www.sumrak-twilight.estranky.cz

6. STRAŠIDELNÉ HISTORKY Seděla jsem ve svém pokoji a snažila se soustředit na třetí dějství Macbetha, ale ve skutečnosti jsem napínala uši, jestli neuslyším svůj náklaďáček. Byla jsem přesvědčená, že bych řev motoru slyšela i přes bušící déšť. Ale když jsem se šla kouknout za záclonu – znovu – najednou tam stál. Netěšila jsem se na pátek, a bylo to ještě horší, než jsem čekala. Samozřejmě jsem si vyslechla narážky na své omdlívání. Zdálo se, že obzvlášť Jessica má z té historky obrovskou legraci. Naštěstí Mike udržel pusu zavřenou, takže to vypadalo, že o Edwardově zásahu nikdo neví. Ale Jessica měla spoustu otázek, které se týkaly včerejšího oběda. „Tak co chtěl Edward Cullen včera?“ zeptala se mě při trigonometrii. „Nevím,“ odpověděla jsem po pravdě. „Vlastně se vůbec nedostal k podstatě věci.“ „Vypadalas trochu rozzlobená,“ nadhodila. „Vážně?“ Udržela jsem lhostejný výraz. „Víš, nikdy předtím jsem ho neviděla sedět s někým jiným než s členy jeho rodiny. To bylo divný.“ „Divný,“ souhlasila jsem. Zdála se otrávená; prohrábla si netrpělivě temné kadeře – asi doufala, že uslyší něco, z čeho bude dobrá historka, kterou by mohla vykládat dál. Nejhorší na pátku bylo to, že i když jsem věděla, že tam nebude, pořád jsem doufala. Když jsem vstoupila do jídelny s Jessikou a Mikem, nemohla jsem se ubránit, abych se nepodívala k jeho stolu, kde seděli Rosalie, Alice a Jasper a povídali si, hlavy blízko u sebe. A nemohla jsem zastavit smutek, který mě zaplavoval, když jsem si uvědomila, že nevím, jak dlouho budu muset čekat, než ho zase uvidím. U mého obvyklého stolu byl každý samé plány na příští den. Mike celý ožil, vkládal velikánskou důvěru v místního meteorologa, který na zítřek sliboval slunce. Dokud ho neuvidím, neuvěřím. Ale dnes bylo tepleji – téměř šestnáct stupňů. Možná, že ten výlet nebude tak úplně na pendrek. Během oběda jsem zachytila pár nepřátelských pohledů od Lauren, kterým jsem porozuměla, až když jsme všichni společně vycházeli z jídelny. Šla jsem těsně za ní, byla jsem jenom krok od jejích hladkých, stříbrně blonďatých vlasů, a ona o tom neměla ponětí. „…nechápu, proč Bella,“ – vyslovila mé jméno s opovržením – „odteďka nesedá s Cullenovými,“ šeptala Mikovi. Nikdy jsem si nevšimla, jaký má nepříjemný nosový hlas, a byla jsem překvapená záští, která z něj čišela. Neznaly jsme se nijak dobře, rozhodně ne dost na to, aby mě neměla ráda – tak jsem si to aspoň myslela. „Je to moje kamarádka; sedá s námi,“ zašeptal Mike loajálně, ale také trochu majetnicky. Zastavila jsem, aby mě přešly Jess s Angelou. Už jsem nechtěla nic slyšet. * * * Doma u večeře Charlie neskrýval nadšení nad mým sobotním výletem do La Push. Myslím, že se cítil provinile, že mě nechává o víkendech samotnou doma, ale strávil příliš mnoho let vytvářením svých zvyků, aby je teď porušoval. Samozřejmě znal jména všech spolužáků, kteří pojedou, jejich rodičů a asi i jejich praprarodičů. Zdálo se, že to schvaluje. Přemítala jsem, jestli by schválil i můj plán jet do Seattlu s Edwardem Cullenem. Ne že bych mu o tom chtěla vykládat. „Tati, znáš místo jménem Goat Rocks nebo tak nějak? Myslím, že je to jižně od Mount Rainier,“ zeptala jsem se nedbale. „Jo – proč?“ Pokrčila jsem rameny. „Pár lidí mluvilo o tom, že tam budou tábořit.“ „To není moc vhodné místo na táboření,“ řekl překvapeně. „Je tam moc medvědů. Lidi tam většinou jezdí během lovecké sezóny.“ „Aha,“ zamumlala jsem. „Možná jsem to jméno špatně zachytila.“ Chtěla jsem si pospat, ale probudila mě neobvyklá záře. Otevřela jsem oči a uviděla jsem, jak mými okny proudí jasné žluté světlo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Spěchala jsem se k oknu přesvědčit, a opravdu, bylo to slunce. Stálo na obloze na špatném místě, moc nízko, a nezdálo se tak blízko, jak by mělo být, ale rozhodně to bylo slunce. Na obzoru se kupily mraky, ale uprostřed bylo vidět velikou modrou skvrnu. Zůstala jsem u okna tak dlouho, jak to šlo, bála jsem se, že když odejdu, ta modrá zase zmizí. Newtonových obchod se sportovním vybavením byl na sever od města. Už jsem si ho všimla, ale nikdy jsem se tam nezastavila – neměla jsem moc potřebu kupovat outdoorové vybavení, protože jsem nikdy nepobývala venku déle, než bylo nezbytně nutné. Na parkovišti jsem poznala Mikův Suburban a Tylerovu Sentru. Jak jsem zastavila vedle jejich aut, viděla jsem před Suburbanem stát skupinku lidí. Byl tam Erik se dvěma dalšími kluky, kteří se mnou chodili do třídy; byla jsem si celkem jistá, že se jmenují Ben a Conner. Byla tam Jess, z jedné strany měla Angelu, z druhé Lauren. Další tři holky stály s nimi, včetně jedné, kterou jsem si pamatovala, protože jsem přes ni upadla v pátek při tělocviku. Ta se na mě ošklivě podívala, jak jsem vystupovala z auta, a zašeptala něco Lauren. Lauren zavrtěla hlavou s vlasy barvy kukuřičného chmýří a pohrdlivě si mě měřila. Takže to bude jeden z těch dní. Alespoň Mike měl radost, že mě vidí. „Tys přijela!“ zavolal potěšeně. „A já jsem říkal, že dneska bude sluníčko, že jo?“ „Slíbila jsem ti, že pojedu,“ připomněla jsem mu. „Už čekáme jenom na Leea a Samanthu… pokud jsi ještě někoho nepozvala,“ dodal Mike. „Ne,“ lhala jsem s lehkým srdcem a doufala, že mě při lži nenachytá. Ale také jsem si přála, aby se stal zázrak a Edward se objevil. Mike vypadal spokojeně. „Pojedeš se mnou v autě? Je to tamhleto, nebo můžeš jet v minivanu Leeovy mámy.“ „Jasně.“ Blaženě se usmál. Bylo tak snadné udělat Mikovi radost. „Můžeš sedět vepředu vedle mě,“ slíbil mi. Nebylo jednoduché udělat radost Mikovi a současně i Jessice. Viděla jsem, jak na nás Jessica upřeně kouká. Počty ovšem pracovaly v můj prospěch. Lee přivedl dva lidi navíc, a najednou bylo potřeba každé místo. Podařilo se mi vměstnat Jess mezi Mika a sebe na přední sedadlo Suburbanu. Mike taky mohl projevit víc taktu, ale Jessica se zdála celkem usmířená. Do La Push to bylo z Forks jenom pětadvacet kilometrů, silnici většinu cesty lemovaly úžasné hustě zelené lesy a pod ní se klikatila široká Quillayute River. Byla jsem ráda, že mám místo u okna. Stáhli jsme zase okýnka – Suburban působil trochu klaustrofobicky, když v něm sedělo devět lidí – a já jsem se snažila absorbovat co nejvíce slunečního světla. Během svých letních pobytů ve Forks s Charliem jsem byla na plážích kolem La Push mnohokrát, takže míli dlouhý půlměsíc First Beach jsem dobře znala. Pořád mi však připadal úchvatný. Voda byla i ve slunečním světle tmavě šedá, vlny s bílými hřebínky se vzdouvaly k šedému skalnatému pobřeží. Z ocelových vln přístavu se zvedaly ostrovy se strmými útesy po stranách, dosahujícími k hrbolatým vrcholkům, korunovány strohými, do nebe se tyčícími borovicemi. Pláž měla jenom tenký pruh skutečného písku na okraji vody, dál už byly jenom miliony širokých hladkých kamenů, které z dálky vypadaly uniformně šedé, ale zblízka měly všechny odstíny, jaké kámen může mít: cihlovou, mořskou zeleň, levandulovou, modrošedou, matně zlatou. Čára přílivu byla pokryta velkými kusy naplaveného dříví, vyběleného ve slaných vlnách, že vypadalo jako kosti, některé bylo nahromaděné na okraji lesa, některé leželo osaměle, jenom z dosahu vln. Od vln přicházel čerstvý vítr, studený a slaný. Na vlnách se kolébali pelikáni a rackové a nad nimi kroužil osamělý orel. Po nebi se stále honily mraky, hrozilo, že každou chvíli provedou invazi, ale slunce prozatím statečně svítilo ve své aureole modrého nebe. Vydali jsme se dolů k pláži, Mike nás vedl ke kruhu z naplavených klád, které se zjevně používaly při sešlostech, jako byla ta naše. Bylo tam i ohniště plné černého popela. Erik a ten kluk, který se myslím jmenoval Ben, sbírali ulámané větve naplaveného dříví ze sušších hromad kolem okraje lesa a brzy měli na starém popelu postavenou hranici v podobě tee-pee. „Už jsi někdy viděla táborák z naplaveného dříví?“ zeptal se mě Mike. Seděla jsem na jedné lavičce barvy kosti; ostatní holky se shromáždily po obou mých stranách a vzrušeně si povídaly. Mike klečel vedle ohně a zapaloval jeden menší klacík cigaretovým zapalovačem. „Ne,“ odpověděla jsem, když opatrně umísťoval hořící větvičku do pagody. „Tak to se ti bude líbit – sleduj ty barvy.“ Zapálil další malou větvičku a položil ji podél té první. Plameny začaly suché dřevo rychle olizovat. „Je to modré,“ řekla jsem překvapeně. „To dělá ta sůl. Hezké, ne?“ Zapálil další kousek, položil ho tam, kde oheň ještě nechytil, a pak si přišel sednout vedle mě. Naštěstí Jess byla z jeho druhé strany. Otočila se k němu a nárokovala si jeho pozornost. Sledovala jsem zvláštní modré a zelené plameny praskající k nebi. Po půl hodině povídání se pár kluků chtělo projít k blízkým přílivovým jezírkům. Bylo to dilema. Na jednu stranu jsem měla přílivová jezírka moc ráda. Fascinovala mě už jako dítě; byla to jediné, na co jsem se těšila, když jsem měla jet do Forks. Na druhou stranu, taky jsem do nich hodně padala. Na tom nic není, když je vám sedm a máte s sebou tátu. Připomnělo mi to Edwardovu žádost – abych nespadla do oceánu. Lauren byla ta, která za mě rozhodla. Ona se nechtěla projít, rozhodně na to neměla vhodné boty. Většina ostatních holek kromě Angely a Jessiky se rozhodly zůstat taky na pláži. Čekala jsem, dokud se Tyler s Erikem nenabídli, že s nimi zůstanou, a pak jsem tiše vstala, abych se přidala k těm, co šli na procházku. Mike mi věnoval široký úsměv, když viděl, že jdu. Procházka nebyla moc dlouhá, akorát se mi nelíbilo, že jsem v lese ztratila nebe. Do zeleného světla lesa se smích adolescentů jaksi nehodil, les byl příliš temný a zlověstný, aby byl v harmonii s veselým žertováním. Musela jsem se při každém kroku velice pečlivě dívat, kam šlapu, abych se vyhnula kořenům dole a větvím nad sebou, a brzy jsem byla pozadu. Nakonec jsem se prodrala smaragdovým okrajem lesa a znovu jsem se ocitla na skalnatém pobřeží. Byl odliv a přílivová říčka tekla kolem nás svou cestou do moře. Podél jejích oblázkovitých břehů byla mělká jezírka, která nikdy úplně nevysychala, a kde se to hemžilo životem. Byla jsem velmi opatrná, abych se nenakláněla příliš daleko nad malé oceánové rybníčky. Ostatní se nebáli, skákali přes kameny, nakláněli se riskantně přes okraje. Našla jsem si velmi stabilně vypadající kámen na kraji jednoho z největších jezírek a posadila se tam velmi opatrně, očarovaná přírodním akváriem pod sebou. Pugéty zářivých sasanek se neustále vlnily v neviditelném proudu, převracely škeble rozehnané po krajích, schovávajíce tak kraby zalezlé uvnitř, hvězdice nehybně držely přichycené ke kamenům a k sobě navzájem a v jasně zelených mořských řasách se zavlnil jeden malý černý úhoř s bílými rychle se pohybujícími pruhy, který tam čekal, až se moře vrátí. Byla jsem tím naprosto uchvácená, až na jednu malou část mé mysli, která přemítala, co asi teď dělá Edward, a snažila si představit, co by říkal, kdyby tu byl se mnou. Nakonec kluci dostali hlad, a tak jsem celá ztuhlá vstala a vydala se za nimi zpátky. Tentokrát jsem se snažila lépe s nimi držet krok přes les, takže jsem přirozeně párkrát upadla. Udělala jsem si na dlaních pár mělkých škrábanců, na kolenou džínů jsem měla zelené skvrny, ale mohlo to být horší. Když jsme se dostali zpátky na First Beach, viděli jsme, že skupina, kterou jsme opustili, se mezitím rozrostla. Jak jsme se přiblížili, viděli jsme lesklé rovné černé vlasy a měděnou kůži nově příchozích, teenagerů z rezervace, kteří se přišli skamarádit. Už se rozdávalo jídlo a kluci spěchali, aby se přihlásili o svůj díl, zatímco nás Erik představoval, jak jsme vstupovali do kruhu z naplaveného dříví. Já s Angelou jsme přišly poslední a jak Erik vyslovil naše jména, všimla jsem si, jak na mě jeden mladší kluk sedící na kamenech vedle ohně se zájmem pohlédl. Posadila jsem se vedle Angely a Mike nám přinesl sendviče a podnos se sodovkami, abychom si vybraly, zatímco ten kluk, který vypadal z hostů nejstarší, ze sebe vysypal jména sedmi dalších, kteří byli s ním. Pochytila jsem akorát to, že jedna z holek se taky jmenuje Jessica a ten kluk, který si mě všiml, byl Jacob. Bylo příjemné sedět vedle Angely; byla to klidná povaha – necítila potřebu vyplnit každé ticho hovorem. Nechala mě volně přemýšlet a nevyrušovala, zatímco jsme jedly. A já jsem myslela na to, jak mi připadá, že čas ve Forks plyne nesouvisle, někdy události kolem mě míjejí rozmazaně a jen některé výjevy vystupují jasněji než ostatní. A jindy jsou chvíle, kdy je každá vteřina důležitá a vryje se mi hluboko do mysli. Věděla jsem přesně, co ten rozdíl způsobuje, a to mě znepokojovalo. Během oběda začaly mraky postupovat, zatahovaly se přes modrou oblohu, přes tu chvíli přeletěly přes slunce, vrhaly na pláž dlouhé stíny a očerňovaly vlny. Jakmile jsme dojedli, začali se spolužáci po dvojicích a trojicích loudat pryč. Někteří sešli dolů ke břehu a snažili se házet žabky přes zčeřenou hladinu. Ostatní dávali dohromady druhou expedici k přílivovým jezírkům. Mike – a za ním Jessica jako stín – si to namířili k jedinému obchodu ve vesnici. Někteří z místních šli s nimi; ostatní se přidali k procházce. Když se všichni rozptýlili, seděla jsem na kládě sama, jen s Lauren a Tylerem, kteří se zabývali discmanem, který někoho napadlo přinést, a třemi teenagery z rezervace rozsazenými kolem, včetně kluka jménem Jacob a toho nejstaršího, který vystupoval jako mluvčí. Pár minut poté, co Angela odešla se skupinou na procházku, se přiloudal Jacob a sedl si vedle mě. Vypadal na čtrnáct, možná na patnáct, a měl dlouhé, zářivě černé vlasy, stažené vzadu na krku gumičkou. Měl krásnou hedvábnou pleť rudohnědé barvy; jeho oči byly tmavé, posazené hluboko nad vystouplými lícními kostmi. Bradu měl pořád ještě dětsky zakulacenou. Dohromady to byl velmi hezký obličej. Ovšem ten dobrý dojem, který na mě udělal jeho pěkný vzhled, pokazila první slova, která vypustil z pusy. „Ty jsi Isabella Swanová, viď?“ Bylo to zase jako první den ve škole. „Bella,“ povzdechla jsem si. „Já jsem Jacob Black,“ napřáhl ke mně ruku v přátelském gestu. „Koupila sis od mého táty náklaďák.“ „Aha,“ řekla jsem s úlevou a potřásla mu štíhlou rukou. „Ty jsi Billyho syn. Asi bych si tě měla pamatovat.“ „Nejsem z rodiny nejmladší – budeš si pamatovat moje starší sestry.“ „Ráchel a Rebeka,“ vzpomněla jsem si najednou. Charlie a Billy nás během mých návštěv nechávali často spolu, abychom se zabavily, zatímco oni budou rybařit. Byly jsme všechny příliš nesmělé, abychom se nějak hluboce skamarádily. Samozřejmě, když mi bylo jedenáct, nadělala jsem dost scén, abych výletům za rybařením učinila přítrž. „Jsou tady?