STMÍVÁNÍ-SUMRAK .....10-12
27. 4. 2009
10. VYPTÁVÁNÍ
Ráno bylo velmi těžké přesvědčit tu část mé osobnosti, která tvrdila, že včerejší noc byla jen sen. Na mé straně nestála ani logika, ani selský rozum. Držela jsem se věcí, které jsem si nemohla vyfantazírovat – třeba jeho vůně. Byla jsem si jistá, že tohle se mi nikdy nemohlo jen tak zdát.
Venku za oknem bylo mlhavo a naprosto dokonalá tma. Neměl žádný důvod nebýt dnes ve škole. Oblékla jsem se teple, měla jsem na paměti, že nemám bundu. Další důkaz, že moje vzpomínky jsou pravdivé.
Když jsem sešla dolů, Charlie už byl zase pryč – šla jsem později, než jsem si uvědomovala. Polkla jsem na tři kousnutí čokoládovou tyčinku, zapila to mlékem přímo z krabice a pak jsem spěchala ven ze dveří. Doufala jsem, že déšť počká, dokud nenajdu Jessiku.
Bylo neobvykle mlhavo; vzduch byl skoro jako zakouřený. Mlha byla ledově studená, když se mi přilepila na obnaženou kůži obličeje a krku. Nemohla jsem se dočkat, až si v autě pustím topení. Mlha byla tak hustá, že jsem ujela několik stop po příjezdové cestě, než jsem si všimla, že na ní stojí další auto. Srdce mi zadunělo, zajíklo se a pak se zase rozběhlo dvojnásobnou rychlostí.
Neviděla jsem, odkud přišel, ale najednou tam stál a otvíral mi dveře.
„Nechceš jet dneska se mnou?“ zeptal se, pobavený tím, že mě zase vyvedl z míry. V jeho hlasu byla nejistota. Opravdu mi dával na vybranou – mohla jsem odmítnout, a on v to částečně doufal. Byla to marná naděje.
„Chci, děkuju,“ odpověděla jsem a snažila se udržet klidný hlas. Jak jsem nastoupila do vyhřátého auta, všimla jsem si, že přes opěrku hlavy na sedadle spolujezdce je přehozené jeho hnědé sako. Dveře se za mnou zavřely a dříve, než by mělo být možné, seděl vedle mě a startoval auto.
„Přinesl jsem ti sako. Nechci, abys onemocněla nebo tak.“ Jeho hlas byl rezervovaný. Všimla jsem si, že sám žádné sako nemá, jenom světle šedý svetr s výstřihem do véčka. Tkanina zase těsně obepínala jeho dokonale svalnatou hruď. Jenom díky tomu krásnému obličeji jsem dokázala odtrhnout pohled od jeho těla.
„Nejsem cukrová panenka,“ protestovala jsem, ale přitáhla jsem si sako na klín a prostrčila paže těmi příliš dlouhými rukávy, zvědavá, jestli je ta vůně opravdu tak příjemná, jak jsem si ji pamatovala. Byla lepší.
„Vážně?“ opáčil hlasem tak tichým, že jsem si nebyla jistá, jestli chtěl, abych to slyšela.
Jeli jsme zamlženými ulicemi, zase moc rychle, a připadali jsme si divně. Alespoň já tedy ano. Včera večer všechny zábrany padly… téměř všechny. Nevěděla jsem, jestli k sobě budeme stále tak upřímní. Svazovalo mi to jazyk. Čekala jsem, až promluví.
Otočil se a usmál se na mě. „Copak, dneska žádných dvacet otázek?“
„Trápí tě moje otázky?“ zeptala jsem se s úlevou.
„Ne tolik jako tvoje reakce.“ Tvářil se, jako když vtipkuje, ale nemohla jsem si být jistá.
Zamračila jsem se. „Reaguju špatně?“
„Ne, to je ten problém. Bereš všechno tak v klidu – to je nepřirozené. Nutí mě to přemítat, co si vážně myslíš.“
„Vždycky ti říkám, co si opravdu myslím.“
„Ale vybíráš jen něco,“ obvinil mě.
„Nijak moc.“
„Dost, aby mě to dovádělo k šílenství.“
„Ty to nechceš slyšet,“ zamumlala jsem skoro šeptem. Jakmile byla ta slova venku, hned jsem jich litovala. Bolest v mém hlasu byla velmi slabá; mohla jsem jenom doufat, že si jí nevšiml.
Neodpověděl a já jsem přemítala, jestli jsem pokazila atmosféru. Jeho obličej byl nečitelný. Zajížděli jsme na školní parkoviště. Něco mi opožděně došlo.
„Kde máš zbytek rodiny?“ zeptala jsem se – byla jsem hrozně ráda, že jsem s ním sama, ale vzpomněla jsem si, že jeho auto bývá obvykle plné.
„Jeli s Rosalií.“ Pokrčil rameny, zatímco parkoval vedle nablýskaného červeného kabrioletu se zataženou střechou. „Okázalé, viď?“
„Hm, páni,“ vydechla jsem. „Když má tohle, proč jezdí s tebou?“
„Jak jsem říkal, je to okázalé. Snažíme se splynout.“
„Tobě se to nedaří.“ Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou, jak jsme vystupovali z auta. Už jsem neměla zpoždění; díky jeho šílené jízdě jsem se dostala do školy v dostatečném předstihu. „Tak proč jela Rosalie dneska svým autem, když je tak nápadné?“
„Nevšimla sis? Já teď porušuju všechna pravidla.“ Počkal na mě před autem a pak šel ke škole těsně vedle mě. Chtěla jsem překonat tu krátkou vzdálenost, natáhnout ruku a dotknout se ho, ale bála jsem se, že by se mu to nelíbilo.
„Proč vůbec máte takováhle auta?“ přemítala jsem nahlas. „Když vám jde o to, abyste měli soukromí?“
„Je to požitek,“ připustil s rozpustilým úsměvem. „Všichni máme rádi rychlou jízdu.“
„Jasně,“ zamumlala jsem šeptem.
Pod převislou střechou jídelny čekala Jessica, oči jí div nevypadly z důlků. Přes rameno, bohudíky, měla mou bundu.
„Ahoj, Jessiko,“ pozdravila jsem, když jsme byli krok od ní. „Dík, žes nezapomněla.“ Podala mi bundu beze slov.
„Dobré ráno, Jessiko,“ pozdravil ji Edward zdvořile. Nebyla to vážně jeho chyba, že měl tak neodolatelný hlas. Nebo podmanivé oči.
„Ehm… ahoj.“ Upřela na mě své velké oči ve snaze posbírat své zmatené myšlenky. „Asi se uvidíme na trigonometrii, viď.“ Věnovala mi významný pohled a já jsem potlačila povzdech. Co jí pro všechno na světě řeknu?
„Jo, tam se uvidíme.“
Odešla, ale dvakrát se zastavila, aby se po nás podívala přes rameno.
„Co jí řekneš?“ zamumlal Edward.
„Hele, myslela jsem si, že mi neumíš číst myšlenky!“ zasyčela jsem.
„Neumím,“ řekl zaraženě. Pak, když pochopil, oči se mu rozjasnily. „Ovšem umím číst její – bude na tebe čekat a jak přijdeš do třídy, hned se na tebe vrhne.“
Zasténala jsem, jak jsem si stahovala jeho sako a podávala mu ho. Pak jsem si navlékla svou bundu. Přehodil si sako přes ruku.
„Tak co jí řekneš?“
„Malou nápovědu?“ zaprosila jsem. „Co chce vědět?“
Zavrtěl hlavou, uličnicky se zašklebil. „To není fér.“
„Ne, nepodělit se o to, co víš – to není fér.“
Na chvilku zvolnil, jak jsme šli. Zastavili jsme se přede dveřmi učebny, kde jsem měla první hodinu.
„Chce vědět, jestli spolu tajně randíme. A chce vědět, co ke mně cítíš,“ řekl nakonec.
„Týjo. Co bych měla říct?“ snažila jsem se udržet svůj výraz velmi nevinný. Lidé cestou do třídy chodili kolem nás, pravděpodobně zírali, ale já jsem je skoro nevnímala.
„Hmmm.“ Zastavil se, aby chytil uvolněnou kadeř vlasů, které se mi uvolnily z gumičky na krku, a zavinul ji zpátky na místo. Srdce se mi hyperaktivně rozbušilo. „Předpokládám, že na to první bys jí mohla říct ano… jestli ti to nevadí – je to snadnější než jakékoli další vysvětlování.“
„Mně to nevadí,“ hlesla jsem slabě.
„A pokud jde o její druhou otázku… no, sám si na ni rád poslechnu odpověď.“ Jeden koutek úst povytáhl do mého oblíbeného nevyrovnaného úsměvu. Nestihla jsem tak rychle popadnout dech, abych na tu poznámku odpověděla. Otočil se a odcházel.
„Uvidíme se u oběda,“ zavolal na mě přes rameno. Tři lidé vcházející do dveří se zastavili a podívali se na mě.
Spěchala jsem do třídy, zrudlá a podrážděná. Podvodník jeden. Teď jsem si dělala ještě větší starosti kvůli tomu, co mám říct Jessice. Posadila jsem se na své obvyklé místo a rozzlobeně jsem práskla taškou na zem.
„Ahoj, Bello,“ pozdravil Mike z místa vedle mě. Vzhlédla jsem. Měl divný, téměř odevzdaný pohled. „Jak bylo v Port Angeles?“
„Jak bylo…“ Nevěděla jsem, jak to shrnout. „Skvěle,“ dokončila jsem chabě. „Jessica si koupila vážně krásné šaty.“
„Říkala něco o pondělním večeru?“ zeptal se a oči se mu rozjasnily. Usmála jsem se, jaký obrat rozhovor nabral.
„Říkala, že si to vážně užila,“ ujistila jsem ho.
„Fakticky?“ zeptal se nadšeně.
„No jasně.“
Pan Mason pak okřikl třídu, aby bylo ticho, a požádal, abychom se věnovali svým písemkám. Angličtina a pak občanka uběhly ani nevím jak, protože jsem si dělala starosti, jak všechno vysvětlím Jessice, a děsila jsem se toho, že Edward skrze její myšlenky bude opravdu poslouchat, co jsem řekla. Tahle jeho dovednost mohla být pěkně na obtíž – pokud mi s její pomocí zrovna nezachraňoval život.
Na konci druhé hodiny už byla mlha téměř rozpuštěná, ale den byl stále tmavý, nebe zatažené nízkými, utlačujícími mraky. Usmála jsem se na ně.
Edward měl samozřejmě pravdu. Když jsem vstoupila do třídy před trigonometrií, Jessica už seděla na svém místě v zadní řadě a málem nadskakovala vzrušením. Váhavě jsem si šla sednout vedle ní ve snaze přesvědčit sebe samu, že bude lepší mít to za sebou co nejdřív.
„Pověz mi všechno!“ poručila, ještě než jsem dosedla.
„Co chceš vědět?“ vytáčela jsem se.
„Co se stalo včera večer?“
„Koupil mi večeři a pak mě dovezl domů.“
Zírala na mě, její výraz byl pochybovačně neústupný. „Jak ses dostala domů tak rychle?“
„Jezdí jako maniak. Bylo to děsivé.“ Doufala jsem, že tohle slyšel.
„Bylo to jako rande – řekla jsi mu, že se tam setkáte?“
Na to jsem nepomyslela. „Ne – byla jsem vážně překvapená, když jsem ho tam viděla.“
Její rty se zkrabatily nespokojeností nad průhlednou upřímností v mém hlasu.
„Ale dneska tě vyzvedl cestou do školy?“ pokračovala.
„Ano – to bylo taky překvapení. Všiml si, že jsem včera večer neměla bundu,“ vysvětlovala jsem.
„Takže půjdete zase ven?“
„Nabídl mi, že mě v sobotu doveze do Seattlu – protože si myslí, že můj náklaďáček to nezvládne – to se počítá?“
„Ano,“ přikývla.
„No, tak tedy ano.“
„Pá-á-ni,“ natáhla to slovo do tří slabik. „Edward Cullen.“
„Já vím,“ souhlasila jsem. „Páni“ na to ani nestačilo.
„Počkej!“ ruce jí vylétly dlaněmi ke mně, jako kdyby zastavovala dopravu. „Políbil tě?“
„Ne,“ zamumlala jsem. „To tak není.“
Vypadala nespokojeně. Jsem si jistá, že já taky.
„Myslíš, že v sobotu…?“ zvedla obočí.
„O tom vážně pochybuju.“ Nespokojenost v mém hlase byla jen chabě zastíraná.
„O čem jste si povídali?“ šeptem ze mě mačkala informace. Hodina už začala, ale pan Varner nedával pozor a my jsme nebyly jediné, kdo si ještě povídal.
„Nevím, Jess, o spoustě věcí,“ zašeptala jsem zpátky. „Trochu jsme si povídali o eseji na angličtinu.“ Trochu, trošičku, trošilínku. Myslím, že to zmínil jen tak mimochodem.
