STMÍVÁNÍ-SUMRAK ......13-15
27. 4. 2009
13. DOZNÁNÍ
Edward ve slunečním světle byl šokující. Nemohla jsem si na to zvyknout, ačkoliv jsem na něj zírala celé odpoledne. Jeho kůže, bílá navzdory lehkému ruměnci ze včerejšího loveckého výletu, doslova jiskřila, jako kdyby měl tělo posázené tisíci drobných diamantů. Ležel bez pohnutí na trávě, pod rozepnutou košilí byla vidět jeho nádherně modelovaná, zářící hruď, jiskřivé paže měl holé. Jeho lesklá, bledá levandulová víčka byla zavřená, ačkoliv samozřejmě nespal. Dokonalá socha, vytesaná do nějakého neznámého kamene, hladkého jako mramor, třpytivého jako křišťál.
Čas od času se jeho rty pohnuly, tak rychle, že to vypadalo, jako by se chvěly Ale když jsem se zeptala, řekl mi, že si pro sebe zpívá; bylo to příliš potichu, abych to slyšela.
Také jsem si užívala slunce, ačkoliv vzduch nebyl na můj vkus dost suchý. Ráda bych si lehla jako on a nechala slunce, aby mi hřálo tvář. Ale zůstávala jsem schoulená, bradu položenou na kolenou, a nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Vál lehký větřík; povíval mi vlasy a šustil v trávě, která se pohupovala kolem jeho nehybného těla.
Louka, která mi zprvu připadala tak úchvatná, vedle jeho nádhery vybledla.
Váhavě, pořád v obavách, že zmizí jako fata morgana, příliš krásný, aby byl skutečný… váhavě jsem natáhla jeden prst a pohladila ho po hřbetě třpytivé ruky, která mi ležela na dosah. Znovu jsem žasla nad dokonalou texturou, saténově hladkou, chladnou jako kámen. Když jsem zase vzhlédla, jeho oči byly otevřené a dívaly se na mě. Dneska měly barvu karamelek, byly světlejší, teplejší, po lovu. V koutcích jeho nehybných rtů se ukázal rychlý úsměv.
„Neděsím tě?“ zeptal se rozpustile, ale v jeho tichém hlasu jsem slyšela skutečnou zvědavost.
„Ne víc než obvykle.“
Usmál se víc zeširoka; jeho zuby se zablýskly v slunci.
Posunula jsem se blíž a natáhla celou ruku, abych konečky prstů obkroužila kontury jeho předloktí. Viděla jsem, že se mi prsty třesou, a věděla jsem, že to neunikne jeho pozornosti.
„Vadí ti to?“ zeptala jsem se, protože zase zavřel oči.
„Ne,“ odpověděl, ale oči neotevřel. „Nedokážeš si představit, jaký je to pocit.“ Povzdechl si.
Zlehka jsem přejížděla rukou přes dokonalé svaly jeho paže, sledovala slabý vzorec namodralých žil uvnitř loketní jamky. Natáhla jsem se a vzala ho za druhou ruku. Uvědomil si, co chci, a rozevřel dlaň jedním z těch svých neuvěřitelně rychlých, znepokojujících pohybů. Vyplašilo mě to; prsty mi na jeho paži na vteřinku ztuhly.
„Promiň,“ zamumlal. Vzhlédla jsem včas, abych viděla, jak se jeho zlaté oči zase zavřely. „S tebou je hrozně snadné být sám sebou.“
Zvedla jsem jeho ruku, otáčela jí tam a sem a dívala se, jak mu slunce jiskří na dlani. Přidržela jsem si ji blíž u obličeje a snažila se zahlédnout ty skryté plošky v jeho kůži.
„Pověz mi, na co myslíš,“ zašeptal. Vzhlédla jsem a viděla jeho oči, jak se na mě upřeně dívají. „Pořád mi připadá tak divné, že to nepoznám.“
„Víš, my ostatní to takhle máme pořád.“
„To je těžký život.“ Představovala jsem si náznak lítosti v jeho tónu? „Ale tys mi neodpověděla.“
„Já jsem si přála vědět, na co myslíš…“ zaváhala jsem.
„A?“
„Přála jsem si, abych dokázala uvěřit, že jsi skutečný. A přála jsem si, abych se nebála.“
„Nechci, aby ses bála.“ Jeho hlas byl tichý jako šepot. Slyšela jsem to, co však nemohl s jistotou říct, a sice že se nemusím bát, že se není čeho bát.
„No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli, ačkoliv je to rozhodně námět k zamyšlení.“
Tak rychle, že mi jeho pohyb zase unikl, se napůl posadil, opřený o pravou paži, levou dlaň stále v mých rukou. Jeho andělská tvář byla jenom pár centimetrů od mojí. Mohla jsem se – měla jsem se – odtáhnout, ale nebyla jsem schopna pohybu. Jeho zlaté oči mě hypnotizovaly.
„Tak čeho se tedy bojíš?“ zašeptal naléhavě.
Ale já jsem nedokázala odpovědět. Jako už jednou předtím jsem na tváři ucítila jeho studený dech. Sladký, lahodný, až se mi nad tou vůní sbíhaly sliny v ústech. Nepodobalo se to žádné jiné vůni. Instinktivně, bez přemýšlení, jsem se naklonila blíž a vdechovala.
A v tu chvíli byl pryč, jeho ruka se mi vytrhla. Než jsem očima zaostřila, byl dvacet stop ode mě, stál na kraji malé louky, v hlubokém stínu vysoké jedle. Zíral na mě, jeho oči byly v tom pološeru tmavé, jeho výraz nečitelný.
Cítila jsem ve tváři bolest a šok. Prázdné ruce mě pálily.
„Já… se omlouvám… Edwarde,“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že to slyší.
„Dej mi chvilku,“ zavolal, dost hlasitě pro mé ne tak citlivé uši. Seděla jsem velmi klidně.
Po deseti neuvěřitelně dlouhých sekundách se vrátil, přišel pomalu na své tempo. Zastavil se pár kroků ode mě a půvabně se položil na zem se zkříženýma nohama. Nepřestával se mi dívat do očí. Dvakrát se zhluboka nadechl a pak se omluvně usmál.
„Je mi to moc líto.“ Zaváhal. „Pochopila bys, co tím myslím, kdybych řekl, že jsem jenom člověk?“
Přikývla jsem, ale jeho vtipu jsem se nedokázala zasmát. V žilách mi pulzoval adrenalin, jak mi pomalu docházelo nebezpečí, které mi hrozilo. Z místa, kde seděl, to dokázal vycítit. Jeho úsměv se změnil ve výsměšný.
„Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí – můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach. To mi tak ještě scházelo!“ Zničehonic vstal a byl zase pryč, okamžitě zmizel, a objevil se pod tím samým stromem jako předtím. Za půl sekundy oběhl louku.
„Jako kdybys mě mohla předběhnout!“ zasmál se hořce.
Vztáhl ruku a s ohlušujícím praskotem bez námahy ulomil z kmene jedle dvě stopy tlustou větev. Chvíli s ní v ruce balancoval a pak ji s neuvěřitelnou rychlostí odhodil, mrštil jí o druhý veliký strom, který se tou ranou otřásl a ještě chvíli se chvěl.
A už stál na krok ode mne, bez hnutí, jako by byl z kamene.
„Jako kdybys mě mohla přeprat,“ řekl něžně.
Seděla jsem jako přimrazená, bála jsem se ho víc než kdy předtím. Nikdy jsem ho neviděla úplně odložit tu pečlivě kultivovanou fasádu. Nikdy nebyl méně lidský, a ani krásnější. Obličej popelavý, oči rozšířené, seděla jsem jako pták hypnotizovaný očima hada.
Jeho nádherné oči planuly prudkým vzrušením. Pak s ubíhajícími vteřinami potemněly. Jeho výraz se pomalu vrátil k původní smutné masce.
„Neboj se,“ zašeptal sametovým hlasem, neúmyslně svůdným. „Slibuju,“ zaváhal. „Přísahám, že ti neublížím.“ Zdálo se, že má víc práce přesvědčit sám sebe než mě.
„Neboj se,“ zašeptal znovu a s přehnanou pomalostí přistoupil blíž. Plynule se posadil, schválně zpomalenými pohyby, až se naše obličeje ocitly na stejné úrovni, jenom stopu od sebe.
„Prosím tě, odpusť mi,“ řekl formálně. „Dokážu se ovládat. Tys mě zaskočila. Ale teď se chovám, jak nejlíp umím.“
Počkal, ale já jsem stále nemohla promluvit.
„Dneska nemám žízeň, čestné slovo.“ Zamrkal.
Tomu jsem se musela zasmát, ačkoliv ten smích byl roztřesený a zadýchaný.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se něžně, pomalu, opatrně natáhl svou mramorovou ruku a položil mi ji zpátky do dlaně.
Dívala jsem se na tu hladkou, chladnou ruku a pak jsem se mu podívala očí. Byly zjihlé, kajícné. Podívala jsem se zpátky na jeho ruku a pak jsem ji otočila a konečkem prstu mu začala objíždět čáry v dlani. Vzhlédla jsem a plaše se usmála.
Oplatil mi oslňujícím úsměvem.
„Takže kde jsme to byli, než jsem se začal tak hrubě chovat?“ zeptal se něžnými kadencemi minulého století.
„Vážně si nedokážu vzpomenout.“
Usmál se, ale jeho obličej byl zahanbený. „Myslím, že jsme mluvili o tom, proč se bojíš, kromě zjevných důvodů.“
„Aha, správně.“
„Tedy?“
Podívala jsem se dolů na jeho ruku a jezdila bezcílně po té hladké, zářící dlani. Sekundy odtikávaly.
„Jak snadno se dám vyvést z míry,“ povzdechl si. Dívala jsem se mu do očí a najednou jsem pochopila, že tohle je pro něj stejně tak nové jako pro mě. I když měl za sebou tolik let nezměrných zkušeností, tohle pro něj bylo taky těžké. Ta myšlenka mi dodala odvahu.
„Bála jsem se… protože, no, ze zjevných důvodů s tebou nemůžu zůstat. A bojím se, že bych s tebou ráda zůstala, mnohem víc, než bych měla.“ Při těch slovech jsem sklopila oči na jeho ruce. Bylo pro mě těžké říct tohle nahlas.
„Ano,“ souhlasil pomalu. „To je skutečně důvod ke strachu. Chtít být se mnou. To opravdu není v tvém nejlepším zájmu.“
„Já vím. Možná bych mohla zkusit to nechtít, ale nevěřím, že by to fungovalo.“
„Přál bych si, abych ti mohl pomoct. Opravdu.“ Nebylo pochyb o upřímnosti v jeho živých očích. „Měl jsem už dávno odejít. Měl bych odejít teď. Ale nevím, jestli to dokážu.“
„Nechci, abys odešel,“ zašeptala jsem lítostivě, s pohledem upřeným zase dolů.
„Což je přesně ten důvod, proč bych odejít měl. Ale neboj. Já jsem v podstatě sobecký tvor. Příliš toužím po tvojí společnosti na to, abych dělal, co bych měl.“
„To jsem ráda.“
„To nebuď!“ stáhl ruku, tentokrát něžněji; jeho hlas byl drsnější než obvykle. Drsnější podle jeho měřítek, ale stále krásnější než jakýkoliv jiný lidský hlas. Bylo těžké držet s ním krok – jeho náhlé změny nálad mě zanechaly vždycky o krok pozadu, jako omráčenou.
„Není to jenom tvoje společnost, po čem toužím! Na to nikdy nezapomínej. Nikdy nezapomínej, že pro tebe jsem nebezpečnější než pro kohokoliv jiného.“ Zarazil se. Podívala jsem se na něj a viděla, že nepřítomně zírá do lesa.
Na okamžik jsem se zamyslela.
„Asi přesně nechápu, jak to myslíš – aspoň tu poslední část,“ řekla jsem.
Podíval se zpátky na mě, šibalsky se usmál a jeho nálada se zase změnila.
„Jak bych ti to vysvětlil?“ přemítal. „Aniž bych tě zase vystrašil… hmmmm.“ Ale zdálo se, že o tom nepřemýšlí. Položil svou ruku zpátky do mé; sevřela jsem ji pevně v dlaních. Podíval se na naše ruce.
„To je úžasně příjemné, to teplo.“ Povzdechl.
Chvíle uplynula, než si srovnal myšlenky.
„Víš, jak má každý rád jiné chutě?“ začal. „Někdo má rád čokoládovou zmrzlinu, jiný dává přednost jahodové?“
Přikývla jsem.
„Promiň mi tu analogii s jídlem – nepřišel jsem na jiný způsob, jak to vysvětlit.“
Usmála jsem se. Smutně mi úsměv oplatil.
„Víš, každý člověk voní jinak, má jinou esenci. Kdybys zamkla alkoholika do místnosti plné zvětralého piva, ochotně by ho vypil. Ale kdyby chtěl, tak by dokázal odolat, kdyby to byl alkoholik, který se léčí. Teď řekněme, že bys do té místnosti postavila sklenici stoleté brandy, nejvzácnějšího, jemného koňaku – a naplnila místnost jeho teplým aroma – myslíš, že tehdy by se mu to podařilo?“
Seděli jsme mlčky a dívali se jeden druhému do očí – snažili se číst si navzájem myšlenky.
Prolomil ticho jako první.
„Možná, že to není to pravé srovnání. Možná, že odmítnout brandy by bylo příliš snadné. Možná jsem měl z našeho alkoholika raději udělat feťáka závislého na heroinu.“
„Takže tím se mi snažíš říct, že jsem tvoje oblíbená značka heroinu?“ žertovala jsem ve snaze odlehčit náladu.
Rychle se usmál, zdálo se, že oceňuje mou snahu. „Ano, ty jsi přesně moje značka heroinu.“
„Stává se to často?“ zeptala jsem se.
Podíval se přes vrcholky stromů a promýšlel svou odpověď.
„Mluvil jsem o tom s bratry.“ Pořád se díval do dálky. „Pro Jaspera je každý z vás v podstatě stejný. On se do naší rodiny dostal jako poslední. Pro něj je boj, aby vůbec dokázal abstinovat. Neměl ještě čas vypěstovat si cit na rozdíly v pachu, v chuti,“ najednou na mě pohlédl s omluvným výrazem.
„Promiň,“ řekl.
„Mně to nevadí. Prosím tě, nedělej si starosti, že mě urazíš nebo vystrašíš nebo cokoliv. Takhle zkrátka uvažuješ. Já to chápu, nebo se o to aspoň můžu snažit. Prostě mi to vysvětli, jak umíš.“
Zhluboka se nadechl a zase se zahleděl na oblohu.
„Takže Jasper si nebyl jistý, jestli vůbec někdy potkal někoho, kdo by byl tak…“ zaváhal, hledaje to správné slovo, „přitažlivý jako ty jsi pro mě. Takže si myslím, že nepotkal. Emmett už je s námi na jedné lodi déle, takříkajíc, a ten pochopil, co jsem myslel. Říká, že u něj to bylo dvakrát, jednou silněji než podruhé.“
„A u tebe?“
„Nikdy.“
To slovo tam na chvilku viselo v teplém větříku.
„Co Emmett dělal?“ zeptala jsem se, abych přerušila ticho.
Byla to špatná otázka, neměla jsem se ptát. Jeho obličej potemněl, ruka se mu v mé dlani zaťala v pěst. Podíval se jinam. Čekala jsem, ale nechystal se odpovědět.
„Asi to uhodnu,“ řekla jsem nakonec.
Zvedl oči; jeho výraz byl tesklivý, prosebný.