“ obhlížela jsem holky na kraji oceánu a přemítala jsem, jestli bych je teď poznala. „Ne,“ zavrtěl Jacob hlavou, „Ráchel dostala stipendium na Washingtonské státní a Rebeka si vzala jednoho surfaře se Samoy – žije teď na Havaji.“ „Vdala se. Páni.“ Byla jsem ohromená. Dvojčata byla jenom o rok a kousek starší než já. „Tak jak se ti líbí náklaďák?“ zeptal se. „Miluju ho, jezdí skvěle.“ „Jo, ale je vážně pomalý,“ zasmál se. „Tolik se mi ulevilo, když ho Charlie koupil. Táta by mi nedovolil postavit další auto, když jsme měli přímo doma jedno ještě slušné.“ „Není tak pomalý,“ namítla jsem. „Zkusila jsi jet přes devadesát?“ „Ne,“ připustila jsem. „Dobře. Ani to nezkoušej.“ Zakřenil se. Nemohla jsem si pomoct a úsměv jsem mu oplatila. „Vede si skvěle při kolizi,“ uvedla jsem na obranu svého náklaďáčku. „Myslím, že tu starou obludu nezdolá ani tank,“ souhlasil a znovu se zasmál. „Takže ty stavíš auta?“ zeptala jsem se, protože to na mě udělalo dojem. „Když mám volný čas a součástky. Nevěděla bys náhodou, kde bych mohl kápnout na hlavní válec z Volkswagenu Rabbit, rok 1986?“ dodal žertovně. Měl příjemný, nakřáplý hlas. „Promiň,“ zasmála jsem se, „poslední dobou jsem žádný neviděla, ale kvůli tobě budu mít oči otevřené.“ Jako kdybych věděla, co to je. Velmi dobře se s ním povídalo. Blýsknul se zářivým úsměvem, díval se na mě uznale způsobem, který jsem se učila rozpoznávat. Nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml. „Ty znáš Bellu, Jacobe?“ zeptala se Lauren – tónem, který mi připadal nevychovaný a drzý – z druhé strany ohně. „My se známe tak nějak odjakživa,“ zasmál se a věnoval mi další úsměv. „To je hezké.“ Rozhodně to neznělo upřímně, a její bledé, bezvýrazné oči se přimhouřily. „Bello,“ zavolala znovu a pozorně se mi dívala do obličeje, „právě jsem říkala Tylerovi, že je to škoda, že s námi nemohl dnes jet nikdo z Cullenových. To nikoho nenapadlo je pozvat?“ Její starostlivý výraz byl nepřesvědčivý. „Myslíš rodinu doktora Carlislea Cullena?“ zeptal se ten vysoký starší kluk dřív, než jsem mohla odpovědět, k Laurenině velké zlosti. Byl to opravdu spíš muž než chlapec, a jeho hlas byl velmi hluboký. „Ano, ty je znáš?“ zeptala se blahosklonně a pootočila se k němu. „Cullenovi sem nechodí,“ řekl tónem, který to téma uzavíral, a ignoroval tak její otázku. Tyler, který se snažil získat zpátky její pozornost, se zeptal na její názor na cédéčko, které držel. To ji rozptýlilo. Zírala jsem na toho kluka s hlubokým hlasem, poněkud zaražená, ale on se díval stranou k tmavému lesu za námi. Říkal, že Cullenovi sem nechodí, ale jeho tón napovídal něco víc – že to nemají dovoleno; mají vstup zakázán. Jeho chování ve mně zanechalo divný dojem, a tak jsem se snažila ho ignorovat, ale bez úspěchu. „Tak co, už tě Forks dohání k šílenství?“ přerušil Jacob moji meditaci. „Ach, řekla bych, že je to slabé slovo,“ ušklíbla jsem se. Chápavě se zakřenil. Pořád jsem se zaobírala tou krátkou poznámkou o Cullenových a najednou mě něco napadlo. Byl to hloupý plán, ale neměla jsem žádný lepší nápad. Doufala jsem, že mladý Jacob je ještě nezkušený, pokud jde o holky, takže neprokoukne moje jistě žalostné pokusy o flirtování. „Nechceš se se mnou projít po pláži?“ zeptala jsem se a snažila se napodobit způsob, jakým se Edward díval zpod svých řas. Nemohlo to mít ani zdaleka podobný efekt, to jsem si byla jistá, ale Jacob vyskočil dost ochotně. Jak jsme šli k severu podél pestrobarevných kamenů k vlnolamu z naplaveného dříví, mraky konečně semkly řady přes oblohu, takže moře ztmavlo a teplota poklesla. Strčila jsem si ruce hluboko do kapes bundy. „Takže tobě je kolik, šestnáct?“ zeptala jsem se a snažila se nevypadat jako idiot, když jsem mrkala řasami, jak jsem to viděla u holek v televizi. „Zrovna mi bylo patnáct,“ přiznal se, ale bylo vidět, že mu to zalichotilo. „Vážně?“ Předstírala jsem překvapení. „Myslela bych si, že jsi starší.“ „Jsem na svůj věk vysoký,“ vysvětloval. „Jezdíváš hodně do Forks?“ zeptala jsem se koketně, jako kdybych doufala, že řekne ano. Mně samotné to znělo pitomě. Bála jsem se, že se na mě znechuceně obrátí a obviní mě, že si z něj utahuju, ale pořád vypadal polichoceně. „Ani moc ne,“ připustil zamračeně. „Ale až budu mít hotové auto, budu moct jezdit, kolikrát budu chtít – teda až si udělám řidičák,“ dodal. „Kdo byl ten druhý kluk, s kterým mluvila Lauren? Vypadal trochu starý na to, aby chodil s námi.“ Naschvál jsem se přiřadila k mladším ve snaze dát najevo, že dávám přednost Jacobovi. „To je Sam – je mu devatenáct,“ informoval mě. „A co to povídal o doktorově rodině?“ zeptala jsem se nevinně. „O Cullenových? No, oni do rezervace nemají jezdit.“ Uhnul pohledem, zadíval se do dálky k James Island a potvrdil tak, co jsem si myslela, že jsem v Samově hlase slyšela. „Proč ne?“ Pohlédl zpátky na mě a kousal si ret. „Ouha. Já o tom nemám nikde vykládat.“ „No, ale já to nikomu nepovím, jsem jenom zvědavá,“ pokusila jsem se o okouzlující úsměv a přemítala, jestli moc netlačím na pilu. On mi ovšem úsměv oplatil a opravdu se tvářil okouzleně. Pak zvedl jedno obočí a jeho hlas byl ještě chraplavější než předtím. „Máš ráda strašidelné historky?“ zeptal se zlověstně. „Miluju je,“ horovala jsem a snažila se propalovat ho očima. Jacob došel k blízkému naplavenému stromu, kterému trčely do vzduchu kořeny jako ochablé nohy velkého bledého pavouka. Zlehka se opřel o jeden ze zkroucených kořenů, zatímco já jsem si sedla vedle něj na kmen. Díval se dolů na kameny, v koutcích jeho širokých rtů si pohrával úsměv. Viděla jsem, že se snaží dobře to podat. Soustředila jsem se na to, aby mi ten živý zájem, který jsem cítila, byl vidět na očích. „Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme – myslím my Quileuté?“ začal. „Vlastně ne,“ přiznala jsem. „No, existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa – staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou.“ Usmál se, aby mi ukázal, jak málo těm historkám věří. „Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků – a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet. A pak jsou historky o studených,“ hlas mu klesl trochu níž. „Studených?“ zeptala jsem se a tentokrát jsem svůj zájem nepředstírala. „Ano. Existují historky o studených stejně staré jako legendy o vlcích, ale některé jsou mnohem mladší. Podle legendy můj vlastní pradědeček některé ze studených znal. On to byl, kdo s nimi uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území.“ Zvedl oči v sloup. „Tvůj pradědeček?“ povzbuzovala jsem ho. „Byl starší kmene, jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlka – no, vlastně ne vlka, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci.“ „Vlkodlaci mají nepřátele?“ „Jenom jednoho.“ Upřeně jsem se na něj koukala a doufala, že skryju svoji netrpělivost za obdiv. „Takže chápeš,“ pokračoval Jacob, „studení jsou tradičně naši nepřátelé. Ale tahle tlupa, která přišla na naše území v dobách mého pradědečka, byla jiná. Nelovili stejným způsobem jako ostatní jejich druhu – nepředstavovali pro kmen nebezpečí. Takže s nimi můj pradědeček uzavřel příměří. Když slíbí, že se budou držet z dosahu našich pozemků, nepředáme je bledým tvářím.“ Zamrkal na mě. „Když nebyli nebezpeční, tak proč…?“ Snažila jsem se to pochopit, snažila jsem se, aby neviděl, jak beru jeho strašidelný příběh vážně. „Pro člověka je vždycky riziko pohybovat se v dosahu studených, i když jsou civilizovaní, jako byl tenhle klan. Nikdy nevíš, kdy nad nimi hlad zvítězí a oni se neovládnou.“ Naschvál zdůraznil hrozbu ve svém tónu. „Jak to myslíš, civilizovaní?“ „Tvrdili, že neloví lidi. Prý byli místo toho nějak schopní lovit zvířata.“ Snažila jsem se udržet svůj hlas nevzrušený. „A jak do toho zapadají Cullenovi? Jsou jako ti studení, které znal tvůj pradědeček?“ „Ne,“ dramaticky se odmlčel. „Jsou to ti samí.“ Musel si myslet, že výraz na mé tváři je strach vyvolaný jeho historkou. Usmál se potěšeně a pokračoval. „Je jich teď víc, nová žena a nový muž, ale zbytek jsou ti samí. V dobách mého pradědečka už znali jejich vůdce, Carlislea. On už tu byl a zase odešel dokonce ještě předtím, než přišli tvoji lidé.“ Potlačoval úsměv. „A co tedy jsou?“ zeptala jsem se nakonec. „Co jsou ti studení zač?“ Temně se usmál. „Pijí krev,“ odpověděl mrazivým hlasem. „Tvoji lidé jim říkají upíři.“ Po jeho odpovědi jsem zírala do divokého vlnobití a nebyla jsem si jistá, co můj obličej prozrazuje. „Máš husí kůži,“ zasmál se potěšeně. „Jsi dobrý vypravěč,“ zalichotila jsem mu a pořád jsem zírala do vln. „Pěkně bláznivé, nemyslíš? Není divu, že táta nechce, abychom o tom s někým mluvili.“ Ještě jsem nedovedla natolik ovládnout svůj výraz, abych se na něj dokázala podívat. „Neboj, já to na tebe nepovím.“ „Asi jsem právě porušil úmluvu,“ zasmál se. „Já si to vezmu do hrobu,“ slíbila jsem mu a pak jsem se zachvěla. „Ale vážně, Charliemu nic neříkej. Dost se rozzlobil, když slyšel, že někteří z nás nechodí do nemocnice od té doby, co tam doktor Cullen začal pracovat.“ „Neřeknu, samozřejmě.“ „Tak co, myslíš, že jsme parta pověrčivých domorodců, nebo co?“ zeptal se uličnickým tónem, ale se stopou obav. Pořád jsem se dívala na oceán. Pak jsem se otočila a usmála se na něj co nejnormálněji jsem dokázala. „Ne. Ale myslím, že umíš moc dobře vyprávět strašidelné historky. Pořád mám husí kůži, vidíš?“ zvedla jsem ruku. „Týjo.“ Usmál se. A pak nás zvuk plážových kamenů ťukajících o sebe upozornil, že se někdo blíží. Zvedli jsme hlavu současně a spatřili jsme Mika a Jessiku asi padesát metrů od nás, jak jdou k nám. „Tady jsi, Bello,“ zavolal Mike s úlevou a mával rukou nad hlavou. „To je tvůj kluk?“ zeptal se Jacob, který si všiml žárlivého podtónu v Mikově hlasu. Byla jsem překvapená, že je to tak znát. „Ne, to tedy není,“ zašeptala jsem. Byla jsem Jacobovi nesmírně vděčná a byla jsem ochotná udělat mu co největší radost. Z opatrnosti jsem se otočila a zamrkala na něj, aby to Mike neviděl. Usmál se, naplněný pýchou, kterou vyvolalo mé neobratné flirtování. „Takže až si udělám řidičák…“ začal. „Musíš se na mě přijet do Forks podívat. Můžeme si někam zajít.“ Cítila jsem se provinile, když jsem to říkala, protože jsem věděla, že jsem ho využila. Ale Jacob se mi opravdu líbil. Mohli bychom být snadno přáteli. Mike došel až k nám, Jessica se za ním táhla jako ocásek. Viděla jsem, jak si pohledem změřil Jacoba; jeho zjevné mládí ho uspokojilo. „Kde jste byli?“ zeptal se, ačkoliv měl odpověď přímo před sebou. „Jacob mi vyprávěl nějaké místní historky,“ prozradila jsem. „Bylo to vážně zajímavé.“ Vřele jsem se na Jacoba usmála a on mi úsměv oplatil. „No,“ odmlčel se Mike a bedlivě hodnotil situaci, jak se má dívat na naše kamarádění. „My už balíme – vypadá to, že bude brzy pršet.“ Všichni jsme se podívali na zamračené nebe. Rozhodně to vypadalo na déšť. „Dobře.“ Vyskočila jsem. „Už jdu.“ „Bylo hezké tě zase vidět,“ řekl Jacob a já jsem pochopila, že se snaží Mika trochu poškádlit. „Vážně bylo. Až příště pojede Charlie na návštěvu za Billym, pojedu s ním,“ slíbila jsem. Po tváři se mu roztáhl úsměv. „To bude bezva.“ „A díky,“ dodala jsem upřímně. Natáhla jsem si kapuci, zatímco jsme se trmáceli přes kameny k parkovišti. Spadlo pár kapek a tam, kde přistály, zůstaly na kamenech černé skvrnky. Když jsme došli k Suburbanu, ostatní už nakládali všechno zpátky do aut. Schoulila jsem se na zadní sedadlo vedle Angely a Tylera a oznámila, že už jsem seděla vepředu cestou sem. Angela jenom koukala z okna na eskalující bouřku a Lauren se vrtěla na prostředním sedadle, aby zaujala Tylerovu pozornost, takže jsem si mohla prostě položil hlavu na sedadlo a zavřít oči. Vehementně jsem se snažila nemyslet. 7. NOČNÍ MŮRA Řekla jsem Charliemu, že musím dělat spoustu úkolů a že nechci nic k jídlu. Zrovna dávali basketbalový zápas, který ho velmi zajímal, ačkoliv já jsem samozřejmě neměla ponětí, co je na něm tak zvláštního, takže si na mém obličeji nebo tónu nevšiml ničeho neobvyklého. Jakmile jsem byla ve svém pokoji, zamkla jsem dveře. Prohrabala jsem psací stůl, až jsem našla svoje stará sluchátka, a zapojila je do malého discmana. Vybrala jsem si cédéčko, které jsem dostala od Phila k Vánocům. Byla to jedna z jeho oblíbených kapel, ale na můj vkus tam bylo trochu moc basů a vřeštění. Zasunula jsem ho dovnitř a lehla si na postel. Nasadila jsem si sluchátka, zmáčkla tlačítko a vytáhla hlasitost na maximum, až mě bolely uši. Zavřela jsem oči, ale světlo se mi pořád vkrádalo pod víčka, takže jsem si přes horní půlku obličeje přetáhla ještě polštář. Soustředila jsem se velmi pečlivě na hudbu, snažila se porozumět textu, abych rozpletla komplikované přechody bicích. A když jsem cédéčko poslouchala potřetí, už jsem uměla alespoň všechna slova refrénů. S překvapením jsem zjistila, že se mi ta kapela konec konců opravdu líbí, jakmile jsem si zvykla na ten vřeštivý zvuk. Budu muset Philovi zase poděkovat. A fungovalo to. Otřásající rány mi znemožnily myslet – což byl jediný účel celého toho počínání. Poslouchala jsem to cédéčko znovu a znovu, až jsem si mohla zpívat se všemi písničkami, a nakonec jsem usnula. Otevřela jsem oči do povědomého místa. Někde v koutku mysli jsem věděla, že se mi to zdá. Poznala jsem zelené světlo lesa. Někde poblíž jsem slyšela vlny rozbíjející se o skály. A věděla jsem, že když najdu oceán, uvidím slunce. Snažila jsem se jít po zvuku, ale byl tam Jacob Black, tahal mě za ruku, vlekl mě zpátky do nejčernější části lesa. „Jacobe? Co se děje?“ ptala jsem se. Tvářil se vyděšeně a celou svou silou mi trhal za ruku, aby zmohl můj odpor; já jsem do té tmy nechtěla jít. „Utíkej, Bello, musíš utíkat!“ zašeptal vyděšeně. „Tudy, Bello!“ poznala jsem Mikův hlas, který zavolal z hloubi temného lesa, ale neviděla jsem ho. „Proč?“ ptala jsem se a pořád jsem se snažila Jacobovi vykroutit, zoufalá, že se nemůžu dostat na slunce. Ale v tu chvíli Jacob mou ruku pustil a vykřikl, najednou se roztřásl a padl na temnou lesní zem. Kroutil se na zemi a já jsem se s hrůzou dívala. „Jacobe!“ vykřikla jsem. Ale on už tam nebyl. Na jeho místě stál velký rudohnědý vlk s černýma očima. Ten vlk se na mě nedíval, ukazoval k pobřeží, chlupy na zádech se mu ježily a zpoza odhalených tesáků vycházelo tiché vytí. „Bello, utíkej!