www.sumrak-twilight.estranky.cz

4. PROBOUZENÍ Čas plyne. Dokonce i když se to zdá nemožné. I když každý pohyb vteřinové ručičky bolí jako tepot krve pod modřinou. Plyne nerovnoměrně, v podivných záškubech a táhlých obdobích klidu, ale plyne. I pro mě. * * * Charlieho pěst dopadla na stůl. „Tak dost, Bello! Pošlu tě domů.“ Vzhlédla jsem od misky s kaší, nad kterou jsem spíš meditovala, než abych ji jedla, a zírala šokovaně na Charlieho. Nesledovala jsem rozhovor – vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, že nějaký vedeme – a nebyla jsem si jistá, jak to myslel. „Já jsem doma,“ zamumlala jsem zmateně. „Pošlu tě za Renée do Jacksonvillu,“ ozřejmil. Zoufale sledoval, jak pomalu chápu význam jeho slov. „Co jsem provedla?“ zkormoutila jsem obličej. Taková nespravedlnost. Poslední čtyři měsíce se mému chování nedalo nic vytknout. Po tom prvním týdnu, o kterém už se ani jeden z nás nikdy nezmínil, jsem ve škole ani v práci nevynechala jediný den. Známky jsem měla vynikající. Nikdy jsem nepřišla domů po večerce – v prvé řadě proto, že jsem večer z domu nikdy nechodila. Jenom výjimečně jsem na stůl servírovala jídlo, které zbylo z předešlého dne. Charlie se mračil. „Neprovedla jsi nic. To je ten problém. Ty nikdy nic neprovádíš.“ „Chceš, abych vyvedla nějaký průšvih?“ divila jsem se a obočí se mi nevěřícně stáhlo k sobě. Snažila jsem se dávat pozor. Nebylo to lehké. Tolik jsem si zvykla všechno pouštět jedním uchem tam a druhým ven, že jsem měla uši jako ucpané. „Průšvih by byl lepší než tohle… tohleto tvoje věčné netečné bloumání!“ To mě trochu zabolelo. Dávala jsem si takový pozor, abych se vyvarovala všech forem mrzoutství, včetně bloumání. „Já nebloumám.“ „To jsem vybral špatné slovo,“ přiznal nabručeně. „Bloumání by bylo lepší – to by znamenalo, že něco děláš. Ale ty jsi taková… jako bez života, netečná, Bello. To je myslím to správné slovo.“ Tohle obvinění se trefilo do černého. Povzdechla jsem si a snažila se dát trochu života do své odpovědi. „Mrzí mě to, tati.“ Moje omluva zněla poněkud mdle i mně samotné. Celou tu dobu jsem si myslela, že jsem ho opila rohlíkem a že na mně nic nepoznal. Smysl veškerého mého snažení byl, aby se Charlie kvůli mně netrápil. Zjištění, že to bylo jen mrhání silami, bylo skličující. „Nechci, aby ses omlouvala.“ Povzdechla jsem si. „Tak mi řekni, co po mně chceš.“ „Bello,“ zaváhal, jak odhadoval mou reakci na to, co chtěl říct. „Drahoušku, nejsi první člověk na světě, který si tímhle musel projít, víš.“ „Já vím.“ Moje doprovodná grimasa byla skleslá a nepřesvědčivá. „Poslouchej, drahoušku. Myslím, že – že bys asi potřebovala nějakou pomoc.“ „Pomoc?“ Odmlčel se, jak znovu hledal ta správná slova. „Když ode mě tvoje matka odešla,“ začal a mračil se, „a vzala tě s sebou…“ Zhluboka se nadechl. „No, tehdy to pro mě byla krutá doba.“ „Já vím, tati,“ zamumlala jsem. „Ale vypořádal jsem se s tím,“ podotkl. „Drahoušku, ty se s tím nepereš. Čekal jsem, doufal jsem, že se to zlepší.“ Zíral na mě a já jsem rychle sklopila oči. „Myslím, že oba víme, že se to nelepší.“ „Jsem v pohodě.“ Ignoroval mě. „Možná, no, možná by sis o tom měla s někým promluvit. S nějakým profesionálem.“ „Chceš, abych šla k cvokaři?“ Můj hlas byl o odstín ostřejší, když jsem si uvědomila, nač táta naráží. „Možná by to pomohlo.“ „A možná by to nepomohlo ani trošičku.“ Nevěděla jsem toho moc o psychoanalýze, ale byla jsem si celkem jistá, že to nefunguje, pokud subjekt není relativně upřímný. Jasně, mohla jsem říct pravdu – kdybych chtěla strávit zbytek života ve vypolstrované cele. Chvíli sledoval můj zatvrzelý výraz a pak zvolil jinou strategii. „Já na to nestačím, Bello. Možná že tvoje matka…“ „Koukni,“ řekla jsem bezvýrazným hlasem. „Dneska večer si někam vyjdu, jestli chceš. Zavolám Jess nebo Angele.“ „Ale to nechci,“ oponoval nespokojeně. „Myslím, že nepřežiju, jestli se budeš víc snažit. Nikdy jsem nikoho neviděl takhle se snažit. Až z toho člověka bolí, když to vidí.“ Předstírala jsem tupou a dívala se dolů na stůl. „Já to nechápu, tati. Napřed se zlobíš, protože nic nedělám, a pak říkáš, že nechceš, abych někam chodila.“ „Chci, abys byla šťastná – ne, ani tolik nežádám. Jenom chci, abys nebyla zoufalá. Myslím, že budeš mít větší šanci, když z Forks odjedeš.“ Moje oči po bůhvíjak dlouhé době zaplály první jiskřičkou nějakého citu. „Nikam nejedu,“ prohlásila jsem. „Proč ne?“ zeptal se. „Mám poslední pololetí školy – všechno by se tím prošvihlo.“ „Jsi dobrá studentka, to bys zvládla.“ „Nechci mamce a Philovi dělat křena.“ „Tvoje matka umírá touhou mít tě zpátky u sebe.“ „Na Floridě je moc horko.“ Znovu udeřil pěstí do stolu. „Oba víme, o co tady doopravdy jde, Bello, a není to pro tebe dobré.“ Zhluboka se nadechl. „Už je to několik měsíců. Žádné telefonáty, žádné dopisy, žádný kontakt. Nemůžeš na něj pořád čekat.“ Provrtávala jsem ho pohledem. Obličej jsem měla skoro rozpálený. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy zrudla nějakou emocí. Celé toto téma bylo naprosto zakázané, což on moc dobře věděl. „Já na nic nečekám. Nic neočekávám,“ řekla jsem tichým monotónním hlasem. „Bello…“ začal Charlie chraptivě. „Musím do školy,“ přerušila jsem ho, vstala jsem a posbírala svou nedotčenou snídani ze stolu. Vrazila jsem misku do dřezu, ani jsem se nezastavila, abych ji umyla. Další rozhovor už bych nesnesla. „Naplánuju si něco s Jessikou,“ zavolala jsem přes rameno, jak jsem si brala školní tašku. Do očí jsem se mu nepodívala. „Možná nebudu doma k večeři. Pojedeme do Port Angeles a půjdeme do kina.“ Byla jsem venku ze dveří, než stihl zareagovat. Kvůli tomu spěchu, abych už byla Charliemu z očí, jsem ale byla ve škole mezi prvními. Jednu výhodu to mělo – mohla jsem si zabrat opravdu dobré parkovací místo. Nevýhodou bylo, že jsem měla před sebou spoustu volného času, a já jsem se volnému času za každou cenu vyhýbala. Abych nemusela přemýšlet o Charlieho obviněních, rychle jsem si vytáhla učebnici matematiky. Otevřela jsem ji na látce, kterou jsme měli dnes probírat, a snažila se tomu porozumět. Číst matiku bylo ještě horší než ji poslouchat, ale už jsem se v tom zlepšovala. Za posledních několik měsíců jsem nad matematikou strávila desetkrát víc času než za celá svá předchozí studia. Odměnou mi bylo, že jsem si opravila známku až na jedna minus. Věděla jsem, že profesor Varner je přesvědčený, že moje zlepšení je výsledkem jeho mimořádných učebních metod. A jestli mu to dělalo radost, tak já jsem byla ta poslední, kdo by ho chtěl připravovat o iluze. Seděla jsem tam nad tou učebnicí, dokud se nenaplnilo parkoviště, a pak jsem běžela na angličtinu. Probírali jsme Farmu zvířat, to byla snadná látka. Mně komunismus nevadil; byla to vítaná změna po únavných příbězích o lásce, které tvořily většinu učiva. Posadila jsem se na své místo a těšila se, že mě přednáška profesora Berryho trochu rozptýlí. Když jsem byla ve škole, čas plynul lehce. Zvonění se ozvalo příliš brzy. Začala jsem si balit věci. „Bello?“ Poznala jsem Mikův hlas a věděla jsem, jaká budou jeho příští slova, ještě než je vyslovil. „Jdeš zítra do práce?“ Vzhlédla jsem. Nakláněl se přes uličku s úzkostným výrazem. Každý pátek se mě ptal na to samé. Bez ohledu na to, že jsem neměla ani jednodenní absenci. No, s jedinou výjimkou před několika měsíci. Ale nechápala jsem, proč se pořád tak stará. Byla jsem vzorný zaměstnanec. „Zítra je sobota, ne?“ zeptala jsem se. Jak na to Charlie dneska ráno poukazoval, uvědomila jsem si, že můj hlas opravdu zní mdle, bez zájmu, jako bez života. „Ano, to je,“ souhlasil. „Uvidíme se na španělštině.“ Zamával mi, než se otočil zády. Už se neobtěžoval doprovázet mě na hodiny. S ponurým výrazem jsem se plahočila na matematiku. Při téhle hodině jsem sedávala vedle Jessiky. Už to bylo několik týdnů, možná měsíců, co mě Jessica přestala zdravit, když jsme se potkaly na chodbě. Věděla jsem, že jsem ji svým nespolečenským chováním urazila a ona teď trucuje. Nebude tedy jednoduché si s ní promluvit – a tím spíš ji požádat o laskavost. Váhavě jsem postávala před třídou a pečlivě jsem zvažovala svoje možnosti. Nechtělo se mi přijít Charliemu znovu na oči, aniž bych mu mohla podat hlášení o nějaké sociální interakci. Věděla jsem současně, že nemůžu lhát, ačkoliv myšlenka na to, že jenom zajedu do Port Angeles a zpátky – a ujistím se, že se mi na tachometru načetl odpovídající počet kilometrů pro případ, že by si to chtěl zkontrolovat –, byla velmi lákavá. Jenže Jessičina máma byla největší drbna ve městě, a Charlie určitě na paní Stanleyovou dřív nebo později – spíš dřív než později – narazí. A až by k tomu došlo, bezpochyby by se zmínil o našem výletu. Takže lhaní nepřipadalo v úvahu. S povzdechem jsem strčila do dveří, aby se otevřely. Profesor Varner se na mě káravě podíval – jeho přednáška už začala. Spěchala jsem na své místo. Jessica nevzhlédla, když jsem si sedla vedle ní. Byla jsem ráda, že mám padesát minut na to, abych se duševně připravila. Tahle hodina utekla ještě rychleji než angličtina. Svým způsobem jsem za to vděčila své dobré přípravě ráno v autě – ale hlavně to bylo proto, že mi čas vždycky rychle ubíhal, když jsem měla před sebou něco nepříjemného. Zašklebila jsem se, když profesor Varner propustil třídu o pět minut dřív. Usmíval se, jaký je to na nás hodný. „Jess?“ Nos se mi svraštil, když jsem se nakrčila a čekala, až se ke mně otočí. Otočila se na židli čelem ke mně a nevěřícně si mě měřila. „Mluvíš se mnou, Bello?“ „Samozřejmě.“ Vykulila jsem oči na znamení nevinnosti. „Co je? Potřebuješ pomoct s matikou?“ Její tón byl trošičku zapšklý. „Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Vlastně jsem chtěla vědět, jestli bys… se mnou dneska večer nechtěla jet do kina? Vážně bych potřebovala dát si takovou malou dámskou jízdu.“ Ta slova zněla škrobeně, jako špatně pronesené verše, a ona se na mě dívala podezíravě. „Proč o to žádáš mě?“ zeptala se stále nepřátelským tónem. „Jsi první, kdo mě napadne, když chci strávit čas s holkama.“ Usmála jsem se a doufala, že ten úsměv vypadá upřímně. Asi to byla pravda. Ona byla alespoň první, na koho jsem pomyslela, když jsem se chtěla nějak vykroutit Charliemu. Navzájem se to rovnalo. Zdálo se, že to ji trochu obměkčilo. „No, já nevím.“ „Máš v plánu něco jiného?“ „Ne… asi s tebou můžu jet. Co bys chtěla vidět?“ „Vlastně přesně nevím, co hrajou,“ vytáčela jsem se. Tohle byla ošemetná věc. Hledala jsem v duchu něco, čeho se chytit – neslyšela jsem nedávno někoho mluvit o nějakém filmu? Neviděla jsem plakát? „Co třeba ten o prezidentce?“ Podívala se na mě jako na blázna. „Bello, to už dávno nedávají.“ „Aha.“ Zamračila jsem se. „Dávají něco, na co bys chtěla jít ty?“ Jakmile Jessika začala uvažovat nahlas, její přirozená upovídanost se přihlásila ke slovu i proti její vůli. „No, teď dávají tu novou romantickou komedii, která má skvělé recenze. Tu chci vidět. A náš taťka zrovna byl na Slepé ulici a moc se mu to líbilo.“ Chytila jsem se slibného názvu. „O čem to je?“ „Oživlé mrtvoly nebo tak něco. Říkal, že děsivější horor už léta neviděl.“ „To zní báječně.“ Radši se budu potýkat s oživlými mrtvolami, než abych sledovala zamilovaný film. „Dobře.