„I ti nejsilnější z nás můžou z lodi spadnout, viď?“
„Co po mně chceš? Svolení?“ Můj hlas byl ostřejší, než jsem zamýšlela. Snažila jsem se o laskavější tón – dovedla jsem uhodnout, co ho jeho upřímnost musela stát. „Chci říct, není tedy žádná naděje?“ Jak klidně jsem dokázala diskutovat o vlastní smrti!
„Ne, ne!“ Byl okamžitě zkroušený. „Samozřejmě, že je naděje! Chci říct, samozřejmě, že nebudeš…“ nechal větu nedokončenou. Jeho oči se vpalovaly do mých. „S námi je to jiné. Emmett… to byli cizí lidé, na které padl. Bylo to už dávno, a on nebyl tak… zkušený, tak opatrný, jako je teď.“
Odmlčel se a napjatě se na mě díval, zatímco jsem si to promýšlela.
„Takže kdybychom se potkali… no, třeba v temné ulici nebo tak něco…“ odmlčela jsem se.
„Stálo mě to všechny síly, abych nevyskočil uprostřed třídy plné lidí a –“ najednou se odmlčel a podíval se stranou. „Když jsi prošla kolem mě, mohl jsem zničit všechno, co pro nás Carlisle vybudoval, přímo tehdy a tam. Kdybych nepotlačoval svou žízeň během posledních, no, hrozně moc let, nedokázal bych se udržet.“ Odmlčel se, mračil se na stromy.
Podíval se na mě chmurně, oba jsme vzpomínali. „Musela sis myslet, že jsem posedlý.“
„Nedokážu pochopit, proč. Jak jsi mě mohl tak rychle nenávidět…“
„Pro mě to bylo, jako bys byla nějaký démon, povolaný přímo z mého osobního pekla, aby mě zničil. Vůně, vycházející z tvé kůže… myslel jsem ten první den, že se z toho zblázním. Během jedné hodiny mě napadla stovka různých způsobů, jak tě odlákat z místnosti, dostat tě někam samotnou. A každý z nich jsem přemohl, myslel jsem na svou rodinu, co bych jim tím způsobil. Musel jsem utéct, dostat se pryč, než bych řekl něco, co by tě přimělo mě následovat…“
Vzhlédl a uviděl můj zmatený výraz, jak jsem se snažila absorbovat jeho hořké vzpomínky. Jeho zlaté oči mu žhnuly zpod řas, hypnotické a smrtící.
„Ty bys přišla,“ prohlásil.
Snažila jsem se mluvit klidně. „Bezpochyby.“
Sklopil pohled na moje ruce a zamračil se. „A pak, když jsem se snažil přehodit si rozvrh v marném pokusu se ti vyhnout, ses tam najednou objevila – v té dusné, teplé malé místnosti, ta vůně byla k zešílení. Málem jsem si tě tam tehdy vzal. Byl tam jenom jeden další křehký člověk – s kterým bych se tak snadno vypořádal.“
Zachvěla jsem se v teplém slunci, viděla jsem své vzpomínky nově jeho očima, až teď mi došlo to nebezpečí. Chudák paní Copeová; zachvěla jsem se znovu, když jsem si uvědomila, že stačilo málo a byla bych neúmyslně zodpovědná za její smrt.
„Ale odolal jsem. Nevím jak. Přinutil jsem se nečekat na tebe, nesledovat tě ze školy. Venku to bylo snadnější, tam jsem tě už nemohl cítit, mohl jsem myslet jasně, učinit správné rozhodnutí. Vysadil jsem ostatní doma – příliš jsem se styděl jim povědět, jak jsem byl slabý, oni jenom poznali, že něco není v pořádku – a pak jsem šel přímo za Carlislem do nemocnice, abych mu řekl, že odcházím.“
Překvapeně jsem na něj zírala.
„Vyměnil jsem si s ním auto – měl plnou nádrž benzínu a já jsem se nechtěl zastavovat. Neodvažoval jsem se jet domů, podívat se do tváře Esme. Nenechala by mě odjet bez scény. Snažila by se mě přesvědčit, že to není nutné…
Druhý den ráno jsem byl na Aljašce.“ Znělo to zahanbeně, jako kdyby přiznával velkou zbabělost. „Strávil jsem tam dva dny, s nějakými starými známými… ale stýskalo se mi. Nesnesl jsem pomyšlení na to, že jsem zarmoutil Esme a všechny ostatní, mou adoptovanou rodinu. V čistém vzduchu hor bylo těžké věřit, že jsi tak neodolatelná. Přesvědčil jsem sám sebe, že bylo slabostí utéct. Už jsem si předtím dovedl poradit s pokušením, ne sice v takovém rozsahu, to ani náhodou, ale byl jsem silný. Kdo jsi, bezvýznamná malá holka“ – najednou se zakřenil – „abys mě vyhnala z místa, kde jsem chtěl být? Tak jsem se vrátil…“ Zíral do prostoru.
Nemohla jsem mluvit.
„Učinil jsem opatření, lovil, krmil se víc než obvykle, když jsem tě měl zase vidět. Usoudil jsem, že jsem dost silný, abych se k tobě choval jako ke každému jinému člověku. To byla domýšlivost.
Bylo bezpochyby komplikací, že jsem nedokázal číst tvoje myšlenky, abych věděl, jaká je tvoje reakce na mě. Na to jsem nebyl zvyklý, když jsem se musel uchýlit k tak nepřímým opatřením, jako bylo poslouchat tvoje slova v Jessičině mysli… její mysl není zrovna originální a otravovalo mě, že se k tomu musím snížit. A taky jsem nemohl vědět, jestli skutečně myslíš vážně to, co říkáš. Bylo mi to všechno hrozně protivné.“ Zamračil se při té vzpomínce.
„Chtěl jsem, abys pokud možno zapomněla na moje chování ten první den, tak jsem se snažil mluvit s tebou stejně, jako bych mluvil s kýmkoli jiným. Ve skutečnosti jsem s dychtivostí doufal, že rozluštím nějaké tvé myšlenky. Ale byla jsi příliš zajímavá, zjistil jsem, že jsem se chytil do tvých výrazů… a každou chvíli jsi rozvlnila vzduch rukou nebo vlasy, a vůně mě zase ohromila…
Samozřejmě, pak tě málem přejeli přímo před mýma očima. Později jsem si vymyslel naprosto dokonalou omluvu, proč jsem se v tom okamžiku tak zachoval – protože kdybych tě nezachránil, kdyby tam byla přede mnou rozlita tvoje krev, myslím, že bych se nedokázal udržet a prozradil tak, kdo jsme. Ale tuhle výmluvu jsem si vymyslel až později. Tam v tu chvíli jsem dokázal myslet na jedinou věc: jen ne ona.“
Zavřel oči, ztracen ve svých bolestných doznáních. Dychtivě jsem poslouchala a rozum šel stranou. Hlásek v hlavě mi napovídal, že bych měla být zděšená. Místo toho se mi ulevilo, že konečně chápu. A byla jsem naplněna soucitem s jeho utrpením, i teď, když se vyznával z touhy připravit mě o život.
Nakonec jsem byla schopná promluvit, ačkoliv můj hlas byl slabý. „A v nemocnici?“
Jeho oči blýskly vzhůru k mým. „Byl jsem zděšený. Nemohl jsem uvěřit, že jsem nás přece jen vystavil nebezpečí, dal jsem se do tvé moci – ze všech lidí právě do tvé. Jako kdybych potřeboval další motiv, abych tě zabil.“ Oba jsme sebou trhli, jak to slovo vyklouzlo. „Ale mělo to opačný účinek,“ pokračoval rychle. „Pohádal jsem se s Rosalií, Emmettem a Jasperem, když navrhovali, že teď je ten čas… nejhorší hádka, jakou jsme kdy měli. Carlisle stál na mojí straně a Alice taky.“ Ušklíbl se, když řekl jeho jméno, nedokázala jsem si představit, proč. „Esme mi řekla, ať udělám cokoliv, co musím, abych zůstal.“ Zavrtěl shovívavě hlavou.
„Celý ten další den jsem odposlouchával mysl každého, s kým jsi promluvila, šokovaný, že držíš slovo. Vůbec jsem ti nerozuměl. Ale věděl jsem, že se s tebou nesmím víc zaplést. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych se od tebe držel co nejdál. A každý den mě vůně tvé kůže, tvého dechu, tvých vlasů… zasahovala tak silně jako poprvé.“
Znovu se naše pohledy setkaly a jeho oči byly překvapivě něžné.
„A kvůli tomu všemu,“ pokračoval, „bych býval udělal lépe, kdybych nás všechny odhalil hned v tu první chvíli, než kdybych ti měl ublížit teď a tady – kde nejsou žádní svědci a nic mě nemůže zastavit.“
Jsem jenom člověk, a tak jsem se musela zeptat. „Proč?“
„Isabello.“ Pečlivě vyslovil moje plné jméno, pak mi rozpustile prohrábl vlasy volnou rukou. Tělem mi při tom uvolněném pohybu proběhl šok. „Bello, nemohl bych se sebou žít, kdybych ti někdy ublížil. Nevíš, jak mě to pořád mučí.“ Podíval se dolů, zase zahanbený. „Pomyšlení na tebe, bez pohnutí, bílou, chladnou… už nikdy nevidět, jak ti naskočí ruměnec, nikdy nevidět ten záblesk intuice v tvých očích, když prokoukneš moje záminky… to by bylo nesnesitelné.“ Zvedl své nádherné zmučené oči ke mně. „Ty jsi teď pro mě nejdůležitější na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího.“
Hlava se mi točila z rychlé změny směru, jaký naše konverzace nabrala. Z veselého tématu o mém hrozícím zániku jsme si najednou vzájemně vyznávali city. Čekal, a i když jsem se dívala dolů a sledovala naše ruce, věděla jsem, že jeho zlaté oči spočívají na mně.
„Samozřejmě už víš, jak to cítím já,“ řekla jsem nakonec. „Jsem tady… což zkrátka znamená, že bych radši umřela, než bych se držela od tebe,“ zamračila jsem se. „Jsem pitomá.“
„Jsi pitomá,“ souhlasil se smíchem. Naše oči se setkaly a já jsem se taky zasmála. Zasmáli jsme se společně nad tím, jak pitomá a naprosto nemožná je tahle chvíle.
„A tak se lev zamiloval do jehňátka…“ zamumlal. Podívala jsem se stranou, aby mi neviděl do očí a nevšiml si, jak mě to slovo rozechvělo.
„To je ale hloupé jehňátko,“ povzdechla jsem si.
„To je ale šílený, masochistický lev.“ Dlouhou chvíli zíral do lesa plného stínů a já jsem si říkala, kam ho jeho myšlenky asi odvedly.
„Proč…?“ začala jsem a pak jsem se odmlčela, protože jsem nevěděla, jak pokračovat.
Podíval se na mě a usmál se; sluce se mu odráželo v obličeji, na zubech.
„Ano?“
„Pověz mi, proč jsi přede mnou předtím utekl.“
Jeho úsměv pohasl. „Ty víš proč.“
„Ne, chci říct, co přesně jsem udělala špatně? Budu se muset mít na pozoru, chápeš, takže bych se radši měla začít učit, co bych neměla dělat. Tohle, například,“ a pohladila jsem ho po hřbetu ruky, „se zdá být v pořádku.“
Znovu se usmál. „Ty jsi neudělala nic špatně, Bello. To byla moje chyba.“
„Ale já chci pomoct, jestli můžu, abych ti to neztěžovala.“
„No…“ Na chvíli rozvažoval. „Šlo o to, jak jsi byla blízko. Většina lidí se nás instinktivně straní, odrazuje je naše odlišnost… nečekal jsem, že přijdeš tak blízko. A pak vůně tvého hrdla.“ Zarazil se a podíval se, jestli mě nerozrušil.
„Tak dobře,“ řekla jsem prostořece ve snaze zlehčit najednou napjatou atmosféru. Sklonila jsem bradu. „Žádné odhalování krku.“
Fungovalo to; zasmál se. „Ne, vážně, bylo to spíš tím překvapením než čímkoliv jiným.“
Zvedl svou volnou ruku a položil mi ji něžně ze strany na krk. Seděla jsem velmi klidně, chvění jeho dotyku bylo přirozeným varováním – varováním, které mi říkalo, abych byla vyděšená. Ale ve mně nebyl žádný pocit strachu. Byly tam ovšem jiné pocity…
„Vidíš,“ řekl. „Naprosto v pohodě.“
Krev mi tepala jako o závod a já jsem si přála, abych ji dokázala zpomalit, cítila jsem, že tohle mu musí všechno ještě víc komplikovat – bušení pulzu v mých žilách. Jistě ho slyší.
„Ten ruměnec na tváři ti tak sluší,“ zamumlal. Jemně vyprostil svou druhou ruku. Moje ruce mi ochable spadly do klína. Měkce mi přejel po tváři, pak podržel můj obličej ve svých mramorových dlaních.
„Buď velmi klidná,“ zašeptal, jako kdybych už tak nebyla jako přimrazená.
Pomalu, aniž by uhnul pohledem od mých očí, se ke mně naklonil. Pak najednou, ale velmi něžně, položil svou chladnou tvář do důlku mezi mým ramenem a krkem. Naprosto jsem se nedokázala pohnout, i kdybych chtěla. Poslouchala jsem zvuk jeho vyrovnaného dechu, dívala se, jak si slunce a vítr hrají v jeho bronzových vlasech, lidštějších než jakákoliv jiná část jeho těla.
Pomalinku klouzal rukama po mém krku. Zachvěla jsem se a slyšela ho, jak zadržuje dech. Ale jeho ruce nepřestaly měkce mi sklouzly na ramena a pak se zastavily.
Naklonil obličej a jeho nos mi přejel po klíční kosti. Zůstal s tváří něžně přitisknutou na mé hrudi.
Poslouchal moje srdce.
„Ách,“ povzdechl.
Nevím, jak dlouho jsme seděli bez pohnutí. Mohly to být hodiny. Nakonec se bušení mého pulzu ztišilo, ale on se nehýbal, ani znovu nepromluvil, jen mě držel. Věděla jsem, že v kteroukoliv chvíli to může překročit mez a můj život by skončil – tak rychle, že bych si toho možná ani nevšimla. Ale strach jsem v sobě vzbudit nedokázala. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, že se mě dotýká.
A pak, příliš brzy, mě pustil.
Jeho oči byly poklidné.
„Nebude to zase tak těžké,“ řekl s uspokojením.
„Tohle bylo hodně těžké?“
„Míň, než jsem si představoval. A pro tebe?“
„Ne, pro mě to nebylo… těžké.“
Usmál se mé formulaci. „Ty víš, jak to myslím.“
Usmála jsem se.
„Tady.“ Vzal mě za ruku a položil si ji na tvář. „Cítíš, jak je teplá?“
A skutečně, jeho obvykle ledová kůže byla téměř teplá. Ale já jsem si toho moc nevšímala, protože jsem se směla dotýkat jeho obličeje, a to bylo něco, o čem jsem soustavně snila od prvního dne, kdy jsem ho spatřila.
„Nehýbej se,“ zašeptala jsem.
Nikdo nedokázal být tak nehybný jako Edward. Zavřel oči a znehybněl pod mojí rukou jako kámen, jako řezba.
Postupovala jsem ještě pomaleji než on předtím, dávala jsem si pozor, abych neudělala neočekávaný pohyb. Hladila jsem ho po tváři, jemně jsem mu přejížděla přes oční víčka, přes purpurový stín v jamce pod jeho okem. Objížděla jsem tvar jeho dokonalého nosu, a pak, přeopatrně, jeho bezkrevné rty. Ty se pod mou rukou pootevřely a já jsem na konečcích prstů ucítila jeho studený dech. Chtěla jsem se sklonit a vdechovat jeho vůni. Tak jsem spustila ruku a naklonila se stranou, abych to nepřehnala.