“ zakřičel za mnou znovu Mike. Ale já jsem se neotočila. Dívala jsem se na světlo, které ke mně přicházelo z pláže. A pak ze stromů vystoupil Edward, jeho kůže slabě zářila, jeho oči byly černé a nebezpečné. Zvedl jednu ruku a pokynul mi, abych přišla k němu. Vlk u mých nohou zavyl. Udělala jsem krok vpřed, k Edwardovi. On se usmál, a jeho zuby byly ostré, špičaté. „Důvěřuj mi,“ zavrčel. Udělala jsem další krok. Vlk se vrhl mezi mne a upíra, tesáky mu mířil na krční tepnu. „Ne!“ vykřikla jsem a vymrštila se na posteli. Tím náhlým pohybem sluchátka strhla discman z nočního stolku a ten s třesknutím spadl na podlahu. V pokoji bylo pořád ještě rozsvíceno a já jsem seděla na posteli oblečená a v botách. Celá dezorientovaná jsem se podívala na budík na prádelníku. Bylo půl šesté ráno. Zasténala jsem, padla zpátky na postel a převrátila se na obličej, skopla boty. Ale bylo mi tak nepohodlně, že jsem nemohla znovu usnout. Zase jsem se převalila, rozepnula si džíny a ztěžka je stahovala, jak jsem se snažila zůstat v horizontální poloze. Uvědomila jsem si, že mám vlasy pořád stažené do copu, hřebínek mě nepříjemně tlačil na temeni. Otočila jsem se na bok, vytáhla gumičku a rychle jsem si prohrábla pletenec prsty. Znovu jsem si přetáhla polštář přes oči. Samozřejmě to k ničemu nebylo. Moje podvědomí vylovilo přesně ty obrazy, kterým jsem se tak zoufale snažila vyhnout. Budu jim teď muset znovu čelit. Posadila jsem se a hlava se mi chviličku točila, jak jsem ji měla překrvenou. Napřed to nejdůležitější, pomyslela jsem si, šťastná, že to můžu odložit na co nejpozději. Popadla jsem toaletní tašku. Sprcha ovšem netrvala zdaleka tak dlouho, jak jsem doufala. A i když jsem si dala načas s fénováním vlasů, brzy jsem neměla v koupelně co na práci. Zabalená do ručníku jsem se vrátila zpátky do svého pokoje. Nedokázala jsem říct, jestli Charlie pořád spí, nebo jestli už odjel. Šla jsem se podívat z okna, a policejní auto bylo pryč. Zase rybaří. Pomalu jsem se oblékla do nejpohodlnější teplákové soupravy a pak jsem si ustlala postel – to jsem nikdy nedělala. Už jsem to nemohla odkládat. Šla jsem k psacímu stolu a zapnula svůj starý počítač. Strašně nerada jsem tady používala internet. Můj modem byl tragicky zastaralý, e-mailová schránka nedostatečná; jenom připojování trvalo tak dlouho, že jsem se rozhodla dát si zatím misku cereálií, než se dočkám. Jedla jsem pomalu, každé sousto jsem pečlivě kousala. Když jsem dojedla, umyla jsem misku a lžíci, utřela je a uložila na místo. Nohy mi zakopávaly, když jsem šla nahoru. Napřed jsem šla k discmanu, zvedla ho z podlahy a položila přesně doprostřed stolu. Vytáhla jsem sluchátka a vrátila je do zásuvky psacího stolu. Pak jsem pustila znovu to samé cédéčko, ale ztlumila jsem zvuk, aby tvořilo jenom zvukovou kulisu. S dalším povzdechnutím jsem zapnula počítač. Samozřejmě, přes celou obrazovku na mě vyskákaly reklamy. Posadila jsem se na tvrdou skládací židli a začala zavírat všechna malá okýnka. Nakonec jsem se přece jen dostala ke svému oblíbenému vyhledávači. Odstřelila jsem pár dalších reklam a napsala jediné slovo. Upír. Trvalo to samozřejmě děsivě dlouho. Když se objevily výsledky, měla jsem se čím probírat – bylo tam všechno od filmů přes společenské hry a undergroundový metal až k obskurním kosmetickým společnostem. Pak jsem našla slibnou stránku – Upíři od A do Z. Netrpělivě jsem čekala, až se načte, a rychlým klikáním jsem zavírala každou reklamu, která se objevila na obrazovce. Nakonec byla obrazovka volná – obyčejné bílé pozadí s černým, akademicky vypadajícím textem. Na domovské stránce mě přivítaly dvě citace: V rozlehlém stinném světě duchů a démonů není žádná postava tak strašlivá, žádná postava tak obávaná a opovrhovaná, a přesto nadaná tak hrůzyplnou podmanivostí jako upír, který sám není ani duch, ani démon, ale sdílí temné povahové rysy a vlastní tajemné a strašlivé schopnosti obou. – Reverend Montague Summers. Jestli jsou nějaké dobře doložené záznamy, jsou to záznamy o upírech. Nic nechybí: oficiální zprávy, přísežná prohlášení vážených lidí, lékařů, kněží, učitelů, kompletní soudní důkazy. A přes to všechno, kdo věří v upíry? – Rousseau. Zbytek stránky byl abecední výčet veškerých mýtů o upírech, které se udržují různě po světě. První, na kterého jsem klikla, Danag, byl filipínský upír, který údajně před dávnými časy začal na ostrovech pěstovat kolokázii. Podle pověsti Danag po mnoho let pracoval společně s lidmi, ale jejich partnerství skončilo dne, kdy se jedna žena řízla do prstu. Danag jí vysával ránu a chuť krve se mu tak zalíbila, že z jejího těla vysál krev úplně všechnu. Pročítala jsem pečlivě popisy, hledala jsem něco, co znělo povědomě, natož pak věrohodně. Zdálo se, že většina mýtů o upírech se točila kolem krásných žen jako démonů a dětí jako obětí; také to vypadalo, že si je lidé vymýšleli, aby měli vysvětlení pro vysokou úmrtnost malých dětí a aby poskytly omluvu pro mužskou nevěru. Mnohé příběhy zahrnovaly duchy bez těla a varování před nesprávně provedenými pohřby. Nebylo toho moc, co by se podobalo filmům, které jsem viděla, a jenom opravdu pár upírů, jako hebrejský Estrie a polský Upier, se vůbec obtěžovalo pít krev. Mou pozornost opravdu upoutala jenom tři jména: rumunský Varacolaci, mocná nemrtvá bytost, která se mohla objevovat v podobě krásného člověka s bledou pletí, slovenský Nelapsi, stvoření tak silné a rychlé, že dokázalo během jediné hodiny po půlnoci zmasakrovat celou vesnici, a jedno další, Stregoni benefici. O tomhle posledním tam byla jediná krátká věta. Stregoni benefici: italský upír, o kterém se říká, že je na straně dobra a který je smrtelným nepřítelem všech zlých upírů. Byla to úleva, najít aspoň to jedno malé heslo, jediný mýtus mezi stovkami, který potvrzoval existenci hodných upírů. Ovšem celkem vzato toho bylo málo, co se shodovalo s Jacobovými příběhy nebo s mým vlastním pozorováním. Jak jsem tak pročítala internetové stránky, sestavila jsem si v duchu malý seznam a pečlivě ho porovnávala s každým mýtem. Rychlost, síla, krása, bledá pleť, oči, které měnily barvu; a pak Jacobova kritéria: pijí krev, jsou nepřátelé vlkodlaka, mají studenou kůži a jsou nesmrtelní. Bylo jen pár mýtů, které se shodovaly alespoň v jediném bodě. A pak tu byl další problém, který jsem si pamatovala z těch pár hororů, co jsem viděla, a který byl podepřen dnešním čtením – upíři nemohli vycházet za denního světla, slunce by je spálilo na popel. Celý den spali v rakvích a vycházeli jenom v noci. Rozčileně jsem vypnula počítač, ani jsem nečekala, až se všechno náležitě zavře. Nad mou podrážděností převládaly rozpaky. Bylo to všechno tak hloupé. Seděla jsem ve svém pokoji a hledala informace o upírech. Co se to se mnou děje? Usoudila jsem, že velký podíl viny připadá na vrub města Forks – a ostatně celého prosáklého Olympijského poloostrova. Musela jsem vypadnout z domu, ale nebylo, kam bych chtěla jít, aniž by to znamenalo třídenní cestu autem. Přesto jsem si natáhla holínky, a i když jsem nevěděla, kam mám namířeno, sešla jsem dolů. Vklouzla jsem do pláštěnky, ani jsem se nepodívala, jak je venku, a vykročila ze dveří. Bylo zataženo, ale ještě nepršelo. Nevšímala jsem si auta a pěšky jsem vyrazila na východ, namířila jsem si to přímo přes Charlieho dvůr k všudypřítomnému lesu. Netrvalo dlouho a byla jsem tak hluboko, že mě nebylo vidět ani z domu, ani ze silnice, protože jediné zvuky, které jsem slyšela, bylo čvachtání vlhké země pod nohama a náhlé výkřiky sojek. Šla jsem po úzké pěšině, která tu vedla, protože takové toulání jen tak nazdařbůh bych neriskovala. O nějakém orientačním smyslu se u mě téměř nedalo mluvit; dokázala jsem se ztratit i na přehlednějších místech, než bylo tohle. Pěšina se vinula hloub a hloub do lesa, většinou na východ, pokud jsem to dokázala posoudit. Podél ní rostly smrky, jedle, tisy a javory. Znala jsem jenom nepřesně jména stromů, které mě obklopovaly, a ještě jen díky tomu, že mi je v dětství Charlie ukazoval z okénka policejního auta. Mnohé druhy jsem neznala vůbec a některé jsem nedokázala přesně určit, protože byly silně porostlé cizopasným rostlinstvem. Šla jsem pěšinou, dokud mě postrkoval hněv na sebe samu. Protože pomalu utichal, zpomalila jsem. Z baldachýnu nade mnou skáplo pár kapek, ale nemohla jsem si být jistá, jestli začíná pršet, nebo jestli jsou to jenom loužičky zbylé od včerejška, zadržené v listech vysoko nade mnou, které pomalu odkapávají dolů na zem. Nedávno padlý strom – poznala jsem to podle toho, že ještě nebyl úplně porostlý mechem – se opíral o kmen jednoho ze svých bratrů a vytvářel tak zastřešenou malou lavičku jenom pár bezpečných kroků od mé pěšiny. Překročila jsem kapradiny a opatrně se posadila, napřed jsem se ale ujistila, že mám bundu dobře staženou, abych si nezamokřila oblečení. Hlavu v kapuci jsem si opřela o živý strom. Tohle místo jsem nevybrala dobře. Měla jsem to vědět, ale kam se dalo jít? Les byl temně zelený a až moc připomínal scénu ze sna minulé noci, abych tu mohla klidně posedět. Teď, když už se neozýval zvuk mých čvachtavých kroků, bylo ticho bodavé. Také ptáci mlčeli, kapky padaly se stále větší frekvencí, takže nad námi určitě prší. Teď když jsem seděla, kapradiny mi dosahovaly nad hlavu. Věděla jsem, že kdyby někdo šel po pěšině, necelý metr ode mě, ani by mě neviděl. Tady mezi stromy bylo mnohem snadnější uvěřit těm absurditám, které mě v domě uváděly do rozpaků. V tomto lese se po tisíce let nic nezměnilo, a všechny mýty a legendy ze stovky různých zemí se zdály mnohem pravděpodobnější v této zelené záři než v mé jasně vymezené ložnici. Soustředila jsem se na dvě nejpalčivější otázky, které jsem potřebovala zodpovědět, ale moc se mi do toho nechtělo. Zaprvé jsem musela rozhodnout, jestli je možné, aby to, co Jacob říkal o Cullenových, byla pravda. Moje mysl začala okamžitě mohutně protestovat. Bylo to pošetilé a morbidní, vážně se zaobírat tak směšnými nápady. Ale co tedy? ptala jsem se sama sebe. Neexistovalo žádné rozumné vysvětlení pro to, že jsem ještě naživu. Znovu jsem si v duchu probírala věci, které jsem sama vypozorovala: neskutečnou rychlost a sílu, barvu očí měnící se z černé na zlatou a zase zpátky, nelidskou krásu, bledou, studenou kůži. A bylo toho víc – drobnosti, které člověku docházejí postupně – skutečnost, že asi nikdy nejedí, jejich znepokojivě ladné pohyby. A taky to, jak Edward někdy mluví, s neobvyklými kadencemi a větami, které se hodily spíš do románu z přelomu devatenáctého a dvacátého století, než mezi školní mládež třetího tisíciletí. Ulil se z hodiny toho dne, kdy jsme si určovali krevní skupiny. Neodmítl výlet na pláž, dokud neslyšel, kam jedeme. Zdálo se, že ví, co si každý kolem něj myslí… až na mě. Říkal mi, že je zlý, nebezpečný… Je možné, že Cullenovi jsou upíři? No, něco s nimi je. Před mýma nevěřícíma očima se děje něco, co se nedá rozumně vysvětlit. Ať je to Jacobova teorie o studených nebo moje o superhrdinovi, Edward Cullen není… obyčejný člověk. On je něco víc. Tak tedy – možná. S touto odpovědí se budu muset prozatím spokojit. A pak ta nejdůležitější otázka ze všech. Co budu dělat, jestli je to pravda? Jestli Edward je upír – nechtěla jsem si to slovo ani myslet – co bych měla dělat? Říct o tom někomu jinému naprosto nepřipadalo v úvahu. Sama jsem tomu nedokázala uvěřit; každý, komu bych to řekla, by mě dal poslat do blázince. Zdálo se, že existují jen dvě možnosti. První byla poslechnout jeho radu: být rozumná a co nejvíc se mu vyhýbat. Zrušit naše plány a zase ho začít ignorovat tak dalece, jak jen budu schopná. Ve třídě, kde musíme být spolu, se tvářit, jako by mezi námi existovala neproniknutelně tlustá skleněná zeď. Říct mu, aby mě nechal na pokoji – a tentokrát to myslet vážně. Když jsem zvažovala tuto alternativu, sevřela mě náhlá bolest zoufalství. Moje mysl se bránila a rychle přeskočila k další možnosti. Nemohla jsem se začít chovat jinak. Konec konců, jestli je nějak… nebezpečný, zatím neudělal nic, aby mi ublížil. Vlastně bych díru do Tylerova nárazníku udělala já, kdyby nejednal tak rychle. Tak rychle, přela jsem se sama se sebou, že to mohly být čiré reflexy. Ale jestli má reflex zachraňovat životy, tak jak může být zlý? namítala jsem. Hlava se mi točila v kruzích bez odpovědi. Jestli jsem si něčím byla jistá, tak jednou věcí. Ten hrozivý Edward v mém včerejším snu byl jenom odrazem mého strachu ze slova, které vyslovil Jacob, a ne sám Edward. A když jsem vykřikla hrůzou při vlkodlakově výpadu, nebyl to strach o vlka, který mě přiměl zakřičet „ne“. Byl to strach, že zraněn bude on, a i když na mě volal s vyceněnými řezáky, bála jsem se o něj. A pochopila jsem, že v tom je moje odpověď. Nevěděla jsem, jestli mám skutečně na výběr. Už jsem v tom vězela moc hluboko. Teď, když jsem to pochopila – jestli jsem pochopila správně – už se svým děsivým tajemstvím nic nenadělám. Protože když jsem na něj pomyslela, na jeho hlas, na jeho hypnotizující oči, na magnetickou sílu jeho osobnosti, nic jsem nechtěla víc než být okamžitě s ním. I kdyby… a na to jsem nedokázala myslet. Ne tady, když jsem sama v temnějícím lese. Ne teď, když se kvůli dešti zšeřilo a všude se ozývá pleskání, jako když člověk šlape v mokré trávě. Otřásla jsem se a rychle vstala ze své skrýše, v obavách, že se mi pěšina vinou deště někam ztratila. Ale byla tam, bezpečná a jasně viditelná, vinula se ven z kapajícího zeleného bludiště. Rychle jsem se po ní vydala, kapuci staženou těsně kolem obličeje. Překvapilo mě, když jsem skoro běžela mezi stromy, jak daleko jsem ušla. Začala jsem přemítat, jestli vůbec mám namířeno ven, nebo jestli mě pěšina vede jenom po okraji lesa. Ovšem než se mě mohla zmocnit panika, začala spletenými větvemi prosvítat prázdná místa. A pak jsem slyšela auto přejíždějící kolem po silnici, a byla jsem volná, přede mnou se prostíral Charlieho trávník, dům mi otvíral náruč a sliboval teplo a suché ponožky. Bylo právě poledne, když jsem se dostala zpátky dovnitř. Šla jsem nahoru a převlékla se do džínů a trička, protože už jsem se nechystala ven. Nedalo moc práce soustředit se na domácí úkol, pojednání o Macbethovi, které mělo být hotové na středu. Spokojeně jsem se dala do psaní hrubého konceptu. Tak klidně jsem se necítila od… no, od čtvrtečního odpoledne, abych byla upřímná. Takhle to se mnou ovšem bylo vždycky. Rozhodování pro mě byl bolestný proces, nad kterým jsem se