„Prosím tě, Bello,“ zaprosila. „Pověz mi nějaké podrobnosti.“
„No… dobře, tak jednu mám. Měla bys vidět tu servírku, jak s ním flirtovala – bylo to přes míru. Ale on jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost.“ Ať si z toho vybere, co chce.
„To je dobré znamení,“ přikývla. „Byla hezká?“
„Moc – a bylo jí asi tak devatenáct nebo dvacet.“
„Tím líp. Určitě se mu líbíš.“
„Taky si to myslím, ale těžko říct. Je vždycky tak tajnůstkářsky,“ dodala jsem s povzdechem.
„Nevím, kde bereš tu odvahu být s ním o samotě,“ vydechla.
„Proč?“ byla jsem šokovaná, ale ona mou reakci nepochopila.
„Je takový… nahání strach. Nevěděla bych, co mu říkat.“ Udělala obličej, pravděpodobně si vzpomněla na dnešní ráno nebo včerejší večer, když na ni upřel zdrcující sílu svých očí.
„Taky mám určité potíže udržet myšlenky, když jsem s ním,“ přiznala jsem se.
„Aha, tak to tedy je. On je vážně neuvěřitelně úžasný.“ Jessica pokrčila rameny, jako kdyby se tím vysvětlovaly všechny nedostatky. A soudě podle jejího pohledu, jí tohle vysvětlení stačilo.
„Je na něm mnohem víc než to.“
„Vážně? A co třeba?“
Zamrzelo mě, že jsem neskončila dřív. A taky jsem pevně doufala, že stran toho poslouchání si dělal jenom legraci.
„Neumím to správně vysvětlit… ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří.“ Upír, který chce být hodný – který pobíhá kolem a zachraňuje lidské životy, aby nebyl zrůda… zírala jsem na přední stěnu místnosti.
„Je to možné?“ zachichotala se.
Ignorovala jsem ji, snažila jsem se tvářit, jako že dávám pozor, co říká pan Varner.
„Takže ho máš ráda.“ Nehodlala to ještě vzdát.
„Ano,“ odpověděla jsem stručně.
„Chci říct, máš ho opravdu ráda?“ naléhala.
„Ano,“ řekla jsem znovu a začervenala se. Doufala jsem, že tento detail se v jejích myšlenkách nezobrazí.
Už měla dost jednoslabičných odpovědí. „Jak moc ho máš ráda?“
„Hrozně moc,“ zašeptala jsem. „Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct.“ Povzdechla jsem si, jeden ruměnec přešel do druhého.
Pak bohudíky pan Varner Jessiku vyvolal.
Během hodiny už nedostala šanci zase na to téma začít, a jakmile se ozvalo zvonění, podnikla jsem úhybný manévr.
„Na angličtině se mě Mike ptal, jestli ses nějak zmiňovala o pondělním večeru,“ nadhodila jsem.
„Děláš si legraci! Cos mu řekla?!“ vydechla, naprosto vyvedená z míry.
„No, že jsi říkala, že sis to moc užila – myslím, že ho to potěšilo.“
„Pověz mi přesně, co říkal, a cos mu přesně odpověděla!“
Strávily jsme zbytek cesty rozpitváváním větných struktur a většinu španělštiny podrobným popisem výrazů Mikova obličeje. Nebyla bych tak ochotná to líčit, kdybych se nebála, že se předmět hovoru stočí zpátky na mě.
A pak zvonění oznámilo oběd. Jak jsem vyskočila ze své židle a chvatně nahrnula učebnice do tašky, můj oživlý výraz musel Jessiku trknout.
„Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?“ uhodla.
„Myslím, že ne.“ Nemohla jsem si být jistá, že mi Edward zase nevhodně nezmizí.
Ale za dveřmi učebny španělštiny, opřený o zeď – svou krásou podobný řeckému bohu – stál Edward a čekal na mě. Jessica na něj pohlédla, zakoulela očima a odešla.
„Uvidíme se později, Bello.“ Její hlas byl nabitý narážkami. Možná budu muset vypnout zvonění na telefonu.
„Ahoj,“ jeho hlas byl pobavený a podrážděný současně. Poslouchal, to bylo jasné.
„Čau.“
Nenapadlo mě nic, co bych dalšího měla říct, a on nemluvil – předpokládala jsem, že čeká na příležitost – takže jsme šli do jídelny mlčky. Jít s Edwardem během frmolu o polední přestávce mi hodně připomínalo můj první den tady; každý na mě zíral.
Vedl mě do fronty a pořád ještě nepromluvil, ačkoliv po mně každých pár vteřin šlehl hloubavým pohledem. Zdálo se mi, že na jeho tváři podráždění vítězí nad pobavením. Nervózně jsem si pohrávala se zipem na bundě.
Přistoupil k pultu a naplnil podnos jídlem.
„Co to děláš?“ namítla jsem. „Snad to nebereš všechno pro mě?“
Zavrtěl hlavou a postoupil dopředu, aby zaplatil jídlo.
„Půlka je pro mě, samozřejmě.“
Zvedla jsem obočí.
Vedl mě na to samé místo, kde jsme už jednou předtím seděli. Z druhé strany dlouhého stolu na nás pobaveně zírala skupinka maturantů, jak jsme si sedli proti sobě. Edward si toho nevšímal.
„Vezmi si, co chceš,“ nabídl a postrčil podnos ke mně.
„Jsem zvědavá,“ začala jsem, vzala si jablko a otáčela ho v rukou, „co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?“
„Ty jsi pořád zvědavá.“ Zašklebil se a zavrtěl hlavou. Zadíval se mi do očí a neuhýbal pohledem, zatímco zvedl z podnosu plátek pizzy, schválně si ukousl velké sousto, rychle žvýkal a pak polkl. Dívala jsem se s očima vykulenýma.
„Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?“ zeptal se blahosklonně.
Nakrčila jsem nos. „Jednou jsem to udělala… z přinucení,“ přiznala jsem. „Nebylo to tak špatné.“
Zasmál se. „Myslím, že mě to nepřekvapuje.“ Zdálo se, že něco za mým ramenem upoutalo jeho pozornost.
„Jessica analyzuje všechno, co dělám – později ti to podrobně rozebere.“ Postrčil zbytek pizzy ke mně. Zmínka o Jessice mu vrátila do rysů náznak předchozího podráždění.
Odložila jsem jablko a ukousla si pizzy. Dívala jsem se stranou, věděla jsem, že začne sám.
„Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?“ zeptal se jako by nic.
„Ty sis toho vážně nevšiml?“
„Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí.“
„Chudák holka.“ Teď jsem si mohla dovolit být velkorysá.
„Něco z toho, co jsi řekla Jessice… no, dělá mi to starosti.“ Nenechal se rozptýlit. Hlas měl nakřáplý a díval se na mě zpod svých řas ustaranýma očima.
„Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají,“ připomněla jsem mu.
„Varoval jsem tě, že budu poslouchat.“
„A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím.“
„To jistě, to jsi mě varovala,“ souhlasil, ale jeho hlas byl stále hrubý. „Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš – všechno. Jenom si přeju… aby sis některé věci nemyslela.“
Zamračila jsem se. „To je docela rozdíl.“
„Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde.“
„Tak o co jde?“ Nakláněli jsme se teď k sobě přes stůl. Své velké bílé ruce měl složené pod bradou; já jsem si pravou rukou objímala krk. Musela jsem si připomínat, že jsme v přeplněné jídelně, kde se na nás pravděpodobně dívá mnoho očí. Bylo snadné ponořit se do naší vlastní soukromé, napjaté bublinky.
„Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?“ zamumlal a naklonil se ke mně při těch slovech ještě blíž, jeho temně zlaté oči byly pronikavé.
Snažila jsem se vzpomenout si, jak se vydechuje. Musela jsem se podívat jinam, než se mi to vybavilo.
„Už to zase děláš,“ zabručela jsem.
Vykulil překvapeně oči. „Co?“
„Omamuješ mě,“ přiznala jsem a snažila se soustředit, když jsem se podívala zpátky na něj.
„Aha.“ Zamračil se.
„To není tvoje chyba,“ povzdechla jsem si. „Nemůžu si pomoct.“
„Odpovíš na mou otázku?“
Podívala jsem se dolů. „Ano.“
„Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?“ Byl zase podrážděný.
„Ano, vážně si to myslím.“ Oči jsem měla sklopené, sledovala jsem vzor nepravých dřevěných let natištěných na laminu. Ticho se vleklo. Paličatě jsem odmítala být první, kdo ho tentokrát prolomí, a tvrdě jsem bojovala proti pokušení kouknout se, jak se tváří.
Nakonec promluvil, hlas měl sametově měkký. „Mýlíš se.“
Vzhlédla jsem a uviděla, že jeho oči jsou něžné.
„To nemůžeš vědět,“ nesouhlasila jsem šeptem. Zavrtěla jsem hlavou v pochybách, ačkoliv se mi po jeho slovech srdce rozbušilo a hrozně moc jsem jim chtěla věřit.
„Co tě vede k takovému přesvědčení?“ Jeho křišťálově průzračné topazové oči byly pronikavé – snažil se – marně, jak jsem předpokládala – vyčíst pravdu přímo v mé mysli.
Oplácela jsem mu pohled a usilovně jsem se snažila zachovat si chladnou hlavu, abych našla nějaký způsob, jak to vysvětlit. Jak jsem pátrala po slovech, viděla jsem, že je čím dál netrpělivější; začal se mračit, frustrovaný z mého mlčení. Sundala jsem ruku z krku a zvedla jeden prst.
„Nech mě přemýšlet,“ naléhala jsem. Jeho výraz se vyjasnil, byl spokojený, když viděl, že mám v úmyslu odpovědět. Položila jsem ruku na stůl a přisunula k ní tu druhou, takže jsem dlaně stiskla k sobě. Dívala jsem se na své ruce, spojovala a rozpojovala prsty, a konečně jsem promluvila.
„No, když pominu to, co je zřejmé, tak někdy…“ zaváhala jsem. „Nevím to jistě – já myšlenky číst neumím – ale někdy se zdá, jako by ses loučil, i když říkáš něco jiného.“ Nedokázala jsem lépe shrnout pocit úzkosti, který ve mně jeho slova někdy vzbuzovala.
„Vnímavá,“ zašeptal. A moje úzkost se zase vrátila, vyplavala na povrch, protože potvrzoval můj strach. „To je ovšem přesně to, proč se mýlíš,“ začal vysvětlovat, ale pak přimhouřil oči. „Co tím myslíš, ‚to, co je zřejmé‘?“
„No, vždyť se na mě podívej,“ řekla jsem – zbytečně, protože už se díval. „Jsem naprosto obyčejná – no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe.“ Mávla jsem rukou k němu, abych poukázala na všechnu tu jeho ohromující dokonalost.
Obočí se mu na okamžik rozzlobeně vyklenulo, ale pak se zase vyhladilo, jak se mu v očích objevil chápavý výraz. „Ty sebe samu nevidíš moc jasně, víš. Připustím, že máš naprostou pravdu ohledně těch záporných věcí,“ ponuře se uchechtl, „ale neslyšela jsi, co si o tobě myslel každý kluk v téhle škole ten první den.“
Zamrkala jsem, celá ohromená. „Tomu nevěřím…“ zamumlala jsem si pro sebe.
„Věř mi aspoň tentokrát – ty jsi všechno možné, jenom ne obyčejná.“
Moje rozpaky byly mnohem silnější než moje radost z jeho procítěného pohledu, když tohle říkal. Rychle jsem mu připomněla svůj původní argument.
„Ale já se neloučím,“ poukázala jsem.
„Nechápeš? To právě dokazuje, že mám pravdu. Mně na tobě záleží víc, protože když to dokážu,“ zavrtěl hlavou, zdálo se, že s tou myšlenkou bojuje, „jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí, pak radši budu trpět sám, než abych ti ublížil.“
Podívala jsem se nasupeně. „A nemyslíš, že já bych udělala to samé?“
„Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat.“
Najednou se jeho nepředvídatelná nálada změnila; rozpustilý, odbourávající úsměv změnil jeho rysy. „Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost.“
„Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel,“ připomněla jsem mu, vděčná za odlehčenější téma. Nechtěla jsem, aby ještě mluvil o rozchodu. Kdybych musela, asi bych si sama přivodila nějaké nebezpečí, jen abych si ho udržela nablízku… Zahnala jsem tu myšlenku dřív, než ji jeho rychlé oči mohly z mého obličeje vyčíst. Rozhodně by mě dostala do maléru.
„Přesto,“ dodal.
„Přesto,“ přitakala jsem; hádala bych se, ale teď jsem chtěla, aby očekával katastrofy.
„Mám pro tebe další otázku.“ Jeho obličej byl stále uvolněný.
„Střílej.“
„Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?“
Ušklíbla jsem se při té vzpomínce. „Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla,“ varovala jsem ho. „To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost.“
„No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě – já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit,“ uchechtl se. Byla bych rozzlobenější, kdyby jeho smích nebyl tak úchvatný. „Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?“ zeptal se a stále se pro sebe smál.
„To asi ne,“ připustila jsem. „Ale později bych to zrušila – předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník.“
Byl zmatený. „Ale proč, prosím tě?“
Smutně jsem zavrtěla hlavou. „Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš.“
„Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?“
„Samozřejmě.“
„To by nebyl problém.“ Byl velmi sebejistý. „Všechno záleží na tom, kdo tě vede.“ Viděl, že chci protestovat, a umlčel mě. „Ale ještě jsi mi neodpověděla – jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?“
Jakmile mluvil o „nás“, byla jsem se vším svolná.
„Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti,“ připustila jsem. „Ale chci tě požádat o laskavost.“
Podíval se obezřetně, jako vždycky, když jsem žádala něco, co dopředu neznal. „O jakou?“
„Můžu řídit já?“
Zamračil se. „Proč?“
„No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí.“
Obrátil oči v sloup. „Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení.“ Znechuceně zavrtěl hlavou a pak se na mě znovu vážně podíval. „Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?“ V jeho otázce byl podtón, kterému jsem nerozuměla.
„U Charlieho méně vždy znamená více.“ O tom jsem byla přesvědčená. „Kam vůbec pojedeme?“
„Počasí bude pěkné, takže se budu držet stranou od lidí… a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít.“ Zase nechával volbu na mně.
„Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?“ zeptala jsem se, vzrušená představou, že mi odhalí další z tajemství.
„Ano.“ Usmál se, pak se odmlčel. „Ale jestli nechceš být… se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě.“
To se mě dotklo. „Phoenix je třikrát větší než Seattle – jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy –“
„Jasně,“ přerušil mě, „ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou.“ Jeho oči si zase zahrály tu nefér hru na omamování.
Nedokázala jsem oponovat, ať jeho očím, nebo jeho pohnutkám, a stejně šlo o čistě akademickou debatu. „Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě.“
„Já vím,“ povzdechl si, zadumaný. „Ale měla bys o tom říct Charliemu.“
„Proč bych to proboha dělala?“
Jeho oči byly najednou zuřivé. „Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!“
Polkla jsem. Ale po chvilce přemýšlení jsem si byla jistá. „Myslím, že to risknu.“
Hněvivě vydechl a podíval se jinam.
„Mluvme o něčem jiném,“ navrhla jsem.
„O čem si chceš povídat?“ zeptal se. Byl stále rozzlobený.
Rozhlédla jsem se kolem nás, abych se přesvědčila, že nás nikdo nemůže poslouchat. Jak jsem vrhala pohledy po místnosti, zachytila jsem oči jeho sestry Alice, která se na mě dívala. Ostatní se dívali na Edwarda. Rychle jsem se podívala stranou, zpátky na něj, a zeptala jsem se na první věc, která mě napadla.
„Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks… na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům.“
Zíral na mě, jako kdyby mi unikalo něco naprosto evidentního.
„Medvědi?“ vydechla jsem a on se usmál. „No ale medvědi nemají lovnou sezónu,“ dodala jsem upjatě, abych zakryla svůj šok.
„Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní,“ informoval mě.
Pobaveně sledoval, jak mi to pomalu dochází.
„Medvědi?“ zopakovala jsem ztěžka.
„Emmett má nejradši grizzlyho.“ Jeho hlas byl stále ledabylý, ale jeho oči pozorně sledovaly mou reakci. Snažila jsem se dát se dohromady.
„Hmmm,“ zabručela jsem a ukousla si další kousek pizzy, abych se mohla podívat jinam. Pomalu jsem žvýkala a pak jsem se dlouze napila coly, aniž bych vzhlédla.
„Takže,“ řekla jsem po chvíli, když jsem se konečně setkala s jeho nyní napjatým pohledem. „Co máš nejradši ty?“
Zvedl jedno obočí a koutky jeho úst se mu stočily nesouhlasně dolů. „Pumu.“
„Aha,“ pronesla jsem zdvořile nezaujatým tónem a znovu jsem popadla svou limonádu.
„Samozřejmě,“ řekl a jeho tón odrážel ten můj, „musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři – akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?“ usmál se škádlivě.
„No jasně, co?“ zamumlala jsem s dalším kouskem pizzy v puse.
„Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů – právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit.“ Usmál se, jak si vzpomněl na nějaký vtip.
„Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly,“ souhlasila jsem, přikyvujíc.
Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. „Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím.“
„Snažím se představit si to – ale nemůžu,“ přiznala jsem. „Jak lovíte medvědy beze zbraní?“
„Ale my máme zbraně.“ Zablýskl svými lesklými zuby v krátkém hrozivém úsměvu. Potlačila jsem zachvění, než mě stihlo roztřást. „Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví.“
Nedokázala jsem potlačit další zachvění, které mi projelo po páteři. Koukla jsem přes jídelnu na Emmetta, vděčná, že se nedívá mým směrem. Tlusté provazce svalů, které mu vystupovaly na pažích a trupu, mi teď připadaly ještě hrozivější.
Edward sledoval můj pohled a zahihňal se. Zírala jsem na něj, vynervovaná.
„Ty jsi taky jako medvěd?“ zeptala jsem se potichu.
„Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají,“ prohlásil bezstarostně. „Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá.“
Pokusila jsem se o úsměv. „Možná,“ zopakovala jsem. Ale hlavu jsem měla plnou protiřečících si představ, které jsem nedokázala sjednotit. „Mohla bych to někdy vidět?“
„Absolutně ne!“ Obličej mu zbělel ještě více než obvykle a jeho oči byly najednou zuřivé. Opřela jsem se, ohromená, a – ačkoliv bych mu to nikdy nepřiznala – vystrašená jeho reakcí. On se také opřel a založil si ruce na prsou.
„Příliš by mě to vyděsilo?“ zeptala jsem se, když jsem zase dokázala ovládat svůj hlas.
„Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer,“ řekl a jeho hlas by řezavý. „Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc.“
„Tak proč?“ naléhala jsem a snažila se ignorovat jeho rozzlobený výraz.
Dlouhou chvíli se na mě díval.
„Až jindy,“ řekl nakonec. Vstal jedním plynulým pohybem. „Přijdeme pozdě.“
Rozhlédla jsem se kolem a překvapilo mě, že má pravdu a že jídelna už se skoro vylidnila. Když jsem byla s ním, čas a místo kolem mě jako by přestaly existovat, naprosto jsem o nich ztrácela povědomí. Vyskočila jsem a popadla svůj batoh z opěradla židle.
„Takže jindy,“ souhlasila jsem. Však já na to nezapomenu.11. KOMPLIKACE
Každý se na nás díval, jak jsme šli společně k našemu laboratornímu stolku. Všimla jsem si, že už si nenatáčí židli tak, aby seděl co nejdál ode mě. Místo toho si sedl docela blízko vedle mě, naše paže se téměř dotýkaly.
V tu chvíli vcouval do místnosti pan Banner – jak báječné načasování ten chlap měl – a táhl vysoký kovový rám na kolečkách, na kterém trůnila těžkopádná zastaralá televize a video. Promítání – pozvednutí nálady ve třídě bylo téměř hmatatelné.
Pan Banner vsunul pásku do neochotného videorekordéru a přešel ke zdi, aby zhasnul světla.
A pak, jak místnost potemněla, jsem si byla najednou víc než dobře vědoma, že Edward sedí méně než dva centimetry ode mě. Byla jsem ohromená nečekaným jiskřením, které mnou proudilo, překvapená, že je možné uvědomovat si jeho přítomnost víc, než jsem si ji už uvědomovala. Bláznivé nutkání natáhnout ruku a dotknout se ho, jen jednou v té tmě pohladit jeho dokonalý obličej, mě málem udolalo. Zkřížila jsem si ruce pevně na prsou a dlaně zaťala v pěsti. Ztrácela jsem hlavu.
Začaly úvodní titulky a osvětlily místnost symbolickým množstvím světla. Proti své vůli jsem po něm střelila pohledem. Rozpačitě jsem se usmála, když jsem si všimla, že sedí ve stejné pozici jako já, zaťaté pěsti založené v podpaží, a po očku po mně pokukuje. Usmál se na mě; i v té tmě jsem viděla, že má toužebný pohled. Pohlédla jsem jinam, dřív než jsem mohla začít lapat po dechu. Bylo by absolutně směšné, kdybych tu omdlela.
Ta hodina mi připadala velmi dlouhá. Nedokázala jsem se na film soustředit – ani jsem nevěděla, o čem to je. Snažila jsem se uvolnit, ale nešlo mi to, ten elektrický proud, který jakoby vyzařoval odněkud z jeho těla, nepovoloval. Tu a tam jsem si dovolila pohled směrem k němu, ale zdálo se, že ani on se nedokáže uvolnit. Neodolatelná touha dotknout se ho nechtěla pominout, takže jsem si pro jistotu drtila pěsti o žebra, až mě tou námahou bolely prsty.
Vydechla jsem úlevou, když pan Banner na konci hodiny cvaknutím vypínače zase rozsvítil. Natáhla jsem paže před sebe a uvolnila ztuhlé prsty. Edward se vedle mě uchechtl.
„No, to bylo zajímavé,“ zamumlal. Jeho hlas byl nevrlý a pohled obezřetný.
„Hmm,“ zamručela jsem. Lepší odpověď jsem ze sebe dostat nedokázala.
„Půjdeme?“ zeptal se a plynule se zvedl.
Téměř jsem zasténala. Čas na tělocvik. Opatrně jsem vstala, měla jsem starost, jestli ten podivný nový hluboký cit mezi námi neovlivnil mou rovnováhu.
Mlčky mě doprovodil na další hodinu a zastavil se u dveří; otočila jsem se, abych se rozloučila. Pohled na něj mě vyděsil – jeho výraz byl strhaný, téměř bolestný, a tak hrozně krásný, že bolestná touha dotknout se ho vzplála stejně silně jako předtím. Slova rozloučení mi uvízla v krku.
Váhavě zvedl ruku, na očích mu bylo vidět, jak se pere sám se sebou, a pak mi rychle přejel konečky prstů po lícní kosti. Jeho kůže byla stejně ledová jako vždycky, ale jeho dotyk pálil.
Šla jsem do tělocvičny s lehkou hlavou a nejistýma nohama. Došla jsem do šatny, převlékla se jako v tranzu a jenom neurčitě jsem vnímala, že kolem mě jsou nějací lidé. Realita na mě plně nedolehla, dokud mi nepodali raketu. Nebyla těžká, a přesto mi v ruce připadala velmi nespolehlivá. Viděla jsem pár spolužáků, jak se na mě pokradmu dívají. Trenér Clapp nám poručil, abychom utvořili družstva po dvojicích.
„Chceš být se mnou v družstvu?“
„Díky, Miku – nemusíš to dělat, to snad víš,“ ušklíbla jsem se omluvně.
„Neboj, budu se ti držet z dosahu.“ Zakřenil se. Někdy bylo snadné mít Mika ráda.
Nešlo to hladce. Nějak se mi podařilo praštit se raketou do hlavy a při tom švihu ještě bouchnout Mika do ramene. Strávila jsem zbytek hodiny v zadním koutě kurtu a raketu jsem držela bezpečně za zády. Navzdory tomu, že byl Mike handicapován mnou, šlo mu to dost dobře; vyhrál sám jednoruč tři hry ze čtyř. Poté, co trenér konečně hvizdem píšťalky oznámil konec hodiny, si se mnou pleskl dlaní o dlaň na znamení vítězství, což jsem si vůbec nezasloužila.
„Takže,“ nadhodil, když jsme odcházeli z kurtu.
„Takže co?“
„Ty a Cullen, hm?“ zeptal se vzpurným tónem. Moje předchozí náklonnost k němu okamžitě pominula.
„Do toho ti nic není, Mikeu,“ upozornila jsem ho a v duchu jsem posílala Jessiku přímo do horoucích pekel.
„Nelíbí se mi to,“ stejně zamumlal.
„Nemusí,“ odsekla jsem.
„Dívá se na tebe jako… jako kdybys byla něco k jídlu,“ pokračoval umanutě.
Spolkla jsem hysterii, která se už už chystala vybuchnout, ale stejně jsem se neubránila malému uchichtnutí. Podíval se na mě. Mávla jsem rukou a utekla do šatny.
Rychle jsem se převlékla, žaludek se mi svíral neklidem, moje hádka s Mikem už byla jen vzdálená vzpomínka. Přemítala jsem, jestli na mě Edward bude čekat venku, nebo jestli se s ním setkám v jeho autě. Co když je tam jeho rodina? Projel mnou záchvěv skutečné hrůzy. Vědí, že to vím? Mám vědět, že vědí, že to vím, nebo ne?
Když jsem vycházela z tělocvičny, byla jsem rozhodnutá jít přímo domů, aniž bych se byť jen jednou podívala na parkoviště. Ale moje obavy byly zbytečné. Edward na mě čekal, opíral se nenuceně o zeď tělocvičny, jeho úchvatný obličej byl teď bezstarostný. Jak jsem šla k němu, pocítila jsem zvláštní úlevu.
„Ahoj,“ vydechla jsem a široce se usmála.
„Ahoj.“ Oplatil mi zářivým úsměvem. „Tak co tělocvik?“
Obličej mi trošinku pohasl. „Fajn,“ zalhala jsem.
„Vážně?“ Nepřesvědčila jsem ho. Jeho oči zaostřily kousek za mne, díval se mi přes rameno, mhouřil. Pohlédla jsem za sebe a viděla záda odcházejícího Mika.
„Co je?“ ptala jsem se.
Jeho oči sklouzly zpátky ke mně, stále napjaté. „Newton mi jde na nervy.“
„Snad jsi zase neposlouchal?“ zděsila jsem se. Po mé dobré náladě najednou nebylo ani stopy.
„Co hlava, nebolí?“ zeptal se nevinně.
„Ty jsi neuvěřitelný!“ otočila jsem se a vykročila směrem k parkovišti, ačkoliv jsem předtím nebyla rozhodnutá, jestli nepůjdu domů pěšky.
Rychle mě dohonil.
„To ty jsi zmínila, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně – vzbudila jsi mou zvědavost.“ Neznělo to kajícně, tak jsem ho ignorovala.
Šli jsme mlčky – z mé strany to bylo rozzlobené, rozpačité ticho – k jeho autu. Ale kousek od něj jsem musela zastavit – obklopoval ho dav lidí, samí kluci. Pak mi došlo, že se neshlukli kolem Volva, ale kolem Rosaliina červeného kabrioletu, v očích neskrývanou závist. Nikdo z nich ani nevzhlédl, jak mezi nimi Edward proklouzl, aby si otevřel dveře. Rychle jsem nastoupila na straně spolujezdce, také nepovšimnuta.
„Okázalé,“ zamumlal.
„Co je to za auto?“ zeptala jsem se.
„M3.“
„Já nečtu Svět motorů.“
„Je to BMW.“ Zvedl oči v sloup, nedíval se na mě, snažil se couvat, aniž by nabral automobilové nadšence.
Přikývla jsem – to už jsem slyšela.
„Pořád se zlobíš?“ zeptal se, zatímco opatrně manévroval ven z parkoviště.
„Rozhodně.“
Povzdechl si. „Odpustíš mi, když se omluvím?“
„Možná… když to budeš myslet opravdově. A když mi slíbíš, že už to nikdy neuděláš,“ stála jsem na svém.
Náhle se zatvářil šibalsky. „Co kdybych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?“ odpověděl protiútokem na moje podmínky.
Zamyslela jsem se a usoudila, že lepší nabídku pravděpodobně nedostanu. „Dohodnuto,“ souhlasila jsem.
„Pak mě tedy moc mrzí, že tě zlobím.“ Jeho oči na chvíli zahořely upřímností – a rozhodily mi srdeční rytmus – a pak přešly do rozpustilosti. „A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni.“
„Ehm, nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, kde se na příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo.“
Jeho úsměv byl teď blahosklonný. „Neměl jsem v úmyslu přijet autem.“
„Jak –“
Přerušil mě. „Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta.“
Nechala jsem to být. Měla jsem naléhavější otázku.
„Už je jindy?“ zeptala jsem se významně.
Zamračil se. „Asi ano.“
Měla jsem nasazený zdvořilý výraz a čekala jsem.
Zastavil auto. Vzhlédla jsem překvapeně – samozřejmě už jsme byli u Charlieho domu, zaparkováni za náklaďáčkem. Bylo snadnější s ním jet, když jsem se nedívala před sebe, dokud nezastavil. Když jsem se podívala zpátky na něj, měřil si mě pohledem.
„A pořád chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?“ Zdál se vážný, ale měla jsem dojem, že jsem hluboko v jeho očích spatřila stopu humoru.
„No,“ vysvětlovala jsem, „hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci.“
„Vystrašil jsem tě?“ Ano, rozhodně tam byl humor.
„Ne,“ zalhala jsem. Nespolkl to.
„Omlouvám se, že jsem tě vyděsil,“ pokračoval s lehkým úsměvem, ale pak všechny stopy žertování zmizely. „To mě jenom rozhodilo pomyšlení na to, že bys tam byla… zatímco bychom lovili.“ Čelist se mu napjala.
„To by bylo zlé?“
Promluvil se zaťatými zuby. „Mimořádně.“
„Protože…?“
Zhluboka se nadechl a díval se ven z okna na husté, valící se mraky, které jako by se tlačily dolů na zem. Člověk by si na ně skoro mohl sáhnout.
„Když lovíme,“ promluvil pomalu, neochotně, „poddáváme se svým smyslům… které nedokážeme myslí tak silně ovládnout. Zvláště čichu. Kdybys byla kdekoliv poblíž mě, když takovým způsobem ztratím kontrolu…“ zavrtěl hlavou a stále se ponuře díval na těžké mraky.
Pevně jsem držela svůj výraz pod kontrolou, protože jsem čekala, že se po mně bleskově podívá, aby posoudil mou reakci. To se taky stalo. Můj obličej však nic neprozradil.
Ale naše oči se do sebe zaklesly a ticho se prohloubilo – a změnilo. Záchvěvy elektřiny, které jsem cítila dnes odpoledne, začaly nabíjet atmosféru. Až když se mi začala točit hlava, došlo mi, že jsem přestala dýchat. Když jsem se zhluboka nadechla a prolomila tak ticho, zavřel oči.
„Bello, myslím, že bys teď měla jít dovnitř.“ Jeho tichý hlas byl hrubý, oči mu zase bloudily v mracích.
Otevřela jsem dveře a arktický poryv, který zavanul do auta, mi pomohl vyčistit hlavu. V obavách, že bych v tom omámeném stavu mohla zavrávorat, jsem opatrně vystoupila a zavřela za sebou dveře, aniž bych se ohlížela. Bzučení automaticky stahovaného okénka mě přimělo otočit se.
„Jo, Bello!“ zavolal za mnou, hlas vyrovnanější. Naklonil se do otevřeného okénka s lehkým úsměvem na rtech.
„Ano?“
„Zítra je řada na mně,“ prohlásil.
„Řada? A včem?“
Úsměv se mu roztáhl ještě víc do široka a oslnivě bílé zuby zablýskly. „V kladení otázek.“
A pak byl pryč, auto vyrazilo po ulici a zmizelo za rohem, než jsem si vůbec dokázala posbírat myšlenky. Usmívala jsem se, jak jsem šla k domu. Kdyby nic jiného, bylo jasné, že zítra má v plánu se se mnou zase vidět.
Tu noc hrál Edward hlavní roli v mých snech jako obvykle. Ovšem klima mého nevědomí se změnilo. Vibrovalo tou elektřinou, která nabíjela odpolední atmosféru, a já jsem se neklidně převracela a často jsem se budila. Až v časných ranních hodinách jsem konečně upadla do vyčerpaného bezesného spánku.
Když jsem se probudila, byla jsem pořád unavená, ale taky podrážděná. Natáhla jsem si hnědý rolák a nevyhnutelné džíny a povzdechla jsem si, jak jsem se zasnila o špagetových ramínkách a kraťasech. Snídaně byla obvyklá tichá záležitost, jak jsem očekávala. Charlie si usmažil vajíčka; já jsem si dala svou misku cereálií. Přemítala jsem, jestli nezapomněl na tuto sobotu. Odpověděl na mou nevyslovenou otázku, když vstával, aby donesl talíř do dřezu.
„Ohledně téhle soboty…“ začal, přešel kuchyni a otočil kohoutkem.
Přikrčila jsem se. „Ano, tati?“
„Pořád chceš jet do Seattlu?“ zeptal se.
„Tak to bylo v plánu.“ Usmála jsem se, přála si, aby s tím nevyrukoval, aspoň bych nemusela skládat opatrné polopravdy.
Vymáčkl na svůj talíř trochu mycího prostředku a roztíral ho kartáčkem. „Víš jistě, že se nestihneš vrátit včas na ples?“
„Já na ples nepůjdu, tati.“ Naštvala jsem se.
„Nikdo tě nepozval?“ zeptal se a snažil se zakrýt svou starost tím, že se soustředil na utírání talíře.
Chodila jsem po minovém poli. „To je dámská volenka.“
„Aha.“ Zamračil se, jak utíral talíř.
Soucítila jsem s ním. Musí to být těžké, být otcem; žít ve strachu, že dcera potká kluka, do kterého se zamiluje, a přitom se trápit, když to tak není. To by byla hrůza, pomyslela jsem si a otřásla se, kdyby měl Charlie sebemenší ponětí o tom, do koho jsem se zamilovala já.
Charlie mi pak zamával na rozloučenou a odešel. Šla jsem si nahoru vyčistit zuby a posbírat učebnice. Když jsem slyšela, že policejní auto odjelo, počkala jsem jenom pár vteřin a pak jsem vykoukla z okna. Stříbrné auto už tam bylo, čekalo na Charlieho místě na příjezdové cestě. Seběhla jsem ze schodů a vyběhla předními dveřmi, přemítajíc, jak dlouho tahle bizarní rutina bude pokračovat. Nechtěla jsem, aby někdy skončila.
Čekal v autě. Vypadalo to, že se nedívá, jak za sebou zavírám dveře, aniž bych se obtěžovala zamknout. Šla jsem k autu a plaše jsem se zastavila, než jsem otevřela dveře a nastoupila. Usmíval se, byl uvolněný – a jako obvykle, mučivě dokonalý a krásný.
„Dobré ráno.“ Jeho hlas byl hedvábný. „Jak se dnes máš?“ Přejížděl mi očima po tváři, jako kdyby jeho otázka byla něco víc než prostá zdvořilost.
„Dobře, díky.“ Vždycky mi bylo dobře – víc než dobře – když jsem byla blízko něho.
Jeho pohled spočinul na mých kruzích pod očima. „Vypadáš unaveně.“
„Nemohla jsem spát,“ přiznala jsem a automaticky si přehodila vlasy přes rameno, aby mi neviděl do obličeje.
„Já taky ne,“ zažertoval a nastartoval motor. Už jsem si začínala zvykat na to tiché předení. Byla jsem si jistá, že mě řev mého náklaďáku vyděsí, až ho zase budu muset někdy řídit.
Zasmála jsem se. „To je asi pravda. Předpokládám, že jsem spala jenom o trochu víc než ty.“
„O to se tedy vsadím.“
„Tak co jsi dělal včera večer?“ zeptala jsem se.
Uchechtl se. „Ani nápad. Dneska otázky pokládám já.“
„Jo, to máš pravdu. Co chceš vědět?“ Čelo se mi zvrásnilo. Nedokázala jsem si představit, co by ho na mně tak mohlo zajímat.
„Jaká je tvoje oblíbená barva?“ zeptal se s vážnou tváří.
Obrátila jsem oči vzhůru. „To se mění den ode dne.“
„Jaká je tvoje oblíbená barva dneska?“ Byl pořád vážný.
„Asi hnědá.“ Měla jsem tendenci oblékat se podle nálady.
Ušklíbl se a porušil tak svůj vážný výraz. „Hnědá?“ zeptal se skepticky.
„Jasně. Hnědá je teplá. Stýská se mi po hnědé. Všechno, co by mělo být hnědé – kmeny stromů, kameny, bláto – je tady celé pokryto čvachtavým zeleným příkrovem,“ stěžovala jsem si.
Zdálo se, že ho moje brblání uchvátilo. Na chviličku se zamyslel a díval se mi přitom do očí.
„Máš pravdu,“ usoudil, zase vážný. „Hnědá je teplá.“ Natáhl se rychle, ale přesto poněkud váhavě, aby mi shrnul vlasy zpátky na záda.
Teď už jsme byli u školy. Otočil se na mě, když zajel na parkovací místo.
„Jakou hudbu si teď pouštíš na cédéčku?“ zeptal se a tvářil se tak vážně, jako kdyby se dožadoval přiznání k vraždě.
Uvědomila jsem si, že jsem ještě nevyndala to cédéčko, co mi dal Phil. Když jsem řekla jméno kapely, pokřiveně se usmál, v očích podivný výraz. Otevřel přihrádku pod svým přehrávačem, vytáhl jedno z asi třiceti cédéček, která byla nacpána do malého prostoru, a podal mi ho.
„Od Debussyho k tomuhle?“ zvedl obočí.
Bylo to to samé cédéčko. Dívala jsem se na povědomý obal, oči sklopené.
Takhle to pokračovalo po zbytek dne. Zatímco mě doprovázel na angličtinu, když se se mnou setkal po španělštině, celou dobu oběda se mě neúnavně vyptával na každý nevýznamný detail mé existence. Filmy, které mám ráda a které ne, těch pár míst, kde jsem byla, a mnoho míst, kam bych chtěla jet, a knihy – donekonečna knihy.
Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem toho naposledy tolik namluvila. Povětšinou jsem byla na rozpacích, že ho určitě nudím. Ale naprosté soustředění v jeho obličeji a jeho nekonečný proud otázek mě nutily pokračovat. Jeho otázky byly většinou lehké, jenom velmi málo z nich mi vehnalo do tváře červenou. A když jsem zrudla, spustilo to další příval otázek.
Třeba když se mě ptal na můj oblíbený drahokam, a já jsem bez přemýšlení plácla topaz. Střílel po mně otázkami takovou rychlostí, že jsem měla pocit, že podstupuju nějaký ten psychiatrický test, kdy odpovídáte prvním slovem, které vám padne na jazyk. Byla jsem si jistá, že by pokračoval v tom svém seznamu, který v duchu procházel, kdybych se nezačervenala. Obličej mi zrudl, protože až donedávna byl mým oblíbeným drahokamem granát. Nemohla jsem si nevzpomenout na důvod toho posunu, když jsem mu zírala do těch topazových očí. A on samozřejmě nedal pokoj, dokud jsem nepřiznala, proč jsem na rozpacích.
„Pověz mi to,“ poručil nakonec, když přesvědčování selhalo – selhalo jen proto, že jsem se neodvažovala na něj podívat.
„Takovou barvu mají dnes tvoje oči,“ povzdechla jsem si rezignovaně s pohledem upřeným na své ruce a pohrávala si s pramínkem vlasů. „Předpokládám, že kdyby ses mě zeptal za dva týdny, řekla bych onyx.“ Ve své nedobrovolné upřímnosti jsem toho zase prozradila víc, než bylo nutné, a přemítala jsem, jestli to vyprovokuje ten podivný hněv, který vzplanul, kdykoliv jsem ujela a odhalila příliš jasně, jak jsem jím posedlá.
Ale jeho odmlka byla velmi krátká.
„Jaké jsou tvoje nejoblíbenější kytky?“ vypálil.
Vzdychla jsem úlevně a pokračovala v psychoanalýze.
Biologie byla zase komplikace. Edward pokračoval ve svém kvízu, dokud do místnosti nevstoupil pan Banner, který zase táhl stolek s televizí a videem. Když přistupoval k vypínači, všimla jsem si, že si Edward posunul svou židli kousíček dál ode mne. Nepomohlo to. Jakmile místnost potemněla, byla tam ta samá elektrická jiskra, to samé neklidné toužení po dotyku jako včera.
Naklonila jsem se dopředu na stůl, položila si bradu na složené ruce a prsty svírala okraj lavice ve snaze ignorovat bláznivou touhu, která mě zneklidňovala. Nedívala jsem se na něj, bála jsem se, že kdyby se na mě podíval, o to těžší bych měla sebeovládání. Upřímně jsem se snažila sledovat film, ale na konci hodiny jsem netušila, nač jsem se právě dívala. Znovu jsem vydechla úlevou, když pan Banner rozsvítil světla a konečně jsem pohlédla na Edwarda; on se na mě podíval s rozpolceným výrazem.
V tichu vstal a pak stál bez pohnutí a čekal na mě. Mlčky jsme šli k tělocvičně jako včera. A stejně jako včera se beze slova dotkl mého obličeje – tentokrát mě hřbetem své studené ruky jednou pohladil od spánku k čelisti – pak se otočil a odešel.
Tělocvik uběhl rychle, když jsem sledovala Mikovu badmintonovou one-man show. Dneska se mnou nemluvil, buďto v reakci na můj prázdný výraz, nebo protože se stále zlobil kvůli naší včerejší slovní potyčce. Někde v koutku duše jsem kvůli tomu měla špatný pocit. Ale nemohla jsem se na něj soustředit.
Potom jsem se spěchala převléknout, celá nesvá, věděla jsem, že čím rychleji to zvládnu, tím dřív budu s Edwardem. Pod tím tlakem jsem ovšem byla ještě neohrabanější než obvykle, ale konečně se mi podařilo dostat se ze dveří. Pocítila jsem stejnou úlevu, když jsem ho tam viděla stát, po obličeji se mi automaticky roztáhl široký úsměv. Oplatil mi ho a pak zase začal se svým křížovým výslechem.
Jeho otázky teď však byly jiné, nedalo se na ně tak snadno odpovědět. Chtěl vědět, po čem z domova se mi stýská, trval na popisu všeho, co neznal. Seděli jsme před Charlieho domem několik hodin. Mezitím nebe potemnělo a pak se spustil liják.
Snažila jsem se popisovat nemožné věci, jako vůni karbolu – hořkou, lehce pryskyřičnou, a přesto příjemnou, vysoký, naříkavý zvuk cikád v červenci, řídké porosty stromů, nebe, prostírající se modrobíle od obzoru k obzoru, tu a tam lehce přerušované nízkými horami z fialových sopečných vyvřelin. Nejtěžší na tom bylo vysvětlit, proč mi to připadá tak krásné – ospravedlnit krásu, která nespočívala v řídké, trnité vegetaci, jež často vypadala napůl mrtvá, krásu, která měla víc co dělat s obnaženou krajinou, s mělkými prohlubněmi údolí mezi skalnatými kopci, s tím, jak se nastavovaly slunci. Zjistila jsem, že si pomáhám rukama, jak jsem se snažila všechno mu to popsat.
Jeho tiché, do hloubky jdoucí otázky mi umožňovaly volně hovořit. Ve ztlumeném světle bouřky šly stranou rozpaky z toho, že mluvím jenom já. Nakonec, když jsem dokončila detailní popisování svého věčně neuklizeného pokoje doma, se Edward odmlčel, místo aby odpověděl další otázkou.
„Skončil jsi?“ zeptala jsem se s úlevou.
„Ani náhodou – ale tvůj otec bude brzy doma.“
„Charlie!“ Najednou jsem si vzpomněla na jeho existenci a povzdechla jsem si. Podívala jsem se na nebe potemnělé deštěm, ale nic jsem z něj nevyčetla. „Jak moc je pozdě?“ přemítala jsem nahlas, když jsem se dívala na hodinky. Čas mě překvapil – Charlie už bude na cestě domů.
„Stmívá se,“ zamumlal Edward, podíval se na západní obzor, ztemnělý mraky. Hlas měl zamyšlený, jako kdyby jeho mysl byla někde daleko. Dívala jsem se na něj, jak zíral do prázdna přes přední sklo.
Najednou se mi zadíval do očí.
„To je pro nás nejbezpečnější část dne,“ řekl a odpověděl tak na mou nevyslovenou otázku. „Nejpoklidnější čas. Ale svým způsobem také nejsmutnější… konec dalšího dne, návrat noci. Tma je tak předvídatelná, nemyslíš?“ Usmál se melancholicky.
„Mám noc ráda. Bez tmy bychom nikdy neviděli hvězdy.“ Zamračila jsem se. „Ne že by tady byly vidět moc často.“
Zasmál se a nálada se najednou odlehčila.
„Charlie tu bude za pár minut. Takže pokud mu nechceš povědět, že budeš v sobotu se mnou…“ zvedl obočí.
„Díky, ale ne, díky.“ Posbírala jsem si učebnice a uvědomila jsem si, že jsem ztuhlá z tak dlouhého sezení. „Takže zítra je tedy řada na mně?“
„Rozhodně ne!“ Jeho obličej byl naoko rozzlobený. „Říkal jsem ti přece, že jsem ještě neskončil, nebo snad ne?“
„Co ještě máš?“
„To poznáš zítra.“ Natáhl se prese mě, aby mi otevřel dveře, a jeho náhlá blízkost způsobila, že se mi srdce zuřivě rozbušilo.
Ale ruka mu ztuhla na rukojeti.
„To není dobré,“ zamumlal.
„Co je?“ Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že má zaťatou čelist a rozhněvaný pohled.
Na zlomek vteřiny na mě pohlédl. „Další komplikace,“ odpověděl ponuře.
Jedním rychlým pohybem otevřel dveře dokořán a pak se ode mě rychle odklonil, téměř přikrčený.
Mou pozornost upoutal záblesk světlometů v dešti. V zatáčce jen pár metrů odsud se objevilo tmavé auto a mířilo k nám.
„Charlie je za rohem,“ varoval a zíral do lijáku na to druhé auto.
Okamžitě jsem vyskočila ven, navzdory své zmatenosti a zvědavosti. Déšť byl hlasitější, jak mi klouzal po bundě.
Snažila jsem se rozeznat obrysy na předním sedadle druhého auta, ale byla příliš tma. Viděla jsem Edwarda osvětleného září reflektorů toho nového auta; pořád zíral dopředu, pohled měl upřený na něco nebo na někoho, koho jsem neviděla. Jeho výraz byl podivnou směsicí frustrace a vzdoru.
Pak nastartoval motor a pneumatiky zakvílely na mokré dlažbě. Za pár vteřin bylo Volvo z dohledu.
„Ahoj, Bello,“ zavolal povědomý chraplavý hlas z místa řidiče malého černého auta.
„Jacobe?“ zeptala jsem se a mžourala do deště. Právě v tu chvíli se za rohem objevilo policejní auto, jeho světla zářila na posádku auta přede mnou.
Jacob už lezl ven, jeho široký úsměv byl viditelný i v té tmě. Na místě spolujezdce byl mnohem starší člověk, podsaditý muž s nezapomenutelným obličejem – obličejem, který jakoby přetékal, tváře mu spočívaly na ramenou, vrásky se táhly po červenohnědé kůži jako na staré kožené bundě. A ty překvapivě povědomé oči, které se zdály současně jak příliš mladé, tak příliš staré na ten široký obličej, v kterém byly posazeny. Jacobův otec, Billy Black. Okamžitě jsem ho poznala, ačkoliv za těch více než pět let, co jsem ho neviděla, jsem dokázala zapomenout jeho jméno, když o něm Charlie mluvil ten první den tady. Zíral na mě, zkoumavě si prohlížel můj obličej, takže jsem se na něj váhavě usmála. Oči měl vytřeštěné, jako v šoku nebo strachy, veliké nozdry rozšířené. Můj úsměv pohasl.
Další komplikace, řekl Edward.
Billy na mě stále pohlížel napjatýma, úzkostnýma očima. V duchu jsem zasténala. Copak Billy Edwarda tak snadno poznal? Opravdu věří těm nemožným legendám, kterým se poškleboval jeho syn?
Odpověď v Billyho očích byla jasná. Ano. Ano, věří.
12. BALANCOVANÍ
„Billy!“ zavolal Charlie, jakmile vystoupil z auta.
Otočila jsem se k domu a pokynula Jacobovi, zatímco jsem se skláněla pod verandu. Slyšela jsem Charlieho, jak je za mnou hlasitě zdraví.
„Budu dělat, že jsem tě za tím volantem neviděl, Jacobe,“ pokáral ho nesouhlasně.
„My v rezervaci dostáváme řidičák brzo,“ odpověděl Jacob, zatímco já jsem odemykala dveře a rozsvěcovala světlo na verandě.
„To určitě,“ smál se Charlie.
„Musím se nějak přemisťovat.“ Snadno jsem rozeznala Billyho zvučný hlas, navzdory těm rokům. Jeho zvuk ve mně najednou vzbudil pocit, že jsem mladší, ještě dítě.
Šla jsem dovnitř, nechala za sebou dveře otevřené a rozsvítila jsem, než jsem si pověsila bundu. Pak jsem stála ve dveřích a dívala se úzkostlivě, jak Charlie a Jacob pomáhají Billymu z auta na invalidní vozík.
Ustoupila jsem z cesty, jak ti tři spěchali dovnitř a setřásali déšť.
„To je překvapení,“ říkal Charlie.
„Už je pozdě,“ odpověděl Billy. „Doufám, že nejedeme nevhod.“ Jeho tmavé oči zase šlehly ke mně, jejich výraz byl nečitelný.
„Ne, je to skvělé. Doufám, že můžete zůstat na zápas.“
Jacob se zakřenil. „Myslím, že takový je plán – nám se televize minulý týden rozbila.“
Billy se zašklebil na syna. „A Jacob se samozřejmě nemohl dočkat, až zase uvidí Bellu,“ dodal. Jacob se zamračil a sklopil hlavu, zatímco já jsem potlačovala osten výčitky. Možná jsem byla na pláži až moc přesvědčivá.
„Máte hlad?“ zeptala jsem se a otočila se ke kuchyni. Nemohla jsem se dočkat, až budu moct uniknout Billyho pátravému pohledu.
„Nejedli jsme, než jsme jeli,“ odpověděl Jacob.
„A co ty, Charlie?“ zavolala jsem přes rameno, jak jsem mizela za rohem.
„Jasně,“ odpověděl, jeho hlas se přesouval směrem k obývacímu pokoji a televizi. Slyšela jsem Billyho vozík, jak ho následuje.
Sendviče s grilovaným sýrem byly na pánvi a já jsem krájela na plátky rajče, když jsem ucítila někoho za sebou.
„Tak jak jde život?“ zeptal se Jacob.
„Celkem dobře.“ Usmála jsem se. Jeho nadšení bylo těžké odolat. „A co ty? Dodělal jsi to auto?“
„Ne,“ zamračil se. „Pořád mi chybí součástky. Tohle jsme si půjčili.“ Ukázal palcem směrem k přednímu dvoru.
„Promiň. Neviděla jsem žádný… cože jsi to vlastně sháněl?“
„Hlavní válec.“ Usmál se. „Je něco v nepořádku s náklaďákem?“ zeptal se najednou.
„Ne.“
„Aha. Jenom se ptám, protože jsi v něm nepřijela.“
S pohledem upřeným na pánev jsem nadzvedla okraj sendviče, abych zkontrolovala spodní stranu. „Svezl mě kamarád.“
„Pěkné svezení.“ Jacobův hlas byl obdivný. „Ale řidiče jsem nepoznal. Myslel jsem, že tu znám většinu lidí.“
Nedbale jsem přikývla a držela oči sklopené, zatímco jsem obracela sendviče.
„Zdá se, že ho můj táta odněkud zná.“
„Jacobe, mohl bys mi podat pár talířů? Jsou ve skříňce nad dřezem.“
„Jasně.“
V tichosti vyndal talíře. Doufala jsem, že už to nechá být.
„Tak kdo to byl?“ zeptal se a položil přede mne na pult dva talíře.
Povzdechla jsem si poraženě. „Edward Cullen.“
K mému překvapení se zasmál. Podívala jsem se na něj. Vypadal trochu rozpačitě.
„Hádám, že tím se to tedy vysvětluje,“ řekl. „Říkal jsem si, proč se táta chová tak divně.“
„To je pravda.“ Předstírala jsem nevinný výraz. „Nemá Cullenovy rád.“
„Pověrčivý starý chlap,“ zamumlal Jacob šeptem.
„Myslíš, že něco řekne Charliemu?“ vyhrkla jsem zmateně.
Jacob na mě na chvíli koukal a já jsem nedokázala přečíst výraz v jeho temných očích. „Pochybuju,“ odpověděl nakonec. „Myslím, že ho Charlie minule pořádně setřel. Od té doby spolu moc nemluvili – dnes večer je to takové usmíření, myslím. Neřekl bych, že o tom zase začne.“
„Aha,“ prohodila jsem a snažila se o lhostejný tón.
Když jsem odnesla Charliemu jídlo, zůstala jsem s nimi v předním pokoji a předstírala, že sleduju zápas, zatímco Jacob mi pořád něco vykládal. Ve skutečnosti jsem poslouchala rozhovor obou mužů. Pátrala jsem po nějaké známce toho, že mě Billy chce prásknout, a snažila se přijít na to, jak bych ho zastavila, kdyby s tím opravdu začal.
* * *
Byl to dlouhý večer. Měla jsem spoustu úkolů, které zůstaly nedodělané, ale bála jsem se nechat Billyho s Charliem o samotě. Nakonec zápas skončil.
„Přijedeš zase brzy s kamarády na pláž?“ zeptal se Jacob, zatímco strkal svého otce přes práh.
„Nevím jistě,“ pokrčila jsem rameny.
„To byla zábava, Charlie,“ řekl Billy.
„Tak zase přijeď na příští zápas,“ nabídl mu Charlie.
„Jasně, jasně,“ řekl Billy. „Přijedeme. Dobrou noc.“ Jeho oči se posunuly ke mně a jeho úsměv zmizel. „Dávej na sebe pozor, Bello,“ dodal vážně.
„Díky,“ zamumlala jsem a dívala se stranou.
Namířila jsem si ke schodům, zatímco Charlie mával ze dveří.
„Počkej, Bello,“ řekl.
Nakrčila jsem se. Prozradil Billy něco, než jsem za nimi přišla do obývacího pokoje?
Ale Charlie byl uvolněný, stále se usmíval z nečekané návštěvy.
„Neměl jsem šanci si s tebou dneska večer promluvit. Jak ses měla?“
„Dobře,“ zaváhala jsem s jednou nohou na prvním schodě a hledala podrobnosti, které mu můžu bez obav povědět. „Moje badmintonové družstvo vyhrálo všechny čtyři zápasy.“
„Páni, nevěděl jsem, že umíš hrát badminton.“
„No, já vlastně neumím, ale můj spoluhráč je vážně dobrý,“ přiznala jsem.
„Kdo je to?“ zeptal se s náhlým zájmem.
„Ehm… Mike Newton,“ odpověděla jsem neochotně.
„No jo – říkala jsi, že jste s tím Newtonovic klukem kamarádi.“ Ožil. „Milá rodina.“ Na chviličku se zamyslel. „Proč jsi ho nepozvala na ten sobotní ples?“
„Tati!“ zasténala jsem. „On tak nějak chodí s mou kamarádkou Jessikou. Navíc víš, že neumím tancovat.“
„No jo,“ zamumlal. Pak se na mě omluvně usmál. „Takže je asi dobře, že budeš v sobotu pryč… měl jsem v plánu jít rybařit s klukama ze stanice. Počasí má být opravdu teplé. Ale jestli bys chtěla svůj výlet odložit, dokud s tebou nebude moct někdo jet, zůstanu doma. Vím, že tě tady moc nechávám samotnou.“
„Tati, vedeš si skvěle,“ usmála jsem se a doufala, že moje úleva není vidět. „Nikdy mi nevadilo být sama – jsem ti až moc podobná.“ Zamrkala jsem na něj a on se usmál tím svým úsměvem s vějířky vrásek kolem očí.
* * *
Tu noc jsem spala lépe, příliš unavená, aby se mi zase zdály sny. Když jsem se probudila do perlově šedého rána, byla jsem v dokonale blažené náladě. Napjatý večer s Billym a Jacobem mi teď připadal docela neškodný; rozhodla jsem se, že ho prostě pustím z hlavy. Přistihla jsem se, jak si pískám, zatímco jsem si stahovala přední část vlasů do sponky, a později zase, když jsem seskakovala ze schodů. Charlie si toho všiml.
„Máš dneska ráno veselou,“ komentoval nad snídaní.
Pokrčila jsem rameny. „Je pátek.“
Spěchala jsem, abych byla připravená odejít vteřinku po Charliem. Tašku jsem měla nachystanou, boty obuté, zuby vyčištěné, ale ačkoliv jsem spěchala ke dveřím hned, jakmile jsem si byla jistá, že bude Charlie z dohledu, Edward byl rychlejší. Čekal ve svém nablýskaném autě, okénka stažená, motor vypnutý.
Tentokrát jsem neváhala a rychle nastoupila na místo spolujezdce, abych co nejdřív viděla jeho obličej. Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem, který mi zastavil dech i srdce. Nedokázala jsem si představit, že by anděl mohl být půvabnější. Nebylo na něm nic, co by se dalo zlepšit.
„Jak ses vyspala?“ zeptal se. Přemítala jsem, jestli má ponětí, jaký má sexy hlas.
„Dobře. Jak ses měl v noci ty?“
„Příjemně.“ Jeho úsměv byl pobavený; připadala jsem si, jako bych nepostřehla nějaký vnitřní vtip.
„Můžu se zeptat, co jsi dělal?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ zakřenil se. „Dnešek je ještě můj.“
Chtěl dneska vědět o lidech: víc o Renée, o jejích zájmech, o tom, co jsme dělaly společně ve volném čase. A pak o jediné babičce, kterou jsem poznala, o mých nemnoha přátelích ze školy – uvedl mě do rozpaků, když se ptal na kluky, s kterými jsem chodila. Ulevilo se mi, že jsem nikdy s nikým nechodila, takže konverzace na tohle téma nebude trvat dlouho. Zdál se z mého nedostatku romantických historek stejně překvapený jako Jessica s Angelou.
„Takže tys nikdy nepoznala nikoho, koho bys chtěla?“ zeptal se vážným tónem, který mě vedl k úvahám, na co asi myslí on.
Byla jsem zdráhavě upřímná. „Ne ve Phoenixu.“
Jeho rty se stiskly k sobě do tvrdé přímky.
Seděli jsme zrovna v jídelně. Den kolem mě ubíhal v rozmazané šmouze, už jsem si na to začínala zvykat. Využila jsem jeho krátkou odmlku, abych si ukousla dalamánku.
„Měl jsem tě dneska nechat jet autem,“ prohlásil zničehonic, zatímco jsem žvýkala.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Po obědě odjedu s Alicí.“
„Aha.“ Zamrkala jsem, překvapená a zklamaná. „To nevadí, pěšky to není daleko.“
Netrpělivě se na mě zamračil. „Nenechám tě jít domů pěšky. Dojedeme pro tvůj náklaďáček a necháme ti ho tady.“
„Nemám s sebou klíčky,“ povzdechla jsem si. „A procházka mi vážně nevadí.“ Vadilo mi to, že přijdu o svůj čas s ním.
Zavrtěl hlavou. „Tvůj náklaďáček tu bude stát a klíčky budou v zapalování – pokud se nebojíš, že by je někdo mohl ukrást.“ Při té představě se zasmál.
„V pořádku,“ souhlasila jsem a našpulila rty. Byla jsem si naprosto jistá, že mám klíčky v džínách, které jsem měla na sobě ve středu a které leží pod hromadou oblečení v prádelně. I kdyby se k nám domů vlámal, nebo co to měl v úmyslu, nikdy je nenajde. Zdálo se, že v mém souhlasu cítí výzvu. Sebejistě se usmál.
„A kam vlastně jedeš?“ zeptala jsem se tak bezstarostně, jak jen jsem dokázala.
„Na lov,“ odpověděl ponuře. „Jestli s tebou mám být zítra sám, učiním všechna předběžná opatření, která můžu.“ Jeho obličej se zachmuřil… a najednou byl prosebný. „Můžeš to pořád ještě zrušit, víš.“
Podívala jsem se dolů, protože jsem se obávala přesvědčivé síly jeho očí. Nechtěla jsem se nechat přesvědčit, abych se ho bála, bez ohledu na to, jak skutečné to nebezpečí může být. Na tom nezáleží, opakovala jsem si v duchu.
„Ne,“ zašeptala jsem a podívala se mu zpátky do obličeje. „Nemůžu.“
„Možná máš pravdu,“ zamumlal bezvýrazně. Barva jeho očí jako by potemněla.
Změnila jsem téma. „Kdy tě zítra uvidím?“ zeptala jsem se, sklíčená představou, že mě teď opustí.
„To záleží na tom… je sobota, nechceš si pospat?“ nabídl.
„Ne,“ odpověděla jsem až moc rychle. Potlačil úsměv.
„Tak tedy jako obvykle,“ rozhodl. „Bude tam Charlie?“
„Ne, zítra jede na ryby.“ Zářila jsem při vzpomínce, jak se věci výhodně poskládaly do sebe.
Jeho hlas se zostřil. „A když nepřijdeš domů, co si bude myslet?“
„Nemám ponětí,“ odpověděla jsem v klidu. „Ví, že jsem měla v plánu prát. Možná si bude myslet, že jsem spadla do pračky.“
Zamračil se na mě a já jsem se zamračila na něj. Jeho hněv byl ovšem mnohem působivější než můj.
„Co budete dnes večer lovit?“ zeptala jsem se, když jsem si byla jistá, že jsem soutěž v nasupenosti prohrála.
„Cokoliv, co v oboře najdeme. Nepojedeme daleko.“ Zdál se být zmatený mou bezstarostnou poznámkou o jeho tajemství.
„Proč jedeš s Alicí?“ divila jsem se.
„Alice mě nejvíc… podporuje.“ Zamračil se při těch slovech.
„A ostatní?“ zeptala jsem se nesměle. „Co oni?“
Jeho obočí se na chviličku svraštilo. „Většinou nevěří.“
Rychle jsem koukla za sebe na jeho rodinu. Seděli a dívali se do prázdna různými směry, přesně jako když jsem je viděla tehdy poprvé. Jenomže teď byli čtyři; jejich krásný bratr s bronzovými vlasy seděl proti mně, své zlaté oči ustarané.
„Nelíbím se jim,“ uhodla jsem.
„V tom to není,“ nesouhlasil, ale jeho oči byly příliš nevinné. „Nechápou, proč tě nemůžu nechat na pokoji.“
Udělala jsem obličej. „Ani já to nechápu, když už jsme u toho.“
Edward zavrtěl pomalu hlavou, zvedl oči ke stropu a pak se mi zase podíval do očí. „Říkal jsem ti – ty se vůbec nevidíš taková, jaká jsi. Nikdy v životě jsem nikoho podobného nepotkal. Fascinuješ mě.“
Pohlédla jsem na něj, teď jistě žertuje.
Usmál se, když dešifroval můj výraz. „Když má někdo takové výhody, jako mám já,“ zamumlal a diskrétně se dotkl svého čela, „dokáže chápat lidskou povahu daleko lépe. Lidé jsou předvídatelní. Ale ty… nikdy neuděláš, co očekávám. Ty mě vždycky překvapíš.“
Podívala jsem se stranou, oči se mi zatoulaly zpátky k jeho rodině, byla jsem na rozpacích a nespokojená. Kvůli jeho slovům jsem si připadala jako objekt vědeckého experimentu. Chtěla jsem se smát sama sobě, že jsem čekala něco jiného.
„Tohle se dá vysvětlit celkem snadno,“ pokračoval. Cítila jsem na obličeji jeho oči, ale ještě jsem se na něj nedokázala podívat, bála jsem se, že by na mně poznal můj smutek. „Ale je toho víc… a není snadné to vyjádřit slovy –“
Zatímco mluvil, pořád jsem se dívala na Cullenovy. Najednou se Rosalie, jeho úchvatná blonďatá sestra, otočila a podívala se na mě. Ne, nepodívala – zírala na mě tmavýma, studenýma očima. Chtěla jsem se podívat jinam, ale její pohled mě držel, dokud se Edward neodmlčel v půli věty a šeptem udělal takový hněvivý zvuk. Bylo to skoro jako zasyčení.
Rosalie otočila hlavu a mně se ulevilo, že jsem volná. Podívala jsem se zpátky na Edwarda – a poznala jsem, že vidí zmatek a strach, které mi rozšířily oči.
Jeho obličej byl napjatý, když to vysvětloval. „Je mi to líto. Ona má jenom starost. Víš… nebylo by nebezpečné jen pro mě, kdyby poté, co jsem s tebou veřejně strávil tolik času…“ podíval se dolů.
„Kdyby co?“
„Kdyby to skončilo… špatně.“ Sklonil hlavu a položil si ji do dlaní, jako to udělal ten večer v Port Angeles. Jeho úzkost byla jasná; toužila jsem ho utěšit, ale nevěděla jsem jak. Bezděky jsem k němu natáhla ruku; pak jsem ji ovšem zase rychle položila na stůl, protože jsem se bála, že můj dotyk by mohl všechno jenom zhoršit. Pomalu mi docházelo, že by mě jeho slova měla děsit. Čekala jsem, jestli ten strach přijde, ale jediné, co jsem asi dokázala cítit, byla bolest z jeho bolesti.
A zklamání – zklamání, že Rosalie přerušila to, co se chystal říct. Nevěděla jsem, jak na to znovu přivést řeč. Stále si držel hlavu v dlaních.
Snažila jsem se mluvit normálním hlasem. „A ty teď musíš odjet?“
„Ano.“ Zvedl obličej; na chvíli byl vážný a pak se jeho nálada změnila a on se usmál. „Je to tak pravděpodobně nejlepší. Pořád nám na biologii zbývá protrpět patnáct minut toho děsného filmu – myslím, že už bych to nesnesl.“
Trhla jsem sebou. Alice – krátké inkoustově modré vlasy ve svatozáři špičatých rozcuchů kolem jemného vílího obličeje – mu najednou stála za ramenem. Její křehká postava byla pružná jako proutek, půvabná i v naprostém klidu.
Pozdravil ji, aniž by se na mě přestal dívat. „Alice.“
„Edwarde,“ odpověděla, její vysoký sopránový hlas byl téměř tak přitažlivý jako ten jeho.
„Alice, Bella – Bella, Alice,“ představil nás a pohyboval zlehka rukou, na tváři pokřivený úsměv.
„Ahoj, Bello.“ Její zářivé obsidiánové oči byly nečitelné, ale úsměv byl přátelský. „Je hezké tě konečně poznat.“
Edward po ní šlehl temným pohledem.
„Ahoj, Alice,“ zamumlala jsem plaše.
„Jsi připravený?“ zeptala se ho.
Jeho hlas byl odměřený. „Skoro. Sejdeme se v autě.“
Odešla bez dalšího slova; její chůze byla tak plynulá, tak vlnivá, že jsem pocítila ostrý osten závisti.
„Měla bych říct ‚užij si to‘, nebo to tak neprožíváš?“ zeptala jsem se a otočila se zpátky k němu.
„Ne, ‚užij si to‘ funguje stejně dobře jako cokoliv jiného.“ Usmál se.
„No, tak si to tedy užij.“ Snažila jsem se, aby to znělo srdečně. Samozřejmě jsem ho neošálila.
„Budu se snažit,“ stále se usmíval. „A ty se snaž být v bezpečí, prosím tě.“
„V bezpečí ve Forks – to je tedy výzva.“
„Pro tebe to je výzva.“ Jeho čelist ztvrdla. „Slib mi to.“
„Slibuju, že se budu snažit být v bezpečí,“ recitovala jsem. „Dnes večer budu prát – to by mělo být plné nebezpečí.“
„Nespadni do pračky,“ posmíval se.
„Vynasnažím se.“
Pak vstal a já jsem se taky zvedla.
„Uvidíme se zítra,“ povzdechla jsem si.
„Připadá ti to jako dlouhá doba, viď?“ přemítal.
Pochmurně jsem přikývla.
„Ráno tam budu,“ slíbil a usmál se svým pokřiveným úsměvem. Natáhl se přes stůl, aby se dotkl mého obličeje, znovu mi zlehka přejel rukou po tváři. Pak se otočil a odcházel. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel.
Měla jsem silné pokušení ulít se na zbytek dne, alespoň z tělocviku, ale varovný instinkt mě zastavil. Věděla jsem, že kdybych teď zmizela, Mike a ostatní budou předpokládat, že jsem s Edwardem. A Edward si dělal starosti ohledně času, který spolu strávíme veřejně… kdyby to špatně dopadlo. Odmítla jsem se tou myšlenkou dál zabývat a místo toho jsem se soustředila na to, abych kvůli němu udělala nějaká bezpečnostní opatření.
Intuitivně jsem věděla – a cítila, že i on to ví – že zítřek bude zlomový. Náš vztah nemůže jako dosud nadále balancovat na ostří nože. Spadneme na jednu nebo na druhou stranu, bude záležet naprosto na jeho rozhodnutí nebo jeho instinktech. Moje rozhodnutí už bylo dané, padlo ještě dřív, než jsem mohla udělat vědomou volbu, a nezbývá mi, než se jím řídit. Protože nebylo nic děsivějšího, nic nesnesitelnějšího než pomyšlení, že se od něj odvrátím. To bylo nemožné.
Svědomitě jsem šla na hodinu. Nedokázala bych upřímně říct, co se dělo při biologii, moje mysl byla příliš zaměstnaná myšlenkami na zítřek. V tělocvičně se mnou Mike zase mluvil; přál mi, abych si to v Seattlu užila. Opatrně jsem mu vysvětlovala, že jsem svůj výlet zrušila, protože můj náklaďáček mi dělá starosti.
„Půjdeš na ples s Cullenem?“ chtěl vědět a najednou byl vážný.
„Ne, já na ples vůbec nepůjdu.“
„Co budeš tedy dělat?“ zeptal se s velkým zájmem.
Měla jsem sto chutí mu říct, že mu do toho nic není. Místo toho jsem s lehkým srdcem zalhala.
„Napřed prát a pak se budu učit na test z trigonometrie, jinak ho neudělám.“
„Bude ti Cullen pomáhat s učením?“
„Edward,“ zdůraznila jsem, „mi s učením pomáhat nebude. Odjel někam na víkend.“ Lži přicházejí přirozeněji než obvykle, všimla jsem si překvapeně.
„Aha,“ ožil. „Víš, stejně bys mohla jít na ples s naší partou – to by bylo prima. Všichni bychom si s tebou zatancovali,“ sliboval.
V duchu jsem si představila Jessičin obličej, a můj tón byl ostřejší, než bylo nutné.
„Já na ples nejdu, Miku, je to jasné?“
„Fajn,“ zase pohasl. „Jen jsem to nabízel.“
Když školní den konečně skončil, šla jsem bez nálady na parkoviště. Nijak zvlášť se mi nechtělo jít domů pěšky, ale nechápala jsem, jak by dokázal sehnat moje auto. Pak jsem ovšem zase začala věřit, že pro něj není nic nemožné. Ten druhý instinkt se ukázal jako správný – náklaďáček byl na stejném místě, kde Edward dnes ráno zaparkoval svoje Volvo. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, jak jsem otvírala nezamčené dveře a viděla klíček v zapalování.
Na mém sedadle byl složený kousek bílého papíru. Vzala jsem ho a zabouchla dveře, než jsem ho otevřela. Byla tam dvě slova napsaná jeho elegantním rukopisem. Opatruj se.
Hřmotný zvuk startujícího náklaďáčku mě vyděsil. Musela jsem se sama sobě zasmát.
Když jsem dojela domů, klika u dveří byla zamčená, zástrčka odemčená, tak jak jsem to nechala dnes ráno. Uvnitř jsem šla přímo do prádelny. Taky vypadala přesně tak, jak jsem ji opustila. Prohrabala jsem koš s prádlem, a když jsem našla svoje džíny, zkontrolovala jsem kapsy. Prázdné. Možná jsem svůj klíček přece jen pověsila na místo, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou.
Řídila jsem se stejným nutkáním, které mě donutilo lhát Mikovi, a zavolala jsem Jessice pod záminkou, že jí chci popřát hodně štěstí na plese. Když mi přála to samé zítra s Edwardem, řekla jsem jí, že z toho sešlo. Zdálo se, že je z toho zklamanější, než by jako nestranný pozorovatel měla být. Potom jsem se rychle rozloučila.
Charlie byl u večeře duchem nepřítomen, říkala jsem si, že mu asi dělá starosti něco v práci, nebo to možná bylo kvůli basketbalovému zápasu, nebo mu jenom chutnaly ty lasagne – u Charlieho bylo těžko říct.
„Víš, tati…“ začala jsem a vytrhla ho z jeho snění.
„Co je, Bello?“
„Myslím, že máš pravdu s tím Seattlem. Myslím, že počkám, až se mnou bude moct jet Jessica nebo někdo jiný.“
„Aha,“ řekl překvapeně. „No, tak dobře. Takže chceš, abych zůstal doma?“
„Ne, tati, nemusíš měnit svoje plány. Mám na práci milion věcí… domácí úkoly, praní… musím jít do knihovny a na nákup. Budu mít co dělat celý den… ty jeď a užij si to.“
„Víš to jistě?“
„Naprosto, tati. Navíc v mrazáku začíná nebezpečně ubývat ryb – zbývá nám zásoba tak na dva, nanejvýš na tři roky.“
„S tebou je vážně snadné žít, Bello.“ Usmál se.
„O tobě se dá říct to samé,“ odpověděla jsem a taky jsem se zasmála. Ten smích mi nešel tak docela od srdce, ale zdálo se, že si toho nevšiml. Cítila jsem se tolik provinile, že ho podvádím, že jsem málem poslechla Edwardovu radu a pověděla mu, kam se chystám. Málem.
Po večeři jsem poskládala oblečení a nastrkala do sušičky další várku. Bohužel to byla taková práce, která zaměstná jen ruce. Moje mysl měla rozhodně příliš volného času a vymykala se kontrole. Zmítala jsem se mezi očekáváním tak napjatým, že to až hraničilo s bolestí, a zákeřným strachem, který nahlodával moje odhodlání. Musela jsem si stále připomínat, že jsem si vybrala a že už od toho neustoupím. Vytahovala jsem z kapsy jeho vzkaz mnohem častěji, než bylo nutné, abych absorbovala ta dvě slovíčka, která napsal. Chce, abych byla v bezpečí, opakovala jsem si znovu a znovu. Já se prostě budu držet víry, že tato jeho touha nakonec převládne nad všemi ostatními. Konec konců, co jiného mám na výběr – odříznout ho od svého života? Nesnesitelné. Navíc od té doby, co jsem přijela do Forks, se skutečně zdá, že se můj život točí jen kolem něho.
Ale tenký hlásek vzadu v mysli se znepokojoval, přemítal, jestli by to moc bolelo… kdyby to špatně dopadlo.
Ulevilo se mi, když bylo dost pozdě, aby bylo přijatelné jít si lehnout. Věděla jsem, že jsem moc vystresovaná, abych mohla usnout, takže jsem udělala něco, co nikdy předtím. Vědomě jsem si vzala strašně silný prášek na spaní – takový, co mě vyřadí na dobrých osm hodin. Normálně bych si takové chování odpustila, ale zítřek bude dost komplikovaný i tak, natož abych ještě byla jako praštěná palicí z nedostatku spánku. Zatímco jsem čekala, až prášek zabere, vysoušela jsem si umyté vlasy, až byly dokonale rovné, a přemýšlela, co si zítra vezmu na sebe.
Když jsem měla všechno na ráno nachystané, konečně jsem si lehla do postele. Cítila jsem se jak na jehlách; neustále jsem se převracela. Vstala jsem a přehrabala krabici s cédéčky, až jsem našla sbírku Chopinových nokturn. Potichoučku jsem je pustila, pak jsem si znovu lehla a soustředila se na uvolňování jednotlivých částí těla. Někde uprostřed toho cvičení prášky zabraly a já jsem se ráda ponořila do nevědomí.
* * *
Brzy ráno jsem se probudila ze spánku, který byl díky práškům hluboký a beze snů. Ačkoliv jsem byla dobře odpočinutá, zmocnilo se mě zase to samé hektické šílenství jako včera večer. Spěšně jsem se oblékla, uhladila si límeček kolem krku, tak dlouho popotahovala hnědý svetr, dokud jsem nebyla spokojená, jak mi splývá přes džíny. Potají jsem vrhla letmý pohled z okna a viděla jsem, že Charlie už odjel. Oblohu zahalovala tenká vrstva mraků jako z bavlny. Nevypadaly moc trvale.
Snědla jsem snídani, aniž bych věděla, co jím, a pak jsem se spěchala umýt. Znovu jsem vykoukla z okna, ale nic se nezměnilo. Zrovna jsem si dočistila zuby a měla jsem namířeno zpátky dolů, když mi tiché zaklepání rozbušilo srdce.
Honem jsem běžela otevřít; trochu mi dělala potíže obyčejná zástrčka, ale nakonec jsem dveře otevřela dokořán, a tam stál on. Jakmile jsem se mu podívala do obličeje, celé to neklidné vzrušení opadlo a nahradil je klid. Vydechla jsem úlevou – včerejší strachy se zdály vyloženě bláznivé, když byl teď tady.
Napřed se neusmíval – jeho obličej byl vážný. Ale když si mě prohlédl, jeho výraz se odlehčil a on se zasmál.
„Dobré ráno,“ uchechtl se.
„Co se děje?“ pohlédla jsem dolů, abych se ujistila, že jsem nezapomněla nic důležitého, jako třeba boty nebo kalhoty.
„Pasujeme k sobě,“ zasmál se znovu. Uvědomila jsem si, že má na sobě dlouhý lehký hnědý svetr, pod kterým bylo vidět bílý límeček, a modré džíny. Zasmála jsem se s ním a zakryla tajný osten lítosti – proč on musí vypadat jako model z přehlídkových mol, když já nemůžu?
Zamkla jsem za sebou dveře, zatímco on šel k náklaďáčku. Počkal vedle dveří spolujezdce s trpitelským výrazem, kterému bylo snadné porozumět.
„Máme dohodu,“ připomněla jsem mu nesmlouvavě, vyšplhala jsem se na místo řidiče a natáhla se, abych mu odemkla dveře.
„Kam to bude?“ zeptala jsem se.
„Zapni si pás – už tak jsem nervózní.“
Vrhla jsem na něj uličnický pohled, ale poslechla jsem.
„Tak kam?“ opakovala jsem s povzdechem.
„Jeď na stojedničku severní,“ poručil.
Bylo překvapivě obtížné soustředit se na silnici, když jsem na tváři cítila jeho pohled. Kompenzovala jsem to tím, že jsem přes ještě spící město jela opatrněji než obvykle.
„Máš v plánu dostat se z Forks ještě před soumrakem?“
„Tenhle náklaďák je dost starý na to, aby tvému autu dělal dědečka – měj trochu úcty,“ opáčila jsem.
Navzdory jeho řečem jsme se brzy ocitli za hranicemi města. Trávníky a domy nahradily hustý podrost a zeleně obalené kmeny stromů.
„Zaboč doprava na stodesítku,“ poručil mi ve chvíli, kdy jsem se ho chtěla zeptat. Tiše jsem poslechla.
„Teď pojedeme, dokud silnice neskončí,“ slyšela jsem v jeho hlasu úsměv, ale tolik jsem se bála, abych nesjela ze silnice a nedokázala tak, že má pravdu, že jsem se na něj nemohla podívat, abych se přesvědčila.
„A co tam bude, až skončí silnice?“ přemítala jsem.
„Lesní cesta.“
„Půjdeme pěšky?“ zeptala jsem se v obavách. Díky bohu jsem si obula tenisky.
„Tobě to vadí?“ Znělo to, jako by to očekával.
„Ne,“ snažila jsem se, aby ta lež zněla důvěryhodně. Ale jestli si myslí, že můj náklaďáček je pomalý…
„Neboj, je to asi jen sedm kilometrů nebo tak, a nemáme žádný spěch.“
Sedm kilometrů. Neodpověděla jsem, aby neslyšel, jak se mi v panice láme hlas. Sedm kilometrů zrádných kořenů a uvolněných kamenů, které se snaží vymknout mi kotníky nebo mě jinak zneškodnit. Tohle bude pokořující.
Chvíli jsme jeli mlčky, jak jsem rozjímala o té nadcházející hrůze.
„Na co myslíš?“ zeptal se netrpělivě po několika okamžicích.
Znovu jsem zalhala. „Jenom přemítám, kam jedeme.“
„Je to takové místo, kam rád chodím, když je hezké počasí.“ Oba jsme vykoukli z okna na ztenčující se mraky, když promluvil.
„Charlie říkal, že bude dneska teplo.“
„A řekla jsi Charliemu, co budeš dělat?“ zeptal se.
„Ne.“
„Ale Jessica si myslí, že spolu jedeme do Seattlu?“ Zdálo se, že ho ta představa rozveseluje.
„Ne, řekla jsem jí, že jsi to zrušil – což je pravda.“
„Nikdo neví, že jsi se mnou?“ Teď to znělo rozzlobeně.
„To záleží na tom… předpokládám, že jsi to pověděl Alici?“
„To moc pomůže, Bello,“ odsekl.
Předstírala jsem, že jsem to neslyšela.
„Jsi tolik v depresi z Forks, že máš sebevražedné sklony?“ zeptal se, když jsem ho ignorovala.
„Říkal jsi, že by mohlo způsobit potíže, kdybys… kdybychom spolu byli veřejně,“ připomněla jsem mu.
„Takže ty si děláš starosti ohledně potíží, které by to mohlo způsobit mně – kdybys ty nepřišla domů?“ Jeho hlas byl stále rozzlobený a kousavě sarkastický.
Přikývla jsem a dívala se na silnici.
Zamumlal si něco šeptem, ale mluvil tak rychle, že jsem mu nerozuměla.
Po zbytek jízdy jsme mlčeli. Cítila jsem vlny zuřivého nesouhlasu, které z něj vyzařovaly, ale nenapadlo mě nic, co bych řekla.
A pak silnice skončila, zúžila se na úzkou pěšinu s malým dřevěným ukazatelem. Zaparkovala jsem na úzké krajnici a vystoupila jsem. Bála jsem se, protože se na mě zlobil a já už jsem neměla řízení jako záminku, abych se na něj nemusela dívat. Bylo teplo, tepleji než kdy ve Forks bylo ode dne mého příjezdu, téměř dusno pod těmi mraky. Stáhla jsem si svetr a uvázala si ho kolem pasu, ráda, že pod ním mám lehké tričko bez rukávů – obzvlášť když mám před sebou sedm kilometrů chůze.
Slyšela jsem, jak zabouchl dveře a ohlédla jsem se, abych viděla, že si taky sundal svetr. Měl namířeno opačným směrem, do hustého lesa vedle auta.
„Tudy,“ řekl a podíval se na mě přes rameno, oči stále znepokojené. Vykročil do temného lesa.
„A co lesní cesta?“ Panika v mém hlase se nedala přeslechnout, jak jsem spěchala kolem auta za ním, abych ho dohonila.
„Říkal jsem, že na konci silnice je lesní cesta, ne že po ní půjdeme.“
„Nepůjdeme po pěšině?“ zeptala jsem se zoufale.
„Nedovolím, aby ses ztratila.“ Otočil se s výsměšným úsměvem a já jsem spolkla zajíknutí. Jeho bílá košile byla bez rukávů, měl ji rozepnutou, takže hladká bílá kůže jeho krku přecházela nerušené do mramorových kontur hrudi a dokonalé svalstvo už se nerýsovalo pod oblečením, ale bylo krásně vidět. Je příliš dokonalý, uvědomila jsem si s hlodavým pocitem zoufalství. Nepřipadá v úvahu, že by toto božské stvoření bylo určeno pro mě.
Díval se na mě, zmatený mým zmučeným výrazem.
„Chceš jet domů?“ zeptal se tiše a v jeho hlasu zněla jiná bolest než moje.
„Ne.“ Rychle jsem ho dohonila. Nechtěla jsem promarnit jedinou sekundu toho času, který s ním mám vyměřený.
„Co se děje?“ zeptal se s něhou v hlase.
„Na chození mě neužije,“ odpověděla jsem hluše. „Budeš muset být velmi trpělivý.“
„Umím být trpělivý – když se hodně snažím.“ Usmál se a díval se mi přitom do očí. Pokoušel se mi zvednout náladu, zbavit mě toho náhlého, nevysvětleného splínu.
Snažila jsem se mu úsměv oplatit, ale moc se mi to nepovedlo. Pozoroval můj obličej.
„Vezmu tě domů,“ slíbil. Nemohla jsem říct, jestli ten slib je bezvýhradný, nebo omezený na okamžitý odjezd. Věděla jsem, že si myslí, že mám strach, a zase jsem byla vděčná, že jsem jediný člověk, jehož myšlenky nedokáže číst.
„Jestli chceš, abych se trmácela sedm kilometrů džunglí a došla tam před západem slunce, tak bys měl jít první,“ řekla jsem kysele. Zamračil se na mě, snažil se pochopit můj tón a výraz.
Po chvíli to vzdal a vedl mě do lesa.
Nebylo to tak těžké, jak jsem se bála. Pěšina byla většinou rovná a on mi přidržoval z cesty kapradiny a pavučiny mechu. Když nás cesta vedla přes spadané stromy nebo velké balvany, pomáhal mi, přizvedal mě za loket a pak mě okamžitě pustil, když už jsem měla cestu volnou. Jeho studený dotyk na mé kůži pokaždé způsobil, že mi srdce začalo zběsile bušit. Dvakrát, když se to stalo, jsem na jeho obličeji zachytila pohled, který mě přesvědčil, že to nějak dokáže slyšet.
Snažila jsem se nedat se unášet jeho dokonalostí, pokud to bylo možné, ale častokrát jsem uklouzla. Pokaždé mě jeho krása naplnila smutkem.
Po většinu času jsme šli mlčky. Příležitostně mi položil náhodně vybranou otázku, ke které se nedostal během posledních dvou dnů vyptávání. Ptal se na moje narozeniny, na moje učitele ze základní školy, na zvířátka, která jsem chovala v dětství – a já jsem musela přiznat, že poté, co jsem zahubila tři rybičky po sobě, jsem na chov domácích mazlíčků musela rezignovat. Tomu se zasmál, hlasitěji, než jsem byla zvyklá – z prázdného lesa se k nám odrážela zvonivá ozvěna.
Procházka mi zabrala většinu dopoledne, ale on na sobě vůbec nedal znát žádné známky netrpělivosti. Les se kolem nás prostíral v nekonečném labyrintu starých stromů a já jsem začala být nervózní, že už nikdy nenajdeme cestu zpátky. On byl dokonale v pohodě, bylo mu pohodlně v zeleném přítmí, nikdy se nezdálo, že by pociťoval nějaké pochybnosti ohledně směru.
Po několika hodinách se světlo prosakující přes baldachýn stromů změnilo, temně olivový tón přešel do světlejšího jadeitového odstínu. Z pošmourného rána se vyloupl slunečný den, jak to Edward předpověděl. Poprvé od té doby, co jsme vstoupili do lesa, jsem začala cítit záchvěvy vzrušení – které se rychle změnily v netrpělivost.
„To už jsme tady?“ žertovala jsem a naoko jsem se mračila.
„Skoro.“ Usmál se nad změnou mé nálady. „Vidíš to světlo před sebou?“
Nakoukla jsem do hustého lesa. „Hm, měla bych?“
Usmál se. „Možná je trochu brzy na tvoje ano.“
„Čas na návštěvu u optika,“ zamumlala jsem. Jeho úsměv byl zřetelnější.
Ale po dalších několika stech metrů jsem už i já viděla, jak se mezi stromy před námi prosvětlilo a zářilo to žlutě, už ne zeleně. Zrychlila jsem tempo, moje nedočkavost rostla s každým krokem. Nechal mě teď jít první a tiše mě následoval.
Došla jsem až k tomu světlu a přes poslední kousek kapradin jsem vstoupila na to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla. Louka byla malá, dokonale kulatá a rostlo na ní plno kvítí – fialového, žlutého a měkce bílého. Někde blízko jsem slyšela bublající hudbu pramínku. Slunce bylo přímo v nadhlavníku, osvětlovalo mýtinu září máslově zlatého jasu. Pomalu jsem v posvátné úctě kráčela měkkou trávou, pohupujícími se květinami a měkkým, zlatavým vzduchem. Pootočila jsem se, aby se kochal se mnou, ale nestál tam, kde jsem ho čekala. Otočila jsem se dokola, náhle vyděšená, a hledala jsem ho. Nakonec jsem ho uviděla, pořád pod hustým stínem baldachýnu na kraji mýtiny, jak se na mě obezřetně dívá. Až pak jsem si vzpomněla na to, co mi krása louky vymetla z hlavy – na Edwardovu záhadu se sluncem, kterou mi slíbil dneska objasnit.
Udělala jsem krok zpátky k němu, oči napjaté zvědavostí. Díval se na mě obezřetně, váhavě. Povzbudivě jsem se usmála, pokynula mu rukou a udělala jsem další krok k němu. Zvedl varovně ruku a já jsem zaváhala, zhoupla jsem se na patách.
Edward se zhluboka nadechl a pak vystoupil do jasné záře poledního slunce.