Otevřel oči, a ty byly lačné. Ale ne tak, abych se začala bát, spíš aby se mi napjaly svaly v dutině břišní a znovu se rozbušila krev v mých žilách.
„Přál bych si,“ zašeptal, „přál bych si, abys mohla cítit… tu spletitost… ten zmatek… které cítím. Abys dokázala pochopit.“
Zvedl ruku k mým vlasům a pak mi opatrně přejel po obličeji.
„Povídej mi o tom,“ vydechla jsem.
„Myslím, že to nejde. Na jednu stranu jsem ti vyprávěl o tom hladu – žízni – které po tobě já ubožák cítím. A myslím, že to do určité míry můžeš pochopit. Ačkoliv,“ a pousmál se, „protože nejsi závislá na žádné droze, pravděpodobně se do toho nedokážeš plně vcítit.“
„Ale…“ jeho prsty se dotkly zlehka mých rtů, že jsem se znovu rozechvěla. „Jsou jiné hlady. Hlady, kterým ani nerozumím a které jsou mi cizí.“
„Možná tomu rozumím líp, než si myslíš.“
„Nejsem zvyklý cítit se tak lidsky. Je to vždycky takové?“
„Pro mě?“ odmlčela jsem se. „Ne, nikdy. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila.“
Podržel moje ruce mezi svými. Připadaly mi v jeho železném sevření tak slabé.
„Nevím, jak ti být blízko,“ přiznal. „Nevím, jestli to dokážu.“
Naklonila jsem se velmi pomalu dopředu, přitom jsem ho varovala pohledem. Položila jsem si tvář na jeho kamennou hruď. Slyšela jsem jeho dech, ale nic jiného.
„Tohle stačí,“ povzdechla jsem si a zavřela oči.
Ve velmi lidském gestu mě objal pažemi a zabořil obličej do mých vlasů.
„Jsi v tom lepší, než se zdáš,“ poznamenala jsem.
„Mám lidské instinkty – možná jsou pohřbeny hluboko, ale jsou tam.“
Seděli jsme takhle další nezměřitelný okamžik; přemítala jsem, jestli je možné, aby byl taky tak neochotný se pohnout jako já. Ale viděla jsem, že světlo pohasíná, stíny lesa se nás začínají dotýkat, a povzdechla jsem si.
„Musíš jít.“
„Myslela jsem, že mi nedokážeš číst v mysli,“ obvinila jsem ho.
„Začíná to být jasnější.“ Cítila jsem úsměv v jeho hlasu.
Vzal mě za ramena a já jsem se mu podívala do tváře.
„Můžu ti něco ukázat?“ zeptal se a najednou mu v očích plálo vzrušení.
„Co mi chceš ukázat?“
„Ukážu ti, jak já se pohybuju v lese.“ Viděl můj výraz. „Neboj, budeš naprosto v bezpečí, a dostaneme se k autu mnohem rychleji.“ Jeho ústa se zkroutila do toho pokřiveného úsměvu tak krásného, že se mi srdce skoro zastavilo.
„Proměníš se v netopýra?“ zeptala jsem se obezřetně.
Zasmál se hlasitěji, než jsem kdy slyšela. „Jako kdybych tohle už tolikrát neslyšel!“
„Správně, jsem si jistá, že to máš na talíři pořád.“
„No tak, ty malý zbabělče, vylez mi na záda.“
Počkala jsem, abych viděla, jestli si dělá legraci, ale on to zjevně myslel vážně. Usmál se, když pochopil moje váhání, a sáhl pro mě. Srdce mi zareagovalo; i když nedokázal slyšet moje myšlenky, můj pulz mě vždycky prozradil. Pak si mě vyhoupl na záda. Nestálo mě to žádné úsilí, jenom – když už jsem byla nahoře – jsem ovinula nohy a paže tak pevně kolem něj, že by to normálního člověka zadusilo. Bylo to jako přimknout se ke kameni.
„Jsem o trochu těžší než ten batoh, co běžně nosíš,“ varovala jsem.
„Pche!“ odfrkl si. Téměř jsem slyšela, jak protáčí oči. Ještě nikdy předtím jsem ho neviděla v tak povznesené náladě.
Poplašil mě, když mě najednou popadl za ruku, přitiskl si mou dlaň k obličeji a zhluboka vdechoval.
„Pořád snadnější,“ zamumlal.
A pak se rozběhl.
Jestli jsem se někdy předtím v jeho přítomnosti bála smrti, nebylo to nic proti tomu, jak jsem se cítila teď.
Letěl temným, hustým podrostem lesa jako střela, jako duch. Nebylo slyšet žádný zvuk, nic, co by dokazovalo, že se jeho nohy dotýkají země. Jeho dýchání se vůbec neměnilo, nijak se na něm neprojevila žádná námaha. Ale stromy kolem nás letěly smrtelnou rychlostí, vždycky nás minuly jen o pár centimetrů.
Byla jsem příliš zděšená, abych zavřela oči, ačkoliv studený lesní vzduch mě bičoval do obličeje a pálil v nich. Připadala jsem si, jako kdybych hloupě vystrkovala hlavu z okénka letícího letadla. A poprvé ve svém životě jsem pocítila tu omamující slabost nevolnosti z pohybu.
Pak bylo po všem. Pěšky jsme šli několik hodin, abychom se dostali na Edwardovu louku, a teď jsme byli zpátky u auta v několika minutách.
„Opojné, viď?“ Jeho hlas byl vysoký, vzrušený.
Stál nehybně, čekal, až slezu dolů. Snažila jsem se, ale moje svaly nereagovaly. Moje paže a nohy zůstávaly obemknuté kolem něj, zatímco hlava se mi nepříjemně točila.
„Bello?“ zeptal se, teď s úzkostí.
„Myslím, že si musím lehnout,“ zalapala jsem po dechu.
„Ach, promiň.“ Čekal, ale já jsem se pořád nemohla hýbat.
„Myslím, že potřebuju pomoct,“ přiznala jsem.
Tiše se zasmál a jemně uvolnil moje pevné sevření kolem svého krku. Železné síle jeho rukou nešlo odolávat. Pak si mě přitáhl tak, aby mi viděl do tváře a kolébal mě v pažích jako malé dítě. Chvíli mě držel, pak mě opatrně položil na pružné kapradí.
„Jak se cítíš?“ zeptal se.
Nemohla jsem si být jistá, jak se cítím, když se mi hlava tak bláznivě točila. „Na omdlení, myslím.“
„Skloň hlavu mezi kolena.“
Pokusila jsem se a trochu to pomohlo. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala, držela jsem hlavu v naprostém klidu. Cítila jsem, že Edward sedí vedle mě. Okamžiky plynuly, až jsem konečně zjistila, že už dokážu zvednout hlavu. V uších mi znělo duté zvonění.
„Asi to nebyl nejlepší nápad,“ přemítal.
Snažila jsem se o pozitivní přístup, ale hlas jsem měla slabý. „Ne, bylo to velmi zajímavé.“
„Haha! Jsi bílá jako duch – ne, jsi bílá jako já!“
„Asi jsem měla mít zavřené oči.“
„To si pamatuj pro příště.“
„Příště!“ zasténala jsem.
Zasmál se, jeho nálada byla stále radostná.
„Vejtaho,“ zamumlala jsem.
„Otevři oči, Bello,“ řekl tiše.
Seděl těsně u mě, obličej měl tak blízko. Jeho krása mě zase ohromila – bylo jí tolik, taková přemíra, že jsem si na to pořád nedokázala zvyknout.
„Když jsem běžel, myslel jsem na to…“ Odmlčel se.
„Abys nenarazil do stromů, doufám.“
„Hlupáčku,“ uchechtl se. „Běhání je má druhá přirozenost, na to nemusím myslet.“
„Vejtaho,“ zamumlala jsem znovu.
Usmál se.
„Ne,“ pokračoval. „Myslel jsem na to, že chci něco zkusit.“ A vzal můj obličej znovu do dlaní.
Nemohla jsem dýchat.
Zaváhal – ne normálním způsobem, jako člověk.
Ne tak, jak váhá muž, než políbí ženu, aby odhadl její reakci, aby viděl, jak ho přijme. Možná zaváhá, aby prodloužil tu chvíli, ten ideální okamžik očekávání, který je lepší než polibek sám.
Edward váhal, aby otestoval sám sebe, aby viděl, jestli je to bezpečné, aby se ujistil, že pořád ovládá své nutkání.
A pak se jeho studené, mramorové rty velmi měkce přitiskly na moje.
To, nač nikdo z nás nebyl připraven, byla moje reakce.
Krev se mi pod kůží vařila, pálila mě do rtů. Divoce jsem zalapala po dechu. Prsty se mi zamotaly do jeho vlasů a přitiskly ho ke mně. Rty se mi pootevřely, jak jsem vdechovala jeho opojný dech.
Okamžitě jsem cítila, že se pod mými rty změnil v nereagující kámen. Rukama mi něžně, ale s neodolatelnou silou odtáhl tvář. Otevřela jsem oči a viděla jeho obezřetný výraz.
„No páni,“ vydechla jsem.
„To je slabé slovo.“
Oči mu divoce žhnuly, zatínal čelist v usilovném sebeovládání, a přesto nepolevil ve své dokonalé artikulaci. Podržel můj obličej jen pár centimetrů od svého. Oslnil mi oči.
„Měla bych…?“ snažila jsem se vyprostit, udělat mu trochu místa.
Jeho ruce mi nedovolily pohnout se ani o píď.
„Ne, to se dá vydržet. Počkej chvilku, prosím.“ Jeho hlas byl zdvořilý, kontrolovaný.
Dívala jsem se mu do očí, sledovala, jak vzrušení v nich pohasíná a něžní.
Pak se usmál překvapivě uličnickým úsměvem.
„Tak,“ řekl, zjevně potěšený sám sebou.
„Dá se to vydržet?“ zeptala jsem se.
Zasmál se nahlas. „Jsem silnější, než jsem si myslel. Je hezké to vědět.“
„Ráda bych řekla to samé. Omlouvám se.“
„Ty jsi jenom člověk, konec konců.“
„Moc díky,“ můj hlas byl zatrpklý.
Vyskočil na nohy jedním ze svých mrštných, téměř neviditelně rychlých pohybů. Natáhl ke mně ruku. Nečekané gesto. Už jsem si tak zvykla na to, že si úzkostlivě dáváme pozor, abychom se navzájem nedotýkali. Vzala jsem jeho ledovou ruku, potřebovala jsem podepřít víc, než jsem si myslela. Moje rovnováha se ještě nevrátila.
„Pořád je ti slabo z toho běhu? Nebo tě odrovnalo, jak dokonale líbám?“ Jak veselý, jak lidský se zdál, když se teď zasmál, jeho andělská tvář bezstarostná. Byl to jiný Edward, než jakého jsem dosud znala. A o to víc mi popletl hlavu. Způsobilo by mi to fyzickou bolest, kdyby mě teď od něj chtěl někdo odtrhnout.
„Nevím jistě, pořád jsem obluzená,“ podařilo se mi odpovědět. „Ale myslím, že je to od obojího trochu.“
„Možná bys mě měla nechat řídit.“
„Zbláznil ses?“ protestovala jsem.
„Umím řídit líp než ty, když máš svůj nejlepší den,“ škádlil mě. „Máš mnohem pomalejší reflexy.“
„To je jistě pravda, ale obávám se, že ani moje nervy, ani moje auto by tvoje řízení nemusely vydržet.“
„Trochu důvěry, prosím, Bello.“
Ruku jsem měla v kapse a pevně jsem v ní svírala klíč. Odhodlaně jsem našpulila rty a pak jsem zavrtěla hlavou s upjatým úsměvem.
„Ne. Ani náhodou.“
Zvedl nevěřícně obočí.
Chtěla jsem ho obejít a mířila za volant. Možná by mě nechal projít, kdybych lehce nezavrávorala. Ovšem možná taky ne.
„Bello, už mě stálo hodně úsilí, abych tě udržel naživu. Nehodlám tě pustit za volant, když ani nedokážeš jít rovně. Navíc, přítel nenechá přítele řídit opilého,“ citoval se smíchem a ovinul mi paži kolem pasu tak, že jsem nemohla uniknout. Cítila jsem nesnesitelně sladkou vůni vycházející z jeho hrudi.
„Opilého?“ ohradila jsem se.
„Jsi obluzená samotnou mojí přítomností.“ Zase se usmál tím rozpustilým úsměvem.
„To nemůžu popřít,“ povzdechla jsem si. Nedalo se to obejít; nedokázala jsem mu v ničem odolat. Zvedla jsem klíček vysoko a pak jsem ho pustila, sledovala jsem, jak mu ruka švihla jako blesk a tiše ho chytila. „Jeď pomalu – můj náklaďáček je v důchodovém věku.“
„Velmi rozumné,“ pochválil mě.
„A tebe to vůbec nezasahuje?“ zeptala jsem se rozzlobeně. „Moje přítomnost?“
Jeho pružné rysy se změnily, výraz mu zjihl, zněžněl. Zpočátku neodpovídal; prostě sklonil svůj obličej k mému a přejel mi rty zlehka po čelisti, od ucha k bradě, tam a zpátky. Zachvěla jsem se.
„Bez ohledu na to,“ zamumlal nakonec, „já mám lepší reflexy.“
14. DUCH NAD HMOTOU
Uměl dobře řídit, když udržel rychlost v rozumné míře, to jsem musela přiznat. Jako tolik věcí, ani tohle mu, zdá se, nedělalo žádné potíže. Sotva se díval na silnici, přesto se pneumatiky nevychýlily ani o centimetr ze středu pruhu. Řídil jednou rukou, druhou držel mou ruku na sedadle. Někdy se podíval do zapadajícího slunce, někdy pohlédl na mě – na můj obličej, na moje vlasy vlající z otevřeného okna, na naše propletené ruce.
Naladil na rádiu stanici se starými písničkami a zpíval nahlas písničku, kterou jsem nikdy neslyšela. Znal každé slovo.
„Máš rád hudbu z padesátých let?“ zeptala jsem se.
„Muzika v padesátých letech byla dobrá. Mnohem lepší než v šedesátých, nebo v sedmdesátých, br!“ otřásl se. „Osmdesátá léta byla snesitelná.“
„Řekneš mi někdy, kolik je ti let?“ zeptala jsem se váhavě, nechtěla jsem pokazit jeho veselou náladu.
„Záleží na tom hodně?“ Jeho úsměv, k mé úlevě, zůstával bez mráčku.
„Ne, ale pořád si říkám…“ ušklíbla jsem se. „Nic tě v noci neudrží vzhůru tolik jako nevyřešené tajemství.“
„Nevím, jestli tě to nerozruší,“ přemýšlel pro sebe. Díval se do slunce; minuty ubíhaly.
„Zkus to,“ řekla jsem nakonec.
Povzdechl si a pak se mi podíval do očí, jako kdyby na čas úplně zapomněl na silnici. To, co v nich viděl, ať to bylo cokoliv, ho muselo povzbudit. Podíval se do slunce – světlo zapadajícího kotouče se odráželo od jeho kůže v rubínově zabarvených jiskřičkách – a promluvil.
„Narodil jsem se v Chicagu v roce 1901.“ Odmlčel se a po očku se na mě podíval. Dala jsem si pozor, abych se netvářila překvapeně, a trpělivě jsem čekala na zbytek. Zlehka se usmál a pokračoval. „Carlisle mě našel v nemocnici v létě 1918. Bylo mi sedmnáct a umíral jsem na španělskou chřipku.“
Uslyšel, jak jsem zadržela dech, ačkoliv to bylo sotva slyšitelné mým vlastním uším. Podíval se mi znovu do očí.
„Nepamatuju si to moc dobře, už je to dávno, a lidské vzpomínky vyblednou.“ Na chvilku se myšlenkami někde zatoulal, pak pokračoval. „Pamatuju si, jaké to bylo, když mě Carlisle zachránil. Není to snadná věc, rozhodně nic, na co bys mohla zapomenout.“
„Co tvoji rodiče?“
„Ti na tu nemoc už umřeli. Byl jsem sám. Proto si mě vybral. Věděl, že ve všem tom zmatku epidemie si nikdo ani nevšimne, že jsem pryč.“
„Jak tě… zachránil?“
Pár vteřin uplynulo, než odpověděl. Zdálo se, že si pečlivě vybírá slova.
„Bylo to těžké. Ne každý má to sebeovládání nutné pro to, aby se to podařilo. Ale Carlisle byl vždycky ten nejlidštější, nejsoucitnější z nás… Myslím, že v průběhu celé historie bys nenašla jemu podobného,“ odmlčel se. „Pro mě to bylo prostě velmi, velmi bolestivé.“
Z toho, jak měl zaťaté rty, jsem pochopila, že na tohle téma už víc neřekne. Potlačila jsem svou zvědavost, ačkoliv mě silně ponoukala. Bylo ještě tolik věcí, které jsem si na toto konkrétní téma potřebovala promyslet, věcí, které mi teprve začínaly docházet. Jeho bystrá mysl bezpochyby už pochopila každý aspekt, který mně zatím unikal.
Jeho tichý hlas mě vytrhl z myšlenek. „Udělal to z osamělosti. To je obvykle důvod volby. Byl jsem první v Carlisleově rodině, ačkoliv brzy poté našel Esme. Spadla z útesu. V nemocnici ji přinesli rovnou do márnice, ačkoliv její srdce stále tlouklo.“
„Takže tedy musíš umírat, aby ses stal…“ Nikdy jsme to slovo neřekli, a já jsem ho teď nedokázala vyslovit.
„Ne, to jenom Carlisle. Nikdy by to neudělal nikomu, kdo má jinou volbu.“ Úcta v jeho hlasu byla hluboká, kdykoliv o otci promluvil. „Říká ovšem, že je to snadnější,“ pokračoval, „když je krev slabá.“ Podíval se na tmavou silnici a já jsem cítila, že se to téma zase uzavírá.
„A Emmett a Rosalie?“
„Carlisle přivedl Rosalii do naší rodiny jako třetí. Až mnohem později mi došlo, že doufal, že Rosalie se mi stane tím, čím pro něj byla Esme – vždycky měl všechno důkladně rozmyšlené.“ Zakoulel očima. „Ale já jsem ji nikdy nebral jinak než jako sestru. Rosalie si pak o dva roky později našla Emmetta. Byla na lovu – tenkrát jsme byli v Apalačských horách a ona našla medvěda, který se ho chystal dorazit. Přinesla ho zpátky Carlisleovi, více než sto mil, protože se bála, že by to sama nedokázala. Teprve teď začínám chápat, jak těžká pro ni ta cesta byla.“ Vrhl významný pohled směrem ke mně a zvedl naše ruce, stále propletené, aby mi hřbetem ruky přejel po tváři.
„Ale dokázala to,“ povzbuzovala jsem ho a uhýbala pohledem před nesnesitelnou krásou jeho očí.
„Ano,“ zašeptal. „Viděla v jeho obličeji něco, co jí dodalo dost síly. A od té doby jsou spolu. Někdy žijí odděleně od nás, jako manželé. Ale čím mladší předstíráme, že jsme, tím déle můžeme zůstat na daném místě. Městečko Forks nám připadalo dokonalé, tak jsme se tu zapsali na střední školu.“ Zasmál se. „Předpokládám, že jim za pár let budeme muset jít na svatbu, znovu.“
„A Alice a Jasper?“
„Alice a Jasper jsou dvě velmi vzácné bytosti. Oba si vypěstovali svědomí, jak tomu říkáme, bez nějakého vnějšího vedení. Jasper patřil do jiné… rodiny, do velmi odlišné rodiny. Měl z toho depresi a začal se toulat na vlastní pěst. Alice ho našla. Jako já, i ona má některé dary nad běžný rámec našeho druhu.“
„Vážně?“ přerušila jsem ho fascinovaně. „Ale tys říkal, že jsi jediný, kdo dokáže číst lidem myšlenky.“
„To je pravda. Ona umí jiné věci. Ona věci vidí – věci, které se možná stanou, které přicházejí. Ale je to velmi subjektivní. Budoucnost není vytesaná do kamene. Věci se mění.“
Jeho čelist se napjala, když tohle říkal, a jeho oči střelily do mého obličeje a zase pryč tak rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem si to jenom nevymyslela.
„Jaké věci vidí?“
„Viděla Jaspera a poznala, že ji hledá, dřív než to poznal on sám. Viděla Carlislea a naši rodinu a společně si nás našli. Je velmi citlivá na náš druh. Vždycky například vidí, když se přiblíží nějaká skupina našeho druhu. A vidí i hrozbu, kterou by ta skupina mohla představovat.“
„Je hodně takových… vašeho druhu?“ Byla jsem překvapená. Kolik jich může chodit mezi námi neodhalených?
„Ne, moc ne. Ale většina se neusadí na jednom místě. Jenom takoví jako my, ti, kdo se vzdali lovení lidí –“ střelil pohledem směrem ke mně – „mohou trvale žít společně s lidmi. Našli jsme jenom jednu další rodinu, jako je ta naše, v jedné malé vesnici na Aljašce. Nějakou dobu jsme žili společně, ale bylo nás tam tolik, že by si nás lidé mohli všimnout. Ti z nás, kteří žijí… jinak, mají tendenci žít pospolu.“
„A ti ostatní?“
„To jsou většinou kočovníci. Všichni jsme tak někdy žili. Po čase tě to unaví, jako všechno. Ale tu a tam na někoho narazíme, protože většina z nás dává přednost severu.“
„Proč?“
Teď už jsme zaparkovali u nás před domem a on vypnul motor. Bylo velmi ticho a tma; nebyl žádný měsíc. Světlo na verandě nesvítilo, takže jsem podle toho poznala, že otec ještě není doma.
„Měla jsi dnes odpoledne oči otevřené?“ utahoval si ze mě. „Myslíš, že bych ve slunečním světle mohl chodit po ulicích, aniž bych působil dopravní nehody? Není náhodou, že jsme si vybrali Olympijský poloostrov, jedno z nejméně slunečných míst na světě. Je hezké, když můžeš ve dne chodit ven. Nevěřila bys, jak po víc než osmdesáti letech noční doba unavuje.“
„Takže odtud pocházejí ty legendy?“
„Pravděpodobně.“
„A Alice přišla taky z jiné rodiny, jako Jasper?“
„Ne, a to je tajemství. Alice si vůbec nepamatuje svůj lidský život. A neví, kdo ji stvořil. Probudila se sama. Ať ji udělal kdokoliv, odešel, a nikdo z nás nepochopil, proč, nebo jak to mohl udělat. Kdyby neměla ten jiný smysl, kdyby neviděla Jaspera a Carlislea a nepoznala, že jednoho dne bude patřit k nám, pravděpodobně by se z ní stala naprostá divoška.“
Bylo toho tolik, co jsem potřebovala promyslet, tolik, na co jsem se ještě chtěla zeptat. Ale k mým velkým rozpakům mi zakručelo v břiše. Byla jsem tak zaujatá tím rozhovorem, že jsem si ani nevšimla, že mám hlad. Teď mi došlo, že mám hlad jako vlk.
„Promiň, zdržuju tě od večeře.“
„Jsem v pohodě, vážně.“
„Nikdy jsem nestrávil moc času s někým, kdo potřebuje jíst. Zapomínám.“
„Chci zůstat s tebou.“ Bylo snadnější mluvit ve tmě, věděla jsem, že jak to vyslovím, můj hlas mě zradí, prozradí, jak beznadějně jsem mu propadla.
„Nemůžu jít dovnitř?“ zeptal se.
„Ty bys chtěl?“ Nedokázala jsem si představit, jak tohle božské stvoření sedí na ošuntělé židli v otcově kuchyni.
„Ano, jestli to nevadí.“ Slyšela jsem, jak se dveře tiše zavřely, a téměř současně stál u mých dveří a otevíral mi je.
„Velmi lidské,“ pochválila jsem ho.
„Něco se mi vybavuje.“
Šel vedle mě nocí, tak tiše, že jsem po něm soustavně musela pokukovat, abych se ujistila, že tam pořád je. Ve tmě vypadal mnohem normálněji. Stále bledý, stále jako sen ve své kráse, ale už ne to fantaskní jiskřivé stvoření našeho sluncem zalitého odpoledne.
Došel ke dveřím dřív než já a otevřel mi. Zastavila jsem se napůl cesty na prahu.
„Dveře byly odemčené?“
„Ne, použil jsem klíč pod okapem.“
Vstoupila jsem dovnitř, rozsvítila světlo na verandě a otočila se, abych se na něj podívala s obočím zdviženým. Byla jsem si jistá, že jsem ten klíč před ním nikdy nepoužila.
„Byl jsem na tebe zvědavý.“
„Tys mě špehoval?“ Ale nějak jsem nedokázala do svého hlasu napumpovat dostatečné rozhořčení. Lichotilo mi to.
Netvářil se kajícně. „Co jiného se dá v noci dělat?“
Nechala jsem to zatím být a šla jsem chodbou do kuchyně. Byl tam dřív než já, nepotřeboval vést. Posadil se zrovna na tu židli, na které jsem se snažila si ho představit. Jeho krása rozsvítila kuchyni. Chviličku mi trvalo, než jsem se dokázala podívat jinam.
Soustředila jsem se na přípravu své večeře, vyndala jsem si z ledničky lasagne od včerejška, položila jeden čtverec na talíř a ohřála ho v mikrovlnce. Talíř kroužil dokola a naplňoval kuchyni vůní rajčat a oregana. Neodtrhovala jsem oči od jídla, když jsem promluvila.
„Jak často?“ zeptala jsem se naoko lhostejně.
„Hmmm?“ Znělo to, jako kdybych ho vytáhla z nějakého proudu myšlenek.
Stále jsem se neotáčela. „Jak často sem chodíš?“
„Chodím sem skoro každou noc.“
Otočila jsem se na patě, ohromená. „Proč?“
„Jsi zajímavá, když spíš,“ prohlásil věcně. „Mluvíš ze spaní.“
„Ne!“ zalapala jsem po dechu a horko mi zalilo obličej až po kořínky vlasů. Chytila jsem se kuchyňského pultu, abych neupadla. Věděla jsem, že mluvím ze spaní, samozřejmě; matka si ze mě kvůli tomu dělala legraci. Ale nenapadlo mě, že bych s tím měla mít starosti tady ve Forks.
Okamžitě se zatvářil zkroušeně. „Moc se na mě zlobíš?“
„Přijde na to!“ Znělo to sípavě, jako kdybych měla vyražený dech. Taky jsem se tak cítila.
Čekal.
„Na co?“ naléhal.
„Na to, co jsi slyšel!“ zakvílela jsem.
Okamžitě stál tiše vedle mě a opatrně bral mé ruce do svých.
„Nezlob se!“ prosil. Sklonil svůj obličej k mému a zadíval se mi do očí. Byla jsem na rozpacích, snažila jsem se odtrhnout pohled.
„Stýská se ti po mamince,“ zašeptal. „Máš o ni starost. A když prší, jsi z toho zvuku neklidná. Hodně jsi mluvívala o domově, ale teď už to není tak časté. Jednou jsi řekla, ‚Je to moc zelené‘.“ Tiše se zasmál, doufal, jak jsem pochopila, že už se nebudu zlobit.
„A dál?“ zeptala jsem se.
Věděl, na co narážím. „Říkala jsi moje jméno,“ přiznal.
Povzdechla jsem si poraženě. „Mockrát?“
„Kolik přesně je podle tebe mockrát?“
„Ach ne!“ Svěsila jsem hlavu.
Přitáhl si mě k tělu, měkce, přirozeně.
„Nebuď z toho nesvá,“ zašeptal mi do ucha. „Kdybych já vůbec dokázal snít, zdálo by se mi o tobě. A já se za to nestydím.“
Pak jsme oba uslyšeli zvuk pneumatik na cihlové příjezdové cestě a viděli, jak světlomety probleskly předními okny a halou a posvítily na nás. Ztuhla jsem mu v náruči.
„Měl by tvůj otec vědět, že jsem tady?“ zeptal se.
„Nevím jistě…“ Snažila jsem se rychle si to promyslet.
„Tak někdy jindy.
A byla jsem sama.
„Edwarde!“ zasyčela jsem.
Slyšela jsem zachichotání, jako by tam byl duch, a pak nastalo ticho.
Otcův klíč se otočil ve dveřích.
„Bello?“ zavolal. Dřív mi to vadilo; kdo jiný by tu měl být? Najednou se nezdálo, že by se tolik mýlil.
„Jsem tady.“ Doufala jsem, že neuslyší hysterický podtón v mém hlasu. Popadla jsem večeři z mikrovlnky a když vcházel dovnitř, už jsem seděla u stolu. Jeho kroky zněly po dnu stráveném s Edwardem tak hlasitě.
„Můžeš mi taky trochu nandat? Jsem utahaný jako kůň.“ Postavil se na paty holínek, aby si je stáhl, a přidržoval se opěradla židle, na které předtím seděl Edward.
Vzala jsem si jídlo s sebou a krájela ho. Mezitím jsem mu ohřívala večeři. Sousta mě pálila na jazyku. Nalila jsem dvě sklenice mléka, zatímco se jeho lasagne ohřívaly a honem jsem se napila, abych uhasila to pálení. Když jsem postavila sklenici, všimla jsem si, že se mléko chvěje, a uvědomila jsem si, že se mi třese ruka. Otec usedl na židli a ten kontrast mezi ním a tím, kdo tam seděl předtím, byl komický.
„Díky,“ řekl, když jsem položila jídlo před něj na stůl.
„Jak ses dneska měl?“ vysypala jsem ze sebe spěšně; umírala jsem touhou uniknout do svého pokoje.
„Dobře. Ryby braly… a co ty? Udělala jsi všechno, co jsi chtěla?“
„Ani ne – venku bylo moc hezky na to, abych zůstávala doma.“ Znovu jsem si ukousla.
„Byl to hezký den,“ souhlasil. To je slabé slovo, pomyslela jsem si.
Když jsem dojedla poslední kousek, zvedla jsem sklenici a zhltla zbytek mléka. Překvapilo mě, že si toho Charlie všiml. „Spěcháš?“
„Jo, jsem unavená. Chci si jít brzy lehnout.“
„Vypadáš tak trochu rozrušeně,“ podotkl. Ach jo, proč musí být zrovna tohle večer, kdy vyžaduje mou pozornost?
„Vážně?“ To byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla. Rychle jsem odrbala talíře ve dřezu a položila je dnem vzhůru na utěrku, aby oschly.
„Je sobota,“ přemítal.
Neodpověděla jsem.
„Žádné plány na dnešní večer?“
„Ne, tati, jenom se chci trochu vyspat.“
„Žádný z kluků ve městě není tvůj typ, hm?“ Byl podezíravý, ale snažil se předstírat, že je v pohodě.
„Ne, žádný z kluků mi ještě nepadl do oka.“ Dávala jsem si pozor, abych nekladla přílišný důraz na slovo kluků ve své snaze být k němu upřímná.
„Myslel jsem, že třeba Mike Newton… říkala jsi, že je přátelský.“
„Je to jen kamarád, tati.“
„No, stejně jsi pro ně až moc dobrá. Počkej, až se dostaneš na vysokou, pak se teprve začni rozhlížet.“ Sen každého otce, že jeho dcera bude z domu dřív, než jí spustí hormony.