trápila a který jsem oddalovala. Ale jakmile jsem nějaké rozhodnutí učinila, prostě jsem se jím řídila – obvykle s úlevou, že už jsem nějak zvolila. Někdy mi ten pocit úlevy kazila beznaděj, jako třeba když šlo o moje rozhodnutí odjet do Forks. Ale pořád to bylo lepší než se potýkat s jinými možnostmi. Sžít se s tímto novým rozhodnutím bylo směšně jednoduché. Nebezpečně jednoduché. A tak jsem strávila poklidný, produktivní den – úkol jsem dokončila před osmou. Charlie přišel domů s velkým úlovkem a já jsem si v duchu říkala, abych si nezapomněla koupit rybí kuchařku, až budu příští týden v Seattlu. Rozechvění, které mi přejelo po páteři, kdykoliv jsem na ten výlet pomyslela, bylo stejné jako to, které jsem cítila, než jsem se šla projít s Jacobem Blackem. Mělo by to být jiné, myslela jsem si. Měla bych se bát – věděla jsem, že bych měla, ale nedokázala jsem cítit ten správný strach. Té noci se mi nic nezdálo, byla jsem vyčerpaná z toho, že jsem den začala tak časně a noc před tím jsem tak špatně spala. Probudila jsem se, podruhé od příjezdu do Forks, do jasného žlutého světla slunečného dne. Skočila jsem k oknu, ohromená, když jsem viděla, že na nebi není skoro ani obláček, a ty, které tam jsou, jsou jenom malé bílé beránky, které snad nemohou věstit žádný déšť. Otevřela jsem okno – překvapilo mě, že se tiše otevřelo, vůbec nelepilo, ačkoliv je bůhvíkolik let nikdo neotvíral – a nadechla jsem se relativně suchého vzduchu. Bylo skoro teplo a vítr téměř nefoukal. Krev se mi v žilách živě rozproudila. Charlie dojídal snídani, když jsem přišla dolů, a okamžitě se napojil na mou náladu. „Venku je hezky,“ poznamenal. „Ano,“ souhlasila jsem s širokým úsměvem. Usmál se také, jeho hnědé oči měly v koutcích vějířky vrásek. Když se Charlie usmál, bylo snadnější pochopit, proč se s maminkou tak hnali do mladého manželství. Většina z toho mladého romantika, kterým v těch dobách byl, vyprchala, než jsem ho poznala, stejně jako mu ustupovaly kudrnaté hnědé vlasy – které jsem po něm zdědila – a pomalu odhalovaly víc a víc lesklé kůže na čele. Ale když se usmál, viděla jsem trochu toho muže, který utekl s Renée, když jí bylo jen o dva roky víc, než je teď mně. Vesele jsem snídala a přitom sledovala rozvířený prach, jak poletuje ve slunečním světle, které proudilo zadním oknem. Charlie na mě zavolal na rozloučenou a já jsem slyšela, jak policejní auto odjíždí od domu. Cestou ze dveří jsem zaváhala s rukou na pláštěnce. Bude to pokoušení osudu, nechat ji doma. S povzdechnutím jsem si ji přehodila přes ruku a vystoupila jsem do nejjasnějšího světla, jaké jsem za posledních několik měsíců viděla. Za cenu veliké dřiny se mi podařilo stáhnout obě okénka náklaďáčku téměř až dolů. Ve škole jsem byla jako jedna z prvních; ani jsem se doma nepodívala na hodiny, jak jsem spěchala, abych už byla venku. Zaparkovala jsem a namířila si ke zřídkakdy používaným piknikovým lavičkám na jižní straně jídelny. Lavičky byly pořád trochu vlhké, tak jsem se posadila na pláštěnku, ráda, že pro ni mám využití. Domácí úkoly jsem měla hotové – důsledek chabého společenského života – ale bylo tam pár příkladů z trigonometrie, o kterých jsem si nebyla jistá, že je mám správně. Přičinlivě jsem si vyndala učebnici, ale v půlce kontrolování prvního příkladu jsem se přistihla, že sním s otevřenýma očima, dívala jsem se, jak si sluneční světlo hraje na stromech s červenou kůrou. Nesoustředěně jsem si kreslila po krajích domácího úkolu. Po pár minutách jsem si najednou uvědomila, že jsem nakreslila pět párů tmavých očí, které na mě zíraly z každé stránky. Vygumovala jsem je. „Bello!“ uslyšela jsem někoho volat a znělo to jako Mikův hlas. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že se škola zalidnila, zatímco jsem tam seděla duchem nepřítomna. Každý byl v tričku, někteří dokonce v kraťasech, ačkoliv teploměr nemohl ukazovat přes šestnáct stupňů. Mike ke mně přicházel v khaki šortkách a pruhovaném ragbyovém tričku a mával. „Ahoj, Miku,“ zavolala jsem a zamávala mu zpátky. Nedokázala jsem se chovat zdrženlivě, když bylo tak krásné ráno. Přišel si sednout vedle mě, upravené špičky jeho vlasů ve světle zlatě zářily, po tváři se mu roztahoval široký úsměv. Byl tak rád, že mě vidí, že jsem nemohla než mít taky radost. „Nikdy jsem si toho nevšiml – máš ve vlasech červený odstín,“ poznamenal a chytil mezi prsty pramen, kterým povíval lehounký větřík. „Jenom na slunci.“ Bylo mi jenom trochu nepříjemné, když mi ten pramínek zastrčil za ucho. „Skvělý den, co?“ „Takové mám ráda,“ souhlasila jsem. „Co jsi dělala včera?“ Jeho tón byl trošičku majetnický. „Většinou jsem pracovala na eseji.“ Nedodala jsem, že ho mám hotový – aby si nemyslel, že se vytahuju. Uhodil se dlaní do čela. „No jasně – je na čtvrtek, že jo?“ „Ehm, na středu, myslím.“ „Na středu?“ zamračil se. „To není dobré… O čem píšeš ten svůj?“ „Jestli je Shakespearovo pojetí ženských charakterů misogynní.“ Zíral na mě, jako kdybych mluvila svahilsky. „Hádám, že na tom budu muset dnes večer zapracovat,“ řekl sklesle. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít.“ „Aha.“ To mě zaskočilo. Proč už si nemůžu s Mikem příjemně popovídat, aniž by se to zvrtlo? „No, mohli bychom jít na večeři nebo tak něco… a na eseji bych mohl zapracovat později.“ Usmál se na mě s nadějí. „Miku…“ Nelíbilo se mi, jak mě staví před hotovou věc. „Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad.“ Obličej mu pohasl. „Proč?“ zeptal se, v očích ostražitý pohled. Myšlenky mi zalétly k Edwardovi. Přemítala jsem, jestli ho to taky napadlo. „Myslím… a jestli někdy zopakuješ, co ti právě teď říkám, tak tě s radostí utluču k smrti,“ pohrozila jsem mu, „ale myslím, že by to ranilo Jessičiny city.“ Byl udivený, tohle mu zřejmě vůbec nedocházelo. „Jessičiny?“ „Vážně, Miku, copak jsi slepý?“ „Oh,“ vydechl – jasně vyvedený z míry. Využila jsem toho ke svému úniku. „Je čas na hodinu, nemůžu přijít zase pozdě.“ Posbírala jsem si knížky a nacpala je do tašky. Šli jsme v tichu k budově tři a jeho výraz byl nesoustředěný. Doufala jsem, že ať je ponořený do jakýchkoliv myšlenek, vedou ho správným směrem. Když jsem viděla Jessiku při trigonometrii, bublala nadšením. Dnes večer se chystala spolu s Angelou a Lauren do Port Angeles nakoupit šaty na ples a chtěla, abych jela s nimi, ačkoliv já jsem žádné nepotřebovala. Váhala jsem. Bylo by hezké vypadnout z města s kamarádkami, ale bude tam Lauren. A kdo ví, co třeba budu dnes večer dělat… Ale tudy by se moje mysl rozhodně neměla ubírat. Samozřejmě jsem měla radost ze sluníčka. Ale to nebylo ani zdaleka zodpovědné za euforickou náladu, v které jsem se nacházela. Takže jsem jí řekla, že možná pojedu, ale napřed si musím promluvit s Charliem. Cestou na španělštinu nemluvila o ničem jiném než o plese a pokračovala tam, kde přestala, když hodina s pětiminutovým zpožděním konečně skončila a šly jsme na oběd. Já jsem byla až příliš ponořená do své nedočkavosti, abych si moc všímala toho, co říká. Hořela jsem touhou vidět nejen jeho, ale všechny Cullenovy – abych je porovnala s novými podezřeními, která mi nedala pokoj. Jak jsem překračovala práh jídelny, pocítila jsem, jak mi po páteři sjel první opravdový záchvěv strachu a usadil se mi v žaludku. Budou schopni poznat, co si myslím? A pak mě napadla další věc – bude na mě Edward zase čekat, abych si k němu sedla? Jak už jsem měla ve zvyku, pohlédla jsem napřed k jejich stolu. Zmocnila se mě panika, když jsem si uvědomila, že je prázdný. S klesající nadějí jsem očima přelétla zbytek jídelny v naději, že ho najdu, jak na mě někde čeká sám. Místnost byla skoro zaplněná – na španělštině jsme to protáhli – ale po Edwardovi ani po nikom z jeho rodiny nebylo ani stopy. Smutek mě zaplavil ochromující silou. Šourala jsem se za Jessikou a už jsem se ani nenamáhala předstírat, že ji poslouchám. Šly jsme dost pozdě, takže každý od našeho stolu už seděl na svém místě. Vyhnula jsem se prázdné židli vedle Mika a dala jsem přednost místu vedle Angely. Neurčitě jsem si všimla, že Mike zdvořile přidržel Jessice židli a její obličej se rozzářil. Angela mi položila pár tichých otázek ohledně úkolu z Macbetha, na které jsem odpovídala tak přirozeně, jak jsem mohla, ačkoliv jsem se svíjela zoufalstvím. Také ona mě pozvala, abych dnes večer jela s nimi, a tentokrát jsem souhlasila, alespoň mě to trochu rozptýlí. Uvědomila jsem si, že jsem se ještě držela posledního kousíčku naděje, když jsem vstupovala do učebny biologie, spatřila jeho prázdné místo a pocítila novou vlnu zklamání. Zbytek dne ubíhal pomalu, bezútěšně. Při tělocviku jsme měli přednášku o pravidlech badmintonu, dalšího mučení, které si na mě vymysleli. Ale aspoň to znamenalo, že jsem si mohla sednout a poslouchat, místo abych klopýtala po kurtu. Nejlepší na tom bylo, že to trenér za hodinu nestihl, takže jsem na zítřek dostala další odklad. Nevadí, že mě den poté ozbrojí raketou a pak mě vypustí na zbytek třídy. Těšila jsem se ze školy, protože se budu moct volně poddat depresi, než pojedu večer pryč s Jessikou a spol. Ale hned jak jsem doma vstoupila do dveří, Jessica volala, aby naše plány zrušila. Snažila jsem se mít radost, že ji Mike pozval na večeři – vážně se mi ulevilo, zdálo se, že to konečně pochopil – ale moje nadšení znělo falešně i mým vlastním uším. Přehodila náš výlet za nákupy na zítřejší večer. Takže mi na rozptýlení moc nezbývalo. K večeři jsem měla nachystanou rybu naloženou v marinádě, salát i s chlebem zbyly od včerejška, takže v kuchyni nebylo co na práci. Strávila jsem soustředěnou půlhodinu nad úkolem, ale pak jsem byla hotová i s tím. Zkontrolovala jsem e-maily, přečetla si nevyřízené dopisy od matky, které byly tím odměřenější, čím byly novější. Povzdechla jsem si a naťukala rychlou odpověď. Mami, promiň. Byla jsem pryč. Jela jsem na pláž s několika přáteli. A musela jsem napsat esej. Moje omluvy byly dost ubohé, takže jsem se přestala snažit. Dneska je venku sluníčko – já vím, taky mě to šokuje – takže půjdu ven a nasáknu do sebe co nejvíc vitaminu D. Mám tě ráda, Bella Rozhodla jsem se zabít hodinku nepovinnou četbou. Měla jsem malou sbírku knih, které jsem si přivezla do Forks, tou nejodrbanější z nich byla knížka sebraných děl Jane Austenové. Tu jsem si vybrala a vydala se na dvorek, cestou dolů jsem popadla otrhanou starou deku z prádelníku nahoře na schodech. Venku na Charlieho malém čtvercovém dvorku jsem si složila deku na půlku a rozprostřela ji z dosahu stínu stromů na hustý trávník, který byl vždycky lehce mokrý, bez ohledu na to, jak dlouho slunce svítilo. Lehla jsem si na břicho, zkřížila kotníky ve vzduchu, listovala různými romány v knize a snažila se rozhodnout, který mě nejvíc zabaví. Moje nejoblíbenější byly Pýcha a předsudek a Rozum a cit. Ten první jsem četla nedávno, takže jsem se začetla do Rozumu a citu, jenom abych si vzpomněla, poté, co jsem načala třetí kapitolu, že hrdina tohoto příběhu se náhodou jmenuje Edward. Rozzlobeně jsem otočila na Mansfieldské panství, ale hrdina tohohle kusu se jmenoval Edmund, a to bylo prostě moc blízko. Copak na konci osmnáctého století nebyla k dispozici jiná jména? Otráveně jsem zaklapla knihu a překulila se na záda. Vyhrnula jsem si rukávy, kam až to šlo, a zavřela oči. Nebudu myslet na nic než na teplo, které cítím na kůži, řekla jsem si přísně. Větřík byl stále lehký, ale rozfoukal mi pramínky vlasů kolem obličeje, a trochu to lechtalo. Stáhla jsem si všechny vlasy dozadu, rozprostřela je na dece pod sebou a znovu jsem se soustředila na teplo, které se dotýkalo mých víček, lícních kostí, nosu, rtů, čela, krku, nasáklo skrz lehké tričko… Další věc, kterou jsem vnímala, byl zvuk Charlieho policejního auta, které zastavilo na cihlové příjezdové cestě. Překvapeně jsem se posadila, když jsem si uvědomila, že světlo je pryč, slunce zapadlo za stromy, a já jsem tu usnula. Rozhlédla jsem se, zmatená, s náhlým pocitem, že nejsem sama. „Charlie?“ zeptala jsem se. Ale slyšela jsem, jak před domem bouchly jeho dveře. Vyskočila jsem, pošetile podrážděná, a sebrala jsem teď už vlhkou deku a knížku. Běžela jsem dovnitř, abych postavila na sporák rozehřát olej, protože jsem si uvědomila, že večeře bude se zpožděním. Charlie věšel svůj opasek s pistolí a zouval se z vysokých bot, když jsem vstoupila dovnitř. „Promiň, tati, večeře ještě není hotová – usnula jsem venku,“ potlačila jsem zívnutí. „Nedělej si z toho hlavu,“ řekl. „Stejně jsem chtěl chytit skóre zápasu.“ Po večeři jsem se s Charliem dívala na televizi, abych nějak utloukla čas. Nedávali nic, nač bych se chtěla dívat, ale on věděl, že nemám ráda baseball, takže to přepnul na nějaký bezduchý sitcom, který ani jednoho nebavil. Zdálo se ovšem, že má radost, že děláme něco společně. A navzdory mé depresi to byl dobrý pocit, udělat mu radost. „Tati,“ řekla jsem během reklamy, „Jessica a Angela se zítra večer jedou podívat po šatech na ples do Port Angeles a chtěly, abych jim je pomohla vybrat… vadilo by ti, kdybych jela s nimi?“ „Jessica Stanleyová?“ zeptal se. „A Angela Weberová.“ Povzdechla jsem si, když jsem mu sdělovala podrobnosti. „Ale ty na ples nepůjdeš, nemám pravdu?“ zeptal se zmateně. „Ne, tati, ale pomůžu jim vybrat šaty – víš, poskytnu jim konstruktivní kritiku.“ Ženě bych tohle vysvětlovat nemusela. „No, tak dobře,“ zdálo se, že si uvědomil, že je u konce s dechem, když dojde na holčičí záležitosti. „Ale druhý den jdeš do školy.“ „Odjedeme hned po vyučování, takže se můžeme vrátit brzy. Večeři si uděláš sám, ano?“ „Bells, vařil jsem si sám sedmnáct let, než jsi sem přijela,“ připomněl mi. „Nechápu, jak jsi to přežil,“ zamumlala jsem a pak dodala zřetelněji, „nechám v ledničce na talíři něco studeného do sendviče, dobře? Hned navrchu.“ Věnoval mi pobavený, ale tolerantní pohled. Ráno bylo zase slunečno. Vzbudila jsem se s obnovenou nadějí, kterou jsem se ovšem vztekle snažila potlačit. Do teplejšího počasí jsem si oblékla temně modrou halenku s výstřihem do véčka – což jsem ve Phoenixu nosila v největší zimě. Naplánovala jsem si příjezd do školy tak, že jsem sotva stihla dostat se včas do třídy. S malou dušičkou jsem kroužila po celém parkovišti, hledala místo a přitom jsem také pátrala po stříbrném Volvu, které tam zjevně nebylo. Zaparkovala jsem v poslední řadě a spěchala na angličtinu, doběhla jsem udýchaná, ale stihla jsem to ještě před zvoněním na hodinu. Bylo to stejné jako včera – nedokázala jsem se ubránit semínkům naděje, která mi klíčila v mysli a která jsem musela zadupat, když jsem marně prohledávala jídelnu a pak seděla sama u prázdného stolku při biologii. Portangeleský plán byl přesunut na dnešní večer a nejlepší na tom bylo, že Lauren měla na práci něco jiného a nemohla jet. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu z města, abych se mohla přestat ohlížet přes rameno v naději, že se najednou z ničeho nic objeví, jako to dělal vždycky. Přísahala jsem si, že dnes večer budu mít dobrou náladu a nezkazím Angele a Jessice radost v pátrání po vhodných šatech. Třeba bych si také mohla koupit něco na sebe. Odmítala jsem pomyšlení na to, že o víkendu budu v Seattlu možná taky nakupovat sama, protože z mého původního plánu sejde. Určitě to nezruší, aniž by mi o tom alespoň řekl. Po škole jela Jessica ve svém starém bílém Mercury za mnou k nám domů, abych si tam mohla nechat auto a učení. Když jsem byla uvnitř, rychle jsem si kartáčem prohrábla vlasy a pocítila lehký záchvěv vzrušení, když jsem pomyslela na to, že vypadnu z Forks. Nechala jsem Charliemu na stole vzkaz, kde jsem znovu vysvětlila, kde najde večeři, přehodila jsem si otrhanou peněženku ze školního batohu do kabelky, kterou jsem nosila zřídka, a vyběhla za Jessikou. Pak jsme jely k Angele domů a ona už na nás čekala. Moje vzrušení narůstalo geometrickou řadou, když jsme opravdu vyjížděly za hranice města. 8. PORT ANGELES Jess jezdila rychleji než pan policejní ředitel, takže jsme v Port Angeles byly kolem čtvrté. Už to bylo dávno, co jsem naposledy vyrazila někam s holkami na dámskou jízdu, a nával estrogenu byl osvěžující. Poslouchaly jsme ufňukané rockové ploužáky, zatímco Jessica brebentila o klukoch, s kterými chodíme. Její večeře s Mikem se velmi vydařila, a tak doufala, že se v sobotu večer dostanou až k první puse. Usmála jsem se pro sebe, měla jsem radost. Angela se prostě jenom těšila na ples a o Erika se nijak vážně nezajímala. Jess se z ní snažila vytáhnout přiznání, kdo je její typ, ale já jsem ji po chvilce přerušila otázkou o šatech, abych Angelu ušetřila. Vrhla na mě vděčný pohled. Port Angeles byla krásná malá past na turisty, mnohem upravenější a malebnější než Forks. Ale Jessica a Angela ho znaly dobře, takže neměly v plánu plýtvat časem na romantickou procházku po pobřeží zálivu. Jess jela přímo k velkému obchodnímu domu ve městě, který byl pár ulic od turisticky atraktivních míst. Ples byl na plakátech oznamován jako poloformální a žádná z nás si nebyla přesně jistá, co to znamená. Jak Jessica, tak Angela byly překvapené a téměř nevěřily, když jsem jim řekla, že jsem ve Phoenixu nikdy na plese nebyla. „Copak tys nikdy nešla na ples s klukem nebo tak?“ zeptala se Jess pochybovačně, když jsme vstupovaly do obchodu. „Vážně,“ snažila jsem se ji přesvědčit, protože jsem se nechtěla svěřit s tím, jaké problémy mi dělá tancování. „Nikdy jsem neměla kluka nebo tak. Nechodila jsem moc mezi lidi.“ „Proč ne?“ ptala se Jessica. „Nikdo mě nepozval,“ odpověděla jsem upřímně. Zatvářila se skepticky. „Lidi tady tě zvou,“ připomněla mi, „a ty je odmítáš.“ Teď jsme byly v oddělení mladé módy a hledaly regály se společenskými šaty. „No, až na Tylera,“ doplnila Angela tiše. „Prosím?“ zalapala jsem po dechu. „Co jsi říkala?“ „Tyler všem oznámil, že tě bere na stužkovací slavnost,“ informovala mě Jessica s podezíravým pohledem. „To že povídal?“ zalapala jsem po dechu, jako bych se dusila. „Říkala jsem ti, že to není pravda,“ zašeptala Angela Jessice. Mlčela jsem, pořád v šoku, který se rychle měnil v podrážděnost. Ale našly jsme regály s šaty, a tak jsme měly práci. „Proto tě Lauren nemá ráda,“ zahihňala se Jessica, zatímco jsme se probíraly oblečením. Zaskřípala jsem zuby. „Myslíte, že kdybych ho přejela autem, přestal by mít výčitky kvůli té nehodě? Že by se třeba konečně přestal snažit to napravit a považoval by to za vyrovnané?“ „Možná,“ uchechtla se Jessica. „Jestli to ovšem dělá kvůli tomu.“ Výběr šatů nebyl velký, ale každá našla pár kousků, které si chtěla vyzkoušet. Seděla jsem v převlékací kabině na nízké židličce vedle dvoukřídlého zrcadla a snažila se ovládnout svou zuřivost. Jess váhala mezi dvěma modely – jedny šaty byly dlouhé bez ramínek, prosté černé, druhé ke kolenům, elektricky modré se špagetovými ramínky. Povzbuzovala jsem ji, ať jde do těch modrých; proč ne, když jí jdou dobře k očím? Angela si vybrala bledě růžové šaty, které pěkně obepínaly její vysokou postavu a vytvářely medové odlesky v jejích světle hnědých vlasech. Oběma jsem je mohutně chválila a pomohla jim tím, že jsem odmítnuté věci vracela zpátky na stojany. Celý ten proces byl mnohem kratší a jednodušší než podobné výlety, které jsem podnikala doma s Renée. Tak si říkám, že omezený výběr má něco do sebe. Namířily jsme si k oddělení bot a doplňků. Zatímco si ty dvě zkoušely různé věci, já jsem se jenom dívala a kritizovala, neměla jsem náladu sama si něco koupit, ačkoliv nové boty bych opravdu potřebovala. Nadšení z dámské jízdy vyprchávalo vinou toho, že jsem byla rozzlobená na Tylera, a vytvářelo tak prostor pro to, aby se mohl vrátit smutek. „Angelo?“ začala jsem váhavě, zatímco si zkoušela jedny růžové páskové boty na vysokém podpatku – byla přešťastná, že má konečně kluka, který je dost vysoký, aby vedle něho mohla chodit na podpatcích. Jessica se přesunula k pultu se šperky a my dvě jsme teď byly samy. „Ano?“ Držela nohu nataženou, kroutila kotníkem, aby na botu lépe viděla. Zbaběle jsem vycouvala. „Ty se mi líbí.“ „Myslím, že si je vezmu – ačkoliv se nikdy nebudou hodit k ničemu jinému než k těm jedněm šatům,“ přemítala. „Ale, jdi do toho – jsou ve slevě,“ povzbuzovala jsem ji. Usmála se a vrátila víko na krabici, která obsahovala praktičtěji vypadající šedobílé boty. Zkusila jsem to znovu. „Ehm, Angelo…“ Zvědavě vzhlédla. „Je normální, že… Cullenovi,“ oči jsem měla sklopené na ty boty, „často ve škole chybí?“ Zoufale jsem neuspěla ve svém pokusu o nonšalantní tón. „Ano, když je pěkné počasí, tak celou dobu trampují – i doktor. Vážně milují outdoorové sporty,“ řekla mi tiše a taky si prohlížela svoje boty. Nepoložila jedinou otázku, natož pak stovky, které by ze sebe vychrlila Jessica. Angela se mi začínala opravdu líbit. „Aha.“ Dál už jsem to nerozebírala, protože Jessica se vrátila, aby nám ukázala štrasovou bižuterii, která se bude hodit k jejím stříbrným botám. Plánovaly jsme, že půjdeme na večeři do malé italské restaurace na pobřeží, ale nakupování šatů netrvalo tak dlouho, jak jsme čekaly. Jess s Angelou si chtěly odnést šaty zpátky do auta a pak se projít po zálivu. Řekla jsem jim, že se s nimi za hodinu sejdu v restauraci – chtěla jsem se podívat po nějakém knihkupectví. Obě byly ochotné jít se mnou, ale já jsem je pobízela, ať se jdou bavit po svém – nevěděly, jak zabraná umím být, když jsem obklopená knihami; knížky jsem nejradši nakupovala sama. Odcházely do auta s radostným brebentěním a já jsem si to namířila směrem, který mi Jess ukázala. Nečinilo mi žádné potíže knihkupectví najít, ale to nebylo to, co jsem hledala. Výlohy byly plné krystalů, lapačů snů a knih o duchovním léčitelství. Ani jsem nešla dovnitř. Přes sklo jsem viděla asi padesátiletou ženu s dlouhými šedými vlasy, které jí splývaly po zádech, oblečenou v šatech ještě z šedesátých let, jak se vstřícně usmívá zpoza pultu. Usoudila jsem, že tuhle konverzaci si ušetřím. Ve městě musí být i normální knihkupectví. Kličkovala jsem mezi ulicemi, které se zaplňovaly vlivem podvečerní dopravní špičky, a doufala, že jdu směrem do centra. Nedávala jsem takový pozor na cestu, jak bych měla; potýkala jsem se s zoufalstvím. Tak usilovně jsem se snažila nemyslet na něj a na to, co říkala Angela… a hlavně jsem se snažila potlačit svoje naděje ohledně soboty, protože jsem se obávala zklamání bolestnějšího než to ostatní. Když jsem vzhlédla a uviděla něčí stříbrné Volvo zaparkované na ulici, všechno to na mě dolehlo. Hloupý, nespolehlivý upír, pomyslela jsem si. Šla jsem dál směrem k jihu, k nějakým proskleným obchodům, které vypadaly slibně. Ale když jsem k nim došla, zjistila jsem, že v jednom nic není a druhý je jenom opravna bot. Pořád jsem měla moc času, abych už šla hledat Jess a Angelu, a rozhodně jsem potřebovala dostat svou náladu pod kontrolu, než se s nimi zase setkám. Prsty jsem si párkrát prohrábla vlasy a zhluboka jsem se nadechla, než jsem pokračovala za roh. Jak jsem přešla další silnici, začínala jsem si uvědomovat, že jdu špatným směrem. Těch pár chodců, které jsem potkala, šlo na sever, a vypadalo to, že budovy tady jsou většinou skladiště. Rozhodla jsem se, že na příštím rohu zatočím na východ, pak udělám po pár blocích zase otočku a zkusím štěstí na jiné ulici cestou na pobřeží. Za rohem, ke kterému jsem mířila, se objevila čtveřice mužů, oblečených příliš neformálně na to, aby šli domů z kanceláře, ale taky byli příliš špinaví, aby to byli turisté. Jak se ke mně přibližovali, všimla jsem si, že nejsou o moc straší než já. Hlasitě mezi sebou vtipkovali, odvázaně se smáli a plácali se vzájemně po pažích. Uhnula jsem na chodníku co nejvíc stranou, abych jim udělala místo, zrychlila jsem krok a dívala se přes ně k rohu. „Hej, ty!“ zavolal jeden z nich, jak mě míjeli, a musel mluvit na mě, protože kolem nikdo jiný nebyl. Automaticky jsem vzhlédla. Dva z nich se zastavili, druzí dva zpomalovali. Oslovil mě asi ten nejbližší, podsaditý tmavovlasý muž něco přes dvacet. Měl na sobě rozepnutou flanelovou košili a pod ní špinavé tričko, ustřižené džíny a sandály. Udělal půlkrok ke mně. „Ahoj,“ zamumlala jsem bezděčně. Pak jsem se rychle podívala jinam a spěchala jsem na roh. Slyšela jsem je, jak se za mnou smějí na plné kolo. „Hej, počkej!“ zavolal za mnou jeden z nich zase, ale já jsem držela hlavu skloněnou a s úlevným vydechnutím jsem zatočila za roh. Pořád jsem je slyšela, jak se za mnou řehtají. Ocitla jsem se na chodníku, který vedl kolem zadních stran několika skladišť natřených ponurými barvami, každé mělo velká široká vrata na vykládání kamionů, na noc zavřená na visací zámek. Jižní strana ulice neměla žádný chodník, jenom plot z pletiva navrchu s ostnatým drátem, chránící nějaké skladiště motorových součástek. Zatoulala jsem se daleko za tu část Port Angeles, která byla určená pro návštěvníky městečka. Uvědomila jsem si, že se stmívá, protože mraky se nakonec zase vrátily, kupily se na západním obzoru a vytvářely tak předčasný západ slunce. Východní nebe bylo stále jasné, ale šedivělo, protkané pramínky růžové a oranžové. Bundu jsem si nechala v autě a najednou mě roztřásl chlad, tak jsem zkřížila paže pevně na prsou. Kolem mě projela osamělá dodávka a pak byla ulice zase prázdná. Nebe najednou ještě víc potemnělo, a jak jsem se ohlížela přes rameno, abych se podívala na útočící mrak, uvědomila jsem si šokovaně, že deset metrů za mnou jdou tiše dva muži. Byli ze stejné skupinky, kterou jsem minula na rohu, ačkoliv žádný z nich nebyl ten tmavovlasý, který na mě promluvil. Okamžitě jsem otočila hlavu dopředu a zrychlila krok. Chvění, které mě roztřáslo, tentokrát nemělo nic společného s počasím. Kabelku jsem měla na řemínku přes rameno a měla jsem ji přehozenou kolem těla, tak jak se to má nosit, aby vám ji zloděj nevyškubl. Věděla jsem přesně, kde mám svůj pepřový sprej – pořád v cestovní tašce pod postelí, ještě nevybalený. Neměla jsem s sebou moc peněz, jenom dvacku a nějaké drobné, a napadlo mě, že kabelku „náhodou“ upustím a uteču. Ale malý, vystrašený hlásek vzadu v mysli mě varoval, že může být něco horšího než zloději. Úzkostlivě jsem poslouchala jejich tiché kroky, které byly mnohem tišší v porovnání s hlučností, kterou dělaly předtím, a neznělo to, že by zrychlovaly nebo se ke mně přibližovaly. Dýchej, musela jsem si připomenout. Nevíš, jestli tě sledují. Šla jsem dál, co nejrychleji jsem mohla, aniž bych doopravdy běžela, soustředila jsem se na odbočku doprava, která teď byla jen pár metrů ode mě. Slyšela jsem je, drželi se stejně zpátky jako předtím. Z jihu zabočilo na ulici modré auto a rychle projelo kolem mě. Napadlo mě, že mu skočím do cesty, ale zaváhala jsem, měla jsem zábrany, nebyla jsem si jistá, jestli mě skutečně pronásledují, a pak už bylo pozdě. Došla jsem na roh, ale rychlý pohled mi odhalil, že je to jenom slepá ulička k zadní straně nějaké budovy. Byla jsem pootočená tím směrem; musela jsem se spěšně obrátit a přeběhnout přes úzkou uličku zpátky na chodník. Ulice končila na příštím rohu stopkou. Soustředila jsem se na slabé kroky za sebou a rozhodovala se, jestli mám nebo nemám běžet. Kroky zněly víc vzadu, já jsem ovšem věděla, že bych jim stejně neutekla. Byla jsem si jistá, že zakopnu a upadnu, když se budu snažit jít rychleji. Zvuky kroků se teď rozhodně vzdalovaly. Riskla jsem rychlý pohled přes rameno a s úlevou jsem viděla, že už jsou ode mne aspoň dvanáct metrů. Ale oba na mě zírali. Zdálo se mi, že to trvalo celou věčnost, než jsem se dostala na roh. Šla jsem pořád stejným tempem, ti chlápci za mnou se s každým krokem o malinko opožďovali. Možná si uvědomili, že mě vystrašili, a teď je to mrzí. Viděla jsem dvě auta jedoucí na sever, jak přejela křižovatku, ke které jsem měla namířeno, a vydechla jsem úlevou. Jakmile se jednou dostanu z této opuštěné ulice, už budou kolem lidé. Zatočila jsem za roh s vděčných vydechnutím. A zastavila jsem se. Ulice byla po obou stranách lemována bílými zdmi bez dveří, bez oken. O dvě odbočky dál jsem v dálce viděla pouliční lampy, auta a víc chodců, ale všichni byli moc daleko. Protože u západní budovy uprostřed ulice postávali druzí dva chlapi ze skupinky a oba se dívali se vzrušeným úsměvem, jak jsem na chodníku ztuhla. Najednou mi došlo, že mě nesledovali. Nadehnali si mě. Zaváhala jsem jenom na vteřinu, ale připadalo mi to jako velmi dlouhá doba. Pak jsem se otočila a vystřelila na druhou stranu silnice. Měla jsem nepříjemný pocit, že je to marný pokus. Kroky za mnou teď byly hlasitější. „Tady jsou!“ Halasný hlas toho podsaditého tmavovlasého muže rozřízl napjaté ticho, až jsem nadskočila. V narůstající tmě se zdálo, jako kdyby se díval za mě. „Jo,“ zavolal za mnou něčí hlas, takže jsem znovu nadskočila, jak jsem spěchala dál po ulici. „Vzali jsme to jenom trochu oklikou.