“ Její reakce zněla překvapeně. Snažila jsem se vzpomenout si, jestli mám ráda horory, ale nebyla jsem si jistá. „Chceš, abych tě vyzvedla po škole?“ nabídla se. „Jasně.“ Usmála se na mě s váhavou přátelskostí a pak odešla. Opětovala jsem jí úsměv trochu opožděně, ale měla jsem dojem, že si ho všimla. Zbytek dne uběhl rychle, v myšlenkách jsem se soustředila na plánování večera. Ze zkušenosti jsem věděla, že jakmile přiměju Jessiku, aby mluvila, bude mi stačit, když ve vhodný okamžik zamručím nějakou odpověď. Z mé strany to bude vyžadovat jenom minimální interakci. Hustá mlha, která mi teď zahalovala dny, mě někdy pořádně mátla. Byla jsem překvapená, když jsem se ocitla ve svém pokoji, a nepamatovala jsem si úplně jasně jízdu domů ze školy ani to, že bych otvírala vstupní dveře. Ale na tom nezáleželo. Ztratit povědomí o čase, víc jsem od života nežádala. Nijak jsem tu mlhu nepřemáhala a přistoupila jsem k šatní skříni. Otupělost byla na některých místech silnější než na jiných. Skoro jsem nevnímala, na co se dívám, jak jsem odsunula dveře skříně stranou a na levé straně, pod oblečením, které jsem nikdy nenosila, se ukázala hromádka odpadků. Nezabloudila jsem očima k černému odpadkovému pytli, v kterém byl můj dárek z posledních narozenin, neviděla jsem tvar sterea, které se rýsovalo pod černým igelitem; nemyslela jsem na to, jak příšerně vypadaly moje nehty, když jsem ho konečně vyrvala z palubní desky… Strhla jsem svou starou kabelku, kterou jsem nosila jen zřídka, z háčku, na němž visela, a zase jsem dveře zavřela. V tu chvíli jsem uslyšela zahoukat klakson. Rychle jsem přehodila peněženku ze školního batohu do kabelky. Spěchala jsem, jako kdyby ten spěch mohl nějak urychlit průběh večera. Než jsem otevřela dveře, podívala jsem se na sebe v chodbě do zrcadla, nasadila si pěkný úsměv a ze všech sil se snažila, aby mi vydržel. „Díky, že jedeš dneska večer se mnou,“ řekla jsem Jess, když jsem si nastoupila k ní do auta a snažila se vložit do svého tónu vděčnost. Už nějakou dobu jsem si nelámala hlavu nad tím, komu co říkám, pokud jsem tedy nemluvila s Charliem. S Jess to bylo těžší, nebyla jsem si jistá, které jsou ty správné emoce, co mám předstírat. „To je v pohodě. Takže, co tak najednou?“ divila se Jess, když jsme vyjely „Jak to myslíš?“ „Proč ses tak najednou rozhodla… někam si vyrazit?“ Znělo to, jako by si tu otázku v půlce rozmyslela a zeptala se jinak. Pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem potřebovala změnu.“ Poznala jsem v tu chvíli jednu písničku v rádiu a rychle jsem sáhla po ovládacím knoflíku. „Nevadí?“ zeptala jsem se. „Ne, posluž si.“ Ladila jsem mezi stanicemi, až jsem našla jednu neškodnou. Pokukovala jsem, jak se Jess tváří, když auto zaplnila jiná hudba. Podívala se úkosem. „Odkdy posloucháš rap?“ „Nevím,“ odpověděla jsem. „Krátce.“ „Tobě se to líbí?“ zeptala se pochybovačně. „Jasně.“ Bylo by mnohem těžší bavit se s Jessikou normálně, kdybych si musela s hudbou také pobrukovat. Kývala jsem hlavou a doufala, že jsem aspoň do rytmu. „Dobře…“ Zírala na silnici před sebe vykulenýma očima. „Tak co, jak jste na tom poslední dobou s Mikem?“ zeptala jsem se rychle. „Vídáš se s ním víc než já.“ Doufala jsem, že tahle otázka nastartuje její samomluvu, ale nestalo se tak. „V práci si moc nepopovídáš,“ zamumlala jsem a pak jsem to zkusila znova. „Byla jsi s někým někde poslední dobou?“ „Ani ne. Občas jdu někam s Connerem. Před dvěma týdny jsem měla rande s Erikem.“ Obrátila oči v sloup a já jsem vycítila, že je to na dlouhé povídání. Chytila jsem se příležitosti. „S Erikem Yorkem? Kdo koho pozval?“ Zasténala, ale trochu ožila. „On mě, samozřejmě! Nepřišla jsem na to, jak ho odmítnout, aby se neurazil.“ „Kam tě vzal?“ zeptala jsem se s vědomím, že si mou dychtivost vyloží jako zájem. „Vyprávěj mi to celé od začátku.“ Pustila se do vyprávění a já jsem se pohodlně usadila na sedadle. Dávala jsem bedlivý pozor, soucitně jsem mručela a vydechovala zděšením, jak se slušelo. Když dovyprávěla to o Erikovi, bez pobízení pokračovala ve srovnávání s Connerem. Film dávali brzy, takže Jess byla toho názoru, že bychom měly napřed jít na promítání a pak se teprve najíst. Já jsem byla svolná se vším, co chtěla; koneckonců, také jsem dostala, co jsem chtěla – Charlie se do mě přestane navážet. Nechala jsem Jess mluvit přes úvodní titulky, takže jsem je mohla snadněji ignorovat. Ale znervózněla jsem, když začal film. Dva mladí lidé se procházeli po pláži, máchali propletenýma rukama a bavili se o vzájemných citech, div jim od huby neodkapával med. Odolávala jsem nutkání přikrýt si uši a začít mručet. Se zamilovaným filmem jsem nepočítala. „Myslela jsem, že jdeme na ty oživlé mrtvoly,“ zašeptala jsem Jessice. „Tohle jsou ty oživlé mrtvoly.“ „Tak proč ještě nikoho nežerou?“ zeptala jsem se zoufale. Podívala se na mě vykulenýma očima, které byly téměř zděšené. „Jsem si jistá, že to teprve přijde,“ zašeptala. „Jdu na popcorn. Chceš taky?“ „Ne, dík.“ Někdo na nás zezadu zasyčel. U stánku s občerstvením jsem si dala načas, dívala se na hodinky a říkala si, kolik procent z devadesátiminutového filmu asi může zabrat romantický úvod. Usoudila jsem, že deset minut je víc než dost, ale ještě jsem se zastavila ve dveřích, abych se ujistila. Slyšela jsem z reproduktorů vřeštět zděšené výkřiky, z čehož jsem poznala, že jsem čekala dost dlouho. „Všechno jsi zmeškala,“ zašeptala Jess, když jsem vklouzla zpátky na své místo. „Teď už jsou oživlé mrtvoly skoro ze všech.“ „Dlouhá fronta.“ Nabídla jsem jí trochu popcornu. Vzala si hrst. Zbytek filmu sestával ze strašlivých útoků oživlých mrtvol a nekonečného ječení hrstky lidí, kteří zůstali naživu a jejichž počet se rychle tenčil. Myslela bych si, že nic z toho mě nemůže rozházet. Ale bylo mi nepříjemně, a zpočátku jsem si nebyla jistá, proč. Až když už film skoro končil a já jsem sledovala nezkrotného zombieho, jak se belhá za dívčinou, která zůstala naživu jako poslední, uvědomila jsem si, v čem je problém. V té scéně se střídaly záběry na zděšený obličej hrdinky a mrtvý bezvýrazný obličej jejího pronásledovatele, čím dál rychleji, jak se vzdálenost mezi nimi zmenšovala. A došlo mi, kterému z těch dvou se víc podobám. Vstala jsem. „Kam jdeš? Vždyť zbývají jen asi dvě minuty,“ zasyčela Jess. „Musím se napít,“ zamumlala jsem a honem jsem spěchala k východu. Posadila jsem se na lavičku u vchodu a ze všech sil jsem se snažila nemyslet na tu ironii. Ale bylo to ironické, když se to tak vezme, že bych nakonec mohla skončit jako zombie. To mě předtím nenapadlo. Ne že bych nesnila o tom, že se ze mě jednou stane mytická příšera – ale rozhodně ne groteskní oživlá mrtvola. Zavrtěla jsem v panice hlavou, aby se mi myšlenky nerozběhly tím směrem. Nemohla jsem si dovolit myslet na něco, o čem jsem kdysi snila. Padala na mě sklíčenost, když jsem si uvědomila, že já už hrdinka nejsem, že můj příběh skončil. Jessica vyšla ze dveří kina a zaváhala, pravděpodobně si říkala, kde mě asi má hledat. Když mě spatřila, vypadalo to, že se jí ulevilo, ale jenom na chvilku. Pak se zatvářila otráveně. „Byl na tebe ten film příliš děsivý?“ divila se. „Jo,“ souhlasila jsem. „Asi jsem prostě zbabělec.“ „To je divné.“ Zamračila se. „Myslím, že ses vůbec nebála – já jsem celou dobu křičela, ale tebe jsem neslyšela vykřiknout ani jednou. Takže nevím, proč jsi odešla.“ Pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem měla strach.“ Trochu se uvolnila. „Byl to ten nejděsivější horor, jaký jsem kdy viděla. Vsadím se, že se nám dneska budou zdát zlé sny.“ „O tom není pochyb,“ řekla jsem a snažila jsem se udržet si vyrovnaný tón hlasu. Měla jsem zaručeno, že budu mít noční můry, ale v těch mých se nebudou potácet oživlé mrtvoly. Jess po mně šlehla pohledem a pak se zase podívala jinam. Asi se mi ten vyrovnaný tón tak docela nepovedl. „Kde se chceš najíst?“ zeptala se. „Je mi to jedno.“ „Tak jo.“ Jak jsme šly, Jess začala mluvit o herci, který ztvárnil hlavní postavu filmu. Přikyvovala jsem, když horovala nad tím, jak je úžasně sexy, i když jsem si nepamatovala, že bych tam viděla vůbec nějakého chlapa, který nebyl zombie. Nedívala jsem se, kam mě Jessica vede. Jenom nejasně jsem si uvědomovala, že už se setmělo a je větší ticho. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, proč je ticho. Jessica přestala drmolit. Omluvně jsem se na ni podívala a jen jsem doufala, že jsem ji neurazila. Jessica se na mě nedívala. Její obličej byl napjatý; zírala přímo před sebe a zrychlila krok. Jak jsem se na ni dívala, rychle střelila očima doprava přes silnici a zase zpátky. Poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe. Chodník, po kterém jsme šly, nebyl osvětlený. Všechny obchůdky lemující ulici už byly zavřené, výlohy zhasnuté. Půl bloku před námi zase začínalo pouliční osvětlení a ještě o kus dál jsem viděla jasně žluté oblouky McDonald‘s, kam měla Jessica namířeno. Přes ulici byl jeden podnik otevřený. Výklady byly zevnitř zatemněné a do ulice zářily neonové nápisy, reklamy na různé značky piva. Největší nápis, jasně zelený, hlásal jméno toho baru – U jednookého Peta. Napadlo mě, že je to třeba bar v pirátském stylu, ale zvenku to není vidět. Kovové dveře byly otevřené dokořán; uvnitř bylo sporé osvětlení a přes ulici se neslo hlasité mumlání mnoha hlasů a zvuk ledu cinkajícího ve sklenicích. O zeď vedle dveří se opírali čtyři muži. Pohlédla jsem zpátky na Jessiku. Dívala se upřeně na cestu před sebou a šla dost rychle. Nevypadala vystrašeně – jen obezřetně, snažila se nepřitahovat na sebe pozornost. Bez přemýšlení jsem se zastavila, podívala jsem se na ty čtyři muže a zmocnil se mě silný pocit, že tohle už jsem jednou zažila. Tohle byla jiná ulice, jiná noc, ale ta scéna byla velice podobná. Jeden z těch čtyř byl dokonce malý a tmavovlasý. Jak jsem se zastavila a otočila se k nim, právě tenhle se zájmem vzhlédl. Zírala jsem na něj, přimrazená k chodníku. „Bello?“ zašeptala Jess. „Co to děláš?“ Zavrtěla jsem hlavou, sama jsem si nebyla jistá. „Myslím, že je znám…“ zamumlala jsem. Co jsem to dělala? Měla bych od té vzpomínky utíkat, jak nejrychleji dokážu, vytěsnit obraz čtyř opírajících se mužů z paměti, chránit se tou otupělostí, bez které jsem nedokázala fungovat. Proč jsem tedy vykročila do ulice jako zmámená? Zdálo se to jako přílišná souhra náhod, že jsem v Port Angeles s Jessikou, dokonce na tmavé ulici. Oči se mi zaostřily na toho malého, snažila jsem se porovnat jeho rysy se svou vzpomínkou na muže, který mě ohrožoval té noci téměř před rokem. Přemítala jsem, jestli je vůbec možné, abych toho muže poznala, jestli je to skutečně on. Ta konkrétní část toho konkrétního večera byla v mé paměti jenom rozmazaná skvrna. Moje tělo si to pamatovalo lépe než moje mysl; napětí v nohou, jak jsem se snažila rozhodnout se, jestli mám utíkat, nebo zůstat stát, sucho v krku, když jsem se snažila z plných plic zakřičet, napjatá kůže na kotnících prstů, jak jsem zatínala ruce v pěsti, chvění vzadu na krku, když mě ten tmavovlasý muž oslovil „kotě“… Z těch mužů vycházela nedefinovatelná skrytá hrozba, která nijak nesouvisela s tím večerem tenkrát. Pramenila ze skutečnosti, že to byli cizí lidé, byla tady tma a oni byli v přesile – nic zvláštního. Ale stačilo to k tomu, aby se Jessičin hlas v panice zlomil, když za mnou volala: „Bello, tak pojď!