„To mi připadá jako dobrý nápad,“ souhlasila jsem, jak jsem se vydávala nahoru po schodech.
„Dobrou, holčičko,“ zavolal za mnou. Bezpochyby bude celý večer pečlivě naslouchat a čekat, že se pokusím vytratit se ven.
„Uvidíme se ráno, tati.“ Uvidíme se, až se budeš o půlnoci vkrádat do mého pokoje, abys mě zkontroloval.
Snažila jsem se, aby můj krok zněl pomalu a unaveně, jak jsem šla nahoru po schodech do pokoje. Zavřela jsem dveře dost hlasitě, aby to slyšel, a pak jsem sprintovala po špičkách k oknu. Otevřela jsem ho dokořán a vyklonila se do tmy. Moje oči pročesávaly temnotu, neproniknutelné stíny stromů.
„Edwarde?“ zašeptala jsem a připadala si jako idiot.
Tichá, smějící se odpověď se ozvala za mnou. „Ano?“
Otočila jsem se a ruka mi překvapeně vylétla k hrdlu.
Ležel na mé posteli, široce se usmíval, jednu ruku za hlavou, nohama komíhal přes pelest – obrázek pohody.
„No tohle!“ vydechla jsem a podlomila se mi kolena. Sesula jsem se na podlahu.
„Promiň.“ Stiskl rty k sobě a snažil se zakrýt své pobavení.
„Jen mi dej minutku, abych si nahodila srdce.“
Pomalu se posadil, aby mě zase nevyplašil. Pak se naklonil dopředu a natáhl své dlouhé paže, aby mě zvedl, popadl mě nad lokty, jako bych byla batole. Posadil mě na postel vedle sebe.
„Co kdyby sis sedla ke mně,“ navrhl a položil svou chladnou ruku na mou. „Co tvoje srdce?“
„Ty mi to pověz – jsem si jistá, že ho slyšíš líp než já.“
Cítila jsem, jak jeho tichý smích otřásá postelí.
Seděli jsme chvilku mlčky a oba jsme poslouchali, jak se můj srdeční tep zpomaluje. Myslela jsem na to, že mám Edwarda u sebe v pokoji, když je otec doma.
„Můžu se chvilku chovat jako člověk?“ zeptala jsem se.
„Jistě.“ Pokynul rukou, abych si posloužila.
„Zůstaň,“ poručila jsem a snažila se vypadat přísně.
„Ano, paní učitelko.“ A změnil se v sochu sedící na kraji mé postele.
Vyskočila jsem, popadla z podlahy pyžamo a ze stolu toaletní tašku. Nechala jsem zhasnuté světlo a vyklouzla ven. Zavřela jsem za sebou dveře.
Slyšela jsem zvuk televize, který se nesl vzhůru po schodech. Bouchla jsem hlasitě dveřmi do koupelny, aby mě Charlie nepřišel nahoru kontrolovat.
Měla jsem naspěch. Zuřivě jsem si čistila zuby, snažila jsem se být důkladná a zároveň rychlá, abych odstranila všechny stopy po lasagních. Ale horká voda sprchy se nedala uspěchat. Uvolňovala mi stažené svaly na zádech, zklidňovala tep. Povědomá vůně mého šamponu ve mně vzbuzovala pocit, že snad jsem ten samý člověk, jako jsem byla dnes ráno. Snažila jsem se nemyslet na Edwarda, jak sedí v mém pokoji a čeká, protože pak jsem musela celý uklidňovací proces začít znovu. Nakonec už jsem to nemohla déle odkládat. Vypnula jsem vodu, rychle jsem se osušila, zase ve spěchu. Natáhla jsem si děravé tričko a šedé pyžamové kalhoty. Příliš pozdě litovat, že jsem si nesbalila to luxusní hedvábné pyžamo, které mi maminka koupila předloni k narozeninám a které leželo doma někde v šuplíku, stále ještě ověšené cedulkami z obchodu.
Znovu jsem si ručníkem utřela vlasy a rychle je projela kartáčem. Hodila jsem ručník do koše na špinavé prádlo a do toaletky jsem nastrkala kartáček a pastu. Pak jsem seběhla po schodech, aby mě Charlie viděl v pyžamu, s mokrými vlasy.
„Dobrou, tati.“
„Dobrou, Bello.“ Vypadal vážně vykuleně, když mě tak viděl. Možná ho to odradí od noční kontroly.
Brala jsem schody po dvou a snažila se být přitom potichu. Vpadla jsem do pokoje a zavřela za sebou pevně dveře.
Edward se nepohnul ani o zlomek centimetru, socha Adonise posazená na mé vybledlé dece. Usmála jsem se a jeho rty se zkřivily, socha ožila.
Hodnotil mě pohledem, sledoval moje vlhké vlasy, odrbané tričko. Zvedl obočí. „Hezké.“
Ušklíbla jsem se.
„Ne, vážně ti to sluší.“
„Díky,“ zašeptala jsem. Šla jsem zpátky k němu, posadila se proti němu se zkříženýma nohama. Podívala jsem se na čáry na dřevěné podlaze.
„K čemu to všechno bylo?“
„Charlie si myslí, že se chci vyplížit ven.“
„Aha.“ Zamyslel se nad tím. „Proč?“ Jako kdyby neznal Charlieho mysl mnohem líp než já.
„Zjevně mu připadám trochu příliš vzrušená.“
Zvedl mou bradu a zadíval se mi do obličeje.
„Vlastně vypadáš dost rozpáleně.“
Sklonil obličej pomalu ke mně, položil svou chladnou tvář na mou kůži. Držela jsem bez hnutí.
„Mmmmmm…“ vydechl.
Bylo velmi těžké, když se mě tak dotýkal, zformovat smysluplnou otázku. Trvalo mi minutu rozptýleného soustředění, než jsem začala.
„Zdá se, že je to pro tebe… mnohem snadnější, být blízko mě.“
„Připadá ti to tak?“ zašeptal a sklouzl nosem k mé čelisti. Cítila jsem jeho ruku, lehčí než křídlo můry, jak mi uhlazuje vlhké vlasy dozadu, aby se jeho rty mohly dotknout důlku za mým uchem.
„Mnohem, mnohem snadnější,“ řekla jsem a snažila se vydechnout.
„Hmm.“
„Takže jsem si říkala…,“ začala jsem znovu, ale jeho prsty mi zlehka přejížděly po klíční kosti a já jsem ztratila nit.
„Ano?“ vydechl.
„Proč to asi,“ můj hlas se zachvěl a já jsem zrozpačitěla, „tak je, co myslíš?“
Cítila jsem na krku chvění jeho dechu, jak se zasmál. „Vítězství ducha nad hmotou.“
Odtáhla jsem se a on při tom pohybu ztuhnul – už jsem neslyšela zvuk jeho dechu.
Chvíli jsme si jeden druhého obezřetně měřili a pak, jak se jeho zaťatá čelist pomalu uvolňovala, nasadil zmatený výraz.
„Udělal jsem něco špatně?“
„Ne – naopak. Přivádíš mě k šílenství,“ vysvětlila jsem.
Krátce se nad tím zamyslel, a když promluvil, znělo to potěšeně. „Vážně?“ Po tváři se mu pomalu rozlil vítězný úsměv.
„Mám ti zatleskat?“ zeptala jsem se sarkasticky.
Zakřenil se.
„Jsem jenom příjemně překvapený,“ vysvětlil. „Za poslední sto let nebo tak,“ promluvil vesele, „jsem si nikdy nic takového nepředstavoval. Nevěřil jsem, že někdy najdu někoho, s kým bych chtěl být… jinak než se svými bratry a sestrami. A tak když zjistím, že ačkoliv je to pro mě úplně nové, jsem v tom dobrý… v tom, být s tebou…“
„Ty jsi dobrý ve všem,“ podotkla jsem.
Pokrčil rameny na znamení souhlasu a oba jsme se šeptem zasmáli.
„Ale jak to, že je to teď tak snadné?“ naléhala jsem. „Dnes odpoledne…“
„Není to tak snadné,“ povzdechl si. „Ale dnes odpoledne jsem byl stále ještě… nerozhodnutý. Je mi to líto, bylo to neodpustitelné, takhle se chovat.“
„Nebylo to neodpustitelné,“ nesouhlasila jsem.
„Díky.“ Usmál se. „Víš,“ pokračoval s očima sklopenýma, „nebyl jsem si jistý, jestli jsem dost silný…“ zvedl mi jednu ruku a přitiskl si ji zlehka k obličeji, „a i když tam byla stále ta možnost, že třeba budu… přemožen…“ vdechoval vůni na mém zápěstí, „byl jsem… vnímavý. Dokud jsem si neudělal jasno, že jsem dost silný, že naprosto neexistuje možnost, že bych ti… že bych tě vůbec mohl…“
Nikdy jsem ho neviděla tak silně se potýkat se slovy. Bylo to tak… lidské.
„Takže teď už ta možnost naprosto neexistuje?“
„Vítězství ducha nad hmotou,“ opakoval s úsměvem, jeho zuby se blýskaly i v té tmě.
„Páni, to bylo snadné,“ řekla jsem.
Zvrátil hlavu dozadu a smál se, tiše jako šeptem, ale přesto z plna hrdla.
„Snadné pro tebe!“ připomněl a špičkou prstu se dotkl mého nosu.
A pak byl jeho obličej najednou vážný.
„Snažím se,“ zašeptal s bolestí v hlase. „Kdyby to mělo být… příliš, jsem si celkem jistý, že budu schopen odejít.“
Zamračila jsem se. Nelíbily se mi řeči o odcházení.
„A zítra to bude těžší,“ pokračoval. „Měl jsem tvoji vůni v hlavě celý den, a neuvěřitelně jsem znecitlivěl. Když od tebe teď na nějakou dobu odejdu, budu muset začít znovu. Myslím ovšem, že ne úplně od začátku.“
„Tak tedy neodcházej,“ odpověděla jsem, neschopná skrýt touhu ve svém hlase.
„To se mi hodí,“ odpověděl a jeho obličej se uvolnil do něžného úsměvu. „Přines pouta – jsem tvůj vězeň.“ Ale při těch slovech jeho dlouhé ruce utvořily pouta kolem mých zápěstí. Zasmál se svým tichým, melodickým smíchem. Dnes večer se nasmál víc, než jsem vůbec slyšela za celou dobu, kterou jsem s ním strávila.
„Zdáš se… optimističtější než obvykle,“ podotkla jsem. „Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla.“
„Copak to takhle nemá být?“ usmál se. „Opojení první lásky a to všechno. Je to neuvěřitelné, viď, ten rozdíl mezi tím, o něčem číst, vidět to v kině, a zažívat to?“
„Velký rozdíl,“ souhlasila jsem. „Je to silnější, než jsem si představovala.“
„Například,“ jeho slova teď rychle plynula, musela jsem se soustředit, abych vůbec všechno zachytila. „Pocit žárlivosti. Četl jsem o něm stotisíckrát, viděl to herce předvádět v tisíci různých hrách a filmech. Věřil jsem, že jsem to pochopil dost jasně. Ale šokovalo mě to…“ Zakřenil se. „Pamatuješ si na ten den, kdy tě Mike pozval na ples?“
Přikývla jsem, ačkoliv jsem si ten den pamatovala z jiného důvodu. „To byl den, kdy jsi se mnou zase začal mluvit.“
„Byl jsem překvapený vzplanutím hněvu, téměř zuřivosti, které jsem cítil – zpočátku jsem nerozeznal, co to je. Byl jsem ještě popuzenější než obvykle, že nedokážu uhodnout, co si myslíš, proč jsi ho odmítla. Bylo to jenom kvůli tvojí kamarádce? Byl v tom někdo jiný? Věděl jsem, že nemám právo se o to starat. Snažil jsem se o to nestarat.
A pak se začala tvořit fronta,“ zasmál se. Zamračila jsem se do tmy.
„Čekal jsem, absurdně napjatý, abych slyšel, co jim odpovíš, abych sledoval tvoje výrazy. Nemohl jsem popřít úlevu, kterou jsem cítil, když jsem ti na tváři viděl, jak tě to otravuje. Ale nemohl jsem si být jistý.
To byla první noc, kdy jsem sem přišel. Celou noc, zatímco jsem se díval, jak spíš, jsem se potýkal s propastným rozporem mezi tím, co jsem věděl, že je správné, morální, etické, a tím, co jsem chtěl. Věděl jsem, že když tě budu nadále ignorovat, jak bych měl, nebo když na pár let odejdu, dokud odsud nezmizíš, tak jednoho dne řekneš ano Mikovi nebo někomu podobnému. To mě zlobilo.
A pak,“ zašeptal, „jsi ze spánku řekla moje jméno. Mluvila jsi tak jasně, že jsem si zpočátku myslel, že ses vzbudila. Ale pak ses neklidně převalila, znovu jsi zamumlala moje jméno a povzdechla si. Ten pocit, který mnou projel, byl ochromující, zdrcující. Poznal jsem, že už tě nemůžu dál ignorovat.“ Na chvilku se odmlčel, pravděpodobně naslouchal najednou nevyrovnanému tlukotu mého srdce.
„Ale žárlivost… to je zvláštní věc. Daleko mocnější, než bych si myslel. A iracionální! Zrovna teď, když se tě Charlie zeptal na toho neřáda Mika Newtona…“ Zavrtěl hněvivě hlavou.
„Měla jsem vědět, že budeš poslouchat,“ zasténala jsem.
„Samozřejmě.“
„Ale vážně v tobě tohle vzbudilo žárlivost?“
„Je to pro mě nové; křísíš ve mně znovu člověka, a všechno cítím silněji, protože je to čerstvé.“
„Ale upřímně,“ zlobila jsem ho, „že tě tohle rozhodí, potom, co já jsem si musela vyslechnout, že Rosalie – Rosalie, vtělení čisté krásy, Rosalie – měla být pro tebe. Bez ohledu na Emmetta, jaká já jsem proti ní konkurence?“
„O žádnou konkurenci nejde.“ Jeho zuby zazářily. Přitáhl si moje uvězněné ruce kolem zad a tiskl si mě k hrudi. Držela jsem bez pohnutí, jak jen jsem mohla, i dýchat jsem musela opatrně.
„Já vím, že nejsem žádná konkurence,“ zašeptala jsem do jeho studené kůže. „To je ten problém.“
„Samozřejmě, Rosalie je svým způsobem krásná, ale i kdyby pro mě nebyla jako sestra, i kdyby k ní Emmett nepatřil, nikdy by nemohla mít desetinu, ne, setinu té přitažlivosti, kterou pro mě máš ty.“ Teď byl vážný, zamyšlený. „Za téměř devadesát let, co chodím mezi svými, a tvými… celou tu dobu jsem si vystačil, myslel jsem, že jsem úplný sám v sobě, neuvědomoval jsem si, co hledám. A nic jsem nenacházel, protože jsi ještě nebyla na světě.“
„To se nezdá moc fér,“ zašeptala jsem, tvář stále položenou na jeho hrudi, naslouchala jsem, jak se nadechuje a vydechuje. „Já jsem vůbec nemusela čekat. Proč bych to měla mít tak snadné?“
„Máš pravdu,“ souhlasil pobaveně. „Měl bych ti to rozhodně znesnadnit.“ Pustil jednu svou ruku, uvolnil mé zápěstí, jen aby ho opatrně vzal do své druhé ruky. Měkce mě hladil po mokrých vlasech, od temene hlavy k pasu. „Ty musíš jenom riskovat život každou vteřinu, kterou se mnou strávíš, to jistě není moc. Ty se jenom musíš otočit zády k přirozenému, k lidskému… to přece nic není, viď?“
„Nic zvláštního – nepřipadám si o nic ochuzená.“
„Ještě ne.“ A jeho hlas byl najednou plný té staré bolesti.
Snažila jsem se odtáhnout, abych se mu podívala do obličeje, ale jeho ruka zamkla moje zápěstí do neprolomitelného sevření.
„Co –“ začala jsem se ptát, když v tom jeho tělo zpozornělo. Ztuhla jsem, ale on najednou pustil moje ruce a zmizel. Jen tak tak se mi podařilo neupadnout na obličej.
„Lehni si!“ zasyčel. Nedokázala jsem poznat, odkud ze tmy mluví.
Stočila jsem se pod deku a stulila se na bok, jak jsem obvykle spávala. Slyšela jsem, jak se dveře s praskotem otevřely, jak Charlie nakoukl dovnitř, aby se ujistil, že jsem, kde mám být. Dýchala jsem pravidelně, dávala jsem si záležet.
Uplynula dlouhá minuta. Poslouchala jsem, nebyla jsem si jistá, jestli jsem slyšela dveře se zavřít. Pak jsem pod dekou ucítila Edwardovu studenou paži, jeho rty u mého ucha.
„Jsi příšerná herečka – řekl bych, že tahle kariéra pro tebe nepřipadá v úvahu.“
„Sakra,“ zamumlala jsem. Srdce mi v hrudi burácelo.
Zabručel melodii, kterou jsem nepoznávala; znělo to jako ukolébavka.
Odmlčel se. „Mám ti zpívat, abys usnula?“
„No jasně,“ zasmála jsem se. „Jako kdybych mohla spát, když jsi tady!“
„Vždycky spíš,“ připomněl mi.
„Ale to jsem nevěděla, že tady jsi,“ odpověděla jsem mrazivě.
„Takže jestli se ti nechce spát…“ nadhodil a mého tónu si nevšímal. Můj dech se chytil.
„Jestli se mi nechce spát…?“
Zachichotal se. „Co chceš tedy dělat?“
Zpočátku jsem nedovedla odpovědět.
„Nejsem si jistá,“ řekla jsem nakonec.
„Pověz mi, až se rozhodneš.“
Cítila jsem jeho studený dech na krku, cítila jsem jeho nos, jak mi klouže po čelisti, jak se nadechuje.
„Myslela jsem, že jsi otupělý?“
„Jenom proto, že odolávám vínu, neznamená to ještě, že nedokážu ocenit buket,“ zašeptal. „Máš silnou květinovou vůni, jako levandule… nebo frézie,“ poznamenal. „Sbíhají se z toho sliny.“
„Jo, je to svátek, když mi nikdo neříká, jak chutně voním.“
Zachichotal se a pak si povzdechl.
„Už jsem se rozhodla, co chci dělat,“ řekla jsem mu. „Chci o tobě slyšet víc.“
„Ptej se na cokoliv.“
V duchu jsem probrala svoje otázky a našla ty nejpalčivější. „Proč to děláš?“ zeptala jsem se. „Pořád nechápu, jak se můžeš tak usilovně snažit odolávat tomu, co… jsi. Prosím tě, nepochop to špatně, samozřejmě jsem ráda, že to děláš. Jenom nechápu, proč by ses měl vůbec snažit.“
Váhal, než odpověděl. „To je dobrá otázka, a nejsi první, kdo se takhle ptá. Ostatní – většina našeho druhu, kteří jsou celkem spokojení s tím, co jsme – se také diví, jak žijeme. Ale víš, jenom proto, že se s námi… nějak zacházelo… neznamená to ještě, že se nemůžeme rozhodnout se nad to povznést – pokořit hranice osudu, který nikdo z nás nechtěl. Snažit se udržet co nejvíc té základní lidskosti, co můžeme.“
Ležela jsem bez pohnutí, v uctivém mlčení.
„Usnula jsi?“ zašeptal po pár minutách.
„Ne.“
„Je to všechno, nač jsi byla zvědavá?“
Zakoulela jsem očima. „Ne zcela.“
„Co ještě chceš vědět?“
„Proč dokážeš číst myšlenky – proč jenom ty? A Alice, když vidí do budoucnosti… proč se to děje?“
Cítila jsem, jak ve tmě pokrčil rameny. „My to vážně nevíme. Carlisle má takovou teorii… věří, že si všichni přinášíme něco z našich nejsilnějších lidských rysů do dalšího života, kde se to zesílí – jako naši mysl a naše smysly. Myslí si, že už za života jsem musel být velmi citlivý k myšlenkám lidí kolem sebe. A že Alice měla nějakou jasnozřivost, ať byla kdekoliv.“
„Co si on přinesl do dalšího života, a co ostatní?“
„Carlisle přinesl soucit. Esme si přinesla schopnost vášnivě milovat. Emmett přinesl sílu, Rosalie svou… houževnatost. Nebo tomu můžeš říkat paličatost,“ uchechtl se. „Jasper je velmi zajímavý. On byl ve svém prvním životě dost charizmatický, dokázal ovlivňovat lidi kolem sebe, aby viděli věci jeho způsobem. Teď je schopný manipulovat emocemi lidí kolem sebe – například uklidnit místnost plnou lidí, nebo naopak vzrušit letargický dav. Je to velmi důmyslný dar.“
Uvažovala jsem nad nemožnostmi, které popsal, a snažila jsem se je vstřebat. Čekal trpělivě, zatímco jsem přemýšlela.
„Takže kde to všechno začalo? Chci říct, Carlisle změnil tebe, někdo musel změnit jeho a tak dále…“
„No, odkud ty pocházíš? Z evoluce? Ze stvoření? Nemohli jsme se my vyvinout stejným způsobem jako ostatní druhy, šelma a kořist? Nebo, jestli nevěříš, že celý tenhle svět mohl vzniknout jenom tak sám od sebe, což je i pro mě sotva přijatelné, je to tak těžké uvěřit, že ta samá síla, která stvořila jemného žraloka křídlatého i bílého lidožravého, tulení mládě i dravou kosatku, mohla stvořit oba naše druhy společně?“
„Tak abych v tom měla pořádek – já jsem to tulení mládě, ano?“
„Ano.“ Zasmál se a něco se dotklo mých vlasů – jeho rty?
Chtěla jsem se k němu otočit, abych viděla, jestli to skutečně byly rty. Ale musela jsem být hodná; nechtěla jsem mu to dělat o nic těžší, než už to měl.
„Jsi připravená jít spát?“ zeptal se a přerušil tak krátké ticho. „Nebo máš nějaké další otázky?“
„Jenom tak milion nebo dva.“
„Máme zítřek a pozítřek a popozítřek…“ připomněl mi. Usmála jsem se, ta představa mě naplnila euforií.
„Víš jistě, že ráno nezmizíš?“ chtěla jsem si to ujasnit. „Konec konců, jsi mytický.“
„Neopustím tě.“ Jeho hlas měl v sobě pečeť slibu.
„Tak tedy dnes večer ještě jednu…“ A začervenala jsem se. Tma mi nepomáhala – jsem si jistá, že dokázal pocítit náhlé teplo pod mojí kůží.
„Jakou?“
„Ne, zapomeň na to. Rozmyslela jsem si to.“
„Bello, můžeš se mě zeptat na cokoliv.“
Neodpověděla jsem a on zasténal.
„Pořád doufám, že to bude méně frustrující, že neslyším tvoje myšlenky. Ale je to stále horší a horší.“
„Jsem ráda, že neumíš číst moje myšlenky. Jako by nestačilo, že posloucháš, co říkám ze spaní.“
„Prosím!“ Jeho hlas byl tak přesvědčivý, nedalo se mu odolat.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Jestli mi to neřekneš, tak si budu myslet, že je to něco mnohem horšího, než to ve skutečnosti je,“ pohrozil temně. „Prosím!“ Znovu ten prosebný hlas.
„No,“ začala jsem, ráda, že mi nemůže vidět do tváře.
„Ano?“
„Říkal jsi, že Rosalie a Emmett budou mít brzy svatbu… Je to… manželství… stejné jako u normálních lidí?“
Pochopil a od srdce se zasmál. „Na to míříš?“
Zavrtěla jsem se, neschopná odpovědět.
„Ano, předpokládám, že je to v podstatě stejné,“ odpověděl. „Jak jsem ti říkal, máme většinu těch lidských tužeb, jenom jsou schované za tužbami mnohem mocnějšími.“
„Aha,“ hlesla jsem.
„Jde ti o něco konkrétně, nebo jsi jenom zvědavá?“
„No, opravdu jsem přemítala… o tobě a o mně… jednou…“
Okamžitě zvážněl, což jsem poznala podle toho, jak se jeho tělo náhle napjalo. Automaticky jsem zareagovala a taky jsem ztuhla.
„Bojím se, že to… to… u nás nepůjde.“
„Protože by to pro tebe bylo moc těžké, kdybych byla tak… blízko?“
„To je rozhodně problém. Ale to jsem nemyslel. Jde o to, že ty jsi tak měkká, tak křehká. Když jsme spolu, pořád se musím hlídat, abych ti neublížil. Mohl bych tě celkem snadno zabít, Bello, prostě náhodou.“ Jeho hlas se stal jenom měkkým šepotem. Natáhl svou ledovou dlaň a položil mi ji na tvář. „Kdybych moc spěchal… kdybych jen na vteřinu přestal dávat pozor, mohl bych natáhnout ruku, abych se dotkl tvého obličeje, a omylem ti rozbít lebku. Ty nemáš představu, jak neuvěřitelně rozbitná jsi. Nikdy, nikdy si nemůžu dovolit ztratit kontrolu, když jsem s tebou.“
Čekal, že odpovím, a jeho úzkost rostla, když jsem neodpovídala. „Bojíš se?“ zeptal se.
Ještě chvilku jsem počkala s odpovědí, abych si byla jistá pravdivostí svých slov. „Nejsem v pohodě.“
Na chvilku se zamyslel. „Promiň mi teď mou zvědavost,“ řekl a jeho hlas byl zase bezstarostný, „ale už jsi někdy…?“ sugestivně se odmlčel.
„Samozřejmě, že ne.“ Začervenala jsem se. „Říkala jsem ti, že jsem tohle k nikomu dřív necítila, ani nic, co by se tomu blížilo.“
„Já vím. To jenom že znám myšlenky druhých lidí. Vím, že láska a tělesná touha nejdou vždycky ruku v ruce.“
„Pro mě ano. Teď jsem ráda, že pro mě vůbec existují,“ povzdechla jsem si.
„To je pěkné. Aspoň tuhle věc máme společnou,“ prohlásil spokojeně.
„Tvoje lidské instinkty…“ začala jsem. Čekal. „No, připadám ti v tom ohledu vůbec přitažlivá?“
Zasmál se a zlehka prohrábl mé skoro suché vlasy.
„Možná nejsem člověk, ale jsem muž,“ ujistil mě.
Proti své vůli jsem zívla.
„Odpověděl jsem na tvoje otázky, teď bys měla spát,“ rozhodl.
„Nejsem si jistá, jestli dokážu usnout.“
„Chceš, abych odešel?“
„Ne!“ ohradila jsem se až příliš hlasitě.
Zasmál se a pak si začal pobrukovat tu samou neznámou ukolébavku; hlas archanděla, který mi tiše zněl v uchu.
Unavenější, než jsem si uvědomovala, vyčerpaná z dlouhého dne plného duševního i emocionálního vypětí, jaké jsem nikdy předtím necítila, jsem v jeho chladných pažích upadla do spánku.
15. CULLENOVI
Ztlumené světlo dalšího zamračeného dne mě nakonec vzbudilo. Ležela jsem s paží přes oči, nejistá a jako omámená. Něco, sen, který se dožaduje, aby si ho člověk zapamatoval, se mi vtíralo do vědomí. Zasténala jsem a převrátila se na bok v naději, že se mi ještě podaří usnout. A pak se mi jako potopa vehnaly do vědomí vzpomínky na včerejší den.
„Ach!“ Posadila jsem se tak rychle, až se mi zatočila hlava.
„Tvoje vlasy vypadají jako stoh sena… ale mně se líbí.“ Jeho nevzrušený hlas se ozval z houpacího křesla v koutě.
„Edwarde! Tys tu zůstal!“ radovala jsem se a bezmyšlenkovitě se mu vrhla přes pokoj do náruče. V okamžiku, kdy mé myšlenky dostihly moje skutky, jsem ztuhla, šokovaná svou nekontrolovanou náruživostí. Podívala jsem se na něj v obavách, že jsem překročila mez.
Ale on se zasmál.
„Samozřejmě,“ odpověděl. Moje reakce ho trochu vyplašila, ale snad i potěšila. Hladil mě rukama po zádech.
Položila jsem si hlavu opatrně na jeho rameno a vdechovala vůni jeho kůže.
„Byla jsem si jistá, že je to sen.“
„Tak kreativní nejsi,“ poškleboval se.
„Charlie!“ vzpomněla jsem si, bez rozmýšlení jsem vyskočila a zamířila ke dveřím.
„Odešel před hodinou – když ti napřed v autě znovu zapojil kabely od baterky. Musím přiznat, že jsem byl zklamaný. Je to vážně všechno, co by udělal, aby tě zastavil, kdybys byla odhodlaná odejít?“
Přemýšlela jsem, kde jsem stála, hrozně jsem se k němu chtěla vrátit, ale bála jsem se, jestli mi není cítit z pusy.
„Obvykle nejsi po ránu takhle zmatená,“ poznamenal. Držel otevřenou náruč, abych se k němu vrátila. Pozvání téměř neodolatelné.
„Potřebuju chviličku na lidské záležitosti,“ přiznala jsem.
„Počkám.“
Se smíšenými pocity jsem vběhla do koupelny. Nepoznávala jsem se, uvnitř ani navenek. Obličej v zrcadle byl prakticky cizí – oči příliš jasné, hektické červené skvrny na lícních kostech. Když jsem si vyčistila zuby, snažila jsem se urovnat to vrabčí hnízdo, co jsem měla na hlavě. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a snažila se dýchat normálně, ovšem bez viditelného úspěchu. Zpátky do pokoje jsem div neběžela.
Zdálo se jako zázrak, že tam je, jeho paže na mě stále čekaly. Natáhl se ke mně a moje srdce se neklidně rozbušilo.
„Vítej zpátky,“ zašeptal a vzal mě do náruče.
Chvíli mě mlčky houpal, až jsem si všimla, že je převlečený a učesaný.
„Tys byl pryč?“ obvinila jsem ho a dotkla se límečku jeho čisté košile.
„Přece nemůžu odcházet v šatech, v kterých jsem přišel, co by si sousedi pomysleli?“
Našpulila jsem rty.
„Velmi hluboce jsi spala, o nic jsem nepřišel.“ Jeho oči zářily. „Mluvení přišlo dřív.“
Zasténala jsem. „Co jsi slyšel?“
Jeho zlaté oči byly velmi něžné. „Říkala jsi, že mě miluješ.“
„To už jsi věděl,“ připomněla jsem mu a sklopila hlavu.
„Ale přesto, bylo hezké to slyšet.“
Zabořila jsem mu tvář do ramene.
„Miluju tě,“ zašeptala jsem.
„Teď jsi můj život,“ odpověděl prostě.
Pro tu chvíli nebylo víc co říct. Kolébal nás tam a zpátky, jak se v místnosti rozednívalo.
„Čas na snídani,“ řekl nakonec nenuceně – jsem si jistá, že chtěl dokázat, že si pamatuje všechny moje lidské křehkosti.
Sevřela jsem si krk oběma rukama a zírala na něj vykulenýma očima. Po tváři mu přejelo zděšení.
„Žertuju!“ zařehtala jsem se. „A tys říkal, že neumím hrát!“
Zamračil se znechuceně. „To nebylo legrační.“
„Bylo to moc legrační a ty to víš.“ Ale pečlivě jsem pátrala v jeho zlatých očích, abych se ujistila, že mi odpustil. Zjevně ano.
„Mám to upřesnit?“ zeptal se. „Čas na snídani pro lidi.“
„No dobře.“
Přehodil si mě přes svoje kamenné rameno, jemně, ale s rychlostí, která mi brala dech. Protestovala jsem, jak mě nesl zlehka po schodech, ale on mě ignoroval. Posadil mě správnou stranou na židli.
Kuchyně byla jasná, veselá, jako kdyby nasála mou náladu.
„Co je k snídani?“ zeptala jsem se mile.
To ho na chvíli vyvedlo z míry.
„No, to nevím. Co bys ráda?“ Jeho mramorové obočí se zkrabatilo.
Usmála jsem se a vyskočila.
„To je v pořádku, umím se o sebe postarat dost dobře. Dívej se, jak lovím já.“
Našla jsem si misku a krabici cereálií. Cítila jsem na sobě jeho oči, jak jsem si nalévala mléko a brala lžíci. Postavila jsem si jídlo na stůl a pak jsem se zarazila.
„Můžu ti něco nabídnout?“ zeptala jsem se ve snaze chovat se zdvořile.
Obrátil oči v sloup. „Jenom jez, Bello.“
Posadila jsem se ke stolu a dívala se na něj, zatímco jsem si vzala sousto. Zíral na mě, studoval každý můj pohyb. Byla jsem z toho nesvá. Odkašlala jsem si, abych promluvila, abych ho rozptýlila.
„Tak co je na programu dneska?“ zeptala jsem se.
„Hmmm…“ Dívala jsem se na něj, jak opatrně hledá slova pro svou odpověď. „Co bys tomu řekla, setkat se s mojí rodinou?“
Zalapala jsem po dechu.
„Teď se bojíš?“ Znělo to nadějně.
„Ano,“ přiznala jsem; jak bych to mohla popřít – viděl mi to na očích.
„Neboj,“ usmál se. „Já tě ochráním.“
„Já se nebojím jich,“ vysvětlila jsem. „Já se bojím, že se jim nebudu… líbit. Nebudou, no, překvapeni, že domů přivedeš někoho… jako jsem já… aby se s nimi seznámil? Vědí, že o nich vím?“
„Ach, ti už vědí všechno. Včera uzavírali sázky, víš,“ usmál se, ale hlas měl hrubý, „jestli tě přivedu zpátky – ačkoliv proč by měl někdo sázet proti Alici, to si nedovedu představit. Každopádně my v rodině nemáme mezi sebou tajemství. Ani to není možné, když já umím číst myšlenky a Alice vidí do budoucnosti a tak.“
„A Jasper ve vás všech může vyvolat pocit sdílnosti a podroušenosti, abyste kápli božskou, na to nezapomeň.“
„Dávala jsi pozor,“ usmál se uznale.
„To se o mně ví, to já čas od času dělám.“ Ušklíbla jsem se. „Takže Alice viděla, že přijdu?“
Jeho reakce byla zvláštní. „Něco takového,“ řekl vyhýbavě a otočil se pryč tak, abych mu neviděla do očí. Zírala jsem na něj zvědavě.
„Je to vůbec dobré?“ zeptal se, otočil se najednou zpátky ke mně a sledoval mou snídani s poťouchlým výrazem ve tváři. „Upřímně, nevypadá to zrovna lákavě.“
„No, není to žádný rozzuřený grizzly…“ zamumlala jsem a dělala, že nevidím, jak se nasupil. Pořád jsem přemítala, proč tak reagoval, když jsem se zmínila o Alici. Zamyšleně jsem do sebe házela cereálie.
Stál uprostřed kuchyně, znovu podobný soše Adonise a zíral nepřítomně ven zadními okny.
Pak se na mě zpátky podíval a usmál se svým srdcervoucím úsměvem.
„A ty bys mě taky měla představit svému otci, myslím.“
„On už tě zná,“ připomněla jsem mu.
„Myslím jako svého přítele.“
Zírala jsem na něj s podezřením. „Proč?“
„Není to zvykem?“ zeptal se nevinně.
„Já nevím,“ přiznala jsem. Moje chabé zkušenosti s kluky mi poskytovaly jen málo opěrných bodů, s kterými bych mohla pracovat. Ne že by se tady dala použít nějaká normální pravidla chození. „To není nutné, víš. Nečekám od tebe, že… Chci říct, nemusíš kvůli mně předstírat.“
Jeho úsměv byl trpělivý. „Já nepředstírám.“
Postrkovala jsem zbytky cereálií po krajích misky a kousala se do rtu.
„Povíš Charliemu, že jsem tvůj kluk, nebo ne?“ tázal se.
„A jsi?“ Potlačila jsem svůj vnitřní nepříjemný pocit při myšlence na Edwarda, Charlieho a slovo přítel, všechny najednou v jedné místnosti.
„Je to volný výklad slova ‚přítel‘, to připouštím.“
„Vlastně jsem měla dojem, že jsi něco víc,“ vyznala jsem a dívala se na stůl.
„No, nevím, jestli mu potřebujeme říkat všechny hrůzostrašné podrobnosti.“ Natáhl se přes stůl, aby mi zvedl bradu studeným, něžným prstem. „Ale bude potřebovat nějaké vysvětlení, proč jsem tady tak často. Nechci, aby na mě policejní ředitel Swan vydal zatykač.“
„A budeš tu?“ zeptala jsem se, najednou úzkostlivá. „Budeš tu opravdu?“
„Dokud mě budeš chtít,“ ujistil mě.
„Já tě budu chtít vždycky,“ varovala jsem ho. „Napořád.“
Přešel pomalu kolem stolu, zastavil se pár kroků ode mě a natáhl ruku, aby se konečky prstů dotkl mé tváře. Jeho výraz byl nevyzpytatelný.
„Jsi z toho smutný?“ zeptala jsem se.
Neodpověděl. Hrozně dlouho se mi díval do očí.
„Dojedla jsi?“ zeptal se nakonec.
Vyskočila jsem. „Ano.“
„Obleč se – počkám tady.“
Bylo těžké rozhodnout se, co si vzít na sebe. Pochybovala jsem, že existují nějaké knihy o etiketě, které by upřesňovaly, jak se obléknout, když vás váš upíří miláček bere domů, abyste se seznámili s jeho upíří rodinou. Byla to úleva, sama si to slovo myslet. Věděla jsem, že jsem se mu úmyslně bránila.
Nakonec jsem si vzala svou jedinou sukni, dlouhou, khaki zelenou, celkem neformální. Oblékla jsem si k ní tu tmavě modrou halenku, kterou mi jednou pochválil. Letmý pohled do zrcadla mi napověděl, že moje vlasy jsou naprosto nemožné, takže jsem je stáhla do ohonu.
„Dobře.“ Seběhla jsem po schodech. „Vypadám slušně.“
Čekal u prvního schodu, blíž, než bych si myslela, a já jsem padla přímo na něj. Zachytil mě, chviličku si mě podržel na délku paží a pak mě najednou přitáhl blíž.
„Zase se pleteš,“ zašeptal mi do ucha. „Jsi naprosto neslušná – nikdo by neměl vypadat tak svůdně, to není fér.“
„Jak svůdně?“ zeptala jsem se. „Můžu se převléknout…“
Povzdechl a zavrtěl hlavou. „Ty jsi tak pošetilá.“ Přitiskl své chladné rty jemně k mému čelu a místnost se zatočila. Vůně jeho dechu mi bránila myslet.
„Mám ti vysvětlit, jak mě svádíš?“ zeptal se. Byla to čistě řečnická otázka. Jeho prsty mi pomalu sjížděly po páteři, na kůži jsem cítila jeho zrychlený dech. Ruce se mi zplihle opíraly o jeho prsa a zmocňovala se mě závrať. Pomalu naklonil hlavu a podruhé mě zlehka a opatrně políbil pootevřenými chladnými rty.
A pak jsem se zhroutila.
„Bello?“ Hlas měl vyplašený, jak mě zachytil a zvedl.
„Kvůli tobě…. jsem… omdlela,“ obvinila jsem ho omámeně.
„Co s tebou mám dělat?“ zasténal zoufale. „Včera jsem tě políbil, a tys na mě zaútočila! Dneska na mě omdlíš!“
Slabě jsem se zasmála a nechala se podpírat jeho pažemi. Hlava se mi točila.
„Tak to bychom měli, pokud jde o to, že jsem ve všem dobrý,“ povzdechl si.
„To je problém,“ byla jsem stále omámená. „Ty jsi až moc dobrý. Moc, moc dobrý.“
„Je ti špatně?“ zeptal se; takhle už mě jednou viděl.
„Ne – to není jako tenkrát. Nevím, co se stalo.“ Zavrtěla jsem omluvně hlavou. „Myslím, že jsem zapomněla dýchat.“
„Takhle tě nemůžu nikam vzít.“
„Jsem v pohodě,“ trvala jsem na svém. „Tvoje rodina si stejně bude myslet, že jsem blázen, tak co?“
Chviličku si měřil můj výraz. „Mám slabost pro tuhle barvu, jde ti k pleti,“ pochválil mě zničehonic. Začervenala jsem se radostí a podívala se stranou.
„Hele, já se vážně moc snažím nemyslet na to, co mě teď čeká, takže můžeme už jít?“ zeptala jsem se.
„Ty nemáš těžkou hlavu z toho, že jdeš na návštěvu do domu plného upírů, ale z toho, že si myslíš, že se těm upírům nebudeš líbit, je to tak?“
„Je to tak,“ odpověděla jsem okamžitě a skryla svoje překvapení nad tím, jak to slovo používá nenuceně.
Zavrtěl hlavou. „Ty jsi neuvěřitelná.“
Když vyjížděl z hlavní části města, došlo mi, že vlastně nemám ponětí, kde bydlí. Přejeli jsme po mostě přes řeku Calawah, silnice se vinula na sever, domy, které letěly kolem nás, byly jeden od druhého vzdálenější a větší než v centru. A pak domy úplně přestaly a my jsme jeli mlžným lesem. Rozhodovala jsem se, jestli se ho zeptám, nebo jestli budu ještě trpělivá, když najednou zabočil na nevydlážděnou cestu. Byla neoznačená, sotva viditelná mezi kapradím. Po obou stranách byla lemovaná lesem, takže člověk z ní před sebou viděl vždycky jenom několik metrů, jak se hadovitě vinula kolem starých stromů.
A pak po pár kilometrech les trochu prořídl a my jsme se najednou octli na malé louce, nebo to měl být trávník? Lesní přítmí ovšem bylo i tady, protože tam stálo šest starobylých cedrů, které zastiňovaly celý akr baldachýnem širokých zkroucených větví. Stromy vrhaly svůj ochranný stín až ke zdem domu, který se tyčil mezi nimi, takže hluboká veranda, která se táhla kolem přízemí, musela být prakticky nepoužívaná.
Nevím, co jsem čekala, ale tohle to rozhodně nebylo. Dům byl nadčasový, elegantní a pravděpodobně sto let starý. Byl natřený měkkou, vybledlou bílou barvou, měl dvě poschodí, byl pravoúhlý a dobře rozvržený. Okna a dveře byly buďto ještě původní, nebo prošly dokonalou rekonstrukcí. Můj náklaďáček byl jediné auto, které bylo vidět. Slyšela jsem někde blízko řeku, skrytou v temnotě lesa.
„Páni.“
„Líbí se ti to?“ usmál se.
„Má to… jistý půvab.“
Zatahal mě za culík a zachichotal se.
„Připravená?“ zeptal se a otevřel mi dveře.
„Ani trošku – tak jdeme.“ Snažila jsem se smát, ale nějak se mi to zadrhlo v hrdle. Nervózně jsem si uhladila vlasy.
„Vypadáš rozkošně.“ Bez rozmýšlení mě zlehka vzal za ruku.
Šli jsme hlubokým stínem nahoru na verandu. Věděla jsem, že cítí moje napětí; palcem mi na hřbet ruky kreslil uklidňující kroužky.
Otevřel mi dveře.
Uvnitř to bylo ještě překvapivější, ještě nečekanější než zvenčí. Byla tam spousta světla a prostoru. Původně muselo být v přízemí několik místností, ale stěny byly většinou odstraněny, takže vznikl jeden rozlehlý prostor. Zadní, k jihu orientovaná strana byla celá nahrazena sklem a za stínem cedrů se prostíral holý trávník až k široké řece. Západní straně místnosti dominovalo masivní vyřezávané schodiště. Stěny, vysoké stropy s viditelnými trámy, dřevěné podlahy i tlusté koberce byly všechny v různých odstínech bílé.
Už tam čekali, aby se s námi přivítali. Stáli hned nalevo ode dveří, na zvýšeném pódiu vedle nádherného velkého piana – Edwardovi rodiče.
Už jsem doktora Cullena předtím viděla, samozřejmě, ale přesto jsem byla znovu ohromena jeho mládím, jeho neskutečnou dokonalostí. Po jeho boku stála Esme, jak jsem předpokládala, jediná z rodiny, kterou jsem dosud neviděla. Měla ty samé krásné bledé rysy jako ostatní. Něco v jejím srdcovitém obličeji, v měkkých vlnách jejích karamelově zbarvených vlasů mi připomnělo naivní dívky z éry němého filmu. Byla malá, štíhlá, neměla však tak ostře řezané rysy jako ostatní, ty její byly oblejší. Oba na sobě měli neformální, pohodlné oblečení ve světlých barvách, které ladilo s vnitřním zařízením domu. Usmívali se na uvítanou, ale neudělali žádný pohyb, aby se k nám přiblížili. Pochopila jsem, že se snaží, aby mě nevyděsili.
„Carlisle, Esme,“ prolomil krátké ticho Edwardův hlas, „tohle je Bella.“
„Moc tě u nás vítám, Bello.“ Carlisleův krok byl odměřený, opatrný, jak ke mně přistoupil. Zvedl váhavě ruku a já jsem udělala krok dopředu, abych si s ním potřásla.
„Ráda vás zase vidím, pane doktore.“
„Prosím tě, říkej mi Carlisle.“
„Carlisle.“ Usmála jsem se na něj, moje náhlá sebedůvěra mě překvapila. Cítila jsem, jak se Edwardovi vedle mě ulevilo.
Esme se usmála, také postoupila dopředu a natáhla se pro mou ruku. Její studené, kamenné sevření bylo takové, jak jsem očekávala.
„Moc ráda tě poznávám,“ řekla upřímně.
„Děkuju, já vás také.“ A byla to pravda. Bylo to jako setkat se s pohádkovou postavou – poznat živou Sněhurku.
„Kde jsou Alice a Jasper?“ zeptal se Edward, ale nikdo neodpověděl, protože ti dva se právě objevili na vrchu širokého schodiště.
„Ahoj, Edwarde!“ zavolala Alice nadšeně. Seběhla dolů po schodech, proud černých vlasů a bílé pleti, a přede mnou se náhle a půvabně zastavila. Carlisle a Esme po ní vystřelili varovné pohledy, ale mně se to líbilo. Bylo to přirozené – tedy pro ni.
„Ahoj, Bello!“ řekla Alice a poskočila dopředu, aby mě políbila na tvář. Jestli se Carlisle a Esme předtím tvářili obezřetně, teď byli ohromení. V mých očích byl také šok, ale měla jsem velkou radost z jejího upřímného přijetí. Byla jsem vyděšená, když jsem cítila, jak Edward po mém boku ztuhl. Pohlédla jsem mu do obličeje, ale jeho výraz byl nečitelný.
„Opravdu hezky voníš, nikdy předtím jsem si toho nevšimla,“ poznamenala. Uvedlo mě to do velikých rozpaků.
Nikdo z nás nevěděl moc co říct a pak se tam objevil Jasper – vysoký, podobající se lvu. Kolem mě se rozprostřel pocit uvolněnosti a já jsem byla najednou v pohodě, navzdory tomuhle místu. Edward se na Jaspera podíval a povytáhl obočí, a já jsem si vzpomněla, co Jasper umí.
„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě. Držel si odstup, nenapřáhl ke mně ruku k potřesení. Ale bylo nemožné cítit se vedle něj nepříjemně.
„Ahoj, Jaspere.“ Nesměle jsem se usmála napřed na něj, pak na ostatní. „Ráda vás všechny poznávám – máte moc krásný dům,“ dodala jsem zdvořile.
„Díky,“ řekla Esme. „Jsme tak rádi, že jsi přišla.“ Mluvila procítěně a já jsem si uvědomila, že si o mně myslí, že jsem statečná.
Také jsem si všimla, že Rosalii a Emmetta není nikde vidět a vzpomněla jsem si na Edwardovo příliš nevinné popření, když jsem se ho ptala, jestli mě ostatní nemají rádi.
Carlisle mě vyrušil z tohoto toku myšlenek, když vrhl po Edwardovi významný, naléhavý pohled. Koutkem oka jsem viděla, jak Edward přikývl.
Podívala jsem se stranou ve snaze chovat se zdvořile. Moje oči se znovu zatoulaly ke krásnému nástroji na pódiu vedle dveří. Najednou jsem si vzpomněla na svůj sen z dětství, že kdybych někdy vyhrála v loterii, koupila byl mamince velké piano. Nebyla nijak zvlášť dobrá pianistka, hrála jenom doma pro sebe na klavír z bazaru, ale já jsem se na ni při tom hrozně ráda dívala. Byla šťastná, hudba ji úplně pohltila – připadala mi tenkrát jako nějaká nová, tajemná bytost, najednou to nebyla ta maminka, kterou jsem znala. Samozřejmě mě nechala zapsat do hodin klavíru, ale jako většina dětí jsem kňourala tak dlouho, až mi dovolila toho nechat.
Esme si všimla, kam se dívám.
„Umíš hrát?“ zeptala se a naklonila hlavu k pianu.
Zavrtěla jsem hlavou. „Vůbec ne. Ale je tak krásné. To je vaše?“
„Ne,“ zasmála se. „Edward ti neřekl, že je muzikální?“
„Ne.“ Přimhouřenýma očima jsem se podívala na jeho najednou nevinný výraz. „Měla jsem to asi uhodnout.“
Esme zvedla zmateně jemné obočí.
„Edward totiž umí všechno, víte?“ vysvětlila jsem.
Jasper se uchichtl a Esme vrhla na Edwarda káravý pohled.
„Doufám, že ses nepředváděl – je to nevychované,“ zamračila se.
„Jenom trošku,“ zasmál se zlehka. Její obličej přitom zjihl a oba si vyměnili krátký pohled, kterému jsem nerozuměla, ačkoliv Esme se tvářila téměř uspokojeně.
„On je totiž moc skromný,“ upřesnila jsem.
„No, tak jí zahraj,“ povzbuzovala ho Esme.
„Zrovna jsi říkala, že se nemám předvádět, že je to nevychovanost,“ namítl.
„Každé pravidlo má výjimky,“ odpověděla.
„Ráda bych tě slyšela hrát,“ souhlasila jsem.
„Tak domluveno.“ Esme ho postrčila k pianu. Táhl mě s sebou, posadil mě na lavičku vedle sebe.
Věnoval mi dlouhý, zoufalý pohled, než se obrátil ke klaviatuře.
A pak se jeho prsty rychle rozběhly po slonovinových klávesách a místnost se zaplnila skladbou tak obtížnou, tak bohatou, že bylo nemožné uvěřit, že hraje jenom jeden pár rukou. Cítila jsem, jak mi klesla brada, pusa se mi otevřela úžasem a uslyšela jsem, jak se za mnou někdo tiše zahihňal, když viděl mou reakci.
Edward se na mě nenuceně podíval – hudba kolem nás nepřestávala proudit – a mrkl. „Líbí se ti to?“
„To jsi napsal ty?“ vydechla jsem, jak mi to najednou došlo.
Přikývl. „Esme má tuhle skladbu moc ráda.“
Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou.
„Co se děje?“
„Připadám si vedle tebe tak nicotná.“
Hudba zpomalila, ztišila se a zněžněla, a já jsem ke svému překvapení poznala za tou záplavou tónů melodii jeho ukolébavky.
„K téhle jsi mě inspirovala ty,“ řekl tiše. Hudba byla neuvěřitelně líbezná.
Nemohla jsem mluvit.
„Líbíš se jim, víš,“ prohodil jako by mimochodem. „Zvláště Esme.“
Pohlédla jsem za sebe, ale ta velká místnost teď byla prázdná.
„Kam šli?“
„Velmi nenápadně nám chtěli nechat trochu soukromí, předpokládám.“
Povzdechla jsem si. „Oni mě mají rádi. Ale Rosalie a Emmett…“ odmlčela jsem se, nebyla jsem si jistá, jak vyjádřit své pochybnosti.
Zamračil se. „Nedělej si kvůli Rosalii hlavu,“ řekl a jeho oči byly široké a přesvědčivé. „Ona se umoudří.“
Skepticky jsem našpulila rty. „Emmett?“
„No, on si myslí, že já jsem blázen, to je pravda, ale s tebou nemá problém. Snaží se vysvětlit to Rosalii.“
„Co ji tak rozčiluje?“ Nebyla jsem si jistá, jestli chci znát odpověď.
Zhluboka si povzdechl. „Rosalie se nejvíc pere s… s tím, co jsme. Je pro ni těžké mít tu někoho zvenčí, kdo zná pravdu. A je trochu žárlivá.“
„Rosalie žárlí na mě?“ zeptala jsem se nevěřícně. Snažila jsem se představit si vesmír, v kterém by si někdo tak úchvatný jako Rosalie dokázal najít důvod žárlit na někoho, jako jsem já.
„Ty jsi člověk.“ Pokrčil rameny. „To ti závidí.“
„Aha,“ zamumlala jsem, stále ohromená. „I Jasper, ovšem…“
„Za to můžu vážně já,“ řekl. „Říkal jsem ti, že on náš způsob života zkouší nejkratší dobu. Varoval jsem ho, aby si držel odstup.“
Vzpomněla jsem si, jaký je pro to důvod, a otřásla jsem se.
„Esme a Carlisle…?“ pokračovala jsem rychle, aby si toho nevšiml.
„Ti jsou šťastní, když vidí, že já jsem šťastný. Skutečně, Esme by nevadilo, kdybys měla třetí oko a na nohou plovací blány. Celou tu dobu si o mě dělala starosti, bála se, že v mé podstatě něco chybí, že jsem byl příliš mladý, když mě Carlisle proměnil… Je v sedmém nebi. Pokaždé, když se tě dotknu, se div nezalyká spokojeností.“
„Alice se zdá velmi… nadšená.“
„Alice má svůj vlastní způsob nazírání věcí,“ ucedil skrz zuby.
„A ty mi to nevysvětlíš, viď?“
Chvíli bylo ticho. Uvědomil si, že vím, že mi něco skrývá. Mně zase došlo, že mi neprozradí všechno. Ne teď.
„Co ti to Carlisle předtím říkal?“
Jeho obočí se stáhlo k sobě. „Ty sis toho všimla, viď?“
Pokrčila jsem rameny. „Přirozeně.“
Na pár vteřin se na mě zamyšleně podíval, než odpověděl. „Chtěl mi povědět nějaké novinky – nevěděl, jestli bych o tom před tebou chtěl mluvit.“
„A chtěl bys?“
„Budu muset, protože příštích pár dnů – nebo týdnů – tě budu muset trochu… víc chránit, a nechtěl bych, aby sis myslela, že jsem ve své podstatě nesnesitelný tyran.“
„Co se děje?“
„Zatím se neděje nic. Alice jenom viděla nějaké návštěvníky, kteří se tu brzy objeví. Vědí, že jsme tady, a jsou zvědaví.“
„Návštěvníci?“
„Ano… tedy, oni nejsou jako my, samozřejmě – myslím pokud jde o jejich lovecké zvyky. Pravděpodobně nepřijdou vůbec do města, ale já tě rozhodně nepustím z dohledu, dokud neodejdou.“
Zachvěla jsem se.
„Konečně rozumná reakce!“ zamumlal. „Už jsem si začínal myslet, že nemáš vůbec žádný pud sebezáchovy.“
Nechala jsem to bez odpovědi, dívala se stranou, moje oči znovu bloudily po prostorné místnosti.
Následoval můj pohled. „Něco takového jsi nečekala, viď?“ zeptal se samolibě.
„Ne,“ připustila jsem.
„Žádné rakve, hromady lebek v koutech; myslím, že ani nemáme pavučiny… jaké to pro tebe musí být zklamání,“ pokračoval uličnicky.
Ignorovala jsem jeho škádlení. „Je to tak světlé… tak otevřené.“
Byl vážnější, když odpovídal. „To je jediné místo, kde se nikdy nemusíme skrývat.“
Píseň, kterou stále hrál, moje píseň, dozněla do konce, závěrečné akordy se nesly v melancholičtější tónině. Poslední nota zůstala dojímavě viset v tichu.
„Děkuju,“ zašeptala jsem. Uvědomila jsem si, že mám v očích slzy. Rozpačitě jsem je setřela.
Dotkl se koutku mého oka a chytil jednu, která mi unikla. Zvedl prst a zamyšleně tu kapičku zkoumal. Pak – tak rychle, že jsem si nemohla být jistá, že to skutečně udělal – si strčil prst do pusy, aby ji ochutnal.
Tázavě jsem se na něj podívala a on se díval dlouho zpátky na mě, než se konečně usmál.
„Chceš si prohlédnout dům?“
„Nikde žádné rakve?“ ověřovala jsem si, ale sarkasmus v mém hlasu nedokázal tak úplně zakrýt lehkou, ale upřímnou úzkost, kterou jsem cítila.
Zasmál se, vzal mě za ruku a vedl mě pryč od piana.
„Nikde žádné rakve,“ slíbil.
Šli jsme po masivním schodišti, ruka mi klouzala po saténově hladkém madle. Vysoká hala v prvním patře byla obložena dřevem medové barvy, stejně jako podlaha.
„Rosaliin a Emmettův pokoj… Carlisleova pracovna… Alicin pokoj…“ ukazoval, jak mě vedl podle dveří.
Byl by pokračoval, ale já jsem se oněměle zastavila na konci haly a zírala jsem nevěřícně na předmět visící na stěně nad mou hlavou. Edward se zachechtal nad mým udiveným výrazem.
„Klidně se směj,“ řekl. „Je to tak trochu ironické.“
Nesmála jsem se. Moje ruka se automaticky zvedla, s prstem nataženým, jako kdyby se chtěla dotknout velkého dřevěného kříže, jeho temné patiny kontrastující se světlejším odstínem na zdi. Ale nedotkla jsem se ho, ačkoliv jsem byla zvědavá, jestli starobylé dřevo bude na dotyk tak hedvábné, jak vypadalo.
„Musí být velmi starý,“ hádala jsem.
Pokrčil rameny. „Počátek třicátých let sedmnáctého století, plus mínus.“
Odtrhla jsem oči od kříže a vykulila je na něj.
„Proč ho tady máte?“ podivila jsem se.
„Nostalgie. Patřil Carlisleovu otci.“
„On sbíral starožitnosti?“ namítla jsem pochybovačně.
„Ne. Sám ho vyřezal. Visel v kostele nad kazatelnou, ze které kázal.“
Nebyla jsem si jistá, jestli můj obličej prozrazuje, jak jsem šokovaná, ale raději jsem se otočila a dívala se na ten prostý starý kříž. Rychle jsem v duchu počítala; kříž byl přes tři sta sedmdesát let starý. Rozprostřelo se ticho, jak jsem se v duchu snažila představit si tu spoustu let.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně.
„Kolik je Carlisleovi?“ zeptala jsem se tiše s očima stále upřenýma vzhůru.
„Právě oslaví své tří sté šedesáté druhé narozeniny,“ odpověděl Edward. Podívala jsem se zpátky na něj, v očích milion otázek.
Pozorně mě sledoval, když začal vyprávět.
„Carlisle se narodil v Londýně, myslí si, že někdy na začátku čtyřicátých let sedmnáctého století. Obyčejní lidé tehdy nezaznamenávali čas tak přesně. Bylo to ovšem těsně před začátkem Cromwellovy vlády.“
Nepohnula jsem ani brvou, protože jsem věděla, že mě sleduje, a napjatě jsem poslouchala. Bylo to snadnější, když jsem se nesnažila tomu uvěřit.
„Byl jediným synem anglikánského pastora. Jeho matka zemřela při porodu. Jeho otec byl netolerantní člověk. Jak se k moci dostali protestanti, stal se nadšeným pronásledovatelem katolíků a vyznavačů ostatních náboženství. Také velmi silně věřil v existenci zla. Vedl hony na čarodějnice, vlkodlaky… a upíry.“ Ztuhla jsem při tom slově. Jsem si jistá, že si toho všiml, ale pokračoval bez přerušení.
„Upálili mnoho nevinných lidí – ti skuteční upíři se samozřejmě nedali tak snadno chytit.
Když pastor zestárl, pověřil hony svého poslušného syna. Zpočátku byl pro něj Carlisle zklamáním; odkládal obvinění, neviděl démony tam, kde neexistovali. Ale byl vytrvalý a chytřejší než jeho otec. Opravdu odhalil skupinu skutečných upírů, kteří žili schovaní v městských kanálech a vycházeli jenom v noci na lov. V těch dobách, kdy příšery nebyly jenom mýty a legendami, tak žili mnozí z nich.
Lidé samozřejmě popadli vidle a pochodně –“ jeho krátký smích byl teď zlověstnější – „a čekali na místě, které Carlisle označil, až příšery vyjdou na ulici. Nakonec se jeden upír objevil.“
Jeho hlas byl velmi tichý; natahovala jsem uši, abych slyšela slova.
„Musel být velmi starý a slabý hlady. Carlisle ho slyšel, jak latinsky zavolal na ostatní, když zachytil pach davu. Utíkal ulicemi a Carlisle – bylo mu třiadvacet a byl velmi rychlý – vedl stíhání. Ten tvor by jim dokázal snadno utéct, ale Carlisle si myslí, že měl příliš velký hlad, takže se otočil a zaútočil. Napřed napadl Carlislea, ale ostatní byli blízko za ním, tak se otočil, aby se bránil. Dva muže zabil a třetího odtáhl s sebou. Carlislea nechal krvácejícího ležet na ulici.“
Odmlčel se. Cítila jsem, že něco vynechává, že přede mnou něco tají.
„Carlisle věděl, co jeho otec udělá. Těla budou spálena – cokoliv infikované nestvůrou musí být zničeno. Carlisle instinktivně jednal tak, aby si zachránil vlastní život. Odplazil se z ulice, zatímco dav stíhal zloducha a jeho oběť. Tři dny se schovával ve sklepě, zahrabaný do hnijících brambor. Je zázrak, že dokázal být zticha, a zůstat tak neodhalený.
Pak bylo po všem, a on si uvědomil, čím se stal.“
Nejsem si jistá, co můj obličej prozrazoval, ale Edward se najednou odmlčel.
„Jak ti je?“ zeptal se.
„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho. A ačkoliv jsem si váhavě kousala ret, musel vidět zvědavost, která mi žhnula z očí.
Usmál se. „Předpokládám, že pro mě máš pár dalších otázek.“
„Pár.“
Odhalil v úsměvu zářivé zuby. Pokračoval v cestě halou a táhl mě za ruku s sebou. „No tak pojď,“ povzbuzoval mě. „Něco ti ukážu.“