“ Musela jsem trochu zpomalit. Příliš rychle jsem zkracovala vzdálenost mezi sebou a postávající dvojicí. Uměla jsem křičet pěkně nahlas a nabírala jsem vzduch, připravena to předvést, ale v krku jsem měla tak vyschlo, že jsem si nebyla jistá, na jakou hlasitost se zmůžu. Rychlým pohybem jsem přehodila kabelku přes hlavu, popadla řemínek do jedné ruky, připravená se kabelky buď vzdát, nebo ji použít jako zbraň, podle potřeby. Když jsem se opatrně zastavila, ten pořízek se odlepil ode zdi a šel pomalu po ulici. „Držte se ode mě,“ varovala jsem ho hlasem, který měl znít silně a nebojácně. Ale měla jsem pravdu s tím vyschlým krkem – žádná hlasitost. „Nebuď taková, kočičko,“ zavolal a za mnou se zase ozval hurónský smích. Připravila jsem se, nohy rozkročené, a i přes svou paniku jsem se snažila vzpomenout si na to málo ze sebeobrany, co jsem znala. Bříškem dlaně udeřit vzhůru a snad mu zlomím nos nebo ho praštím do čela. Prst do očního důlku – snažit se zaháknout a vydloubnout oko. A samozřejmě standardní koleno do slabin. V tu chvíli promluvil ten známý pesimistický hlas v mé mysli a připomenul mi, že pravděpodobně nebudu mít šanci proti jedinému z nich, a oni byli čtyři. Sklapni! poručila jsem hlasu, než mě hrůza mohla úplně ochromit. Nevzdám se, aniž bych někoho z nich vzala s sebou. Snažila jsem se polknout, abych mohla vydat slušný výkřik. Najednou za rohem vylétly světlomety, do pořízka skoro narazilo nějaké auto a přinutilo ho uskočit k chodníku. Vskočila jsem do silnice – tohle auto buď zastaví, nebo mě bude muset srazit. Ale to stříbrné auto se nečekaně obrátilo, na místě zastavilo a pár kroků ode mě se otevřely dveře spolujezdce. „Nastup,“ poručil zuřivý hlas. Bylo překvapivé, jak ten dusivý strach okamžitě zmizel, překvapivé, jak mě najednou zaplavil pocit bezpečí – i když jsem ještě stála na ulici – jakmile jsem zaslechla jeho hlas. Naskočila jsem na sedadlo a zabouchla za sebou dveře. V autě byla tma, s otevřenými dveřmi se nerozsvítilo žádné světlo, a já jsem sotva viděla jeho obličej v záři palubní desky. Pneumatiky zakvílely, jak zabočil směrem na sever, příliš rychle přidal plyn a stočil to k ohromeným chlapům na ulici. Zachytila jsem pohledem, jak uskakují na chodník, zatímco my jsme vyrovnali směr a spěchali k přístavu. „Zapni si pás,“ poručil a já jsem si uvědomila, že křečovitě svírám sedadlo oběma rukama. Rychle jsem poslechla; pás se v té tmě zapnul s hlasitým zacvaknutím. On nabral ostře doleva a uháněl vpřed, proletěl přes několik stopek bez zastavení. Ale já jsem si připadala naprosto v bezpečí a na chvíli mi bylo úplně jedno, kam jedeme. Dívala jsem se na jeho obličej s hlubokou úlevou, úlevou, která byla větší než moje nečekané vysvobození. Pozorovala jsem jeho nepohnuté rysy ve sporém světle a čekala, až se mi dech vrátí k normálu. Vtom jsem si všimla, že jeho výraz je vražedně rozzlobený. „Ty se na mě zlobíš?“ zeptala jsem se, překvapená, jak ochraptěle můj hlas zní. „Ne,“ řekl stroze, ale jeho tón byl rozzuřený. Seděla jsem mlčky, dívala se na jeho obličej, zatímco jeho žhnoucí oči zíraly přímo před sebe, až se auto náhle zastavilo. Rozhlédla jsem se kolem, ale byla příliš tma, abych viděla něco jiného než neurčité obrysy tmavých stromů lemujících silnici. Už jsme nebyli ve městě. „Bello?“ zeptal se, jeho hlas byl napjatý, ovládaný. „Ano?“ Můj hlas byl pořád hrubý. Snažila jsem se potichu si odkašlat. „Jsi v pořádku?“ Ještě se na mě nepodíval, ale vztek byl na jeho obličeji jasně vidět. „Ano,“ zaskřehotala jsem tiše. „Zvedni mi náladu, prosím tě,“ poručil. „Promiň, cože?“ Ostře vydechl. „Prostě něco plácej, dokud se neuklidním,“ vysvětlil, zavřel oči a palcem a ukazováčkem si mnul kořen nosu. „Ehm,“ hledala jsem v mysli něco triviálního. „Zítra ráno před vyučováním přejedu Tylera Crowleyho, co ty na to?“ Pořád měl oči pevně zavřené, ale koutek úst mu zacukal. „Proč?“ „Protože všem vykládá, že se mnou půjde na stužkovanou – buďto je blázen, nebo se pořád snaží napravit to, jak mě tehdy málem zabil… no, pamatuješ, a on si myslí, že stužkovaná je k tomu dobrá příležitost. Takže si říkám, že když ho ohrozím na životě, budeme si kvit a on pak konečně vzdá ty pokusy o napravování. Nestojím o nepřátele a Lauren se možná stáhne, když mě on nechá na pokoji. Ovšem možná bych mu mohla zrušit tu jeho Sentru. Když nebude mít odvoz, nemůže vzít nikoho na stužkovanou…“ plácala jsem. „Slyšel jsem o tom.“ Znělo to trochu vyrovnaněji. „Vážně?“ zeptala jsem se nevěřícně, moje předchozí podráždění vzplálo. „Když bude ochromený od krku dolů, tak na stužkovanou taky nemůže,“ zamumlala jsem, jak jsem vylepšovala svůj plán. Edward si povzdechl a konečně otevřel oči. „Jsi v pořádku?“ „Ani ne.“ Čekala jsem, ale už nepromluvil. Opřel si hlavu o sedadlo a zíral na strop. Jeho obličej byl nehybný. „Co se děje?“ Můj hlas vyšel jako zašeptání. „Někdy mám problém se svou náturou, Bello.“ Taky šeptal a díval se z okna, jeho oči se zúžily na štěrbiny. „Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty…“ Nedokončil větu, podíval se stranou, chviličku mu trvalo, než zase ovládl svůj hněv. „Alespoň,“ pokračoval, „o tom se snažím sám sebe přesvědčit.“ „Aha.“ To slovo se zdálo neadekvátní, ale lepší odpověď mě nenapadla. Zase jsme seděli mlčky. Pohlédla jsem na hodiny na palubní desce. Bylo po půl sedmé. „Jessica s Angelou budou mít starost,“ zamumlala jsem. „Měla jsem se s nimi sejít.“ Bez dalšího slova nastartoval motor, hladce se otočil a spěchal zpátky do města. Za okamžíček jsme byli pod pouličními lampami, pořád jsme jeli moc rychle, zlehka jsme kličkovali mezi auty, která pomalu plula po nábřeží. Zaparkoval podélně u obrubníku na místě, kam by se podle mě Volvo nemohlo vejít, ale bez námahy tam vklouzl na jediný pokus. Podívala jsem se z okna a viděla světla restaurace La Bella Kalia a Jess s Angelou, které právě odcházely, ustaraně šly v opačném směru, než jsme přijeli. „Jak jsi věděl, kam…?“ začala jsem, ale pak jsem jen zavrtěla hlavou. Slyšela jsem, jak se otevírají dveře a když jsem se otočila, viděla jsem, jak vystupuje. „Co to děláš?“ zeptala jsem se. „Beru tě na večeři.“ Zlehka se usmál, ale v očích měl tvrdý výraz. Vystoupil z auta a zabouchl dveře. Zatápala jsem po bezpečnostním pásu a pak jsem taky honem vystupovala z auta. Čekal na mě na chodníku. Promluvil dřív než já. „Jdi zastavit Jessiku s Angelou, než je budu muset taky stopovat. Myslím, že tentokrát už bych se asi neudržel, kdybych zase narazil na ty tvoje známé.“ Otřásla jsem se z hrozby v jeho hlase. „Jess! Angelo!“ zakřičela jsem za nimi a zamávala, když se otočily. Spěchaly zpátky ke mně, na tvářích jim bylo vidět znatelnou úlevu, která se současně změnila v překvapení, když viděly s kým stojím. Zaváhaly pár kroků od nás. „Kde jsi byla?“ Jessičin hlas byl podezíravý. „Ztratila jsem se,“ přiznala jsem zkroušeně. „A pak jsem narazila na Edwarda.“ Ukázala jsem k němu. „Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?“ zeptal se svým hedvábným, neodolatelným hlasem. Viděla jsem z jejich zaražených výrazů, že na ně nikdy předtím svůj talent neuplatnil. „No… jasně že ne,“ vydechla Jessica. „Ehm, totiž, Bello, my jsme se vlastně už najedly, když jsme na tebe čekaly – promiň,“ přiznala se Angela. „To nevadí – nemám hlad,“ pokrčila jsem rameny. „Myslím, že bys měla něco sníst.“ Edwardův hlas byl tichý, ale plný autority. Pohlédl na Jessiku a promluvil trochu hlasitěji. „Vadilo by vám, kdybych dnes večer odvezl Bellu domů já? Tak aspoň nebudete muset čekat, až se nají.“ „No, to není problém, myslím…“ Kousala si ret, snažila se odhadnout z mého výrazu, jestli to tak chci. Zamrkala jsem na ni. Nechtěla jsem nic víc než být sama se svým ustavičným zachráncem. Měla jsem tolik otázek, kterými jsem ho nemohla zahrnout, dokud nebudeme sami. „Dobře.“ Angela byla rychlejší než Jessica. „Tak se uvidíme zítra, Bello… Edwarde.“ Popadla Jessicu za ruku a táhla ji k autu, které jsem viděla kousek stranou, zaparkované naproti První ulici. Jak nastupovaly, Jess se otočila a zamávala, obličej jí hořel zvědavostí. Zamávala jsem jim zpátky, počkala jsem, až odjedou, a pak jsem se otočila k němu. „Já ale vážně nemám hlad,“ trvala jsem na svém a vzhlédla jsem, abych mu viděla do obličeje. Jeho výraz byl nečitelný. „Udělej mi radost.“ Šel ke dveřím restaurace a s umanutým výrazem je podržel otevřené. Samozřejmě, žádná další diskuse nebude. Prošla jsem kolem něho dovnitř s rezignovaným povzdechem. Restaurace nebyla plná – v Port Angeles ještě nezačala sezóna. Ke stolu nás uvedla žena a já jsem z pohledu v jejích očích pochopila, že se jí Edward líbí. Přivítala ho o trošku vřeleji, než bylo nutné. Byla jsem překvapená, jak moc mi to vadilo. Byla o pár centimetrů vyšší než já, odbarvená blondýna. „Stůl pro dva?“ Jeho hlas byl svůdný, ať to tak zamýšlel, nebo ne. Viděla jsem, jak po mně ta žena rychle šlehla pohledem. Zřejmě byla spokojená, když viděla, že jsem úplně obyčejná holka a že Edward stojí kousek ode mě a nijak se mě nedotýká. Odvedla nás ke stolu dost velkému pro čtyři v nejzaplněnější části restaurace. Chtěla jsem si sednout, ale Edward na mě zavrtěl hlavou. „Neměla byste něco trochu víc stranou?“ naléhal tiše na hostitelku. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, jako by jí nenápadně podal tuzér. Nikdy jsem nikoho neviděla odmítnout stůl, snad jenom ve starých filmech. „Jistě.“ Byla stejně překvapená jako já. Otočila se a vedla nás kolem přepážky k malému kroužku boxů – všechny byly prázdné. „Jak by vám vyhovovalo tohle?“ „Dokonale.“ Zablýskl svým zářivým úsměvem a na chvíli ji tak omámil. „Ehm,“ zavrtěla hlavou a zamrkala, „vaše obsluha tu bude okamžitě.“ Nejistě odkráčela. „Tohle bys lidem vážně neměl dělat,“ vytýkala jsem mu. „To není moc fér.“ „Co bych neměl dělat?“ „Takhle je oslňovat – ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni.“ Zdál se zmatený. „Ale no tak,“ řekla jsem pochybovačně. „Musíš vědět, jak na lidi působíš.“ Naklonil hlavu k jedné straně, jeho oči byly zvědavé. „Oslňuju lidi?“ „To sis nevšiml? Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?“ Ignoroval moje otázky. „Oslňuju tebe?“ „Často,“ přiznala jsem. A pak přišla naše servírka s nedočkavým výrazem. Hostitelka určitě nemlčela a tahle nová holka nevypadala zklamaně. Zasunula si pramen krátkých černých vlasů za ucho a usmála se s přehnanou vřelostí. „Dobrý večer, jmenuju se Amber a dnes večer vás budu obsluhovat. Co vám mohu donést k pití?“ Neušlo mi, že mluví jenom k němu. Podíval se na mě. „Já si dám colu.“ Znělo to jako otázka. „Dvě coly,“ řekl. „Hned je přinesu,“ ujistila ho s dalším přeochotným úsměvem. Ale on ho neviděl. Díval se na mě. „Co je?“ zeptala jsem se, když odešla. Jeho oči zůstávaly upřené na můj obličej. „Jak ti je?“ „Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem, překvapena jeho starostí. „Není ti na omdlení, špatně, zima…?“ „Mělo by?“ Uchechtl se nad mým zmateným tónem. „No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku.“ Jeho obličej se zkroutil do toho dokonalého pokřiveného úsměvu. „Pochybuju, že k tomu dojde,“ řekla jsem, když jsem zase mohla dýchat. „Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci.“ „Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo.“ V tu chvíli se objevila servírka s našimi nápoji a košíkem slaných tyčinek. Postavila se zády ke mně, jak je pokládala na stůl. „Jste připraveni si objednat?“ zeptala se Edwarda. „Bello?“ zeptal se. Neochotně se ke mně otočila. Vybrala jsem si první věc, kterou jsem viděla na jídelním lístku. „Hm… dám si houbové ravioli.“ „A vy?“ otočila se s úsměvem zpátky k němu. „Já nic,“ odpověděl. Samozřejmě. Jak jinak. „Dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel.“ Stále měla na tváři ten upejpavý úsměv, ale on se na ni nedíval, a tak nespokojeně odešla. „Pij,“ poručil. Usrkla jsem poslušně své limonády a pak jsem se napila víc zhluboka, překvapená, jakou mám žízeň. Uvědomila jsem si, že jsem všechno vypila, když přede mě postrčil svoji skleničku. „Dík,“ zamumlala jsem; pořád jsem měla žízeň. Ledová limonáda mě studila v útrobách a já jsem se zatřásla. „Je ti zima?“ „To je jen tou colou,“ vysvětlovala jsem a znovu jsem se zachvěla. „Ty nemáš bundu?“ Jeho hlas byl káravý. „Mám,“ podívala jsem se na prázdnou lavici vedle sebe. „Jé – nechala jsem ji u Jessiky v autě,“ došlo mi. Edward se vysoukal ze svého saka. Najednou jsem si uvědomila, že jsem si nikdy nevšimla, jak chodí oblékaný – nejen dnes večer, ale vůbec. Prostě jsem asi nedokázala odtrhnout pohled od jeho obličeje. Teď jsem si ho soustředěně prohlédla. Sundával si světle béžové kožené sako; pod ním měl rolák barvy slonové kosti. Dokonale mu padnul, zdůrazňoval, jakou má svalnatou hruď. Podal mi sako a přerušil tak moje okukování. „Díky,“ řekla jsem znovu a vklouzla jsem rukama do saka. Bylo studené – tak jako studí bunda, kterou si na sebe beru ráno poprvé a která přes noc visela v chodbě, kde je průvan. Znovu jsem se zachvěla. Sako nezvykle vonělo. Zhluboka jsem vdechla a snažila se tu příjemnou vůni identifikovat. Nevonělo to jako kolínská. Rukávy mi byly moc dlouhé; vyhrnula jsem si je, abych měla volné ruce. „Tenhle odstín ti jde dobře k pleti,“ řekl a díval se na mě. Byla jsem překvapená; sklopila jsem oči a samozřejmě jsem se začervenala. Postrčil přede mne košík s tyčinkami. „Vážně, já žádný šok mít nebudu,“ protestovala jsem. „Měla bys – normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně.“ Připadal mi neklidný. Díval se mi do očí a já jsem viděla, jak jasné jsou jeho oči, jasnější než jsem je kdy viděla, zlatě medové jako karamelky. „Cítím se s tebou velmi bezpečně,“ svěřila jsem se, jako kdyby mě hypnotizoval, abych řekla pravdu. To ho nepotěšilo; jeho alabastrové obočí se naježilo. Zavrtěl hlavou a zamračil se. „Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval,“ zašeptal si pro sebe. Vzala jsem si tyčinku a začala jsem oždibovat koneček, přitom jsem zkoumala jeho výraz. Přemítala jsem, kdy se ho budu moct začít vyptávat. „Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé,“ poznamenala jsem a snažila se ho rozptýlit od té myšlenky, kvůli které se mračil a byl vážný. Ohromeně na mě zíral. „Cože?“ „Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé – tehdy to čekám,“ pokračovala jsem. „Mám o tom svou teorii.“ Přimhouřil oči. „Další teorie?“ „Mm-hm.“ Kousala jsem tyčinku a snažila se vypadat lhostejně. „Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější… nebo pořád vykrádáš komiksy?“ Jeho slabý úsměv byl výsměšný; oči měl stále napjaté. „Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama,“ přiznala jsem. „Takže?