Ty budeš muset jet vzadu,“ oznámil Jaredovi. „To je v pohodě. Mám slabý žaludek. Nechci být uvnitř, až hodí šavli.“ „Vsadím se, že není tak měkká. Chodí s upíry.“ „Pět babek?“ zeptal se Jared. „Dohodnuto. Mám z toho výčitky, když tě takhle připravuju o peníze.“ Embry nastoupil a nastartoval motor, zatímco Jared mrštně naskočil na korbu. Jakmile za sebou Embry zavřel dveře, zamručel na mě: „Nepozvracej se, jo? Mám jenom pětku, a jestli si Paul do Jacoba kousnul…“ „Dobře,“ zašeptala jsem. Embry nás vezl zpátky k vesnici. „Hele, jak Jake vůbec obešel zákaz?“ „Jaký zákaz?“ „No, příkaz. Víš, neprokecnout se. Jak ti o tomhle řekl?“ „Jo tak,“ pochopila jsem a vzpomněla si, jak se mi Jacob snažil včera v noci zatajit pravdu. „Nemusel nic obcházet. Uhodla jsem to sama.“ Embry našpulil pusu, vypadal překvapeně. „Hmm. Dejme tomu.“ „Kam jedeme?“ zeptala jsem se. „Domů k Emily. Je to Samova holka… ne, teď už asi spíš snoubenka. Sejdeme se tam všichni, až si to s nimi Sam vyřídí za to, co se právě stalo. A až si Paul s Jakem seženou něco na sebe, jestli Paulovi ještě něco zbylo.“ „A Emily ví o…?“ „Jo. A hele, moc na ni nečum. To Sama dožere.“ Zamračila jsem se na něj. „Proč bych měla čumět?“ Embry vypadal nesvůj. „Jak jsi právě viděla, pohybovat se v blízkosti vlkodlaků nese svoje rizika.“ Rychle změnil téma. „Hele, jsi v pohodě ohledně té záležitosti s tou černovlasou pijavicí tam na louce? Nevypadalo to, že by to byl tvůj kamarád, ale…“ Embry pokrčil rameny. „Ne, nebyl to můj kamarád.“ „To je dobře. Nechtěli jsme si nic začínat, porušit smlouvu, víš.“ „Aha, jo, Jake mi jednou o té smlouvě říkal, už je to dávno. Proč byste zabitím Laurenta porušili smlouvu?“ „Laurenta,“ opakoval s úšklebkem, jako kdyby ho pobavilo, že upír má jméno. „No, prakticky vzato jsme byli v rajónu Cullenových. Nesmíme zaútočit na nikoho z nich, alespoň z Cullenových, jinde než na naší půdě – pokud oni neporuší smlouvu jako první. Nevěděli jsme, jestli je ten černovlasý nějaký jejich příbuzný nebo tak něco. Vypadalo to, že ho znáš.“ „Jak by mohli porušit smlouvu oni?“ „Kdyby kousli člověka. Jake nebyl zrovna nadšený představou, že to necháme zajít tak daleko.“ „Aha. Hm, díky. Jsem ráda, že jste nečekali.“ „Rádo se stalo.“ Znělo to, jako by to myslel doslovně. Embry jel k nejvýchodnějšímu domu u dálnice, pak zabočil na úzkou štěrkovou cestu. „Tvůj náklaďák je pomalý,“ poznamenal. „Promiň.“ Na konci cesty byl malý domek, který kdysi býval šedý. Měl jen jedno úzké okno vedle oprýskaných modrých dveří, ale truhlík pod ním byl plný jasných oranžových a žlutých měsíčků, takže celý dům vypadal vesele. Embry otevřel dveře auta a nadechl se. „Mmm, Emily vaří.“ Jared seskočil z korby a namířil si ke dveřím, ale Embry ho zastavil tím, že mu položil ruku na hruď. Významně se na mě podíval a odkašlal si. „Nemám u sebe peněženku,“ řekl Jared. „To nevadí. Já nezapomenu.“ Vystoupili na schod a bez zaklepání vstoupili do domu. Nesměle jsem šla za nimi. Přední pokoj, jako u Billyho, byla hlavně kuchyně. U pultu vedle dřezu stála mladá žena s hebkou měděnou kůží a dlouhými rovnými havraními vlasy. Vyndávala z plechu velké bábovičky a kladla je na papírový talíř. Na vteřinku mě napadlo, že důvod, proč mi Embry řekl, abych na ni nečuměla, byl ten, že je dívka tak krásná. A pak se melodickým hlasem zeptala: „Máte hlad, kluci?“ a otočila se tváří k nám, na polovině obličeje úsměv. Pravá strana jejího obličeje byla zjizvená od vlasů až po bradu třemi tlustými, jasně červenými čarami, které vypadaly čerstvě, ačkoliv byly dávno zahojené. Jedna jizva se táhla od koutku tmavého oka mandlového tvaru, další stáčela pravou stranu jejích úst do trvalého úšklebku. Díky Embryho varování jsem rychle stočila oči k bábovičkám v jejích rukou. Báječně voněly – po čerstvých borůvkách. „Ach,“ řekla Emily překvapeně. „Kdo je tohle?“ Vzhlédla jsem a snažila se soustředit pohled na levou polovinu jejího obličeje. „Bella Swanová,“ představil mě Jared s pokrčením ramen. Bylo jasné, že už se tu o mně mluvilo. „Kdo jiný?“ „To je celý Jacob, ten aby si neprosadil svou,“ zamumlala Emily. Dívala se na mě a ani jedna polovina jejího kdysi krásného obličeje nebyla přátelská. „Takže ty jsi ta holka, co chodila s upírem.“ Ztuhla jsem. „Ano. A ty jsi ta holka, co chodí s vlkem?“ Zasmála se, stejně jako Embry a Jared. Levá polovina jejího obličeje roztála. „To asi jsem.“ Otočila se k Jaredovi. „Kde je Sam?“ „Bella, ehm, dneska ráno překvapila Paula.“ Emily zakoulela zdravým okem. „Ach ten Paul,“ povzdechla si. „Myslíš, že jim to bude dlouho trvat? Chtěla jsem začít dělat vajíčka.“ „Neboj,“ řekl jí Embry. „Jestli přijdou pozdě, my nedovolíme, aby se něco zkazilo.“ Emily se zahihňala a pak otevřela ledničku. „Bezpochyby,“ souhlasila. „Bello, nemáš hlad? Neostýchej se a vezmi si bábovičku.“ „Děkuju.“ Vzala jsem si jednu z talíře a začala ji ozobávat po okrajích. Byla vynikající a dělala dobře mému žaludku, který jsem měla pořád jako na vodě. Embry si bral už třetí a strčil si ji do pusy celou. „Nech něco bratrům,“ napomenula ho Emily a pleskla ho po hlavě dřevěnou lžící. To slovo mě překvapilo, ale ostatním nepřipadalo nijak zvláštní. „Prase,“ komentoval to Jared. Opřela jsem se o pult a sledovala ty tři, jak se navzájem pošťuchují jako rodina. Emilyina kuchyně měla přátelskou atmosféru, byla světlá s bílými kredencemi a světlou dřevěnou podlahou. Na kulatém stolku stál nakřáplý modrobílý porcelánový džbán, který přetékal lučním kvítím. Embry s Jaredem se tu chovali úplně jako doma. Emily míchala obrovské množství vajec, několik tuctů, ve velké žluté míse. Rukávy fialové košile měla vyhrnuté a já jsem viděla, že jizvy se jí táhnou po celé paži až na hřbet pravé ruky. Chodit s vlkodlakem opravdu mělo svá rizika, jak říkal Embry. Domovní dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Sam. „Emily,“ řekl a jeho hlas byl prodchnutý takovou láskou, že jsem si připadala trapně, jako nějaký vetřelec, když jsem se dívala, jak přešel jedním krokem místnost a vzal její obličej do svých širokých dlaní. Sklonil se a políbil tmavé jizvy na její pravé tváři, než ji políbil na ústa. „Hele, nechte si to,“ stěžoval si Jared. „Já jím.“ „Tak kušuj a jez,“ usadil ho Sam a znovu políbil Emily na znetvořená ústa. „Fuj,“ zasténal Embry. Tohle bylo horší než nějaký romantický film; tohle bylo tak skutečné, že to nahlas zpívalo radostí a životem a opravdovou láskou. Odložila jsem svůj mufin a složila si paže přes prázdnou hruď. Zírala jsem na květiny a snažila se ignorovat dokonalý klid jejich soukromé chvíle a bezútěšný tepot mých ran. Byla jsem vděčná za vyrušení, když dveřmi vstoupili dovnitř Jacob s Paulem, a pak šokovaná, když jsem viděla, že se smějí. Jak jsem se na ně dívala, Paul udeřil Jacoba do ramene a Jacob mu to oplatil dloubnutím do ledvin. Zase se zasmáli. Zdálo se, že jsou oba celí. Jacob přehlédl místnost a jeho oči se zastavily, když mě našel, jak se nesvá a s pocitem, že sem nepatřím, opírám o linku v zadním koutě kuchyně. „Ahoj, Bells,“ pozdravil mě vesele. Jak šel kolem stolu, popadl dvě bábovičky a šel se postavit vedle mě. „Promiň to předtím,“ zamumlal šeptem. „Jak se držíš?“ „Neboj. Je mi fajn. Dobré bábovičky.“ Zase jsem zvedla tu svou a začala jsem ji oždibovat. Na hrudi jsem měla lepší pocit, jakmile byl Jacob vedle mě. „No, páni!“ zakvílel Jared a přerušil nás. Vzhlédla jsem a on a Embry ohledávali blednoucí růžovou čáru na Paulově předloktí. Embry se vítězoslavně křenil. „Patnáct dolarů,“ zavýskl. „To jsi udělal ty?“ zašeptala jsem Jacobovi a vzpomněla si na sázku. „Sotva jsem se ho dotkl. Do západu slunce se mu to zahojí.“ „Do západu slunce?“ pohlédla jsem na škrábanec na Paulově paži. Bylo to zvláštní, ale vypadal, jako by byl starý několik týdnů. „Vlčí záležitost,“ zašeptal Jacob. Přikývla jsem a snažila se nevypadat tak vyjeveně. „Tobě nic není?“ zeptala jsem se ho šeptem. „Nemám ani škrábnutí.“ Jeho výraz byl samolibý. „Hele, kluci,“ řekl Sam hlasitě a přerušil všechny rozhovory, které v malé místnosti právě probíhaly. Emily stála u sporáku a seškrabovala vaječnou směs ze stěn velké pánve, ale Sam měl stále položenou jednu ruku na jejím kříži, aniž si to uvědomoval. „Jacob má pro nás nějakou informaci.“ Paul vypadal nevzrušeně. Jacob už to musel jemu a Samovi vysvětlit. Nebo… prostě slyšeli jeho myšlenky. „Já už vím, co chce ta zrzka.“ Jacob namířil svá slova k Jaredovi a Embrymu. „To jsem se vám snažil předtím říct.“ Nakopl nohu židle, na které se usadil Paul. „A?“ zeptal se Jared. Jacobův obličej zvážněl. „Ona se vážně snaží pomstít svého druha – jenomže to nebyl ten černovlasý, kterého jsme zabili my. Jejího druha dostali vloni Cullenovi a ona teď jde po Belle.“ Tohle pro mě nebyla žádná novinka, ale stejně jsem se otřásla. Jared, Embry a Emily se na mě dívali překvapeně s otevřenou pusou. „Je to jenom holka,“ protestoval Embry. „Já jsem neříkal, že to dává smysl. Ale kvůli tomu se ty pijavice snažily dostat přes nás. Ona měla namířeno do Forks.“ Pořád na mě zírali s ústy dokořán. Trvalo to dlouho. Sklonila jsem hlavu. „Výborně,“ řekl Jared nakonec a koutky úst mu začal roztahovat úsměv. „Máme návnadu.“ Jacob s ohromující rychlostí popadl z pultu otvírák na konzervy a hodil ho Jaredovi na hlavu. Jaredova ruka vystřelila rychleji, než bych považovala za možné, a on popadl nástroj dřív, než ho udeřil do obličeje. „Bella není žádná návnada.“ „Víš, jak to myslím,“ řekl Jared drze. „Takže změníme rozestavení,“ pokračoval Sam a jejich potyčky si nevšímal. „Pokusíme se nechat pár děr a uvidíme, jestli nám na to skočí. Budeme se muset rozdělit, a to se mi nelíbí. Ale jestli jde opravdu po Belle, pravděpodobně se nebude snažit toho využít ve svůj prospěch.“ „Už brzy se k nám přidá Quil,“ zamručel Embry. „Pak budeme schopní rozptýlit se rovnoměrně.“ Všichni sklopili hlavu. Koukla jsem se Jacobovi do tváře a viděla jsem, že je zoufalá jako včera odpoledne u nich před domem. Bez ohledu na to, jak spokojení se zdáli být se svým osudem tady v této šťastné kuchyni, žádný z těchto vlkodlaků nechtěl stejný osud pro svého přítele. „No, na to nebudeme spoléhat,“ řekl Sam tiše a pak pokračoval zase nahlas. „Paul, Jared a Embry si vezmou vnější hranice a my s Jacobem si vezmeme na starost vnitřní. Až nám vleze do pasti, sesypeme se na ni.“ Všimla jsem si, že se Emily nijak nezamlouvá, že Sam má být v té menší skupince. Její starost mě přiměla podívat se na Jacoba, který se také tvářil ustaraně. Sam zachytil můj pohled. „Jacob si myslí, že bude nejlepší, když strávíš co nejvíc času tady v La Push. Ona nebude tak snadno vědět, kde tě hledat, kdyby něco.“ „A co Charlie?“ zeptala jsem se. „Jarní mistrovský turnaj v basketbalu pořád běží,“ odpověděl Jacob. „Myslím, že Billy s Harrym dokážou udržet Charlieho tady u nás, když nebude v práci.“ „Počkejte,“ řekl Sam a zvedl jednu ruku. Jeho pohled střelil k Emily a pak zpátky ke mně. „Jacob tohle považuje za nejlepší řešení, ale musíš se rozhodnout ty sama. Měla bys velmi pečlivě zvážit rizika obou možností. Viděla jsi dnes ráno, jak rychle se s námi můžeš dostat do nebezpečné situace, jak rychle se věci můžou vymknout z rukou. Jestli si vybereš, že zůstaneš s námi, nemůžu ti nijak zaručit bezpečnost.“ „Já jí neublížím,“ zamručel Jacob, oči sklopené. Sam se choval, jako kdyby ho neslyšel. „Jestli znáš ještě nějaké jiné místo, kde by ses cítila bezpečně…“ Kousla jsem se do rtu. Kam bych mohla jít, abych tím někoho neohrozila? Ucouvla jsem před myšlenkou, že bych do toho zatáhla Renée – zatáhla ji do středu terče, kde bylo místo vyhrazené pro mě… „Nechci zavést Victorii ještě někam jinam,“ zašeptala jsem. Sam přikývl. „To je pravda. Je lepší mít ji tady, kde to můžeme skončit.“ Trhla jsem sebou. Nechtěla jsem, aby se Jacob nebo někdo z ostatních snažil skončit to s Victorii. Pohlédla jsem Jakovi do tváře; byla uvolněná, téměř taková, jakou jsem si ji pamatovala z dob před vypuknutím té vlčí záležitosti, a naprosto nevzrušená představou lovení upírů. „Budeš opatrný, viď?“ zeptala jsem se, v krku slyšitelný knedlík. Kluci pobaveně vyprskli a začali hlasitě hulákat. Všichni se mi smáli – až na Emily. Střetly jsme se pohledem a já jsem najednou viděla symetrii skrývající se pod jejím znetvořením. Její tvář byla stále krásná a odrážela se v ní starost ještě zuřivější než ta moje. Musela jsem se podívat jinam, než mě láska skrývající se za tou starostí mohla znovu rozbolet. „Jídlo je hotové,“ oznámila v tu chvíli a rozhovor o strategii byl minulostí. Kluci spěchali zasednout ke stolu – který mi připadal takový titěrný a říkala jsem si, že ho určitě rozbijí – a zbaštili obrovskou pánev vajec, kterou před ně Emily postavila, v rekordním čase. Emily jedla opřená o pult jako já – chtěla se vyhnout tomu blázinci u stolu – a dívala se na ně láskyplným pohledem. Její výraz dával jasně najevo, že tohle je její rodina. Zkrátka a dobře, od smečky vlkodlaků bych takové chování nečekala. Strávila jsem v La Push celý den, z toho většinu času v Billyho domě. Nechal Charliemu vzkaz na záznamníku doma i na stanici a Charlie se ukázal kolem večeře se dvěma pizzami. Bylo dobře, že přinesl dvě velké; Jacob snědl jednu úplně sám. Viděla jsem Charlieho, jak se na nás celý večer podezíravě dívá, obzvlášť na Jacoba, který se tak změnil. Zeptal se na jeho vlasy; Jacob pokrčil rameny a odpověděl, že mu to takhle prostě víc vyhovuje. Věděla jsem, že jakmile s Charliem odjedeme domů, Jacob přestane hrát a půjde se proběhnout jako vlk, jak to průběžně dělal po celý den. On a jeho zvláštní bratrstvo byli neustále na hlídce a hledali nějaké známky Victoriina návratu. Ale protože ji včera v noci odehnali od horkých pramenů – podle Jacoba ji vyhnali na půl cesty do Kanady – je na ní, aby učinila další výpad. Ani v nejmenším jsem nedoufala, že by to prostě vzdala. Takové štěstí jsem neměla. Jacob mě po večeři doprovodil k náklaďáčku, zůstal stát u okénka a čekal, až Charlie odjede jako první. „Dneska v noci se neboj,“ řekl mi Jacob, zatímco Charlie předstíral, že má potíže s bezpečnostním pásem. „Budeme venku hlídat.“ „Nebudu se bát o sebe,“ slíbila jsem. „Jsi blázínek. Lovit upíry je zábava. To je na tom všem to nejlepší.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jestli já jsem blázínek, tak ty jsi nebezpečně vyšinutý.“ Uchechtl se. „Trochu si odpočiň, Bello. Holčičko. Vypadáš vyčerpaně.“ „Pokusím se.“ Charlie netrpělivě zatroubil na klakson. „Tak ahoj zítra,“ rozloučil se Jacob. „Přijeď hned ráno.“ „Přijedu.“ Charlie mě následoval domů. Věnovala jsem pramalou pozornost světlům ve zpětném zrcátku. Místo toho jsem myslela na Sama, Jareda, Embryho a Paula, kteří běhají v noci někde venku. Přemítala jsem, jestli už se k nim Jacob přidal. Když jsme dojeli domů, spěchala jsem nahoru, ale Charlie mě dohonil. „Co se děje, Bello?“ zeptal se mě, než jsem mohla uniknout. „Myslel jsem, že se Jacob stal členem nějakého gangu a že jste se rozhádali.“ „Usmířili jsme se.“ „A ten gang?“ „Já nevím – dospívající kluci, kdo jim má rozumět? Jsou samé tajemství. Ale poznala jsem Sama Uleyho a jeho snoubenku Emily. Připadali mi docela milí.“ Pokrčila jsem rameny. „Celé to muselo být nedorozumění.“ Jeho obličej se změnil. „To jsem nevěděl, že už to s Emily vyhlásili oficiálně. To je milé. Chudák děvče.“ „Víš, co se jí stalo?“ „Zřídil ji medvěd nahoře na severu, když byla sezóna výtěru lososů – strašná nehoda. Už je to víc než rok. Slyšel jsem, že to Sama doopravdy vzalo.“ „To je strašné,“ opakovala jsem. Víc než před rokem. Vsadila bych se, že to svědčí o jediném – stalo se to, když byl v La Push jenom jediný vlkodlak. Otřásla jsem se při pomyšlení na to, jak se Sam musí cítit pokaždé, když se podívá Emily do tváře. Tu noc jsem ležela dlouhou dobu vzhůru a snažila se roztřídit si zážitky z celého dne. Ubírala jsem se v myšlenkách pozpátku od večeře s Billym, Jacobem a Charliem k dlouhému odpoledni u Blackových doma, přes úzkostné čekání, až uslyším něco o Jacobovi, do Emilyiny kuchyně, k hrůze ze rvačky dvou vlkodlaků, k rozmluvě s Jacobem na pláži… Myslela jsem na to, co mi Jacob říkal dnes brzy ráno o pokrytectví. Myslela jsem na to dlouho. Nelíbilo se mi pomyšlení na to, že jsem pokrytec, ale k čemu je dobré lhát si do kapsy? Stulila jsem se pevně do klubíčka. Ne, Edward nebyl zabiják. Ani ve své temnější minulosti nikdy nebyl vrahem nevinných. Ale co když někdy předtím byl? Co když se v době, než jsem ho poznala, choval jako každý jiný upír? Co když lidé mizeli z lesů tak jako teď? Zavrhla bych ho, kdybych to věděla? Smutně jsem zavrtěla hlavou. Láska nemá rozum, připomínala jsem si. Čím víc někoho milujete, tím méně smyslu všechno dává. Překulila jsem se na bok a snažila se myslet na něco jiného – a myslela jsem na Jacoba a jeho bratry, kteří běhají venku ve tmě. Usnula jsem a představovala si vlky, v noci neviditelné, jak mě střeží před nebezpečím. Když se mi zdál sen, stála jsem zase v lese, ale nebloudila jsem. Držela jsem Emily za zjizvenou ruku a spolu jsme se dívaly do stínů a úzkostně čekaly, až se naši vlkodlaci vrátí domů. 15. TLAK Ve Forks byly znovu jarní prázdniny. Když jsem se v pondělí ráno probudila, ležela jsem pár vteřin v posteli a vstřebávala ten pocit. O loňských jarních prázdninách mě taky honil upír. Doufala jsem, že tím nezakládám nějakou tradici. Už jsem si začínala zvykat na to, jak to v La Push chodí. Neděli jsem strávila většinou na pláži, zatímco Charlie byl s Billym u Blackových doma. Já jsem měla být s Jacobem, ale Jacob měl na práci jiné věci, takže jsem se toulala sama, to ale bylo před Charliem tajemství. Když Jacob zaskočil, aby mě zkontroloval, omlouval se, že ode mě tak často utíká. Říkal, že jeho rozvrh hlídek není vždycky tak bláznivý, ale dokud vlci nezastaví Victorii, mají pohotovost nejvyššího stupně. Když jsme se teď sami procházeli po pláži, vždycky mě držel za ruku. To mě přimělo přemítat o tom, co říkal Jared, o tom, že do toho Jacob zatáhl svou holku. Takhle to asi mezi námi dvěma vypadalo zvenčí. Dokud jsme s Jakem věděli, jak je to ve skutečnosti, mohly mi takové dohady být ukradené. A možná by mi ukradené byly, kdybych ovšem nevěděla, že by Jacob byl moc rád, kdyby věci byly tak, jak se jeví. Ale jeho ruka byla příjemná a hřejivá na dotyk, a tak jsem neprotestovala. V úterý odpoledne jsem byla v práci – Jacob jel za mnou na motorce, aby se ujistil, že jsem v pořádku dojela – a Mike si toho všiml. „Chodíš s tím klukem z La Push? S tím druhákem?“ zeptal se a chabě zastíral nevoli, která mu čišela z hlasu. Pokrčila jsem rameny. „Prakticky vzato ne. Ale opravdu s Jacobem trávím většinu času. Je to můj nejlepší přítel.“ Mike přimhouřil zchytrale oči. „Kam tě vede, Bello. Ten kluk je do tebe udělaný až po uši.“ „Já vím,“ povzdechla jsem si. „Život je komplikovaný.“ „A holky jsou kruté,“ poznamenal Mike pro sebe. Říkala jsem si, že v jeho situaci nebylo těžké dojít k takovému závěru. Toho večera jsme byli s Charliem zase u Billyho na večeři. Na dezert přišli Sam s Emily. Emily přinesla dort, kterým by si naklonila i tvrdšího muže, než byl Charlie. Příjemný rozhovor se vedl o všem možném a já jsem viděla, že jakékoliv pochybnosti, které Charlie mohl mít ohledně gangu v La Push, mizejí. My s Jakem jsme si brzy odskočili ven, abychom měli trochu soukromí. Šli jsme do garáže a sedli si do Rabbitu. Jacob zaklonil hlavu, obličej ztrhaný vyčerpáním. „Potřebuješ se trochu vyspat, Jaku.“ „Taky na to dojde.“ Natáhl se a vzal mě za ruku. Jeho kůže na dotyk pálila. „Tohle taky patří mezi vlčí záležitosti?“ zeptala jsem se ho. „To teplo, myslím.“ „Jo. Naše provozní teplota je trochu vyšší než u normálních lidí. Kolem čtyřicet tří stupňů. Už se nikdy nenastydnu. Dokázal bych takhle být…,“ ukázal na svůj nahý trup, „v sněhové bouři a nevadilo by mi to. Tam, kde bych stál, by se vločky měnily v déšť.“ „A jak se vám rychle hojí všechna zranění – to je taky vlčí záležitost?“ „Jo, chceš to vidět? Je to docela hustý.“ Vykulil oči a usmál se. Sáhl za mě do přihrádky v palubní desce a chvilku se v ní hrabal. Pak vytáhl kapesní nůž. „Ne, já to nechci vidět!“ zakřičela jsem, jakmile jsem si uvědomila, co chce udělat. „Dej to pryč!“ Jacob se zachechtal, ale zastrčil nůž zpátky, kam patřil. „Fajn. Ale je dobré, že se nám všechno rychle hojí. Nemůžu se dát ošetřit u doktora, když mám teplotu, při které bych měl normálně být mrtvý.“ „No, to asi nemůžeš.“ Na chvilku jsem se nad tím zamyslela. „A že jste tak velcí – to k tomu taky patří? Proto si všichni děláte starosti o Quila?“ „Proto, a taky proto, že Quilův dědeček říkal, že by se tomu klukovi dalo na čele usmažit vajíčko.“ Jacobův obličej dostal nešťastný výraz. „Už to nebude dlouho trvat. Není žádný přesný věk… prostě to roste a roste a pak najednou –“ Odmlčel se a chvilku trvalo, než zase dokázal promluvit. „Někdy, když se člověk opravdu rozzlobí nebo tak něco, se to může spustit dřív. Ale já jsem nijak rozzlobený nebyl – byl jsem šťastný.“ Hořce se zasmál. „Většinou díky tobě. Proto se mi to nestalo dřív. Místo toho to ve mně jen dál rostlo – byl jsem jako načasovaná bomba. Víš, co mě odpálilo? Dojel jsem domů z toho kina a Billy mi řekl, že vypadám divně. Nic víc, ale já jsem jen odsekl. A pak – pak jsem vybuchl. Málem jsem mu utrhl obličej – vlastnímu otci!“ Otřásl se, ve tváři sinalý. „Je to moc zlé, Jaku?“ zeptala jsem se úzkostně a přála si, abych našla nějaký způsob, jak mu pomoct. „Jsi zoufalý?“ „Ne, nejsem zoufalý,“ odpověděl. „Už ne. Ne teď, když už to víš. Předtím to bylo těžké.“ Naklonil se tak, že mi jeho tvář spočívala na temeni hlavy. Chvíli mlčel a já jsem si říkala, na co asi myslí. Snad jsem to nechtěla vědět. „Co je na tom nejtěžší?“ zašeptala jsem a stále si přála, abych mu mohla pomoct. „Nejtěžší je na tom pocit…, že se nedokážu ovládnout,“ řekl pomalu. „Pocit, že si nemůžu být jistý sám sebou – že bys možná se mnou neměla být, že by se mnou možná neměl být nikdo. Že jsem příšera, která by mohla někomu ublížit. Viděla jsi Emily. Sam jenom na vteřinku ztratil kontrolu nad sebou samým… a ona stála moc blízko. A teď už to za nic na světě nedokáže napravit. Slyším jeho myšlenky – vím, jaký je to pocit… Kdo chce být noční můra, příšera? A pak, když vezmeš v úvahu, jak snadno to na mě přichází, že mi to jde líp než všem ostatním – znamená to, že jsem méně člověk než Embry nebo Sam? Někdy se bojím, že ztrácím sebe sama.“ „Je to těžké? Znovu se najít?“ „Zpočátku to těžké bylo,“ odpověděl. „Vyžaduje to trochu praxe, měnit se tam a zpátky. Ale mně to jde snáz.“ „Proč?“ divila jsem se. „Protože Ephraim Black byl otcův dědeček a Quil Ateara byl dědeček mé matky.“ „Quil?“ zeptala jsem se zmateně. „Jeho pradědeček,“ vysvětloval Jacob. „Ten Quil, kterého znáš, je můj bratranec z druhého kolena.“ „Ale proč na tom záleží, kdo jsou tvoji pradědečkové?“ „Protože Ephraim a Quil patřili do poslední smečky. Třetí byl Levi Uley. Já to mám v krvi z obou stran. Nikdy jsem neměl šanci. Jako nemá šanci Quil.“ Jeho výraz byl bezútěšně smutný. „A co je na tom úplně nejlepší?“ zeptala jsem se ve snaze ho rozveselit. „Nejlepší na tom,“ řekl a najednou se zase usmíval, „je ta rychlost.“ „Je to lepší než na motorkách?“ Nadšeně přikývl. „To se nedá srovnat.“ „Jak rychle dokážeš…?“ „Běžet?“ dokončil mou otázku. „Dost rychle. Jak bych to poměřil? Chytili jsme toho… jak se jmenoval? Laurent? Myslím, že ty si z toho dokážeš udělat obrázek o naší rychlosti, na rozdíl od ostatních.“ To tedy bylo něco. Nedokázala jsem si to představit – vlci běhají rychleji než upíři. Když běželi Cullenovi, byli rychlostí málem neviditelní. „Tak teď ty, pověz mi něco, co nevím,“ požádal. „Něco o upírech. Jak jsi to dokázala, být s nimi? Copak ses jich nebála?“ „Ne,“ odpověděla jsem krátce. Na chvilku se zamyslel. „Hele, pověz mi, proč vlastně ta tvoje pijavice zabila toho Jamese?“ zeptal se najednou. „James se snažil zabít mě – bral to jako takovou hru. Prohrál. Pamatuješ si, jak jsem vloni na jaře byla v nemocnici ve Phoenixu?“ Jacob natáhl vzduch. „To se k tobě dostal tak blízko?“ „Dostal se velmi, velmi blízko.“ Pohladila jsem si jizvu. Jacob si toho všiml, protože držel ruku, kterou jsem pohnula. „Co je to?“ Vyměnil si ruce a zkoumal mou pravačku. „Tohle je ta tvoje legrační jizva, ta studená.“ Podíval se na ni zblízka novýma očima a zalapal po dechu. „Ano, je to ono,“ řekla jsem. „James mě kousl.“ Vykulil oči, jeho obličej nabral pod narudlým povrchem podivnou nažloutlou barvu. Vypadalo to, jako že se mu udělá špatně. „Ale jestli tě kousnul…? Neměla bys být…?“ Zajíkl se. „Edward mě zachránil dvakrát,“ zašeptala jsem. „Vysál ten jed z rány – víš, jako když tě kousne chřestýš.“ Trhla jsem sebou, jak mě bolest šlehla po krajích díry. Ale nebyla jsem jediná, kdo sebou trhal. Cítila jsem, jak se vedle mě třese celé Jacobovo tělo. I auto se otřásalo. „Opatrně, Jaku. V klidu. Uklidni se.“ „Jo,“ lapal po dechu. „Klídek.“ Zavrtěl rychle hlavou ze strany na stranu. Po chvíli už se mu třásly jenom ruce. „Už je ti dobře?“ „Jo, skoro. Pověz mi něco jiného. Musíš mě přivést na jiné myšlenky.“ „Co chceš vědět?“ „Já nevím.“ Zavřel oči a soustředil se. „Asi ty mimořádné věci. Měl ještě někdo z Cullenových nějaké… mimořádné schopnosti? Jako čtení mysli?“ Na vteřinku jsem zaváhala. Tohle znělo jako otázka, kterou by položil svému špionovi, ne své kamarádce. Ale jaký mělo smysl skrývat, co jsem věděla? Teď už na tom nezáleželo a jemu to pomůže lépe se ovládnout. Honem jsem začala mluvit, v duchu jsem před sebou viděla obraz Emiliina znetvořeného obličeje a na rukou mi vstávaly chloupky. Nedokázala jsem si představit, jak by se rudohnědý vlk vtěsnal do Rabbita – Jacob by roztrhal na kusy celou garáž, kdyby se teď proměnil. „Jasper dokázal… tak nějak ovládat emoce lidí kolem sebe. Nezneužíval toho, mohl tím třeba někoho uklidnit a tak. To by pravděpodobně hodně pomohlo Paulovi,“ snažila jsem se trochu zažertovat. „Alice zase viděla věci, které se teprve měly stát. Budoucnost, víš, ale nebylo to úplně spolehlivé. Věci, které viděla, se mohly změnit, když někdo změnil cestu, kterou se ubíraly…“ Jako když mě viděla umírat… a když viděla, že se stanu jednou z nich. Dvě věci, které se nevyplnily A jednu, která se nevyplní nikdy. Hlava se mi začala točit – jako kdybych nedokázala natáhnout ze vzduchu dost kyslíku. Jako kdybych neměla plíce. Jacob už se dokonale ovládal a seděl vedle mě naprosto klidný. „Proč tohle děláš?“ zeptal se. Zatahal zlehka za jednu mou paži, kterou jsem měla ovinutou kolem hrudi, a pak toho nechal, když zjistil, že ji tak lehce neuvolní. Ani jsem si neuvědomila, že tam ty ruce mám. „Děláš to, když se rozrušíš. Proč?“ „Bolí mě, když na ně myslím,“ zašeptala jsem. „Jako kdybych nemohla dýchat… jako kdybych se rozpadala na kousky…“ Bylo bizarní, kolik jsem toho teď dokázala Jacobovi říct. Už jsme před sebou neměli tajemství. Pohladil mě po vlasech. „Už je to dobré, Bello, už je to dobré. Už se o tom nebudu zmiňovat. Omlouvám se.“ „Už je mi dobře,“ vydechla jsem. „To se stává pořád. Není to tvoje chyba.“ „To jsme ale povedený pár, co?“ řekl Jacob. „Ani jeden z nás se nedokáže udržet pohromadě.“ „K politování,“ souhlasila jsem, stále lapajíc po dechu. „Aspoň že máme jeden druhého,“ řekl a ta myšlenka ho zjevně upokojovala. I já jsem byla klidná. „Alespoň to,“ souhlasila jsem. A když jsme byli spolu, bylo to dobré. Ale Jacob měl hrozný, nebezpečný úkol, který chtěl zodpovědně plnit, a tak jsem byla často sama, trčela jsem v La Push, protože jsem tam byla víc v bezpečí, a neměla jsem nic, čím bych se zabavila, abych zapomněla na své starosti. Cítila jsem se divně, když jsem pořád překážela u Billyho doma. Trochu jsem se učila na další test z matematiky, který jsme měli psát příští týden, ale tak dlouho jsem do učebnice dokázala akorát tak koukat. Když jsem neměla nic zjevného na práci, měla jsem pocit, že bych si s Billym měla nějak povídat – tlak normálních společenských pravidel. Ale Billy nebyl zrovna z těch, co neudrží pusu zavřenou, a tak ten divný pocit ve mně přetrvával. Ve středu odpoledne jsem se pro změnu snažila pobýt chvíli u Emily doma. Zpočátku to bylo docela milé. Emily byla veselá osoba, která chvilku neposeděla. Dělala jsem jí ocásek, zatímco kmitala po domě a po zahradě, drhla neposkvrněnou podlahu, vytrhávala droboučký plevel, spravovala rozbitý pant u dveří, tkala něco z vlny na starobylém tkalcovském stavu a taky neustále vařila. Lehce si stěžovala na to, jak chlapcům roste chuť k jídlu z toho, jak pořád někde běhají, ale nebylo těžké poznat, že se o ně stará ráda. Bylo mi s ní docela dobře – konec konců, obě jsme teď chodily s vlkem. Ale když jsem tam byla už pár hodin, přišel domů Sam. Zůstala jsem jenom tak dlouho, abych se ujistila, že je Jacob v pořádku a že není nic nového, a pak jsem odtamtud musela utéct. Aura lásky a spokojenosti, která je obklopovala, se nedala užívat v koncentrovaných dávkách, když kolem nebyl nikdo, kdo by ji naředil. Takže jsem se pak toulala u vody, chodila jsem po půlkruhovité skalnaté pláži tam a zpátky, zas a znova. Být sama mi nedělalo dobře. Protože už jsme s Jacobem před sebou neměli žádná tajemství, mluvila jsem s ním o Cullenových a myslela jsem na ně, a v tom byla ta potíž. Nic nepomáhalo, že jsem se snažila zaplašit myšlenky na ně jinými starostmi, a bylo jich opravdu dost: zoufale a upřímně jsem se strachovala o Jacoba a jeho vlčí bratry, bála jsem se o Charlieho a ostatní, kteří si mysleli, že jsou na lovu zvěře, proti své vůli jsem se víc a víc zaplétala s Jacobem a nevěděla jsem, co s tím dělat. Žádná z těchto skutečných a naléhavých starostí, které jsem si potřebovala opravdu srovnat v hlavě, nedokázala na dlouho odtrhnout mou mysl od bolesti v hrudi. Nakonec už jsem ani nemohla chodit, protože jsem nemohla dýchat. Posadila jsem se na místečko, kde byly kameny skoro suché, a stočila jsem se do klubíčka. Tak mě tam našel Jacob a z jeho výrazu jsem vyčetla, že pochopil. „Promiň,“ omlouval se hned. Zvedl mě ze země a objal mě oběma pažemi kolem ramen. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že je mi zima. Otřásla jsem se, jak mě jeho dotyk pálil, ale aspoň jsem mohla dýchat, když tam byl. „Kazím ti jarní prázdniny,“ obviňoval se, když jsme kráčeli zpátky po pláži. „Ne, nekazíš. Neměla jsem nic v plánu. Myslím, že jarní prázdniny ani nemám ráda.“ „Zítra dopoledne si vezmu volno. Ostatní můžou běhat beze mě. Vymyslíme něco, při čem bude legrace.“ To slovo mi zrovna teď v mém životě připadalo nemístné, stěží pochopitelné, bizarní. „Legrace?“ „Legrace je přesně to, co potřebuješ. Hmm…“ rozhlédl se po vzedmutých šedých vlnách a přemýšlel. Jak očima přelétl horizont, osvítil ho záblesk inspirace. „Mám to!“ zavýskl. „Splním další slib.“ „O čem to mluvíš?“ Pustil mi ruku a ukázal k jižnímu okraji pláže, kde končil plochý skalnatý půlkruh a začínaly rozlehlé mořské útesy. Nechápavě jsem na ně zírala. „Neslíbil jsem ti snad, že tě vezmu skákat z útesu?“ Otřásla jsem se. „Jo, bude dost zima – ale ne taková, jako je dneska. Cítíš, jak se mění počasí? Tlak? Zítra bude tepleji. Jsi pro?“ Temná voda nevypadala lákavě a útesy z tohoto úhlu vypadaly ještě vyšší než tenkrát. Ale už jsem několik dní neslyšela Edwardův hlas. V tom pravděpodobně spočívala část problému. Byla jsem závislá na hlasu svých přeludů. Když jsem se bez nich musela obejít příliš dlouho, všechno se zhoršovalo. Skákání z útesu tu situaci určitě vyléčí. „Jasně, jsem pro. Bude to legrace.“ „Tak domluveno,“ řekl a ovinul mi paži kolem ramen. „Dobře – a teď pojďme, ať se trochu vyspíš.“ Nelíbilo se mi, že kruhy pod jeho očima začínají vypadat, jako by je měl do kůže trvale vyleptané. * * * Druhý den ráno jsem se probudila brzy a potají jsem si do auta uložila náhradní oblečení. Měla jsem pocit, že Charliemu by se plán na dnešní den líbil asi tak stejně jako motorky. Představa, že se oprostím od všech svých starostí, mě téměř vzrušovala. Možná to opravdu bude legrace. Rande s Jacobem, rande s Edwardem… ponuře jsem se v duchu zasmála. Jake si mohl říkat, co chtěl o tom, že jsme povedený pár – z nás dvou jsem na tom byla hůř já. Vedle mě vlkodlak vypadal úplně normálně. Čekala jsem, že na mě Jacob bude čekat před domem, jak to obvykle dělal, když mu hlasitý náklaďák ohlašoval můj příjezd. Nebyl tam, a tak jsem si říkala, že asi ještě spí. Potřeboval se vyspat, a než se vzbudí, vzduch se ještě víc oteplí. Jake měl pravdu ohledně počasí; v noci se změnilo. Tlustá vrstva mračen teď těžce doléhala na zem, takže bylo téměř dusno; zemi hřála šedá deka z mraků, která se zdála být skoro na dosah. Nechala jsem si svetr v autě. Tiše jsem zaklepala na dveře. „Pojď dál, Bello,“ pozval mě Billy. Seděl u kuchyňského stolu a jedl studenou obilnou kaši. „Jake spí?“ „Ehm, ne.“ Odložil lžíci, obočí stažené. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. Vyčetla jsem z jeho výrazu, že něco se stalo. „Embry, Jared a Paul našli ráno čerstvou stopu. Sam a Jake jim vyrazili na pomoc. Sam byl plný naděje – zabarikádovala se nedaleko hor. Myslí si, že mají dobrou šanci to ukončit.“ „Ach ne, Billy,“ zašeptala jsem. „Ach ne.“ Zachechtal se, hluboce a nahlas. „Vážně se ti v La Push tak líbí, že si tu chceš prodloužit svoje vězení?“ „Nežertujte, Billy. Na to je to příliš děsivé.“ „Máš pravdu,“ souhlasil spokojeně. V jeho starých očích se nedalo nic vyčíst. „Tahle je záludná.“ Kousla jsem se do rtu. „Není to pro ně tak nebezpečné, jak si myslíš. Sam ví, co dělá. Sama o sebe by sis měla dělat starosti. Ta upírka nechce bojovat s nimi. Jenom se snaží najít si kolem nich cestu… k tobě.“ „Jak to, že Sam ví, co dělá?“ zeptala jsem se a smetla tak ze stolu jeho starost o mě. „Zatím zabili jenom jediného upíra – to mohla být šťastná náhoda.“ „To, co děláme, bereme velmi vážně, Bello. Nic nebylo zapomenuto. Všechno, co potřebují vědět, se po generace předává z otce na syna.“ To mě neuklidnilo tak, jak by si asi myslel. Vzpomínka na Victorii, divokou, úskočnou, smrtelně nebezpečnou, byla v mé paměti příliš živá. Jestli se jí nepodaří vlky obejít, nakonec se pokusí prorazit skrze ně. Billy se vrátil ke své snídani; já jsem se posadila na pohovku a bezcílně přepínala televizní stanice. Netrvalo to dlouho. Začala jsem si v tom malém pokoji připadat jako zavřená, popadala mě klaustrofobie, děsila mě skutečnost, že přes záclony v okně nevidím ven. „Budu na pláži,“ řekla jsem najednou Billymu a spěchala jsem ven ze dveří. Myslela jsem, že se mi venku uleví, ale nestalo se. Mraky tlačily dolů na zem neviditelnou tíhou, takže moje klaustrofobie nepovolovala. Les se zdál podivně prázdný, když jsem kráčela k pláži. Neviděla jsem žádná zvířata – žádné ptáky, žádné veverky. Neslyšela jsem ani ptačí zpěv. To ticho bylo děsivé, skoro strašidelné; nebylo slyšet ani vítr ve větvích. Věděla jsem, že to má na svědomí jen počasí, ale přesto mě to popuzovalo. Ten těžký, teplý tlak ovzduší byl vnímatelný i mými slabými lidskými smysly a naznačoval, že může přijít větší bouře. Pohled na nebe to podepřel; mraky se lenivě čeřily i přesto, že na zemi nezafoukal ani větřík. Nejbližší mraky byly kouřově šedé, ale mezi trhlinami jsem viděla další vrstvu, která byla děsivě fialová. Nebesa měla pro dnešek na skladě zuřivý plán. Zvířata se určitě schovávala. Jen jsem došla na pláž, už mě mrzelo, že jsem tam chodila – měla jsem tohohle místa plné zuby. Byla jsem tady skoro každý den, toulala jsem se tu sama. Lišilo se to tak moc od mých nočních děsů? Ale kam jinam jít? Plahočila jsem se k naplavenému stromu a posadila jsem se na kraj, abych se mohla opřít o propletené kořeny. Zírala jsem zádumčivě na rozzlobené nebe a čekala, až první kapky prolomí ticho. Snažila jsem se nemyslet na nebezpečí, v kterém jsou Jacob a jeho přátelé. Protože Jacobovi se nic nesmí stát. Ta myšlenka byla nesnesitelná. Už jsem toho ztratila příliš – vezme si osud i těch pár cárů klidu, které mi zbyly? To mi připadalo nefér, nevyvážené. Ale možná jsem porušila nějaké pravidlo, o kterém jsem nevěděla, překročila nějakou hranici a tím jsem se odsoudila. Možná mě osud trestá za to, že jsem se otočila zády ke světu lidí a vrhla se do říše mýtů a legend. Možná… Ne. Jacobovi se nic nestane. Musela jsem tomu věřit, nebo bych nebyla schopná fungovat. Zavrčela jsem a seskočila z klády. Nedokázala jsem klidně sedět; bylo to horší než přecházení. Opravdu jsem počítala s tím, že dnes ráno uslyším Edwardův hlas. Připadalo mi, že je to jediná věc, která může učinit dnešní den snesitelnějším, pomůže mi ho přežít. Díra v hrudi se v poslední době podebírala, jako kdyby se mstila za dobu, kdy ji krotila Jacobova přítomnost. Okraje pálily. Jak jsem přecházela, vlny se zvedly a začaly narážet o skály, ale stále nevál žádný vítr. Připadala jsem si tlakem bouřky jako přitisknutá. Všechno kolem mě vířilo, ale na místě, kde jsem stála, byl dokonalý klid. Vzduch měl slabý elektrický náboj – cítila jsem ve vlasech statickou elektřinu. O kus dál byly vlny zlobnější než podél pobřeží. Viděla jsem, jak bijí o linii útesů, rozprašují do nebe velké bílé mraky mořské pěny. Vzduch se pořád nehýbal, ačkoliv mraky vířily rychleji. Byl to děsivý pohled – jako kdyby se mraky pohybovaly z vlastní vůle. Otřásla jsem se, ačkoliv jsem věděla, že je to jenom optický klam. Útesy byly proti modrošedému nebi jako černé ostří nože. Když jsem se na ně dívala, vzpomněla jsem si na den, kdy mi Jacob vyprávěl o Samovi a jeho „gangu“. Pomyslela jsem na kluky – vlkodlaky – jak se vrhají do prázdného vzduchu. Obraz toho, jak padají a v letu stihnou ještě třeba udělat salto, byl v mé mysli stále živý. Představila jsem si naprostou svobodu toho pádu… Představila jsem si, jak by mi Edwardův hlas zněl v hlavě – rozzuřený, sametový, dokonalý… Pálení v hrudi se mi bolestivě šířilo. Musela jsem najít nějaký způsob, jak to potlačit. Bolest byla s každou vteřinou nesnesitelnější. Zírala jsem na útesy a na vlny, které se o ně tříštily. No a proč ne? Proč to nepotlačit rovnou? Jacob mi slíbil skákání z útesu, nebo ne? Přece se nevzdám rozptýlení, které tak zoufale potřebuju, jenom proto, že tu teď nemůže být se mnou! Rozptýlení, které potřebuju o to víc, že Jacob někde venku riskuje svůj život! Riskuje ho v podstatě kvůli mně. Kdyby nebylo mě, Victoria by nezabíjela lidi…, aspoň ne tady, ale někde jinde, daleko odsud. Jestli se Jacobovi něco stane, bude to moje vina. To poznání se mi zarylo hluboko a přinutilo mě běžet zpátky po silnici k Billyho domu, kde čekal můj náklaďáček. Znala jsem cestu na silnici, která vedla podél útesů, ale musela jsem najít cestičku, která mě vyvede ze skaliska. Jak jsem po ní šla, hledala jsem odbočky a rozcestí, protože jsem věděla, že mě Jake chtěl vzít skákat z místa o kus níž, ne z úplného vrcholu, ale úzká pěšina vedla k okraji a odbočit se z ní nedalo. Neměla jsem čas hledat jinou cestu dolů – bouře rychle přicházela. Nakonec jsem ucítila i vítr, mraky se tiskly blíž k zemi. Když jsem došla k místu, kde se štěrková cesta vějířovitě rozprostírala do kamenné propasti, dopadly první kapky a rozstříkly se mi na obličeji. Nebylo těžké přesvědčit sebe samu, že nemám čas pátrat po jiné cestě – chtěla jsem skočit z vrcholu. Ta představa mi utkvěla v hlavě. Chtěla jsem dlouhý pád, který by se podobal letu. Věděla jsem, že tohle je ta nejpitomější a nejnezodpovědnější věc, jakou jsem kdy udělala. Ta myšlenka u mě vzbudila úsměv. Bolest už povolovala, jako kdyby moje tělo vědělo, že od zvuku Edwardova hlasu už ho dělí jenom vteřiny… Zvuk vln ke mně přicházel z velké dálky, snad z ještě větší, než když jsem šla po cestě mezi stromy. Ušklíbla jsem se, když jsem pomyslela na to, jak je voda asi studená. Ale nehodlala jsem se tím nechat odradit. Vítr teď foukal silněji, vytvářel kolem mě deštivé víry. Vystoupila jsem na okraj a oči jsem upírala do prázdného prostoru před sebou. Prsty u nohou jsem naslepo hmatala před sebe a když jsem nahmatala okraj skály, prsty jsem ho objala. Zhluboka jsem nabrala dech do plic, zadržela jsem ho… a čekala. „Bello.“ Usmála jsem se a vydechla. Ano? Neodpověděla jsem nahlas, protože zvuk mého hlasu by mi rozbil tu krásnou iluzi. Zněl tak opravdově, tak blízko. Jenom když byl tak nesouhlasný jako teď, jsem si ho dokázala plně vybavit – tu sametovou hebkost a melodičnost, které tvořily ten nejdokonalejší ze všech hlasů. „Nedělej to,“ zaprosil. Chtěl jsi, abych byla člověk, připomněla jsem mu. No, tak se na mě dívej. „Prosím. Kvůli mně.“ Ale ty se mnou nechceš zůstat. „Prosím.“ Byl to jenom šepot ve větru a dešti, které mi rozcuchaly vlasy a promočily oblečení – byla jsem tak mokrá, jako kdybych už dneska skákala podruhé. Přesunula jsem váhu na bříška pod palci u nohou. „Ne, Bello!“ Teď byl rozzlobený, a ten hněv byl tak roztomilý. Usmála jsem se, zvedla jsem paže nad hlavu, jako kdybych chtěla skočit, a nastavila jsem obličej dešti. Ale zvyk z plavání ve veřejném bazénu – hlavu předklonit, nohy připravit – byl příliš zakořeněný. Naklonila jsem se dopředu, nakrčila jsem se, abych měla větší pružnost… A vrhla jsem se z útesu. Vykřikla jsem, když jsem padala volným vzduchem jako meteorit, ale byl to výkřik radosti, a ne strachu. Vítr mi kladl odpor, marně se snažil bojovat s nepřemožitelnou gravitací, tlačil proti mně a kroutil mě ve spirálách jako raketu, která se řítí k zemi. Ano! To slovo mi opakovaně znělo v hlavě, když jsem prořízla vodní hladinu. Voda byla ledová, studenější, než jsem se bála, a přesto ten chlad ještě přispěl k mému radostnému vzrušení. Byla jsem na sebe pyšná, když jsem se nořila hlouběji do mrazivé černé vody Neprožívala jsem jediný okamžik hrůzy – jen čistý adrenalin. Vážně, ten pád nebyl vůbec děsivý. V čem spočívala ta výzva? V tu chvíli mě zachytil proud. Tolik jsem se zaobírala velikostí útesů, zjevným nebezpečím plynoucím z jejich výšky a strmých stěn, že jsem si vůbec nedělala starosti s temnou vodou čekající pod nimi. Nikdy by mě nenapadlo, že opravdová hrozba číhá hluboko pode mnou, pod zejícím pěnivým příbojem. Bylo to, jako by se vlny o mě praly, škubaly mnou a podávaly si mě, jako by mě při tom chtěly roztrhat na kusy. Znala jsem správný způsob, jak se vyhnout silnému mořskému dmutí: plavat souběžně s pláží a nesnažit se za každou cenu se dostat na břeh. Ale ta znalost mi nebyla moc platná, když jsem nevěděla, kterým směrem je pobřeží. Nedokázala jsem ani říct, kterým směrem je hladina. Rozzlobená černá voda mě obklopovala ze všech stran; nebylo tu žádné světlo, které by mě vyvedlo nahoru. Gravitace byla všemocná, když soutěžila se vzduchem, ale proti vlnám nic nezmohla – necítila jsem tah dolů, neměla jsem dojem, že se potápím. Vnímala jsem jenom bušení proudu, který mě unášel pořád dokola jako hadrovou panenku. Měla jsem co dělat, abych udržela zadržený dech a sevřené rty, aby mi neunikla poslední zásoba kyslíku. Nepřekvapilo mě, že se zase ozval můj přelud. Dluží mi to, vezmu-li v úvahu, že umírám, říkala jsem si. Překvapilo mě, s jakou určitostí jsem věděla, že nadešel můj konec. Utopím se. Topím se. „Plav dál!“ prosil Edward naléhavě v mé hlavě. Kam? Nebylo nic než tma. Nebylo kam plavat. „Přestaň!“ poroučel. „Neopovažuj se to vzdávat!“ Chlad vody mi umrtvoval paže a nohy. Necítila jsem údery vln tak silně jako předtím. Teď už se mě zmocňovala spíš taková ochablost, bezmocně jsem se točila ve vodě. Ale poslechla jsem ho. Dál jsem nutila paže dělat tempa, nohama jsem se snažila kopat silněji, ačkoliv jsem byla každou vteřinu otočená jiným směrem. Nemělo to smysl. K čemu to bylo? „Bojuj!“ křičel. „Zatraceně, Bello, bojuj!“ Proč? Už jsem nechtěla bojovat. Byla jsem spokojená, že zůstávám tam, kde jsem. A nebylo to nerozumností, ani zimou, ani tím, že mi paže umdlévaly, protože svaly to vyčerpáním vzdaly. Byla jsem skoro šťastná, že je to za mnou. Tohle byla lepší smrt než ty ostatní, které se o mě pokoušely. Tahle byla tak zvláštně poklidná. Vědomí nadcházejícího konce bylo uklidňující. Pomyslela jsem krátce na ta klišé o tom, jak by se vám měl život zrychleně přehrát před očima. Měla jsem mnohem větší štěstí. Kdo by stál o nějaké přehrávání, no ne? Já jsem viděla jeho, a neměla jsem v sobě žádnou vůli bojovat. Bylo to tak jasné, daleko jasnější než jakákoliv vzpomínka. Moje podvědomí si uložilo Edwarda do všech detailů a uchovalo ho pro tuto poslední chvíli. Viděla jsem jeho dokonalý obličej, jako kdyby byl opravdu tady; přesný odstín jeho ledové kůže, tvar rtů, linii čelisti, zlaté jiskření zuřivých očí. Byl rozzlobený, přirozeně, že to vzdávám. Měl zaťaté zuby a nozdry se mu rozpalovaly hněvem. „Ne! Bello, ne!“ Uši jsem měla zaplavené mrazivou vodou, ale jeho hlas byl jasnější než kdy dřív. Ignorovala jsem slova a soustředila se na zvuk jeho hlasu. Proč bych měla bojovat, když jsem tam, v tu chvíli, byla tak šťastná? I plíce mě pálily z nedostatku vzduchu a nohy jsem měla ochromené ledovým chladem, ale byla jsem spokojená. Už jsem zapomněla, jaký je to pocit, zažívat skutečné štěstí. Štěstí. Díky němu se celá ta záležitost s umíráním stala celkem snesitelnou. V tu chvíli nade mnou proud zvítězil, strhl mě najednou na něco tvrdého, na skálu v tom šeru neviditelnou. Pořádně mě to uhodilo do hrudi, narazilo to do mě jako železná tyč, a dech z mých plic vyšuměl, unikl v hustém mraku stříbrných bublin. Voda mi natékala do krku, dusící a pálivá. Ta železná tyč jako by mě vlekla, táhla mě pryč od Edwarda, hlouběji do tmy, na dno oceánu. Sbohem, miluju tě, to byla má poslední myšlenka. 16. PARIS V tu chvíli jsem hlavou narazila na hladinu. Jak dezorientující. Byla jsem si jistá, že se potápím. Proud mě nechtěl pustit. Narážel mě na další skály; ostře, rytmicky mě bily do zad, vytlačovaly z mých plic vodu. Řinula se ven v ohromujícím množství, z pusy a nosu mi tekly úplné dravé proudy. Sůl mě štípala a plíce mě pálily a hrdlo jsem měla příliš plné vody, abych nabrala dech, a skály mi drásaly záda. Nějak jsem zůstávala na jednom místě, ačkoliv voda se kolem mě stále vzdouvala. Všude kolem jsem neviděla nic než vodu, která mi cákala do obličeje. „Dýchej!“ poroučel hlas, divoký úzkostí, a já jsem pocítila kruté dloubnutí bolesti, když jsem ten hlas poznala – protože nepatřil Edwardovi. Nemohla jsem poslechnout. Vodopád, který se mi řinul z úst, se nezastavoval na tak dlouho, abych stihla popadnout dech. Černá ledová voda mi plnila hruď. Pálilo to. Další skála mě praštila do zad, přímo mezi lopatky, a z plic se mi dávivě vyřinulo další chrlení vody. „Dýchej, Bello! No tak!“ prosil Jacob. Před očima mi naskákaly černé skvrny, rozšiřovaly se víc a víc, takže jsem přes ně neviděla světlo. Znovu jsem se udeřila o skálu. Ta skála nebyla studená jako voda; silně mě hřála na kůži. Uvědomila jsem si, že je to Jacobova ruka, která se snaží vytlouct mi vodu z plic. Ta železná tyč, která mě vytáhla z moře, byla také… teplá… Hlava se mi točila, černé skvrny všechno zakrývaly… Takže umírám? Nelíbilo se mi to – tohle nebylo tak dobré jako posledně. Teď byla jenom tma, nic, na co by stálo za to se dívat. Zvuk narážejících vln se v černi ztrácel a slábl, až přešel v tiché šumění, které jako kdyby vycházelo z mých uší… „Bello?“ zeptal se Jacob a jeho hlas byl stále napjatý, ale ne tak divoký jako předtím. „Bells, miláčku, slyšíš mě?“ V hlavě mi zasvištělo a měla jsem nepříjemný pocit, jako by se mi mozek převracel, jako by mi do hlavy natekla rozbouřená voda… „Jak dlouho už je bez sebe?“ zeptal se někdo jiný. Ten hlas, který nebyl Jacobův, mě šokoval, vyburcoval mě k soustředěnějšímu vědomí. Uvědomila jsem si, že jsem v klidu. Už mě netahal žádný proud – vzdouvání doznívalo jen v mé hlavě. Povrch pode mnou byl plochý a nehybný. Cítila jsem na holých pažích, že je zrnitý. „Já nevím,“ odpovídal Jacob stále horečnatě. Jeho hlas byl velmi blízko. Ruce – tak teplé, že musely být jeho – mi shrnuly mokré vlasy z tváří. „Pár minut? Netrvalo mi dlouho, než jsem ji vytáhl na pláž.“ Tiché šumění v mých uších nebyly vlny – byl to vzduch, který mi už zase koloval v plících tam a zpátky. Každé nadechnutí pálilo – průchodové cesty byly tak hrubé, jako kdybych je drbala drátěnkou. Ale dýchala jsem. A mrzla jsem. Tisíc ostrých ledových korálků mi naráželo do obličeje a paží, čímž pocit zimy sílil. „Dýchá. Vzpamatuje se. Měli bychom ji ale dostat pryč z té zimy. Nelíbí se mi, jakou nabírá barvu…“ Tentokrát jsem rozeznala Samův hlas. „Myslíš, že s ní můžeme hýbat?“ „Neporanila si záda nebo něco, když padala?“ „Já nevím.“ Váhali. Snažila jsem se otevřít oči. Trvalo mi to chvilku, ale pak jsem viděla temné, fialové mraky, které mě zaplavovaly mrznoucím deštěm. „Jaku?“ zaskřehotala jsem. Jacobův obličej mi zakryl výhled na nebe. „Ach!“ vydechl a po tváři se mu rozlila úleva. Oči měl mokré od deště. „Ach, Bello! Nezranila ses? Slyšíš mě? Nebolí tě něco?“ „J-jen krk,“ zajíkla jsem se a rty se mi chvěly zimou. „Tak tě tedy dostaneme odsud,“ prohlásil Jacob. Vsunul pode mě paže a bez námahy mě zvedl – jako kdyby zvedal prázdnou krabici. Jeho hruď byla nahá a teplá; nahrbil ramena, aby mě ochránil před deštěm. Hlava mi volně visela přes jeho paži. Zírala jsem nepřítomně zpátky k zuřivé vodě, která za ním bičovala písek. „Máš ji?“ slyšela jsem Sama, jak se ptá. „Jo, vezmu ji odsud. Jdi zpátky do nemocnice. Přijdu za tebou později. Díky, Same.“ Hlava se mi pořád točila. Zpočátku mi žádné z jeho slov nedávalo smysl. Sam neodpověděl. Neozýval se žádný zvuk a já jsem přemítala, jestli už je pryč. Zatímco mě Jacob odnášel pryč, voda za námi olizovala břeh a svíjela se na písku, jako kdyby se zlobila, že jsem jí unikla. A jak jsem se unaveně dívala kolem, upoutal mé nepřítomné oči barevný záblesk – o kus dál v zátoce tančil na černé vodě malý ohnivý plamínek. Nedávalo to smysl, říkala jsem si, jestli už jsem se úplně probrala z bezvědomí. Hlava se mi točila vzpomínkou na černou zčeřenou vodu – na to, jak jsem byla tak ztracená, že jsem nedokázala ani poznat, kde je nahoře a kde dole. Tak ztracená…, ale Jacob nějak… „Jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se skuhravě. „Hledal jsem tě,“ řekl mi. Cestou nahoru po pláži k silnici v tom dešti skoro utíkal. „Sledoval jsem stopy tvého auta, a pak jsem tě slyšel vykřiknout…“ Otřásl se. „Proč jsi skočila, Bello? Copak sis nevšimla, že se tamhle schyluje k hurikánu? Nemohla jsi na mě počkat?“ S vyprchávající úlevou jeho tón naplňoval hněv. „Promiň,“ zamumlala jsem. „Byla to blbost.“ „Jo, to tedy byla, a pořádná,“ souhlasil a z vlasů mu odstřikovaly kapky deště, jak přikyvoval. „Podívej, nevadilo by ti schovávat si blbosti na chvíle, kdy jsem ti nablízku? Nedokážu se soustředit, když budu myslet na to, že mi za zády skáčeš z útesů.“ „Jasně,“ souhlasila jsem. „Žádný problém.“ Můj hlas zněl, jako bych kouřila tři krabičky denně. Snažila jsem se odkašlat si – a okamžitě jsem sebou škubla; bolelo to, jako kdybych se tam dole bodala nožem. „Co se dneska stalo? Našli… jste ji?“ Znovu jsem se otřásla, ačkoliv mi teď nebyla taková zima, když mě hřál svým horkým tělem. Jacob zavrtěl hlavou. Stále spíš běžel než šel, jak mířil na silnici, která vedla k nim domů. „Ne. Utekla nám do vody – tam mají pijavice výhodu. Proto jsem běžel domů – bál jsem se, že mi ve vodě udělá kličku. Trávíš tolik času na pláži…“ Odmlčel se, jak se mu v krku něco zadrhlo. „Sam se vrátil s tebou – jsou všichni ostatní taky doma?“ Doufala jsem, že nejsou stále venku a nepátrají po ní. „Jo. Tak nějak.“ Snažila jsem se porozumět jeho výrazu, pomrkávala jsem do bušícího deště. Jeho oči byly napjaté starostí nebo bolestí. Ta slova, která předtím nedávala smysl, ho najednou měla. „Říkal jsi… do nemocnice. Předtím, Samovi. Je někdo zraněný? Bojovala s vámi?“ Hlas mi vyskočil o oktávu, s tou chraptivostí zněl divně. „Ne, ne. Když jsme se vrátili, Em čekala s novinou. Jde o Harryho Clearwatera. Harry měl dneska ráno srdeční záchvat.“ „Harry?“ zavrtěla jsem hlavou, snažila jsem se vstřebat, co říká. „Ach, ne! Ví to Charlie?“ „Jo. Je tam taky, s mým tátou.“ „Bude Harry v pořádku?“ Jacob se na mě znovu napjatě podíval. „Moc růžově to s ním zatím nevypadá.“ Najednou mě přepadl strašný pocit viny – připadala jsem si opravdu děsně kvůli tomu pitomému skoku z útesu. Nikdo si o mě zrovna teď nepotřeboval dělat starosti. To jsem si tu nezodpovědnost ale hloupě načasovala. „Co mám dělat?“ zeptala jsem se. V tu chvíli déšť ustal. Neuvědomila jsem si, že už jsme zpátky u Jacobova domu, dokud neprošel dveřmi. Bouřka bila do střechy. „Můžeš zůstat tady,“ řekl Jacob, když mě svalil na krátkou pohovku. „Myslím to vážně – přímo tady. Přinesu ti něco suchého na sebe.“ Moje oči si pomalu přivykaly na temnou místnost, zatímco Jacob bouchal ve svém pokoji. Úzká přední místnost se zdála bez Billyho tak prázdná, div ne opuštěná. Byla podivně zlověstná – pravděpodobně jenom proto, že jsem věděla, kde Billy je. Jacob se vrátil za pár vteřin. Hodil na mě hromádku šedého bavlněného oblečení. „Bude ti to velké, ale nic lepšího nemám. Já, ehm, půjdu pryč, aby ses mohla převléknout.“ „Nikam nechoď. Ještě jsem moc unavená, nedokážu se ani pohnout. Jenom zůstaň se mnou.“ Jacob se posadil na podlahu vedle mě, zády se opřel o gauč. Říkala jsem si, kdy asi naposled spal. Vypadal tak vyčerpaně, jak jsem se já cítila. Opřel si hlavu o polštář vedle mojí a zívl. „Myslím, že bych si mohl na chvilku odpočinout…“ Zavřel oči. I já jsem zavřela oči. Chudák Harry Chudák Sue. Věděla jsem, že Charlie bude bez sebe. Harry byl jedním z jeho nejlepších přátel. Navzdory Jakovu neradostnému pohledu na věc jsem horečně doufala, že se z toho Harry dostane. Kvůli Charliemu. Kvůli Sue a Lee a Sethovi… Billyho pohovka byla hned vedle radiátoru, a tak mi navzdory promočenému oblečení bylo teplo. Plíce mě bolely tak, že jsem spíš upadala do bezvědomí, než aby mě bolest udržovala vzhůru. Neurčitě jsem přemítala, jestli bych se spánku měla vyvarovat… nebo jsem si pletla tonutí s otřesem mozku…? Jacob začal lehce chrápat a ten zvuk mě uklidňoval jako ukolébavka. Rychle jsem usnula. Poprvé za velmi dlouhou dobu se mi zdál jenom obyčejný sen. Takové zastřené bloumání starými vzpomínkami – oslepující horké slunce ve Phoenixu, matčin obličej, zchátralá chaloupka na stromě, vybledlá přikrývka, zrcadlová stěna, plamen na černé vodě… Každý ten obraz jsem zapomněla, jakmile přešel v další. Ten poslední byl jediný, který mi uvízl v hlavě. Byl bezvýznamný – jenom scéna na jevišti. Balkón v noci, na nebi visí namalovaný měsíc. Dívala jsem se na dívku v noční košili, která se opírá o zábradlí a mluví si pro sebe. Bezvýznamné…, ale když jsem se pomalu probojovávala k vědomí, myslela jsem na Julii. Jacob pořád spal; svezl se ve spánku na podlahu a jeho dech byl hluboký a pravidelný. V domě byla teď větší tma než předtím, za oknem bylo černo. Byla jsem ztuhlá, ale bylo mi teplo a byla jsem skoro suchá. V krku mě pálilo s každým nadechnutím. Budu muset vstát – alespoň abych se napila. Ale moje tělo tam chtělo jenom ochable ležet a už se nikdy nepohnout. Místo abych se zvedla, dál jsem myslela na Julii. Přemítala jsem, co by dělala, kdyby ji Romeo opustil, ne proto, že odešel do vyhnanství, ale proto, že ztratil zájem. Co kdyby k němu Rosalina nebyla nepřátelská a chtěla s ním mluvit, a on by si to rozmyslel? Co kdyby místo svatby s Julií prostě zmizel? Myslela jsem, že vím, jak by se Julie cítila. Nevrátila by se ke svému původnímu životu, to jistě ne. Nikdy by se nedostala dál, tím jsem si byla jistá. I kdyby žila tak dlouho, až by byla stará a šedivá, pokaždé, když by zavřela oči, viděla by pod víčky Romeovu tvář. Nakonec by se s tím smířila. Přemýšlela jsem, jestli by si nakonec vzala za muže Parise, jen aby udělala radost rodičům, aby udržela klid v rodině. Ne, pravděpodobně ne, usoudila jsem. Ovšem v příběhu se toho o Parisovi moc nevyprávělo. Byla to jenom plochá figura – ten, který zabíral místo, hrozba, ten, kdo si nakonec vynutí její ruku. Co když Paris znamenal víc? Co když to byl Juliin přítel? Nejlepší přítel? Co když byl jediný, kterému se mohla svěřit s celou tou srdcervoucí záležitostí s Romeem? Jediný, který ji opravdu chápal a s kterým se cítila napůl zase jako člověk? Co když byl trpělivý a laskavý? Co když se o ni staral? Co když Julie věděla, že bez něj nemůže přežít? Co když ji opravdu miloval a chtěl, aby byla šťastná? A… co když ona milovala Parise? Ne jako Romea. Nic takového, samozřejmě. Ale dost na to, aby chtěla, aby i on byl šťastný? Jediný zvuk v místnosti bylo Jacobovo pomalé, hluboké oddechování – jako ukolébavka, která se brouká dítěti, jako tiché vrzání houpacího křesla, jako tikání starých hodin, když nikam nemusíte jít… Byl to zvuk útěchy. Kdyby Romeo skutečně odešel a už se nikdy nevrátil, záleželo by na tom, jestli Julie přijala nebo nepřijala Parisovu nabídku? Možná se měla pokusit zabydlet se ve zbylých útržcích života, které jí zůstaly. Možná, že blíž ke štěstí už by se stejně nedostala. Povzdechla jsem si a pak zasténala, když mě ten povzdech zaškrábal v krku. Moc jsem se do toho příběhu začetla. Romeo si to nerozmyslel. To proto si lidé stále pamatují jeho jméno a vždycky ho spojují s tím jejím: Romeo a Julie. To proto je to dobrý příběh. „Julie se spokojí s Parisem“ by nikdy nebyl žádný trhák. Zavřela jsem oči a zase se nechala unášet, pustila jsem z hlavy tu hloupou hru, na kterou jsem už nechtěla myslet. Raději jsem myslela na skutečnost – na skákání z útesu a na to, jaká to byla bezhlavá chyba. A myslela jsem nejen na ten útes, ale i na motorky a všechnu svou nezodpovědnost. Co kdyby se mi něco stalo? Jak by to nesl Charlie? Harryho srdeční záchvat mi najednou všechno zobrazil v jiné perspektivě. V perspektivě, kterou jsem nechtěla vidět, protože – kdybych přiznala, že je to pravda – by to znamenalo, že musím změnit svoje chování. Mohla bych takhle žít? Možná. Nebude to snadné; vlastně to bude přímo zoufalé, vzdát se svých halucinací a snažit se chovat jako dospělá. Ale možná bych se o to měla pokusit. A možná bych to dokázala. Kdybych měla Jacoba. Nemohla jsem to rozhodnutí udělat hned teď. Příliš to bolelo. Raději jsem myslela na něco jiného. V hlavě se mi přehrával záznam mého neuváženého odpoledního výkonu, zatímco jsem se snažila přijít na nějaké příjemné téma… svištění vzduchu při pádu, černočerná voda, bušení proudu… Edwardův obličej… tady jsem se zastavila. Jacobovy teplé ruce, které se snažily vtlouct do mě zpátky život… bodavý déšť, který se valil z fialových mraků… podivný oheň na vlnách… V tom barevném záblesku na hladině bylo něco povědomého. Samozřejmě že to nemohl být opravdový oheň – Moje myšlenky přerušily zvuky auta, které s čvachtáním projíždělo blátem venku na silnici. Slyšela jsem, jak zastavilo před domem, jak se začaly otevírat a zavírat dveře. Pomyslela jsem, že si sednu, a pak jsem si to rozmyslela. Billyho hlas byl snadno identifikovatelný, ale byl nezvykle tichý, takže zněl jen jako chraplavé bručení. Dveře se otevřely a rozsvítilo se světlo. Zamrkala jsem, na chvíli oslepená. Jake se s trhnutím probudil a vyskočil s těžkým oddychováním. „Promiň,“ zabručel Billy. „Vzbudili jsme tě?“ Moje oči se pomalu zaostřily na jeho obličej, a pak, když jsem dokázala rozluštit jeho výraz, se mi zalily slzami. „Ach ne, Billy!“ zasténala jsem. Pomalu přikývl, jeho výraz byl poznamenaný žalem. Jake spěchal k svému otci a vzal ho za ruku. V té bolesti byla jeho tvář najednou tak dětská – vypadala divně na tom mužském těle. Hned za Billym se objevil Sam, tlačil jeho vozík dveřmi. Jeho obvyklá vyrovnanost byla pryč a i on měl obličej zmučený bolestí. „Je mi to tak líto,“ zašeptala jsem. Billy přikývl. „Bude to těžké pro všechny.“ „Kde je Charlie?“ „Tvůj táta je ještě v nemocnici se Sue. Čeká je spousta… zařizování.“ Ztěžka jsem polkla. „Radši se tam vrátím,“ zamumlal Sam a spěšně vyběhl ze dveří. Billy vytáhl ruku z Jacobovy dlaně a pak projel kuchyní do svého pokoje. Jake se za ním chviličku díval a pak si zase přišel sednout vedle mě na podlahu. Položil si obličej do dlaní. Třela jsem mu rameno a přála si, abych věděla, co říct. Po dlouhé chvíli mě Jacob chytil za ruku a podržel si ji u obličeje. „Jak se cítíš? Jsi v pořádku? Měl bych tě asi vzít k doktorovi nebo tak něco.“ Povzdechl si. „O mě si nedělej starosti,“ zaskřehotala jsem. Otočil hlavu, aby se na mě podíval. Oči měl podlité krví. „Nevypadáš moc dobře.“ „Ani se moc dobře necítím.“ „Dojdu pro tvůj náklaďáček a vezmu tě domů – asi bys tam měla být, až se Charlie vrátí.“ „Správně.“ Ležela jsem netečně na pohovce a čekala, až přijde. Billy byl zticha ve svém pokoji. Cítila jsem se jako šmírák, který se dívá škvírou na žal někoho jiného. Jakovi to netrvalo dlouho. Řev motoru mého náklaďáčku prolomil ticho dřív, než jsem to očekávala. Jacob mi beze slova pomohl zvednout se z pohovky a pak mě držel kolem ramen, když mě roztřásl studený vzduch venku. Bez ptaní si sedl za volant a pak si mě přitáhl k sobě, aby mě mohl paží pevně obejmout. Opřela jsem mu hlavu o prsa. „Jak se dostaneš domů?“ zeptala jsem se. „Já nejdu domů. Ještě jsme nechytili tu pijavici, vzpomínáš?“ Znovu jsem se otřásla, ale s chladem to nemělo co dělat. Cesta byla krátká. Studený vzduch mě probudil. Moje mysl byla v pohotovosti a pracovala velmi tvrdě a velmi rychle. Co kdyby? Co bylo správné udělat? Už jsem si svůj život nedokázala bez Jacoba představit – a důrazně jsem odmítala si to představovat. Záviselo na něm moje přežití. Ale nechávat věci mezi námi tak, jak byly… nebylo to kruté, jak mi vyčítal Mike? Vzpomněla jsem si, jak jsem si přála, aby Jacob byl můj bratr. Uvědomila jsem si teď, že jediné, co opravdu chci, je mít na něj nárok. Když mě takhle objímal, tak jsem to nevnímala jako bratrské objetí. Byl to příjemný pocit – teplý a uklidňující a známý. Bezpečný. Jacob byl bezpečný přístav. Mohla jsem na něj uplatnit nárok. To bylo v mé moci. Budu mu muset všechno povědět, to jsem věděla. Byl to jediný způsob, jak jednat fér. Budu mu to všechno muset správně vysvětlit, aby věděl, že to není tak, že bych se spokojila s ním, když nemůžu mít Edwarda. Že je pro mě až příliš dobrý. Už věděl, že jsem rozbitá, to ho nepřekvapí, ale musí vědět, do jaké míry. Budu muset dokonce přiznat, že jsem blázen – vysvětlit ty hlasy, které jsem slyšela. Bude muset vědět všechno, než se rozhodne. Ale i když jsem uznávala, že je nutné, aby si to promyslel, věděla jsem, že mě bude chtít navzdory všemu. Ani si nevezme chvilku na rozmyšlenou. Bude to tak špatné, když se budu snažit učinit Jacoba šťastným? Přestože láska, kterou k němu cítím, je jen slabý odvar toho, čeho jsem schopná, i když je moje srdce daleko, toulá se a bolestně touží po svém vrtošivém Romeovi, bude to tak špatné? Jacob zastavil náklaďáček před naším ztemnělým domem a vypnul motor, takže bylo najednou ticho. Zdálo se mi, že je naladěný na stejnou notu jako já, že ví, na co myslím. Jako už tolikrát. Objal mě i druhou paží, přitiskl si mě na prsa a pevně mě držel. Znovu to byl pěkný pocit. Skoro jako bych zase byla celý člověk. Myslela jsem, že bude myslet na Harryho, ale pak promluvil a jeho tón byl omluvný. „Promiň. Vím, že se necítíš přesně tak jako já, Bells. Přísahám, že mi to nevadí. Já mám jenom takovou radost, že ti nic není, až se mi z toho chce zpívat – a já zpívám strašně.“ Zasmál se mi do ucha svým hrdelním smíchem. S každým nadechnutím jako by se mi v krku udělal zářez, jako bych ho měla zanesený pískem. Nechtěl by Edward, ať je vůči mně jakkoliv lhostejný, abych byla tak šťastná, jak jen to dané okolnosti dovolují? Nezůstala by v něm troška přátelského citu, aby mi přál aspoň to? Říkala jsem si, že ano. To by mi neodpíral, abych dala jenom malý kousek lásky, o kterou on nestál, svému příteli Jacobovi. Konec konců, vždyť to ani nebyla ta samá láska. Jacob mi přitiskl svou teplou tvář na temeno hlavy. Kdybych otočila obličej na stranu – kdybych přitiskla rty na jeho nahé rameno –, věděla jsem bez jakékoliv pochyby přesně, co by následovalo. Bylo by to velmi snadné. Dnes večer by nebylo potřeba žádné vysvětlování. Ale mohla jsem to udělat? Mohla jsem zradit své nepřítomné srdce, abych zachránila svůj ubohý život? Žaludek se mi nervózně sevřel, když jsem pomyslela na to, že otočím hlavu. A pak, tak jasně, jako kdybych byla v okamžitém nebezpečí, mi Edwardův sametový hlas zašeptal do ucha: „Buď šťastná.“ Ztuhla jsem. Jacob cítil, jak jsem ztuhla, automaticky mě pustil a sáhl po dveřích. Počkej, chtěla jsem říct. Jenom chviličku. Ale pořád jsem byla jako přikovaná, poslouchala jsem ozvěnu Edwardova hlasu v mé hlavě. Bouřkou ochlazený vzduch zavanul kabinou náklaďáčku. „Oh!“ Jacob hekl, jako kdyby ho někdo udeřil do břicha. „Sakra!“ Zabouchl dveře a souběžně otočil klíčkem v zapalování. Ruce se mu třásly tak silně, že jsem nevěděla, jak to dokázal. „Co se děje?“ Příliš rychle vytúroval motor; ten zaprskal a zhasl. „Upír,“ vydávil. Hlava se mi odkrvila a udělalo se mi slabo. „Jak to víš?“ „Protože ho cítím! Zatraceně!“ Jacobovy oči byly divoké, pročesávaly temnou ulici. Zdálo se, že si je stěží vědom chvění, které mu probíhalo tělem. „Proměnit se, nebo ji dostat odsud?“ syčel si pro sebe. Na zlomek vteřiny se na mě podíval, viděl mé hrůzou vytřeštěné oči a bílý obličej, a pak znovu prohlížel ulici. „Správně. Dostat tě pryč.“ Motor s řevem naskočil. Pneumatiky zakvílely, jak otočil auto a nasměroval nás k jediné únikové cestě. Reflektory auta olízly chodník, osvětlily přední řadu stromů černého lesa a nakonec se odrazily od auta zaparkovaného přes ulici před naším domem. „Zastav!“ zalapala jsem po dechu. Bylo to černé auto – auto, které jsem znala. Možná jsem byla všechno jen ne milovník a znalec aut, ale o tomhle konkrétním autě bych dokázala říct všechno. Byl to Mercedes S55 AMG. Znala jsem jeho výkon a barvu interiéru. Věděla jsem, jaký je to pocit, když mohutný motor přede pod kapotou. Znala jsem těžkou vůni kožených sedadel a to, jak člověku díky obzvláště temným sklům v oknech poledne připadá jako soumrak. Bylo to Carlisleovo auto. „Zastav!“ zakřičela jsem znovu, tentokrát hlasitěji, protože Jacob hnal auto ulicí. „Cože?!“ „To není Victoria. Zastav, zastav! Chci se vrátit.“ Dupnul na brzdu tak zprudka, že jsem se musela podržet palubní desky. „Cože?“ zeptal se znovu, celý zděšený. Zíral na mě s hrůzou v očích. „Je to Carlisleovo auto! Jsou to Cullenovi. Já to vím.“ Díval se, jak se mi rozsvěcí, a tělem mu otřásalo divoké chvění. „Hele, uklidni se, Jaku. Je to v pořádku. Žádné nebezpečí, chápeš? Uvolni se.“ „Jo, klid,“ lapal po dechu, sklonil hlavu a zavřel oči. Zatímco se soustředil na to, aby nevybuchl ve vlka, já jsem se dívala ven zadním okénkem na to černé auto. Je to jenom Carlisle, říkala jsem si. Nečekej nic víc. Možná Esme… Okamžitě přestaň, poroučela jsem si. Jenom Carlisle. To je dost. Víc, než jsem kdy doufala, že budu zase mít. „V tvém domě je upír,“ zasyčel Jacob. „A ty se chceš vrátit?“ Podívala jsem se na něj, jen nerada jsem svoje oči odtrhla od Mercedesu – bála jsem se, že ve chvíli, kdy se podívám jinam, zmizí. „Samozřejmě,“ podivila jsem se jeho otázce. Samozřejmě, že jsem se chtěla vrátit. Jacobův obličej ztvrdl, jak jsem se na něj dívala, zmrzl do hořké masky, o které jsem si myslela, že je nadobro pryč. Ještě předtím, než si tu masku nasadil, jsem zachytila, jak mu v očích probleskl záchvěv pocitu zrady. Ruce se mu stále třásly. Vypadal o deset let starší než já. Zhluboka se nadechl. „Víš jistě, že to není trik?“ zeptal se pomalým, těžkým hlasem. „To není trik. To je Carlisle. Vezmi mě zpátky!“ Chvění mu rozvlnilo široká ramena, ale jeho oči byly ploché a bez citu. „Ne.“ „Jaku, to je dobré –“ „Ne. Jdi zpátky sama, Bello.“ Jeho hlas byl jako políček – uhnula jsem, když mě udeřil jeho zvuk. Zatínal čelist a zase ji uvolňoval. „Podívej, Bello,“ řekl tím samým tvrdým hlasem. „Já se nemůžu vrátit. Smlouva sem, smlouva tam, je tam můj nepřítel.“ „Tak to není!“ „Musím to říct okamžitě Samovi. Tím se věci mění. Nesmějí nás chytit na svém území.“ „Jaku, to není válka!“ Neposlouchal. Zařadil motor na neutrál a vyskočil ze dveří. Motor nechal běžet. „Sbohem, Bello,“ zavolal přes rameno. „Vážně doufám, že neumřeš.“ Rychle utíkal do tmy a třásl se tak silně, že jeho obrys byl jako rozostřený; zmizel, než jsem mohla otevřít pusu, abych ho zavolala zpátky. Na jednu dlouhou vteřinu mě výčitky svědomí přikovaly na sedadlo. Co jsem to zrovna Jacobovi udělala? Ale výčitky mě nedokázaly zadržet na dlouho. Vklouzla jsem za volant a znovu rozjela auto. Ruce se mi třásly téměř tak silně jako předtím Jakovi, a stálo mě to minutu soustředění. Pak jsem opatrně otočila auto dokola a jela jsem zpátky k našemu domu. Když jsem vypnula světla, byla všude velká tma. Charlie odjížděl v takovém spěchu, že zapomněl nechat zapnutou lampu na verandě. Ucítila jsem dloubnutí pochybnosti, jak jsem se dívala na dům ponořený do tmy. Co když je to trik? Podívala jsem se zpátky na černé auto, v noci téměř neviditelné. Ne, to auto jsem znala. Přesto se mi ruce třásly ještě víc než předtím, když jsem sahala pro klíč nade dveřmi. Jakmile jsem vzala za kliku, abych odemkla, zjistila jsem, že není zamčeno. Strčila jsem do dveří a ty se otevřely dokořán. V chodbě byla tma. Chtěla jsem zavolat na pozdrav, ale v krku jsem měla příliš vyschlo. Nemohla jsem popadnout dech. Udělala jsem krok dovnitř a nahmatala vypínač. Byla taková tma – jako v černé vodě… Kde je ten vypínač? Jako v černé vodě, s oranžovým plamenem, který neskutečně blikotal na hladině. Ten plamen nemohl být oheň, ale co tedy..? Prsty mi přejížděly po stěně, stále pátraly, stále se třásly – Najednou se mi v hlavě ozvala ozvěna Jacobových slov z dnešního odpoledne a mně to došlo… Utekla nám do vody, řekl. Tam mají pijavice výhodu. Proto jsem běžel domů – bál jsem se, že mi ve vodě udělá kličku. Ruka mi ztuhla, jak jsem pořád hledala ten vypínač, a já jsem stála jako přimrazená, když jsem si uvědomila, proč mi ten divný oranžový oheň na vodě byl povědomý. Victoriiny vlasy, vlající divoce ve větru, barvy ohně…