“ Ignorovala jsem ji, kráčela jsem pomalu vpřed, aniž bych vědomě nutila nohy k chůzi. Nechápala jsem proč, ale ta neurčitá hrozba, kterou ti muži představovali, mě k nim přitahovala. Byl to nesmyslný impuls, ale já jsem už tak dlouho žádnému impulsu nepodlehla… tak jsem ho poslechla. V žilách mi kolovalo něco nepovědomého. Došlo mi, že je to adrenalin, který byl v mém oběhovém systému dlouho nepřítomný, a teď mi zrychloval pulz a bojoval s nedostatkem vzrušení. Bylo to divné – proč adrenalin, když jsem necítila žádný strach? Připadalo mi to jako ozvěna toho, když jsem naposledy takhle stála na temné ulici v Port Angeles s cizími muži. Neviděla jsem důvod, proč se bát. Nedovedla jsem si představit nic na světě, čeho bych se ještě mohla bát, alespoň ne po fyzické stránce. Jedna z mála výhod toho, když člověk všechno ztratí. Byla jsem půl cesty přes ulici, když mě Jess dostihla a popadla mě za ruku. „Bello! Nemůžeš přece jít do baru!“ zasyčela. „Já nejdu dovnitř,“ odpověděla jsem nepřítomně a setřásla její ruku. „Jenom se chci na něco podívat…“ „Zbláznila ses?“ zašeptala. „Jsi snad sebevrah?“ Ta otázka mě zaujala. Podívala jsem se na ni. „Ne, nejsem,“ hájila jsem se honem. Byla to pravda. Nebyla jsem sebevrah. Ani zpočátku, kdy by mi smrt bezpochyby přinesla úlevu, jsem o tom neuvažovala. Dlužila jsem Charliemu příliš mnoho. Cítila jsem se příliš zodpovědná za Renée. To bych jim nemohla udělat. A slíbila jsem, že neudělám nic hloupého nebo nezodpovědného. Díky všem těmto důvodům jsem stále ještě dýchala. Když jsem si vzpomněla na ten slib, pocítila jsem hryzáni svědomí, ale to, co jsem právě teď dělala, se doopravdy nemohlo počítat. Nebylo to, jako kdybych si podřezala žíly. Jess měla vykulené oči a otevřenou pusu. Její otázka o sebevraždě byla řečnická, ale to jsem si uvědomila příliš pozdě. „Běž se najíst,“ pobízela jsem ji a mávla rukou směrem k restauraci. Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá. „Za chviličku tě dohoním.“ Otočila jsem se od ní zpátky k mužům, kteří si nás měřili pobavenými, zvědavými pohledy. „Bello, okamžitě toho nech!“ Svaly mi na místě ztuhly a já jsem zůstala stát jako přikovaná. Protože to nebyl Jessičin hlas, který mě teď káral. Byl to rozzuřený hlas, povědomý hlas, krásný hlas – hebký jako samet, i když byl zlostný. Byl to jeho hlas – dávala jsem si mimořádně velký pozor, abych v duchu nevyslovila jeho jméno – a mě překvapilo, že mě jeho zvuk nesrazil na kolena, že se nesvíjím na chodníku v mukách nad jeho ztrátou. Ale žádnou bolest jsem necítila, vůbec žádnou. V okamžiku, kdy jsem slyšela jeho hlas, bylo všechno velmi jasné, ostré. Jako kdybych najednou vynořila hlavu z nějakého tmavého bazénu. Všechno jsem si uvědomovala mnohem zřetelněji, zbystřily mi smysly – zrak, sluch, vnímala jsem studený vzduch, kterého jsem si nevšimla a který mi ostře foukal do obličeje, cítila jsem pachy vycházející z otevřených dveří baru. Šokovaně jsem se kolem sebe rozhlédla. „Jdi zpátky za Jessikou,“ poručil ten líbezný hlas, stále rozzlobeně. „Slíbila jsi to – žádnou hloupost.“ Byla jsem sama. Jessica stála pár kroků ode mě a zírala na mě vyděšenýma očima. Cizí chlápkové u zdi se na mě zmateně dívali, divili se, co to dělám, proč tam nehybně stojím uprostřed ulice. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze pochopit. Věděla jsem, že tam není, a přesto mi připadal neuvěřitelně blízko, blízko poprvé od… od toho konce. Hněv v jeho hlasu byla starost o mě, byl to ten samý hněv, který jsem kdysi tak dobře znala – a který jsem neslyšela tak dlouho, že mi to připadalo jako celý život. „Dodrž svůj slib.“ Hlas se vytrácel, jako kdyby někdo ztlumil rádio. Začala jsem tušit, že mám nějaké halucinace. A bezpochyby je vyvolala ta vzpomínka – ten pocit, že tohle už jsem zažila, že mi ta situace připadala podivně povědomá. Rychle jsem si v hlavě procházela možnosti. Možnost první: jsem blázen. Laické označení pro lidi, kteří slyší hlasy. To je možné. Možnost druhá: Moje podvědomí mi dává, co si myslí, že chci. Takhle mi plní přání – poskytuje mi dočasnou úlevu od bolesti, když uvěřím falešné představě, že jemu záleží na tom, jestli jsem živá nebo mrtvá. Promítá mi v hlavě, co by asi řekl, kdyby A) tady byl a B) kdyby ho nějak zajímalo, jestli se mi neděje něco zlého. To je pravděpodobné. Žádnou třetí možnost jsem neviděla, doufala jsem tedy, že se jedná o tu druhou možnost a že jde jen o výstřelky mého podvědomí, kvůli kterým však není nutné nechat se zavřít do blázince. Moje reakce rozhodně nebyla rozumná, ale přesto – byla jsem vděčná. Bála jsem se, že zapomenu, jak jeho hlas zněl, a tak u mě nade vším převážil pocit nevýslovné vděčnosti, že si moje nevědomí tu vzpomínku uchovalo lépe než moje vědomí. Zakázala jsem si na něj myslet a skutečně striktně jsem se snažila to dodržovat. Samozřejmě že jsem to občas porušila; jsem taky jenom člověk. Ale dařilo se mi to čím dál líp, takže už jsem se dokázala vyvarovat bolesti i několik dní za sebou. Výměnou za to byla nekonečná otupělost. Když jsem si měla zvolit mezi bolestí a nicotou, vybrala jsem si nicotu. Teď jsem čekala na bolest. Nebyla jsem otupělá – moje smysly byly po tolika měsících mlhy nezvykle intenzivní – ale normální bolest se nedostavila. Bolelo mě akorát zklamání, že ten hlas vyhasíná. Ve vteřině jsem se musela rozhodnout. Rozumné by bylo utéct před tímto potenciálně destruktivním – a rozhodně duševně vyšinutým – mámením. Bylo by hloupé ty halucinace povzbuzovat. Ale ten hlas odezníval. Udělala jsem další krok dopředu, abych to zkusila. „Bello, otoč se,“ zavrčel. Vydechla jsem úlevou. Právě hněv jsem chtěla slyšet – falešný, podstrčený důkaz, že mu na mně záleží, pochybný dar mého podvědomí. Mezitím, co jsem tohle všechno vstřebávala, uběhlo jen pár vteřin. Moje malé obecenstvo mě zvědavě pozorovalo. Asi to vypadalo, jako když zvažuju, jestli k nim mám jít blíž, nebo ne. Jak by je mohlo napadnout, že tam stojím a vychutnávám si chvilku nečekaného šílenství? „Ahoj,“ zavolal jeden z mužů, jeho tón byl sebevědomý a trochu sarkastický zároveň. Měl světlou pleť a vlasy a z jeho postoje bylo vidět, že si o sobě myslí, že vypadá docela dobře. Nedokázala jsem říct, jestli to tak je, nebo ne. Pokud jde o mužskou krásu, měla jsem jinak nastavená měřítka. Hlas v mé hlavě zareagoval parádním zavrčením. Usmála jsem se a ten sebevědomý muž to zjevně bral jako povzbuzení. „Můžu vám nějak pomoct? Vypadá to, že jste se ztratila.“ Usmál se a mrkl na mě. Opatrně jsem překročila odtokový žlábek, v kterém tekla voda, v té tmě úplně černá. „Ne. Neztratila jsem se.“ Teď, když jsem byla blíž – a zrak jsem měla podivně zaostřený –, jsem si mohla podrobně prohlédnout obličej toho malého tmavovlasého muže. Nebyl mi nijak povědomý. Pocítila jsem podivné zklamání, že tohle není ten děsivý chlap, který mi téměř před rokem chtěl ublížit. Hlas v mé hlavě teď mlčel. Ten malý muž si všiml mého upřeného pohledu. „Můžu vám koupit drink?“ zeptal se nervózně, zdálo se, že je polichocen, že se dívám právě na něj. „Jsem moc mladá,“ odpověděla jsem automaticky. Byl zmatený – nechápal, proč jsem za nimi tedy přišla. Měla jsem pocit, že mu to musím vysvětlit. „Na tu dálku přes ulici jste vypadal jako jeden můj známý. Promiňte, spletla jsem se.“ Ta hrozba, která mě táhla přes ulici, vyprchala. Tohle nebyli ti nebezpeční chlapi, které jsem si pamatovala. Tohle byli pravděpodobně milí kluci. Neškodní. Ztratila jsem zájem. „To je v pohodě,“ řekl ten sebevědomý blonďák. „Zůstaňte s námi a můžeme se povyrazit.“ „Díky, ale nejde to.“ Jessica váhala uprostřed ulice, oči vykulené, ve tváři uražený a zrazený výraz. „No tak, jen na pár minut…“ Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, abych se vrátila k Jessice. „Pojďme se najíst,“ navrhla jsem, ani jsem se na ni nepodívala. Ačkoliv se zdálo, že jsem se na chvíli zbavila té strnulé otupělosti, byla jsem pořád stejně zdrženlivá. V duchu jsem byla znepokojená. Ta bezpečná, tupá zmrtvělost se nevrátila, a ve mně s každou vteřinou narůstala úzkost. „Co tě to napadlo?“ vyjela na mě Jessica. „Vůbec je neznáš – co kdyby to byli psychopati!“ Pokrčila jsem rameny a přála si, aby už o tom nemluvila. „Prostě jsem si myslela, že toho chlapíka znám.“ „Ty jsi tak divná, Bello Swanová. Mám pocit, že tě vůbec neznám.“ „Promiň.“ Nevěděla jsem, co na to jiného říct. Mlčky jsme šly k McDonald‘s. Vsadila bych se, že ji mrzelo, že jsme ten kousek z kina šly pěšky, protože jinak jsme si mohly objednat jídlo rovnou z auta. Taky už se nemohla dočkat, až tenhle večer skončí, jako já ze začátku. Při jídle jsem se snažila začít rozhovor, ale Jessica nespolupracovala. Vážně jsem ji musela urazit. Když jsme se vrátily do auta, naladila stereo zpátky na svou oblíbenou stanici a zesílila zvuk tak, že nebylo možné normálně si povídat. Ignorovat hudbu mě nestálo tolik úsilí jako obvykle. Ačkoliv jsem pro jednou neměla mysl otupělou a úzkostlivě prázdnou, měla jsem o čem přemýšlet, a poslouchat texty písniček jsem nestíhala. Čekala jsem, že se vrátí buď otupělost, nebo bolest. Protože bolest musela přijít. Porušila jsem svoje osobní pravidla. Místo abych před vzpomínkami utíkala, šla jsem jim vstříc s otevřenou náručí. Slyšela jsem v hlavě jeho hlas tak jasně. To mě bude něco stát. Tím jsem si byla jistá. Obzvlášť když jsem neměla k dispozici tu mlhu, která by mě ochránila. Cítila jsem se až příliš bdělá, a to mě děsilo. Ale nejsilnější pocit byla stejně úleva – úleva, která vycházela přímo z jádra mého bytí. Ačkoliv jsem se ze všech sil snažila na něj nemyslet, nesnažila jsem se zapomenout. Bála jsem se, že později v noci, až mě přemůže vyčerpání z nedostatku spánku, se mi všechno z hlavy vykouří. Že moje mysl je jako síto a že si jednoho dne nedokážu vzpomenout na přesnou barvu jeho očí, na dotek jeho studené kůže nebo na barvu jeho hlasu. Nemohla jsem na něj myslet, ale musela jsem si ho pamatovat. Protože byla jenom jedna věc, v kterou jsem musela věřit, abych byla schopná přežít – musela jsem vědět, že on existuje. To mi stačilo. Všechno ostatní dokážu vydržet. Dokud on existuje. To proto jsem lpěla na Forks ještě víc než předtím, proto jsem se hádala s Charliem, když navrhl, abych odjela. V podstatě to ale bylo jedno; sem se už nikdy nikdo nevrátí. Ale kdybych odjela do Jacksonvillu nebo kamkoli jinam, kde je slunce a kde to neznám, jak bych si mohla být jistá, že on je skutečný? Na místě, kde bych si ho nikdy nemohla představovat, by moje jistota mohla vyblednout… a to bych nepřežila. Měla jsem zakázáno vzpomínat, bála jsem se zapomenout; byla to svízelná situace. Byla jsem překvapená, když Jessica zastavila auto u nás před domem. Jízda netrvala dlouho, ale ač se zdála krátká, nenapadlo by mě, že Jessica vydrží celou dobu nemluvit. „Díky, že jsi jela se mnou, Jess,“ řekla jsem, když jsem otevírala dveře. „Bylo to… fajn.“ Doufala jsem, že fajn je to vhodné slovo. „Jasně,“ zamručela. „Omlouvám se za to… po tom filmu.“ „To je v pohodě, Bello.“ Zírala ven přes přední sklo, místo aby se dívala na mě. Zdálo se, že její zlost narůstá, než že by polevovala. „Uvidíme se v pondělí?“ „Jo. Čau.“ Vzdala jsem to a zavřela dveře. Odjela, aniž se na mě podívala. Zapomněla jsem na ni, jen jsem vstoupila do domu. Charlie na mě čekal uprostřed chodby, paže pevně založené na prsou, ruce sevřené do pěstí. „Ahoj, tati,“ pozdravila jsem nepřítomně, protáhla jsem se kolem něj a mířila ke schodům. Myslela jsem na něj moc dlouho a chtěla jsem být nahoře dřív, než mě to dohoní. „Kde jsi byla?“ zeptal se Charlie. Podívala jsem se na tátu překvapeně. „Jela jsem s Jessikou do Port Angeles do kina. Říkala jsem ti o tom ráno.“ „Hmhm,“ zabručel. „Vadí ti to?“ Upřeně se mi zadíval do obličeje a pak vykulil oči, jako by viděl něco neočekávaného. „Ne, to je v pořádku. Bavila ses?“ „Jasně,“ řekla jsem. „Byl to film o oživlých mrtvolách, co žraly lidi. Skvělá podívaná.“ Přimhouřil oči. „Dobrou, tati.“ Nechal mě jít. Spěchala jsem do svého pokoje. O pár minut později jsem odevzdaně ležela v posteli, protože bolest se nakonec přece jen dostavila. Byla jsem jako ochromená. Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo prorazil do hrudi obrovskou díru a vyřízl životně důležité orgány. Zbyla tam jenom obrovská nezhojená rána, po okrajích rozedraná, která dál pulzovala a krvácela, navzdory času, který od té doby uplynul. Rozum mi říkal, že mám plíce v pořádku a nedotčené, a přesto jsem lapala po dechu a hlava se mi točila, jako kdyby moje úsilí dýchat vycházelo vniveč. Srdce mi také určitě tlouklo, ale neslyšela jsem zvuk tepu v uších; ruce mi připadaly zmodralé chladem. Stulila jsem se do klubíčka a objala si žebra, abych se udržela pohromadě. Zoufale jsem se snažila přivolat zpátky svou otupělost, schopnost popírat skutečnost, ale nedařilo se mi to. Zjistila jsem však, že i tohle dokážu přežít. Byla jsem bdělá, cítila jsem bolest – ta mučivá ztráta mi vyzařovala ven z hrudi, vysílala ničivé zraňující vlny do nohou, do rukou i do hlavy – ale dalo se to vydržet. Dokázala jsem s tím žít. Nepřipadalo mi, jako by bolest časem zeslabovala, spíš jsem zesílila natolik, že jsem ji dokázala snést. Ať se ten večer stalo cokoliv – a ať za to zodpovídaly oživlé mrtvoly, adrenalin nebo halucinace –, probralo mě to. Poprvé za dlouhou dobu jsem nevěděla, co mě ráno čeká. 5. PODVODNICE „Bello, můžeš si dát volno, jestli chceš,“ nabídl mi Mike, ale oči měl upřené stranou, na mě se nepodíval. Přemítala jsem, jak dlouho už to takhle trvá, aniž jsem si toho všimla. Bylo vleklé odpoledne u Newtonových. V tu chvíli byli v obchodě jenom dva pravidelní zákazníci, podle hovoru oddaní vyznavači turistiky a stanování v přírodě. Mike poslední hodinu strávil tak, že s nimi probíral pro a proti dvou značek odlehčených batohů. Když přestali se seriózním hodnocením, začali se navzájem trumfovat nejnovějšími historkami z výprav. Mike toho využil a vzdálil se. „Klidně tu zůstanu, mně to nevadí,“ odpověděla jsem na jeho nabídku. Stále jsem nebyla schopná zalézt si zpátky do své ochranné ulity otupělosti a dnes se mi zdálo všechno podivně blízké a hlasité, jako bych si vytáhla vatu z uší. Snažila jsem se nevnímat smích klábosících turistů, ale bezúspěšně. „To vám povídám,“ říkal tlustý muž s rezavou bradkou, která se nehodila k jeho tmavě hnědým vlasům. „V Yellowstonu jsem mockrát viděl grizzlyho pěkně zblízka, ale proti tomuhle hovadu to byl mrňous.“ Vlasy měl zcuchané do chumáčů a na oblečení bylo znát, že ho má na sobě víc než pár dní. Určitě se právě vrátil z hor. „Ani náhodou. Černí medvědi nebývají takhle velcí. Ten grizzly, kterého jste viděl, byl asi medvídě.“ Ten druhý muž byl vysoký a hubený, obličej měl opálený a ošlehaný větrem, takže jeho kůže vypadala jako okoralá. „Vážně, Bello, až toho ti dva nechají, stejně zavírám,“ zamumlal Mike. „Jestli chceš, abych šla…“ pokrčila jsem rameny. „Na všech čtyřech byl vyšší než vy,“ stál si na svém vousáč, zatímco já jsem si sbírala svoje věci. „Velký jako dům a černý jako smůla. Podám o tom zprávu zdejšímu hajnému. Lidi by měl někdo varovat – tohle nebylo nahoře v horách, považte –, tohle bylo jenom pár mil od značené cesty.“ Ten s ošlehaným obličejem se zasmál a zvedl oči v sloup. „Budu hádat – byl jste na cestě z hor? Týden jste pořádně nejedl a pořádně se nevyspal, viďte?“ „Hele, ty, jsi Mike, viď?“ zavolal vousáč a podíval se k nám. „Nashle v pondělí,“ zamumlala jsem. „Ano, pane,“ odpověděl Mike a otočil se. „Pověz, nevyskytla se tu v poslední době nějaká varování – před černými medvědy?“ „Ne, pane. Ale vždycky je lepší držet se značených cest a správně skladovat jídlo. Viděl jste ty nové kanystry, které jsou bezpečné i před medvědy? Váží jenom kilo…“ Dveře se klouzavě otevřely a pustily mě ven do deště. Přetáhla jsem si bundu přes hlavu a utíkala jsem do auta. Déšť, který mi bubnoval do střechy, zněl taky neobvykle hlasitě, ale řev motoru brzy přehlušil všechno ostatní. Nechtělo se mi vracet se do našeho prázdného domu. Poslední noc byla mimořádně krutá a já jsem netoužila znovu se ocitnout na místě svého utrpení. I poté, co se bolest utišila natolik, abych mohla usnout, nebylo to pryč. Jak jsem řekla Jessice, když jsme vyšly z kina, nebylo pochyb o tom, že budu mít noční můry. Teď jsem měla noční můry pokaždé, každou noc. Vlastně ne noční můry, to množné číslo není na místě, protože to vždycky byla jedna a ta samá noční můra. Člověk by si řekl, že už mě to po tolika měsících bude nudit, že si na to zvyknu, budu vůči tomu imunní. Ale ten sen mě nepřestával děsit a pokaždé jsem se nakonec probudila s křikem. Charlie už se na mě ani nechodil dívat, aby zjistil, co se to děje, aby se ujistil, že mě neškrtí žádný násilník nebo tak – už na to byl zvyklý. Moje noční můra by pravděpodobně ani nikoho jiného neděsila. Nic nevyskočilo a nekřičelo „Bububu!“ Nebyli tam žádní duchové, žádné oživlé mrtvoly, žádní psychopati. Vlastně tam nebylo nic. Prostě nic. Jenom nekonečné bludiště mechem porostlých stromů, tak tiché, až mi to ticho nepříjemně tlačilo na ušní bubínky. Byla tma, jako za soumraku, když je obloha zatažená, a světla jenom tolik, aby člověk viděl, že nic nevidí. Spěchala jsem soumrakem, nikde žádná pěšina, pořád jsem něco hledala, hledala a hledala, čím dál zuřivěji, čas na mě tlačil, snažila jsem se utíkat, ačkoliv jsem v běhu nebyla nejobratnější… Pak můj sen dospěl do bodu – a já jsem jasně cítila, že ten okamžik přichází, ale nikdy se mi nepodařilo probudit se dřív, než nadejde – kdy jsem si nemohla vzpomenout, co to vlastně hledám. Kdy jsem si uvědomila, že vlastně není co hledat, není co najít. Že nikdy nebylo nic víc než jenom prázdný, děsivý les, a nikdy pro mě víc nebude… nic a nic… V tu chvíli jsem obvykle spustila křik. Nedávala jsem pozor, kam jedu – jen jsem se tak toulala po prázdných mokrých vedlejších silnicích, jak jsem se vyhýbala cestám, které by mě dovedly domů – protože jsem neměla kam jít. Přála jsem si, abych se dokázala zase ponořit do té citové otupělosti, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se mi to dřív dařilo. Noční můra mi nedávala pokoj a nutila mě přemýšlet o věcech, které mi způsobí bolest. Nechtěla jsem vzpomínat na ten les. I když jsem před těmi představami uhýbala, cítila jsem, jak se mi oči naplňují slzami a kolem okrajů díry v hrudi začínám cítit bolest. Sundala jsem jednu ruku z volantu a objala si trup, abych ho udržela pohromadě. Bude to, jako bych nikdy neexistoval. Ta slova mi proběhla hlavou, ale nebyla tak dokonale jasná jako v té halucinaci včera večer. Byla to jenom slova, nehlučná, jako tištěná na stránce. Jenom slova, ale přesto dokázala rozervat díru doširoka a já jsem dupla na brzdu, protože jsem věděla, že bych neměla řídit, dokud mě bolest takhle vyřazuje z provozu. Schoulila jsem se, přitiskla jsem obličej na volant a snažila se dýchat i bez plic. Říkala jsem si, jak dlouho to může trvat. Možná že se jednoho dne, za několik let – jestli se bolest sníží do takové míry, že ji snesu – budu schopná ohlédnout se za těmi několika krátkými měsíci, které budou vždycky to nejlepší v mém životě. Možná že bolest jednou dokonce poleví natolik, že dokážu pociťovat vděčnost za to množství času, které mi věnoval. Bylo to víc, než jsem žádala, víc, než jsem si zasloužila. Možná že jednoho dne budu schopná se na to takhle dívat. Ale co když se ta díra nikdy nezacelí? Co když se hrubé okraje nikdy nezahojí? Jestli škoda bude trvalá a nevratná? Sevřela jsem se těsněji. Jako kdyby nikdy neexistoval, pomyslela jsem si zoufale. To byl ale hloupý a nemožný slib! Mohl mi ukrást fotky a vzít si zpátky svoje dárky, ale nedokázal vrátit věci tak, jak byly, než jsem ho potkala. Fyzické důkazy byly ta nejméně důležitá část rovnice. Já jsem se změnila, moje podstata se změnila téměř k nepoznání. I můj zevnějšek vypadal jinak – obličej jsem měla sinalý, úplně bílý až na fialové kruhy, které mi pod očima namalovaly noční můry. Moje oči byly proti bledé kůži tak tmavé, že – kdybych byla krásná a při pohledu z dálky – by mě samotnou mohli pokládat za upíra. Ale já jsem nebyla krásná a asi jsem vypadala spíš jako zombie. Jako kdyby nikdy neexistoval? To bylo šílenství. To byl slib, který on sám nemohl nikdy splnit, slib, který porušil v okamžiku, kdy jej vyslovil. Udeřila jsem hlavou o volant ve snaze ulevit si od ostřejší bolesti. Najednou mi připadalo hloupé, že jsem si kdy dělala starosti o to, jestli já dodržím svůj slib. Jaký mělo smysl trvat na dohodě, kterou už druhá strana stihla porušit? Koho zajímalo, jestli jsem nezodpovědná a hloupá? Nebyl důvod vyvarovat se nezodpovědnosti, nebyl důvod nechovat se hloupě. Nevesele jsem se zasmála sobě samé a stále jsem přitom lapala po dechu. Nezodpovědné chování ve Forks – copak něco takového vůbec jde? Ten černý humor mě trochu pobavil a tím i ulevil od bolesti. Začalo se mi snadněji dýchat a byla jsem schopná zase se opřít do sedadla. Ačkoliv byla dnes zima, měla jsem čelo zvlhlé potem. Soustředila jsem se na svůj beznadějný slib, abych nesklouzla zpátky do mučivých vzpomínek. Páchat ve Forks něco nezodpovědného, to by vyžadovalo spoustu kreativity – možná víc, než jsem měla. Ale chtěla jsem si najít nějaký způsob… Možná bych se cítila líp, kdybych se sama nedržela porušené smlouvy. Kdybych se také chovala jako věrolomník. Ale jak bych mohla podvádět tady v tom neškodném městečku? Samozřejmě, Forks nebylo vždycky tak neškodné, ale teď bylo přesně takové, jak vždycky vypadalo. Bylo nudné, bylo bezpečné. Dlouhou chvíli jsem se dívala před sebe přes přední sklo a myšlenky se mi líně převalovaly v hlavě – jako bych je nedokázala nikam nasměrovat. Vypnula jsem motor, který žalostně zasténal, když šel tak dlouho na volnoběh, a vystoupila jsem ven do mrholení. Studený déšť mi kapal do vlasů a pak mi stékal po tvářích jako neslané slzy. Pomáhalo mi to vyčistit hlavu. Zamrkala jsem, aby mi voda stekla z řas, a zírala jsem nevidoucíma očima přes silnici. Po minutě zírání jsem poznala, kde to jsem. Zaparkovala jsem uprostřed severní uličky u Russell Avenue. Stála jsem před domem Cheneyových – můj náklaďák blokoval příjezdovou cestu k jejich domu – a přes ulici bydleli Marksovi. Věděla jsem, že bych měla uhnout s autem a jet domů. Bylo nebezpečné takhle se toulat, když jsem byla zmatená a rozhozená, mohla jsem na silnici někoho ohrozit. Navíc si mě určitě brzy někdo všimne a nahlásí mě Charliemu. Zhluboka jsem se nadechla, připravená odjet, když vtom mě upoutala cedule na dvoře u Marksových – byl to jen velký kus lepenky opřený o jejich poštovní schránku, na kterém bylo něco naškrábáno černým tiskacím písmem. Někdy zasáhne neodvratný osud. Shoda náhod? Nebo to tak mělo být? To jsem nevěděla, ale připadalo mi trochu hloupé myslet si, že snad bylo nějakým osudem předurčeno, aby ty polorozpadlé motocykly rezavějící u Marksových na dvorku vedle rukou napsané cedule NA PRODEJ V TOMTO STAVU sloužily nějakému vyššímu účelu tím, že stojí přímo tam, kde jsem je potřebovala mít. Tak to možná nebyl neodvratný osud. Možná existovala spousta způsobů, jak se chovat nezodpovědně a odvázané, jen jsem to dosud neviděla. Nezodpovědné a hloupé. To byla Charlieho nejoblíbenější slova, pokud šlo o motorky. Charlie ve své práci neměl moc vzrušujících akcí v porovnání s policajty ve větších městech, ale často ho volali k dopravním nehodám. S těmi kilometry dlouhých, mokrých silnic, které se ostře vinuly ve zdejších lesích, jedna serpentina za druhou, tady o takové vzrušení nebyla nouze. Ale i když místní silničky brázdily obrovské tahače přepravující klády, lidé z místa nehody většinou odcházeli po svých. Výjimkou z tohoto pravidla byli většinou právě motocyklisté, a Charlie už viděl až příliš mnoho obětí, většinou ještě skoro dětí, rozmáznutých na silnici. Donutil mě slíbit, ještě mi ani nebylo deset, že nikdy nikomu nekývnu na návrh projet se na motorce. Ani v tom věku jsem nemusela dvakrát přemýšlet, než jsem mu to slíbila. Kdo by chtěl tady jezdit na motorce? Bylo by to jako koupat se v rychlosti devadesát kilometrů v hodině. Tolik slibů jsem dodržovala… V tu chvíli mi to secvaklo. Chtěla jsem se chovat hloupě a nezodpovědně a chtěla jsem porušovat sliby. Přece mě jeden takový nezastaví! Rozhodla jsem se. S čvachtáním jsem došla k domovním dveřím a zazvonila na Marksovy. Jeden z jejich kluků otevřel dveře, byl to ten mladší, chodil v naší škole do prváku. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno. Jeho pískové vlasy mi sahaly jen po ramena. On si na moje jméno vzpomněl bez potíží. „Bella Swanová?“ zeptal se překvapeně. „Kolik chcete za tu motorku?“ oddychovala jsem těžce a palcem jsem ukázala přes rameno k ceduli. „Myslíš to vážně?“ zeptal se. „Jasně že jo.“ „Nefungujou.“ Netrpělivě jsem si vzdychla – to už jsem si dovodila z té cedule. „Tak kolik?“ „Jestli jednu vážně chceš, prostě si ji vezmi. Máma přinutila tátu dotlačit je k silnici, aby je odvezli popeláři společně s odpadem.“ Znovu jsem koukla na motorky a viděla, že se válejí na hromadě zahradního odpadu a uschlých větví. „Víš to jistě?“ „Jasně, chceš se jí zeptat?“ Asi bylo lepší nezatahovat do toho dospělé, kteří by se o tom mohli zmínit Charliemu. „Ne, já ti věřím.“ „Chceš, abych ti pomohl?“ nabídl se. „Nejsou lehké.“ „Dobře, díky. Ale potřebuju jenom jednu.“ „Můžeš si klidně vzít obě,“ řekl kluk. „Třeba by z té druhé šly nějaké součástky použít.“ Šel se mnou ven do lijáku a pomohl mi naložit obě těžké motorky na korbu náklaďáčku. Zdálo se, že je rád, že se jich zbaví, tak jsem mu nebránila. „Co s nimi ale hodláš dělat?“ zeptal se. „Nejezdí už léta.“ „Jen tak mě napadlo, že to s nimi zkusím,“ řekla jsem s pokrčením ramen. Jednala jsem z náhlého popudu, neměla jsem k tomu bezchybný plán. „Možná je vezmu k Dowlingovi.“ Ušklíbl se. „Dowling si za jejich opravu naúčtuje víc, než kolik by stály, kdyby fungovaly.“ Proti tomu jsem argument neměla. John Dowling byl proslavený svými cenami; nikdo k němu nechodil, jenom pokud opravdu nebylo zbytí. Většina lidí radši jela až do Port Angeles, pokud to jejich auto vydrželo. V tom ohledu jsem měla velké štěstí – ze začátku, když mi Charlie daroval ten starý náklaďáček, jsem si dělala starosti, že si nebudu moct dovolit udržovat ho v provozu. Ale nikdy jsem s ním neměla jediný problém, až na hlasitě řvoucí motor a rychlostní limit osmdesát kilometrů v hodině. Jacob Black ho udržoval ve skvělé formě, dokud patřil jeho otci Billymu… Inspirace přišla jako blesk z čistého nebe – což nebylo neopodstatněné, s ohledem na bouřku. „Víš co? To je v pohodě. Znám někoho, kdo umí stavět auta.“ „Aha. To máš dobrý.“ Usmál se s úlevou. Když jsem odjížděla, mával mi a pořád se usmíval. Přátelský kluk. Jela jsem rychle domů a v hlavě jsem měla plán. Spěchala jsem, abych tam byla první, kdyby náhodou došlo k té vysoce nepravděpodobné situaci, že by Charlie dorazil domů dřív než obvykle. Proběhla jsem domem k telefonu, klíčky ještě v ruce. „Ředitele Swana, prosím,“ řekla jsem, když služba vzala telefon. „Tady Bella.“ „Aha, ahoj, Bello,“ řekl zástupce Steve přívětivě. „Dojdu pro něj.“ Čekala jsem. „Co se děje, Bello?“ zeptal se Charlie, jakmile zvedl telefon. „Copak ti nemůžu zavolat do práce, aniž by byla nějaká pohotovost?“ Chviličku mlčel. Ještě jsi to nikdy neudělala. „Je nějaká pohotovost?“ „Ne. Jenom jsem chtěla vědět, kudy se dostanu k Blackovým – nejsem si jistá, jestli si pamatuju cestu. Chci navštívit Jacoba. Už jsem ho neviděla kolik měsíců.“ Když Charlie znovu promluvil, byl jeho hlas mnohem radostnější. „To je skvělý nápad, Bello. Máš tužku?“ Pokyny, které mi dal, byly velmi prosté. Ujistila jsem ho, že budu do večeře zpátky, ačkoliv se snažil říct, že nemusím spěchat. Chtěl za mnou přijet do La Push, to jsem ovšem nechtěla já. Takže jsem měla stanovenou hranici, dokdy se musím vrátit, a už jsem uháněla ulicemi ztemnělými bouřkou ven z města. Doufala jsem, že zastihnu Jacoba o samotě. Billy by na mě pravděpodobně žaloval, kdyby věděl, co mám za lubem. Cestou jsem si trochu dělala starosti, jak se bude Billy tvářit, až mě uvidí. Bude mít až příliš velkou radost. Billy si určitě říkal, že se to vyvrbilo lépe, než se odvážil doufat. Jeho radost a úleva mi jenom připomenou toho, koho nesnesu, aby mi připomínali. Dneska už ne, prosila jsem tiše. Byla jsem vyčerpaná. Dům Blackových jsem si mlhavě pamatovala, byl to malý dřevěný domeček s úzkými okénky natřený kdysi na červeno, dnes však už notně omšelý, který připomínal malou stáj. Jacobova hlava vykoukla z okna ještě dřív, než jsem vůbec stihla vystoupit z auta. Povědomý řev motoru ho bezpochyby upozornil na můj příjezd. Jacob byl velmi vděčný, když mi Charlie koupil od Billyho jeho náklaďáček, protože v něm sám nebude muset jezdit, až bude dospělý. Já jsem měla to autíčko velice ráda, ale Jacob zjevně považoval jeho rychlostní omezení za nedostatek. Vyšel mi vstříc na půl cesty z domu. „Bello!“ Po tváři se mu doširoka roztáhl vzrušený úsměv, ve kterém se mu blýskaly zuby v ostrém kontrastu s temně narudlou barvou kůže. Nikdy jsem neviděla, že by měl vlasy jinak než stažené do obvyklého ohonu. Teď mu spadaly po obou stranách širokého obličeje jako černé saténové záclony. Jacob za posledních osm měsíců o hodně povyrostl. Už se přehoupl přes období, kdy se měkké dětské tělíčko změní v pevné štíhlé tělo dospívajícího chlapce; pod hnědočervenou kůží paží mu vystupovaly šlachy a žíly. Jeho tvář byla stále stejně líbezná, jak jsem si ji pamatovala, ačkoliv také ztvrdla – lícní kosti byly vystouplejší, čelist hranatější, všechna dětská zaoblenost byla ta tam. „Ahoj, Jacobe!“ Pocítila jsem neznámý nával nadšení, když jsem viděla jeho úsměv. Uvědomila jsem si, že mám radost, že ho vidím. To poznání mě překvapilo. Oplatila jsem mu úsměv a něco tiše zacvaklo na místo, jako dva do sebe zapadající kousky skládačky. Zapomněla jsem, že mám Jacoba Blacka opravdu ráda. Zastavil pár kroků ode mne a já jsem na něj překvapeně zírala; musela jsem přitom zaklonit hlavu, a déšť mě bombardoval do obličeje. „Ty jsi zase vyrostl!“ vyčetla jsem mu užasle. Zasmál se a jeho úsměv se roztáhl do neuvěřitelné šířky. „Metr devadesát šest,“ oznámil pyšně. Hlas měl hlubší, ale pořád s tím chraptivým tónem, jaký jsem si pamatovala. „Copak se to nikdy nezastaví?“ zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Je z tebe hotový obr.“ „Ale pořád hubený jako tyčka.“ Zakřenil se. „Pojď dál! Budeš celá mokrá.“ Vedl mě dovnitř a přitom si velkýma rukama stočil vlasy. Z kapsy vzadu na kalhotách vytáhl gumičku a stáhl si vlasy do ohonu. „Hele, tati,“ zavolal, když skláněl hlavu, aby prošel dveřmi do domu. „Podívej, kdo se u nás stavil.“ Billy byl v malém čtvercovém obývacím pokoji, v rukou držel knihu. Když mě uviděl, položil si knihu do klína a přijel na vozíku k nám. „No ne, kdo by to byl řekl! Rád tě vidím, Bello.“ Potřásli jsme si rukama. Moje ruka se v jeho široké dlani ztrácela. „Co tě k nám přivádí? Je u Charlieho všechno v pořádku?“ „Ano, naprosto. Já jsem se jenom chtěla podívat za Jacobem – už jsme se neviděli celou věčnost.“ Jacobovi se při mých slovech rozzářily oči. Usmíval se tak zeširoka, že jsem měla strach, aby si neroztrhl tváře. „Můžeš tu zůstat na večeři.“ Také Billy byl nadšený. „Ne, musím nakrmit Charlieho, to víte.“ „Já mu zavolám,“ navrhl Billy. „Je tu vždycky vítán.“ Zasmála jsem se, abych skryla rozpaky. „Však se nevidíme naposledy. Slibuju, že se k vám brzy vrátím – budu tu tak často, až vám polezu na nervy.“ Koneckonců, jestli Jacob dovede opravit tu motorku, někdo mě na ní bude muset naučit jezdit. Billy se zachechtal: „Dobře, tak snad příště.“ „Takže, Bello, co chceš dělat?“ zeptal se Jacob. „To je jedno. Co jsi dělal ty, než jsem k vám vpadla?“ Cítila jsem se tu podivně příjemně. Ten pocit mi byl povědomý, ale jenom vzdáleně. Nic mi tu bolestně nepřipomínalo nedávnou minulost. Jacob zaváhal. „Právě jsem chtěl jít pracovat na autě, ale můžeme dělat něco jiného…“ „Ne, to je perfektní!“ přerušila jsem ho. „Ráda se podívám na tvoje auto.“ „Tak dobře,“ řekl nepřesvědčeně. „Je venku tam vzadu, v garáži.“ Ještě líp, pomyslela jsem si. Zamávala jsem na Billyho. „Zatím nashle.“ Garáž se skrývala za hustým pásem stromů a křoví, takže od domu nebyla vidět. Tedy garáž, vlastně to byla jen taková velká bouda stlučená z prefabrikovaných dílů bez vnitřních stěn. Pod tímto přístřeškem stálo zvednuté na škvárobetonových tvárnicích něco, co vzhledem připomínalo hotový automobil. Alespoň jsem poznala symbol na chladiči. „Co je to za model Volkswagenu?“ zeptala jsem se. „To je starý Rabbit – ročník 1986, klasika.“ „Jak jsi s ním daleko?“ „Je skoro hotový,“ odpověděl Jacob vesele. A pak mu hlas trochu poklesl. „Táta na jaře dodržel svůj slib.“ „Aha,“ řekla jsem. Zdálo se, že pochopil mou neochotu pokračovat na to téma. Na maturitní večírek loni v květnu jsem se snažila nevzpomínat. Jacoba jeho táta uplatil penězi a součástkami na auto, když mi tam předá vzkaz. Billy po mně chtěl, abych se držela na hony daleko od nejdůležitějšího člověka v mém životě. Ukázalo se, že jeho starost byla nakonec zbytečná. Teď jsem byla v bezpečí, ani jsem o to nestála. Ale byla jsem odhodlaná zjistit, co s tím můžu dělat, abych to změnila. „Jacobe, co víš o motorkách?“ zeptala jsem se. Pokrčil rameny „Něco jo. Můj kamarád Embry má terénní motorku. Občas na ní společně pracujeme. Proč?“ „No…“ uvažovala jsem s našpulenými rty. Nebyla jsem si jistá, jestli dokáže držet pusu zavřenou, ale neměla jsem moc na výběr. „Nedávno jsem dostala dvě motorky, a nejsou zrovna v nejlepší kondici. Říkala jsem si, jestli bys je nesvedl uvést do provozu?“ „Paráda.“ Zdálo se, že ho ta výzva skutečně potěšila. Obličej mu zářil. „Rozhodně se o to pokusím.“ Zvedla jsem varovně prst. „Jde o to,“ vysvětlovala jsem, „že Charlie motorky vůbec neschvaluje. Upřímně řečeno, asi by mu prdla žíla na čele, kdyby o tomhle věděl. Takže o tom za žádnou cenu nesmíš povědět Billymu.“ „Jasně, jasně.“ Jacob se usmál. „Chápu.“ „Zaplatím ti,“ pokračovala jsem. To se ho dotklo. „Ne. Chci ti pomoct. Nemůžeš mi platit.“ „No… tak co takhle obchod?“ Vymýšlela jsem to za pochodu, ale zdálo se mi to celkem rozumné. „Mně stačí jenom jedna motorka – ale taky budu potřebovat naučit řídit. Takže co tohle? Já ti tu druhou motorku dám, a ty mě pak můžeš naučit jezdit.“ „Pa-rá-da,“ protáhl. „Momentíček – už máš řidičák? Kdy máš narozeniny?“ „Utekly ti,“ dobíral si mě a přimhouřil oči v předstíraném pohoršení. „Už je mi šestnáct.“ „Jako kdyby ses předtím ohlížel na svůj věk,“ zamručela jsem. „Ty narozeniny mě mrzí.“ „Nedělej si s tím hlavu. Mně ty tvoje taky utekly. Kolik že ti to je, čtyřicet?“ Nakrčila jsem nos. „Jsi blízko.“ „Uděláme si společnou oslavu, abychom to napravili.“ „To zní jako rande.“ Oči mu při tom slově zajiskřily. Potřebovala jsem jeho nadšení zkrotit dřív, než se dobere k nesprávným závěrům – to jenom že už jsem se dlouho necítila tak lehce a rozverně. Dokázala jsem ten pocit jen stěží ovládnout, když mi byl tak vzácný. „Možná, až ty motorky budou hotové – tak si to nadělíme jako dárek,“ dodala jsem. „Dohodnuto. Kdy je přivezeš?“ Kousla jsem se rozpačitě do rtu. „Zrovna je mám na korbě,“ přiznala jsem. „Skvělé.“ Zdálo se, že to myslí vážně. „Uvidí je Billy, až je povedeme kolem?“ Mrknul na mě. „Uděláme to nepozorovaně.“ Kradli jsme se podél východní strany, těsně u lesa, a když jsme byli na dohled oken, dělali jsme, jako že jen tak jdeme, kdyby nás náhodou Billy uviděl. Jacob rychle odvázal motorky z korby auta a jednu po druhé odvezl do křoví, kde jsem se schovávala já. Jako by ho to nestálo žádnou námahu – mně ty motorky připadaly daleko, daleko těžší. „Nejsou vůbec špatné,“ pochválil je Jacob, když jsme je tlačili pod příkrovem stromů. „Tahleta bude mít dokonce slušnou cenu, až bude hotová – je to starý Harley Sprint.“ „Tak ta bude tvoje.“ „Vážně?“ „Naprosto.“ „Ale bude to něco stát,“ řekl a zamračil se s pohledem upřeným dolů na zčernalý kov. „Napřed budeme muset našetřit na součástky.“ „My nebudeme muset nic,“ nesouhlasila jsem. „Když to pro mě budeš dělat zadarmo, tak součástky zaplatím já.“ „No já nevím…“ zamumlal. „Mám ušetřené nějaké peníze. Na školné na vysokou, víš.“ Vysoká sem, vysoká tam, pomyslela jsem si. Ne že bych zrovna měla našetřenou kdovíjakou sumu, abych si mohla vybrat nějakou prestižní školu – a navíc jsem stejně nechtěla odjet z Forks. Tak co na tom záleží, když z toho trošičku odeberu? Jacob jen přikývl. Podle něj to byl rozumný nápad. Když jsme si oba zalezli do té provizorní garáže, přemítala jsem o tom, jaké mám štěstí. Jenom dospívající kluk může souhlasit s něčím takovým: potají, aby naši rodiče nic nevěděli, se pustit do opravování nebezpečných vehiklů, navíc financovaného z peněz určených na mé vysokoškolské vzdělání. Jemu se na tom nezdálo nic špatného. Jacob byl dar z nebes. 6. PŘÁTELÉ Motorky jsme nemuseli nijak zvlášť schovávat, stačilo, že jsme je prostě dotlačili do Jacobova přístřešku. Billy se na vozíku sám nedokázal pohybovat po nerovné zemi, která oddělovala garáž od domu. Jacob okamžitě začal první motorku – tu červenou, určenou pro mě – rozebírat na součástky. Otevřel v Rabbitu dveře u spolujezdce, abych si mohla sednout na sedadlo a nemusela dřepět na zemi. Hned se dal do práce a přitom vesele rozprávěl; z mé strany mu stačily jen lehoučké pobídky, aby konverzace běžela. Sděloval mi novinky z druhého ročníku, kam chodil, pokračoval vyprávěním o škole a o svých dvou nejlepších kamarádech. „Quil a Embry?“ přerušila jsem ho. „To jsou neobvyklá jména.“ Jacob se uchichtl. „Quilovo jméno se dědí z generace na generaci a myslím, že Embryho pojmenovali podle nějaké hvězdy z telenovely. Ale já nemůžu nic říkat. Nedají si líbit, když si z nich někdo kvůli jménům utahuje – nadělali by z tebe čtyři malé do školky.“ „To jsou teda kámoši.“ Zvedla jsem obočí. „Ne, vážně jsou fajn. Jenom se jim nepošklebuj kvůli jménům.“ V tu chvíli se v dálce ozvalo volání. „Jacobe?“ zakřičel někdo. „To je Billy?“ zeptala jsem se. „Ne.“ Jacob sklonil hlavu a vypadalo to, jako když se pod svou hnědou kůží červená. „My o vlku,“ zamumlal, „a vlk za humny.“ „Jaku? Jsi tady?“ Volající hlas teď byl blíž. „Jo!“ zavolal Jake a povzdechl si. Čekali jsme chviličku mlčky, až se kolem rohu do přístřešku přišourali dva vysocí kluci s tmavou pletí. Jeden byl štíhlý a téměř stejně vysoký jako Jacob. Černé vlasy mu sahaly po bradu a uprostřed byly rozdělené na pěšinku, na jedné straně je měl zastrčené za levé ucho a na druhé straně mu volně plandaly. Ten menší kluk byl statnější, podsaditější. V bílém tričku se mu nadouvaly dobře vypracované svaly a zdálo se, že je na ně taky náležitě pyšný. Vlasy měl tak nakrátko, že připomínaly mech. Oba kluci se na místě zarazili, když mě spatřili. Ten hubený koukl rychle na Jacoba, pak na mě a zase zpátky na Jacoba, zatímco podsaditý kluk se díval na mě a po tváři se mu pomalu šířil úsměv. „Ahoj, kluci,“ pozdravil je Jacob váhavě. „Ahoj, Jaku,“ řekl ten menší, aniž ze mě spustil oči. Neubránila jsem se úsměvu, protože jeho úsměv byl takový rozpustilý. Když jsem to udělala, mrknul na mě. „Ahoj.“ „Quile, Embry – tohle je moje kamarádka Bella.“ Quil a Embry, pořád jsem nevěděla, který je který, si vyměnili významné pohledy. „Charlieho dcera, že jo?“ zeptal se mě ten pořízek a napřáhl ke mně ruku. „Správně,“ potvrdila jsem a potřásla si s ním rukou. Jeho stisk byl pevný; bylo znát, že posiluje: „Já jsem Quil Ateara,“ oznámil důležitě, než pustil mou ruku. „Ráda tě poznávám, Quile.“ „Ahoj, Bello. Já jsem Embry, Embry Call – to sis ovšem už asi domyslela.“ Embry se na mě plaše usmál a mávl rukou, kterou si následně zastrčil do kapsy u džín. Přikývla jsem. „Taky tě ráda poznávám.“ „Tak co tu děláte?“ zeptal se Quil a stále se díval na mě. „Chceme s Bellou spravit tyhle motorky,“ vysvětlil Jacob nepřesně. Ale motorky jako by byly kouzelné slovo. Oba kluci se začali podrobně vyptávat na Jacobovy plány, zahrnovali ho spoustou zasvěcených otázek. Mnohá slova, která používali, pro mě byla španělská vesnice, a tak jsem usoudila, že bych musela mít chromozom Y, abych opravdu pochopila to jejich vzrušení. Stále ještě byli ponořeni do hovoru o součástkách a náhradních dílech, když jsem si uvědomila, že se musím vydat domů, dřív než se tu ukáže Charlie. S povzdechem jsem vystoupila z Rabbita. Jacob omluvně vzhlédl. „Nudíme tě, viď?“ „Ne.“ A nebyla to lež. Já jsem se bavila – to bylo zvláštní. „Jenom musím domů uvařit Charliemu večeři.“ „Aha… no, dneska večer dokončím to rozebírání a zjistím, co ještě budeme potřebovat, abychom je mohli začít přestavovat. Kdy chceš, abych na nich zase pracoval?“ „Mohla bych přijít zase zítra?“ Neděle pro mě byly prokletím. Doma nikdy nebylo tolik práce, abych se zaměstnala na celý den. Quil šťouchl Embryho do paže a oba si vyměnili úsměv. Jacob se potěšeně usmál. „To bude skvělé!“ „Když napíšeš seznam, můžeme jet nakoupit součástky,“ navrhla jsem. Jacobův obličej trochu pohasl. „Pořád si nejsem jistý, jestli bych neměl něco zaplatit sám.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ani nápad. Tuhle srandu platím já ze své kapsy. Od tebe požaduju jenom práci a odbornost.“ Embry zakoulel očima na Quila. „To mi nepřipadá spravedlivé,“ zavrtěl Jacob hlavou. „Jaku, kdybych ty motorky vzala do opravny, kolik by mi naúčtovali?“ podotkla jsem. Usmál se. „Dobře, tak jsme domluveni.“ „A k tomu navíc hodiny jízdy,“ dodala jsem. Quil se široce zakřenil na Embryho a zašeptal něco, co mi uniklo. Jacobova ruka vystřelila, aby praštila Quila do týla. „To stačí, vypadněte,“ zamručel. „Ne, já vážně musím jít,“ protestovala jsem a zamířila ke dveřím. „Uvidíme se zítra, Jacobe.“ Jakmile jsem byla z dohledu, uslyšela jsem Quila a Embryho sborově vyhrknout: „Týýýjóóó!“ Následoval zvuk krátké potyčky, přerušovaný výkřiky „au“ a „hej!“ „Jestli některý z vás zítra strčí byť i jen špičku nohy na náš pozemek…“ slyšela jsem Jacoba, jak hrozí. Jeho hlas se ztratil, jak jsem vkročila mezi stromy. Tiše jsem se zachichotala. Když jsem ten zvuk uslyšela, údivem jsem vykulila oči. Smála jsem se, skutečně jsem se smála, a to se ani nikdo nedíval. Cítila jsem se tak lehce, že jsem se zasmála znovu, jen aby ten pocit trval trochu déle. Byla jsem doma dřív než Charlie. Když vstoupil dovnitř, právě jsem vyndávala z pánve kousky smaženého kuřete a pokládala je na hromádku papírových utěrek. „Ahoj, tati.“ Obdařila jsem ho zářivým úsměvem. Po tváři mu přeběhl šokovaný výraz, než se srovnal. „Ahoj, holčičko,“ pozdravil nejistým hlasem. „Jak ses měla u Jacoba?“ Začala jsem servírovat jídlo na stůl. „Moc hezky.“ „No, to je dobře.“ Byl stále obezřetný. „Co jste dělali?“ Teď byla s obezřetností řada na mně. „Byla jsem u něj v garáži a dívala se, jak pracuje. Víš, že dává do kupy jeden starý Volkswagen?“ „Jo, myslím, že se o tom Billy zmiňoval.“ Když se Charlie pustil do jídla, musel přestat s výslechem, ale pořád se mi přitom upřeně díval do obličeje. Po večeři jsem ještě pobíhala kolem, dvakrát jsem uklidila kuchyni a pak jsem v předním pokoji pomalu dělala domácí úkoly, zatímco Charlie se díval na hokejový zápas. Čekala jsem, jak dlouho jsem mohla, ale nakonec Charlie podotkl, že už je pozdě. Když jsem neodpovídala, vstal, protáhl se a pak odešel a zhasl za sebou světlo. Neochotně jsem ho následovala. Když jsem šla nahoru po schodech, cítila jsem, jak ze mě vyprchává ten nezvyklý pocit pohody pozdního odpoledne a jak ho nahrazuje otupělý strach při pomyšlení, co mě teď čeká. Už jsem nebyla jako umrtvená. Dnešní noc bude bezpochyby stejně děsivá jako ta včerejší. Ležela jsem v posteli a schoulená do klubíčka jsem se připravovala na útok. Pevně jsem stiskla oční víčka a… pak jsem si uvědomila, že už je ráno. Zírala jsem na bledé stříbrné světlo, které ke mně pronikalo oknem, celá ohromená. Poprvé za víc než čtyři měsíce jsem prospala noc bez snů. Snů nebo křiku. Nemohla jsem říct, který pocit ve mně je silnější – jestli úleva, nebo šok. Ležela jsem v posteli bez pohnutí několik minut a čekala, až se to vrátí. Protože něco muselo přijít. Jestli ne bolest, tak otupělost. Čekala jsem, ale nic se nedělo. Už dlouho jsem se necítila tak odpočinutě. Nevěřila jsem, že to vydrží. Balancovala jsem na nebezpečném ostří – stačí málo, a spadnu dolů. Už jenom dívat se po svém pokoji očima, z kterých mi spadly šupiny – všimnout si, jak divně vypadá, jak je nenormálně naklizený, jako kdybych v něm vůbec nežila –, bylo nebezpečné. Vytěsnila jsem tu myšlenku z hlavy a při oblékání jsem se soustředila na to, že dneska zase uvidím Jacoba. To pomyšlení ve mně vzbuzovalo téměř… naději. Možná to bude stejné jako včera. Možná si nebudu muset připomínat, že se mám tvářit, jako že mě to zajímá, že mám přikyvovat a usmívat se ve správných intervalech, jako jsem to musela dělat před všemi ostatními. Možná… ale tomu se mi ani nechtělo věřit – že to vydrží. Nechtělo se mi věřit, že to bude stejné – tak snadné – jako včera. Nechtělo se mi takhle se připravovat na zklamání. Také Charlie byl u snídaně opatrný. Snažil se skrývat zkoumavé pohledy, očima provrtával vajíčka na talíři, když si myslel, že se na něj dívám. „Co máš dneska v plánu?“ zeptal se a koukal na uvolněnou nit na kraji manžety, jako kdyby ho moje odpověď nijak zvlášť nezajímala. „Pojedu dneska zase k Jacobovi a budu tam.“ Přikývl, aniž vzhlédl. „Aha,“ řekl. „Vadí ti to?“ předstírala jsem starost. „Můžu zůstat doma…“ Rychle se na mě podíval, v očích náznak paniky. „Ne, to ne! Jen jeď. Stejně jsem se domlouval s Harrym, že k nám přijde a budeme se spolu dívat na zápas.“ „Třeba by Harry mohl vzít s sebou i Billyho,“ navrhla jsem. Čím méně svědků, tím líp. „To je skvělý nápad.“ Nebyla jsem si jistá, jestli je zápas jenom výmluva, aby mě mohl vykopat z domu, ale vypadal teď dostatečně vzrušeně. Mířil k telefonu, zatímco já jsem si oblékala bundu do deště. Cítila jsem se poněkud nesvá, v kapse jsem totiž měla zastrčenou šekovou knížku. Ještě nikdy jsem ji nepoužila. Venku se spustil déšť, jako když se vychrstne voda z kbelíku. Musela jsem jet pomaleji, než jsem chtěla; viděla jsem před sebe sotva na délku auta. Ale nakonec jsem se dostala po blátivých silničkách až k Jacobovu domu. Než jsem vypnula motor, otevřely se vstupní dveře a Jacob vyběhl ven s velkým černým deštníkem v ruce. Přidržoval mi ho nade dveřmi, když jsem vystupovala. „Charlie volal – říkal, že jsi na cestě,“ vysvětloval s úsměvem. Bez úsilí, bez vědomého pokynu mimickým svalům se mi po tváři taky roztáhl úsměv. V krku mi bublal vzhůru podivný pocit tepla navzdory ledovému dešti, který mi cákal do tváří. „Ahoj, Jacobe.“ „Dobrý nápad, pozvat Billyho.“ Zvedl ruku, aby si se mnou plácl ve vítězném gestu. Musela jsem sáhnout tak vysoko, abych na ni dosáhla, že ho to rozesmálo. Jen o pár minut později se ukázal Harry, aby vyzvedl Billyho. Zatímco jsme čekali, až budeme bez dozoru, vzal mě Jacob na krátkou prohlídku svého malého pokoje. „Tak kam, pane Kutile?“ zeptala jsem se, jakmile se za Billym zavřely dveře. Jacob vytáhl z kapsy složený papír a uhladil ho. „Začneme na vrakovišti, uvidíme, jestli budeme mít štěstí. Tohle nebude tak docela levná záležitost,“ varoval mě. „Dá to ještě hodně práce, než ty motorky budou zase jezdit.“ Netvářila jsem se dost ustaraně, takže pokračoval. „Mluvím tady o sumě přesahující možná i sto dolarů.“ Vytáhla jsem svou šekovou knížku, ovála jsem se stránkami jako vějířem a zvedla oči v sloup nad jeho starostmi. „Krytí máme.“ Byl to velice podivný den. Bavila jsem se. I na vrakovišti, kde jsme chodili v nepříjemném dešti a po kotníky v blátě. Zpočátku jsem si říkala, jestli to není jenom následný šok po té ztrátě otupělosti, ale takové vysvětlení mi nepřipadalo dostačující. Nakonec jsem došla k názoru, že za to vděčím hlavně Jacobovi. Nebylo to jenom tím, že byl vždycky šťastný, že mě vidí, ani že se na mě nedíval po očku a nečekal, až udělám něco, co prozradí mé šílenství nebo depresi. Se mnou to vůbec nesouviselo. Bylo to prostě v něm. Jacob byl soustavně šťastný člověk a to štěstí si nosil s sebou jako auru a dělil se o ně s každým, kdo byl poblíž. Byl jako pozemské slunce. Kdykoliv byl někdo v dosahu jeho přitažlivé síly, Jacob ho zahřál. Bylo to přirozené, patřilo to k jeho osobnosti. Není divu, že jsem se nemohla dočkat, až se s ním zase uvidím. I když komentoval zející díru v mé palubní desce, nevzbudilo to ve mně paniku, jak jsem čekala. „Stereo se rozbilo?“ podivil se. „Jo,“ zalhala jsem. Prohmatal dutinu. „Kdo to vyndával? Je to hodně poškozené…“ „To já,“ přiznala jsem. Zasmál se. „Možná bys na ty motorky neměla moc sahat.“ „V pohodě.“ Podle Jacoba jsme na vrakovišti měli opravdu štěstí. Velmi ho vzrušil nález několika kousků pokrouceného kovu zčernalých kolomazí; na mě udělalo dojem už jen to, že je dokázal správně pojmenovat a určit, kam patří. Z vrakoviště jsme jeli do Checkerova obchodu s autosoučástkami dole v Hoquiamu. S mým náklaďáčkem to byla více než dvouhodinová jízda na jih po křivolakých silnicích, ale s Jacobem čas rychle ubíhal. Vyprávěl o svých kamarádech a o škole a já jsem se přistihla, že se ho vyptávám, a ani nic nepředstírám, opravdu mě zajímá, co mi chce říct. „Všechno mluvení obstarávám já,“ stěžoval si po dlouhém vyprávění o Quilovi a o potížích, které způsobil, když pozval na rande holku jednoho čtvrťáka. „Co kdyby teď byla řada na tobě? Co se děje ve Forks? Musí tam být víc vzrušení než v La Push.“ „Chyba,“ povzdechla jsem si. „Tam se vůbec nic neděje. Tvoji kamarádi jsou mnohem zajímavější než moji. Líbí se mi. Quil je zábavný.“ Zamračil se. „Myslím, že ty se Quilovi taky líbíš.“ Zasmála jsem se. „Je pro mě trochu mladý.“ Jacob se zamračil ještě víc. „Není o tolik mladší než ty. Jen o rok a pár měsíců.“ Měla jsem pocit, že už se nebavíme o Quilovi. Pokračovala jsem lehkým, škádlivým tónem. „Jasně, ale když se vezme v úvahu rozdíl mezi dospíváním u kluků a u holek, neměl bys to počítat spíš na psí roky? To pak budu starší o kolik, tak o dvacet let, ne?“ Zasmál se a zvedl oči v sloup. „Dobře, ale jestli to chceš brát takhle, tak musíš zprůměrovat taky velikost. Ty jsi tak malá, že ti z tvého věku musím srazit deset let.“ „Metr šedesát tři je dokonalý průměr.“ Nakrčila jsem nos. „Já nemůžu za to, že ty jsi obřisko.“ Žertovali jsme takhle až do Hoquiamu, pořád jsme se dohadovali o správném vzorci, podle kterého stanovit věk – přišla jsem o další dva roky, protože jsem neuměla vyměnit pneumatiku, ale získala jsem jeden rok zpátky, protože jsem měla u nás doma na starosti vedení účtů – až jsme dojeli k Checkerovi a Jacob se musel znovu soustředit. Sehnali jsme všechny zbývající položky jeho seznamu a Jacob byl spokojený, že se nám lov pěkně vydařil. Když jsme se vrátili do La Push, mně bylo dvacet tři a jemu třicet – rozhodně si při posuzování dovedností nadržoval. Nezapomněla jsem na důvod, proč to dělám. A i když jsem se bavila víc, než bych považovala za možné, moje původní touha se nijak neumenšovala. Stále jsem chtěla podvádět. Bylo to nerozumné a mně to opravdu bylo jedno. Budu tak nezodpovědná, jak jen mi to ve Forks půjde. Nebudu jako jediná dodržovat neplatnou smlouvu. To, že musím trávit čas s Jacobem, mi jenom přinášelo hodně nečekané radosti navíc. Billy se ještě nevrátil, takže jsme náš celodenní nákup nemuseli vykládat potají. Jakmile jsme měli všechno rozloženo na plastové fólii natažené na podlaze vedle Jacobovy bedny s nářadím, pustil se Jacob okamžitě do práce. Stále přitom povídal a smál se, zatímco se jeho prsty zkušeně probíraly kovovými součástkami, které měl před sebou. Jacob měl úžasně šikovné ruce. Zdály se příliš velké pro jemné činnosti, které prováděly s lehkostí a přesností. Když pracoval, byly jeho pohyby téměř graciézní. Zatímco když stál na nohou, byl díky své výšce a velkým nohám skoro stejně nebezpečný jako já. Quil a Embry se neukázali, takže možná jeho hrozbu ze včerejška vzali vážně. Den utekl hrozně rychle. Před vraty garáže se setmělo dřív, než jsem čekala, a pak jsme uslyšeli Billyho, jak na nás volá. Vyskočila jsem, abych pomohla Jacobovi odklidit věci, ale zaváhala jsem, protože jsem si nebyla jistá, co mám brát. „Nech to tak,“ řekl. „Budu na tom dělat ještě později večer.“ „Nezapomeň na úkoly do školy a tak,“ připomněla jsem mu a cítila jsem se trochu provinile. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně dostal do potíží. Ten plán byl jenom pro mě. „Bello?“ Oběma nám hlavy vylétly vzhůru, když se mezi stromy rozlehl Charlieho povědomý hlas a zněl blíž než u domu. „Sakra,“ zamumlala jsem. „Už jdu!“ zakřičela jsem k domu. „Jdeme.“ Jacob se usmál, naše romantické dobrodružství se mu líbilo. Zhasnul světlo a já jsem na okamžik nic neviděla. Jacob mě popadl za ruku a táhl mě ven z garáže mezi stromy, jeho nohy snadno nacházely známou cestu. Ruku měl hrubou a velmi teplou. Navzdory pěšině jsme oba ve tmě zakopávali. Takže jsme se také oba smáli, když jsme došli k domu. Ten smích mi nevycházel z hloubi duše; byl lehký a povrchní, ale přesto milý. Byla jsem si jistá, že si Jacob nevšimne slabého náznaku hysterie. Nebyla jsem zvyklá se smát, připadalo mi to správné i velmi špatné zároveň. Charlie stál pod malou černou verandou a Billy seděl ve dveřích za ním. „Ahoj, tati,“ pozdravili jsme oba současně a zase jsme se rozesmáli. Charlie na mě zíral s vykulenýma očima, které rychle sjely dolů a všimly si Jacobovy ruky, která svírala tu mou. „Billy nás pozval na večeři,“ oznámil nám Charlie nepřítomně. „Budou špagety podle mého super tajného receptu. Předávaného z generace na generaci,“ řekl Billy vážně. Jacob se ušklíbl. „Pochybuju, že ragú už je na světě tak dlouho.“ Dům byl plný lidí. Byl tam také Harry Clearwater i se svou rodinou – s manželkou Sue, kterou jsem si trochu pamatovala ze svých letních pobytů ve Forks, když jsem byla malá, a se svými dvěma dětmi. Leah byla taky maturantka jako já, ale o rok starší. Byla krásná takovým exotickým způsobem – dokonalá měděná kůže, zářivé černé vlasy, řasy jako smetáky – a zaneprázdněná. Okupovala Billyho telefon a vůbec ho nepustila z ruky. Sethovi bylo čtrnáct; visel Jacobovi na rtech zbožňujícím pohledem. Na jeden kuchyňský stůl nás bylo příliš mnoho, a tak Charlie s Harrym vynesli židle ven na dvůr a my jsme v matném světle z Billyho otevřených dveří jedli špagety z talířů, které jsme měli položené v klíně. Muži se bavili o zápasu a Harry s Charliem spřádali plány na rybaření. Sue popichovala manžela kvůli cholesterolu, ale její snaha vzbudit v něm pocit zahanbení a sníst něco zeleného a listnatého vyšla naprázdno. Jacob si povídal hlavně se mnou a Sethem, který ho dychtivě přerušoval, kdykoliv se mu zdálo, že by na něj Jacob mohl zapomenout. Charlie mě sledoval – myslel, že nenápadně – s potěšeným, ale obezřetným pohledem. Byl tam hluk a někdy zmatek, jak všichni mluvili jeden přes druhého, a smích nad jedním vtipem přerušilo vyprávění vtipu jiného. Nemusela jsem mluvit často, ale hodně jsem se usmívala, a jenom proto, že se mi chtělo a že se mi to líbilo. Nechtělo se mi domů. Tady jsme ovšem byli ve Washingtonu, takže naši malou slavnost nakonec rozprášil nevyhnutelný déšť; a Billyho obývací pokoj byl moc maličký, aby v něm sešlost mohla pokračovat. Charlie se k Billymu svezl s Harrym, takže jsme zpátky domů jeli spolu mým náklaďáčkem. Ptal se, jak jsem se celý den měla, a já jsem mu většinou říkala pravdu – že jsme s Jacobem jeli shánět součástky a pak jsem se dívala, jak pracuje v garáži. „Myslíš, že ho zase brzy navštívíš?“ zeptal se a snažil se o nevzrušený tón. „Zítra po škole,“ přiznala jsem. „Úkoly si udělám, neboj.“ „Rozhodně na ně nezapomeň,“ napomenul mě a snažil se skrýt své uspokojení. Byla jsem nervózní, když jsme dojeli domů. Nechtěla jsem jít nahoru. Teplo Jacobovy přítomnosti vyprchávalo a v jeho nepřítomnosti moje úzkost sílila. Byla jsem si jistá, že dvě poklidné prospané noci za sebou mi nemůžou jen tak projít. Abych odložila čas, kdy si půjdu lehnout, zkontrolovala jsem si ještě e-maily; byla tam nová zpráva od Renée. Psala o tom, jak se má, o novém knižním klubu, který jí vyplňuje časovou mezeru po lekcích meditace, kterých právě zanechala, o tom, že týden zaskakovala na druhém stupni a jak se jí stýská po dětech ze školky. Psala, že Philovi se líbí jeho nová práce trenéra a že si plánují druhý líbánkový výlet do Disney Worldu. A já jsem si všimla, že se to celé čte jako novinový úvodník spíš než jako dopis někomu jinému. Zaplavily mě výčitky, které po sobě zanechaly nepříjemnou pachuť. To jsem ale dcera! Rychle jsem jí odepsala. Okomentovala jsem každou část jejího dopisu a přidala novinky o sobě – popsala jsem špagetový večírek u Billyho a jak se mi líbilo sledovat Jacoba – s úctou a s kapkou závisti –, jak staví užitečné věci z malých kovových součástek. Nijak jsem nerozebírala, že tenhle dopis bude jiný než ty, které dostávala posledních několik měsíců. Sotva jsem si pamatovala, co jsem jí psala před týdnem, ale byla jsem si jistá, že to nebylo moc příjemné počtení. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím provinileji jsem se cítila; určitě jsem jí dělala těžkou hlavu. Potom jsem ještě zůstala opravdu dlouho vzhůru; udělala jsem do školy i ty úkoly, které jsem neměla na pondělí. Ale ani spánkový dluh, ani čas strávený s Jacobem – kdy jsem byla tak nějak povrchně šťastná – nedokázaly zahnat sny na dvě noci po sobě. Probudila jsem se celá roztřesená, s výkřikem zdušeným polštářem. Za oknem se matné ranní světlo cedilo skrz mlhu a já jsem pořád ležela v posteli a snažila se setřást ze sebe ten sen. Tu noc v něm došlo k drobné odchylce, a na to jsem se zaměřila. Tentokrát jsem nebyla v lese sama. Byl tam Sam Uley – ten muž, který mě zvedl ze země v lese tu noc, na niž jsem stále nesnesla ani pomyšlení. Byla to zvláštní, nečekaná změna. Jeho tmavé oči byly překvapivě nepřátelské, naplněné nějakým tajemstvím, které mi nebyl ochoten prozradit. Střelila jsem po něm pohledem pokaždé, když mi to moje horečnaté pátrání dovolilo; kromě té obvyklé paniky jsem cítila i nevoli, bylo mi nepříjemné, že tam je. Možná to bylo kvůli tomu, že když jsem se nedívala přímo na něj, jeho obrys se v mém periferním vidění jakoby chvěl a měnil. A on tam přitom jenom stál a díval se. Na rozdíl od našeho skutečného setkání mi nenabídl pomoc. Charlie se na mě při snídani díval a já jsem se snažila ho ignorovat. Asi jsem si to zasloužila. Nemohla jsem čekat, že si tak rychle přestane dělat starosti. Bude pravděpodobně trvat týdny, než přestane sledovat, jestli se neměním zpátky v chodící mrtvolu, a já se prostě budu muset obrnit, aby mi to nevadilo. Koneckonců, sama jsem byla zvědavá, jak to se mnou bude. Dva dny nemohly stačit na to, aby se dalo říct, že jsem vyléčená. Ve škole to bylo naopak. Teď když jsem si na to dávala pozor, jasně jsem pochopila, že mě dávno nikdo nesleduje. Pamatuju se na svůj první den na střední škole ve Forks – jak jsem si zoufale přála, abych dokázala zešednout, splynout s mokrým betonem chodníku jako přerostlý chameleon. Zdálo se, že se mi to přání splnilo, jen o rok později. Jako kdybych tam vůbec nebyla. Dokonce i učitelé přejížděli po mém místě očima, jako by bylo prázdné. Dopoledne jsem hodně naslouchala, znovu jsem slyšela hlasy lidí kolem sebe. Snažila jsem se pochopit, co se děje, ale konverzace byly tak nespojité, že jsem to vzdala. Jessica nevzhlédla, když jsem si při matematice sedla vedle ní. „Ahoj, Jess,“ pozdravila jsem ji s hranou nenuceností. „Jak ses měla po zbytek víkendu?“ Je možné, že se stále zlobí? Nebo jí došla trpělivost s někým tak ujetým? „Super,“ odsekla a zase zabořila nos do učebnice. „To ráda slyším,“ zamručela jsem. Slovní obrat studený čumák měl asi nějaký reálný základ. Cítila jsem teplý vzduch, který vycházel z průduchů v podlaze, ale pořád mi byla zima. Sundala jsem z opěradla židle bundu a znovu jsem si ji oblékla. Čtvrtá hodina nám skončila později a stůl, u kterého jsem vždycky sedala při obědě, už byl plný, když jsem přišla. Byli tam Mike, Jessica s Angelou, Conner, Tyler, Erik a Lauren. Vedle Erika seděla Katie Webberová, zrzavá třeťačka, která bydlela u nás za rohem, a Austin Marks – starší bratr toho kluka s motorkami – seděl vedle ní. Přemítala jsem, jak dlouho tady asi sedají, a nedokázala jsem si vzpomenout, jestli je to poprvé, nebo už je to zaběhnutý zvyk. Začínala jsem jít sama sobě na nervy. To poslední pololetí jsem klidně mohla strávit zabalená v krabici do polystyrénových lupínků. Když jsem si sedala vedle Mika, nikdo ani nevzhlédl, ačkoliv židle na linoleu pronikavě zakvílela, jak jsem ji odtahovala. Snažila jsem se pochytit, o čem se mluví. Mike a Conner se bavili o sportu, takže to jsem okamžitě vzdala. „Kde je dneska Ben?“ ptala se Lauren Angely. Vzhlédla jsem se zájmem. Přemítala jsem, jestli to znamená, že Angela s Benem pořád chodí. Sotva jsem Lauren poznala. Nechala si ostříhat své blonďaté vlasy barvy kukuřičného chmýří – teď měla skřítkovský sestřih tak krátký, že i krk vzadu měla vyholený jako kluk. Vůbec mi to k ní nesedělo, nechápala jsem, že něco takového udělala. Přála jsem si vědět, co za tím vězí. Zalepila se jí do vlasů žvýkačka? Nebo je prodala? Nebo si na ni všichni ti, na které byla obyčejně protivná, počkali za tělocvičnou a ostříhali ji? Usoudila jsem, že není fér, abych ji teď posuzovala podle svého původního názoru. Co já vím, třeba se z ní mezitím stala milá holka. „Ben dostal střevní chřipku,“ odpověděla jí Angela tichým, klidným hlasem. „Naštěstí je to jenom taková jednodenní záležitost. Včera večer mu bylo vážně špatně.“ Angela taky změnila účes. Nechala si narůst dlouhé vlasy. „Co jste dělali o víkendu?“ zeptala se Jessica, ale znělo to, jako když jí na odpovědi nezáleží. Vsadila bych se, že to byla jen úvodní věta, aby mohla spustit své vlastní historky. Říkala jsem si, jestli bude vyprávět o Port Angeles, když sedím dvě místa od ní? Byla jsem natolik neviditelná, že nikomu nepřipadne trapné mluvit o mně, když tam jsem? „Vlastně jsme si původně chtěli v sobotu udělat piknik, ale… rozmysleli jsme si to,“ odpověděla Angela. V jejím hlase zazněl podtón, který upoutal mou pozornost. Jess tolik ne. „To je škoda,“ řekla a už chtěla spustit. Ale já jsem nebyla jediná, kdo dával pozor. „Co se stalo?“ zeptala se Lauren zvědavě. „No,“ pokračovala Angela a připadala mi ještě váhavější než obvykle, ačkoliv ona byla vždycky rezervovaná. „Jeli jsme na sever, téměř až k horkým pramenům – je tam jedno takové místo jen asi míli od turistické cesty. Ale když jsme byli vpůli cesty… něco jsme viděli.“ „Něco jste viděli? A co?“ Lauren stáhla bledé obočí. Zdálo se, že dokonce i Jess teď poslouchá. „Já nevím,“ řekla Angela. „My si myslíme, že to byl medvěd. Každopádně byl černý, ale zdál se nám… moc veliký.“ Lauren se ušklíbla. „To snad ne, tak vy taky!“ V očích se jí objevil posměch a já jsem usoudila, že o jejím charakteru nemusím pochybovat. Její osobnost zjevně neprošla stejnou proměnou jako její vlasy. „Tyler se mi minulý týden snažil namluvit to samé.“ „Nemáš šanci spatřit medvědy tak blízko města,“ postavila se Jess na stranu Lauren. „Vážně,“ protestovala Angela tiše, oči upřené na stůl. „My jsme ho opravdu viděli.“ Lauren se zahihňala. Mike stále mluvil s Connerem a děvčatům nevěnoval pozornost. „Ne, ona má pravdu,“ vpadla jsem do toho netrpělivě. „Zrovna v sobotu jsme v krámě měli turistu, který toho medvěda taky viděl, Angelo. Říkal, že byl veliký a černý a že na něj narazil hned za městem, viď že jo, Miku?“ Nastalo ticho. Oči všech lidí u stolu se obrátily ke mně a šokovaně na mě zíraly. Ta nová holka, Katie, měla pusu otevřenou, jako kdyby před ní právě něco vybuchlo. Nikdo se nepohnul. „Miku?“ zamumlala jsem pokořeně. „Pamatuješ si toho chlapíka, co mluvil o tom medvědovi?“ „J-jasně,“ zakoktal se Mike po chviličce. Nevěděla jsem, proč se na mě tak divně kouká. Přece jsem s ním mluvila v práci, ne? Nebo ne? Myslela jsem, že ano… Mike se vzpamatoval. „Jo, byl tam chlap, který říkal, že viděl obrovského černého medvěda přímo na cestě – a že byl větší než grizzly,“ potvrdil. „Hm.“ Lauren se otočila k Jessice s rameny napjatými a změnila téma. „Ozvali se ti z Univerzity Jižní Karolíny?“ zeptala se. Také všichni ostatní se na mě přestali dívat, až na Mika a Angelu. Angela se na mě váhavě usmála a já jsem jí úsměv honem oplatila. „Takže co jsi dělala ty tenhle víkend, Bello?“ zeptal se Mike zvědavým, ale podivně obezřetným tónem. Všichni kromě Lauren se otočili zpátky a čekali na mou odpověď. „V pátek večer jsme s Jessikou jely do kina v Port Angeles. A pak jsem strávila sobotní odpoledne a skoro celou neděli dole v La Push.“ Oči všech střelily k Jessice a zpátky ke mně. Jess vypadala roztrpčeně. Přemítala jsem, jestli nechtěla, aby o tom někdo věděl, že si se mnou vyjela, nebo jestli jenom chtěla tu historku dát k dobru sama. „A na jakém filmu jste byly?“ zeptal se Mike a začal se usmívat. „Na Slepé ulici – to je ten s těmi oživlými mrtvolami.“ Povzbudivě jsem se usmála. Možná že něco z té škody, kterou jsem napáchala za dobu, kdy jsem sama byla oživlou mrtvolou, se dá napravit. „Slyšel jsem, že je to horor. Připadalo ti to tak?“ pokračoval Mike dychtivě v rozhovoru. „Bella musela ke konci odejít, jak moc se bála,“ vpadla do toho Jessica se škodolibým úsměvem. Přikývla jsem a snažila se tvářit zahanbeně. „Bylo to vážně děsivý.“ Mike se mě nepřestával vyptávat, dokud nebylo po obědě. Ostatní se postupně vrátili k hovoru mezi sebou, ačkoliv se na mě pořád ještě hodně dívali. Angela mluvila hlavně s Mikem a se mnou, a když jsem vstala, abych odnesla podnos, šla se mnou. „Díky,“ řekla tiše, když jsme byly kousek od stolu. „Za co?“ „Za to, že jsi promluvila, že ses za mě postavila.“ „V pohodě.“ Podívala se na mě upřímně starostlivě, ne s tím urážlivým podtextem, jako že jsem ztracená. „Už jsi v pořádku?“ Právě kvůli tomuhle jsem dala přednost Jessice před Angelou – ačkoliv jsem Angelu měla vždycky radši –, když jsem hledala někoho, s kým jít do kina. Angela byla příliš vnímavá. „Ne tak docela,“ přiznala jsem. „Ale už jsem na tom trošku líp.“ „To jsem ráda,“ řekla. „Chybělas mi.“ V tu chvíli kolem nás přešly Lauren s Jessikou a já jsem slyšela, jak Lauren hlasitě šeptá: „Jaká radost, Bella se vrátila.“ Angela zakoulela očima směrem k nim a povzbudivě se na mě usmála. Povzdechla jsem si. Bylo to, jako bych začínala úplně od začátku. „Kolikátého je dneska?“ napadlo mě najednou. „Devatenáctého ledna.“ „Hmm.“ „Co je?“ zeptala se Angela. „Včera to byl rok, co jsem sem přišla poprvé,“ uvažovala jsem. „Nic moc se od té doby nezměnilo,“ zamumlala Angela a podívala se za Lauren a Jessikou. „Já vím,“ souhlasila jsem. „Právě mě napadlo to samé.“