“ naléhal. Ale v tu chvíli servírka přinesla moje jídlo. Uvědomila jsem si, že jsme se bezděčně nakláněli k sobě přes stůl, protože jsme se oba napřímili, když se přiblížila. Položila přede mě talíř – vypadalo to dost dobře – a rychle se otočila k Edwardovi. „Nerozmyslel jste si to?“ zeptala se. „Nemohla bych vám něco nabídnout?“ Možná jsem si jenom představovala, že ta slova zněla dvojsmyslně. „Ne, díky, ale hodila by se nám další limonáda.“ Pokynul dlouhou bílou rukou k prázdným sklenicím přede mnou. „Jistě.“ Sebrala prázdné sklenice a odkráčela. „Co jsi říkala?“ zeptal se. „Povím ti o tom v autě. Jestli…“ odmlčela jsem se. „Ty máš podmínky?“ Zvedl jedno obočí a jeho hlas byl zlověstný. „Samozřejmě mám pár otázek.“ „Samozřejmě.“ Číšnice byla zpátky s dvěma dalšími sklenicemi coly. Tentokrát je postavila beze slova a zase odešla. Usrkla jsem. „No, pokračuj,“ nutil mě a hlas měl stále tvrdý. Začala jsem s tím nejlehčím. Alespoň tak jsem si to myslela. „Proč jsi v Port Angeles?“ Sklopil oči, pomalu sepjal své velké ruce položené na stole. Jeho oči ke mně blýskly zpod řas, na tváři měl náznak úsměvu. „Další.“ „Ale to je ta nejlehčí,“ namítla jsem. „Další,“ zopakoval. Nespokojeně jsem sklopila oči. Vybalila jsem si příbor, vzala vidličku a opatrně jsem napíchla jeden kousek těstovin. Pomalu jsem si ho vložila do úst, oči stále sklopené, kousala jsem a přitom přemýšlela. Houby byly dobré. Polkla jsem a dala si další doušek coly, než jsem vzhlédla. „Tak dobře,“ podívala jsem se na něj a pomalu pokračovala. „Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by… někdo… dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš – až na pár výjimek.“ „Až na jednu výjimkou,“ opravil mě, „hypoteticky.“ „Dobře, tak tedy až na jednu výjimku.“ Byla jsem vzrušená, že nekazí hru, ale snažila jsem se tvářit uvolněně. „Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by… ten dotyčný… dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?“ Přemítala jsem, jestli moje spletité otázky vůbec dávají smysl. „Hypoteticky?“ zeptal se. „Jasně.“ „No, kdyby… ten dotyčný…“ „Říkejme mu Joe,“ navrhla jsem. Zatrpkle se usmál. „Tak tedy Joe. Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné.“ Zavrtěl hlavou a zakoulel očima. „Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš.“ „Mluvili jsme o hypotetickém případu,“ připomněla jsem mu mrazivě. Zasmál se na mě s hřejivým pohledem. „Ano, mluvili,“ souhlasil. „Budeme ti říkat Jane?“ „Jak jsi to věděl?“ zeptala jsem se, neschopná udržet emoce na uzdě. Uvědomila jsem si, že se k němu znovu nakláním. Zdálo se, že váhá, zmítán nějakým vnitřním dilematem. Vpíjel se do mě pohledem a já jsem si říkala, že asi právě v tu chvíli dělá rozhodnutí, jestli mi poví pravdu, nebo ne. „Můžeš mi věřit, to víš,“ zamumlala jsem. Bezděky jsem se natáhla dopředu, abych se dotkla jeho složených rukou, ale on je stáhl, tak jsem zase ucukla. „Nevím, jestli mám jinou možnost,“ odpověděl skoro šeptem. „Mýlil jsem se – jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel.“ „Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš.“ „To bývalo.“ Znovu zavrtěl hlavou. „Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci. Ty nejsi magnet na nehody – to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde.“ „A ty sám se do té kategorie řadíš taky?“ hádala jsem. Jeho obličej ochladl, byl bez výrazu. „Nesporně.“ Znovu jsem natáhla ruce přes stůl – jako bych si nevšímala, když se znovu lehce odtáhl – a konečky prstů jsem se plaše dotkla hřbetu jeho ruky. Jeho kůže byla studená a tvrdá jako kámen. „Díky.“ Můj hlas byl vroucí vděčností. „Teď je to podruhé.“ Jeho obličej zjihl. „Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?“ Zamračila jsem se, ale přikývla jsem. Stáhl ruku a pak položil obě ruce pod stůl. Ale naklonil se ke mně. „Jel jsem za tebou do Port Angeles,“ vychrlil ze sebe přiznání. „Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof.“ Odmlčel se. Přemítala jsem, jestli by mě mělo znepokojovat, že mě sledoval; místo toho jsem však pocítila podivný nával radosti. Zíral na mě, možná se divil, proč se mi rty kroutí do bezděčného úsměvu. „Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?“ spekulovala jsem pobaveně. „To nebylo poprvé,“ řekl a jeho hlas bylo stěží slyšet. Překvapeně jsem na něj vykulila oči, ale on se díval dolů. „Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal.“ Pocítila jsem nával strachu z jeho slov a z náhlé vzpomínky na jeho divoký černý pohled toho prvního dne… ale ten převládající pocit bezpečí, který jsem v jeho přítomnosti měla, to přehlušil. Když vzhlédl, aby mi četl v očích, nebylo v nich po strachu ani stopy. „Ty si to pamatuješ?“ zeptal se a jeho andělská tvář byla vážná. „Ano.“ Byla jsem klidná. „A přesto sedíš tady,“ řekl nevěřícně se zvednutým obočím. „Ano, sedím tady… díky tobě.“ Odmlčela jsem se. „Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat…?“ naléhala jsem. Stiskl rty k sobě, díval se na mě přimhouřenýma očima a znovu se rozhodoval. Upřel pohled na můj plný talíř a pak zpátky na mě. „Ty jez, já budu mluvit,“ smlouval. Rychle jsem nabrala další kousek, strčila si ho do pusy a honem kousala. „Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl,“ podíval se na mě znepokojeně a já jsem si uvědomila, že jsem ztuhla. Přinutila jsem se polknout, pak nabodla další ravioli a vstrčila ho do pusy. „Dával jsem si bacha na Jessiku, ale nijak pozorně – jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles – a zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih… a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici – abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat… ale byl jsem podivně neklidný…“ Byl ztracený v myšlenkách, zíral někam mimo mě, viděl věci, které jsem si nedokázala představit. „Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem… poslouchal. Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak –“ zarazil se a zaťal zuby v náhlém vzteku. Snažil se uklidnit. „Pak co?“ zašeptala jsem. Nadále mi zíral přes hlavu. „Slyšel jsem je, co si myslí,“ zamručel a horní ret se mu zlehka přehrnul přes zuby. „Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej.“ Najednou se naklonil dopředu, jeden loket se objevil na stole, rukou si přikrýval oči. Ten pohyb byl tak rychlý, že mě to vyplašilo. „Bylo to velmi… těžké – nedokážeš si představit, jak těžké – prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je… naživu,“ jeho hlas byl ztlumený jeho paží. „Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat,“ přiznal se šeptem. Seděla jsem tiše, byla jsem úplně paf, myšlenky se mi nesouvisle rojily v hlavě. Ruce jsem měla složené v klíně a zlehka jsem se opírala o opěradlo židle. On si pořád držel obličej v dlani a byl tak nepohnutý, jako kdyby byl vytesaný z kamene, který jeho pleť připomínala. Nakonec ke mně vzhlédl očima plnýma vlastních otázek. „Jsi připravená jet domů?“ zeptal se. „Jsem připravená odjet,“ upřesnila jsem, nadmíru vděčná, že nás čeká ještě hodinová cesta domů. Nebyla jsem připravená se s ním rozloučit. Servírka se objevila jako na zavolanou. Nebo se dívala. „Jak jste na tom?“ zeptala se Edwarda. „Můžete nám donést účet, děkuji.“ Jeho hlas byl tichý, hrubší, pořád odrážel napětí našeho rozhovoru. Zdálo se, že ji to zmátlo. Vyčkávavě vzhlédl. „S-samozřejmě,“ zakoktala. „Tady máte.“ Z přední kapsy černé zástěrky vytáhla malé kožené desky a podala mu je. Už měl v ruce bankovku. Vložil ji do desek a vrátil jí je. „Drobné si nechte.“ Usmál se. Vstal a já jsem se neohrabaně zvedala na nohy. Znovu se na něj vyzývavě usmála. „Přeju vám hezký večer.“ Nepřestával se na mě dívat, když jí děkoval. Potlačila jsem úsměv. Kráčel vedle mě ke dveřím, ale dával si pozor, aby se mě nedotkl. Vzpomněla jsem si, co Jessica říkala o svém vztahu s Mikem, jak se dostali téměř ke stádiu první pusy. Povzdechla jsem si. Edward, zdálo se, mě slyšel a zvědavě na mě pohlédl. Podívala jsem se na chodník, vděčná, že nedokáže poznat, co si myslím. Otevřel dvířka spolujezdce, podržel mi je, když jsem nastupovala, a zlehka je za mnou zavřel. Dívala jsem se, jak zepředu obchází auto, a znovu mě překvapilo, jak je půvabný. Asi už bych na to měla být zvyklá – ale nebyla jsem. Měla jsem pocit, že Edward není ten typ člověka, na kterého si zvyknete. Jakmile byl v autě, nastartoval motor a nastavil silně topení. Velice se totiž ochladilo, a tak jsem si říkala, že pěkné počasí asi skončilo. V jeho saku mi ovšem bylo příjemně teplo, a když jsem si myslela, že mě nevidí, vdechovala jsem jeho vůni. Edward vyjel do hustého provozu, bez námahy prokličkoval ven z města a zamířil na dálnici. „Teď,“ řekl významně, „je řada na tobě.“ 9. TEORIE „Můžu položit jen jednu další otázku?“ zaprosila jsem, když zprudka vyrazil po tiché silnici. Zdálo se, že řízení vůbec nevěnuje pozornost. Povzdechl si. „Jednu,“ souhlasil. Semknul rty pevně k sobě do obezřetné linky. „No… říkal jsi, že jsi věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal.“ Podíval se stranou a rozvažoval. „Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou,“ zamručela jsem. Téměř se usmál. „Tak dobře. Šel jsem za tvou vůní.“ Podíval se na silnici, takže jsem měla čas ovládnout emoce. Nedokázala jsem vymyslet přijatelnou odpověď, takže jsem to odložila na pozdější promyšlení. Snažila jsem se znovu soustředit. Nechtěla jsem, aby teď přestal, když konečně začal věci vysvětlovat. „A pak jsi nezodpověděl mou první otázku…“ zdržovala jsem. Podíval se na mě nesouhlasně. „Kterou?“ „Jak to funguje – to čtení v mysli? Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny…?“ Připadala jsem si hloupě, když jsem předstírala, že stojím o objasnění. „To je víc než jedna,“ poukázal. Jednoduše jsem zaklesla prsty do sebe a vyčkávavě jsem se na něj zadívala. „Ne, to umím jenom já. A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp ‚hlas‘ toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů,“ odmlčel se zamyšleně. „Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum – bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné. Většinou to ale vypínám – ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně,“ při tom slově se zamračil, „aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova.“ „A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?“ zeptala jsem se zvědavě. Podíval se na mě s nevyzpytatelným pohledem. „Nevím,“ zamumlal. „Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké.“ Široce se na mě usmál, jak ho to najednou pobavilo. „Moje mysl nefunguje správně? Jsem divná?“ Ta slova mě znepokojovala víc, než by měla – pravděpodobně proto, že jeho spekulace trefily do černého. Vždycky jsem něco takového tušila, a bylo mi nepříjemné, že se mi to potvrzuje. „Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná,“ zasmál se. „Neboj, to je jenom teorie…“ Jeho obličej se napjal. „Což nás přivádí zpátky k tobě.“ Povzdechla jsem si. Jak začít? „Nejde veškerá vyhýbavost stranou?“ připomněl mi tiše. Poprvé jsem se podívala jinam než na jeho obličej, jak jsem se snažila najít vhodná slova. Náhodou jsem si všimla tachometru. „Panebože!“ zakřičela jsem. „Zpomal!“ „Co se děje?“ vyděsil se. Ale auto nezpomalilo. „Jedeš stošedesátkou!“ pořád jsem křičela. Vrhla jsem zpanikařený pohled z okna, ale byla moc tma, abych něco viděla. Silnice byla vidět jenom v modravém kuželu jasu světlometů. Les po obou stranách silnice byl jako černá zeď – a tvrdý jako zeď z oceli, kdybychom v téhle rychlosti vylétli ze silnice. „Klídek, Bello.“ Obrátil oči v sloup, ale pořád nezpomaloval. „Chceš nás zabít?“ zeptala jsem se. „Nikam nenarazíme.“ Snažila jsem se zklidnit hlas. „Proč tolik spěcháš?“ „Vždycky jezdím takhle.“ Otočil se, aby se na mě pokřiveně usmál. „Dívej se na silnici!“ „Nikdy jsem neměl nehodu, Bello – dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu,“ zakřenil se a zaťukal si na čelo. „Vestavěný detektor radarů.“ „Moc vtipné,“ zuřila jsem. „Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš.“ „Pravděpodobně,“ souhlasil a krátce, tvrdě se zasmál. „Ale ty ne.“ Povzdechl si a já se dívala s úlevou, jak ručička tachometru postupně klesá na sto třicet. „Spokojená?“ „Skoro.“ „Nesnáším pomalou jízdu,“ zamumlal. „Tohle je pomalé?“ „Dost poznámek o mém řízení,“ odsekl. „Pořád čekám na tvou nejnovější teorii.“ Kousala jsem se do rtu. Podíval se na mě, jeho medové oči byly nečekaně něžné. „Nebudu se smát,“ slíbil. „Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit.“ „Je to tak zlé?“ „Dost, jo.“ Čekal. Prohlížela jsem si svoje ruce, abych neviděla jeho výraz. „Tak do toho.“ Jeho hlas byl klidný. „Nevím, jak začít,“ přiznala jsem. „Tak začni od začátku… říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama.“ „Ne.“ „Co tě nastartovalo – knížka? Film?“ povzbuzoval mě. „Ne – bylo to v sobotu, na pláži.“ Dovolila jsem si podívat se mu do obličeje. Tvářil se nechápavě. „Narazila jsem na starého rodinného přítele – Jacoba Blacka,“ pokračovala jsem. „Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství.“ Pořád se tvářil nechápavě. „Jeho táta je jedním z quileutských starších.“ Pozorně jsem se na něj podívala. Jeho zmatený výraz okamžitě ztuhl. „Šli jsme se projít –“ o svém flirtování jsem radši pomlčela – „a on mi vyprávěl nějaké staré legendy – myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu…“ zaváhala jsem. „Pokračuj,“ řekl. „O upírech.“ Uvědomila jsem si, že šeptám. Teď jsem se mu do tváře podívat nedokázala. Ale viděla jsem, jak křečovitě svírá volant, až mu kotníky prstů zbělely. „A okamžitě jsi pomyslela na mě?“ Pořád klidný. „Ne. On… zmiňoval tvou rodinu.“ Mlčel, zíral na silnici. Najednou jsem měla starosti, starosti, abych Jacoba ochránila. „Podle něj je to jenom hloupá pověra,“ řekla jsem rychle. „Nečekal, že tomu budu věřit.“ To mu nestačilo; musela jsem se přiznat. „Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl.“ „Proč?“ „Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu – snažila se mě vyprovokovat. A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj,“ přiznala jsem se s hlavou svěšenou. Vyrušil mě smíchem. Zírala jsem na něj. Smál se, ale jeho oči byly zuřivé, dívaly se dopředu. „Jak jsi to z něj vytáhla?“ zeptal se. „Snažila jsem se flirtovat – fungovalo to líp, než bych čekala.“ Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, jak jsem na to vzpomínala. „To bych rád viděl.“ Temně se zachechtal. „A tys mě obvinila, že lidi omamuju – chudák Jacob Black.“ Začervenala jsem se a vyhlédla ze svého okna do noci. „Co jsi dělala pak?“ zeptal se po chvilce. „Hledala jsem na internetu.“ „A to tě přesvědčilo?“ Z jeho hlasu zazníval pramalý zájem. Ale rukama pořád silně svíral volant. „Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…“ odmlčela jsem se. „Co?“ „Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží,“ zašeptala jsem. „Že na tom nezáleží?“ Jeho tón mě přiměl vzhlédnout – konečně jsem prolomila tu jeho pečlivě udržovanou masku. Jeho obličej byl nevěřícný, jenom s náznakem hněvu, kterého jsem se obávala. „Ne,“ řekla jsem tiše. „Nezáleží mi na tom, co jsi.“ Do jeho hlasu vstoupil tvrdý, výsměšný tón. „Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?“ „Ne.“ Zmlkl, zase se díval přímo před sebe. Jeho obličej byl pochmurný a chladný. „Ty se zlobíš,“ vzdychla jsem. „Neměla jsem nic říkat.“ „Ne,“ odporoval, ale jeho tón byl stejně tvrdý jako jeho obličej. „Jsem rád, že vím, co si myslíš – i když to, co si myslíš, je šílené.“ „Takže se zase pletu?“ provokovala jsem. „To jsem neměl na mysli. ‚Na tom nezáleží‘!“ citoval a skřípal přitom zuby. „Mám pravdu?“ vydechla jsem. „Záleží na tom?“ Zhluboka jsem se nadechla. „Vlastně ne.“ Odmlčela jsem se. „Ale jsem zvědavá.“ Můj hlas byl alespoň vyrovnaný. Najednou se zatvářil odevzdaně. „Na co jsi zvědavá?“ „Kolik je ti let?“ „Sedmnáct,“ odpověděl okamžitě. „A jak dlouho je ti sedmnáct?“ Jeho rty se zkroutily, jak zíral na silnici. „Už nějakou dobu,“ připustil posléze. „Dobře.“ Usmála jsem se, měla jsem radost, že je ke mně pořád upřímný. Díval se na mě pozornýma očima, hodně jako předtím, když se bál, že upadnu do šoku. Věnovala jsem mu široký povzbudivý úsměv, a on se zamračil. „Nesměj se – ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?“ Stejně se zasmál. „Mýtus.“ „Slunce tě nespálí?“ „Mýtus.“ „Spíš v rakvi?“ „Mýtus.“ Na chvíli zaváhal a do jeho hlasu vstoupil podivný tón. „Nemůžu spát.“ Chviličku mi trvalo, než jsem to strávila. „Vůbec?“ „Nikdy,“ odpověděl a jeho hlas nebylo téměř slyšet. Otočil se a zamyšleně se na mě podíval. Prohlížel si mě svýma zlatýma očima a já jsem ztratila nit. Zírala jsem na něj, dokud se nepodíval jinam. „Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku.“ Jeho hlas byl teď tvrdý, a když se na mě znovu podíval, oči měl chladné. Zamrkala jsem, stále omámená. „Která to je?“ „Nezajímá tě, co jím?“ zeptal se sarkasticky. „Aha,“ zamumlala jsem, „tohle.“ „Ano, tohle.“ Jeho hlas byl drsný. „Nechceš vědět, jestli piju krev?“ Trhla jsem sebou. „No, Jacob o tom něco říkal.“ „Co Jacob říkal?“ zeptal se příkře. „Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata.“ „Říkal, že nejsme nebezpeční?“ Jeho hlas byl hluboce skeptický. „Ne přesně. Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby.“ Díval se dopředu, ale nedokázala jsem říct, jestli kouká na silnici nebo ne. „Tak co, měl pravdu? O tom, že nelovíte lidi?“ Snažila jsem se udržet svůj hlas co nejvyrovnanější. „Quileuté mají dlouhou paměť,“ zašeptal. Brala jsem to jako potvrzení. „Ale nenech se tím ukolébat,“ varoval mě. „Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční.“ „Nerozumím.“ „Snažíme se,“ vysvětloval pomalu. „Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě.“ „To je chyba?“ Slyšela jsem smutek ve svém hlase, ale nevěděla jsem, jestli ho slyšel také. „Velmi nebezpečná,“ zamumlal. Pak jsme oba mlčeli. Sledovala jsem, jak se světlomety otáčejí v ohybech silnice. Pohybovaly se příliš rychle; nevypadalo to skutečně, spíš jako videohra. Byla jsem si vědoma, že čas ubíhá tak rychle jako černá silnice pod námi, a strašně jsem se bála, že už nikdy nebudu mít další šanci takhle s ním být – povídat si na rovinu, bez zábran. Jeho slova věstila konec, a já jsem se té představy děsila. Nemohla jsem promeškat ani minutu z těch, které mi ještě zbývaly. „Pověz mi víc,“ žádala jsem zoufale a nestarala jsem se, co říkal, jen jsem chtěla znovu slyšet jeho hlas. Rychle se na mě podíval, udivený změnou mého tónu. „Co víc chceš vědět?“ „Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí,“ navrhla jsem a hlas jsem stále měla zabarvený zoufalstvím. Uvědomila jsem si, že mám mokré oči, a potlačovala jsem smutek, který se mě snažil přemoct. „Protože nechci být stvůra.“ Jeho hlas byl velmi tichý. „Ale zvířata nestačí?“ Odmlčel se. „Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životě na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad – nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou.“ Jeho tón nabral zlověstný nádech. „Někdy je to obtížnější než jindy.“ „Teď je to pro tebe moc obtížné?“ zeptala jsem se. Povzdechl si. „Ano.“ „Ale hlad nemáš,“ řekla jsem přesvědčeně – bylo to tvrzení, ne otázka. „Proč si to myslíš?“ „Poznám ti to na očích. Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi – muži obzvlášť – jsou podrážděnější, když mají hlad.“ Zachechtal se. „Ty jsi všímavá, viď?“ Neodpověděla jsem; jenom jsem poslouchala zvuk jeho smíchu a zapisovala si ho do paměti. „Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?“ zeptala jsem se, když bylo zase ticho. „Ano.“ Na vteřinku se odmlčel, jako kdyby se rozhodoval, jestli něco dodá, nebo ne. „Nechtěl jsem odjet, ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň.“ „Proč jsi nechtěl odjet?“ „Jsem z toho… nervózní… když tě nemám nablízku.“ Jeho oči byly něžné, ale naléhavé, a zdálo se, že mi pod jejich pohledem měknou kosti v těle. „Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev.“ Zavrtěl hlavou a pak se zdálo, že si na něco vzpomněl. „No, vlastně ne tak docela.“ „Cože?“ „Tvoje ruce,“ připomněl mi. Podívala jsem se dolů na své dlaně a na téměř zahojené škrábance přes kotníky. Jeho očím nic neušlo. „Upadla jsem,“ povzdechla jsem si. „Myslel jsem si to.“ Jeho rty se v koutcích zvedly vzhůru. „Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší – a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy.“ Smutně se na mě usmál. „Tři dny? Copak ses nevrátil až dnes?“ „Ne, vrátili jsme se v neděli.“ „Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?“ Byla jsem frustrovaná, skoro rozzlobená, když jsem pomyslela na to, kolik zklamání jsem si vytrpěla kvůli jeho nepřítomnosti. „No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet – alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět.“ „Proč?“ „Někdy ti to ukážu,“ slíbil. Na chvilku jsem se nad tím zamyslela. „Mohl jsi mi zavolat,“ usoudila jsem. Byl zmatený. „Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku.“ „Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já –“ zaváhala jsem a sklopila oči. „Co?“ Jeho sametový hlas byl neodolatelný. „Nelíbilo se mi to. Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní.“ Začervenala jsem se, když jsem to vyslovila nahlas. Mlčel. Znepokojeně jsem vzhlédla a viděla, že má bolestný výraz. „Á,“ zasténal tiše. „Tohle je zlé.“ Nerozuměla jsem jeho odpovědi. „Co jsem řekla?“ „Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného.“ Obrátil své najednou ztrápené oči na silnici a jeho slova plynula tak rychle, že jsem jim skoro nerozuměla. „Nechci slyšet, že to takhle cítíš,“ jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. „To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello – prosím tě, uvědom si to.“ „Ne.“ Velmi silně jsem se snažila nepůsobit jako tvrdohlavé dítě. „Myslím to vážně,“ zasténal. „Já taky. Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě.“ Jeho hlas práskl, hlasitý a hrubý. „To nikdy neříkej.“ Kousla jsem se do rtu a byla jsem ráda, že neví, jak moc to bolelo. Zírala jsem na silnici. Teď už musíme být blízko. Jel hodně rychle. „Na co myslíš?“ zeptal se, hlas stále hrubý. Jenom jsem zavrtěla hlavou, nebyla jsem si jistá, jestli můžu mluvit. Cítila jsem jeho pohled na svém obličeji, ale upírala jsem oči dopředu. „Ty pláčeš?“ Znělo to poplašeně. Neuvědomila jsem si, že vlhkost v mých očích přetekla. Rychle jsem si otřela rukou tvář, a samozřejmě, zrádné slzy tam byly, prozradily mě. „Ne,“ odpověděla jsem, ale hlas se mi zlomil. Viděla jsem, jak ke mně váhavě napřáhl pravou ruku, ale pak se zarazil a pomalu ji položil zpátky na volant. „Promiň.“ Jeho hlas hořel lítostí. Věděla jsem, že se neomlouvá jenom za slova, která mě rozrušila. Temnota ubíhala tiše kolem nás. „Pověz mi něco,“ požádal po další minutě a já jsem slyšela, jak moc se snaží použít lehčí tón. „Ano?“ „Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu – nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš.“ „Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka – víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku.“ Pomyslela jsem na tmavovlasého chlapa s návalem nenávisti. „Ty ses s nimi chtěla prát?“ To ho rozrušilo. „Nenapadlo tě utíkat?“ „Hodně padám, když běžím,“ přiznala jsem. „A co křičet?“ „K tomu jsem se dostávala.“ Zavrtěl hlavou. „Měla jsi pravdu – rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu.“ Povzdechla jsem si. Zpomalovali jsme, přijížděli jsme k Forks. Trvalo to necelých dvacet minut. „Uvidíme se zítra?“ zeptala jsem se. „Ano – taky musím zítra odevzdat úkol,“ usmál se. „Budu ti držet místo u oběda.“ Bylo to pošetilé, po tom všem, čím jsme si dnes večer prošli, jak mi ten malý slib rozechvěl žaludek a slova mi uvázla v krku. Byli jsme před Charlieho domem. Světla v domě svítila, můj náklaďáček stál na svém místě, všechno naprosto normální. Bylo to jako probudit se ze sna. Zastavil auto, ale já jsem se nehýbala. „Slibuješ, že tam zítra budeš?“ „Slibuju.“ Chvíli jsem to zvažovala, pak jsem přikývla. Stáhla jsem si jeho sako a dopřála si ještě jedno poslední vdechnutí. „Můžeš si ho nechat – nemáš bundu na zítra,“ připomněl mi. Podala jsem mu ho zpátky. „Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu.“ „Aha, jasně.“ Široce se usmál. Zaváhala jsem s rukou na klice dveří ve snaze prodloužit ten okamžik. „Bello?“ zeptal se jiným tónem – vážným, ale váhavým. „Ano?“ otočila jsem se horlivě zpátky k němu. „Slíbíš mi něco?“ „Ano,“ vyhrkla jsem a okamžitě jsem litovala svého bezpodmínečného souhlasu. Co když mě požádá, abych se od něj držela dál? Takový slib jsem nemohla splnit. „Nechoď sama do lesa.“ Zírala jsem na něj v čirém zmatení. „Proč?“ Zamračil se a jeho oči byly napjaté, když zíral prese mě ven z okna. „Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější. Tahle odpověď ti teď musí stačit.“ Lehce jsem se zachvěla z náhlé zlověstnosti v jeho hlase, ale ulevilo se mi. Tenhle slib jsem alespoň mohla snadno dodržet. „Když to říkáš.“ „Uvidíme se zítra,“ povzdechl si a já jsem věděla, že chce, abych už šla. „Tak tedy zítra.“ Neochotně jsem otevřela dveře. „Bello?“ Otočila jsem se a on se skláněl ke mně, jeho bledý půvabný obličej byl jenom pár centimetrů od mého. Srdce mi přestalo bít. „Spi sladce,“ řekl. Jeho dech mi vanul do tváře a omračoval mě. Byla to ta samá jemná vůně, kterou vonělo jeho sako, ale v koncentrovanější formě. Zamrkala jsem, naprosto omámená. Odklonil se. Nebyla jsem schopná se pohnout, dokud se můj mozek nějak nesrovnal. Pak jsem nemotorně vystoupila z auta, musela jsem se opřít o dveře. Měla jsem dojem, že slyším, jak se zahihňal, ale ten zvuk byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá. Počkal, až doklopýtám k domovním dveřím, a pak jsem slyšela, jak motor tiše naskočil. Otočila jsem se a dívala se, jak jeho stříbrné auto mizí za rohem. Uvědomila jsem si, že je velká zima. Mechanicky jsem sáhla pro klíč, odemkla dveře a vstoupila dovnitř. Charlie zavolal z obývacího pokoje. „Bello?“ „Jo, tati, to jsem já.“ Vešla jsem, abych ho viděla. Díval se na baseballový zápas. „Jsi doma brzy.“ „Vážně?“ Byla jsem překvapená. „Ještě není ani osm,“ řekl mi. „Užily jste si to s děvčaty?“ „Jo – byla spousta legrace.“ Hlava se mi točila, jak jsem se snažila vzpomenout si na celou tu dámskou jízdu, která byla na dnešek v plánu. „Obě si vybraly hezké šaty.“ „Jsi v pořádku?“ „Jsem jenom unavená. Hodně jsem se nachodila.“ „No, možná by sis měla jít lehnout,“ pronesl ustaraně. Napadlo mě, jak se asi tvářím. „Jenom napřed zavolám Jessice.“ „Copak jsi s ní zrovna nebyla?“ zeptal se překvapeně. „Ano – ale zapomněla jsem si u ní v autě bundu. Chci mít jistotu, že mi ji zítra přinese.“ „No, napřed jí dej šanci dojet domů.“ „Správně,“ souhlasila jsem. Šla jsem do kuchyně a vyčerpaně padla na židli. Vážně jsem se teď cítila na omdlení. Přemítala jsem, jestli nakonec po tom všem neupadnu do toho šoku. Seber se, řekla jsem si. Najednou zazvonil telefon, až mě to vyděsilo. Strhla jsem ho z vidlic. „Haló?“ zeptala jsem se udýchaně. „Bello?“ „Ahoj, Jess, zrovna jsem ti chtěla zavolat.“ „Dostala ses domů?“ Na hlase bylo znát, že se jí ulevilo… a že je překvapená. „Ano. Nechala jsem si u tebe v autě bundu – mohla bys mi ji zítra přinést?“ „Samozřejmě. Ale pověz mi, co se stalo!“ žádala. „Hm, zítra – na trigonometrii, ano?“ Rychle pochopila. „Aha, máš tátu doma?“ „Ano, to ano.“ „Dobře, tak si popovídáme zítra. Čau!“ Slyšela jsem jí na hlase, že už se nemůže dočkat. „Čau, Jess.“ Pomalu jsem stoupala do schodů, mysl mi zatemňovala těžká otupělost. Chystala jsem se do postele automaticky, vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, co dělám. Až když jsem byla ve sprše – voda byla příliš horká, pálila mě na kůži – jsem si uvědomila, že mrznu. Divoce jsem se několik minut třásla, než kouřící sprška konečně dokázala uvolnit mé ztuhlé svaly. Pak jsem stála, příliš unavená, abych se pohnula, dokud jsem nevypotřebovala všechnu horkou vodu. Vyklopýtala jsem ven a pevně jsem se zabalila do osušky ve snaze udržet si teplo z vody, aby se bolestivá třesavka nevrátila. Rychle jsem se převlékla na spaní a vlezla si pod deku, stočila se do klubíčka a objala si kolena, abych se udržela v teple. Roztřáslo mě pár malých záchvěvů. Mysl mi pořád omámeně vířila, plná obrazů, kterým jsem nerozuměla, i takových, které jsem se ze všech sil snažila potlačit. Zpočátku se nic nezdálo jasné, ale jak jsem postupně upadala do nevědomí, pár věcí mi jasně došlo. Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá. Zaprvé, Edward je upír. Zadruhé, část jeho osobnosti – a já jsem nevěděla, jak silná je to část – žízní po mé krvi. A zatřetí, jsem do něj bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná.